KAPITOLA XVI v níž uvidíme kapitána Servadaka držet v ruce vše, co zbylo z rozsáhlé pevniny Dobryna zatím obeplula obrovský výběžek pevniny, který jí zahrazoval cestu k severu, a zamířila k místu, kde měl do moře vybíhat mys Creus. Mořeplavci spolu hovořili dnem i nocí o všech těch podivných věcech. V jejich hovorech často zaznívalo slovo Gallia, které znenáhla a téměř nepozorovaně nabylo pro ně významu astronomického pojmu jako jméno planetky, která je unášela vesmírem.
Všechny ty hovory je však neodváděly od jejich úkolu provést nezbytný průzkum pobřeží Středozemního moře. Goeleta plula stále co nejblíže nových břehů tohoto moře, které bylo pravděpodobně jediným mořem na Gallii.
Severní pobřeží velkého výběžku dosáhlo už na iberských březích míst, kde musela být kdysi Barcelona. Ale iberské břehy zmizely nepochybně i s tímto důležitým městem pod vodami, jejichž příboj teď bil do nových pobřežních srázů ustupujících trochu zpět. Pak se pobřeží stočilo k severovýchodu a právě na místě bývalého mysu Creus se zase zařízlo do moře.
Ale z mysu Creus nezbylo nic.
Tady začínala francouzská hranice. Lze si snadno domyslet, o čem asi přemýšlel kapitán Servadac, když viděl místo své vlasti novou pevninu. Na bývalém francouzském pobřeží čněla nedostupná stěna, přes niž nebylo nic vidět. Stála tam jako strmá hradba přes tři sta metrů vysoká, bez jediného schůdného místa, stejně pustá, srázná a „nová“ jako srázy na protějších březích Středozemního moře. Táhla se podle této rovnoběžky, při níž se kdysi rozprostíralo půvabné pobřeží jižní Francie.
I když goeleta připlula co nejblíž, nespatřili plavci ani náznak bývalých břehů departementu Východní Pyreneje. Zmizel Béarnský mys, Port Vendres, ústí řeky Tech i přímořská jezera u Saint Nazaire a Salces. Na hranicích audského dep artementu, kdysi tak malebně členěného přímořskými jezery a ostrovy, nenašli jediný zbytek narbonnského okresu. Mezi mysem Adge na hranicích Héraultu a zálivem Aigues-Mortes nezůstalo taky nic. Ani Cette, ani Frontignan, ani pobřežní oblouk, v němž kdysi vody Středozemního moře omývaly hranice nimeského okresu. Zmizely i planiny Crau a Camargue, a také zátoka při Bouches-du-Rhóne. Nikde ani památky po městě Martigues a po přístavu Marseille. Zdálo se, že z oné části evropské pevniny, která nesla jméno Francie, nezbylo pranic.
Ač byl Hector Servadac připraven na vše, skutečnost ho ochromila. Nenašel nejmenší stopy po pobřeží, jehož všechna zákoutí tak důvěrně znal! Tam, kde se nové břehy stáčely trochu k severu, doufal zahlédnout aspoň kousek francouzské půdy, která katastrofě unikla. I když nový rámec nesouhlasil s bývalými břehy, omývaly jej vody bývalého Středozemního moře a kapitán Servadac se ptal sám sebe, zda vše, co zbylo z jeho vlasti, neomezilo se jen na onen úzký pruh alžírského území, na ostrov Gurbi, kam by se měl vrátit.
„Ale vždyť pevnina na Gallii nemůže přece končit tímto nedostupným pobřežím!“ řekl hraběti Timaševovi. „Za ním musí být severní pól! Co je za tou stěnou?
To musíme zjistit! Musíme si ověřit, zda přes všechny změny, kterých jsme tu svědky, nejsme stále ještě na zeměkouli, zda nás vesmírem neunáší po nové dráze stále stará planeta, zda na ní přece jen není Francie, Rusko a celá Evropa! Což u těchto břehů nenajdeme místo vhodné k přistání? Nenajdeme snad prostředek, jak se dostat přes ty neschůdné pobřežní stěny, jak se aspoň jedenkrát rozhlédnout po kraji, který nám zakrývají? Vystupme tedy, proboha! Vystupme na břeh!“ Ale Dobryna při plavbě těsně podle pobřeží nepřišla na jedinou zátoku, kam by se mohla uchýlit, na jediné skalisko, kde by se posádka mohla vylodit. Pobřeží stále lemovaly strmé, hladké, šedesát až sto metrů vysoké stěny, na jejichž hřebenu se rýsovala podivná změť krystalových tvarů. Bylo už jasné, že nové břehy Středozemního moře mají všude stejná skalní seskupení.
Dobryna plula plnou parou rychle k východu. Počasí bylo trvale krásné.
