KAPITOLA XII.DVANÁCTÁ, DVANÁCT TISÍC STOP NAD ZEMÍ. ... Cesta přes Chile probíhala dosud bez vážnějších nehod. Ale teď se najednou objevily nesnáze a nebezpečí, která s sebou nese cestování v horách. Boj s přiroze- nými překážkami teprve začínal. Před dalším pochodem bylo nutno rozhodnout důležitou otázku. Šlo o to, jak překročit andské pohoří a nevzdálit se od stanovené dráhy. Catapaz byl dotázán na radu. "V této části Kordiller," odpověděl, "znám jenom dva schůdné přechody." "Jistě průsmyk Arica," řekl Paganel, "který objevil Mendoza?" "Ovšem." "A průsmyk Villarrica, který leží na jih odtud?" "Ano." "Nuže, příteli, tyto dva průsmyky mají jenom jedinou vadu, že nás totiž od- vádějí příliš daleko na sever nebo na jih." "A vy byste nám mohl navrhnout jiný přechod?" otázal se major.
"Ovšemže," odpověděl Paganel, "průsmyk Antuco, který leží na sopečnatém svahu na třicátém sedmém stupni třiceti minutách, tedy jenom půl stupně od naší cesty. Leží ve výši pouhého tisíce sáhů a byl objeven Zamudiem de Cruz." "Budiž," řekl Glenarvan, "ale znáte ten průsmyk, catapaze?" "Znám, mylorde, už jsem tudy Andy přecházel, ale nenavrhl jsem ho, pro- tože je to spíše dobytčí cesta, které používají indiánští pastevci z východních svahů." "Nuže, příteli," odpověděl Glenarvan, "tam, kde projdou pehuenčská stáda klisen, ovcí a skotu, dokážeme projít i my. A protože tak se neodchýlíme od své dráhy, vzhůru do průsmyku Antuco!" Ihned bylo dáno znamení k odjezdu a výprava zmizela v údolí Lejas mezi obrovskými krasovými masívy. Cestovatelé a jejich průvodci stoupali po sotva znatelném svahu. Kolem jedenácté hodiny musili obejít jezírko, které bylo při- rozenou nádrží a malebným dostaveníčkem všech okolních říček; se zurčením se sem sbíhaly a znehybněly zde v průzračné kráse. Nad jezerem se prostíraly roz- sáhlé "llanos", horské travnaté pláně, kde se popásala indiánská stáda. Potom dorazili cestující k bažině, která se táhla na jih i na sever, a že se z ní dostali, za to mohli děkovat jen instinktu svých mezků. V jednu hodinu se před nimi vynořila špičatá skála, jejíž vrchol věnčily pobořené bašty ballenarské pevnosti. Minuli ji.
Svahy byly již příkřejší, kamenitější a pod kopyty mezků se s rachotem valily dolů kaskády uvolněných kaménků. Kolem třetí hodiny se objevila další malebná zří- cenina pevnosti zničené za povstání roku 1770. '78, Od té chvíle byla již cesta neschůdná, a dokonce nebezpečná; úhel svahu se stále víc rozvíral, stezky byly čím dál užší, děsivé propasti zely cestujícím pod nohama. Mezci postupovali opatrně a se skloněnými hlavami očichávali cestu. Oddíl jel v řadě. Občas zmizela madrina v prudkém záhybu z dohledu a malá karavana se pak řídila jenom vzdáleným zvukem zvonku. A rozmarné zákruty stezky nejednou rozložily kolonu do dvou rovnoběžných řad, takže catapaz mohl mluvit s peóny, ale mezi nimi zela nepřekročitelná propast dvě stě sáhů*) hluboké a sotva dva sáhy široké rozsedliny. Travnatý porost zde zatím ještě vzdoroval vpádu kamení, ale bylo již znát, že říše nerostná se vrhla do boje s říší rostlinnou. Blízkost sopky Antuco prozrazo- valy lávové proudy, šedavě zbarvené a zježené žlutými jehlicovými krystaly. Bal- vany, nakupené na sobě a hrozící sesutím, držely pohromadě proti všem zákonům rovnováhy. Kataklyzmata**) jistě snadno měnila jejich vzhled a při pohledu na tyto vratké špičáky, nepevné kužele a labilní homole bylo zřejmé, že zdejší hornatá krajina nenabyla ještě definitivní tvářnosti. Za takových okolností bylo těžké rozeznávat cestu. Téměř neustávající pohyb andského horstva často mění zdejší cesty a orientační body nebývají vždy na '*, Sáh -, 1,9 m. **, Kataklyzma -, velká změna v zemském povrchu, způsobená zemětřesenim, sopečnou činnosti apod.
