×

우리는 LingQ를 개선하기 위해서 쿠키를 사용합니다. 사이트를 방문함으로써 당신은 동의합니다 쿠키 정책.


image

Zatopená Sahara - Jules Verne, XV. KAPITOLA Na útěku

xv.KAP I TOLA Na útěku Rozhodl-li se setník Hardigan pustit se, když se mu podařilo uprchnout Z bordžu, východním směrem, stalo se to Z dobrých důvodů. Opačným směrem, poněkud nad pomezím západního Melriru, vedla sice dost hojně užívaná Tuggurtská cesta, běžící podél projektované Zasaharské dráhy, odkud by nebylo nesnadné v obvyklé době dorazit do Biskry. Ale tato strana chottu byla setníkovi úplně neznámá - přišel do Zenfigu z Goleah – a pak, ubíraje se západním směrem, šel nejen neznámou končinou, ale vydával se i v nebezpečí, že se potká s Hadžarovými hlídkami, rozestavenými za tím účelem, aby náčelníka včas zpravili, kdyby se vojenský oddíl dal na pochod z Biskry. Ostatně cesta ze Zenfigu do Goleah nebyla o nic delší. Také dělníci již mohli být zase u průplavu, a pak cestou do Goleah se mohli setkat s poručíkem Villettem, který jistě pátral po zmizelých a pravděpodobně hledal nejprve v této končině Džeridu. Neméně přispěl k tomuto rozhodnutí i Coupe-a-Coeur, který, pustil-li se z oázy tímto směrem, měl proto, jak pronesl desátník Pistache,“jistě svůj důvod“, a bylo by nemoudré nedbat tolikrát již osvědčené Coupe-a-Coeurovy důvtipnosti.

„Jen jděme prostě za ním!“ přimlouval se proto desátník Pistache.“Coupe-a-Coeur nás nezklame!... Ostatně vidí potmě, jak ve dne!... Má zrak, jako kočka, ujišťuji vás!...“ „Nuže tedy, ať je po vašem!“ odpověděl setník Hardigan. To bylo také nejlepší, co mohli učinit. V husté noční tmě a v bludišti oázy se snad mohli točit kolem vesnice a nevzdalovat se od ní. Dávajíce se však vést Coupe-a-Coeurm, dosáhli šťastně a dost brzo severní hranice Henguizu a odtud bylo již snadné trefit. Šli pak pořád po jeho okraji.

To bylo tím cennější, že půda Melriru byla nebezpečná, plná bažin, z nichž by se těžko dostávali. Schůdné stezky proplétající se bažinami byly známy jen Tuaregům Zenfigu a sousedních osad, kteří nejčastěji nabízeli karavanám své služby jen proto, aby je mohli přepadnout.

Uprchlíci kráčeli rychlým krokem a strávili noc bez zvláštních příhod, zastavili se na úsvitu při palmovém háji. Počítajíce s nesnázemi putování za husté tmy, odhadovali kus prošlé cesty na sedm, nejvýš osm kilometrů a měli jich tudíž na druhý konec Henguizu ještě dvacet a odtud chottem až k oáze Goleah ještě jednou tolik.

Zde chtěl setník Hardigan popřát svým unaveným druhům hodinu odpočinku. Lesík byl neobydlený, nejbližší osady ležely na východní straně tohoto budoucího ostrova a bylo se jim snadné vyhnout. Ostatně kam až oko východním směrem mohlo dohlédnout, po Hadžarově četě nebyla ani stopa. Odešli ze Zenfigu před patnácti hodinami, a byli již asi velmi daleko.

Přinutila-li únava uprchlíky, aby pomýšleli na chvíli oddechu, odpočinek sám jediný nebyl s to, aby je úplně osvěžil. Bylo třeba mít něco k snědku. Ale jejich zásoby byly stráveny v posledních hodinách prožitých v bordžu a cestou nemohli počítat než s ovocem, které by si natrhali v oázách Henguizu. Trochu datlí, jahod a snad trochu jedlých kořínků, které Pistache dobře znal. To bylo vše, co jim mohly oázy poskytnout. Křesadlo a hubku měli všichni, upečeny nad ohněm ze suchého dříví, mohly být tyto kořínky dost výživnou stravou.

