×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

SlowCzech Podcast, (119) Je těžké bydlet v cizí zemi?

(119) Je těžké bydlet v cizí zemi?

Poprvé jsem byla v zahraničí, když mi bylo 5 let. Kde a s kým jsem byla? S rodinou u přátel na Slovensku, hehe. Slovensko pro nás, pro Čechy, není žádné zahraničí. Slovensko jsou kamarádi a bývalá naše část. Slovensko bývala polovina Československa. A navíc jsem ještě byla malá, takže takové cestování není nic komplikovaného.

Úplně sama jsem poprvé vyjela mimo Česko, když jsem dokončila střední školu. Jedna paní mi řekla o zajímavé zkušenosti ve Francii. O několik let dříve tam sama byla a tak vyprávěla: “jeden nebo dva měsíce pracuješ jako dobrovolník v mezinárodním kempu. Trávíš den s mentálně postiženými lidmi – hrajete hry, chodíte ven, zpíváte, čtete knihy. Asociace ti zaplatí jízdenku nebo letenku, na místě také asociace platí jídlo, ubytování,… prostě všechno. Mají moc dobré jídlo. A celý kolektiv zhruba 40 dobrovolníků je moc fajn.” “To zní dobře,” říkám. A tak jsem rodičům oznámila, že jedu na měsíc do západní Francie.

Bylo nás asi 35 dobrovolníků – polovina byli Francouzi a polovina cizinci. A dva animátoři, kteří se o nás starali – o naše jídlo, o naše pohodlí, ale hlavně o náš denní a týdenní program. Když jsme nepracovali, účastnili jsme se různých aktivit. A každý čtvrtek jsme jeli někam dál na celodenní výlet. V té době jsem se sama učila francouzsky, protože bylo vždy mým snem umět francouzsky. Bohužel byla moje francouzština ještě na docela základní úrovni. A nejvtipnější bylo, že jsem si myslela, že ti dva němečtí animátoři byli Francouzi. Ještě jsem neslyšela rozdíl v přízvuku. Ale dnes moc dobře chápu, že je úplně přirozené mít divný přízvuk, když se učíme cizí jazyk. Nikdo není ihned perfektní. Musím také říct, že jsem rozuměla asitak 30%, co mi lidé říkali, a to bylo opravdu demotivující. Ale nevzdávala jsem se. Byla jsem ještě mladá a hlavně na začátku kempu jsem byla smutná, protože mi chyběla rodina a přátelé. Psala jsem každý den články na svůj český blog, co se mi tu líbí, co se mi tu nelíbí. Ale snažila jsem se si z tohoto měsíce odnést co nejvíc – to znamená nestrávit 4 týdny nicneděláním, ale mluvit francouzsky, ptát se ostatních na jejich kulturu, poznávat místní kraj,… To byl důvod, proč jsem tam jela, a nechtěla jsem, aby můj smutek toto všechno nové a zajímavé zničil. Mimochodem, Fondation John Bost a prázdninové mezinárodní kempy pořád existují, jestli chceš jet na jeden až dva měsíce do Bordeaux.

O rok později jsem se do Francie vrátila. Tentokrát do Bretaně – země Asterixe a Obelixe, jak ráda říkám. Bretaň je velmi krásná, protože je daleko a jezdí tam tudíž málo turistů. Dokonce se nejzápadnější část Bretagně nazývá Finistère, latinsky “finis terrae” a v překladu konec země nebo konec světa. V Bretani jsem pracovala celé léto v turistickém informačním centru. Moje úroveň byla kolem B1, dobře jsem psala, ale mluvila jsem pomalu a špatně rozuměla. Ale po měsíci jsem poprvé zvedla telefon a s pomocí kolegů i odpověděla, začala jsem znát klasické otázky turistů a potom i odpovědi. Moje sebevědomí vzrostlo. V lékárně jsem bez pantomimy vysvětlila, že potřebuju špunty do uší, o víkendech jsem na kole cestovala po regionu a chodila na turistické prohlídky, byla jsem i na konferenci o menhirech a dolmenech. Jedla jsem nejlepší zmrzlinu ve Francii, chutnala mušle a ústřice, navštěvovala místní typické trhy, chodila jsem běhat po pláži nebo plavat do moře s přáteli. Protože jsem tady byla úplně sama a nebylo nás 40 dobrovolníků, byla to velmi dobrá zkušenost. Někdy jsem brečela, protože to bylo psychicky velmi těžké, ale většinou jsem byla šťastná a spokojená. Na toto nádherné místo dodnes ráda jezdím.

