×

우리는 LingQ를 개선하기 위해서 쿠키를 사용합니다. 사이트를 방문함으로써 당신은 동의합니다 쿠키 정책.


image

Ledová sfinga - Jules Verne, KAPITOLA V Nečekaný obrat

KAPITOLA V Nečekaný obrat Ačkoliv staří námořníci z posádky chtěli pokračovat dál v cestě, neprosadili bychom svůj názor, kdyby se noví rozhodli pro návrat. Čtrnáct mužů, počítaje v to i Dirka Peterse, proti devatenácti, to bylo málo. A pak, bylo by moudré počítat se všemi starými námořníky na palubě? Nezmocní se jich při plavbě strach? Odolají ustavičnému štvaní Hearna a jeho kamarádů?

Nepřipojí se k nim a nebudou vyžadovat, abychom se vrátili zpět k ledovému poli?

A neunaví tahle výprava, která se prodlužuje a je zatím bezvýsledná, kapitána? Nevzdá se brzy poslední naděje, že je možné zachránit námořníky z Jany? Nevydá nakonec tváří v tvář blížící se antarktické zimě rozkaz obrátit loď a jet nazpět? A jakou váhu budou mít mé důvody, zapřísahání i prosby, budu-li je říkat jen sám?

Sám...? Nikoliv! Dirk Peter s mě bude podporovat... Ale kdo nás bude poslouchat?

Jestliže kapitán ještě odolával a jen s bolestí v srdci pomýšlel na to, že by měl opustit svého bratra a krajany, cítil jsem, že se octl na pokraji zoufalství. Přesto se goeleta neuchylovala od přímé linky, kterou sledovala od ostrova Tsalalu. Vypadalo to, jako kdyby ji nějaký podmořský magnet přitahoval k té zeměpisné šířce, kudy kdysi plula Jana, a řízením osudu vítr ani proud ji z tohoto směru nesrážel.

Musím se zmínit ještě o jedné okolnosti, která ovlivňovala příznivě náš postup k jihu. Několik dní proud slábl, ale nyní jsme jej znovu ucítili a hnal nás rychlostí pět až sedm kilometrů za hodinu. Zřejmě - jak mi řekl kapitán Len Guy - tento proud v moři převládal, i když se občas změnil a obracel působením proti proudů, které se daly jen těžko přesně vyznačit na mapě.

Ačkoliv bychom si to byli velice přáli nemohli jsme naneštěstí určit, zdali člun, který unášel kapitána Williama Guye a jeho druhy na širé moře od Tsalalu, hnal tento proud nebo nějaký jiný. Nesmíme zapomínat na to, že pro člun bez plachet byl mnohem významnější proud než vítr.

Tak jsme se plavili 10., 11. a 12. ledna. Nezaznamenali jsme nic zvláštního, až na určitý pokles teploty. Naměřili jsme 8,9 °C vzduchu a 0,6 °C vody.

Byl druhý týden ledna. Bude to trvat ještě dva měsíce, než zima uvolní ledové hory, než se vytvoří ledová pole i plovoucí hromady ledu. Avšak v každém případě bylo jisté, že v celém letním období zůstane mezi dvaasedmdesátou a sedmaosmdesátou rovnoběžkou volné moře.

