KAPITOLA IX NEČAS — VODNÍ VÝTAH — VÝROBA TABULOVÉHO SKLA A SKLENIC — CHLEBOVNÍK — ČASTÉ NÁVŠTĚVY OHRADY — VZRŮST STÁDA — NOVINÁŘOVA OTÁZKA — PŘESNÉ ZEMĚPISNĚ SOUŘADNICE LINCOLNOVA OSTROVA — PENCROFFŮV NÁVRH V prvním týdnu se počasí změnilo. Počátkem měsíce za novoluní se vedra stupňovala. Ovzduší bylo nabito elektřinou a kolonisté mohli očekávat bouřkové počasí.
A skutečně 2. března se přihnala neobyčejně prudká bouře. Východní vítr napadl krupobitím průčelí Žulového domu jako kulometnou palbou. Kolonisté museli uzavřít okenice i dveře, aby zabránili zaplavení místnosti.
Když Pencroff viděl ty kroupy, velké jako holubí vejce, přepadla ho starost o obilné pole.
Okamžitě vyběhl na pole, na němž právě obilí počalo vystrkovat zelené hlavičky. Velkým kusem plátna se mu podařilo pole ochránit. Kroupy sice do Pencroffa bušily jen což, ale námořník na to nedbal.
Nečas trval celý týden. Na obloze nepřestával rachotit hrom. Jedna bouře hřměla ještě za obzorem a druhá se už hnala s novou zuřivostí. Nebe bylo pokryto blesky; mnohé sjely do stromů na ostrově. Byla zasažena i obrovská borovice na pokraji lesa u jezera. Blesk udeřil několikrát i do písčitého pobřeží a roztavil písek na sklo. Když tuto sklovinu našel Cyrus, napadlo ho, že by si mohli vyrobit okenní sklo, které by vzdorovalo větru, dešti i kroupám.
Venku neměli kolonisté žádnou naléhavou práci, a proto využili nečasu k pracím v Žulovém domě. Zlepšovali vnitřní zařízení a den za dnem je zdokonalovali. Inženýr sestrojil jednoduchý soustruh a na něm mohli vyrábět prosté osobní i kuchyňské předměty. Především si vyrobili knoflíky, které potřebovali stále naléhavěji. Vyrobili si také stojan na zbraně, o které úzkostlivě pečovali. Udělali si i skříně a police. Pilovali, hoblovali a soustruhovali celý den. Za tohoto počasí bylo v Žulovém domě slyšet jen řezání, skřípot nástrojů a vrčení soustruhu; zvenčí byly tyto zvuky doplňovány rachotem hromu.
Nezapomněli ani na Jupa. Zařídili mu zvláštní místnost vedle hlavního skladiště a dali do ní vystlané lůžko, které si Jup nesmírně oblíbil.
„Jup se nikdy nehádá a nikdy neodmlouvá,“ říkával Pencroff. „To je sluha, viď, Nabe?“ „Je to můj žák,“ odpovídal hrdě Nab. „Brzy se mi vyrovná.“ „Je dokonce nad tebe, Nabe,“ chechtal se námořník, „protože nemluví, a ty ano!“ Jup už byl teď v plné službě. Prášil šaty, otáčel rožněm, zametal pokoje, posluhoval u stolu, skládal dříví a nejvíce okouzloval Pencroffa tím, že každý večer před spaním přicházel mu upravovat prostěradlo na postel.
Všichni dvounozí i čtvernozí příslušníci kolonie se těšili výbornému zdraví. Při stálé práci na čerstvém vzduchu, na zdravé půdě a v mírném podnebí, při práci hlavou i rukama nevěřil nikdo z kolonistů v onemocnění.
Všem se dařilo znamenitě. Harbert vyrostl za rok o pět centimetrů. Jeho tvář zmužněla a celý jeho zjev ukazoval, že z něho bude tělesně i morálně dokonalý muž. Ke svému vzdělání využíval každé volné chvíle. Četl v knihách, které byly nalezeny v bedně, a po praktickém výcviku, jaký mu dávalo jejich postavení, nacházel odborného učitele věd v inženýrovi a učitele jazyků v novináři; oba tyto muže bavilo chlapce vychovávat.
