O Ivanu hlupci

Byl jeden sedlák a měl tři syny, dva byli rozumní a třetí hlupec. Když otec zestárnul, povolal k sobě synů svých a řekl: "Milé děti! cítím, že už dlouho živ nebudu, až umřu, vykonejte mou poslední vůli, hlídejte po tři noci na mém hrobě, každý jednu noc." A děti mu to slíbily. Potom otec umřel a děti ho pochovaly, jak náleží. Přišlo na nejstaršího, aby šel hlídat. Ten povídá ženě: "Dej hlupcovi koláč a půjde za mě hlídat na otcův hrob." Hlupec vzal od švakrové koláč a na rameno klacek, a šel k otci svému na hrob. Seděl tu nějaký čas a vidí, kterak otec jeho vstává z hrobu. "Kampak, tatíčku, vstáváš?" - "Kdo to přišel hlídat?" - "Já, tatíčku, tvůj syn hlupec." "Nu, hlupče, když jsi ty přišel ke mně hlídat, něco ti za to dám." Nato stařeček hvízdnul mládeneckým vřeskem, bohatýrským hvizdem: "Siváku, buráku, věští ryšáku! staň přede mnou jako list před travou!" Kůň běží, země se třese, z uší jemu dým jako sloup a ze chřípí plamen fučí. Když přiběhl, zůstal tiše státi před stařečkem. "Tuhle máš, milý synu, koně, užívej ho až do smrti." Pak ukázal mu taky celou úpravu, totiž kopí, válečnou palici a meč ocelový. Potom si stařeček do hrobu lehl a hlupec na hrobě seděl až do rána. Ráno ptali se ho bratři: "Kdes, hlupče, byl?" - "A kde bych byl?" řekl, "hlídal jsem u tatíčka na hrobě." Navečer řekl druhý bratr hlupcovi: "Jdi a hlídej taky za mě, dám ti za to koláč." Hlupec byl rád, vzal koláč a šel zase hlídat. I vedlo se mu tak jako včera: otec jeho vstal, a vida tu zase nejmladšího syna, daroval mu ještě krásnějšího koně, řka: "Když ti ho bude potřebí, taky tak zahvízdni." Třetího den večer, když bylo na hlupcovi, aby šel hlídat, nedali mu bratři žádného koláče, nébrž opálenou kůrku chleba. Otec zase z hrobu vstal a dal jemu třetího, ze všech nejkrásnějšího koně, i doložil: "Jen ničeho neříkej svým bratřím. A nyní, milý synu, již více mne neuvidíš." Potom doma začali se bratři děliti o jmění otcovské, i rozdělili je oba bratři mezi sebe, a hlupec řekl: "Což, bratři, mně nic?" A oni odpověděli: "Ty buď rád, že tě budeme živiti." Nedaleko té vsi, kde hlupec zůstával, bylo město, a v tom městě král, který měl tři dcery na vdaní. Jednou povolal ty dcery k sobě a řekl: "Milé dcery! už nyní jste všecky dospělé, je čas, abyste se hleděly vdáti." I dovolil jim, aby si každá sama ženich a vybrala. Tehdy prosila nejmladší dcera jeho: "Dejte mi, otče, vyměřiti soudní místo, a na tom místě postaviti dvanáct věnců, a kdo si mě chce vzíti, bude povinen na koni všech dvanáct věnců přeskočiti. A dejte to, otče, rozhlásiti po všech zemích, aby se všickni sjeli, i ustanovte, ku kterému dni se mají sjížděti." Král maje svou dceru rád, po vůli její tak učinil. I rozhlásila se ta novina všude, až i do té vesnice přišla, kde hlupec se svými bratry zůstával. Když přicházel určitý den, strojili se bratří jeho do města se podívat, kterak králové a mohutní bohatýrové přeskakovati budou na koních přes dvanácte věnců. Vida hlupec, že bratři jeho se strojí na cestu, tázal se jich: "Bratři, kampak pojedete? vezměte mě taky s sebou!" - "I dam bys ty jel?" zakřikli ho bratři, "snad abychom tě vzali za strašidlo!" Jakmile odjeli, slezl hlupec s peci a řekl švakřinám: "Dejte mi košík, půjdu do lesa na houby, když mne bratři s sebou nevzali." Ty mu daly košík a hlupec šel. Když přišel do lesa, pověsil košík na strom, hvízdnul mládeneckým vřeskem, bohatýrským hvizdem: "Siváku, buráku, věští ryšáku! staň přede mnou jako list před travou." Kůň běží, země se třese, z uší jemu dým jako sloup a ze chřípí plamen fučí, a když přiběhl, zůstal před Ivanem hlupcem tiše státi. Ivan jemu vlezl v ouško a druhým ouškem zase vylezl, i