Neobvykle ochlazené ovzduší už nebylo tolik nasyceno parami. Na azurovém nebi jen tu a tam vytvořila oblaka téměř průsvitné řasy. Zmenšený sluneční kotouč vysílal za dne bledé paprsky, které dodávaly předmětům jen matné obrysy. V noci zářily hvězdy neobyčejně jasně, ale svit některých planet vzdáleností slábl. Tak tomu bylo s Marsem, s Venuší a s onou neznámou planetou, která se objevila mezi vnitřními planetami a předcházela Slunce buď před západem, nebo před východem. Zato zář obrovského Jupitera a nádherného Saturna naopak zesílila, protože Gallia se k těmto planetám blížila. Poručík Prokop upozornil i na Uran, viditelný pouhým okem, ač ho dříve bez dalekohledu nikdy neviděl. Gallia se tudíž na své nové dráze vesmírem od Slunce vzdalovala.
Dne 24. února proplula Dobryna podle křivolakého pobřeží, které kdysi tvořilo hranici varského departementu. Marně cestou pátrala po zbytcích Hyereských a Lérinských ostrovů a poloostrova Saint Tropez, po Canneském alouanském zálivu. A tak doplula až na místo mysu Antibes.
Tam se k velkému překvapení a k nesmírnému uspokojení všech otevřela v obrovské stěně úzká průrva. Při její spodní části vytvořilo moře malou zátoku, kde mohl člun docela dobře přistát.
„Konečně budeme moci vystoupit!“ zvolal kapitán Servadac, který se už nedokázal ovládnout.
Nemusel ostatně na hraběte nijak naléhat, aby ho přiměl k vystoupení na pevninu. Hrabě i poručík Prokop po tom toužili stejně netrpělivě jako kapitán Servadac. Jestliže se jim podaří zlézt svahy této průrvy, která z dálky vypadala jako koryto nějaké bystřiny, a dostat se až na hřeben pobřežní stěny, získají možná široký rozhled když ne po francouzském území, tak aspoň po této podivné krajině.
V sedm hodin ráno hrabě, kapitán a poručík odpluli v člunu ke břehu.
Tam poprvé našli zbytky starého pobřeží. Byly to kusy žlutavého vápnitého slepence, kterými jsou posety všechny provensálské břehy. Ale úzké pobřeží - zřejmě zbytek staré pevniny - měřilo jen pár čtverečních metrů. Naši přátelé se tam ani nezastavili a zamířili hned ke strži, aby vystoupili nahoru.
Strž byla suchá a jasně prozrazovala, že tudy nikdy žádná hučící bystřina netekla. Skalnaté dno i svahy po obou stranách měly stejné krystalické složení, jaké mořeplavci zjistili všude. Nezdálo se taky, že by byly břehy narušeny působením času. Geolog by jim pravděpodobně určil správné místo v nerostné systematice, ale hrabě Timašev, štábní důstojník a poručík Prokop jejich složení určit nemohli.
I když však strž nenesla žádné stopy dřívější nebo nynější vlhkosti, dalo se předpokládat, že za změněných podmínek bude jednoho dne sloužit jako koryto pozoruhodnému množství vody.
Na bočních svazích už teď svítilo na mnoha místech několik sněžných políček, která byla směrem vzhůru větší a četnější. Hřebeny stěn a snad i celý kraj za pobřežím zmizí pravděpodobně pod bílým pokryvem ledovců.
„Tohle jsou první stopy sladké vody, které na povrchu Gallie nacházíme,“ řekl hrabě Timašev.
„Ano,“ přisvědčil poručík Prokop, „a ve větší výšce najdeme bezpochyby nejen sníh, ale i led, jehož vrstva pořád sílí, a to v důsledku stále klesající teploty.
Nezapomínejme, že Gallia má kulový tvar a že tady jsme blízko polární oblasti, kam sluneční paprsky dopadají velmi šikmo. Ovšem noc tady nemůže být nikdy tak dlouhá jako na pólech zemských, protože Slunce díky malému sklonu osy Gallie nikdy neopouští rovník. Ale mráz je tam jistě velký, protože Gallia se vzdaluje od svého tepelného středu nesmírně daleko.“ „Pane poručíku,“ zeptal se kapitán Servadac,“ nebojíte se, že zima na povrchu Gallie dosáhne intenzity, kterou žádný živý tvor nesnese?“ „Ne, pane kapitáne,“ odpověděl poručík Prokop. „Ať se dostaneme od Slunce sebedál, teplota tu nikdy neklesne tak jako v mezihvězdném prostoru, to znamená tam, kde není vůbec žádný vzduch.“ „A jaká je to teplota?“ „Asi šedesát stupňů pod nulou, aspoň podle teorie francouzského fyzika Fouriera.“ „Šedesát stupňů?“ zvolal hrabě Timašev. „Šedesát stupňů pod nulou! Ale to je teplota, kterou by ani Rusové nevydrželi!“ „Takové mrazy už zjistili angličtí mořeplavci v polárních mořích,“ pokračoval poručík Prokop. „Nemýlím-li se, naměřil Parry na Melvillově ostrově šestapadesát stupňů pod nulou.“ Všichni tři muži se na chvíli zastavili, aby nabrali dech, protože jim stále řidší vzduch ztěžoval podobně jako horolezcům výstup. Ač nevystoupili ještě příliš vysoko - sotva sto osmdesát až dvě stě metrů -, cítili už značný pokles teploty.
