Kniha první - ANDRIAS SHEUCHZERI
1 – PODIVÍNSTVÍ KAPITÁNA VAN TOCHA
Kdybyste hledali ostrůvek Tana Masa na mapě, našli byste
jej právě na rovníku kousek na západ od Sumatry; ale kdybyste
se zeptali na palubě lodi Kandong Bandoeng kapitána J. van
Tocha, co to je tahle Tana Masa, před kterou právě zakotvil,
nadával by chvíli a pak by vám řekl, že to je ta nejšpinavější
díra v celých Sundských ostrovech, ještě mizernější než Tana
Bala a přinejmenším tak zatracená jako Pini nebo Banjak; že
jediný s odpuštěním člověk, který tam žije - nepočítáme-li
ovšem tyhle všivé Bataky -, je opilý obchodní agent, kříženec
mezi Kubu a Portugalcem a ještě větší zloděj, pohan a prase
než celý Kubu a celý běloch dohromady; a že je-li na světě ně-
co zatraceného, pak je to zatracený život na téhle zatracené Ta-
na Masa, pane. Načež byste se ho patrně zeptali, proč tu tedy
spustil ty zatracené kotvy, jako by tu chtěl zůstat zatracené tři
dny; i zafuněl by podrážděně a bručel by něco v tom smyslu, že
Kandong Bandoeng by sem neplula jenom pro tu zatracenou
kopru nebo palmový olej, to dá rozum, a ostatně po tom vám
nic není, pane, já mám své zatracené rozkazy, pane, a vy buďte
tak laskav, pane, a hleďte si svého. A nadával by tak rozsáhle a
hojně, jak se sluší na staršího, ale na svůj věk stále ještě svěží-
ho lodního kapitána.
Ale kdybyste místo všetečných otázek nechali kapitána J.
van Tocha, aby si bručel a proklínal pro sebe, mohli byste se
dovědět víc. Což není na něm vidět, že si potřebuje ulevit? Jen
ho nechte, jeho roztrpčenost si najde cestu sama. „Tak se podí-
vejte, pane,“ vyhrkne kapitán, „ti chlapi u nás v Amsterodamu,
ti zatracení židi tam nahoře si vzpomenou, prý perly, člověče,
ohlídněte se po nějakých perlách. Prý jsou teď lidi blázni po
perlách a vůbec.“ Tu si kapitán rozhořčeně odplivne. „To se ví,
ukládat tititi v perlách! To je z toho, že vy lidé pořád chcete
nějaké války nebo co. Strach o peníze, to je to celé. A tomu se
říká krize, pane.“ Kapitán J. van Toch maličko zaváhá, nemá-li
se dát s vámi do řeči o národohospodářských otázkách; dnes se
totiž o jiném nemluví. Jenže tady před Tana Masou je na to pří-
liš horko a lenivo; i mávne kapitán van Toch rukou a brumlá:
„Ono se řekne, perly! Pane, na Cejloně je mají vybrakované na
pět let, na Formose je zakázali lovit - A tož prý, koukejte, kapi-
táne van Tochu, abyste našel nová loviště. Zajeďte na ty zatra-
cené ostrůvky, třeba se na nich najdou celé lavice škeblí - -“
Kapitán pohrdavě zatroubí do blankytně modrého kapesníku.
„Ty krysy v Evropě si představují, že se tady dá ještě něco na-
jít, o čem nikdo neví! Ježíšmarjá, jsou to moulové! Ještě že na
mně nechtějí, abych se díval tady těm Batakům do rypáků, ne-
smrkají-li perly. Nová loviště! V Padangu je nový bordel, to
ano, ale nová loviště? Pane, já tady ty všechny ostrovy znám
jako své kalhoty... od Cejlonu až po ten zatracený Clipperton
Island... Jestli si někdo myslí, že tu ještě něco najde, na čem by
se dalo vydělat, tak šťastnou cestu, pane! Třicet let tady jez-
dím, a teď na mně ti pitomci chtějí, abych tu něco objevil!“
Kapitán van Toch se přímo dusí tímto urážejícím nárokem. „Ať
sem pošlou nějakého zelenáče, ten jim toho objeví, že budou
mrkat; ale žádat to na někom, kdo to tady zná jako kapitán J.