Nebylo toho mnoho, ale přece dost, aby setník Hardigan a jeho lidé ukojili svůj hlad. Také o vodu nebylo zle, neboť Henguizem protékalo několik ouedů. S Coupe-a-Coeurovým přispěním se jim snad podaří ulovit nějakou pernatou nebo srstnatou zvěř. Ale jak bláhová byla tato jejich naděje, poznávali teprve, když se zase dali na pochod a táhli po písčitých pláních chottu, po této pusté, solné vrstvě, na níž nebylo nic, než tu a tam chumáč nejedlého drissu.

Když potřebovali zajatci dva dny, aby pod Soharovým vedením urazili cestu z Goleah do Zenfigu, nebylo tím řečeno, že uprchlíci se v téže době vrátí ze Zenfigu do Goleah. Ze dvou důvodů. Předně uprchlíci neměli koně, a za druhé, neznali schůdné pěšiny, zdržovali se tím, že je pracně museli hledat.

„Celkem,“ podotkl setník, „jde asi o padesát kilometrů. A večer jich budeme mít polovičku za sebou... Po nočním odpočinku se znova dáme na cestu a kdybychom potřebovali pro druhou polovinu i dvojnásobně tolik času, budeme pozítří večer již v dohledu břehů průplavu.“ Když si asi hodinu odpočinuli a nasytili se datlemi, pokračovali uprchlíci ve své cestě kolem kraje chottu a schovávali se, pokud to šlo. Obloha byla zastřena mraky, jen tu a tam pronikl sluneční paprsek trhlinou mezi oblaky. Hrozil déšť, ale naštěstí k němu nedošlo.

První denní pochod se skončil v poledne, a šťastně minul. Ani jediného domorodce nepotkali. Hadžarova tlupa byla nepochybně třicet až čtyřicet kilometrů východně.

Zastávka trvala hodinu. Datlí bylo hojně a desátník natrhal kořínky, které dusil popelem. Nezbývalo za těchto okolností, než vzít tím za vděk a také Coupe-a-Coeur se musel spokojit s datlemi a kořínky.

Do večera byli vzdáleni dvacet pět kilometrů od Zenfigu a tam, na konci Henguizu, dal setník Hardigan zastavit.

Bylo to na kraji poslední oázy. Před nimi se prostírala širá poušť prolákliny, po níž cesta bez vůdce byla stejně neschůdná a obtížná jako nebezpečná. Ale jen když uprchlíci byli daleko od vězení! Pustil-li se Ahmet a jeho druhové za nimi, naštěstí jejich stopy nevyslídili.

Všichni již velmi potřebovali odpočinek a třebaže jim záleželo nemálo na tom, aby se dostali co nejdříve do Goleah, nezbývalo než přenocovat tady a spánkem získat novou sílu. Ostatně, bylo-li těžké se vyznat ve dne po nebezpečných cestách chottu, bylo by pošetilé, odvážit se na jeho bortivou půdu v noci. Protože se v této roční době a v tomto pásmu nebylo třeba obávat nočního chladu, položili se pod skupinou palem a odpočívali pod širým nebem.

Opatrnost kázala, aby jeden z nich zůstal na stráži. Desátník: se nabídl, že první hodiny bude bdít sám, pak ho měli vystřídat oba spahiové. Jeho druhové se brzo pohroužili do tvrdého spánku, jen desátník bděl ve společnosti Coupe-a-Coeura. Ale neminulo ani čtvrt hodiny a Pistachovi se začaly únavou klížit oči. Takřka nevědomky nejprve usedl a pak se položil na zem a proti své vůli usnul.

Naštěstí byl Coupe-a-Coeur spolehlivější strážce, krátce před půlnocí se ozval jeho štěkot a vzbudil spící.

„Vzhůru!... Pozor!...“ zvolal desátník, který rázem procitnul.

Také setník Hardigan byl v okamžiku na nohou.

„Poslouchejte, pane setníku!“ pravil Pistache.

Z levé strany skupiny palem se ozýval silný lomoz, praskot lámaných suchých větví a prodíraných houští, ve vzdálenosti asi sta kroků.

„Že by nás Tuaregové ze Zenfigu pronásledovali a byli nám v patách?...“ Nebylo pochyb, že Tuaregové, jakmile pohřešili uvězněné zajatce, se dali do stíhání. Ale setník Hardigan, když chvíli napjatě poslouchal, byl jiného názoru: „Ne... To nejsou domorodci!... Ti by zkusili překvapit nás!... Ti by nedělali tolik hluku.“ „Ale co by to pak bylo?“ tázal se inženýr. „Nejspíš zvěř...šelmy, které se potloukají oázou,“ vysvětloval desátník.