Naštěstí jim rýhy v korytě strže výstup usnadňovaly, takže asi za půldruhé hodiny od vylodění dosáhli hřebenu stěn.
Pobřežní sráz čněl nejen k jihu nad moře, ale i k severu nad celý kraj, který se tam prudce svažoval.
Kapitán Servadac se neubránil výkřiku.
Tohle nebyla Francie! Až k hranicím obzoru se táhly nesčetné skály. Všechny tymorény pokryté sněhem a ledem splývaly v podivně jednotvárný celek. Bylo to obrovské nakupení skal krystalujících v pravidelných šestibokých hranolech.
Celá Gallia byla zřejmě složena ze stejné neznámé hmoty. Jestliže výjimku tvořil jen hřeben pobřežních stěn rámujících Středozemní moře, pak to snad bylo působením mořské vody, která v okamžiku katastrofy porušila jednolitost tohoto rámce.
Buď jak buď, v jižní části Gallie nebylo ani stopy po staré evropské pevnině.
Všude nahrazovala starou půdu nová hmota. Zmizel pahorkatý kraj provensálský, zmizely pomerančovníkové a citroníkové sady s červenou půdou, obehnané zídkami z volně nakladených kamenů, zmizely háje oliv s namodralými listy, zmizela stromořadí pepřovníků, rohovníků, citlivek, palem a blahovičníků, zmizela křoviska obrovských kakostů, promíšená tu a tam porosty střevíčníků a vysokých aloí, zmizely zvětralé skály i hory v pozadí s temným pásmem jehličnanů.
Nebyl tu jediný zástupce rostlinné říše, protože na této kamenité půdě nemohly růst ani tak nenáročné rostliny, jako jsou sněžné lišejníky. Nebyla zde zastoupena ani říše živočišná, protože žádný polární pták - ať buřňák, alka nebo alkoun - nebyl by tu našel obživu.
Všude vládla jen pustá říše nerostná.
Kapitán Servadac pocítil vzrušení, kterému podlehla jeho bezstarostná povaha. Stál nehybně na vrcholu skály pokryté ledem a pozoroval se zvlhlýma očima nové území rozkládající se tu před ním. Zdráhal se uvěřit, že tu vůbec někdy byla Francie!
„Ne!“ zvolal. „Ne! Zmýlili jsme se při měření! Nejsme na rovnoběžce procházející přímořskými Alpami! Země, jejíž zbytky hledáme, musí být dál vzadu!
Z vody vystoupila tato hradba. Dobrá! Ale za ní musíme spatřit evropské země!
Pane hrabě, pojďme rychle! Přejděme ten ledový kraj a hledejme dál, hledejme stále dál...“ Za tohoto hovoru postoupil Hector Servadac, aby vyhledal nějakou schůdnou cestu mezi šestibokými hranoly pobřežních srázů.
Náhle se zastavil. Pod sněhem zavadil nohou o kus přitesaného kamene. Ten však ani tvarem, ani barvou nepřipomínal hmotu nové pevniny.
Kapitán Servadac kámen zdvihl.
Byl to úlomek zažloutlého mramoru, na němž se dalo ještě přečíst několik písmen: Vil... „Vila!“ zvolal kapitán Servadac. Mramor mu vypadl z rukou a rozbil se na kusy.
Tady bezpochyby stála nějaká vila, přepychová stavba vybudovaná až na samém konci mysu Antibes, na nejkrásnějším místě z celého světa, na tom nádherném mysu, který vybíhal do moře jako zelená ratolest mezi Jouanským a Niceským zálivem. Co však nyní zbývalo z úžasného panorámatu věnčeného přímořskými Alpami a táhnoucího se přes Ezu, Monaco, Roquebrune, Menton a Vintimil1e až k italskému výběžku u Bordighery? Jen ten kousek mramoru, který se právě rozpadl.
Kapitán Servadac už nemohl pochybovat, že mys Antibes zmizel v nitru nové pevniny. Dlouho zůstal pohroužen do svých myšlenek.
Hrabě Timašev k němu přistoupil a vážně mu řekl: „Pane kapitáne, znáte heslo rodu Hope?“ „Ne, pane hrabě,“ odpověděl Hector Servadac. „Nuže, bylo to heslo Drbe fracto, spes illaesa! (I když se svět boří, naděje zůstává. )“ „To však znamená pravý opak beznadějného výroku Dantova! (Oním výrokem je míněn nápis nad vchodem do pekla ze slavné Božské komedie: Lasciate ogni speranza voi ch'entrate! - Zanechte vší naděje vy, kdo vstupujete! )“ „Ano, pane kapitáne. A teď se musí stát i naším heslem!“
