KAPITOLA IV Z ostrovů Kerguelenových na ostrov prince Eduarda

KAPITOLA IV  Z ostrovů Kerguelenových na ostrov prince Eduarda

Snad nikdy žádná plavba nezačala tak šťastně! Vnitřek Halbrane se podobal jejímu zevnějšku. Všude dokonalý pořádek a úzkostlivá čistota, jakou vynikají holandské plachetnice, a to jak na palubě, v podpalubí, v místnostech pro mužstvo, tak i v ostatních částech.

Vpředu na levé straně lodi byla kapitánova kabina. Měla zasklená okna opatřená žaluziemi, takže z ní bylo vidět na celou palubu, a bylo-li třeba, mohly se z ní i udílet rozkazy námořníkům na stráži, kteří stávali mezi hlavním a předním stěžněm. Na, pravé straně paluby měl stejně zařízenou kabinu první důstojník. V obou stálo úzké lodní lůžko, menší skříň, vyplétané křeslo, stůl připevněný k podlaze a ze stropu visela lampa; pak zde byly různé námořnické přístroje, tlakoměr, teploměr, sextant, chronometr a lodní hodiny.

Na zadní straně velitelského můstku byly ještě další dvě kabiny a v přední části, v jakémsi čtverci, stál jídelní stůl mezi lavicemi opatřenými opěradly. Jednu z těch kabin připravili pro mne. Světlo sem padalo dvěma lodními okénky, z jednoho bylo vidět ke spojovacímu můstku a z druhého na záď. Tam stál námořník u kormidelního kola a nad ním visel stěh brigantinové plachty, táhnoucí se několik metrů k palubní obrubě, což zvyšovalo pevnost zadního stožáru.

Moje kabina měřila dva metry sedmdesát na metr dvacet. Cestování na lodi pro mne nebylo novinkou, a tak jsem nepotřeboval větší prostor ani víc nábytku, ačkoli stůl, skříň, vyplétané křeslo, železné umývadlo a lůžko s velmi tenkými žíněnkami by jistě vyvolaly u méně přizpůsobivého cestovatele nelibost. Ostatně jednalo se o poměrně krátkou plavbu na ostrov Tristan da Cunha. A tak jsem se zařídil v kabině, kterou budu obývat jen asi čtyři nebo pět týdnů.

U předního stěžně stála kuchyně, pevně zajištěná silnými lany. Nedaleko nástavku lodní kuchyně se otvíral poklop, opatřený povlakem ze silného voskovaného plátna. Poklopem se po žebříku sestupovalo k ubikacím mužstva a do podpalubí. Za špatného počasí se poklop neprodyšně uzavíral a námořníci v ubytovně byli v bezpečí před přívaly, které se přelévaly přes boky lodi.

Posádka se skládala z osmi mužů. Byl zde Martin Holt, mistr plachtař, Hardie, mistr tesař, který dohlížel na ucpávání spár lodi, a šest námořníků ve stáří pětadvaceti až pětatřiceti let, Rogers, Drap, Francis, Gratian, Burry a Stern. Všichni byli Angličané z pobřeží La Manche a z průplavu Saint - Georges, znamenití odborníci ve svém řemesle a pozoruhodně ukáznění pod vedením železné ruky svého velitele.

Hned ze začátku musím poznamenat, že výjimečně energický muž, kterého námořníci poslouchali na slovo, ba na pouhý pokyn, nebyl kapitán goelety Halbrane, nýbrž první důstojník, poručík Jem West, tehdy dvaatřicetiletý.

Na svých cestách po oceánech jsem se nikdy nesetkal s člověkem takové povahy. Jem West se narodil na moři a od dětských let žil na rybářské lodi, kde bydlela jeho rodina. Celý svůj život dýchal jen slaný vzduch v průliVu La Manche, na Atlantském a na Tichém oceánu. Jestliže loď kotvila v přístavu a on měl volno, odcházel na břeh pouze za služebními povinnostmi, obchodními nebo úředními. Šlo-li o to přestěhovat se z jedné lodi na druhou, přenesl si jen svůj lodní pytel a už se z lodi nehnul. Byl to námořník tělem i duší a jeho zaměstnání bylo pro něho celým životem. Jestliže se neplavil po moři ve skutečnosti, brázdil moře alespoň ve své obraznosti. Začal od píky jako plavčík, pak se z něho stal nováček, mladší námořník, palubní mistr a konečně důstojník a nyní sloužil jako první důstojník na Halbrane pod velením kapitána Lena Guye.