Opravdu. Ležení nebylo ohrožováno Tuaregy, nýbrž dravou zvěří, jedním nebo několika lvy, jejichž blízkost byla nebezpečná. Kdyby se vrhli na ležení, šlo by jim odporovat holýma rukama?

Pes jevil největší znepokojení a desátníkovi bylo třeba nemálo úsilí, aby ho upokojil, zdržel štěkání a zadržel na místě. Byl pořád připraven ke skoku do houští, z něhož se ozývalo hrozné řvaní.

Co se tam dělo?... Rvaly se spolu šelmy a tahaly o kořist s tak velikou rozlíceno stí? Anebo zvětřily uprchlíky pod skupinou stromů a chystaly se na ně vrhnout?

Uplynulo několik minut trapné úzkosti. Byli-li zpozorováni, pak bylo se setníkem Hardiganem a jeho druhy zle. Nejlépe bylo tiše vyčkávat na místě a především vylézt na stromy, aby se vyhnuli případnému útoku.

Setník to také nařídil a jeho lidé se právě chystali vyplnit tento rozkaz, když se desátníkovi vymkl z ruky pes a zmizel napravo od ležení.

„Zůstaneš zde!...“ volal za ním Pistache tlumeně. „Coupe-a-Coeur... sem pojď!“ Pes neslyšel nebo nechtěl slyšet a nevrátil se. Zdálo se, že se nyní hluk a řvaní vzdaluje, slábly a umlkly konečně docela. Co bylo jediné ještě slyšet, to byl štěkot vracejícího se Coupe-a-Coeura.

„Odtáhly,... šelmy se patrně vzdálily,“ poznamenal setník.“Zdá se, že nás nezpozorovaly. Teď již se není čeho obávat.“ „Hleďme, copak to má Coupe-a-Coeur,“ zvolal Pistache, který hladil psa, a ucítil pod rukama vlhkou krev. „Snad nedostal jednu přes čenich?“ Sotva... neboť Coupe-a-Coeur nekňučel a nenaříkal, vesele vyskakoval a běžel několikrát napravo a zpět, jakoby chtěl přimět desátníka, aby ho následoval. Desátník mu chtěl být po vůli, ale setník ho zadržel.

„Nikoliv... zůstaňte, Pistache!“ pravil. „Vyčkejme úsvitu, pak uvidíme, co bude třeba udělat.“ Desátník poslechl. Každý se zase položil na své místo, z něhož ho vypudilo řvaní šelem, a za chvilku opět všichni spali. Pak jejich spánek již nebyl rušen a když se probudili, slunce právě vystupovalo na východním obzoru u Melriru.

Coupe-a-Coeur zase odběhl do háje a když se vrátil, měl zase čerstvé stopy krve na své srsti.

„Nejspíš tam leží raněné nebo zdechlé zvíře,“ poznamenal inženýr.

„Snad jeden ze lvů zaplatil svou bojechtivost smrtí...“ „Škoda, že není jedlý. To bychom si pochutnali,“ pravil jeden z obou vojáků.

„Podíváme se tam,“ odpověděl setník Hardigan.

Všichni se vydali za psem, který je vedl hlasitě štěkaje a ve vzdálenosti asi sta kroků nalezli zvíře, ležící ve vlastní krvi.

Lev to však nebyl, nýbrž veliká antilopa, kterou lvi zardousili, o niž zápasili a kterou nechali ležet na místě, když jim rozlícenost nedala upustit od zápasu a boje.

„Ach, to je výborné... to je výborné!“ opakoval desátník. „Ejhle, zvěř, kterou bychom sami nikdy neulovili!... To přišlo jako na zavolanou! Teď vystačíme s masem na celou cestu.“ Byla to opravdu šťastná náhoda. Uprchlíci se již nemuseli omezovat na datle a kořínky. Vojáci a Pistache okamžitě vyřezali nejlepší kusy z antilopy, z níž ovšem i Coupe-a-Coeur dostal svůj díl. Měli z ní několik kilogramů čerstvého masa, které odnesli do ležení. Tam rozdělali oheň, položili půl tuctu řízků na žhavé uhlí a není třeba zvlášť poznamenávat, jak si všichni na této šťavnaté roštěné pochutnali.

Každý byl nemálo posílen touto neočekávanou snídaní, v níž bylo maso zaměněno za datle, a když byla s obecným uspokojením skončena, setník Hardigan pobídl k odchodu.