Inženýr se rozhodl předat chlapci všechno své vědění a učil ho slovem i příkladem. A Harbert využíval plně lekcí svého učitele.
„Zemřu-li,“ říkával inženýr, „nahradí mě Harbert.“ Bouřkové období skončilo 9. března. Obloha však zůstala zatažena po celý měsíc. Ovzduší, porušené prudkými bouřkami, nemohlo dlouho nabýt obvyklé jasnosti. Neustále pršelo nebo byly mlhy, kromě tří nebo čtyř dnů, kterých bylo využito k různým vycházkám.
V té době se oslici narodilo mládě stejného pohlaví jako jeho matka a dařilo se mu výborně. V dobytčí ohradě se stejně rozmnožilo i stádo muflonů. K velké Nabově a Pencroffově radosti bečelo ve stáji několik jehňátek, mezi nimiž si oba mužové našli své oblíbence.
Pokoušeli se také ochočit pekari a i to se jim podařilo. U kurníku postavili chlév a celé hospodářství bylo brzy plné ochočujících se zvířat. Toto ochočování se Nabovou péčí projevovalo především tak, že zvířata tloustla. Jup byl pověřen každodenním krmením a napájením zvířat kuchyňskými pomyjemi. Staral se o to vskutku pečlivě. Častokrát se ovšem na úkor svých svěřenců i bavil. Tahal je za ocas, ovšem spíš ze žertu než ze zlovůle. Jejich zakroucené ocásky prostě vábily jeho dětské pudy jako hračka.
Jednoho dne v březnu si vzpomněl Pencroff při hovoru s inženýrem na Smithův slib, který nebyl dosud splněn.
„Hovořil jste kdysi o zařízení, které by nahradilo žebřík do Žulového domu, pane Smithi,“ řekl mu. „Neuděláte to teď?“ „Mluvíte o zdviži, Pencroffe?“ ptal se Cyrus Smith. „Nazveme to třeba zdviží, chcete-li,“ odpověděl námořník. „Jméno ještě nic neznamená. To nás nezbaví námahy lezení po žebříku.“ „To je jednoduché, Pencroffe, ale je to nutné?“ „Zajisté, pane Smithi. Když jsme si opatřili všechno potřebné, pomýšlejme teď na pohodlí. Nazvěme to třeba přepychem pro lidi, ale pro věci je to nezbytné. Není příliš pohodlné šplhat po žebříku s nákladem na zádech.“ „Nu, Pencroffe, pokusím se vás uspokojit,“ odpověděl Cyrus Smith. „Nemáte však k tomu potřebné nástroje!“ „Udělám si je.“ „Parní stroj?“ „Ne, vodní stroj.“ Tady se inženýrovi skutečně nabízela přírodní síla a on jí chtěl využít. Stačilo k tomu trochu rozšířit vodní kanál, který vedl z jezera do Žulového domu. Otvor mezi kameny, kterým voda stékala do podzemní chodby, byl taky rozšířen, takže vznikl silnější tok, jehož přebytek odtékal studní do moře. Nad tímto proudem postavil inženýr vodní kolo, od jehož hřídele vedl přes kladku dlouhý provaz s košem na konci. Tak s pomocí pouhého provazu, sahajícího až na pobřeží, mohlo vodní kolo natáčením a roztáčením zdvihat a spouštět koš.
Poprvé byla zdviž spuštěna 17. března a vzbudila všeobecné uspokojení. Od té doby byli všechny náklady uhlí, dříví, zásob, a dokonce i kolonisté sami zdviháni jen tímto prostým zařízením, jež nahradilo primitivní žebřík; nikdo toho nelitoval. Takovým zlepšením byl nadšen zejména Top, který neměl a nemohl mít při šplhání po žebříku Jupovu obratnost. Ze Žulového domu sestupoval pes většinou na zádech Pencroffa nebo orangutana.
