KAPITOLA III Zmizelé ostrovy Hned v prvních ranních hodinách v pátek 27. prosince Halbrane vyplula na širé moře s přídí obrácenou k jihozápadu. Bylo stále příznivé počasí i klidné moře. Jestliže se podmínky nezmění, klíčící nekázeň bude zažehnána. Jedině nějaká nečekaná událost může posádku vytrhnout z bezstarostnosti.
Dojde k něčemu podobnému?
Nyní, když jsme znali Dirka Peterse, nezmění způsob svého života, zůstane stále tak nepřístupný? Musím poznamenat, že od chvíle, kdy jsme se dověděli, kdo to vlastně je, posádka vůči němu neprojevovala opovržení. A pak, dalo se zapomenout, že nasadil svůj život, aby zachránil Martina Holta? Ale ten divný člověk se dál všech stranil. Měl snad pro své chování ještě nějaké jiné důvody, které jsme neznali a které možná poznáme až časem?
Stálé severní větry příznivě ovlivňovaly plavbu naší goelety. Po včerejší příhodě kapitán několik hodin odpočíval. Jaké neodbytné myšlenky asi rušily jeho odpočinek - na jedné straně naděje na nové pátrání a na druhé těžká odpovědnost za výpravu napříč Antarktidou!
Když jsem ho druhý den potkal na palubě, zatímco poručík přecházel sem a tam vzadu, zavolal nás oba k sobě.
„Pane Jeorlinku,“ řekl mi, „jen se zoufalým srdcem jsem se rozhodl zamířit s lodí zpět k severu... Cítil jsem, že jsem pro naše nešťastné krajany nevykonal všechno, co jsem měl. Ale zároveň jsem vnímal, že by se celá posádka postavila proti mně, kdybych ji chtěl zavézt až za ostrov Tsalal!“ „Opravdu, kapitáne,“ souhlasil jsem, „mohlo to skončit i vzpourou...“ „Se vzpourou bychom brzy skoncovali,“ prohlásil chladně West, „i kdybych měl tomu Hearnovi, který ustavičně námořníky podněcuje, dát za vyučenou.“ „A dobře bys udělal, Jeme,“ řekl kapitán, „jenomže jak bychom se potom s nimi mohli dohodnout?“ „Máte pravdu, kapitáne,“ přiznal poručík. „Ale příště ať si dá Hearne pozor!“ „Jeho společníky,“ poznamenal kapitán, „nyní zlákala přislíbená odměna. Z touhy po zisku budou pracovitější a poddajnější. Štědrost pana Jeorlinka zvítězila tam, kde by naše prosby byly marné... Děkuji vám za to...“ „Kapitáne,“ řekl jsem, „na Falklandech jsem vám přece oznámil, že bych se rád podílel na vaší výpravě i peněžitou částkou. Naskytla se mi taková příležitost a já jí využil. Chtěl bych, abychom dopluli k cíli a zachránili vašeho bratra Williama i jeho pět společníků. To je všechno, co si přeju.“ Kapitán mi podal ruku a já ji srdečně stiskl.
„Pane Jeorlinku,“ pokračoval kapitán, „snad jste si všiml, že Halbrane nepluje přímo k jihu, i když území, které viděl Dirk Peters mají být v tomto směru... „Všiml jsem si toho, kapitáne!“ „K tomu bych chtěl dodat,“ vmísil se do řeči West, „jednu věc: nesmíme zapomínat, že ve vypravování Arthura Pyma není žádná přesná zmínka o tomto území na jihu a že o něm svědčí pouze to, co prohlašuje míšenec!“ „To je pravda, poručíku,“ odpověděl jsem mu. „Ale máme nějaký důvod podezřívat Dirka Peterse? Nezískal od první chvíle, kdy se nalodil na Halbrane, naši plnou důvěru?“ „Co se týká služby, nemám, co bych mu vyčítal,“ řekl poručík. „A nepochybujeme ani o jeho odvaze a poctivosti,“ připojil se kapitán.