Jem West neměl ani tolik ctižádosti, aby se chtěl dostat výš, nestál o to nastřádat si jmění a nezabýval se koupí ani prodejem. Nakládání zboží, tomu rozuměl, protože správně rozvrstvený náklad je hlavní věc, má-li se loď udržet zpříma na vlnách. Pokud šlo o námořnické zkušenosti a znalosti, jak vystrojit loď, dostat z plachet nejvyšší rychlost, vyrovnat se s každou situací při vyplouvání, přistávání, v boji proti živlům, při určování zeměpisné délky i šířky, krátce vyznat se ve všem, co vyžaduje obdivuhodné řemeslo námořníka na plachetníku, v tom neměl Jem West sobě rovného.

Podívejme se nyní, jak první důstojník vypadal. Byl prostředně velký, spíš štíhlý, samý nerv a sval, měl silné údy, obratnost vyškoleného zápasníka a vycvičený pohled námořníka, který dovede rozeznávat věci na velkou vzdálenost. Jeho obličej pravidelných rysů byl osmahlý, tvář i brada vyholené, vlasy krátké a husté. Celý jeho vzhled vyjadřoval energii, odvahu a fyzickou sílu.

Mluvil málo, a to jen když se ho někdo na něco zeptal. Rozkazy dával zvučným hlasem a jasnými slovy, nikdy nic neopakoval, vyžadoval, aby se mu naráz rozumělo, a to se také dělo.

Upozorňuji na tohoto typického důstojníka obchodního námořnictva proto, že byl duší tělem oddán kapitánu Lenu Guyovi právě tak jako goeletě Halbrane. Zdálo se, že zosobňuje podstatnou sílu své lodi. A kdyby Halbrane měla srdce, pak by jistě tlouklo v prsou Jema Westa.

Aby byl výčet členů posádky úplný, musím se zmínit ještě o třicetiletém africkém černochu Endicottovi, který už osm let sloužil na lodi jako kuchař.

On i palubní mistr se dobře snášeli a často spolu hovořili jako znamenití přátelé. Nutno dodat, že Hurliguerly se často chlubíval, že zná nejbáječnější recepty na dobrá jídla, Endicott je někdy zkoušel, ale nepodařilo se mu získat od lhostejných kamarádů žádné uznání.

Halbrane vyplula za výborných povětrnostních podmínek. Silně mrzlo, neboť na osmačtyřicáté rovnoběžce jižní šířky je v srpnu ještě mráz, který vládne v celé této části Tichého oceánu. Avšak moře bylo nádherné a vítr. ostře foukal z východo-jihovýchodu. Vydrží-li takové počasí, nebudeme muset ani jednou měnit postavení plachet, stačí jen povolit trochu škoty, abychom dopluli až na ostrov Tristan da Cunha. život na palubě lodi je prostý a jednotvárný, ale není to jednotvárnost bez kouzla. Plavba na moři je odpočinek od jakéhokoliv pohybu, ukolébávání do snů, a já jsem si na svou osamělost nijak nestěžoval. Snad jen má zvědavost hledala odpověď na otázku: proč kapitán Guy nejdřív moji žádost odmítl? Vyptávat se na to důstojníka, to by byla marná námaha. Ostatně, copak znal tajemství svého velitele? Nijak se to netýkalo jeho služebních povinností, a jak jsem vypozoroval, důstojník se zajímal jedině o ně. Co bych se také mohl z jednoslabičných odpovědí poručíka Jema Westa dovědět? Mezi oběma jídly ráno a večer jsme spolu vyměnili sotva deset slov.

