Nesmrtelnost

Nesmrtelnost, též nazývána „věčný život“.

Lidé se od nepaměti pokoušeli hledat prostředky, zejména tzv. elixír mládí, který by jim umožnil žít věčný život. Žít život, kde by získali převahu nad časem a zachovali si tak stále mladistvý vzhled, na kterém by se neprojevovala prožitá léta. Dnes můžeme říct, že se to zatím nikomu nepodařilo. S nesmrtelností se prozatím budeme pouze setkávat v amerických filmech nebo v sci-fi literatuře. Bez ohledu na neúspěchy, jichž bylo dosaženo v souvislosti s bádáním po nesmrtelnosti nebo jichž bude dosaženo v budoucnosti, lze tvrdit, že vědci se tak lehce nevzdají. Pokud se podíváme do minulosti, tak věci zdánlivě nemožné se později staly možnými. Nikdo by si nepomyslel, že jednou budou lidé běžně cestovat do vesmíru nebo že vědci jednou přijdou s léčbou, která dokáže léčit dříve neléčitelné nemoci. A přece se to stalo. Vlastnost, která lidem umožnila dosáhnout takových výsledků, byla vytrvalost a víra v to, že se něco může povést. To jsou ty vlastnosti, které dláždí cestu k úspěchu. I když se to zatím zdá nemožné, tak zítra, za měsíc nebo za 10 let bude vynalezena nějaká technologie, která nám umožní přiblížit se snu žít věčný život. Jaké by to vlastně bylo žít věčný život.

Na tuto otázku snad nikdo nezná odpověď, s výjimkou těch, kteří jsou obdařeni darem žít věčně. Byla by to vskutku úžasná představa, ale zatím zcela mizivá. Nad čím se vlastně můžeme zamyslet, tak jsou výhody a nevýhody spojené s nesmrtelností. Pokud bychom žili věčně, tak čas by pro nás ztratil význam, protože bychom se nemuseli pořád obávat, že něco nestihneme. Mohli bychom se neustále vzdělávat, dosahovat veškerých svých cílů, které bychom za normálních okolností nestihli splnit v normálním životě. Prostě bychom mohli dělat vše, o čem se nám ani nesnilo. S postupem času by naše prvotní euforie začala vyprchávat. Každý den by se nám začal zdát stejný a už bychom si tento stav, tak neužívali jako na začátku. Naši přátelé, kamarádi, rodina a naši zvířecí mazlíčci by postupně umírali a my bychom zůstali sami. Jediným přítelem, který by nám zůstal, by byla deprese. Proto bychom mohli věčný život nazvat též prokletím. Nesmrtelnosti nelze prozatím dosáhnout tím, že bychom mohli žít věčně v našem fyzickém těle.

Každému zatím tikají biologické hodiny, které se stejně jako ty opravdové, které nosíme na rukou, jednou zastaví. Člověk může žít věčně, pokud vytvoří něco významného, co přinese prospěch pro lidstvo nebo pro určitou skupinu lidí. Po naší smrti, tak neupadneme v zapomnění a lidé tím budou udržovat náš odkaz a naši osobu při životě. I když to není ten způsob, kterým by lidé chtěli nesmrtelnosti dosáhnout, tak vždy je lepší se spokojit s něčím než s ničím. Smrt nemusí také znamenat jen absolutní konec.

Někteří věří, že duše člověka po smrti přežívá. Proto jeden konec může představovat začátek něčeho nového. Lidé pořád umírají, ale zároveň se stále rodí spousta dalších. Co když se naše duše znovu převtělí do nově narozeného těla ? Ne každý z nás však v takové věci věří.