Následně jsem vyrazila do Anglie do Manchesteru. Opět přes léto. Jsem přirozeně zvědavá a mám ráda nové věci. A taky jsem celý týden seděla v kanclu (tedy v kanceláři nebo v ofisu, jak dnes říkáme). A tak jsem vždy o víkendu, když jsem nepracovala, jela někam na výlet. Úplně nejdál jsem dojela vlakem do Skotska do Edinburgu. A musím říct, že to byl pro mě také ten nejkrásnější víkend celých prázdnin. Skotsko je nádherné. Má nádhernou krajinu, dechberoucí přírodu (tedy přírodu, která je tak krásná, že nám bere dech z úst) a veselé obyvatele. Moje angličtina byla taková normální – nic perfektního ani nic začátečnického. Ale Skoti mluvili prostě divně, takže jsem moc nerozuměla 📷

https://s.w.org/images/core/emoji/14.0.0/svg/1f642.svg" alt="🙂"/>

No a potom jsem se opět vrátila do Bretaně. Byla jsem fakt moc ráda, že se tam můžu vrátit, i když jenom na tři měsíce. Tentokrát jsem přes evropský program Freemover jela na pracovní stáž, která byla spojená se studiem. Každé pondělí se naše třída sešla na univerzitě. Bylo nás 20. Každý jsme pracovali a bydleli jinde, což považuji za velké plus. Na mém patře v kampusu, kde jsem bydlela, nebyl žádný Čech. Bylo tam asi 10 Francouzů a 10 dalších různých národností. Byla to moderní budova se společnou kuchyní, kde jsme se scházeli a povídali si, snídali, pili kávu, pili pivo, pořádali večírky. Moji kolegové v práci byli srandovní, ale někdy nudní – byli to dva technici/statistici, tedy lidé, kteří tvoří statistiky. Ale byli to především Bretonci a Bretonci mluví děsně rychle a někdy mají zvláštní humor, který jsem v té době nechápala ani neznala. Ale tato stáž byla další vynikající zkušenost – z velké části i proto, že jsem zde potkala lásku svého života.

📷

https://i0.wp.com/www.slowczech.com/wp-content/uploads/2019/05/bretagne.jpg?resize=629%2C286&ssl=1" alt=""/>

Když jsem o pár měsíců později dokončila studium na univerzitě, už jsem věděla, že tu první “opravdovou” práci nebudu hledat v Česku, odkud pocházím. Stěhovala jsem se do Francie. Stěhovala jsem se za láskou – ale nejen za člověkem, se kterým jsem sdílela společné cíle, projekty a sny, ale také jsem se stěhovala za francouzskou kulturou, za francouzským stylem života,… nebo spíše za bretonskou kulturou, za bretonským pomalým stylem života, za bretonským vynikajícím jídlem, za bretonskou nádhernou přírodou.

A toto je moment, na který si dobře pamatuji. Protože to pro mě byla velmi těžká doba. Ano, moje francouzština byla na dobré úrovni, znala jsem gramatiku lépe než rodilí mluvčí, ale nemluvila jsem plynně, nerozuměla jsem všemu,… což je ale normální a přirozené, že. Co pro mě ale bylo nejtěžší? To, že jsem neznala jejich kulturu. Nerozuměla jsem vtipům, protože vtipy souvisí s filmem, s hudbou, s politikou, s historií, s tím, co se děje dnes nebo co se stalo před pěti lety. Nerozuměla jsem, o kom lidé mluví, protože jsem neznala herce, zpěváky, místní sportovce, televizní a radiové moderátory. Neznala jsem televizní pořady, seriály z dětství francouzských dětí, pravdu o tom, jaké to je chodit do školky nebo do školy, jaké vzpomínky mají lidé na svoje mládí, nevěděla jsem, co dělali jako teenageři. Nevěděla jsem, jaké jsou zvyky, když jdeš poprvé do banky, když jdeš do obchodu, když poprvé potkáš nového člověka, když říkáš nashledanou, nevědla jsem, v kolik hodin mám přijít, když párty začíná ve 20:00, co mám přinést, co mám koupit, jak mám pozdravit a jak mám o sobě mluvit. Neznala jsem všechno jídlo, v restauraci jsem netušila, co si mám objednat, protože francouzské názvy jsou velmi komplikované. A mám si objednat předkrm? V kolik hodin končí aperitif? A samozřejmě, to nejveselejší – když jsem si něco objednala, nevěděla jsem, jak to mám jíst. A to nemluvím o hledání práce nebo o telefonování, protože v Česku telefon moc nepoužíváme, zatímco Francouzi všechno řeší po telefonu, nechávají hlasové zprávy nebo přijdou osobně. Ten osobní kontakt je ve Francii velmi důležitý, což pro mě byl šok, v Česku jsou lidé odměření (to znamená “rezervovaní”).