Ale musím přiznat, že jsem často přistihl kapitána, jak mě upřeně pozoruje - jako kdyby si přál na něco se mne zeptat. Zdálo se, že se chce ode mne něco dovědět, a přitom právě naopak já chtěl něco vyzvědět na něm. Ve skutečnosti jsme ale jak jeden, tak druhý mlčeli.

Když jsem si chtěl pohovořit, stačilo obrátit se na palubního mistra.

Musím připomenout, že mi nikdy nezapomněl popřát dobrý den a dobrou noc, zajímalo ho, jestli mi chutná lodní strava.

„Děkuji vám, Hurliguerly,“ řekl jsem mu jednoho dne.

„Zdejší strava je velmi dobrá. Ostatně neměl jsem se líp ani u vašeho přítele od Zeleného kormorána.“

„Ach, ten čerchmantský Atkins! Ale v jádru to je dobrák! Kdyby mi však nabídl, abych si to s ním vyměnil, to by nepochodil! Říkám si, že já mám život daleko příjemnější!“

„To vám gratuluju, Hurliguerly.“

„Víte, pane Jeorlinku, přinést si svůj plátěný pytel na takovou loď, jako je Halbrane, to je štěstí, s jakým se dvakrát v životě nesetkáte. Náš kapitán moc nemluví, to je pravda, a náš poručík toho napovídá ještě miň...“

„Toho jsem si už všiml,“ odpověděl jsem.

„Ale na tom nezáleží, pane Jeorlinku, jsou to dva hrdí a odvážní námořníci, za to vám ručím! Však se vám po nich bude stýskat, až vystoupíte na ostrově Tristan da Cunha!“

„Jsem šťasten, že to říkáte, mistře.“

„A věřte mi, že to nebude už dlouho trvat s tímhle jihovýchodním větrem a s mořem, které se zvedne, jen když je rozvlní nějaká velryba nebo vorvaň. Uvidíte, pane Jeorlinku, že v necelých desíti dnech urazíme těch dvě stě čtyřicet kilometrů z Kerguelen na ostrov prince Eduarda a za nějakých čtrnáct dnů čtyři sta třicet kilometrů až na ostrov Tristan da Cunha.“

„Neříkejte to tak přesvědčivě, mistře! To by muselo vydržet tohle počasí a námořníci přece říkají, že kdo chce předpovídat počasí, je lhář. To ví každý námořník!“ Avšak pěkné počasí vydrželo. 18\. srpna odpoledne hlásila hlídka na pravé straně vpředu pohoří Crozetovo, které leží 1100 až 1400 metrů nad mořskou hladinou. Druhý den jsme nechali po levé straně ostrovy Possession a Schveine, které jsou navštěvovány pouze v době rybolovu. V této době na nich sídlili jen ptáci; byla tam hejna tučňáků i bahňáků. Mezi vrcholky pohoří Crozetova byly vidět ledovce. Vyplní-li se předpovědi palubního mistra, spatříme ve třech dnech na severozápadu útesy ostrova Marionu a prince Eduarda.

Ráno 20. srpna měl službu Jem West, ale jakmile jako obyčejně změřil výšku, přišel na palubu k mému nesmírnému překvapení kapitán Len Guy, zastavil se před skříňkou s kompasem a spíš ze zvyku než z potřeby se podíval na buzolu.

Nebyl jsem si jist, jestli mě kapitán zahlédl, jak jsem seděl na zádi u zábradlí.

Pevně jsem se rozhodl, že si ho nebudu všímat, právě tak jako on si nevšímá mne, a klidně jsem se lokty opíralo zábradlí.

Kapitán postoupil o několik kroků, naklonil se nad bedněním na zádi a pozoroval dlouhou brázdu, podobající se úzké bílé krajkové stuze, kterou zanechávala za sebou elegantní goeleta, jak prudce rozrážela mořskou hladinu.

Z místa, kde kapitán stál, mohl jakýkoliv jeho rozhovor slyšet jen jediný člověk, kormidelník. Byl to námořník Stero, který svíral rukama kormidelní kolo a udržoval Halbrane ve správné dráze proti proměnlivým vlnám příboje.