„Nejen jeho chování na palubě Halbrane, ale i to, jak si vedl nejprve na Grampusu a pak i na Janě, nás opravňuje, abychom o něm měli jen dobré mínění.“ „A jistě si je zaslouží,“ dodal jsem. Ani nevím proč, ale byl bych míšence stále bránil. Tušil jsem snad, že v této výpravě bude hrát významnou úlohu, protože je si jist, že najde Arthura Pyma? A o toho jsem se velice zajímal, ačkoliv mě to vlastně udivovalo.
„Nesmíme zapomínat, pane Jeorlinku,“ řekl mi kapitán, „že Dirk Peters věří, že Arthur Pym, i když byl zavlečený do antarktického moře, mohl přistát na některé zemi na jihu a že tam ještě žije!“ „Že tam žije..., celých těch jedenáct let v polárních končinách?“ řekl Jem West. „Přiznávám, kapitáne, že s tím můžeme stěží souhlasit,“ odpověděl jsem, „ale přece jen když o tom uvažujeme, nebylo by možné, že se Arthur Pym někde dál na jihu dostal k podobnému ostrovu, jako je Tsalal, kde William Guy a jeho druhové mohli žít právě tak dlouho?“ „Ne, to je nemužné, pane Jeorlinku, je to nepravděpodobné a vůbec tomu nevěřím!“ „Dokonce, jsme-li už u pouhých dohadů, proč by se vaši krajané, když opustili ostrov Tsalal a unášel je týž proud, nemohli někde setkat s Arthurem Pymem a snad...“ Nedokončil jsem větu, protože s mou domněnkou by nesouhlasili, ať bych byl řekl cokoliv. O plánu na pátrání po Arthuru Pymovi se dalo uvažovat až po záchraně námořníků z Jany, ovšem pokud je vůbec najdeme.
Kapitán se vrátil k cíli rozmluvy, a proto jsme se k němu museli vrátit i my.
„Řekl jsem, že jsem nezamířil přímo k jihu, protože jsem chtěl nejprve prozkoumat polohu ostrovů sousedících s Tsalalem na západě...“ „To je moudrý nápad,“ souhlasil jsem, „když navštívíme tyto ostrovy, třeba se dovíme, kdy vlastně došlo k zemětřesení...“ „Jistě to bylo nedávno, o tom nelze pochybovat,“ prohlásil kapitán, „a to až po Pattersonově odchodu, kdy druhý důstojník z Jany zmizel a ostatní zůstali na tomto ostrově.“ „Není v Pymově vyprávění zmínka o skupině osmi ostrovů?“ zeptal se West. „Ano, je,“ odpověděl jsem, „tak to alespoň slyšel Dirk Peters od domorodce Nu-Nua.“ „Je také možné,“ pokračoval kapitán, „že se zemětřesení nerozšířilo až na tuto skupinu a ostrovy jsou ještě obydlené, musíme si dát dobrý pozor, až se k nim budeme blížil...“ „Jistě už nebudou daleko,“ dodal jsem. „Kdoví, kapitáne, zdali tam váš bratr a jeho námořníci nenašli útočiště.“ To byla přijatelná domněnka, ale málo uklidňující, protože by ti nebožáci padli do rukou domorodců, kterých se zbavili na ostrově Tsalalu. A jestliže až dosud zůstali naživu, nebude muset Halbrane zakročit silou, aby je zachránila? A bude přitom mít úspěch?
„Jeme,“ řekl kapitán, „plujeme nyní rychlostí čtrnáct až šestnáct kilometrů za hodinu a brzy bude třeba hlášena země..., dej rozkazy, aby dobře hlídali!“ „Už jsem to udělal, kapitáne!“ „Ve strážním koši je hlídka?“ „Dirk Peters, sám se přihlásil.“ „Dobře, Jeme, na něho se můžeme spolehnout.“ „A také na to, že má oči jako ostříž,“ dodal jsem. Goeleta plula směrem k západu až do deseti hodin a míšencův hlas se neozval. Ptal jsem se v duchu sám sebe, nedopadne-li to s tímto souostrovím podobně jako s Aurorami nebo s ostrovy poddůstojníka Glasse, které jsme marně hledali mezi Falklandami a Jižní Georgií. Žádný obrys se neobjevil na hladině moře a žádná čára se neukázala na obzoru. Možná že ostrovy byly nevysoké a že je uvidíme až ze vzdálenosti dvou nebo tří kilometrů... Také za dopoledne vítr podstatně zeslábl. Naši goeletu však hnal jižní proud víc, než nám bylo milé. Naštěstí ke druhé hodině odpoledne vítr zesílil.