Procházel jsem se mezi zadním a hlavním stěžněm. V té chvíli ke mně přistoupil Hurliguerly, zadíval se na ptáky a řekl mi: „Tak pozoruju jednu věc, pane Jeorlinku...“ „A jakou, mistře?“ „Že ti ptáci už neodlétají k jihu tak přímo jako až dosud... A někteří z nich míří i k severu...“ „Všiml jsem si toho právě tak jako vy, Hurliguerly!“ „A ještě bych něco dodal, pane Jeorlinku ti, kteří jsou tam na jihu, se asi brzo vrátí.“ „Co z toho soudíte?“ „Soudím, že asi cítí blížící se zimu...“ „Zimu?“ „Ovšem.“ „To je omyl, mistře! Teplota stoupla o tolik, že ptáci nemohou letět předčasně do mírnějších krajin!“ „Hm, předčasně, pane Jeorlinku...“ „Podívejte se, mistře, copak nevíme o tom, že mořeplavci zajížděli do antarktických oblastí až do března?“ „Ale ne na téhle zeměpisné šířce,“ odpověděl mi Hurliguerly, „ne na téhle šířce. A potom, máme předčasné zimy, jako máme předčasná léta. Pěkné počasí nastalo letos o dobré dva měsíce dřív a můžeme se tedy obávat, aby si i špatné počasí nepospíšilo!“ „To by bylo vlastně možné,“ řekl jsem. „Ale konečně, nám je to jedno, naše výprava jistě skončí ve třech týdnech.“ „Nevyskytnou-li se dříve nějaké nesnáze, pane Jeorlinku...“ „Jaké nesnáze?“ „Například nějaká pevnina na jihu, která by nám zatarasila cestu.“ „Pevnina, Hurliguerly?“ „Víte, pane Jeorlinku, že bych se ani nedivil?“ „Celkem by to nebylo nic překvapujícího,“ odpověděl jsem. „A na ty země, které Dirk Peters viděl,“ pokračoval Hurliguerly, „a kam mohli mužové z Jany utéct, na ty ani trochu nevěřím...“ „A proč?“ „Protože kapitán William Guy měl jen jediný chatrný člun a s tím by v těchto mořích nedoplul tak daleko.“ „Já bych to netvrdil tak určitě, mistře!“ „Ale přece jen, pane Jeorlinku...“ „A co by na tom bylo překvapujícího,“ zvolal jsem, „kdyby kapitán William Guy přistál u nějaké pevniny, kam by ho donesl proud? Nepředpokládám, že se plavil v člunu osm měsíců. On a jeho druhové se mohli vylodit buď na nějakém ostrově nebo na pevnině, a to je dostatečný důvod, abychom nepřerušovali své pátrání.“ „Snad..., ale všichni muži v posádce tak nesmýšlejí,“ odpověděl Hurliguerly. „Vím o tom a dělá mi to starosti. Myslíte, že nepříznivé smýšlení posádky vzrůstá?“ „Obávám se, že ano, pane Jeorlinku. Jejich uspokojení, že vydělali několik set dolarů, už velmi pokleslo a vyhlídka na další výdělek jim nebrání, aby nereptali. A přece odměna je tak lákavá! Od ostrova Tsalalu k pólu - připustíme-li, že se tam dostaneme - je šest stupňů! A počítáme-li dva tisíce dolarů za stupeň, dělá to dvanáct tisíc dolarů pro třicet mužů čili čtyři sta dolarů pro jednoho. Pěkná sumička, kterou si člověk bude moci po návratu strčit do kapsy. Ale ten zatracený Hearne zpracovává své kamarády tak, že už vidím, jak se vzbouří...“ „Snad ti noví, to připouštím, mistře... Ale naši staří...“ „Hm..., z těch také tři nebo čtyři začínají o tom přemýšlet a jsou neklidní, že se plavba tak prodloužila...“ „Myslím, že je kapitán Guy a poručík už dovedou přimět poslušnosti.“ „To uvidíme, pane Jeorlinku! A dojde možná i k tomu, že sám náš kapitán ztratí odvahu... a vzdá se dalšího pátrání.“ Právě toho jsem se obával.

„Co říká posádka o míšenci?“ zeptal jsem se.

„Namouvěru. Svalují na něho všechnu vinu za to, že se cesta prodloužila.

Pane Jeorlinku, vy na tom máte jistě také svůj podíl, ale vy platíte a dobře platíte. Kdežto ten paličák Dirk Peters si vzal do hlavy, že jeho chudák Pym ještě někde žije..., a on se zatím utopil, zmrzl anebo byl rozdrcen ledem..., zkrátka během těch jedenácti let zemřel, ať už jakýmkoliv způsobem.“ I já o tom byl pevně přesvědčený, a proto jsem o tom už s míšencem nikdy nemluvil.

„Podívejte se, pane Jeorlinku,“ pokračoval palubní mistr, „na začátku plavby Dirk Peters budil jejich zvědavost. Potom se o něho zajímali, když zachránil Martina Holta. A teď všichni vědí, kdo to vlastně je, a proto jim není o nic sympatičtější. V každém případě svým tvrzením, že na jih od ostrova Tsalalu je země, přiměl kapitána, aby obrátil goeletu tím směrem.

A jestliže jsme už přepluli šestaosmdesátý stupeň šířky, může za to jedině on... „To je pravda, mistře!“ „A potom, pane Jeorlinku, bojím se, že mu sehrají nějaký ošklivý kousek!“ „Dirk Peters se bude bránit a já poženu k odpovědnosti každého, kdo se ho jen dotkne!“ „Jistě, pane Jeorlinku, jistě, a běda, kdo se mu dostane do rukou... Ale budou-li všichni proti jednomu, třeba ho ztlučou nebo zavřou do podpalubí...“ „Doufám, že tak daleko ještě nejsme, a spoléhám na vás, Hurliguerly, že zabráníte každému násilnému zákroku proti Dirku Petersovi. Přemluvte námořníky, ať jsou rozumní. Vysvětlete jim, že se dostaneme na Falklandy ještě před koncem pěkného počasí. Nesmíme dovolit, aby nespokojenost posádky přiměla kapitána k návratu před dosažením cíle.“ „Spolehněte se na mne, pane Jeorlinku! Jsem vám vždycky k službám.“ Dne 13. a 14. ledna teplota znovu klesla. Řekl mi to kapitán a ukázal také na četná hejna ptáků, kteří ustavičně odlétali k severu.