van Toch... To račte uznat, pane. V Evropě, tam by se dalo ješ-
tě ledacos objevit; ale tady - Sem přece lidé přijdou jen proto,
aby čenichali, co se dá sežrat, a ani sežrat ne: co se dá kupovat
a prodávat. Pane, kdyby v celých zatracených tropech bylo ješ-
tě něco, co by mělo dubbeltje ceny, tak budou u toho stát tři
agenti a mávat usmrkaným kapesníkem na lodi sedmi států,
aby zastavily. Tak je to, pane. Já to tu znám líp než koloniální
úřad Jejího Veličenstva královny, račte prominout“ Kapitán
van Toch usilovně přemáhá svůj spravedlivý hněv, což se mu
po delším burácení podaří. „Vidíte tamhle ty dva mizerné leno-
chy? To jsou lovci perel z Cejlonu, bůh mě netrestej, Singhale-
sové, jak je Hospodin stvořil; ale proč to dělal, to nevím. Tohle
teď vozím s sebou, pane, a když někde najdu kousek pobřeží,
na kterém není napsáno Agency nebo Baťa nebo Celní úřad,
pouštím to do vody, aby to hledalo škeble. Ten menší darebák
se potápí až osmdesát metrů hluboko; tuhle na Princových ost-
rovech vylovil z hloubky devadesáti metrů kliku od kinemato-
grafického aparátu, pane, ale perly, kdepak! Ani zdání! Ničem-
ná chamraď, tihle Singhalesové. Tak takovouhle zatracenou
práci já mám, pane: dělat, jako bych nakupoval palmový olej, a
přitom hledat nová loviště perlorodek. Snad ještě budou chtít,
abych objevil nějakou panenskou pevninu, ne? To přece není
práce pro poctivého obchodního kapitána, pane. J. van Toch
není žádný prokletý dobrodruh, pane. Ne, pane.“ A tak dále;
moře je veliké a oceán času nemá hranic; plivej do moře, člo-
věče, a ono se nevzedme, spílej svému osudu, a nepohneš jím;
a tak po mnoha přípravách a okolcích jsme konečně u toho, že
kapitán holandské lodi Kandong Bandoeng J. van Toch vzdy-
chaje a klna slézá do člunu, aby vystoupil v kampongu na Tana
Masa a jednal s opilým křížencem mezi Kubu a Portugalcem o
některých obchodních záležitostech.
„Sorry, Captain,“ řekl konečně kříženec mezi Kubu a Portu-
galcem, „ale tady, na Tana Masa, žádné mušle nerostou. Ti špi-
naví Batakové,“ děl s nesmírnou ošklivostí, „žerou i medúzy;
jsou víc ve vodě než na zemi, ženské tu smrdí rybinou, to si
nemůžete představit - co jsem to chtěl říci? Aha, vy jste se ptal
na ženské.“
„A není tu někde kousek břehu,“ ptal se kapitán, „kde tihle
Batakové nelezou do vody?“
Kříženec mezi Kubu a Portugalcem vrtěl hlavou. „Není, pa-
ne.
Leda Devil Bay, ale to pro vás nic není.“
„Proč?“
„Protože... tam nikdo nesmí, pane. Mám vám nalít, kapitá-
ne?“
„Thanks. Jsou tam žraloci?“
„Žraloci a vůbec,“ mumlal kříženec. „Špatné místo, pane.
Batakové by neradi viděli, kdyby tam někdo lezl.“
„Proč?“
„...Jsou tam čerti, pane. Mořští čerti.“
„Co je to mořský čert? Ryba?“
„Žádná ryba,“ namítal vyhýbavě kříženec. „Prostě čert, pa-
ne.
Podmořský čert. Batakové mu říkají tapa. Tapa. Oni tam
prý mají své město, ti čerti. Mám vám nalít?“
„A jak vypadá... ten mořský čert?“
Kříženec mezi Kubu a Portugalcem pokrčil rameny. „Jako
čert, pane. Já ho jednou viděl... totiž jenom jeho hlavu. Vracel
jsem se po člunu od Cape Haarlem... a najednou to přede mnou
vystrčilo z vody takovou palici.“
„No a? Čemu je to podobné?“
„Kotrbu to má... jako Batak, pane, ale docela holou.“
„Nebyl to opravdu Batak?“
„Nebyl, pane. Na tom místě žádný Batak přece nevleze do
vody.
