×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Děti kapitána Granta - Jules Verne, KAPITOLA XX. DVACÁTÁ, ARGENTINSKÉ PLÁNĚ

KAPITOLA XX. DVACÁTÁ, ARGENTINSKÉ PLÁNĚ. ... Když pominula první radost ze shledání, uvědomili si Paganel, Austin, Wilson a Mulrady, tedy všichni, kteří zůstali vzadu, vyjma snad Mac Nabbse, že umírají žízní. Naštěstí tekla Guamini nedaleko. Vydali se proto znovu na cestu a v sedm hodin ráno dojel celý oddíl k ramadě. Podle množství vlčích mrtvol, ležících před jejím vchodem, bylo snadné posoudit, jak prudký byl útok a jak pevná obrana. Zanedlouho usedli cestovatelé, dostatečně osvěžení vodou, v ohradě ramady k bá- ječné snídani. Řízky z nandua byly prohlášeny za znamenité a pásovec upečený ve vlastním krunýři za neobyčejnou pochoutku. "Jíst takovéhle jídlo střídmě," řekl Paganel, "to by byla pustá nevděčnost. To se musí jíst nestřídmě." A on nestřídmě jedl, ale špatně mu nebylo, snad proto, že pil průzračnou vodu z Guamini, jež prý velmi podporuje zažívání. Poněvadž Glenarvan nechtěl opakovat Hannibalovu*) chybu a nechtěl zbytečně prodlévat u Capuy, dal v deset hodin znamení k odjezdu. Naplnili kožené měchy vodou a vyrazili. Koně byli dokonale občerstveni, plni ohně, a tak skoro stále ujížděli lehkým cvalem. Vlhčí krajina byla nyní také úrodnější, avšak stále opuštěná.

Žádná příhoda se neudála ani 2. á 3. listopadu, kdy se cestovatelé, unavení již dlouhou cestou, utábořili na pomezí pamp, na hranicích provincie Buenos Aires. Talcahuan- skou zátoku opustili 14. října, takže za tři neděle šťastně urazili sto padesát mil, tedy téměř dvě třeťiny cesty. Příštího dne dopoledne překročili pomyslnou hranici, která dělí argentinské pláně od pampských území. Thalkáv doufal, že se tam setkají s kaziky, v jejichž rukou byli podle jeho přesvědčení Harry Grant a jeho dva druhové v otroctví. Ze čtrnácti provincií, které tvoří Argentinskou republiku, je provincie Buenos Aires největší a nejvíce obydlená. Její hranice sousedí s jižními indiánskými územími mezi šedesátým čtvrtým a šedesátým pátým stupněm. Půda provincie je neoby- čejně úrodná. Tato pláň, porostlá travinami a stromovitými luskovými rostlinami, má neobyčejně zdravé podnebí a její téměř dokónalá rovina se prostírá až k úpatí pohoří Tandil a Tapalque. Od té doby, co opustili Guamini, zjišťovali cestovatelé s velkým uspokojením, že teplota se pozoruhodně zlepšila. V průměru nepřekračovala sedmnáct stupňů, což bylo důsledkem silných a chladných patagonských větrů, jež tady bez ustání *) Hannibal -, kartaginský vojevůdce. R. 207 př. n. l. pronikl až ke Capui nedaleko Říma. Protože však nedostal z Kartaga posilu, neodvážil se pokračovat v dalším tažení a posléze se musel vrátit do Afriky, neboť tam byla mezitím jeho vlast ohrožena římskými vojsky. vzdouvají atmosférické vlny. Zvířata a lidé, kteří přestáli taková vedra a sucha, nemohli si na nic stěžovat. Dychtivě a směle ujížděli vpřed. Ale přes to, co říkal Thalkáv, bylo patrno, že kraj je zcela nezalidněný, nebo správněji řečeno vylidněný. Čára vedoucí k východu přetínala malá jezírka, někdy se sladkou, jindy se slanou vodou. Na březích a ve skrytu houštin poskakovali hbití střízlíci a zpívali jásaví skřivánci, doprovázeni "tangarami", jež mohly soupeřit svou pestrostí s jiskřivými kolibříky. Tito hezcí ptáci vesele poletovali a nic si nevšímali špačků, kteří si tu ve svých červených náramenících a náprsenkách po vojensku vyšlapo- vali na březích. V trnitých křovinách se houpalo jako nějaká houpací síť visuté hnízdo ptáků "annubis" a na březích jezírek si vykračovali v pravidelných hejnech nádherní plameňáci, rozvírajíce proti větru svá křídla ohnivých barev. Bylo vidět '141, jejich hnízda ve tvaru komolých kuželů, vysoká jednu stopu a seskupená po tisících do celých městeček. Plameňáci se nijak nedávali rušit příchodem cestovatelů a to se Paganelovi nelíbilo. "Hm!" prohodil major.