Jak se mnou mluvil, vycítil jsem, že brzy ztratí poslední špetku naděje.

A proč bych. se divil? Zemi, o níž mluvil míšence, jsme nezahlédli a byli jsme už tři sta třicet kilometrů za ostrovem Tsalalem. Na všech světových stranách nic než moře, k němuž se od 21. prosince přibližoval kotouč slunce. 21. března se ho dotkne a pak zmizí na šest měsíců polární noci. Dá se věřit, že William Guy a jeho pět druhů přeplulo takovou vzdálenost na člunu? Existuje nějaká naděje, že je někdy najdeme?

Dne 15. ledna jsme přesným měřením zjistili 43° 13' délky a 88° 17' 8“ šířky. Halbrane byla vzdálena od pólu méně než dva stupně - ani ne dvě stě dvacet dva kilometry.

Kapitán nijak neskrýval výsledek pozorování a námořníci byli obeznámeni s výpočty. Ale nezveličí jim to Hearne?

A odpoledne jsem už nemohl pochybovat, že velrybářský mistr udělal všechno, aby je pobouřil. Muži posedávali kolem zadního stěžně, tlumeně rozmlouvali a nevraživě se na nás dívali. Sněmovalo se. Dva tři námořníci se nezdrželi a výhrůžně hrozili pěstmi k přídi.

Ještě druhý den však goeleta plula stejným směrem. Stále jsme mířili k jihu. Naneštěstí se začala na širém moři zvedat mlha, a to byla vážná věc.

Nevydržel jsem na jednom místě. Mé obavy zesílily.

Bylo zřejmé, že poručík čekal jen na rozkaz, aby otočil loď. Až příliš dobře jsem chápal, že kapitán Len Guy. bude muset vydat takový rozkaz, i když s nesmírnou lítostí v srdci.

Už několik dní jsem s míšencem nemluvil. Zdálo se mi dokonce, že se mi vyhýbá. Ale 17. ledna míšenec projevil přání, že by si se mnou rád promluvil. Jakživ bych si byl nepomyslel, co uslyším.

Bylo asi půl druhé odpoledne.

Nebylo mi dobře, byl jsem unavený, proto jsem odešel do své kabiny.

Někdo zaklepal na dveře.

„Kdo tam?“ zeptal jsem se.

„Dirk Peters. Kdybyste dovolil... Smím dovnitř?“ „Jen vstupte!“ Dirk Peters zůstal stát. Podle svého zvyku byl v rozpacích, nevěděl, jak začít, a proto jsem se ho zeptal: „Co jste mi chtěl, Petersi?“ „Chtěl bych vám něco říct... Rozumějte mi..., pane..., protože bude dobře, aby to někdo věděl..., jenom vy... Nikdo v posádce... nesmí nic tušit...“ „Když je to tak vážné a když se bojíte, aby se to nikdo nedověděl, proč mi to říkáte?“ „Už to nemohu snést! Tíží mě to... jako kámen!“ A Dirk Peters se divoce bil do prsou.