Cyrus Smith se také pokusil vyrobit sklo. K tomu musel napřed upravit starou hrnčířskou pec. Byla to práce velmi namáhavá, ale po mnohých nezdarech se přece jen podařila. Inženýr zařídil primitivní sklárnu, kterou Harbert s Gedeonem Spijettem po několik dní vůbec neopustili.
Sklo se vyrábí z křemenného písku, z křídy a z uhličitanu nebo síranu sodného. Na pobřeží bylo písku dost, křídu nahradilo vápno a přímořské rostliny dodaly sodu. Pyrit poskytl kolonistům kyselinu sírovou a země dala uhlí, vytápějící pec. Cyrus Smith si zajistil všechny potřebné předpoklady.
Nejvíc práce jim dal nástroj potřebný ve sklářství k vyfukování skla. Byla to sklářská píšťala, asi půldruhého metru dlouhá železná, trubice, na niž se nabírá roztavená sklovina. Inženýr vyrobil píšťalu z tenkého a dlouhého železného pásu, který ohnul kolem puškové hlavně. Tak bylo vše připraveno k výrobě.
Dne 28. března byla pec rozpálena. Bylo do ní vloženo sto dílů písku, třicet pět dílů vápna a čtyřicet dílů síranu sodného, smíšeného s třemi díly uhelného prachu. Vše se tavilo v kelímku z ohnivzdorné hlíny.
Když se směs teplem v peci roztavila v kašovitou hmotu, nabral Cyrus Smith koncem trubice kus skloviny a otáčel jí na předem připravené železné desce, aby jí dal vhodný tvar pro foukání. Pak dal píšťalu Harbertovi a vyzval ho, aby do ní foukal.
„Jako kdybych chtěl dělat mýdlové bublinky?“ ptal se chlapec.
„Právě tak,“ přisvědčil inženýr.
Harbert nadmul tváře a foukal do píšťaly tak usilovně, že se kus skloviny za neustálého otáčení píšťaly rychle vyfoukl v baňku. Ke sklovině byla přidána další a za chvíli měl Harbert vyfouknutou kouli průměru třiceti centimetrů. Cyrus Smith pak vzal píšťalu z chlapcových rukou, rozkýval ji a tím ji protáhl do tvaru válce.
Takto získaný válec byl zakončen nahoře i dole polokulovitými čepičkami, které byly lehce odříznuty nožem namočeným ve vodě. Stejným způsobem byl válec rozříznut po délce, položen na desku a dřevěným válečkem rozvinut do plochy.
První okenní sklo bylo hotovo. Stačilo postup padesátkrát opakovat a měli padesát okenních tabulí. Všechna okna Žulového domu dostala postupně tabule, ne snad příliš čisté, ale dostatečně průhledné.
Výroba sklenic a lahví byla hračkou. Odebírali je od píšťaly ostatně tak, jak byly vyfouknuty. Pencroff žádal, aby směl také „foukat“. Foukal však tak silně, že vyráběl nádoby nejpodivnějších tvarů, které ovšem přesto budily jeho obdiv.
Za jedné z vycházek v té době objevili také nový strom, jehož užitek výborně doplnil potravinové prameny kolonistů.
Cyrus Smith a Harbert se pustili jednoho dne na lov do lesa Divokého západu na pravém břehu řeky Díků. Jako obvykle kladl chlapec inženýrovi tisíce otázek, na které Cyrus Smith rád odpovídal. S lovem je tomu však jako s každým zaměstnáním: nevěnuje-li se mu všechna pozornost, nestojí výsledky za mnoho. A protože Cyrus Smith nebyl lovec a Harbert hovořil jen o fyzice a chemii, unikli jim dnes všichni pekari, klokani a kabie, kteří se jim dostali na dostřel. Na sklonku dne už lovci mysleli, že si vyšli marně, když tu se Harbert zastavil a radostně vykřikl: „Pane Smithi, pane Smithi, vidíte tamhle ten strom?“ A ukazoval spíš na keř než na strom, jehož tenký kmen byl pokryt šupinatou kůrou a listy byly pruhovány rovnoběžnou žilnatinou. „Podobá se trochu palmě,“ prohlásil inženýr.
