06. Zlatá bula sicilská 06. Золотий бик Сицилії

Vladislav II.

druhým českým králem 1158 Vladislav II. se více než jiní čeští panovníci zapsal do podvědomí Evropy. Jako spojenec římského císaře Friedricha Barbarossy se zúčastnil vojenské výpravy do Itálie a tím si vysloužil roku 1158 královskou korunu, ovšem zřejmě jen opět pro svou osobu. V časech jeho panování výrazně pokročil proces kulturního přibližování českých zemí k evropskému Západu. Vladislavovi nástupci nedokázali vůči Friedrichovi Barbarossovi provádět obratnou, respektu hodnou politiku, čehož císař využil k přímému zasahování do českých záležitostí. V průběhu osmdesátých let 12. století se pokusil rozdělit české země na tři samostatné celky, podřízené přímo římskému panovníkovi. Tento krok však neměl pro integritu českých zemí závažnější následky, poněvadž Friedrich Barbarossa brzy zemřel a jeho nástupci postrádali autoritu. Pouze Morava si uchovala označení markrabství. Tím ze státoprávního hlediska získala postavení svébytného útvaru a podržela si je až do novověku, ač vždy tvořila, až na krátkou pozdější epizodu, jedno soustátí s Čechami. Pevné spojení obou zemí potvrzovalo obsazování úřadu moravského markraběte. Od samého počátku tuto funkci vykonával člen dynastie vládnoucí v Čechách a po roce 1411 pak téměř pravidelně samotný český panovník. Zlatá bula sicilská 1212 Konec 12. století byl obdobím stabilizace poměrů. Přispělo k tomu několik okolností. Předně potvrzení práv šlechty (v tzv. statutech knížete Konráda Oty roku 1189), jež se konstituovala jako vrstva svobodných a dědičných vlastníků půdy, dále celkový hospodářský vzestup a oslabení pozic římských panovníků, kteří nyní pro změnu potřebovali pomoc českých vládců. Této situace využil český panovník Přemysl Otakar I., jenž roku 1198 obdržel královský titul a posléze mu v roce 1212 vydal římský a sicilský král Friedrich II. listinu, zvanou Zlatá bula sicilská. Její text upravoval poměr českého státu k Svaté říši římské. Český panovník získal definitivně královskou hodnost, Čechy se z knížectví staly královstvím a zároveň nejpřednějším útvarem v rámci římské říše. Ještě před polovinou 12. století byl českému panovníkovi přiznán čestný titul říšského arcičíšníka. Významnější ovšem byla kurfiřtská hodnost, která z českého krále učinila jednoho ze sedmi kurfiřtů (volitelů) římského panovníka. Český stát vykročil na cestu vedoucí k velmocenskému postavení ve střední Evropě. Tato pozice by nebyla možná bez kvalitního hospodářského zázemí. Již ve 12. století začala pod tlakem potřeb a i z iniciativy panovníka, klášterů a šlechty systematická kolonizace dosud neobydlených oblastí a přeměna rozsáhlých lesů a bažin na zemědělsky užívané plochy.