Zdálo se, že kapitán nedbá, jestli ho někdo slyší nebo ne, přistoupil ke mně a podle svého zvyku mi tiše řekl:

„Pane, chtěl bych s vámi mluvit.“

„Poslouchám vás, kapitáne,“ pronesl jsem.

Kapitán zřejmě váhal jako člověk, který se už rozhodl, že promluví, ale přece jen neví, neudělal-li by líp, kdyby mlčel.

„Pane Jeorlinku,“ zeptal se, „nechtěl byste vědět, proč jsem změnil své rozhodnuti a přece jen jsem vás přijal na svou loď?“

„Máte pravdu, přemýšlel jsem o tom, kapitáne, ale bez výsledku. Možná že jako Angličan jste neměl zájem o člověka, který není vaším krajanem.“

„Pane Jeorlinku, právě proto, že jste Američan, jsem se nakonec rozhodl nabídnout vám přeplavbu na Halbrane.“

„Protože jsem Američan?“ zeptal jsem se, překvapený jeho doznáním.

„Ano, a také proto, že jste z Connecticutu...“

„Přiznávám že, že tomu stále nerozumím...“

„Porozumíte, až vám řeknu všechno. Uvažoval jsem asi takto: právě proto, že pocházíte z Connecticutu a byl jste na ostrově Nantucketu, proto jsem usoudil, že jste možná znal rodinu Arthura Gordona Pyma...“

„Hrdiny z románu Edgara Poea, který Pymova podivuhodná dobrodružství popsal?“

„Právě toho, pane. Vypravoval je podle jeho vlastních záznamů, v nichž byla dopodrobna vylíčena jeho neobyčejná a nešťastná výprava do antarktických moří.“ Když jsem slyšel kapitána, zdálo se mi, že sním. Jakže, on věřil, že to byly vlastnoručně psané poznámky Arthura Pyma? Vždyť přece román Edgara Poea byl dílem nejbujnější fantazie, jaké si jen mohl nějaký americký spisovatel vybájit! A tady docela rozumný člověk se domnívá, že tento výmysl je skutečnost...

„Slyšel jste, na co jsem se vás ptal?“ otázal se znovu naléhavě kapitán Len Guy.

„Ano..., jistě..., ale nevím, jestli jsem vám dobře rozuměl, kapitáne.“

„Zeptám se vás tedy znovu a zřetelněji, pane Jeorlinku, protože bych chtěl slyšet vaši přesnou odpověď. Ptám se vás tedy, zdali jste v Connecticutu neznal osobně členy rodiny Pymových, kteří bydleli na ostrově Nantucketu a byli spřízněni s jedním z nejváženějších senátorů Spojených států.

Otec Arthura Pyma byl dodavatelem pro námořnictvo a patřil k největším obchodníkům na ostrově. Právě jeho syn byl zavlečen do oněch dobrodružství, o jejichž podivných souvislostech se Edgar Poe dověděl z jeho vlastních úst...“

„Mohly být ještě podivnější, kapitáne, když se celý příběh zrodil z bujné fantazie našeho velkého básníka!“ Kapitán pokrčil rameny a vyslovil každé z těch několika málo slov se stoupajícím důrazem.

„Tak tedy, pane Jeorlinku, vy nevěříte...,“ řekl mi.

„Ani já, ani žádný jiný člověk tomu nevěří, kapitáne, a vy jste první, kterého slyším tvrdit, že to není prostě jen román.“

„Vyslechněte mě přece, pane Jeorlinku, neboť jestliže tento román, jak vy tomu říkáte, byl uveřejněný teprve minulý rok, je to přesto příběh, který se skutečně stal. Je pravda, že se to vše odehrálo před jedenácti lety, ale proto je to stejně skutečnost a stále čekáme na rozřešení záhady, která snad nebude nikdy objasněna!“ Snad se kapitán Guy nepomátl na rozumu?