'79, svých místech. Proto byl i catapaz nejednou na rozpacích. Zastavoval se, rozhlížel se kolem sebe, zkoumal podobu skal a hledal stopu po Indiánech. Podle ničeho se však nemohl orientovat. Glenarvan sledoval svého průvodce krok za krokem. Chápal a viděl jeho ne- snáze, stupňované neschůdností cesty. Neodvažoval se ho otázat a myslil si, možná ne bezdůvodně, že někteří mezkaři mají podobný instinkt jako mezci a že je nejlépe na něj spoléhat. Ještě hodinu bloudil catapaz takřka nazdařbůh, ale přitom stoupal stále do vyšších horských pásem. Posléze byl nucen zůstat stát. Oddíl byl v nevelikém údolí, v jedné z těch úzkých kotlin, jimž Indiáni říkají "quebradas". Zašpičatělá porfyrová stěna uzavírala její východ. Když catapaz marně hledal další cestu, seskočil s mezka, zkřížil si paže na prsou a čekal. Glenarvan šel k němu.
"Zabloudil jste?" otázal se.
"Ne, my lorde," odvětil catapaz. "Nejsme snad v průsmyku Antuco?" "Jsme." "Nemýlíte se?" "Nemýlím. Zde jsou zbytky indiánského ohniště a tady stopy po stádu klisen, a ovcí." "Této cesty se tedy užívá!" "Ano, ale už se jí užívat nebude. Od posledního zemětřesení je neschůdná." .. "Pro mezky." odtušil major, "ale ne pro lidi. "To je prosím vaše věc," odpověděl catapaz, "udělal jsem, co jsem mohl. Moji mezkové a já jsme ochotni se vrátit, budete-li si přát, a najít jiný přechod." "A to by bylo zdržení?." "Nejméně třídenní." Glenarvan catapaza mlčky poslouchal. Povinnost jejich průvodce tím zřejmě končila. Mezci nemohli jít dále. Ale když byl učiněn návrh, aby se výprava vrátila, obrátil se Glenarvan ke svým druhům a otázal se jich: "Jste ochotni projít přese všechno tudy?" "Půjdeme za vámi," odpověděl Tom Austin. "A třebas i před vámi," dodal Paganel. "Oč tu celkem jde? O přechod přes horský řetěz, jehož protilehlé svahy jsou nesrovnatelně schůdnější! Potom již najdeme argentinské baqueany, kteří nás převedou přes pampy, i rychlé koně zvyklé uhánět po rovinách. Proto neotálejme a vzhůru!" "Vzhůru!" zvolali Glenarvanovi druhové.
"Nedoprovodíte nás?" otázal se Glenarvan catapaza.