"A protože se mi naskytla příležitost, využiji toho." "Beze všeho, Paganele!" "Pojďte se mnou, majore! Pojď také, Roberte! Potřebuji svědky." A Paganel nechal své druhy pokračovat v cestě a sám spolu s Robertem Granten a s majorem zamířil ke skupině phenicopterů. Když dojel na dostřel, vypálil do vzduchu. Nechtěl zbytečně prolévat krev těchto ptáků. Plameňáci vzlétli do jednoho a Paganel je bez prodlení začal daleko- hledem pilně sledovat. "Viděl jste, jak letěli?" řekl majorovi, když hejno odlétlo.

"Ovšemže," odpověděl Mac Nabbs, "a pokud člověk nebyl slepý, musil je vidět." "Nezdálo se vám, že se při letu podobají opeřeným šípům?" "Ani v nejmenším." "Vůbec ne," dodal Robert. "Já to věděl!" pokračoval učenec spokojeně. "To ovšem nevadilo nejvypína- vějšímu ze skromných lidí, mému slovutnému krajanovi Chateaubriandovi'), aby ve svých spisech tak nepřesně nepřirovnal plameňáky k šípům! Vidíš to, Roberte, přirovnání je ta nejošemetnější řečnická ozdoba, jakou znám. Střez se před ním celý život a užívej ho jenom v nejnutnějším případě!" "Jste tedy spokojen se svým pokusem?" zeptal se major.

"Ohromně." "Já také, ale pobídněte koně, protože váš slovutný Chateaubriand nás zdržel o celou míli." Když Paganel dojel ke svým druhům, zastihl Glenarvana v živé rozmluvě s Indiánem, ale lord mu zřejmě nerozuměl. Thálkáv se často zastavoval, rozhlížel se krajem a jeho obličej vyjadřoval dosti velký údiv. Protože Glenarvan neměl vedle sebe svého obvyklého tlumočníka, pokoušel se, avšak marně, získat od Indiána vysvětlení. Když spatřil učence, volal na něho z dálky: "Pojeďte přece, Paganele, nemůžeme se nějak s Thalkávem dorozumět!" Paganel několik minut rozmlouval s Patagoncem a pak Glenarvanovi řekl: "Thalkáv se podivuje skutečně zvláštnímu jevu." "Jakému?" "Že nenacházíme ani Indiány, ani stopy po Indiánech, přestože obvykle projíž- dějí tyto pláně křížem krážem a buď ženou před sebou dobytek ukradený v estanciích, anebo zajíždějí až do And, kde prodávají své koberce a pletené kožené biče." "A jak odůvodňuje Thalkáv tuto pustotu?" *) Chateaubriand (1768-1848) -, známý francouzský spisovatel.

'142, "Podivuje se tomu a to je vše:" A jaké Indiány hodlal nalézt v této části pamp?" "Právě ty, v jejichž rukou byli cizozemští zajatci, domorodce, jimž velí kazikové ura, Katriel a Janketrýz." "Co je to za lidi?" "Náčelníci tlup, které byly před třiceti lety všemocné, dokud nebyly zahnány. Od té doby se podrobily natolik, nakolik se Indián může podrobit, a po- tulují se po pampách právě tak, jako po provincii Buenos Aires: Je mi tedy divné právě tak jako Thalkávovi, že nenacházíme jejich stopy v kraji, kde obvykle provozují lupičské řemeslo salteadorů." "Co však máme dělat?" otázal se Glenarvan.