Ostatně mohl jsem ho vyslechnout, a protože jsem román Edgara Poea četl několikrát, byl jsem zvědav,co mi o něm kapitán poví.

„Ale je možné, pane Jeorlinku,“ začal znovu a mnohem důrazněji, až se mu hlas chvěl nervovým vzrušením, „že jste rodinu Pymovu neznal a že jste se s nikým nesetkal ani v Hartfordu, ani na ostrově Nantucketu...“ „Ani nikde jinde,“ odpověděl jsem.

„Snad, ale neopovažujte se tvrdit, že ta rodina neexistovala, že Arthur Pym je pouze vymyšlená osoba a že jeho cesta je výplod bujné fantazie!“ Ze vzrůstající prudkosti kapitána Guye jsem pochopil, že musím respektovat jeho utkvělou myšlenku. „A nyní, pane,“ tvrdil, „zapamatujte si dobře fakta, která vám sdělím... Jsou přezkoumána a nemůže se o nich pochybovat. Vyvodíte si z nich důsledky, jaké vám bude libo. Doufám, že mě nepřinutíte, abych litoval, že jsem vás přijal na palubu Halbrane!“ Byl jsem varován, a tak jsem jen přikývl. Fakta..., fakta napolo pomateného mozku?

„Když byl vydán v roce 1838 román Edgara Poea, byl jsem v New Yorku,“ pokračoval kapitán, „a okamžitě jsem odjel do Baltimoru, kde žila spisovatelova rodina. Jeho děd byl hlavním ubytovatelem vojáků za války o nezávislost. Snad připustíte, že rodina Edgara Poea skutečně žila, i když popíráte existenci rodiny Arthura Pyma?“ Mlčel jsem; nechtěl jsem přerušovat výklady muže, který mě chtěl poučit.

„Vyšetřil jsem si některé podrobnosti o Edgaru Poeovi. Řekli mi, kde bydlí..., dojel jsem k němu..., ale dožil jsem se prvního zklamání. V té době nebyl v Americe, a tak jsem se s ním nesetkal... Naneštěstí,“ pokračoval kapitán, „nepodařilo se mi setkat se s Edgarem Poem a nebylo možné obrátit se na Arthura Pyma. Statečný badatel z antarktických končin byl už mrtev. Jak to prohlásil americký básník na konci svého dobrodružného vypravování, smrt Arthura Pyma byla známa celé veřejnosti už z denního tisku.“ Kapitán mluvil pravdu. Avšak jako všichni čtenáři románu i já jsem soudil, že ono prohlášení bylo jen jakýmsi autorovým úskokem. Podle jeho mínění autor nemohl anebo si netroufal rozvíjet dál neobyčejné dílo tak silné obrazotvornosti, a proto napověděl, že poslední tři kapitoly mu Arthur Gordon Pym už neodevzdal. Pym zahynul za neočekávaných a tragických okolností a o podrobnostech nebylo autorovi nic známo.

„A tak,“ pokračoval kapitán, „když Edgar Poe byl v cizině a Arthur Pym zemřel, zbývala mi jediná cesta: najít společníka Arthura Pyma - Dirka Peterse, který ho doprovázel až k poslední mlhavé oponě nejzazších jižních šířek, odkud se vrátili..., nikdo neví jak! Vydali se Arhur Pym a Dirk Peters na zpáteční cestu společně? Ve vypravování se to nijak nevysvětluje a je tam právě tak jako na jiných místech mnoho nejasností. Avšak Edgar Poe prohlašoval, že Dirk Peters žije ve státě Illinois a že by mohl doplnit některé neuveřejněné kapitoly vypravování. Okamžitě jsem odjel do Illinois. Dostal jsem se do Springfieldu a poptával jsem se po tom člověku. Je prý to indiánský míšenec a žije v městečku Vandalia... Vydal jsem se tam...“

„A on tam nebyl?“ nemohl jsem si odepřít, abych to neřekl s úsměvem.

„Druhé zklamání: nebyl tam, pane Jeorlinku, anebo spíš už tam nebyl.