Potom znovu začal: „Mám strach..., že to řeknu ze spaní..., že to někdo uslyší..., zdá se mi o tom...“ „Vám se o tom zdá... a o čem?“ „O něm..., proto spím venku..., někde v koutě..., ze strachu, aby se nikdo nedověděl jeho pravé jméno...“ Tušil jsem, že mi snad míšenec odpoví na otázku, kterou jsem mu chtěl dát a kterou jsem nedovedl sám rozluštit: proč po svém odchodu ze státu Illinois žil na Falklandech pod nepravým jménem Hunt. Jakmile jsem se ho na to zeptal, řekl: „Ne, to není to..., co vám chci říci!“ „Chci to vědět, chci vědět, proč jste nezůstal v Americe, proč jste žil na Falklandech...“ „Proč..., pane!“ Protože jsem chtěl být blíž u mého Pyma..., chudáka Pyma..., protože jsem doufal, že se na Falklandech najde nějaká velrybářská loď, která pojede do jižních moří, a já že se na ni dostanu...“ „A proč to jméno Hunt!“ „Nechtěl jsem mít už své jméno..., nechtěl jsem se tak jmenovat... kvůli té události na Grampusu!“ Míšenec mínil onu příhodu na palubě americké brigy, kdy čtyři muži, August Barnard, Arthur Pym, Dirk Peters a námořník Parker rozhodovali losem, kdo má zemřít, aby ostatní nezhynuli hladem... Vzpomínám si, jak se Arthur Pym úporně bránil a odmítal účastnit se toho strašlivého skutku. Ano, krátké stéblo slámy... Arthur Pym držel v dlani stébla nestejné délky..., nejkratší označí toho, na koho padl los. A Arthur Pym mluví o bezděčné zuřivosti, která ho posedla, že chtěl své kamarády oklamat, podvést... Ale neudělal to a v duchu je odprošuje, že ho to vůbec mohlo napadnout. Potom se Pym rozhodne a sevře v zavřené hrsti ona čtyři stébla... Dirk Peters táhne první..., osud mu přeje..., nemusí se už ničeho bát. Arthur Pym si vypočítává, že to je další bod proti němu.

Nyní táhne August Barnard... Je také zachráněný.

Artur Pym vidí, že oba, on i Parker, mají stejné vyhlídky... Uplyne pět minut, než se odváží táhnout Parker. Konečně Arthur Pym, který má zavřeně oči a neví, zdali osud rozhodl pro něho anebo proti němu, cítí, jak ho někdo bere za ruku... Byla to ruka Dirka Peterse... Arthur Pym unikl smrti. A pak se míšenec vrhl na Parkera a srazil ho jednou ranou do týla... a potom..., žádné slovo není dost silné, aby vystihlo nesmírnou hrůzu skutečnosti.

Ano..., znal jsem tu strašlivou příhodu, která tedy nebyla jen vymyšlená, jak jsem se zprvu domníval. To se tedy opravdu stalo na palubě Grampusu 16. července 1827. Jenom jsem nemohl pochopit, proč mi to Dirk Peters připomíná.

Ale brzy jsem se to dověděl.

„Petersi,“ řekl jsem mu, „když jste chtěl skrýt své jméno, proč jste je prozradil ve chvíli, kdy Halbrane kotvila u ostrova Tsalalu!“ „Pane... Rozumějte mi... Váhali... Nechtěli plout dál, chtěli se raději vrátit... A tu jsem si myslel..., kdybych řekl, že jsem Dirk Peters..., mistr rybář z Grampusu..., druh chudáka Pyma..., snad by uvěřili, že dosud žije, a vypluli by ho hledat... A přece..., bylo to vážné... přiznat, že jsem Dirk Peters..., ten, co zabil Parkera...“ „Přeháníte, Petersi! Kdybyste si byl vy vytáhl nejkratší stéblo, byl by vás stihl stejný osud jako Parkera...!“ „Pane... Rozumějte mi... Myslíte, že Parkerova rodina by mluvila tak jako vy?“ „Jeho rodina? Měl tedy rodiče?“ „Ano..., a proto v tom vyprávění... Pym změnil jeho jméno... Parker se nejmenoval Parker... Jmenoval se...“ „Arthur Pym se zachoval správně,“ řekl jsem, „a já nechci znát pravé Parkerovo jméno! Zachovejte to tajemství!“ „Ne..., já vám to řeknu..., tolik mě to tíží..., a snad se mi ulehčí..., když vám to svěřím..., pane Jeorlinku! Jmenoval se Holt... Ned Holt...“ „Holt...,“ zvolal jsem, „Holt... jako náš mistr plachtař?“ „Je to jeho vlastní bratr..., pane!“ „Martin Holt... je bratr Neda?“ „Ano..., rozumějte mi..., jeho bratr... A kdyby se Martin Holt dověděl, že jsem...“ V tom okamžiku mě silný otřes vyhodil z lůžka. Goeleta se nahnula na pravý bok, div se nepřevrátila. Zároveň jsem slyšel, jak někdo rozzlobeně zvolal: „Co je to za zvíře u kormidla?“ zvolal to Jem West a u kormidla byl Hearne. Vyběhl jsem z kabiny.

Bylo zřejmé, že Hearne, ať už z jakéhokoliv důvodu, pustil na chvilku kolo kormidla.

„Gratiane,“ zavolal Jem West na jednoho námořníka, „postav se ke kormidlu a ty, Hearne, dolů do podpalubí!“ Najednou se ozvalo volání „Země!“ a všichni se zadívali směrem k jihu.