A pak... ono to na mne mrkalo spodními víčky; pane.“
Kříženec se otřásl hrůzou. „Spodními víčky, která sahají přes
celé oko. To je tapa.“
Kapitán J. van Toch otáčel tlustými prsty sklenici s palmo-
vým vínem. „A nebyl jste opilý, co? Ožralý jste nebyl?“
„Byl, pane. Jinak bych tamtudy nevesloval. Batakové to ne-
mají rádi, když někdo ty... čerty vyruší.“
Kapitán van Toch potřásl hlavou. „Člověče, žádní čerti ne-
jsou. A kdyby byli, museli by vypadat jak Evropani. To byla
snad nějaká ryba či co.“
„Ryba,“ koktal kříženec mezi Kubu a Portugalcem, „ryba
nemá ruce, pane. Já nejsem žádný Batak, pane, já jsem chodil
do školy v Badjoengu... možná že ještě umím desatero a jiné
vědecky dokázané nauky; vzdělaný člověk přece pozná, co je
čert a co je zvíře. Zeptejte se Bataků, pane.“
„To jsou černošské pověry,“ prohlásil kapitán s žoviální
převahou vzdělaného muže. „Vědecky je to nesmysl. Čert pře-
ce nemůže žít ve vodě. Co by tam dělal? Nesmíš dát na tlachy
domorodců, hochu. Někdo dal tomu zálivu jméno Čertův záliv,
a od té doby se ho Batakové bojí. Tak je to,“ děl kapitán a uho-
dil tlustou dlaní do stolu. „Nic tam není, chlapče, to je přece
vědecky jasné.“
„Je, pane,“ souhlasil kříženec, který chodil do školy v Bad-
joengu. „Ale žádný rozumný člověk nemá co hledat v Devil
Bay.“
Kapitán J. van Toch zrudl. „Co?“ rozkřikl se. „Ty špinavý
Kubu, ty si myslíš, že se budu bát tvých čertů? A to se podívá-
me,“ řekl, vstávaje v celé mohutnosti svých poctivých dvou set
liber. „Já tady s tebou nebudu mařit svůj čas, když mám na sta-
rosti business. Ale to si pamatuj: v holandských koloniích žád-
ní čerti nejsou; jsou-li nějací, tedy ve francouzských. Tam by
mohli být. A teď mně zavolej starostu tady toho zatraceného
kampongu.“
Řečeného hodnostáře nebylo nutno dlouho hledat; seděl na
bobku vedle míšencova krámu a žvýkal cukrovou třtinu. Byl to
nahý starší pán, ale daleko hubenější, než bývají starostové v
Evropě. Kousek za ním, se zachováním náležité distance, sedě-
la na bobku celá vesnice i s ženami a dětmi, zřejmě čekajíc, že
bude filmována.
„Tak poslyš, hochu,“ oslovil ho kapitán van Toch malajsky
(mohl jej oslovit také holandsky nebo anglicky, neboť ctihodný
starý Batak neuměl slovo malajsky a celou řeč kapitánovu mu-
sel tlumočit do batačtiny kříženec mezi Kubu a Portugalcem;
ale z nějakých důvodů považoval kapitán malajštinu za vhod-
nější). „Tak poslyš, hochu, já bych potřeboval několik velkých,
silných, statečných chlapíků, aby šli se mnou na lov. Rozumíš,
na lov.“
Míšenec to přeložil a starosta kýval hlavou, že jako rozumí;
načež se obrátil k širšímu auditoriu a měl k němu řeč prováze-
nou zřejmým úspěchem.