Dirk Peters prý zmizel již před několika lety, zmizel z Illinois, ba zmizel ze Spojených států. Odešel, nikdo nevěděl kam. Ale ve Vandalii jsem mluvil s lidmi, kteří ho znali, s lidmi, u kterých bydlel, a těm vypravoval o svých dobrodružstvích. Nikdy jim však neřekl, jak to vlastně dopadlo, a toto tajemství zná nyní jedině on!“ Jakže, ten Dirk Peters žil, a dokonce možná ještě žije? Divže jsem se nedal přesvědčit. Představoval jsem si, že kapitán opravdu cestoval do Illinois a že skutečně mluvil s lidmi, kteří znali Dirka Peterse. Docela věřím, že ten člověk zmizel, vždyť nikdy neexistoval..., leda v autorově fantazii.

Nechtěl jsem však odporovat kapitánovi Guyovi a zhoršovat jeho těžký nervový stav. Proto jsem se tvářil, jako kdybych věřil všemu, co mi vyprávěl, i když připojil:

„Jistěže víte, pane Jeorlinku, že v románu je zmínka o láhvi, ve které byl ukryt zapečetěný dopis. Kapitán goelety, na které se Arthur Pym plavil, ji dal vhodit do jednoho zálivu na ostrovech Kerguelenových.“

„Opravdu se tam o tom mluví,“ doznal jsem.

„Nuže, na jedné ze svých posledních cest jsem pátral po místě, kde by ona láhev mohla být..., a nalezl jsem ji i s dopisem! Je v něm napsáno, že kapitán i jeho pasažér Arthur Pym se budou ze všech sil snažit dostat až k nejzazšímu konci antarktického moře...

„Vy jste tu láhev našel?“ zeptal jsem se rychle.

„Ano.“

„I s dopisem?“

„Ano.“ Pozoroval jsem kapitána Lena Guye. Jako všichni lidé trpící utkvělou myšlenkou pevně věřil všem svým výmyslům. Div jsem ho nepožádal, aby mi ten dopis ukázal. Ale přemohl jsem se. Vždyť byl s to napsat si takový dopis sám. A tak jsem mu řekl:

„Je opravdu politováníhodné, kapitáne, že jste se nesetkal s Dirkem Petersem ve Vandalii! Byl by vám alespoň řekl, jak se Arthur Pym a on vrátili z takové dálky... Jen si vzpomeňte..., píše se o tom v předposlední kapitole..., jsou tam ještě oba... Jejich člun se octne před hustou bílou mlhou..., rychle se řítí do bezedného jícnu propasti a v tom okamžiku se vztyčí zahalená, jakoby lidská postava... Pak už nic..., nic než dvě řádky teček...“

„Skutečně pane, je velmi mrzuté, že jsem nenašel Dirka Peterse. Bylo by ohromně zajímavé dovědět se, jak skončilo jejich dobrodružství. Ale pro mne by bylo zajímavější dovědět se o osudu těch druhých....“

„Druhých?“ zvolal jsem proti své vůli.

„O kom to mluvíte?“

„O kapitánovi a o posádce anglické goelety, na níž se Arthur Pym s Dirkem Petersem zachránili po strašlivém ztroskotání Grampusu a která je zavezla polárním mořem až na ostrov Tsalal...“

„Pane Guyi,“ poznamenal jsem, jako kdybych už nepochyboval o tom, že román Edgara Poea je opravdová skutečnost, „copak všichni ti muži nezahynuli? Jedni při útoku na goeletu a ostatní při umělém zemětřesení, které vyvolali domorodci na ostrově Tsalalu?“

„Kdoví, pane Jeorlinku,“ odpověděl kapitán hlasem, který se chvěl pohnutím, „kdoví jestli někteří z těch nešťastníků přežili strašlivé vraždění i zemětřesení a jestli jeden nebo několik z nich neuniklo domorodcům?“

„Ať už to bylo jakkoliv,“ odpověděl jsem, „je skoro nemožné, že by ještě dnes mohli být naživu, i kdyby to všechno přežili...“