Dnes to celé vidím jinak, ale pořád si dobře pamatuji, jak jsem se cítila. Nicméně ten celý proces, kdy jsem se učila chápat Francouze a jejich kulturu, představoval jen 50% mého života. Druhá polovina mého života byla práce – jakou práci chci dělat tady v Bretani, kde neexistuje to, co jsem vystudovala? Hodně jsem brečela. Měla jsem pocit, že jsem k ničemu. Měla jsem pocit, že je pro mě nemožné najít práci v zemi, kterou neznám a v zemi, kde jsem se nenarodila. Protože jsem příliš jiná. V Paříži by to bylo určitě jiné 📷

https://s.w.org/images/core/emoji/14.0.0/svg/1f642.svg" alt="🙂"/>

Ale Paříž není Bretaň.

Nakonec to dobře dopadlo. Našla jsem si práci, naučila jsem se chápat Francouze, naučila jsem se znát jejich vtipy, filmy, kulturu a způsob života. Dnes vím dobře, co to je “umění života”, jak říkáme česky, neboli francouzsky art de vivre.

Ale chci ti říct, že to bylo dlouhé. Když se přestěhuješ do země, kde ses nenarodil, do země, kterou dobře neznáš, do země, kde lidé mluví jiným jazykem, dlouho trvá, než se cítíš dobře a než se tam cítíš jako doma. Mně osobně to trvalo asi rok. Nejvíce mi pomohl kontakt s lidmi. Jsem aktivní člověk, a tak jsem se zapsala do jazykového kurzu, do kurzu divadla, do knihovny, chodila jsem na všechny místní akce a přednášky, hledala jsem nové kontakty a nové přátele, organizovala jsem anglické večírky,… Prostě a jednoduše jsem si sama vytvářela příležitosti, kde můžu pochopit lidi a kulturu. Chtěla jsem se začít v Bretani cítit jako doma. Někdy jsem byla hodně ve stresu, ale bez stresu se člověk nic nového nenaučí. A když nic nového nezkusíš, nic nového nezískáš, nic nového nemáš.

Nakonec bych chtěla dodat, že nechci říct, že se musíš stát Francouzem a mít francouzské občanství a myslet francouzsky a chovat se jako Francouz. Znám mnoho lidí, kteří žijí ve Francii a umí říct jenom Dobrý den a Nashledanou, nejí ryby, šneky a bagety a vždy chodí včas. A také znám mnoho cizinců tady v Brně, kteří se nechtějí učit česky nebo kteří nemají rádi pivo. A vůbec mi to nevadí. Nechci nikoho nutit, aby se učil česky. Každý jsme jiný a každý potřebujeme něco jiného, každý máme jiné cíle a jinou představu o životě. Důležité však je dobře sám sebe znát a dobře vědět, co v životě chci. A jakmile to vím, už je jen malý krůček (nebo malý krok) ke spokojenému a šťastnému životu. Ať už v Česku, ve Francii, v Japonsku, v Egyptě, v Mexiku nebo v Etiopii

(119) Je těžké bydlet v cizí zemi? (119) Ist es schwer, in einem fremden Land zu leben? (119) Is it hard to live in a foreign country? (119) ¿Es difícil vivir en un país extranjero? (119) Est-il difficile de vivre dans un pays étranger ? (119) È difficile vivere in un paese straniero? (119) 외국에서 생활하는 것이 어렵나요? (119) Is het moeilijk om in een vreemd land te wonen? (119) Чи важко жити в іншій країні?