"Hned se to dovím," odpověděl Paganel. A po několikaminutovém rozhovoru s Thalkávem řekl: "Jeho rada se mi zdá velmi moudrá. Máme pokračovat v jízdě na východ až do tvrze Nezávislosti. Tvrz leží na cestě a tam dostaneme zprávy o kapitánu Grantovi nebo se aspoň dovíme, co se stalo s Indiány z argentinských plání." "Je ta tvrz Nezávislosti daleko?" zeptal se Glenarvan.

"Ne, leží v pohoří Tandil, šedesát mil odtud." "A kdy tam dorazíme?.." "Pozítří večer." Glenarvana tato nepříjemnost rozladila. Nejméňě ze všeho by byl čekal, že v pampách nenaleznou Indiány. Obvykle jich tam je víc než dost. Musilo je tedy vypudit něco mimořádného. Nejvážnější na tom bylo, že byl-li Harry Grant zajatcem jednoho z těchto kmenů, naskýtala se otázka, zda byl odvlečen na jih-nebo na sever. Tato nejistota Glenarvana neustále zneklidňovala. Chtěl zůstat stůj co stůj na kapi- tánově stopě. Nejlépe však bylo řídit se Thalkávovou radou a dojet do městečka Tandil. Tam snad budou moci aspoň s někým mluvit.

Kolem čtvrté hodiny zpozorovali na obzoru pahorek, který mohl být v takové rovině považován za horu. Byla to Sierra Tapalque a na jejím úpatí se cestovatelé té noci utábořili. Příštího dne se bez obtíží dostali přes Tapalque. Ubírali se zvlněným a mírně klesajícím písčitým terénem. Takové hory nebyly ničím pro lidi, kteří překročili "andské pohoří, a koně téměř ani nezmírnili své tempo. V poledne minuli opuštěnou tapalqueskou pevnost, první to článek řetězu pevnůstek táhnoucích se na jižním pomezí jako hráz proti loupeživým domorodcům. Ale po Indiánech nebylo stopy a Thalkávův údiv ještě vzrostl. Kolem poledne se však přece jen před nimi objevili tři dobře ozbrojení jezdci na statných koních a chvíli pozorovali malý oddíl. Ale ne- nechali jej přijet blíže a uprchli s neuvěřitelnou rychlostí. Glenarvan zuřil.