stal se tak krásným mládencem, že nelze ani pomysliti, ani sobě představiti, ani v pohádce vypraviti, ani perem vypsati. Potom vsedl na svého dobrého koně a jel přímo k městu, a dohoniv svých bratří, začal je bičem mrskati, proč se mu z cesty nevyhýbají. Když přišel k tomu soudnímu místu, bylo již zavřeno rohatkami, ale diváci vidouce takového krásného bohatýra, oddělali rohatky a vpustili jej. Králové a bohatýři, všickni se jemu a jeho krásnému koni divili, a rádi byli by věděli, kdo to? Ale nikdo se ho neosmělil tázati. Přišel čas, aby skákali přes věnce, a nikdo nemohl jich více přeskočiti než toliko tři. Když přišel pořádek na hlupce, tehdy se napřed několikrát rozjel po soudním místě, potom se rozehnal k věncům a přeskočil jich šest. Vida svou nehodu, že nemůže všech dvanácti přeskočiti, rychle odtud ujel zase do lesa, tu se přestrojil a propustil koně, řka: "Jdi, dobrý koni"! běhej po širých polích, po zelených lukách, a když tě zavolám, zase přijď." Potom vzal košík a nasbíral plný hub, jaké našel, i přinesl domů. Švakřiny jeho vidouce, že nese samé prašivky, rozhněvaly se na něj a řekly: "Cos, hlupče, takových hub nasbíral? Leda bychom je daly tobě sníst!" A hlupec řekl: "Hleďte! jdu a nasbírám hub, a ještě se nezachovám!" Potom když bratři přijeli domů, vypravovali obšírně, co všecko viděli, a taky o tom bohatýru, který jich cestou dojel, že byl takový krásný, ale prý opovážlivý, "nemilosrdně nám napráskal, že jsme se mu z cesty nevyhnuli." Hlupec na peci sedě řekl: "Hleďte, bratři, jak jsem já vám vypráskal!" - "Co to, hlupče, žvástáš!" zakřikli ho bratři, "seď na peci a mlč, jestliže to někdo uslyší, svážou tě a nás taky." Druhý a třetí den bylo všecko zase tak jako první, kromě, že Ivan hlupec podruhé přeskočil devět a potřetí všech dvanácte věnců. V tu chvíli vytiskla mu nejmladší dcera královská na čele jasnou hvězdu, ale Ivan opět ujel, zavázal si čelo hadrem a sedl doma na pec. Potom vdaly se starší dcery královské za dva královice. Tehdy prosila dcera nejmladší otce svého, krále, aby dal po celé zemi své rozhlásiti, by se každý v určitý den k němu dostavil na oběd, myslila si, že taky přijde ustanovený její ženich. I vypravili se bratří Ivanovi taky do města a vzali na přímluvu svých žen Ivana hlupce s sebou. Při stole nejmladší dcera královská roznášela nápoje, a když přišla k Ivanovi, vidouc že má hlavu hadrem zavázanou, tázala se ho, proč to? Byl jsem v lese na houbách," odpověděl Ivan, "upadl jsem a poranil jsem se." Ale královna nevěřila, Ivan musil hadr odvázati a byla od hvězdy záře po celém paláci. Ihned ho vedla ku králi: "Hle můj ženich, kterého jsem hledala!" A král, ač nerad, dal k tomu sňatku povolení. Po svatbě vykázal jim zvláštní pokoje a řekl své dceři, že muže jejího Ivánka hlupce už nikdy nechce viděti. Potom dověděl se král, že po jeho zakázaných lukách běhá jelen zlatorohák, i přikázal těm dvěma zeťům, aby mu ho chytili. Zeťové dali si osedlati dva koně a jeli do těch luk. Tehdy řekla nejmladší královna muži svému: "Co doma sedíš ničeho nevěda? ti dva otcovi zeťové jeli hledat v zakázaných lukách jelena zlatoroháka a ty sedíš!" - "Jak to mám vědět?" odpověděl hlupec: "Jdi a popros otce svého, aby mi dal nějakého třeba špatného koně." Žena jeho šla a král mu poručil dáti koně hubeného. Ivan vsedl na něj beze sedla a jel do pole, tu s něho slezl, odřel jej a nechal ležeti, řka: "Tuhle vám, straky a vrány, král dává lahůdku!" Potom hvízdnul, houknul mládeneckým hvizdem, bohatýrským pokřikem: "Siváku, buráku, věští ryšáku! Staň přede mnou jako list před travou." Kůň přiběhl, Ivan jemu prolezl ouškama a přistojil jej: dal mu sedélko čerkeské, podpružku