×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Pirátské noviny, Tajemství kasty aneb Wikileaks po italsku část 3.

Tajemství kasty aneb Wikileaks po italsku část 3.

Za zmínku stojí i případ paláce Marini, za jehož pronájem sněmovna platí 25 mil.

eur ročně. Měl by hostit několik poslanců, kteři se údajně nevejdou do slavného paláce Montecitorio (hlavní budova sněmovny), ale přesto jsou jeho chodby a místnosti prázdné. Majitel budovy, Sergio Scarpellini, si tím ale hlavu neláme – obchod mu vynáší 2 mil. eur měsíčně. Popsaných nechutných případů je hodně. Ovšem jejich důvěryhodnost, vzhledem anonymitě autora, se zatím musí brát s rezervou. Každopádně jde o zajímavý mediální případ, který ztělesňuje silný odpor Italů proti politické kastě. Ta z jedné strany žádá občany, aby přijali nejrůznější škrty veřejných výdajů, a sama se není ochotna minimálně přizpůsobit ekonomické situaci zemi, které nyní hrozí (i když asi ne tak bezprostředně jako Řecku) státní bankrot. Když k tomu přidáme vysokou nespokojenost občanů, čili voličů, s ekonomickou a sociální situací jejich životů, může to vše vyústit do neklidných časů. V Itálii k tomu říkáme, že „pomsta je pokrmem, který se má servírovat studený“. K tomu lze připomenout výrok Johna Basila Barnhilla: „Lidé by se neměli obávat svých vlád: to vlády by se měly obávat lidí.“


Tajemství kasty aneb Wikileaks po italsku část 3.

Za zmínku stojí i případ paláce Marini, za jehož pronájem sněmovna platí 25 mil. It is also worth mentioning the case of the Marini Palace, for the lease of which the Chamber pays 25 mil.

eur ročně. euros per year. Měl by hostit několik poslanců, kteři se údajně nevejdou do slavného paláce Montecitorio (hlavní budova sněmovny), ale přesto jsou jeho chodby a místnosti prázdné. It should host several deputies who allegedly do not fit into the famous Montecitorio Palace (the main building of the House), but its corridors and rooms are still empty. Majitel budovy, Sergio Scarpellini, si tím ale hlavu neláme – obchod mu vynáší 2 mil. The owner of the building, Sergio Scarpellini, does not worry about it - the store brings him 2 mil. eur měsíčně. euros per month. Popsaných nechutných případů je hodně. There are a lot of disgusting cases described. Ovšem jejich důvěryhodnost, vzhledem anonymitě autora, se zatím musí brát s rezervou. However, due to the author's anonymity, their credibility must be taken with a grain of salt. Každopádně jde o zajímavý mediální případ, který ztělesňuje silný odpor Italů proti politické kastě. In any case, this is an interesting media case that embodies strong Italian resistance against the political caste. Ta z jedné strany žádá občany, aby přijali nejrůznější škrty veřejných výdajů, a sama se není ochotna minimálně přizpůsobit ekonomické situaci zemi, které nyní hrozí (i když asi ne tak bezprostředně jako Řecku) státní bankrot. On the one hand, it calls on citizens to accept the various cuts in public spending, and it is not willing to adapt to the country's economic situation, which is now threatened (albeit probably not as immediately as Greece) by state bankruptcy. Když k tomu přidáme vysokou nespokojenost občanů, čili voličů, s ekonomickou a sociální situací jejich životů, může to vše vyústit do neklidných časů. Add to this the high dissatisfaction of citizens, or voters, with the economic and social situation of their lives, which can all lead to turbulent times. V Itálii k tomu říkáme, že „pomsta je pokrmem, který se má servírovat studený“. In Italy we say that "revenge is a dish to be served cold". K tomu lze připomenout výrok Johna Basila Barnhilla: „Lidé by se neměli obávat svých vlád: to vlády by se měly obávat lidí.“ John Basil Barnhill's statement can be recalled: "People should not be afraid of their governments: governments should be afraid of their people."