KAPITOLA V  Nečekaný obrat

 

 Ačkoliv staří námořníci z posádky chtěli pokračovat dál v cestě, neprosadili bychom svůj názor, kdyby se noví rozhodli pro návrat. Čtrnáct mužů, počítaje v to i Dirka Peterse, proti devatenácti, to bylo málo. A pak, bylo by moudré počítat se všemi starými námořníky na palubě? Nezmocní se jich při plavbě strach? Odolají ustavičnému štvaní Hearna a jeho kamarádů?

 Nepřipojí se k nim a nebudou vyžadovat, abychom se vrátili zpět k ledovému poli?

 A neunaví tahle výprava, která se prodlužuje a je zatím bezvýsledná, kapitána? Nevzdá se brzy poslední naděje, že je možné zachránit námořníky z Jany? Nevydá nakonec tváří v tvář blížící se antarktické zimě rozkaz obrátit loď a jet nazpět? A jakou váhu budou mít mé důvody, zapřísahání i prosby, budu-li je říkat jen sám?

 Sám...? Nikoliv! Dirk Peter s mě bude podporovat... Ale kdo nás bude poslouchat?

 Jestliže kapitán ještě odolával a jen s bolestí v srdci pomýšlel na to, že by měl opustit svého bratra a krajany, cítil jsem, že se octl na pokraji zoufalství. Přesto se goeleta neuchylovala od přímé linky, kterou sledovala od ostrova Tsalalu. Vypadalo to, jako kdyby ji nějaký podmořský magnet přitahoval k té zeměpisné šířce, kudy kdysi plula Jana, a řízením osudu vítr ani proud ji z tohoto směru nesrážel.

 Musím se zmínit ještě o jedné okolnosti, která ovlivňovala příznivě náš postup k jihu. Několik dní proud slábl, ale nyní jsme jej znovu ucítili a hnal nás rychlostí pět až sedm kilometrů za hodinu. Zřejmě - jak mi řekl kapitán Len Guy - tento proud v moři převládal, i když se občas změnil a obracel působením proti proudů, které se daly jen těžko přesně vyznačit na mapě.

 Ačkoliv bychom si to byli velice přáli nemohli jsme naneštěstí určit, zdali člun, který unášel kapitána Williama Guye a jeho druhy na širé moře od Tsalalu, hnal tento proud nebo nějaký jiný. Nesmíme zapomínat na to, že pro člun bez plachet byl mnohem významnější proud než vítr.

 Tak jsme se plavili 10., 11. a 12. ledna. Nezaznamenali jsme nic zvláštního, až na určitý pokles teploty. Naměřili jsme 8,9 °C vzduchu a 0,6 °C vody.

 Byl druhý týden ledna. Bude to trvat ještě dva měsíce, než zima uvolní ledové hory, než se vytvoří ledová pole i plovoucí hromady ledu. Avšak v každém případě bylo jisté, že v celém letním období zůstane mezi dvaasedmdesátou a sedmaosmdesátou rovnoběžkou volné moře.

 Procházel jsem se mezi zadním a hlavním stěžněm. V té chvíli ke mně přistoupil Hurliguerly, zadíval se na ptáky a řekl mi:

 „Tak pozoruju jednu věc, pane Jeorlinku...“

 „A jakou, mistře?“

 „Že ti ptáci už neodlétají k jihu tak přímo jako až dosud... A někteří z nich míří i k severu...“

 „Všiml jsem si toho právě tak jako vy, Hurliguerly!“

 „A ještě bych něco dodal, pane Jeorlinku ti, kteří jsou tam na jihu, se asi brzo vrátí.“

 „Co z toho soudíte?“

 „Soudím, že asi cítí blížící se zimu...“

 „Zimu?“

 „Ovšem.“

 „To je omyl, mistře! Teplota stoupla o tolik, že ptáci nemohou letět předčasně do mírnějších krajin!“

 „Hm, předčasně, pane Jeorlinku...“

 „Podívejte se, mistře, copak nevíme o tom, že mořeplavci zajížděli do antarktických oblastí až do března?“

 „Ale ne na téhle zeměpisné šířce,“ odpověděl mi Hurliguerly, „ne na téhle šířce. A potom, máme předčasné zimy, jako máme předčasná léta. Pěkné počasí nastalo letos o dobré dva měsíce dřív a můžeme se tedy obávat, aby si i špatné počasí nepospíšilo!“

 „To by bylo vlastně možné,“ řekl jsem. „Ale konečně, nám je to jedno, naše výprava jistě skončí ve třech týdnech.“

 „Nevyskytnou-li se dříve nějaké nesnáze, pane Jeorlinku...“

 „Jaké nesnáze?“

 „Například nějaká pevnina na jihu, která by nám zatarasila cestu.“

 „Pevnina, Hurliguerly?“

 „Víte, pane Jeorlinku, že bych se ani nedivil?“

 „Celkem by to nebylo nic překvapujícího,“ odpověděl jsem.