„Vzhůru!“ pravil. „Nesmíme se zdržovat..., pronásledování zenfigských Tuaregů nám dosud hrozí...“ Než se dali na cestu, uprchlíci se pozorně rozhlédli po celém pomezí Henguizu, které se táhlo až k osadě. Bylo liduprázdné a také na celém prostranství chottu, na východ i na západ, nebylo vidět živou duši.

Nejen šelmy a přežvýkavci se stranili těchto pustých končin, ale i ptáci se jim vyhýbali. Proč by se v nich také zdržovali, když různé oázy Henguizu jim poskytovaly hojně to, co by marně hledali na pustém prostranství chottu?

K poznámce, kterou v té příčině učinil setník Hardigan, odpověděl inženýr: „Však zde budou brzo stálými hosty, aspoň vodní ptáci, rackové, fregatky, ledňáčkové, až Melrir bude změněn ve veliké jezero, a dole ve vodě se budou prohánět ryby a velryby Středozemního moře. Vidím již v duchu, jak parní a plachetní lodi, obchodní a válečné flotily brázdí nové moře!“ „Ano, až bude chott naplněn vodou, pane inženýre,“ poznamenal desátník Pistache,“avšak dokud to není, použijme ho ještě, abychom se po něm dostali pěšky k průplavu.“ „Zajisté,“ odpověděl pan ze Schallerů. „Ale dlouho to již nebude trvat. Setrvávám ve svém přesvědčení, že zavodnění Melriru a Rharsy se stane skutkem dřív, než si myslíme.“ „Kdyby to trvalo pouze rok,“ usmál se setník Hardigan, „bylo by to pro nás přece jen příliš dlouho. Jakmile budou přípravy skončeny, dám znamení k odchodu.“ „Tak teď, pane Françoisi, hezky si připravte nohy,“ pravil desátník. „Přál bych vám, abychom brzo přišli do vesnice s holírnou a hostincem, jinak brzo budeme mít všichni vousy jako sapéři (zákopníci)!“ „Sapéři,“ zabručel pan François, který se již nepoznával, když se prohlížel ve vodách ouedu. Za poměrů, v nichž uprchlíci vězeli, nebyly přípravy na cestu ani dlouhé ani složité. Toho jitra se však přece trochu zdrželi, a to nutností, opatřit si potřebnou potravu na dva dny až do Goleah. Měli ještě kusy masa z antilopy, z níž snědli teprve část. Ale jak rozdělat oheň na cestě Melrirem, kde byl nedostatek dříví?...Zde bylo paliva dost, protože nedávný prudký vichr sházel na zem spoustu zlámaných větví.

Desátník a oba spahiové se dali proto hned do práce. Za půl hodiny byly řezy výborného masa upečeny na žhavém uhlí. Když vychladly, Pistache je rozdělil na šest porcí, každý si vzal svoji a zabalil ji do čerstvých listů.

Podle výše slunce, zvedajícího se nad obzorem v zardělých párách a věštícího horký den, soudili, že je asi sedm hodin. Na pochodu, který zahájili, nechránil tentokrát setníka a jeho druhy stín stromů Henguizu proti výhni slunečních paprsků.

K této politováníhodné okolnosti přistupovala druhá, jejíž nebezpečí bylo vážnější. Dokud uprchlíci šli podél stinného kraje Henguizu, nemohli být tak snadno spatřeni a pronásledováni. Ale až budou přecházet pustým dnem chottu, kdo ví, zda jejich pochod nebude zpozorován? A jestliže nějaká tlupa z kmene Tuaregů se k nim bude blížit, kam se mají uchýlit, aby se vyhnuli tomuto setkání?... Anebo jestli se bude Hadžar se svými jezdci dnes nebo zítra tudy vracet do Zenfigu?

K těmto nebezpečím se přidaly ještě další nesnáze pochodu na sesouvavém melrirském terénu, jehož cesty byly setníkovi neznámé. Co nebezpečí se tajilo v těchto dvaceti pěti kilometrech mezi Henguizem a Goleah!

Setník Hardigan a pan ze Schallerů již nad vším uvažovali a dosud na to mysleli. Ale ať byly ty nesnáze sebevětší, co jiného jim zbývalo, než se do nich vrhnout. Ostatně všichni byli plni odvahy, ohně a síly.

„Vpřed!“ zavelel setník.