Celé dvě hodiny Halbrane plula rychlostí dvanáct až třináct kilometrů za hodinu a na širém moři se neobjevila sebemenší vyvýšenina.
„Nemohu věřit, že bychom už nedopluli na ono místo,“ řekl mi kapitán, „vždyť podle Arthura Pyma ostrov Tsalal patří ke skupině velmi četných ostrůvků...“ „Ale Pym netvrdí, že by je byl spatřil, dokud Jana kotvila u břehu,“ upozornil jsem ho. „Máte pravdu, pane Jeorlinku. Ale Halbrane urazila od rána jistě devadesát kilometrů a jedná se patrně o ostrovy, které leží celkem blízko sebe...“ „Z toho musíme usoudit,“ řekl jsem, „a není to ani nijak nepravděpodobné, že skupina ostrovů, k níž patřil i ostrov Tsalal, zmizela při zemětřesení...“ „Země po pravém boku vpředu!“ zvolal Dirk Peters. Všichni jsme se dívali tím směrem. A skutečně asi za čtvrt hodiny jsme dalekohledem uviděli několik ostrůvků roztroušených po hladině ve vzdálenosti asi šesti kilometrů; na všechny vrhaly světlo šikmé sluneční paprsky.
Měli bychom se hned připravit na obranu, postavil děla na palubu, nabít je kulemi a vytáhnout obranné sítě? Kapitán se domníval, že dříve než z opatrnosti udělá všechna bezpečnostní opatření, může se odvážit obeplout břeh zblízka.
K jakým změnám tady došlo? V místech, kde podle údajů Arthura Pyma existovaly rozlehlé ostrovy, jsme jich spatřili jen několik, šest sedm ostrůvků, které se zvedaly sotva šestnáct či sedmnáct metrů nad mořskou hladinu.
V té chvíli míšenec sklouzl po napínacím lanu hlavního stožáru k zábradlí pravého boku lodi a seskočil na palubu.
„Tak co, Dirku, poznáváš tu skupinu ostrovů?“ ptal se ho kapitán Guy.
„Skupinu?“ opakoval míšenec a zakroutil hlavou.
„Ne..., je to jen pět šest vrcholků..., nic než kamení..., ani jeden pořádný ostrov!“ Opravdu, ze souostroví zbylo jen několik hrotů, nebo spíš několik okrouhlých pahorků alespoň v této západní oblasti. Jestliže se ostrůvky prostíraly na několika stupních, bylo nakonec možné, že zemětřesení zničilo jen ostrovy západní.
Rozhodli jsme se, že to vyšetříme: prozkoumáme každý ostrov a určíme, v které době došlo k oněm otřesům, jejichž zřejmé stopy jsme našli na ostrově Tsalalu. Jak se k nim goeleta blížila, mohli jsme snadno rozeznat jednotlivé trosky skupiny, jejíž část táhnoucí se k západu byla docela zničená. Povrch největších ostrůvků neměřil víc než sto nebo sto dvacet čtverečních metrů a povrch malých šest nebo osm. Tyto malé ostrůvky tvořily drobná skaliska, na něž narážel lehký mořský příboj.