„Je to druh Cykas revoluta, jehož obrázek je v našem přírodovědném slovníku.“ „Ale nevidím na něm žádné ovoce.“ „To je v pořádku,“ odpověděl Harbert. „Jeho dřevo však obsahuje mouku, kterou nám tady příroda nabízí už semletou.“ „Je to tedy chlebovník?“ „Ano, chlebovník.“ „To je vzácný nález, chlapče,“ řekl inženýr. „Tady můžeme sklízet pšenici. Jen aby ses nemýlil!“ Ale Harbert se nemýlil. Zlomil kmínek stromu a spatřil žláznaté pletivo, obsahující moučnatou dužninu, prostoupenou ze středu vybíhajícími paprsky, které přetínaly soustředné kruhy let. Ve škrobovině tohoto stromu je však přimíšena nepříjemně chutnající sliznatá šťáva, která se dá ovšem tlakem odstranit. Tato buničitá hmota dává opravdovou mouku nejlepší jakosti a nesmírné výživnosti, kterou japonské úřady zakazovaly kdysi vyvážet.
Cyrus Smith a Harbert si dobře prohlédli tuto část lesa Divokého západu, výrazně si ji označili a vrátili se do Žulového domu, kde svůj nález oznámili.
Druhého dne se tam vydali všichni. Pencroff, nadšený Lincolnovým ostrovem, řekl cestou inženýrovi: „Věříte, pane Smithi, že jsou zvláštní ostrovy pro trosečníky?“ „Jak to myslíte, Pencroffe?“ „Myslím, že jsou určité ostrovy stvořené jen pro šťastná ztroskotání, na nichž nacházejí nebožáci vše potřebné.“ „To je možné,“ smál se inženýr. „To je jisté, pane Smithi! Stejně jisté je i to, že Lincolnův ostrov je jedním z nich.“ Do Žulového domu se vrátili s bohatou kořistí chlebovníkové dužniny. Inženýr sestrojil prostý lis, kterým ze dřeně vytlačili sliznatou šťávu, a dostali tak velké množství mouky, která se v Nabových rukou proměnila v chléb, koláče a nákypy. Nebyl to sice pšeničný chléb, ale velmi se mu podobal.
Teď už také dávali osli, kozy a mufloni mléko, jež kolonisté tak postrádali. Lehký vozík, který nahradil starou káru, jezdil pravidelně do ohrady. Když byla řada na Pencroffovi, bral s sebou námořník i Jupa a nechával ho řídit. Jup to dělal se svou vrozenou bystrostí a vesele přitom práskal bičem.
Vše se tedy dařilo, v ohradě i v Žulovém domě, a kolonisté si mimo stesk po vlasti nemohli na nic naříkat. Byli k tomuto životu dobře připraveni a zvykli si už na ostrov, který budou jednou opouštět s lítostí.
Přesto láska k vlasti byla u nich tak silná, že kdyby byli spatřili na moři loď, byli by jí dávali zuřivá znamení, přivolali ji a odpluli na ní. Jinak zde žili šťastně a spíše se přerušení tohoto života báli, než aby po něm toužili.
Kdo se však může chlubit, že k sobě připoutal štěstí a že se nemusí bát jeho zvratu?
Lincolnův ostrov, na němž už rok žili, byl častým předmětem jejich hovorů. Jednoho dne zjistili něco, co mělo mít v budoucnosti velmi vážné následky.
Bylo to 1. dubna, v den zasvěcený odpočinku. Bylo krásné počasí, jaké může být jen na severní polokouli v říjnu.