„Ano, na pochod... chrabrý národe!“ dodal desátník Pistache k oběma vojákům, aby jim dodal odvahy a dobré mysli.


xv.KAP I TOLA

Na útěku

 

Rozhodl-li se setník Hardigan pustit se, když se mu podařilo uprchnout Z bordžu, východním směrem, stalo se to Z dobrých důvodů. Opačným směrem, poněkud nad pomezím západního Melriru, vedla sice dost hojně užívaná Tuggurtská cesta, běžící podél projektované Zasaharské dráhy, odkud by nebylo nesnadné v obvyklé době dorazit do Biskry. Ale tato strana chottu byla setníkovi úplně neznámá - přišel do Zenfigu z Goleah – a pak, ubíraje se západním směrem, šel nejen neznámou končinou, ale vydával se i v nebezpečí, že se potká s Hadžarovými hlídkami, rozestavenými za tím účelem, aby náčelníka včas zpravili, kdyby se vojenský oddíl dal na pochod z Biskry. Ostatně cesta ze Zenfigu do Goleah nebyla o nic delší. Také dělníci již mohli být zase u průplavu, a pak cestou do Goleah se mohli setkat s poručíkem Villettem, který jistě pátral po zmizelých a pravděpodobně hledal nejprve v této končině Džeridu. Neméně přispěl k tomuto rozhodnutí i Coupe-a-Coeur, který, pustil-li se z oázy tímto směrem, měl proto, jak pronesl desátník Pistache,“jistě svůj důvod“, a bylo by nemoudré nedbat tolikrát již osvědčené Coupe-a-Coeurovy důvtipnosti.

„Jen jděme prostě za ním!“ přimlouval se proto desátník Pistache.“Coupe-a-Coeur nás nezklame!... Ostatně vidí potmě, jak ve dne!... Má zrak, jako kočka, ujišťuji vás!...“

„Nuže tedy, ať je po vašem!“ odpověděl setník Hardigan.

To bylo také nejlepší, co mohli učinit. V husté noční tmě a v bludišti

oázy se snad mohli točit kolem vesnice a nevzdalovat se od ní. Dávajíce se však vést Coupe-a-Coeurm, dosáhli šťastně a dost brzo severní hranice Henguizu a odtud bylo již snadné trefit. Šli pak pořád po jeho okraji.

To bylo tím cennější, že půda Melriru byla nebezpečná, plná bažin, z nichž by se těžko dostávali. Schůdné stezky proplétající se bažinami byly známy jen Tuaregům Zenfigu a sousedních osad, kteří nejčastěji nabízeli karavanám své služby jen proto, aby je mohli přepadnout.

Uprchlíci kráčeli rychlým krokem a strávili noc bez zvláštních příhod, zastavili se na úsvitu při palmovém háji. Počítajíce s nesnázemi putování za husté tmy, odhadovali kus prošlé cesty na sedm, nejvýš osm kilometrů a měli jich tudíž na druhý konec Henguizu ještě dvacet a odtud chottem až k oáze Goleah ještě jednou tolik.

Zde chtěl setník Hardigan popřát svým unaveným druhům hodinu odpočinku. Lesík byl neobydlený, nejbližší osady ležely na východní straně tohoto budoucího ostrova a bylo se jim snadné vyhnout. Ostatně kam až oko východním směrem mohlo dohlédnout, po Hadžarově četě nebyla ani stopa. Odešli ze Zenfigu před patnácti hodinami, a byli již asi velmi daleko.

Přinutila-li únava uprchlíky, aby pomýšleli na chvíli oddechu, odpočinek sám jediný nebyl s to, aby je úplně osvěžil. Bylo třeba mít něco k snědku. Ale jejich zásoby byly stráveny v posledních hodinách prožitých v bordžu a cestou nemohli počítat než s ovocem, které by si natrhali v oázách Henguizu. Trochu datlí, jahod a snad trochu jedlých kořínků, které Pistache dobře znal. To bylo vše, co jim mohly oázy poskytnout. Křesadlo a hubku měli všichni, upečeny nad ohněm ze suchého dříví, mohly být tyto kořínky dost výživnou stravou.

Nebylo toho mnoho, ale přece dost, aby setník Hardigan a jeho lidé ukojili svůj hlad. Také o vodu nebylo zle, neboť Henguizem protékalo několik ouedů. S Coupe-a-Coeurovým přispěním se jim snad podaří ulovit nějakou pernatou nebo srstnatou zvěř. Ale jak bláhová byla tato jejich naděje, poznávali teprve, když se zase dali na pochod a táhli po písčitých pláních chottu, po této pusté, solné vrstvě, na níž nebylo nic, než tu a tam chumáč nejedlého drissu.