"Gaučové," řekl Patagonec a označil tedy tyto domorodce jménem, které vy- volalo mezi majorem a Paganelem rozepři. "Vida, Gaučové, odpověděl Mac Nabbs. "Nu, Paganele dnes nefouká severní vítr, co o těch darebech soudíte?" '143, "Že vypadají na pořádné bandity," odpověděl Paganel. "A co jsou ve skutečnosti, milý učenče." "To už je skoro totéž, milý majore!" Paganelovo přiznání vyvolalo všeobecný smích, který však dnes učence nijak nerozladil. Zatím oddíl postupoval podle Thalkávova příkazu v sevřené skupině. Přestože země byla opuštěná, bylo lépe předejít překvapení. Ale veškerá opatrnost byla zby- tečná a téhož večera tábořila družina ve veliké opuštěné tolderii, kde kazik Katriel obvykle shromažďoval své domorodé tlupy. Patagonec prozkoumal okolí, a protože nenašel čerstvé stopy, usoudil, že tolderia nebyla už dlouho obývána. Příštího dne jeli Glenarvan a jeho druhové opět plání a spatřili první '144, "estancie") ležící u pohoří Tandil. Thalkáv však rozhodl, aby se v nich nezdržovali a jeli přímo do tvrze Nezávislosti, kde chtěl získat zprávy a především se dovědět, proč je tento kraj opuštěn. Nyní se opět objevily stromy, které byly celou cestu z Kordiller tak vzácné a které zde byly většinou vysázeny až po příchodu Evropanů na americký konti- nent. Byly zde zederachy, broskvoně, topoly, vrby, akácie, které se samy rychle a velice dobře ujímaly. Obyčejně rostly kolem "corralů", rozlehlých ohrad pro do- bytek, obehnaných kúly. Tam se pásly na žír tisíce volů, ovcí, krav a koňú. Zví- řata měla do kůže vypálené značky svých majitelů a hlídali je velcí, ostražití a po- četní psi.. Poněkud solná půda, která se táhne v podhúří, znamenitě stádům svědčí a rodí vydatné krmivo. Proto se tu s takovou oblibou zřizují estancie, vedené jedním správcem a jedním dozorcem, který má k ruce čtyři peóny na tisíc kusů dobytka. Tito lidé žijí životem velkých biblických pastýřů. Jejich stáda jsou právě tak početná a nadpočetnější než stáda, jež zaplňovala roviny Mezopotámie. Paganel měl také příležitost upozornit na zajímavé zrcadlení, zjev na těchto rovinatých pláních zcela běžný; estancie se z dálky podobaly velkým ostrovům, neboť se zdálo, že topoly a vrby kolem nich se zrcadlí v průzračné vodě, jež ustupuje před kročejemi cestovatelú. Přelud byl tak dokonalý, že si na něj oko nemohlo přivyknout. 6. listopadu minula družina několik estancií a také jedno nebo dvě "saladera". To jsou místa, kde se dobytek, vykrmený na šťavnatých pastvinách, poráží. V sa- laderu, to jest v solírně, se solí maso, jak naznačuje už sám název. Tyto odporné práce počínají koncem jara. Saladerové zajíždějí pro dobytek do corralů. Chy- tají jej do lasa, kterým mistrně vládnou, a zahánějí do saladera. Tam jsou voli, býci, krávy i ovce poráženi po stovkách a pak stahováni a čtvrceni. Býci se však vždy nenechají porazit bez odporu. Tehdy se řezník změní v toreadora: provádí toto nebezpečné povolání velmi obratně a nutno dodat, že i s nevídanou krutostí. Na argentinská jatka je zkrátka nechutná podívaná. Celé okolí salader je přímo odpuzující. Ze strašlivých ohrad pronikají do vzduchu spolu s hnilobnými vý- pary divoké výkřiky jatečníků, příšerné vytí psů a táhlé nářky dokonávajících zvířat, zatímco velcí argentinští supové "urubus" a "auras" se po tisících slétají až ze vzdálenosti dvaceti mil a rvou jatečníkům z rukou ještě se chvějící vnitřnosti jejich obětí. V té době však byla saladera tichá, pokojná a neobydlená. Ještě nenadešel čas obrovských porážek. Thalkáv přidával do kroku. Chtěl ještě téhož večera dorazit do tvrze Nezá- vislosti. Koně, pobízeni svými jezdci a strženi Thaukovým příkladem, letěli vy- sokou trávou. Cestovatelé spatřili několik statků, které měly v palisádách střílny *) Slovem estancia se označují velké chovatelské stanice dobytka v argentinských pláních. (Pozn. aut.)

a kol dokola hluboké příkopy, kdežto na hlavní budově byla terasa, ze které měli její vojensky vycvičení obyvatelé střelbou z pušek odrážet pampské lupiče. V ně- kterém tom statku by byl možná Glenarvan získal potřebné zprávy, ale nejjistější bylo zajet přímo do Tandilu. Nezastavovali se tedy. Přebrodili řeku Hueso a ně- kolik mil dále Chapaleofu. Zanedlouho se pod nohama koní prostřel travnatý svah prvních výběžků Tandilu a o hodinu později se před družinou objevilo v úzké kotlině městečko, nad nímž se vypínaly zubaté zdi tvrze Nezávislosti.


 KAPITOLA XX. DVACÁTÁ,

 

ARGENTINSKÉ PLÁNĚ.

...