"Já dělám průvodce jenom s mezky," odpověděl mezkař. "Jak je libo." "Obejdeme se bez něho," řekl Paganel. "Za touto stěnou zase nalezneme antucké stezky a já vás svedu dolů tak bezpečně jako nejlepší horský vůdce." Glenarvan zaplatil catapazovi a propustil ho i s peóny a mezky. Zbraně, nářadí '80, a část potravin rozdělil mezi sedm cestovatelů. Jednomyslně bylo rozhodnuto, že výstup bude zahájen okamžitě a že v případě potřeby se bude pokračovat v cestě i do noci. Po levém svahu se vinula strmá stezka, po níž by mezci neprošli. Potíže byly veliké, ale po dvou hodinách namáhavého bloudění dorazil Glenarvan se svými druhy do průsmyku Antuco. Nyní byli tedy ve vlastním andském pásmu, nepříliš vzdáleném od nejvyš- šího hřebenu Kordiller, ale po schůdné stezce, po hledaném průsmyku nebylo ani stopy. Celý kraj se při posledním zemětřesení změnil, a proto bylo nutno stoupat stále výš a výš na hřebeny pohoří. Paganel byl značně zklamán, že nenašel vol- nou cestu, a obával se, že bude krajně namáhavé vystoupit až na vrcholy And, jejichž průměrná výška se pohybuje mezi jedenácti tisíci a dvanácti tisíci šesti '81, sty stop. Naštěstí bylo počasí klidné, nebe jasné a doba příhodná, ale v zimě, od května do října, byl by podobný výstup nemožný. Cestovatelé rychle podléhají krutým chladnům a ti, kteří odolají zimě, padnou za oběť zdejším prudkým bouřím, zvaným "temporales". Výstup pokračoval celou noc. Vytahovali se za ruce na téměř nepřístupné plošiny, přeskakovali široké a hluboké průrvy, řetězem rukou si nahrazovali pro- vazy a ramena druhů sloužila za stupně. Naši neohrožení hrdinové se podobali skupině klaunů, kteří nasazují život při nejnemožnějších kouscích na visutých hraz- dách: Zejména Mulradyho síla a Austinova mrštnost se zde uplatňovaly při tisícerých příležitostech. Oba dva dobří Skotové pomáhali všude. Mnohdy by byl oddíl bez jeich obětavosti a statečnosti neprošel. Glenarvan nespouštěl oči z mladého Ro- berta, kterého jeho věk a živost strhávaly k nerozvážnostem. Paganel postupoval přímo s bojovným zápalem. Naproti tomu major se omezoval jenom na zcela nej- nutnější a nejnepatrnější pohyby. Uvědomoval si vůbec, že stoupá již několik hodin?
Není to jisté. Snad si myslil, že sestupuje.
V pět hodin ráno dosáhli cestovatelé výšky sedmi tisíc pěti set stop, což zjis- tili pomocí tlakoměru. Byli teď na předposledním pásmu hor, na nejzazší hranici oblasti stromů. Viděli různou zvěř, která by lovce rozradostnila nebo obšťastnila.
A ta čiperná zvířátka to dobře věděla, protože před lidmi již zdaleka prchala.
Žila zde lama, vzácné horské zvíře, které nahrazuje skopce, skot i koně a žije ve výškách, kde nemůže žít mezek. Byla tu činčila, malý, hezký a bázlivý hlodavec s hustou srstí, který tvoří přechod mezi zajícem a tarbíkem. Jeho zadní tlapky připomínají klokana. Pohled na toto zvíře pobíhající v korunách stromů je vskutku roztomilý. "Pták to ještě není," říkal Paganel, "ale čtvernožec už také ne." To však nebyli poslední obyvatelé hor. Ve výšce devíti tisíc stop, na hranici věčného sněhu, žili ještě ve stádech nepředstavitelně krásní přežvýkavci, alpaky s dlouhou hedvábnou srstí, a dále jakési bezrohé, půvabné a hrdé kozy s jemnou vlnou, které přírodopisci nazývají vikuně. Ale nebylo možno se jim přiblížit; sotva se ukázaly. Vikuně přímo střelhbitě prchaly a nehlučně klouzaly po běloskvoucím sněhovém koberci. Nyní se tvářnost krajiny změnila. Kol dokola strměly veliké, jiskřící a místy modravé masívy ledu, obrážející