Když potřebovali zajatci dva dny, aby pod Soharovým vedením urazili cestu z Goleah do Zenfigu, nebylo tím řečeno, že uprchlíci se v téže době vrátí ze Zenfigu do Goleah. Ze dvou důvodů. Předně uprchlíci neměli koně, a za druhé, neznali schůdné pěšiny, zdržovali se tím, že je pracně museli hledat.

„Celkem,“ podotkl setník, „jde asi o padesát kilometrů. A večer jich budeme mít polovičku za sebou... Po nočním odpočinku se znova dáme na cestu a kdybychom potřebovali pro druhou polovinu i dvojnásobně tolik času, budeme pozítří večer již v dohledu břehů průplavu.“

Když si asi hodinu odpočinuli a nasytili se datlemi, pokračovali uprchlíci ve své cestě kolem kraje chottu a schovávali se, pokud to šlo. Obloha byla zastřena mraky, jen tu a tam pronikl sluneční paprsek trhlinou mezi oblaky. Hrozil déšť, ale naštěstí k němu nedošlo.

První denní pochod se skončil v poledne, a šťastně minul. Ani jediného domorodce nepotkali. Hadžarova tlupa byla nepochybně třicet až čtyřicet kilometrů východně.

Zastávka trvala hodinu. Datlí bylo hojně a desátník natrhal kořínky, které dusil popelem. Nezbývalo za těchto okolností, než vzít tím za vděk a také Coupe-a-Coeur se musel spokojit s datlemi a kořínky.

Do večera byli vzdáleni dvacet pět kilometrů od Zenfigu a tam, na konci Henguizu, dal setník Hardigan zastavit.

Bylo to na kraji poslední oázy. Před nimi se prostírala širá poušť prolákliny, po níž cesta bez vůdce byla stejně neschůdná a obtížná jako nebezpečná. Ale jen když uprchlíci byli daleko od vězení! Pustil-li se Ahmet a jeho druhové za nimi, naštěstí jejich stopy nevyslídili.

Všichni již velmi potřebovali odpočinek a třebaže jim záleželo nemálo na tom, aby se dostali co nejdříve do Goleah, nezbývalo než přenocovat tady a spánkem získat novou sílu. Ostatně, bylo-li těžké se vyznat ve dne po nebezpečných cestách chottu, bylo by pošetilé, odvážit se na jeho bortivou půdu v noci. Protože se v této roční době a v tomto pásmu nebylo třeba obávat nočního chladu, položili se pod skupinou palem a odpočívali pod širým nebem.

Opatrnost kázala, aby jeden z nich zůstal na stráži. Desátník: se nabídl, že první hodiny bude bdít sám, pak ho měli vystřídat oba spahiové. Jeho druhové se brzo pohroužili do tvrdého spánku, jen desátník bděl ve společnosti Coupe-a-Coeura. Ale neminulo ani čtvrt hodiny a Pistachovi se začaly únavou klížit oči. Takřka nevědomky nejprve usedl a pak se položil na zem a proti své vůli usnul.

Naštěstí byl Coupe-a-Coeur spolehlivější strážce, krátce před půlnocí se ozval jeho štěkot a vzbudil spící.

„Vzhůru!... Pozor!...“ zvolal desátník, který rázem procitnul.

Také setník Hardigan byl v okamžiku na nohou.

„Poslouchejte, pane setníku!“ pravil Pistache.

Z levé strany skupiny palem se ozýval silný lomoz, praskot lámaných suchých větví a prodíraných houští, ve vzdálenosti asi sta kroků.

„Že by nás Tuaregové ze Zenfigu pronásledovali a byli nám v patách?...“

Nebylo pochyb, že Tuaregové, jakmile pohřešili uvězněné zajatce, se dali do stíhání.

Ale setník Hardigan, když chvíli napjatě poslouchal, byl jiného názoru:

„Ne... To nejsou domorodci!... Ti by zkusili překvapit nás!... Ti by nedělali tolik hluku.“

„Ale co by to pak bylo?“ tázal se inženýr.

„Nejspíš zvěř...šelmy, které se potloukají oázou,“ vysvětloval desátník.