 

 Když pominula první radost ze shledání, uvědomili si Paganel, Austin, Wilson

a Mulrady, tedy všichni, kteří zůstali vzadu, vyjma snad Mac Nabbse, že umírají

žízní. Naštěstí tekla Guamini nedaleko. Vydali se proto znovu na cestu a v sedm

hodin ráno dojel celý oddíl k ramadě. Podle množství vlčích mrtvol, ležících před

jejím vchodem, bylo snadné posoudit, jak prudký byl útok a jak pevná obrana.

Zanedlouho usedli cestovatelé, dostatečně osvěžení vodou, v ohradě ramady k bá-

ječné snídani. Řízky z nandua byly prohlášeny za znamenité a pásovec upečený ve

vlastním krunýři za neobyčejnou pochoutku.

 "Jíst takovéhle jídlo střídmě," řekl Paganel, "to by byla pustá nevděčnost. To

se musí jíst nestřídmě."

 A on nestřídmě jedl, ale špatně mu nebylo, snad proto, že pil průzračnou vodu

z Guamini, jež prý velmi podporuje zažívání.

 Poněvadž Glenarvan nechtěl opakovat Hannibalovu*) chybu a nechtěl zbytečně

prodlévat u Capuy, dal v deset hodin znamení k odjezdu. Naplnili kožené měchy

vodou a vyrazili. Koně byli dokonale občerstveni, plni ohně, a tak skoro stále

ujížděli lehkým cvalem. Vlhčí krajina byla nyní také úrodnější, avšak stále opuštěná.

Žádná příhoda se neudála ani 2. á 3. listopadu, kdy se cestovatelé, unavení již dlouhou

cestou, utábořili na pomezí pamp, na hranicích provincie Buenos Aires. Talcahuan-

skou zátoku opustili 14. října, takže za tři neděle šťastně urazili sto padesát mil, tedy

téměř dvě třeťiny cesty.

 Příštího dne dopoledne překročili pomyslnou hranici, která dělí argentinské

pláně od pampských území. Thalkáv doufal, že se tam setkají s kaziky, v jejichž

rukou byli podle jeho přesvědčení Harry Grant a jeho dva druhové v otroctví.

 Ze čtrnácti provincií, které tvoří Argentinskou republiku, je provincie Buenos

Aires největší a nejvíce obydlená. Její hranice sousedí s jižními indiánskými územími

mezi šedesátým čtvrtým a šedesátým pátým stupněm. Půda provincie je neoby-

čejně úrodná. Tato pláň, porostlá travinami a stromovitými luskovými rostlinami,

má neobyčejně zdravé podnebí a její téměř dokónalá rovina se prostírá až k úpatí

pohoří Tandil a Tapalque.

Od té doby, co opustili Guamini, zjišťovali cestovatelé s velkým uspokojením,

že teplota se pozoruhodně zlepšila. V průměru nepřekračovala sedmnáct stupňů,

což bylo důsledkem silných a chladných patagonských větrů, jež tady bez ustání

 

*) Hannibal -, kartaginský vojevůdce. R. 207 př. n. l. pronikl až ke Capui nedaleko Říma. Protože však

nedostal z Kartaga posilu, neodvážil se pokračovat v dalším tažení a posléze se musel vrátit do Afriky, neboť

tam byla mezitím jeho vlast ohrožena římskými vojsky.

 

 

 vzdouvají atmosférické vlny. Zvířata a lidé, kteří přestáli taková vedra a sucha,

 nemohli si na nic stěžovat. Dychtivě a směle ujížděli vpřed. Ale přes to, co říkal

 Thalkáv, bylo patrno, že kraj je zcela nezalidněný, nebo správněji řečeno vylidněný.

 Čára vedoucí k východu přetínala malá jezírka, někdy se sladkou, jindy se

 slanou vodou. Na březích a ve skrytu houštin poskakovali hbití střízlíci a zpívali

 

jásaví skřivánci, doprovázeni "tangarami", jež mohly soupeřit svou pestrostí

s jiskřivými kolibříky. Tito hezcí ptáci vesele poletovali a nic si nevšímali špačků,

kteří si tu ve svých červených náramenících a náprsenkách po vojensku vyšlapo-

vali na březích. V trnitých křovinách se houpalo jako nějaká houpací síť visuté

hnízdo ptáků "annubis" a na březích jezírek si vykračovali v pravidelných hejnech

nádherní plameňáci, rozvírajíce proti větru svá křídla ohnivých barev. Bylo vidět

'141,

jejich hnízda ve tvaru komolých kuželů, vysoká jednu stopu a seskupená po tisících

do celých městeček. Plameňáci se nijak nedávali rušit příchodem cestovatelů a to se

Paganelovi nelíbilo.