 „A na ty země, které Dirk Peters viděl,“ pokračoval Hurliguerly, „a kam mohli mužové z Jany utéct, na ty ani trochu nevěřím...“

 „A proč?“

 „Protože kapitán William Guy měl jen jediný chatrný člun a s tím by v těchto mořích nedoplul tak daleko.“

 „Já bych to netvrdil tak určitě, mistře!“

 „Ale přece jen, pane Jeorlinku...“

 „A co by na tom bylo překvapujícího,“ zvolal jsem, „kdyby kapitán William Guy přistál u nějaké pevniny, kam by ho donesl proud? Nepředpokládám, že se plavil v člunu osm měsíců. On a jeho druhové se mohli vylodit buď na nějakém ostrově nebo na pevnině, a to je dostatečný důvod, abychom nepřerušovali své pátrání.“

 „Snad..., ale všichni muži v posádce tak nesmýšlejí,“ odpověděl Hurliguerly.

 „Vím o tom a dělá mi to starosti. Myslíte, že nepříznivé smýšlení posádky vzrůstá?“

 „Obávám se, že ano, pane Jeorlinku. Jejich uspokojení, že vydělali několik set dolarů, už velmi pokleslo a vyhlídka na další výdělek jim nebrání, aby nereptali. A přece odměna je tak lákavá! Od ostrova Tsalalu k pólu - připustíme-li, že se tam dostaneme - je šest stupňů! A počítáme-li dva tisíce dolarů za stupeň, dělá to dvanáct tisíc dolarů pro třicet mužů čili čtyři sta dolarů pro jednoho. Pěkná sumička, kterou si člověk bude moci po návratu strčit do kapsy. Ale ten zatracený Hearne zpracovává své kamarády tak, že už vidím, jak se vzbouří...“

 „Snad ti noví, to připouštím, mistře... Ale naši staří...“

 „Hm..., z těch také tři nebo čtyři začínají o tom přemýšlet a jsou neklidní, že se plavba tak prodloužila...“

„Myslím, že je kapitán Guy a poručík už dovedou přimět   poslušnosti.“

 „To uvidíme, pane Jeorlinku! A dojde možná i k tomu, že sám náš kapitán ztratí odvahu... a vzdá se dalšího pátrání.“ Právě toho jsem se obával.

 „Co říká posádka o míšenci?“ zeptal jsem se.

 „Namouvěru. Svalují na něho všechnu vinu za to, že se cesta prodloužila.

 Pane Jeorlinku, vy na tom máte jistě také svůj podíl, ale vy platíte a dobře platíte. Kdežto ten paličák Dirk Peters si vzal do hlavy, že jeho chudák Pym ještě někde žije..., a on se zatím utopil, zmrzl anebo byl rozdrcen ledem..., zkrátka během těch jedenácti let zemřel, ať už jakýmkoliv způsobem.“ I já o tom byl pevně přesvědčený, a proto jsem o tom už s míšencem nikdy nemluvil.

 „Podívejte se, pane Jeorlinku,“ pokračoval palubní mistr, „na začátku plavby Dirk Peters budil jejich zvědavost. Potom se o něho zajímali, když zachránil Martina Holta. A teď všichni vědí, kdo to vlastně je, a proto jim není o nic sympatičtější. V každém případě svým tvrzením, že na jih od ostrova Tsalalu je země, přiměl kapitána, aby obrátil goeletu tím směrem.

 A jestliže jsme už přepluli šestaosmdesátý stupeň šířky, může za to jedině on...

 „To je pravda, mistře!“

 „A potom, pane Jeorlinku, bojím se, že mu sehrají nějaký ošklivý kousek!“

 „Dirk Peters se bude bránit a já poženu k odpovědnosti každého, kdo se ho jen dotkne!“

 „Jistě, pane Jeorlinku, jistě, a běda, kdo se mu dostane do rukou... Ale budou-li všichni proti jednomu, třeba ho ztlučou nebo zavřou do podpalubí...“

 „Doufám, že tak daleko ještě nejsme, a spoléhám na vás, Hurliguerly, že zabráníte každému násilnému zákroku proti Dirku Petersovi. Přemluvte námořníky, ať jsou rozumní. Vysvětlete jim, že se dostaneme na Falklandy ještě před koncem pěkného počasí. Nesmíme dovolit, aby nespokojenost posádky přiměla kapitána k návratu před dosažením cíle.“

 „Spolehněte se na mne, pane Jeorlinku! Jsem vám vždycky k službám.“ Dne 13. a 14. ledna teplota znovu klesla. Řekl mi to kapitán a ukázal také na četná hejna ptáků, kteří ustavičně odlétali k severu.