Poprvé jsem byla v zahraničí, když mi bylo 5 let. I went abroad for the first time when I was 5 years old. Kde a s kým jsem byla? Where and with whom have I been? S rodinou u přátel na Slovensku, hehe. Mit der Familie bei Freunden in der Slowakei, hehe. With family at friends in Slovakia, hehe. Slovensko pro nás, pro Čechy, není žádné zahraničí. Slovakia is not a foreign country for us, for the Czechs. Slovensko jsou kamarádi a bývalá naše část. Slovakia are friends and former part of us. Slovensko bývala polovina Československa. Die Slowakei war früher die Hälfte der Tschechoslowakei. Slovakia used to be half of Czechoslovakia. A navíc jsem ještě byla malá, takže takové cestování není nic komplikovaného. Plus, I was still a kid, so traveling like this is not complicated.

Úplně sama jsem poprvé vyjela mimo Česko, když jsem dokončila střední školu. Als ich mein Abitur machte, ging ich zum ersten Mal allein aus der Tschechischen Republik hinaus. I went outside the Czech Republic for the first time on my own when I finished high school. Я впервые самостоятельно выехал за пределы Чешской Республики, когда закончил среднюю школу. Jedna paní mi řekla o zajímavé zkušenosti ve Francii. A lady told me about an interesting experience in France. O několik let dříve tam sama byla a tak vyprávěla: “jeden nebo dva měsíce pracuješ jako dobrovolník v mezinárodním kempu. Sie war einige Jahre zuvor selbst dort gewesen und sagte: "Du arbeitest ein oder zwei Monate lang als Freiwilliger in einem internationalen Camp. Trávíš den s mentálně postiženými lidmi – hrajete hry, chodíte ven, zpíváte, čtete knihy. Asociace ti zaplatí jízdenku nebo letenku, na místě také asociace platí jídlo, ubytování,… prostě všechno. The association pays for your ticket or airfare, and the association pays for food, accommodation,... everything. Mají moc dobré jídlo. A celý kolektiv zhruba 40 dobrovolníků je moc fajn.” “To zní dobře,” říkám. And the whole collective of about 40 volunteers is very nice." "Sounds good," I say. A tak jsem rodičům oznámila, že jedu na měsíc do západní Francie. Also erzählte ich meinen Eltern, dass ich für einen Monat in den Westen Frankreichs fahren würde. So I told my parents that I was going to the west of France for a month.

Bylo nás asi 35 dobrovolníků – polovina byli Francouzi a polovina cizinci. A dva animátoři, kteří se o nás starali – o naše jídlo, o naše pohodlí, ale hlavně o náš denní a týdenní program. Když jsme nepracovali, účastnili jsme se různých aktivit. When we weren't working, we participated in various activities. A každý čtvrtek jsme jeli někam dál na celodenní výlet. And every Thursday we went somewhere farther away for a day trip. V té době jsem se sama učila francouzsky, protože bylo vždy mým snem umět francouzsky. Damals lernte ich Französisch auf eigene Faust, denn es war schon immer mein Traum, Französisch zu lernen. At that time, I was learning French on my own, because it was always my dream to learn French. Bohužel byla moje francouzština ještě na docela základní úrovni. A nejvtipnější bylo, že jsem si myslela, že ti dva němečtí animátoři byli Francouzi. Und das Lustigste war, dass ich dachte, die beiden deutschen Animateure seien Franzosen. And the funniest thing was that I thought the two German animators were French. Ještě jsem neslyšela rozdíl v přízvuku. Ich habe den Unterschied in den Akzenten noch nicht gehört. I haven't heard the difference in accents yet. Ale dnes moc dobře chápu, že je úplně přirozené mít divný přízvuk, když se učíme cizí jazyk. Aber heute verstehe ich sehr gut, dass es völlig normal ist, einen fremden Akzent zu haben, wenn man eine Fremdsprache lernt. But nowadays I understand very well that it is perfectly natural to have a strange accent when learning a foreign language. Nikdo není ihned perfektní. No one is perfect right away. Musím také říct, že jsem rozuměla asitak 30%, co mi lidé říkali, a to bylo opravdu demotivující. Ich muss auch sagen, dass ich nur 30 % von dem verstanden habe, was man mir sagte, und das war wirklich demotivierend. I must also say that I understood as much as 30% of what people were telling me, and that was really demotivating. Ale nevzdávala jsem se. But I didn't give up. Byla jsem ještě mladá a hlavně na začátku kempu jsem byla smutná, protože mi chyběla rodina a přátelé. I was still young and especially at the beginning of the camp I was sad because I missed my family and friends. Psala jsem každý den články na svůj český blog, co se mi tu líbí, co se mi tu nelíbí. Früher habe ich in meinem tschechischen Blog täglich geschrieben, was mir hier gefällt, was mir hier nicht gefällt. I used to write daily articles on my Czech blog, what I like here, what I don't like here. Ale snažila jsem se si z tohoto měsíce odnést co nejvíc – to znamená nestrávit 4 týdny nicneděláním, ale mluvit francouzsky, ptát se ostatních na jejich kulturu, poznávat místní kraj,… To byl důvod, proč jsem tam jela, a nechtěla jsem, aby můj smutek toto všechno nové a zajímavé zničil. But I tried to get the most out of this month - that means not spending 4 weeks doing nothing, but speaking French, asking others about their culture, getting to know the local area,... That was the reason I went there, and I didn't want my sadness to ruin all this new and interesting. Mimochodem, Fondation John Bost a prázdninové mezinárodní kempy pořád existují, jestli chceš jet na jeden až dva měsíce do Bordeaux. Übrigens gibt es noch die Fondation John Bost und die internationalen Ferienlager, wenn Sie für einen oder zwei Monate nach Bordeaux gehen möchten. By the way, Fondation John Bost and the holiday international camps still exist if you want to go to Bordeaux for one or two months.