„Náčelník říká,“ tlumočil míšenec, „že celá vesnice půjde s
tuanem kapitánem na lov, kam bude tuan chtít“
„Tak vidíš. Řekni jim teda, že půjdeme lovit škeble do Devil
Bay.“
Následovalo asi čtvrthodinné rozčilené rokování, na kterém
měla podíl celá vesnice, zejména staré ženy. Konečně se míše-
nec obrátil ke kapitánovi. „Říkají, pane, že do Devil Bay se
nemůže jít“
Kapitán počal rudnout. „A proč ne?“
Míšenec krčil rameny. „Protože tam jsou tapa-tapa. Čerti,
pane.“
Kapitán počal nabíhat do fialova. „Tak jim řekni, když ne-
půjdou... že jim vyrazím všechny zuby... že jim utrhám uši... že
je pověsím... a že jim spálím ten zavšivený kampong, rozu-
míš?“
Míšenec to poctivě přeložil, načež opět následovala delší ži-
vá porada. Konečně se míšenec obrátil ke kapitánovi. „Říkají,
pane, že si půjdou stěžovat do Padangu na policii, že jim tuan
vyhrožoval. Na to prý jsou paragrafy. Starosta říká, že to tak
nenechá.“
Kapitán J. van Toch počal modrat. „Tak mu řekni,“ zařval,
„že je...“ A mluvil bez oddechu dobrých jedenáct minut.
Míšenec to přeložil, pokud mu stačila zásoba slov; a po no-
vé, dlouhé sice, ale věcné úradě Bataků tlumočil kapitánovi:
„Říkají, pane, že by tedy byli ochotni upustit od soudního stí-
hání, zaplatí-li tuan kapitán pokutu do rukou místních úřadů.
Prý,“ zaváhal, „dvě stě rupií; ale to je trochu mnoho, pane. Na-
bídněte jim pět.“
Barva kapitána van Tocha se počala rozpadat v brunátné
skvrny. Nejprve nabízel vyvraždění všech Bataků na světě, po-
tom slevil na tři sta kopanců a konečně by se byl spokojil s tím,
že vycpe starostu pro koloniální muzeum v Amsterodamu; na-
proti tomu Batakové šli ze dvou set rupií na železnou pumpu s
kolem a nakonec setrvali na tom, aby kapitán dal starostovi z
titulu pokuty benzínový zapalovač. ("Dejte jim to, pane,“ do- mlouval kříženec mezi Kubu a Portugalcem, „já mám tři zapa-
lovače na skladě, ale bez knotu.") Takto byl obnoven mír na
Tana Masa; ale kapitán J. van Toch věděl, že nyní je v sázce
prestiž bílé rasy.
Odpoledne odrazil od holandské lodi Kandong Bandoeng
člun, ve kterém byli přítomni zvláště: kapitán J. van Toch,
Švéd Jensen, Islanďan Gudmundson, Fin Gillemainen a dva
sinhálští lovci perel. Člun zamířil rovnou k zátoce Devil Bay.
Ve tři hodiny, když nastával vrchol odlivu, stál kapitán na
břehu, člun křižoval asi sto metrů od pobřeží, aby dával pozor
na žraloky, a oba sinhálští potápěči čekali s noži v ruce na zna-
mení, aby skočili do vody.
„Tak, teď ty,“ kázal kapitán tomu delšímu naháči. Sinhálec
skočil do vody, brodil se několik kroků a pak se propadl. Kapi-
tán se díval na hodinky.
Za čtyři minuty a dvacet vteřin se vynořila asi šedesát metrů
vlevo hnědá hlava; s podivným, zoufalým a přitom paralyzova-
ným chvatem se drápal Sinhálec na balvany, v jedné ruce nůž
na odřezávání škeblí, v druhé ruce škebli perlorodky.
Kapitán se zamračil. „No, co je?“ řekl ostře.
Sinhálec ještě pořád klouzal po balvanech, hlasitě se zajíka-
je hrůzou.
„Co se stalo?“ křičel kapitán.
„Sáhib, sáhib,“ vypravil ze sebe Sinhálec a klesl na břehu
sípavě vydechuje. „Sáhib... sáhib...“
„Žraloci?“
„Djins,“ zaúpěl Sinhálec. „Čerti, pane. Tisíce, tisíce čertů!“
Zarýval si pěsti do očí. „Samí čerti, pane!“
„Ukaž tu škebli,“ kázal kapitán a otevřel ji nožem. Byla v ní
malá, čistá perlička. „A víc jsi toho nenašel?“
Sinhálec vyňal ještě tři škeble z pytlíku, který měl pověšen
na krku. „Jsou tam škeble, pane, ale ti čerti je hlídají... Dívali
se na mne, když jsem je odřezával ...“ Jeho chundelaté vlasy se
naježily úděsem. „Sáhib, tady ne!“
Kapitán otevřel škeble; dvě byly prázdné a ve třetí byla per-
la jako hrách, kulatá jako kapka rtuti. Kapitán van Toch se dí-
val střídavě na perlu a na Sinhálce zhrouceného na zemi.
