×

Wir verwenden Cookies, um LingQ zu verbessern. Mit dem Besuch der Seite erklärst du dich einverstanden mit unseren Cookie-Richtlinien.


image

Vše podstatné z českých dějin, 11. Husitské války

11. Husitské války

Husitská revoluce a období husitských válek 1419 - 1436

Upálení Jana Husa a Jeronýma Pražského vyhrotilo v českých zemích napětí mezi husitskou a katolickou stranou.

Dusná atmosféra přerostla v červenci 1419 v revoluční výbuch, husitští radikálové na Novém Městě pražském svrhli nenáviděné členy městské rady z oken (tzv. první pražská defenestrace). Když o několik dní později zemřel král Václav IV., nedala se již husitská revoluce zastavit. Postupně zachvátila celé České království, zatímco tzv. vedlejší země s převahou německého obyvatelstva se postavili proti ní. Na Moravě byly poměry složitější. Část šlechty tam spojovala s husitstvím naději na prosazení svých politických a hospodářských představ, ale velká města, obývaná německým etnikem, zaujala protihusitské stanovisko.

Všichni husité uznávali společný program, byly jím tzv.

čtyři artikuly pražské, zformulované na jaře 1420. Čtyři artikuly stručně představovaly základní husitské názorové principy na způsob nápravy církve a společnosti: I. zrovnoprávnění kněze a laika při bohoslužbě tak, že oba přijímají tělo i krev Páně (odtud označení pod obojí, kališníci, resp. utrakvisté); II. svobodné hlásání božího slova (svobodný výklad bible); III. zábor pozemkového majetku církve a vyloučení jejího vlivu ze světské politiky; IV. trestání smrtelných hříchů. K respektování těchto zásad, v mnohém připomínající pozdější velkou evropskou reformaci v 16. století, hodlali husité přivést nejen všechny obyvatele zemí Koruny české, ale i celý křesťanský svět. Velkolepý záměr však přesahoval možnosti husitských revolucionářů.

Razantnějšímu postupu bránila i husitská nesvornost.

Přes souhlas s programem čtyř artikulů se husité dělili do několika názorových proudů, od umírněných (část husitské šlechty, univerzitní inteligence) přes centristy (většina Pražanů a jejich přívrženci v Čechách) až po radikály z nichž nejvýznamnější byly dva svazy - východočeský a táborský. Táborité si dokonce v roce 1420 založili v jižních Čechách vlastní obec Tábor, v níž se hodlali řídit pouze autoritou Bible.

Křesťanská Evropa považovala husity za kacíře a pokusila se je porazit vojenskou silou.

V čele těchto snah stál papež a římský a uherský král Zikmund, dědic české koruny (bratr Václava IV. a syn Karla IV. ), jehož dědické nároky však husité odmítali. V průběhu let 1420 - 1431 zorganizovali proti husitským Čechám pět křížových výprav, ale všechny skončily krachem. První utrpěla v létě 1420 nezdar před Prahou, když nedokázala dobýt vrch Vítkov (dnes Žižkov), hájený slavným husitským vojevůdcem, hejtmanem Janem Žižkou z Trocnova († 1424). Další výpravy zaznamenaly porážky u Německého (dnes Havlíčkova Brodu) na počátku roku 1422, u západočeských měst Tachova a Stříbra v létě 1427 a v roce 1431 nedaleko Domažlic. Třetí výprava, vyhlášená roku 1422, se ani nesešla. Kromě toho husité odrazili intervenci saských a durynských vojsk roku 1426 v bitvě u Ústí nad Labem.

Králi Zikmundovi (od roku 1433 císaři) nezbylo nic jiného, než začít jednání s husity a uvažovat o jejich požadavcích.

O totéž usiloval od roku 1431 koncil, zasedající v Basileji. Husitská delegace, vedená táborským předákem Prokopem Holým, se dostavila na koncil v lednu 1433. Diskuse se však protáhla a pokračovala střídavě v Praze a Basileji. V důsledku hospodářských potíží válkou vyčerpané české země, došlo k oslabení pozic neústupného bloku táboritů a východočeských husitů. Proti nim se postavili umírnění husité, snažící se o dohodu s koncilem, a ve spojení s českými katolíky je v květnu 1434 v bitvě u Lipan porazili. Padl zde i Prokop Holý. Porážka radikálů otevřela cestu k dohodě mezi husity, basilejským koncilem a Zikmundem Lucemburským.

Dohoda obsahovala úmluvy, zvané kompaktáta, které byly slavnostně vyhlášeny v Jihlavě v červenci 1436.

Kompaktáta v podstatě znamenala omezené vítězství husitského boje. Dospělí obyvatelé Českého království a Moravského markrabství se mohli rozhodnout buď pro husitskou nebo katolickou víru. Husitská církev byla chápana jako autonomní součást římské církve, ovšem nikoli bez problémů, neboť papež, na rozdíl od koncilu, kompaktáta nikdy neuznal. Zikmund, který zasedl na český trůn musel souhlasit se záborem pozemkového majetku církve, se zastoupením měst a nižší šlechty v zemském sněmu a s vyloučením duchovních z tohoto orgánu. Husitská revoluce se tak roku 1436 uzavřela.