Všichni kolonisté se po večeři usadili na terase při okraji žulové stěny a pozorovali noc snášející se na obzor. Nab roznášel šálky s bezinkovým odvarem, který jim nahrazoval kávu. Hovořili o ostrově a o jeho opuštěnosti v Tichém oceánu. Gedeon Spilett v hovoru řekl: „Zdalipak jste, Cyrusi, přeměřil polohu ostrova, když už máte sextant?“ „Ne,“ odpověděl inženýr. „Ale to byste měl udělat. Sextant je jistě přesnější než ta vaše vlastní pomůcka.“ „A proč?“ ptal se Pencroff. „Ostrov je dobrý i tam, kde je.“ „Možná,“ pokračoval novinář. „Je však možné, že nepřesnost měření způsobila chybné závěry. A protože si to dnes můžeme lehce ověřit…“ „Máte pravdu, Spilette,“ souhlasil Cyrus Smith. „Už jsme to měli dávno udělat. Ale já myslím, že chyba, které jsem se mohl dopustit, nepřesahuje jistě pět stupňů šířky i délky.“ „Kdo ví?“ pokračoval novinář. „Co když jsme mnohem blíž obydlené zemi, než si myslíme?“ „Poznáme to zítra,“ odpověděl Cyrus Smith. „Nebýt těch prací, které nám nedopřály chvilku volna, mohli jsme to už vědět.“ „Dobrá,“ souhlasil Pencroff. „Pan Smith je příliš dobrý pozorovatel, aby se mýlil, a jestliže se ostrov zatím nehnul z místa, je jistě tam, kam byl umístěn podle prvního měření.“ „Uvidíme.“ Druhého dne provedl inženýr sextantem nové měření, aby si ověřil souřadnice už získané. A k jakým výsledkům došel?
Prvním měřením určil souřadnice Lincolnova ostrova takto: 150° až 155° západní délky a 30° až 35° jižní šířky.
Druhé měření mu dalo tyto souřadnice: 150° 30' západní délky a 34° 57' jižní šířky. Z toho je vidět, že i přes nepřesnost přístroje provedl Cyrus Smith měření tak obratně, že jeho chyba nepřesahovala skutečně pět stupňů.
„Když teď máme sextant i atlas,“ řekl Gedeon Spilett, „podívejme se, jaké místo zaujímá náš ostrov v Tichém oceánu.“ Harbert šel pro atlas, který, jak už víme, byl vydán ve Francii a měl francouzské názvosloví. Otevřeli ho na stránce, kde byla mapa Tichého oceánu, a inženýr s kompasem v ruce chystal se určit místo ostrova. Náhle sevřel kompas v ruce a řekl: „Ale vždyť v této části oceánu už ostrov je!“ „Ostrov?“ zvolal Pencroff. „Patrně náš, ne?“ ptal se Gedeon Spilett.
„Ne,“ pokračoval Cyrus Smith. „Ten ostrov leží na 153° západní délky a na 37° 11' jižní šířky. Znamená to, že je o dva a půl stupně západněji a o dva stupně jižněji než Lincolnův ostrov.“ „A co je to za ostrov?“ „Ostrov Tábor.“ „Je to důležitý ostrov?“ „Ne. Jen ostrůvek ztracený v Tichém oceáně a dosud snad ani nenavštívený.“ „Pak jej tedy navštívíme!“ prohlásil Pencroff. „My?“ „Ano, pane Smithi. Postavíme si loď a já ji budu řídit. Jak daleko je ten ostrov Tábor?“ „Asi dvě stě sedmdesát kilometrů na severovýchod,“ odpověděl Cyrus Smith. „Dvě stě sedmdesát kilometrů? Co to je?“ zvolal námořník. „Za čtyřicet osm hodin tam za příznivého větru jsme!“ „A proč bychom tam jezdili?“ ptal se novinář. „Nevím. Podívat se!“ Po této rozmluvě bylo rozhodnuto, že loď bude postavena tak, aby mohla být spuštěna na vodu v říjnu, až se vrátí teplé počasí.