„Ty,“ řekl váhavě, „nechtěl bys tam skočit ještě jednou?“
Sinhálec beze slova zavrtěl hlavou.
Kapitán J. van Toch pocítil na jazyku silnou chuť láteřit; ale
k svému překvapení shledal, že mluví tiše a téměř měkce: „Ne-
boj se, chlapče. A jak vypadají ti... čerti?“
„Jako malé děti,“ vydechl Sinhálec. „Mají ocas, pane, a jsou
takhle vysocí,“ ukázal asi metr dvacet od země. „Stáli kolem
mne a dívali se, co tam dělám... byl jich takový kruh...“ Sinhá-
lec se roztřásl. „Sáhib, sáhib, tady ne!“
Kapitán van Toch přemýšlel. „A co, mrkají spodními víčky
nebo jak?“
„Nevím, pane,“ chraptěl Sinhálec. „Je jich tam... deset ti-
síc!“
Kapitán se ohlédl po druhém Sinhálci; stál asi sto padesát
metrů dál a lhostejně čekal s rukama založenýma na ramenou;
pravda, když je člověk nahý, nemá kam jinam dát ruce než na
svá vlastní ramena. Kapitán mu mlčky pokynul, a drobný Sin-
hálec skočil do vody. Za tři minuty a padesát vteřin se vynořil,
drápaje se na balvany klouzajícíma rukama.
„Tak polez,“ křikl kapitán, ale pak se podíval pozorněji a už
skákal po balvanech k těm zoufale tápajícím rukám; člověk by
nevěřil, že takové těleso dovede tak skákat. V posledním oka-
mžiku zachytil jednu ruku a supě tahal Sinhálce z vody. Potom
ho položil na balvan a utíral si pot. Sinhálec ležel bez hnutí;
měl jeden bérec odřený na kost, patrně o kámen, ale jinak byl
celý. Kapitán mu nadzvedl víčko; bylo vidět jenom bělmo očí
zvrácených v sloup. Neměl škeblí ani nože.
V tu chvíli zarejdoval člun s posádkou blíž ke břehu. „Pa-
ne,“ volal Švéd Jensen, „jsou tu žraloci. Budete lovit dál?“
„Ne,“ řekl kapitán. „Pojeďte sem sebrat ty dva.“
„Podívejte se, pane,“ upozorňoval Jensen, když se vraceli k
lodi, „jak je tady najednou mělko. To jde odtud rovně až ke
břehu,“ ukazoval šťouchaje veslem do vody. „Jako by tu byla
pod vodou nějaká hráz.“
Teprve na lodi přišel malý Sinhálec k sobě; seděl s koleny
pod bradou a třásl se na celém těle. Kapitán poslal lidi pryč a
sedl si zeširoka rozkročen.
„Tak ven s tím,“ řekl. „Cos tam viděl?“
„Džiny, sáhib,“ šeptal malý Sinhálec; nyní se mu počala
chvět i oční víčka a po celém těle mu vyrazily krupičky husí
kůže.
Kapitán van Toch zachrchlal. „A... jak vypadají?“
„Jako... jako...“ V očích Sinhálcových se zase začal ukazo-
vat proužek bělma. Kapitán J. van Toch mu s neočekávanou
hbitostí zpolíčkoval obě tváře dlaní i hřbetem ruky, aby ho při-
vedl k sobě.
„Thanks, sáhib,“ vydechl malý Sinhálec a v bělmu jeho očí
zase vypluly panenky.
„Už je dobře?“
„Ano, sáhib.“
„Byly tam škeble?“
„Ano, sáhib.“
Kapitán J. van Toch pokračoval v křížovém výslechu s ne-
malou trpělivostí a důkladností. Ano, jsou tam čerti. Kolik?