 Jak se mnou mluvil, vycítil jsem, že brzy ztratí poslední špetku naděje.

 A proč bych. se divil? Zemi, o níž mluvil míšence, jsme nezahlédli a byli jsme už tři sta třicet kilometrů za ostrovem Tsalalem. Na všech světových stranách nic než moře, k němuž se od 21. prosince přibližoval kotouč slunce. 21. března se ho dotkne a pak zmizí na šest měsíců polární noci. Dá se věřit, že William Guy a jeho pět druhů přeplulo takovou vzdálenost na člunu? Existuje nějaká naděje, že je někdy najdeme?

 Dne 15. ledna jsme přesným měřením zjistili 43° 13' délky a 88° 17' 8“ šířky. Halbrane byla vzdálena od pólu méně než dva stupně - ani ne dvě stě dvacet dva kilometry.

 Kapitán nijak neskrýval výsledek pozorování a námořníci byli obeznámeni s výpočty. Ale nezveličí jim to Hearne?

 A odpoledne jsem už nemohl pochybovat, že velrybářský mistr udělal všechno, aby je pobouřil. Muži posedávali kolem zadního stěžně, tlumeně rozmlouvali a nevraživě se na nás dívali. Sněmovalo se. Dva tři námořníci se nezdrželi a výhrůžně hrozili pěstmi k přídi.

 Ještě druhý den však goeleta plula stejným směrem. Stále jsme mířili k jihu. Naneštěstí se začala na širém moři zvedat mlha, a to byla vážná věc.

 Nevydržel jsem na jednom místě. Mé obavy zesílily.

 Bylo zřejmé, že poručík čekal jen na rozkaz, aby otočil loď. Až příliš dobře jsem chápal, že kapitán Len Guy. bude muset vydat takový rozkaz, i když s nesmírnou lítostí v srdci.

 Už několik dní jsem s míšencem nemluvil. Zdálo se mi dokonce, že se mi vyhýbá. Ale 17. ledna míšenec projevil přání, že by si se mnou rád promluvil. Jakživ bych si byl nepomyslel, co uslyším.

 Bylo asi půl druhé odpoledne.

 Nebylo mi dobře, byl jsem unavený, proto jsem odešel do své kabiny.

 Někdo zaklepal na dveře.

 „Kdo tam?“ zeptal jsem se.

 „Dirk Peters. Kdybyste dovolil... Smím dovnitř?“

 „Jen vstupte!“ Dirk Peters zůstal stát. Podle svého zvyku byl v rozpacích, nevěděl, jak začít, a proto jsem se ho zeptal:

 „Co jste mi chtěl, Petersi?“

 „Chtěl bych vám něco říct... Rozumějte mi..., pane..., protože bude dobře, aby to někdo věděl..., jenom vy... Nikdo v posádce... nesmí nic tušit...“

 „Když je to tak vážné a když se bojíte, aby se to nikdo nedověděl, proč mi to říkáte?“

 „Už to nemohu snést! Tíží mě to... jako kámen!“ A Dirk Peters se divoce bil do prsou.

 Potom znovu začal:

 „Mám strach..., že to řeknu ze spaní..., že to někdo uslyší..., zdá se mi o tom...“

 „Vám se o tom zdá... a o čem?“

 „O něm..., proto spím venku..., někde v koutě..., ze strachu, aby se nikdo nedověděl jeho pravé jméno...“ Tušil jsem, že mi snad míšenec odpoví na otázku, kterou jsem mu chtěl dát a kterou jsem nedovedl sám rozluštit: proč po svém odchodu ze státu Illinois žil na Falklandech pod nepravým jménem Hunt. Jakmile jsem se ho na to zeptal, řekl:

 „Ne, to není to..., co vám chci říci!“

 „Chci to vědět, chci vědět, proč jste nezůstal v Americe, proč jste žil na Falklandech...“

 „Proč..., pane!“ Protože jsem chtěl být blíž u mého Pyma..., chudáka Pyma..., protože jsem doufal, že se na Falklandech najde nějaká velrybářská loď, která pojede do jižních moří, a já že se na ni dostanu...“

 „A proč to jméno Hunt!“

 „Nechtěl jsem mít už své jméno..., nechtěl jsem se tak jmenovat... kvůli té události na Grampusu!“ Míšenec mínil onu příhodu na palubě americké brigy, kdy čtyři muži, August Barnard, Arthur Pym, Dirk Peters a námořník Parker rozhodovali losem, kdo má zemřít, aby ostatní nezhynuli hladem... Vzpomínám si, jak se Arthur Pym úporně bránil a odmítal účastnit se toho strašlivého skutku.