„A proč?“

„Protože k tomu neštěstí, o němž mluvíme, došlo před více než jedenácti lety...“

„Pane,“ řekl kapitán Guy, „když Arthur Pym a Dirk Peters mohli proniknout z ostrova Tsalalu dál až na třiaosmdesátou rovnoběžku, když našli prostředky, jak se uživit uprostřed těch antarktických končin, proč by jejich společníci, jestliže nebyli zabiti domorodci, nemohli doplout právě tak šťastně na sousední ostrovy? Možná že někteří z nich ještě čekají, že budou vysvobozeni.“

„Váš soucit vás klame, kapitáne, je nemožné...“

„Nemožné, pane...? A kdyby to dokázala nějaká skutečnost, kdyby nějaké svědectví přesvědčilo civilizovaný svět, kdyby se nalezl nezvratný důkaz o existenci těch nešťastníků, opuštěných na samém kraji světa, odvážil by se pak ještě někdo vykřiknout: Nemožné!“ Neodpověděl jsem mu. Kapitán Len Guy by to byl ani neslyšel, protože v tom okamžiku stěží potlačil vzlyk a zahleděl se k jihu. Chtěl snad pohledem proniknout až za vzdálený obzor?

Ptal jsem se sám sebe, jaká životní událost uvrhla kapitána Guye do stavu takového duševního rozrušení. Snad jen jeho přepjatý soucit, vystupňovaný až k šílenství, ho vedl k tak silnému zájmu o ztroskotance, kteří nikdy neztroskotali - z toho prostého důvodu, že nikdy neexistovali.

Potom ke mně kapitán přistoupil, položil mi ruku na rameno a zašeptal mi do ucha:

„Nikoliv, pane Jeorlinku, nikoliv! O posádce Jany ještě nebylo vyřčeno poslední slovo!“ A hned nato odešel.

Jana bylo v románu Edgara Poea jméno goelety, která vysvobodila Arthura Pyma a Dirka Peterse z vraku Grampusu. Kapitán Len Guy vyslovil ono jméno při našem rozhovoru poprvé.

Opravdu, pomyslel jsem si, Guy se jmenoval v románě také onen anglický kapitán Jany, lodi, která byla také anglické národnosti. Nuže, co to dokazuje a jaký důsledek bychom z toho mohli vyvodit? Kapitán Jany žil jen v obrazotvornosti Edgara Poea, kdežto kapitán goelety Halbrane je živ.

Oba mají společné jen to jméno Guy, které je ve Velké Británii velmi rozšířené. Ale teď mi něco napadá, snad právě ona shoda jmen popletla našemu nešťastnému kapitánovi hlavu. Patrně si vymyslel, že patří k rodině velitele Jany! Ano, a to ho uvrhlo do stavu, v jakém nyní je, a proto ho tak vzrušuje osud těch domnělých ztroskotanců!

Bylo by zajímavé dovědět se, je-li Jem West zasvěcený do celé situace, jestli mu jeho šéf někdy svěřil své „bláznivé nápady“. Nicméně to byla choulostivá otázka, protože se týkala duševního stavu kapitána Guye. Promluvit o této věci s poručíkem by bylo velmi obtížné a mimoto v určitém směru i nebezpečné...

Proto jsem mlčel. Koneckonců copak za několik dnů nevystoupím na ostrově Tristan da Cunha a neskončí se tím má plavba na palubě goelety?

Jakživ bych byl ovšem nečekal, že se kdy sejdu s člověkem, který pokládá výmysly z románu Edgara Poea za skutečnost!

Druhý den jsme za prvního ranního úsvitu minuli ostrov Marion se sopkou, jejíž vrchol se zvedá do výše 1300 metrů nad mořem. Zahlédli jsme také obrys ostrova prince Eduarda na 4° 53' jižní šířky a 37° 46; východní délky. Asi za dvanáct hodin zmizely jeho poslední vrcholky ve večerní mlze.

Halbrane mířila k severozápadu k nejsevernější rovnoběžce, které měla při této cestě vůbec dosáhnout.