 "Hm!" prohodil major.

 "A protože se mi naskytla příležitost, využiji toho."

 

 

"Beze všeho, Paganele!"

 "Pojďte se mnou, majore! Pojď také, Roberte! Potřebuji svědky."

 A Paganel nechal své druhy pokračovat v cestě a sám spolu s Robertem Granten

a s majorem zamířil ke skupině phenicopterů.

 Když dojel na dostřel, vypálil do vzduchu. Nechtěl zbytečně prolévat krev

těchto ptáků. Plameňáci vzlétli do jednoho a Paganel je bez prodlení začal daleko-

hledem pilně sledovat.

 "Viděl jste, jak letěli?" řekl majorovi, když hejno odlétlo.

 

 "Ovšemže," odpověděl Mac Nabbs, "a pokud člověk nebyl slepý, musil je vidět."

 

 "Nezdálo se vám, že se při letu podobají opeřeným šípům?"

 

 "Ani v nejmenším."

 "Vůbec ne," dodal Robert.

 "Já to věděl!" pokračoval učenec spokojeně. "To ovšem nevadilo nejvypína-

vějšímu ze skromných lidí, mému slovutnému krajanovi Chateaubriandovi'), aby

ve svých spisech tak nepřesně nepřirovnal plameňáky k šípům! Vidíš to, Roberte,

 přirovnání je ta nejošemetnější řečnická ozdoba, jakou znám. Střez se před ním

celý život a užívej ho jenom v nejnutnějším případě!"

 

"Jste tedy spokojen se svým pokusem?" zeptal se major.

 

 "Ohromně."

 "Já také, ale pobídněte koně, protože váš slovutný Chateaubriand nás zdržel

 o celou míli."

 Když Paganel dojel ke svým druhům, zastihl Glenarvana v živé rozmluvě

 s Indiánem, ale lord mu zřejmě nerozuměl. Thálkáv se často zastavoval, rozhlížel

 se krajem a jeho obličej vyjadřoval dosti velký údiv.

 

 Protože Glenarvan neměl vedle sebe svého obvyklého tlumočníka, pokoušel se,

 avšak marně, získat od Indiána vysvětlení. Když spatřil učence, volal na něho z dálky:

 

 "Pojeďte přece, Paganele, nemůžeme se nějak s Thalkávem dorozumět!"

 Paganel několik minut rozmlouval s Patagoncem a pak Glenarvanovi řekl:

 

 "Thalkáv se podivuje skutečně zvláštnímu jevu."

"Jakému?"

"Že nenacházíme ani Indiány, ani stopy po Indiánech, přestože obvykle projíž-

 dějí tyto pláně křížem krážem a buď ženou před sebou dobytek ukradený v estanciích,

 anebo zajíždějí až do And, kde prodávají své koberce a pletené kožené biče."

 

"A jak odůvodňuje Thalkáv tuto pustotu?"

 

*) Chateaubriand (1768-1848) -, známý francouzský spisovatel.

'142,

 

 

"Podivuje se tomu a to je vše:"

 

 A jaké Indiány hodlal nalézt v této části pamp?"

"Právě ty, v jejichž rukou byli cizozemští zajatci, domorodce, jimž velí kazikové

ura, Katriel a Janketrýz."

 "Co je to za lidi?"

"Náčelníci tlup, které byly před třiceti lety všemocné, dokud nebyly zahnány.

 Od té doby se podrobily natolik, nakolik se Indián může podrobit, a po-

tulují se po pampách právě tak, jako po provincii Buenos Aires: Je mi tedy divné

 právě tak jako Thalkávovi, že nenacházíme jejich stopy v kraji, kde obvykle provozují

lupičské řemeslo salteadorů."