O rok později jsem se do Francie vrátila. A year later I returned to France. Tentokrát do Bretaně – země Asterixe a Obelixe, jak ráda říkám. This time to Brittany - the land of Asterix and Obelix, as I like to say. Bretaň je velmi krásná, protože je daleko a jezdí tam tudíž málo turistů. Brittany is very beautiful because it is far away and therefore few tourists go there. Dokonce se nejzápadnější část Bretagně nazývá Finistère, latinsky “finis terrae” a v překladu konec země nebo konec světa. Sogar der westlichste Teil der Bretagne heißt Finistère, lateinisch "finis terrae", was so viel bedeutet wie das Ende der Erde oder das Ende der Welt. Even the westernmost part of Bretagne is called Finistère, Latin for "finis terrae" and translated as the end of the earth or the end of the world. V Bretani jsem pracovala celé léto v turistickém informačním centru. In Brittany, I worked all summer at the tourist information centre. Moje úroveň byla kolem B1, dobře jsem psala, ale mluvila jsem pomalu a špatně rozuměla. My level was around B1, I could write well, but I spoke slowly and could not understand well. Ale po měsíci jsem poprvé zvedla telefon a s pomocí kolegů i odpověděla, začala jsem znát klasické otázky turistů a potom i odpovědi. But after a month, I picked up the phone for the first time and, with the help of my colleagues, I started to know the classic tourist questions and then the answers. Moje sebevědomí vzrostlo. V lékárně jsem bez pantomimy vysvětlila, že potřebuju špunty do uší, o víkendech jsem na kole cestovala po regionu a chodila na turistické prohlídky, byla jsem i na konferenci o menhirech a dolmenech. Ich habe in der Apotheke ohne Pantomime erklärt, dass ich Ohrstöpsel brauche, ich bin an den Wochenenden mit dem Fahrrad durch die Region gefahren und habe an touristischen Touren teilgenommen, ich war sogar auf einer Konferenz über Menhire und Dolmen. I explained without pantomime in the pharmacy that I needed earplugs, I cycled around the region on weekends and went on tourist tours, I even went to a conference on menhirs and dolmens. Jedla jsem nejlepší zmrzlinu ve Francii, chutnala mušle a ústřice, navštěvovala místní typické trhy, chodila jsem běhat po pláži nebo plavat do moře s přáteli. Ich habe das beste Eis Frankreichs gegessen, Muscheln und Austern gekostet, die typischen lokalen Märkte besucht, bin am Strand gelaufen oder mit Freunden im Meer geschwommen. Protože jsem tady byla úplně sama a nebylo nás 40 dobrovolníků, byla to velmi dobrá zkušenost. Since I was all alone and there were not 40 of us volunteers, it was a very good experience. Někdy jsem brečela, protože to bylo psychicky velmi těžké, ale většinou jsem byla šťastná a spokojená. Sometimes I cried because it was very hard mentally, but mostly I was happy and content. Na toto nádherné místo dodnes ráda jezdím. I still love to visit this beautiful place.