Opravdu. Ležení nebylo ohrožováno Tuaregy, nýbrž dravou zvěří, jedním nebo několika lvy, jejichž blízkost byla nebezpečná. Kdyby se vrhli na ležení, šlo by jim odporovat holýma rukama?

Pes jevil největší znepokojení a desátníkovi bylo třeba nemálo úsilí, aby ho upokojil, zdržel štěkání a zadržel na místě. Byl pořád připraven ke skoku do houští, z něhož se ozývalo hrozné řvaní.

Co se tam dělo?... Rvaly se spolu šelmy a tahaly o kořist s tak velikou rozlíceno stí? Anebo zvětřily uprchlíky pod skupinou stromů a chystaly se na ně vrhnout?

Uplynulo několik minut trapné úzkosti. Byli-li zpozorováni, pak bylo se setníkem Hardiganem a jeho druhy zle. Nejlépe bylo tiše vyčkávat na místě a především vylézt na stromy, aby se vyhnuli případnému útoku.

Setník to také nařídil a jeho lidé se právě chystali vyplnit tento rozkaz, když se desátníkovi vymkl z ruky pes a zmizel napravo od ležení.

„Zůstaneš zde!...“ volal za ním Pistache tlumeně. „Coupe-a-Coeur... sem pojď!“

Pes neslyšel nebo nechtěl slyšet a nevrátil se.

Zdálo se, že se nyní hluk a řvaní vzdaluje, slábly a umlkly konečně docela. Co bylo jediné ještě slyšet, to byl štěkot vracejícího se Coupe-a-Coeura.

„Odtáhly,... šelmy se patrně vzdálily,“ poznamenal setník.“Zdá se, že nás nezpozorovaly. Teď již se není čeho obávat.“

„Hleďme, copak to má Coupe-a-Coeur,“ zvolal Pistache, který hladil psa, a ucítil pod rukama vlhkou krev. „Snad nedostal jednu přes čenich?“

Sotva... neboť Coupe-a-Coeur nekňučel a nenaříkal, vesele vyskakoval a běžel několikrát napravo a zpět, jakoby chtěl přimět desátníka, aby ho následoval. Desátník mu chtěl být po vůli, ale setník ho zadržel.

„Nikoliv... zůstaňte, Pistache!“ pravil. „Vyčkejme úsvitu, pak uvidíme, co bude třeba udělat.“

Desátník poslechl. Každý se zase položil na své místo, z něhož ho vypudilo řvaní šelem, a za chvilku opět všichni spali. Pak jejich spánek již nebyl rušen a když se probudili, slunce právě vystupovalo na východním obzoru u Melriru.

Coupe-a-Coeur zase odběhl do háje a když se vrátil, měl zase čerstvé stopy krve na své srsti.

„Nejspíš tam leží raněné nebo zdechlé zvíře,“ poznamenal inženýr.

„Snad jeden ze lvů zaplatil svou bojechtivost smrtí...“

„Škoda, že není jedlý. To bychom si pochutnali,“ pravil jeden z obou vojáků.

„Podíváme se tam,“ odpověděl setník Hardigan.

Všichni se vydali za psem, který je vedl hlasitě štěkaje a ve vzdálenosti asi sta kroků nalezli zvíře, ležící ve vlastní krvi.

Lev to však nebyl, nýbrž veliká antilopa, kterou lvi zardousili, o niž zápasili a kterou nechali ležet na místě, když jim rozlícenost nedala upustit od zápasu a boje.

„Ach, to je výborné... to je výborné!“ opakoval desátník. „Ejhle, zvěř, kterou bychom sami nikdy neulovili!... To přišlo jako na zavolanou! Teď vystačíme s masem na celou cestu.“

Byla to opravdu šťastná náhoda. Uprchlíci se již nemuseli omezovat na datle a kořínky. Vojáci a Pistache okamžitě vyřezali nejlepší kusy z antilopy, z níž ovšem i Coupe-a-Coeur dostal svůj díl. Měli z ní několik kilogramů čerstvého masa, které odnesli do ležení. Tam rozdělali oheň, položili půl tuctu řízků na žhavé uhlí a není třeba zvlášť poznamenávat, jak si všichni na této šťavnaté roštěné pochutnali.

Každý byl nemálo posílen touto neočekávanou snídaní, v níž bylo maso zaměněno za datle, a když byla s obecným uspokojením skončena, setník Hardigan pobídl k odchodu.