bucharskou, dvanácte popruh z hedbáví šemachanského: hedbáví se netrhá, ocel se netře, arabské zlato v blátě nerezaví. Jako pták letěl Ivan na koni svém po zakázaných lukách a brzy jelena zlatoroháka chytil. Potom jej uvázal za rohy a vyvedl na cestu, tu si postavil plátěný stan, koně i jelena přivázal a lehl si. Ti dva královicové jezdili po polích a nikdež nemohli toho jelena najíti, i vrátili se po té cestě zpátky, chtíce králi říci, že takového jelena není. Tu spatřili stan a při něm jelena přivázaného, i řekli mezi sebou: "Hle, bratře, stan toho boharýra, jenž přijel na soudní místo, a hle také jelena přivázaného! pojďme k němu a poprosme ho uctivě, aby nám toho jelena za jakoukoli cenu prodal." I smekli klobouky a vešli do stanu, a hluboko se hlupcovi poklonivše řekli: "Milostivý pane! přijeli jsme koupit vašeho jelena." A hlupec odpověděl: "Rád bych vám ho prodal, ale neulovil jsem ho, abych ho prodával za peníze, nébrž ze jistou věc." - "A za jakou?" tázali se královicové. A hlupec odpověděl, že to věc nepatrná, jen z nohy po prstu. Královicové chtíce se králi, tchánu svému, zalíbiti, k té koupi se odhodlali, zuli se a hlupec jim každému uřízl prst, potom se zas obuli, vzali s sebou jelena a jeli domů. Ivan pak ty prsty do kapsy schoval, sebral stan, vsedl na svého koně a jel k tomu místu, kde nechal ležeti koně královského, tu koně svého propustil, a vida na té mrše mnoho vran a strak, hodil mezi ně klackem a mnoho jich zabil. Potom je uvázal i s tou koňskou koží na provaz a smýkal to za sebou do dvora královského. A bylo tu právě veliké veselí, že zeťové přivedli králi jelena. Tehdy hlupec šel pod okna a zavolal silným hlasem: "Milostivý pane! darovali jste mi koně, ale nemohl mne domů dovézti, tuhle jsem vám přinesl jeho kůži, a přitom něco zvěřiny na vaše veselí." Král a ty dvě dcery velmi se tomu smáli, a hlupec hodil zvěřinou i šel do svého pokoje. Potom přišla jeho žena, vypravujíc, kterak se jí smály sestry její, že se za něco vdala, ale on řekl: "Nechť se smějí, přijde čas, že ty se jim budeš smáti." Brzy potom uslyšel král, že po jeho zakázaných lukách běhá svinka zlatoštětinka se dvanácti prasátky, i povolal k sobě své dva zetě a žádal jich, aby tu svinku s těmi prasátky chytili. Zeťové dali si hned osedlati koně a jeli. Potom za nimi vyjel také Ivan na koni, kterého mu žena jeho opět na králi vyprosila, a když přijel do pole, toho koně zase zabil, a svého si zavolav, brzy svinku zlatoštětinku chytil, a zeťům královským týmž způsobem, jako prve, zase prodal, dostal za ni z ruky po prstu. Pak po některém čase povolal k sobě král opět své dva zetě a řekl jim: "Za třikráte devíti zeměmi, ve třicátém cařství, a podslunečném panství, je sosna celá zlatá a větve její stříbrné, a na ní se dí ptactvo rajské, zpívajíc písně cařské, a chce-li kdo tu sosnu míti, ať ulomí jednu větvičku a přiveze do své země a vsadí ji, tehdy mu na druhý den taky taková sosna jako v tom panství vyroste. I prosím vás, milí zeťové! prokažte mi tu službu a tu sosnu mi přivezte, dám vám za ni polovici svého království." Zeťové chtíce dostati polovici království, rozloučili se se svými ženami i s králem a vydali se na cestu. Tehdy nejmladší dcera pověděla muži svému hlupci, kam otec její poslal oba zetě a co jim přislíbil. Hlupec jí řekl: "Jdi a popros krále, aby mi dal nějakého třeba hubeného koně." Žena jeho šla, a král usmívaje se řekl: "Milá dcero! tvůj hlupec chce mě ve dvorci o všecky koně připraviti." Ale dcera pravila: "Nejmilejší otče! prosím vás nyní naposled!" Král poručil jemu dáti koně, ale Ivan zase tak učinil jako prve: přijev za město odřel jej a nechal ho na poli strakám a vranám, řka, že jim král