Tisíce a tisíce. Jsou velcí asi jako desetileté dítě, pane, a skoro
černí. Plovou ve vodě a na dně chodí po dvou. Po dvou, sáhib,
jako vy nebo já, ale přitom kývají tělem, tak tak, pořád tak
tak... Ano, pane, mají také ruce, jako lidé; ne, nemají žádné
drápy, spíš je to jako dětské ruce. Ne, sáhib, nemají rohy ani
chlupy. Ano, ocas mají, trochu jako ryba, ale bez ocasní plout-
ve. A velikou hlavu, kulatou jako Batakové. Ne, neříkali nic,
pane, jenom to bylo, jako by mlaskali. Když Sinhálec odřezá-
val mušle v hloubce asi šestnácti metrů, pocítil na zádech dotek
jako malých studených prstů. Ohlédl se, a bylo jich kolem sta a
sta. Sta a sta, pane, plovoucích i stojících na kamenech, a
všichni se dívali, co tam Sinhálec dělá. Tu upustil nůž i škeble
a snažil se vyplout nahoru. Přitom narazil na několik čertů, kte-
ří pluli nad ním, a co bylo potom, to už neví, pane.
Kapitán J. van Toch se díval zamyšleně na třesoucího se
malého potápěče. Ten hoch už nikdy nebude k ničemu, řekl si,
pošlu ho z Padangu domů na Cejlon. Bruče a funě šel do své
kabiny. Tam vysypal z papírového sáčku na stůl dvě perly.
Jedna byla maličká jako zrnko písku a druhá jako hrách, lesk-
noucí se stříbřitě a do růžova. A kapitán holandské lodi zafrkal
a vyňal ze skřínky svou irskou whisky.
K šesté hodině se dal znovu dovézt člunem do kampongu a
rovnou k tomu kříženci mezi Kubu a Portugalcem. „Toddy,“
řekl, a to bylo jediné slovo, které promluvil; seděl na verandě z
vlnitého plechu, držel v tlustých prstech sklenku z tlustého skla
a pil a odplivoval a vejřil zpod huňatého obočí na žluté hubené
slípky, které bůhvíco zobaly na špinavém a udupaném dvorku
mezi palmami. Míšenec se chránil něco promluvit a jenom na-
léval. Pomalu se kapitánovy oči podlévaly krví a jeho prsty se
začaly špatné ohýbat. Byl skoro soumrak, když vstal a povytáhl
si kalhoty.
„Už jdete spát, kapitáne?“ ptal se zdvořile kříženec mezi
čertem a ďáblem.
Kapitán zabodl do vzduchu prst. „A to bych se podíval,“ ře-
kl, „že by byli na světě nějací čerti, které bych ještě neznal. Ty,
kde je tady ten zatracený severozápad?“
„Tady,“ ukázal míšenec. „Kam jdete, pane?“
„Do pekla,“ zachrochtal kapitán J. van Toch. „Podívat se na
Devil Bay.“
Tímto večerem se počalo podivínství kapitána J. van Tocha.
Do kampongu se vrátil až s úsvitem; nepromluvil slova a dal se
odvézt na loď, kde se zamkl ve své kabině až do večera. To
ještě nebylo nikomu nápadné, neboť Kandong Bandoeng měla
co nakládat z požehnání ostrova Tana Masa (kopra, pepř, kafr,
gutaperča, palmový olej, tabák a pracovní síly); ale když dostal
večer hlášení, že všechno zboží je uskladněno, zafuněl jenom a
řekl: „Člun. Do kampongu.“ A vrátil se zase až s úsvitem. Švéd
Jensen, který mu pomáhal na palubu, se ho jen tak ze zdvoři-
losti zeptal: „Tak dnes se jede dál, kapitáne?“ Kapitán se oto-
čil, jako by ho píchl do zadnice. „Co ti je po tom?“ utrhl se.
„Hleď si svých zatracených věcí!“ Po celý den ležela Kandong
Bandoeng na kotvách ve vzdálenosti jednoho uzlu od pobřeží
Tana Masa a nedělala nic. S večerem se vyvalil kapitán ze své
kabiny a kázal: „Člun. Do kampongu.“ Malý Řek Zapatis se za
ním díval jedním okem slepým a druhým šilhavým. „Mláden-
ci,“ kokrhal, „buď tam má náš starý holku, nebo se dočista
zbláznil.“ Švéd Jensen se zamračil. „Co ti je po tom?“ utrhl se
na Zapatise. „Hleď si svých zatracených věcí!“ Potom s Islan-
ďanem Gudmundsonem vzal malý člun a vesloval směrem k
Devil Bay.