„Vzhůru!“ pravil. „Nesmíme se zdržovat..., pronásledování zenfigských Tuaregů nám dosud hrozí...“

Než se dali na cestu, uprchlíci se pozorně rozhlédli po celém pomezí Henguizu, které se táhlo až k osadě. Bylo liduprázdné a také na celém prostranství chottu, na východ i na západ, nebylo vidět živou duši.

Nejen šelmy a přežvýkavci se stranili těchto pustých končin, ale i ptáci se jim vyhýbali. Proč by se v nich také zdržovali, když různé oázy Henguizu jim poskytovaly hojně to, co by marně hledali na pustém prostranství chottu?

K poznámce, kterou v té příčině učinil setník Hardigan, odpověděl inženýr:

„Však zde budou brzo stálými hosty, aspoň vodní ptáci, rackové, fregatky, ledňáčkové, až Melrir bude změněn ve veliké jezero, a dole ve vodě se budou prohánět ryby a velryby Středozemního moře. Vidím již v duchu, jak parní a plachetní lodi, obchodní a válečné flotily brázdí nové moře!“

„Ano, až bude chott naplněn vodou, pane inženýre,“ poznamenal desátník Pistache,“avšak dokud to není, použijme ho ještě, abychom se po něm dostali pěšky k průplavu.“

„Zajisté,“ odpověděl pan ze Schallerů. „Ale dlouho to již nebude trvat. Setrvávám ve svém přesvědčení, že zavodnění Melriru a Rharsy se stane skutkem dřív, než si myslíme.“

„Kdyby to trvalo pouze rok,“ usmál se setník Hardigan, „bylo by to pro nás přece jen příliš dlouho. Jakmile budou přípravy skončeny, dám znamení k odchodu.“

„Tak teď, pane Françoisi, hezky si připravte nohy,“ pravil desátník.

„Přál bych vám, abychom brzo přišli do vesnice s holírnou a hostincem, jinak brzo budeme mít všichni vousy jako sapéři (zákopníci)!“

„Sapéři,“ zabručel pan François, který se již nepoznával, když se prohlížel ve vodách ouedu.

Za poměrů, v nichž uprchlíci vězeli, nebyly přípravy na cestu ani dlouhé ani složité. Toho jitra se však přece trochu zdrželi, a to nutností, opatřit si potřebnou potravu na dva dny až do Goleah. Měli ještě kusy masa z antilopy, z níž snědli teprve část. Ale jak rozdělat oheň na cestě Melrirem, kde byl nedostatek dříví?...Zde bylo paliva dost, protože nedávný prudký vichr sházel na zem spoustu zlámaných větví.

Desátník a oba spahiové se dali proto hned do práce. Za půl hodiny byly řezy výborného masa upečeny na žhavém uhlí. Když vychladly, Pistache je rozdělil na šest porcí, každý si vzal svoji a zabalil ji do čerstvých listů.

Podle výše slunce, zvedajícího se nad obzorem v zardělých párách a věštícího horký den, soudili, že je asi sedm hodin. Na pochodu, který zahájili, nechránil tentokrát setníka a jeho druhy stín stromů Henguizu proti výhni slunečních paprsků.

K této politováníhodné okolnosti přistupovala druhá, jejíž nebezpečí bylo vážnější. Dokud uprchlíci šli podél stinného kraje Henguizu, nemohli být tak snadno spatřeni a pronásledováni. Ale až budou přecházet pustým dnem chottu, kdo ví, zda jejich pochod nebude zpozorován? A jestliže nějaká tlupa z kmene Tuaregů se k nim bude blížit, kam se mají uchýlit, aby se vyhnuli tomuto setkání?... Anebo jestli se bude Hadžar se svými jezdci dnes nebo zítra tudy vracet do Zenfigu?

K těmto nebezpečím se přidaly ještě další nesnáze pochodu na sesouvavém melrirském terénu, jehož cesty byly setníkovi neznámé. Co nebezpečí se tajilo v těchto dvaceti pěti kilometrech mezi Henguizem a Goleah!

Setník Hardigan a pan ze Schallerů již nad vším uvažovali a dosud na to mysleli. Ale ať byly ty nesnáze sebevětší, co jiného jim zbývalo, než se do nich vrhnout. Ostatně všichni byli plni odvahy, ohně a síly.

„Vpřed!“ zavelel setník.

„Ano, na pochod... chrabrý národe!“ dodal desátník Pistache k oběma vojákům, aby jim dodal odvahy a dobré mysli.