 

 "Co však máme dělat?" otázal se Glenarvan.

 

 "Hned se to dovím," odpověděl Paganel.

 A po několikaminutovém rozhovoru s Thalkávem řekl:

 "Jeho rada se mi zdá velmi moudrá. Máme pokračovat v jízdě na východ až

 do tvrze Nezávislosti. Tvrz leží na cestě a tam dostaneme zprávy o kapitánu Grantovi

 nebo se aspoň dovíme, co se stalo s Indiány z argentinských plání."

 

 "Je ta tvrz Nezávislosti daleko?" zeptal se Glenarvan.

 

 "Ne, leží v pohoří Tandil, šedesát mil odtud."

 "A kdy tam dorazíme?.."

 

 "Pozítří večer."

 Glenarvana tato nepříjemnost rozladila. Nejméňě ze všeho by byl čekal, že

v pampách nenaleznou Indiány. Obvykle jich tam je víc než dost. Musilo je tedy

vypudit něco mimořádného. Nejvážnější na tom bylo, že byl-li Harry Grant zajatcem

jednoho z těchto kmenů, naskýtala se otázka, zda byl odvlečen na jih-nebo na sever.

 Tato nejistota Glenarvana neustále zneklidňovala. Chtěl zůstat stůj co stůj na kapi-

tánově stopě. Nejlépe však bylo řídit se Thalkávovou radou a dojet do městečka

Tandil. Tam snad budou moci aspoň s někým mluvit.

 Kolem čtvrté hodiny zpozorovali na obzoru pahorek, který mohl být v takové

rovině považován za horu. Byla to Sierra Tapalque a na jejím úpatí se cestovatelé

té noci utábořili.

Příštího dne se bez obtíží dostali přes Tapalque. Ubírali se zvlněným a mírně

klesajícím písčitým terénem. Takové hory nebyly ničím pro lidi, kteří překročili

"andské pohoří, a koně téměř ani nezmírnili své tempo. V poledne minuli opuštěnou

tapalqueskou pevnost, první to článek řetězu pevnůstek táhnoucích se na jižním

pomezí jako hráz proti loupeživým domorodcům. Ale po Indiánech nebylo stopy

a Thalkávův údiv ještě vzrostl. Kolem poledne se však přece jen před nimi objevili

tři dobře ozbrojení jezdci na statných koních a chvíli pozorovali malý oddíl. Ale ne-

nechali jej přijet blíže a uprchli s neuvěřitelnou rychlostí. Glenarvan zuřil.

"Gaučové," řekl Patagonec a označil tedy tyto domorodce jménem, které vy-

volalo mezi majorem a Paganelem rozepři.

"Vida, Gaučové, odpověděl Mac Nabbs. "Nu, Paganele dnes nefouká severní

vítr, co o těch darebech soudíte?"

 

 '143,

"Že vypadají na pořádné bandity," odpověděl Paganel.

 

"A co jsou ve skutečnosti, milý učenče."

 

"To už je skoro totéž, milý majore!"

Paganelovo přiznání vyvolalo všeobecný smích, který však dnes učence nijak

nerozladil.

 

 Zatím oddíl postupoval podle Thalkávova příkazu v sevřené skupině. Přestože

 země byla opuštěná, bylo lépe předejít překvapení. Ale veškerá opatrnost byla zby-

 tečná a téhož večera tábořila družina ve veliké opuštěné tolderii, kde kazik Katriel

 obvykle shromažďoval své domorodé tlupy. Patagonec prozkoumal okolí, a protože

 nenašel čerstvé stopy, usoudil, že tolderia nebyla už dlouho obývána.

 

 Příštího dne jeli Glenarvan a jeho druhové opět plání a spatřili první

'144,

 

"estancie") ležící u pohoří Tandil. Thalkáv však rozhodl, aby se v nich nezdržovali

a jeli přímo do tvrze Nezávislosti, kde chtěl získat zprávy a především se dovědět,

proč je tento kraj opuštěn.