Halbrane se přirozeně nemohla odvážit vplout mezi tyto skalnaté útesy, které by ohrožovaly její boky i kýl. Proto je pouze obeplouvala, abychom zjistili, je-li zatopené celé souostroví. Avšak museli jsme se vylodit na některém vrcholku, protože jen tak jsme mohli najít nějaké stopy. Když jsme se octli asi na dva kilometry od hlavního ostrůvku, dal kapitán spustit olovnici. Shledali jsme, že dno je v hloubce čtyřiceti metrů, ačkoliv to byla vlastně půda zaplaveného ostrova, jehož vrcholek vyčníval deset nebo dvanáct metrů nad hladinu. Goeleta se přiblížila ještě víc a spustila kotvu do hloubky deseti metrů. Jem West chtěl nejprve udržovat loď blízko břehu, zatímco budeme prozkoumávat ostrov, ale goeletu by byl unášel silný proud směřující k jihu, a proto bylo lepší zakotvit v blízkosti skupiny ostrovů. Moře se tam jen lehce vlnilo a na nebi jsme nepozorovali, že by se počasí měnilo.
Jakmile se kotva zachytila, do spuštěného člunu nastoupili kapitán, palubní mistr, Dirk Peters, Martin Holt, dva námořníci a já.
Od prvního ostrůvku nás dělilo asi pět set metrů. Úzkými průplavy jsme se k němu brzy dostali. Dlouhé vlny mořského příboje střídavě zaplavovaly a zase odhalovaly jeho skalnaté útesy, smetávaly je, omývaly a znovu zaplavovaly, že se na nich nemohly uchovat žádné stopy po tom, kdy asi došlo k zemětřesení.
Člun vplul mezi skaliska. Dirk Peters stál vzadu, kormidlo držel mezi koleny a dával pozor, abychom se vyhnuli špičkám útesů, které tu a tam vystupovaly z vody. Průhlednou a klidnou vodou jsme mohli dohlédnout na dno. Neviděli jsme tam písek ani škeble, nýbrž načernalé balvany vystlané pozemním rostlinstvem a chumáči travin, z nichž některé také plavaly na hladině a nepatřily k mořské flóře.
To už byl důkaz, že se půda, ze které se zrodily, propadla teprve nedávno. Když jsme dopluli s člunem k ostrovu, jeden z námořníků vyhodil na břeh hák, jehož hroty se zachytily v trhlinách skal. Jakmile jsme se mohli přitáhnout lanem, dostali jsme se už bez obtíží na břeh.
Zde tedy býval jeden z velkých ostrovů celé skupiny. Teď se z něho stal nepravidelný ovál o obvodu asi tří set metrů, který se zvedal nad mořskou hladinu osm až deset metrů.
„Vystoupí někdy příliv až do této výše?“ zeptal jsem se kapitána.
„Nikdy,“ odpověděl mi, „a proto snad uprostřed ostrůvku objevíme nějaké zbytky rostlin, tábora nebo obydlí.“ „Bylo by nejlepší,“ vmísil se do řeči palubní mistr, „kdybychom šli za Dirkem Petersem, který nás už předběhl. Ten čerchmantský míšenec má oči jako rys a postřehne kdeco jako nikdo jiný!“ Za chvíli jsme byli všichni na nejvyšším bodu ostrůvku.
Nechyběly tam pozůstatky zvířat - patrně domácích zvířat, o nichž se zmiňuje Arthur Pym ve svém deníku. Ale přece jen tu bylo něco, čeho jsme si museli všimnout, mezi zbytky těchto kostí a kostmi na ostrově Tsalalu byl zřetelný rozdíl, tyhle zbytky pocházely z nedávné doby. To souhlasilo s naší domněnkou, že k zemětřesení tady došlo teprve nedávno.
Tu a tam se zelenal známý druh celeru a lžičníku a ještě svěží trsy květin.
„Ty jsou z letošního roku,“ řekl jsem.
„Nepřestály by období polární zimy.“ „Také si myslím,“ odpověděl mi Hurliguerly. „Ale není možné, že by tu vyrostly až po zničení celé skupiny ostrovů?“ „To je vyloučené,“ tvrdil jsem jako člověk, který se nechce vzdát své představy. Na mnohých místech živořilo i chatrné křoví, druh planých ořešin, a Dirk Peters z něho utrhl větvičku.