Zůstali s člunem za balvany a čekali, co bude dál. zátoce přecházel kapitán a zdálo se, že na někoho čeká; časem
se zastavil a volal něco jako ts-ts-ts. „Koukej,“ řekl Gud-
mundson a ukazoval na moře, nyní oslnivě rudé a zlaté zápa-
dem slunce. Jensen napočítal dvě, tři, čtyři, šest ploutví ostrých
jako kosinka, které se táhly do Devil Bay. „Hergot,“ bručel
Jensen, „tady je těch žraloků!“ Co chvíli se taková kosinka po-
nořila, nad vodou sebou švihl ocas a ve vodě to prudce zavířilo.
Tu začal kapitán J. van Toch na břehu zuřivě poskakovat, chrlil
ze sebe kletby a hrozil žralokům pěstí. Potom se udělal krátký
tropický soumrak a nad ostrovem vyplul měsíc; Jensen zabral
vesly a přiblížil se s člunem ke břehu až na jeden furlong. Ka-
pitán nyní seděl na balvanu a dělal ts-ts-ts. Něco se kolem něho
hýbalo, ale co, to se nedalo dobře rozeznat. Vypadá to jako tu-
leni, myslel si Jensen, ale tuleni lezou jinak. Vynořovalo se to z
vody mezi balvany a ťapalo to po břehu kolébavě jako pingví-
ni. Jensen tiše zavesloval a zastavil na půl furlongu od kapitá-
na.
Ano, kapitán něco povídá, ale co, tomu aby čert rozuměl;
nejspíš je to malajsky nebo tamilsky. Rozkládá rukama, jako
by něco házel těm tuleňům (ale nejsou to tuleni, ujišťoval se
Jensen), a přitom brebentí čínsky nebo malajsky. V tu chvíli
vyklouzlo Jensenovi z ruky zdvižené veslo a plesklo do vody.
Kapitán zvedl hlavu, vstal a šel asi třicet kroků k vodě; najed-
nou to začalo blýskat a práskat; kapitán pálil z browningu smě-
rem ke člunu. Skoro současně to v zálivu zašumělo, zavířilo,
zapleskalo, jako kdyby tisíc tuleňů skákalo do vody; ale to už
se Jensen a Gudmundson opřeli do vesel a hnali svůj člun za
nejbližší roh, až to svištělo. Když se vrátili na loď, neřekli ni-
komu ani slova. Tihle Seveřani dovedou přece jen mlčet. K rá-
nu se vrátil kapitán; byl zachmuřený a rozlícený, ale neřekl ani
slovo. Jen když mu Jensen pomáhal na palubu, setkaly se dva
páry modrých očí chladným a zkoumavým pohledem.
„Jensene,“ řekl kapitán.
„Ano, pane.“
„Dnes jedeme.“
„Ano, pane.“
„V Surabaji dostanete svou knížku.“
„Ano, pane.“
A dost. Toho dne Kandong Bandoeng odplula do Padangu.
Z Padangu poslal kapitán J. van Toch své společnosti v Am-
sterodamu balíček pojištěný na tisíc dvě stě liber sterlingů. současně telegrafickou žádost o roční dovolenou. Naléhavé
zdravotní důvody a tak dále. Potom se potloukal po Padangu,
až našel osobu, kterou hledal. Byl to divoch z Bornea, Dajak,
kterého si občas najímali angličtí cestující jako lovce žraloků,
pro tu podívanou; neboť Dajak pracoval ještě postaru, ozbrojen
jenom dlouhým nožem. Byl to patrně lidožrout, ale měl svou
pevnou taxu: pět liber za žraloka, krom stravy. Ostatně byl na
něho hrozný pohled, neboť měl na obou rukou, na prsou i steh-
nech kůži sedřenou od žraločí kůže a nos i uši vyzdobené žra-
ločími zuby. Říkalo se mu Shark.
S tímto Dajakem se kapitán J. van Toch odstěhoval na ost-
rov Tana Masa.