Nyní se opět objevily stromy, které byly celou cestu z Kordiller tak vzácné

a které zde byly většinou vysázeny až po příchodu Evropanů na americký konti-

nent. Byly zde zederachy, broskvoně, topoly, vrby, akácie, které se samy rychle

a velice dobře ujímaly. Obyčejně rostly kolem "corralů", rozlehlých ohrad pro do-

bytek, obehnaných kúly. Tam se pásly na žír tisíce volů, ovcí, krav a koňú. Zví-

řata měla do kůže vypálené značky svých majitelů a hlídali je velcí, ostražití a po-

četní psi..

Poněkud solná půda, která se táhne v podhúří, znamenitě stádům svědčí

a rodí vydatné krmivo. Proto se tu s takovou oblibou zřizují estancie, vedené

jedním správcem a jedním dozorcem, který má k ruce čtyři peóny na tisíc kusů

dobytka.

 Tito lidé žijí životem velkých biblických pastýřů. Jejich stáda jsou právě tak

početná a nadpočetnější než stáda, jež zaplňovala roviny Mezopotámie.

Paganel měl také příležitost upozornit na zajímavé zrcadlení, zjev na těchto

rovinatých pláních zcela běžný; estancie se z dálky podobaly velkým ostrovům,

neboť se zdálo, že topoly a vrby kolem nich se zrcadlí v průzračné vodě, jež ustupuje

před kročejemi cestovatelú. Přelud byl tak dokonalý, že si na něj oko nemohlo

přivyknout.

6. listopadu minula družina několik estancií a také jedno nebo dvě "saladera".

To jsou místa, kde se dobytek, vykrmený na šťavnatých pastvinách, poráží. V sa-

laderu, to jest v solírně, se solí maso, jak naznačuje už sám název. Tyto odporné

práce počínají koncem jara. Saladerové zajíždějí pro dobytek do corralů. Chy-

tají jej do lasa, kterým mistrně vládnou, a zahánějí do saladera. Tam jsou voli,

býci, krávy i ovce poráženi po stovkách a pak stahováni a čtvrceni. Býci se však

vždy nenechají porazit bez odporu. Tehdy se řezník změní v toreadora: provádí

toto nebezpečné povolání velmi obratně a nutno dodat, že i s nevídanou krutostí.

Na argentinská jatka je zkrátka nechutná podívaná. Celé okolí salader je přímo

odpuzující. Ze strašlivých ohrad pronikají do vzduchu spolu s hnilobnými vý-

pary divoké výkřiky jatečníků, příšerné vytí psů a táhlé nářky dokonávajících

zvířat, zatímco velcí argentinští supové "urubus" a "auras" se po tisících slétají

až ze vzdálenosti dvaceti mil a rvou jatečníkům z rukou ještě se chvějící vnitřnosti

jejich obětí.

V té době však byla saladera tichá, pokojná a neobydlená. Ještě nenadešel čas

obrovských porážek.

Thalkáv přidával do kroku. Chtěl ještě téhož večera dorazit do tvrze Nezá-

vislosti. Koně, pobízeni svými jezdci a strženi Thaukovým příkladem, letěli vy-

sokou trávou. Cestovatelé spatřili několik statků, které měly v palisádách střílny

 

*) Slovem estancia se označují velké chovatelské stanice dobytka v argentinských pláních. (Pozn. aut.)

 

 

a kol dokola hluboké příkopy, kdežto na hlavní budově byla terasa, ze které měli

její vojensky vycvičení obyvatelé střelbou z pušek odrážet pampské lupiče. V ně-

kterém tom statku by byl možná Glenarvan získal potřebné zprávy, ale nejjistější

bylo zajet přímo do Tandilu. Nezastavovali se tedy. Přebrodili řeku Hueso a  ně-

kolik mil dále Chapaleofu. Zanedlouho se pod nohama koní prostřel travnatý svah

prvních výběžků Tandilu a o hodinu později se před družinou objevilo v úzké kotlině

městečko, nad nímž se vypínaly zubaté zdi tvrze Nezávislosti.