Viselo na ní několik oříšků, právě takových, jakými se on i jeho druh živili po celou dobu, kdy byli uvězněni mezi roklinou v údolí Klock-Klocku a propastmi, které měly tvar hieroglyfů a po nichž jsme na ostrově Tsalalu nenalezli ani stopy. Jakmile jsme si všechny ty věci ověřili, nemohli jsme pochybovat, že k záplavě došlo po Pattersonově odchodu. Záplava však nemohla zahubit tu část tsalalského obyvatelstva, jehož kosti jsme objevili v okolí bývalé vesnice. Pokud jde o kapitána Williama Guye a jeho pět námořníků, nyní jsme měli doklad, že mohli utéct, protože jejich těla jsme na ostrově nenašli.
Ale kam prchli z ostrova Tsalalu? Tato otázka nás ustavičně vzrušovala.
Mně se však nezdála nejpodivnější, srovnáme-li ji s otazníky, které se vynořovaly zpod každé řádky tohoto příběhu.
Nemusel jsem dál naléhat, abychom prozkoumali celou skupinu ostrovů.
Průzkum trval šestatřicet hodin, protože goeleta ostrovy objížděla. Na jejich povrchu jsme objevili stejné rostliny a trosky, a tak i o zkáze domorodého obyvatelstva jsme měli všichni shodný názor. Halbrane se nemusela obávat žádného útoku.
Mohli jsme z toho snad nyní vyvodit, že když se William Guy se svými pěti námořníky dostal na jeden z těchto ostrůvků, zahynuli právě tak jako všichni ostatní při zátopě souostroví?
Svůj názor, který kapitán Len Guy nakonec přijal, jsem vyjádřil takto: „Dospěl jsem k závěru, že při úmyslně vyvolaném zřícení svahů u Klock-Klocku zůstalo naživu několik lidí z mužstva Jany - asi sedm, včetně Pattersona - a také pes Tygr, jehož kostru jsme našli blízko vesnice. Potom za nějakou dobu zahynula část tsalalského obyvatelstva při katastrofě, jejíž příčiny neznáme. Ostatní domorodci uprchli z ostrova Tsalalu na jiné ostrovy této skupiny. William Guy a jeho druhové zůstali sami a v bezpečí a mohli se lehce uživit, když tam předtím žilo několik tisíc domorodců.
Uplynulo deset jedenáct let a jim se stále nedařilo uniknout z vězení ostrova, i když to jistě zkoušeli - ať už na domorodém člunu anebo na plavidle vyrobeném vlastníma rukama. Konečně asi před sedmi měsíci po Pattersonóvě zmizení zničilo ostrov Tsalal zemětřesení, při kterém moře pohltilo i sousední ostrovy. Podle, mého mínění tehdy William Guy a jeho lidé usoudili, že je ostrov Tsalal už neuživí. Nasedli do člunu a pokusili se vrátit až k polárnímu kruhu. Je velmi pravděpodobné, že se jejich pokus nezdařil.
Třeba je proud směřující k jihu zanesl k oněm pevninám, které zahlédli Dirk Peters i Arthur Pym na 84° jižní šířky. A proto, kapitáne, musíme tímto směrem s Halbrane vyplout. Překročíme ještě dvě tři rovnoběžky a pak snad budeme mít nějakou naději, že je najdeme. Tam je náš cíl a kdo z nás by pro něj neobětoval třeba i život, abychom ho dosáhli?“ „Nechť nám to osud dopřeje, pane Jeorlinku!“ odpověděl kapitán. Později, když jsem zůstal sám s palubním mistrem, námořník pokládal za svou povinnost mi říct: „Poslouchal jsem vás velmi pozorně, pane Jeorlinku, a skoro jste mě přesvědčil...“ „Však vás, Hurliguerly, nakonec přesvědčím docela!“ „A kdy?“ „Snad dřív, než si myslíte!“ Druhý den, 29. prosince, o šesté hodině ráno goeleta vyplula pod lehkým severovýchodním větrem. Tentokrát zamířila přímo k jihu.