11. Husitské války 11. Hussite Wars

Husitská revoluce a období husitských válek 1419 - 1436

Upálení Jana Husa a Jeronýma Pražského vyhrotilo v českých zemích napětí mezi husitskou a katolickou stranou.

Dusná atmosféra přerostla v červenci 1419 v revoluční výbuch, husitští radikálové na Novém Městě pražském svrhli nenáviděné členy městské rady z oken (tzv. první pražská defenestrace). Když o několik dní později zemřel král Václav IV., nedala se již husitská revoluce zastavit. Postupně zachvátila celé České království, zatímco tzv. vedlejší země s převahou německého obyvatelstva se postavili proti ní. Na Moravě byly poměry složitější. Část šlechty tam spojovala s husitstvím naději na prosazení svých politických a hospodářských představ, ale velká města, obývaná německým etnikem, zaujala protihusitské stanovisko.

Všichni husité uznávali společný program, byly jím tzv.

čtyři artikuly pražské, zformulované na jaře 1420. Čtyři artikuly stručně představovaly základní husitské názorové principy na způsob nápravy církve a společnosti: I. zrovnoprávnění kněze a laika při bohoslužbě tak, že oba přijímají tělo i krev Páně (odtud označení pod obojí, kališníci, resp. utrakvisté); II. svobodné hlásání božího slova (svobodný výklad bible); III. zábor pozemkového majetku církve a vyloučení jejího vlivu ze světské politiky; IV. trestání smrtelných hříchů. K respektování těchto zásad, v mnohém připomínající pozdější velkou evropskou reformaci v 16. století, hodlali husité přivést nejen všechny obyvatele zemí Koruny české, ale i celý křesťanský svět. Velkolepý záměr však přesahoval možnosti husitských revolucionářů.

Razantnějšímu postupu bránila i husitská nesvornost.

Přes souhlas s programem čtyř artikulů se husité dělili do několika názorových proudů, od umírněných (část husitské šlechty, univerzitní inteligence) přes centristy (většina Pražanů a jejich přívrženci v Čechách) až po radikály z nichž nejvýznamnější byly dva svazy - východočeský a táborský. Táborité si dokonce v roce 1420 založili v jižních Čechách vlastní obec Tábor, v níž se hodlali řídit pouze autoritou Bible.

Křesťanská Evropa považovala husity za kacíře a pokusila se je porazit vojenskou silou.

V čele těchto snah stál papež a římský a uherský král Zikmund, dědic české koruny (bratr Václava IV. a syn Karla IV. ), jehož dědické nároky však husité odmítali. V průběhu let 1420 - 1431 zorganizovali proti husitským Čechám pět křížových výprav, ale všechny skončily krachem. První utrpěla v létě 1420 nezdar před Prahou, když nedokázala dobýt vrch Vítkov (dnes Žižkov), hájený slavným husitským vojevůdcem, hejtmanem Janem Žižkou z Trocnova († 1424). Další výpravy zaznamenaly porážky u Německého (dnes Havlíčkova Brodu) na počátku roku 1422, u západočeských měst Tachova a Stříbra v létě 1427 a v roce 1431 nedaleko Domažlic. Třetí výprava, vyhlášená roku 1422, se ani nesešla. Kromě toho husité odrazili intervenci saských a durynských vojsk roku 1426 v bitvě u Ústí nad Labem.

Králi Zikmundovi (od roku 1433 císaři) nezbylo nic jiného, než začít jednání s husity a uvažovat o jejich požadavcích.

O totéž usiloval od roku 1431 koncil, zasedající v Basileji. Husitská delegace, vedená táborským předákem Prokopem Holým, se dostavila na koncil v lednu 1433. Diskuse se však protáhla a pokračovala střídavě v Praze a Basileji. V důsledku hospodářských potíží válkou vyčerpané české země, došlo k oslabení pozic neústupného bloku táboritů a východočeských husitů. Proti nim se postavili umírnění husité, snažící se o dohodu s koncilem, a ve spojení s českými katolíky je v květnu 1434 v bitvě u Lipan porazili. Padl zde i Prokop Holý. Porážka radikálů otevřela cestu k dohodě mezi husity, basilejským koncilem a Zikmundem Lucemburským.

Dohoda obsahovala úmluvy, zvané kompaktáta, které byly slavnostně vyhlášeny v Jihlavě v červenci 1436.

Kompaktáta v podstatě znamenala omezené vítězství husitského boje. Dospělí obyvatelé Českého království a Moravského markrabství se mohli rozhodnout buď pro husitskou nebo katolickou víru. Husitská církev byla chápana jako autonomní součást římské církve, ovšem nikoli bez problémů, neboť papež, na rozdíl od koncilu, kompaktáta nikdy neuznal. Zikmund, který zasedl na český trůn musel souhlasit se záborem pozemkového majetku církve, se zastoupením měst a nižší šlechty v zemském sněmu a s vyloučením duchovních z tohoto orgánu. Husitská revoluce se tak roku 1436 uzavřela.