první jitřní paprsky. Výstup byl teď velmi nebez- pečný. Odvažovali se postupovat vpřed jen krok za krokem, stále pátrajíce po trhlinách. Oddíl musel před každým krokem pečlivě prozkoumávat půdu. Wil- son šel v čele řady a nohou zkoušel pevnost ledovců. Jeho druhové stoupali do jeho stop a zachovávali mlčení, protože sebemenší hluk mohl zvířit vzduchové vrstvy a způsobit pád sněhových spoust, které hrozivě visely nad jejich hla- vami. Dospěli tak až k pásmu kleče, která o dvě stě padesát sáhů výše ustoupila travinám a kaktusům. Ve výši jedenácti tisíc stop zmizely z neúrodné půdy i tyto rostliny a po rostlinstvu nezůstalo ani památky. Poutníci se zastavili jenom jednou, '82, v osm hodin, aby se rychle nasnídali a obnovili tak své síly, a s nadlidskou od- vahou se pak vydali na další výstup, překonávajíce stále větší nebezpečí. Obkročmo se musili sunout po špičatých hřebenech nad propastmi, kam se ani neodvažovali pohlédnout. Na mnoha místech ukazovaly cestu dřevěné kříže, vyznačující místa nesčetných neštěstí. Kolem druhé hodiny se před nimi rozprostřela mezi ro- zervanými hroty obrovská plošina, náhorní poušť bez sebemenší stopy po ve- getaci. Vzduch byl suchý, nebe ostře modré. V této výši vůbec neprší, páry se zde srážejí v sníh a kroupy. Porfyrové nebo čedičové hroty prorážely tu a tam bílý rubáš sněhu jako hnáty kostlivce a chvílemi se zvětralé úlomky křemene nebo ruly řítily dolů s dutým rachotem, v řídkém ovzduší sotva slyšitelným. Avšak náš oddíl byl i při své odvaze už na pokraji sil. Když Glenarvan viděl, jak jsou jeho druhové vyčerpáni, litoval, že se odvážil tak daleko do hor. Mladý Robert se bránil únavě, ale nemohl už dál. Ve tři hodiny se Glenarvan zastavil.
"Musíme si odpočinout," řekl, neboť věděl,. že nikdo jiný by tento návrh neučinil.
"Odpočinout?" namítl Paganel. "Ale není kde." "Musíme, je to nutné už kvůli Robertovi." "Ne, mylorde," odpověděl statečný chlapec, "mohu ještě jít. .. nezasta- vujte se. .." "Poneseme tě, hochu," navrhl Paganel, "musíme se však za každou cenu dostat na východní svah. Tam snad najdeme nějakou horskou chatu. Musíme jít ještě dvě hodiny." "Jste všichni pro?" otázal se Glenarvan.
"Ano," odpověděli jeho druhové. Mulrady dodal: "Vezmu si chlapce na starost." '83, A pokračovali v cestě na východ. Čekaly je ještě dvě hodiny strašného výstupu.
Oddíl stoupal stále výš, aby dospěl na nejvyšší vrcholky pohoří. Řídkost vzduchu působila bolestivý tlak na prsou, nazývaný zde "puna". Z dásní a rtů jim prýštila krev. Byla porušena rovnováha mezi vnějším a vnitřním tlakem a snad také sně- hové spousty zřeďovaly v těch vysokých polohách atmosféru. Nedostatečnou hustotu vzduchu museli nahrazovat rychlejším dýcháním a tím povzbuzovat krevní oběh; to však je unavovalo právě tak jako pohled na jiskřící sněhové vločky, od nichž se prudce odrážely sluneční paprsky. Přes všechnu vůli našich statečných přátel nadcházel nyní okamžik, kdy ochabovali i ti nejhouževnatější, a závrať, strašlivá horská nemoc, vyčerpávala nejen jejich síly tělesné, ale i duševní. Takovou únavu nelze donekonečna přemáhat. Záhy byly pády častější a častější a ti, kteří jednou padli, vlekli se dál už jenom po kolenou. Naprosté vyčerpání mělo tedy ukončit nadměrně dlouhý výstup a Glenarvan si s hrůzou uvědomoval, jak tu do nedozírna leží sníh, jak chlad proniká celý ten zlověstný kraj, jak stíny stoupají k opuštěným vrcholkům, jak nezbytně potřebuje oddíl na noc útočiště. Tu se major zastavil a klidně řekl: "Chata."
