10. Na univerzitě, část 4

Jak už jsem napsal v předcházející kapitole, začal jsem se zajímat o angličtinu.

Našel jsem si soukromého učitele angličtiny, který byl rodilý mluvčí a pocházel z Kanady. Bylo to těžké mu rozumět. Po hodně soukromých hodinách strávených s tímto rodilým mluvčím, jsem se však moc nezlepšil, jen trochu. Věděl jsem, že někde musí být chyba, že něco musí být špatně. Nikdo mi nikdy neřekl, jak se mám učit správně cizí jazyk. Bylo mi vždy jen řečeno, abych se učil slovíčka, gramatiku a připravoval na testy, které měly hodnotit mou úroveň jazyka. To mi však nikdy moc nepomohlo, ba naopak - akorát mi to motalo hlavu. Nevzdával jsem se však a platil jsem si toho rodilého mluvčího dále, protože jsem měl pořád naději, že se to snad jednoho dne zlepší. Ovšem byly to jen vyhozené peníze. Musím však říci, že jsem velmi cílevědomý a že to byl pro mě osobní neúspěch, že jsem ve svých 26ti letech neuměl žádný cizí jazyk. V posledním ročníku inženýrského studia jsem se rozhodl, že budu pokračovat dále ve studiu doktorském. Věděl jsem, že doktorandi obvykle jezdí na studijní pobyt na univerzitu do některé ze zemí Evropské Unie a tam nějakou dobu studují. Byla to velká šance pro mě. Myslel jsem si totiž, že je to pro mě ta poslední šance, jak se anglicky dobře naučit, protože lidi obvykle říkají, že pokud chceš umět jazyk, jeď do zahraničí.