Následně jsem vyrazila do Anglie do Manchesteru. Opět přes léto. Wieder über den Sommer. Jsem přirozeně zvědavá a mám ráda nové věci. I'm naturally curious and I like new things. A taky jsem celý týden seděla v kanclu (tedy v kanceláři nebo v ofisu, jak dnes říkáme). And I also sat in the office (or the office, as we say today) all week. A tak jsem vždy o víkendu, když jsem nepracovala, jela někam na výlet. Úplně nejdál jsem dojela vlakem do Skotska do Edinburgu. Die weiteste Reise, die ich bisher unternommen habe, war mit dem Zug nach Edinburgh in Schottland. A musím říct, že to byl pro mě také ten nejkrásnější víkend celých prázdnin. Skotsko je nádherné. Má nádhernou krajinu, dechberoucí přírodu (tedy přírodu, která je tak krásná, že nám bere dech z úst) a veselé obyvatele. It has beautiful landscapes, breathtaking nature (nature that is so beautiful it takes our breath away) and cheerful inhabitants. Moje angličtina byla taková normální – nic perfektního ani nic začátečnického. My English was kind of normal - nothing perfect or beginner's. Ale Skoti mluvili prostě divně, takže jsem moc nerozuměla 📷

🙂

No a potom jsem se opět vrátila do Bretaně. And then I went back to Brittany again. Byla jsem fakt moc ráda, že se tam můžu vrátit, i když jenom na tři měsíce. Ich war wirklich froh, zurückkehren zu können, auch wenn es nur für drei Monate war. I was really happy to go back, even if it was only for three months. Tentokrát jsem přes evropský program Freemover jela na pracovní stáž, která byla spojená se studiem. Dieses Mal absolvierte ich ein Praktikum im Rahmen des europäischen Freemover-Programms, das mit meinem Studium verbunden war. Každé pondělí se naše třída sešla na univerzitě. Jeden Montag traf sich unsere Klasse auf dem Campus. Every Monday, our class met on campus. Bylo nás 20. Každý jsme pracovali a bydleli jinde, což považuji za velké plus. We each worked and lived elsewhere, which I consider a big plus. Na mém patře v kampusu, kde jsem bydlela, nebyl žádný Čech. There was no Czech on my floor on the campus where I lived. Bylo tam asi 10 Francouzů a 10 dalších různých národností. Byla to moderní budova se společnou kuchyní, kde jsme se scházeli a povídali si, snídali, pili kávu, pili pivo, pořádali večírky. Moji kolegové v práci byli srandovní, ale někdy nudní – byli to dva technici/statistici, tedy lidé, kteří tvoří statistiky. Meine Arbeitskollegen waren lustig, aber manchmal auch langweilig - es waren zwei Techniker/Statistiker, die Leute, die Statistiken erstellen. My colleagues at work were funny but sometimes boring - they were two technicians/statisticians, the people who make statistics. Ale byli to především Bretonci a Bretonci mluví děsně rychle a někdy mají zvláštní humor, který jsem v té době nechápala ani neznala. Aber es waren hauptsächlich Bretonen, und Bretonen reden furchtbar schnell und haben manchmal einen seltsamen Humor, den ich damals weder verstand noch kannte. But they were mostly Bretons, and Bretons talk awfully fast and sometimes have a strange humour that I didn't understand or know at the time. Ale tato stáž byla další vynikající zkušenost – z velké části i proto, že jsem zde potkala lásku svého života. Aber auch dieses Praktikum war eine hervorragende Erfahrung - nicht zuletzt, weil ich hier die Liebe meines Lebens kennen gelernt habe. But this internship was another excellent experience - in large part because I met the love of my life here.

📷

Když jsem o pár měsíců později dokončila studium na univerzitě, už jsem věděla, že tu první “opravdovou” práci nebudu hledat v Česku, odkud pocházím. When I finished my university studies a few months later, I knew that I would not be looking for my first "real" job in the Czech Republic, where I was from. Stěhovala jsem se do Francie. Stěhovala jsem se za láskou – ale nejen za člověkem, se kterým jsem sdílela společné cíle, projekty a sny, ale také jsem se stěhovala za francouzskou kulturou, za francouzským stylem života,… nebo spíše za bretonskou kulturou, za bretonským pomalým stylem života, za bretonským vynikajícím jídlem, za bretonskou nádhernou přírodou.