 Ano, krátké stéblo slámy... Arthur Pym držel v dlani stébla nestejné délky..., nejkratší označí toho, na koho padl los. A Arthur Pym mluví o bezděčné zuřivosti, která ho posedla, že chtěl své kamarády oklamat, podvést...

 Ale neudělal to a v duchu je odprošuje, že ho to vůbec mohlo napadnout.

 Potom se Pym rozhodne a sevře v zavřené hrsti ona čtyři stébla...

 Dirk Peters táhne první..., osud mu přeje..., nemusí se už ničeho bát.

 Arthur Pym si vypočítává, že to je další bod proti němu.

 Nyní táhne August Barnard... Je také zachráněný.

 Artur Pym vidí, že oba, on i Parker, mají stejné vyhlídky...

 Uplyne pět minut, než se odváží táhnout Parker. Konečně Arthur Pym, který má zavřeně oči a neví, zdali osud rozhodl pro něho anebo proti němu, cítí, jak ho někdo bere za ruku...

 Byla to ruka Dirka Peterse... Arthur Pym unikl smrti.

 A pak se míšenec vrhl na Parkera a srazil ho jednou ranou do týla... a potom..., žádné slovo není dost silné, aby vystihlo nesmírnou hrůzu skutečnosti.

 Ano..., znal jsem tu strašlivou příhodu, která tedy nebyla jen vymyšlená, jak jsem se zprvu domníval. To se tedy opravdu stalo na palubě Grampusu 16. července 1827. Jenom jsem nemohl pochopit, proč mi to Dirk Peters připomíná.

 Ale brzy jsem se to dověděl.

 „Petersi,“ řekl jsem mu, „když jste chtěl skrýt své jméno, proč jste je prozradil ve chvíli, kdy Halbrane kotvila u ostrova Tsalalu!“

 „Pane... Rozumějte mi... Váhali... Nechtěli plout dál, chtěli se raději vrátit... A tu jsem si myslel..., kdybych řekl, že jsem Dirk Peters..., mistr rybář z Grampusu..., druh chudáka Pyma..., snad by uvěřili, že dosud žije, a vypluli by ho hledat... A přece..., bylo to vážné... přiznat, že jsem Dirk Peters..., ten, co zabil Parkera...“

 „Přeháníte, Petersi! Kdybyste si byl vy vytáhl nejkratší stéblo, byl by vás stihl stejný osud jako Parkera...!“

 „Pane... Rozumějte mi... Myslíte, že Parkerova rodina by mluvila tak jako vy?“

 „Jeho rodina? Měl tedy rodiče?“

 „Ano..., a proto v tom vyprávění... Pym změnil jeho jméno... Parker se nejmenoval Parker... Jmenoval se...“

 „Arthur Pym se zachoval správně,“ řekl jsem, „a já nechci znát pravé Parkerovo jméno! Zachovejte to tajemství!“

 „Ne..., já vám to řeknu..., tolik mě to tíží..., a snad se mi ulehčí..., když vám to svěřím..., pane Jeorlinku! Jmenoval se Holt... Ned Holt...“

 „Holt...,“ zvolal jsem, „Holt... jako náš mistr plachtař?“

 „Je to jeho vlastní bratr..., pane!“

 „Martin Holt... je bratr Neda?“

 „Ano..., rozumějte mi..., jeho bratr... A kdyby se Martin Holt dověděl, že jsem...“ V tom okamžiku mě silný otřes vyhodil z lůžka.

 Goeleta se nahnula na pravý bok, div se nepřevrátila. Zároveň jsem slyšel, jak někdo rozzlobeně zvolal:

 „Co je to za zvíře u kormidla?“ zvolal to Jem West a u kormidla byl Hearne.

 Vyběhl jsem z kabiny.

 Bylo zřejmé, že Hearne, ať už z jakéhokoliv důvodu, pustil na chvilku kolo kormidla.

 „Gratiane,“ zavolal Jem West na jednoho námořníka, „postav se ke kormidlu a ty, Hearne, dolů do podpalubí!“ Najednou se ozvalo volání „Země!“ a všichni se zadívali směrem k jihu.