posílá lahůdku. Potom zavolal svého koně, osedlal, vsedl na něj a bil i bodal jej, a kůň se rozhněval, od země se oddělal, vznášel se výše lesa stojícího, níže oblaku běžícího, hory a doly pod nohami propouštěl a malé říčky chvostem zastíral. Jel takto svou cestou - dlouho-li, krátko-li? blízko-li, daleko-li? rychle se pohádka vypravuje, ale zdlouha se skutek naplňuje! - až konečně přijel na to panství a k té zahradě, kde byla ta sosna. I vešel tam a ulomil z té sosny větvičku. Tu vidí podle ní dvě studánky, ve kterých byla živá i mrtvá, voda, i nabral z každé té vody zvláště do lahvičky, a pak bez meškání vyšel ze zahrady, svedl na svého koně a jel zpátky domů. Prve však než přijel k městu, rozbil zase při silnici svůj plátěný stan, postavil sosnu podle stanu a lehl si, aby odpočinul. I jeli tudy královi zeťové zase domů s nepořízenou, a vidouce stan a podle něho tu sosnu, koupili ji od Ivana hlupce za řemen ze svých zad, a přijevše do města, podali ji králi. Král maje z ní velikou radost, dal vystrojiti slavné hody, a když byli v nejlepším veselí, přinesl mu hlupec do dvorce zas kůži jeho koně a přitom něco vraní stračí zvěřiny na ty hody. A když mu potom žena jeho vypravovala, kterak se jí všickni smáli, řekl: "Jen nech, přijde čas, že i ty se jim smáti budeš." Potom po některém čase řekl jednou Ivan své ženě: "Zejtra se obleč v nejpěknější šaty své." Druhý den pak vyšel do pole, zavolal svého koně, proměnil se a jel zase do města. Když přijel do královského dvorce, byla tam právě veliká hostina. Tehdy vyšel král se svými zeti a s ministry jemu vstříc, i uvedl jej za stoly dubové, na nichž byla jídla cukrová a nápoje medové, i počali píti, jísti a veseli býti. Když pak se rozveselili, začali rozmlouvati, a Ivan sedě podle krále řekl jemu: "Milostivý pane! slyšel jsem, že máte tři dcery a všecky vdané, dva zetě vaše tu vidím, ale třetího nevidím." Král odpověděl: "Příteli můj, dcera moje nejmladší vzala sobě hlupce, pročež jsem nařídil, aby ze svých pokojů nevycházel." - "A já schválně proto přijel," řekl Ivan, "abych se s vaší nejmladší dcerou oženil." Král byl tomu velmi rád, i řekl, že toho hlupce vyžene ze své země. Nato vstal Ivan ze svého místa, řka: "Milostivý pane! vy pro mě chcete ze země vyhnati své nejmladší dcery muže hlupce, nuže, vězte, že já to jsem!" Tehdy král počal jej radostně líbati, a taky dcera jeho přistoupila, kterou Ivan vroucně objal. Potom řekl králi: "Dovolte, milostivý pane! abych se otázal, proč vaši milí zeťové sedí za stolem v rukavičkách?" A král odpověděl, že mají bolavé ruce. Nato řekl Ivan, on že je výborný doktor, a prosil krále, aby nařídil, by ty rukavičky svlíkli. I musili tak učiniti, a tu se shledalo, že jim každému na ruce chybovalo po prstu. Král se táže, jak přišli o své prsty? a hlupec odpověděl: "Vím, jak o ně přišli." I vyndal je z kapsy a králi ukázal: "Tuhle jsou, dali mi je za svinku zlatoštětinku." Potom k žádosti jeho nařídil král, aby zuli obuv, a shledalo se, že jim také na nohou chybovalo po prstu. I řekl Ivan: "Tuhle jsou ty prsty, dali mi je za jelena zlatoroháka." Konečně musili se zeťové svléci, a Ivan ukázal králi, že měli na zádech po řemenu vyřezáno, a vyndal ty řemeny z kapsy, řekl: "Tuhle jsou jich řemeny!" Král vida to, velmi se na ně rozhněval. Ivan pak vyndal z kapsy dvě lahvičky, přiložil ty řemeny a ty prsty zase, kam náležely, pokropil je mrtvou vodou, a v okamžení přirostly, potom je pokropil živou vodou a nebylo po ráně ani památky. Tehdy zeťové jsouce vyléčeni děkovali jemu a prosili za odpuštění, že neznajíce ho, jemu se prve smáli, a Ivan rád jim odpustil. Potom Ivan se svou královskou chotí v té zemi šťastně panoval.