A toto je moment, na který si dobře pamatuji. And this is a moment I remember well. Protože to pro mě byla velmi těžká doba. Because it was a very difficult time for me. Ano, moje francouzština byla na dobré úrovni, znala jsem gramatiku lépe než rodilí mluvčí, ale nemluvila jsem plynně, nerozuměla jsem všemu,… což je ale normální a přirozené, že. Yes, my French was at a good level, I knew the grammar better than native speakers, but I didn't speak fluently, I didn't understand everything... which is normal and natural, right. Co pro mě ale bylo nejtěžší? **To, že jsem neznala jejich kulturu**. It's that I didn't know their culture. Nerozuměla jsem vtipům, protože vtipy souvisí s filmem, s hudbou, s politikou, s historií, s tím, co se děje dnes nebo co se stalo před pěti lety. I didn't understand the jokes because the jokes are related to film, to music, to politics, to history, to what's happening today or what happened five years ago. Nerozuměla jsem, o kom lidé mluví, protože jsem neznala herce, zpěváky, místní sportovce, televizní a radiové moderátory. I didn't understand who people were talking about because I didn't know actors, singers, local athletes, TV and radio presenters. Neznala jsem televizní pořady, seriály z dětství francouzských dětí, pravdu o tom, jaké to je chodit do školky nebo do školy, jaké vzpomínky mají lidé na svoje mládí, nevěděla jsem, co dělali jako teenageři. I didn't know the TV shows, the series from the childhood of French children, the truth about what it was like to go to kindergarten or school, what memories people have of their youth, I didn't know what they did as teenagers. Nevěděla jsem, jaké jsou zvyky, když jdeš poprvé do banky, když jdeš do obchodu, když poprvé potkáš nového člověka, když říkáš nashledanou, nevědla jsem, v kolik hodin mám přijít, když párty začíná ve 20:00, co mám přinést, co mám koupit, jak mám pozdravit a jak mám o sobě mluvit. Ich wusste nicht, wie die Gepflogenheiten sind, wenn man zum ersten Mal zur Bank geht, wenn man zum ersten Mal in ein Geschäft geht, wenn man zum ersten Mal eine neue Person trifft, wenn man sich verabschiedet, ich wusste nicht, wann ich ankommen sollte, wann die Party um 20 Uhr beginnt, was ich mitbringen sollte, was ich kaufen sollte, wie ich Hallo sagen sollte und wie ich von mir erzählen sollte. I didn't know what the customs were when you go to the bank for the first time, when you go to the store for the first time, when you meet a new person for the first time, when you say goodbye, I didn't know what time to arrive, when the party starts at 8:00 p.m., what to bring, what to buy, how to say hello, and how to talk about myself. Neznala jsem všechno jídlo, v restauraci jsem netušila, co si mám objednat, protože francouzské názvy jsou velmi komplikované. I didn't know all the food, I had no idea what to order in the restaurant because the French names are very complicated. A mám si objednat předkrm? And should I order an appetizer? V kolik hodin končí aperitif? What time does the aperitif end? A samozřejmě, to nejveselejší – když jsem si něco objednala, nevěděla jsem, jak to mám jíst. And of course, the funniest part - when I ordered something, I didn't know how to eat it. A to nemluvím o hledání práce nebo o telefonování, protože v Česku telefon moc nepoužíváme, zatímco Francouzi všechno řeší po telefonu, nechávají hlasové zprávy nebo přijdou osobně. Und ich spreche nicht davon, einen Job zu finden oder einen Anruf zu tätigen, denn in der Tschechischen Republik benutzen wir das Telefon nicht oft, während die Franzosen alles per Telefon erledigen, Sprachnachrichten hinterlassen oder persönlich kommen. And I'm not talking about finding a job or making a phone call, because in the Czech Republic we don't use the phone much, while the French do everything over the phone, leave voice messages or come in person. Ten osobní kontakt je ve Francii velmi důležitý, což pro mě byl šok, v Česku jsou lidé odměření (to znamená “rezervovaní”). The personal contact is very important in France, which was a shock to me, in the Czech Republic people are reserved.

Dnes to celé vidím jinak, ale pořád si dobře pamatuji, jak jsem se cítila. Today I see it all differently, but I still remember well how I felt. Nicméně ten celý proces, kdy jsem se učila chápat Francouze a jejich kulturu, představoval jen 50% mého života. Der ganze Prozess des Lernens, die Franzosen und ihre Kultur zu verstehen, machte jedoch nur 50 % meines Lebens aus. However, the whole process of learning to understand the French and their culture was only 50% of my life. Druhá polovina mého života byla práce – jakou práci chci dělat tady v Bretani, kde neexistuje to, co jsem vystudovala? The second half of my life was work - what kind of work do I want to do here in Brittany, where what I studied doesn't exist? Hodně jsem brečela. Ich habe viel geweint. I cried a lot. Měla jsem pocit, že jsem k ničemu. I felt like I was useless. Měla jsem pocit, že je pro mě nemožné najít práci v zemi, kterou neznám a v zemi, kde jsem se nenarodila. I felt that it was impossible for me to find a job in a country I didn't know and in a country where I wasn't born. Protože jsem příliš jiná. Because I'm too different. V Paříži by to bylo určitě jiné 📷

🙂

Ale Paříž není Bretaň.

Nakonec to dobře dopadlo. Našla jsem si práci, naučila jsem se chápat Francouze, naučila jsem se znát jejich vtipy, filmy, kulturu a způsob života. Dnes vím dobře, co to je “umění života”, jak říkáme česky, neboli francouzsky __art de vivre__. Today I know well what is the "art of living", as we say in Czech, or art de vivre in French.

Ale chci ti říct, že to bylo dlouhé. But I want to tell you, it was long. Když se přestěhuješ do země, kde ses nenarodil, do země, kterou dobře neznáš, do země, kde lidé mluví jiným jazykem, dlouho trvá, než se cítíš dobře a než se tam cítíš jako doma. When you move to a country you were not born in, to a country you don't know well, to a country where people speak a different language, it takes a long time to feel comfortable and to feel at home. Mně osobně to trvalo asi rok. Personally, it took me about a year. Nejvíce mi pomohl kontakt s lidmi. The contact with people helped me the most. Jsem aktivní člověk, a tak jsem se zapsala do jazykového kurzu, do kurzu divadla, do knihovny, chodila jsem na všechny místní akce a přednášky, hledala jsem nové kontakty a nové přátele, organizovala jsem anglické večírky,… Prostě a jednoduše jsem si sama vytvářela příležitosti, kde můžu pochopit lidi a kulturu. Chtěla jsem se začít v Bretani cítit jako doma. I wanted to start feeling at home in Brittany. Někdy jsem byla hodně ve stresu, ale bez stresu se člověk nic nového nenaučí. Sometimes I was very stressed, but without stress you don't learn anything new. A když nic nového nezkusíš, nic nového nezískáš, nic nového nemáš. And if you don't try anything new, you don't get anything new.

Nakonec bych chtěla dodat, že nechci říct, že se musíš stát Francouzem a mít francouzské občanství a myslet francouzsky a chovat se jako Francouz. Abschließend möchte ich hinzufügen, dass ich nicht sagen möchte, dass man Franzose werden und die französische Staatsbürgerschaft annehmen und französisch denken und handeln muss. Finally, I would like to add that I don't want to say that you have to become French and have French citizenship and think French and act French. Znám mnoho lidí, kteří žijí ve Francii a umí říct jenom Dobrý den a Nashledanou, nejí ryby, šneky a bagety a vždy chodí včas. Ich kenne viele Franzosen, die nur Hallo und Auf Wiedersehen sagen können, keinen Fisch, keine Schnecken und kein Baguette essen und immer pünktlich sind. I know many people who live in France who can only say Hello and Goodbye, don't eat fish, snails and baguettes and are always on time. A také znám mnoho cizinců tady v Brně, kteří se nechtějí učit česky nebo kteří nemají rádi pivo. Ich kenne auch viele Ausländer hier in Brünn, die kein Tschechisch lernen wollen oder die kein Bier mögen. A vůbec mi to nevadí. Und das stört mich überhaupt nicht. And I don't mind at all. Nechci nikoho nutit, aby se učil česky. I don't want to force anyone to learn Czech. Každý jsme jiný a každý potřebujeme něco jiného, každý máme jiné cíle a jinou představu o životě. We are all different and we all need something different, we all have different goals and different ideas about life. Důležité však je dobře sám sebe znát a dobře vědět, co v životě chci. But the important thing is to know myself well and to know what I want in life. A jakmile to vím, už je jen malý krůček (nebo malý krok) ke spokojenému a šťastnému životu. And once I know that, it's just a small step (or small steps) to a happy and contented life. Ať už v Česku, ve Francii, v Japonsku, v Egyptě, v Mexiku nebo v Etiopii Whether in the Czech Republic, France, Japan, Egypt, Mexico or Ethiopia