XIV. KAPITOLA V zajetí Soharovi zajatci byli zavedeni do starého bordžu vesnice, který už od dávných let ležel v rozvalinách. Jeho sešlé zdi se zvedaly na mírném návrší po severním kraji oázy. Za starých dob, kdy kmeny po celé rozloze Džeridu spolu sváděly veliké boje, sloužívala tato prostá tvrz za útočiště zenfigským Tuaregům. Po uklizení těchto domácích svárů už nikdo nedbal, aby ji opravil nebo udržel v dobrém stavu.
Tvrz byla obehnána „surem“, valem na mnohých místech poškozeným, na kterém se zvedal surrah, minaret, zbavený špičky. Z toho minaretu se otevíral široký rozhled všemi směry.
Ale přes svůj sešlý stav měl bordž ve středu stavby několik místností způsobilých k obývání. Dvě nebo tři síně sousedící s vnitřním nádvořím a oddělené silnými zdmi, bez nábytku a bez čalounů, mohly poskytnout přístřeší v létě proti nečasu a v zimě proti chladné roční době.
V těchto síních byli umístěni po svém příchodu inženýr, setník Hardigan, desátník Pistache, pan François a oba spahiové.
Hadžar je neuznal hodnými jediného slova a také Sohar, který je vedl do bordžu pod stráží dvanácti Tuaregů, nedával odpověď na jejich otázky.
Při přepadení v ležení neměli setník a jeho druzi čas, aby se chopili svých zbraní, šavlí, revolverů a pušek. Byli prohledáni a obráni o peníze, které u nich byly nalezeny. Panu Françoisovi tito lotři nenechali ani jeho břitvu, a to, tuším, trápilo pana Françoise nejvíce.
Když je Sohar nechalo samotě, setník a inženýr si prohlédli především své vězení.
„Je-li člověk zavřený do vězení,“ myslel pan ze Schallerů, „je jeho první povinností, se s ním seznámit.“ „A druhou, z něho utéci,“ dodal setník Hardigan. Všichni si proto prohlédli vnitřní nádvoří, uprostřed kterého se zvedal minaret, a zjistili, že zdi, kterými bylo obehnáno nádvoří, asi dvacet stop vysoké, se nedají přelézt. Neobjevili v nich ani jediný průlom, kterých měl vnější val několik, podél vinoucí se cesty. Z té vedla jediná brána do vnitřního dvora. Ale Sohar zavřel bránu na zámek a závoru a nebylo ani pomyšlení, že by se její silná křídla, pobitá železnými pláty, dala vypáčit. A přece se nedalo uniknout jinudy než touto branou. Situace byla tedy zlá, zvláště, povážíme-li že i okolí bordžu bylo nepochybně bedlivě střežené.
Nadešla noc, kterou zajatci strávili v úplné tmě. Nemohli si opatřit jediné světlo. V prvních hodinách večera čekali, že jim bude přinesený pokrm a voda, protože už hynuli žízní. Ale brána se neotvírala.
Za mdlého svitu krátkého šeření si zajatci prohlédli dvůr a pak se uchýlili do jedné ze síní přiléhajících ke dvoru, kde jim hromádky suché alfy posloužily jako lůžka. Tam se oddali velmi smutným úvahám. Do hovoru, který se mezi nimi rozpředl, se vmísil desátník se starostlivou otázkou: „Snad nás ti lotři nechtějí umořit hladem?“ Nikoliv, toho se nebylo třeba obávat. Na posledním pochodu, asi deset kilometrů před Zenfigem, tlupa Tuaregů udělala zastávku a zajatci dostali svůj díl potravy, která byla naložena na velbloudech. Ovšem, když nadešel večer, byli by setník Hardigan a jeho druzi něco rádi pojedli, ale mučivým se jim mohl stát hlad až druhý den, nebude-li jim ráno v dostatečné míře dodána potrava.
„Zkusme usnout,“ pravil inženýr.
„A snít, že sedíme u plného stolu, pokrytého kotletami, pečenými husami a salátem...“ dodal desátník.
„Už dost, desátníku,“ doporučoval pan François, „spokojili bychom se s dobrou polévkou se slaninou.“ Jaké měl Hadžar úmysly se zajatci? Setníka Hardigana jistě poznal. Chtěl se snad pomstít na něm, maje ho nyní ve své moci? Nebo usmrtit ho a jeho druhy s ním?
„Nemyslím,“ pravil pan ze Schallerů. „Nepodobá se pravdě, že by náš život byl ohrožen. Tuaregům bude záležet na tom, aby nás měli pro všechny případy jako rukojmí. Ale, aby znemožnili dokončení prací na průplavu, se dá předpokládat, že Hadžar a jeho Tuaregové obnoví své útoky na 347. kilometr, jakmile se tam dělníci Společnosti vrátí. Se svým novým pokusem však může Hadžar pohořet. Kdyby upadl znova do rukou vojenských úřadů, byly by podruhé opatrnější, aby jim neutekl. V tom případě by bylo pro něho velikou výhodou, mít nás ve svémoci až do dne, kdy by, ohrožen znovu na životě, mohl předstoupit před úřady a říci: Můj život a život mých druhů za život mých zajatců. A na tento návrh by úřady asi přistoupily. Myslím, že ten den není daleko, neboť jeho dvojnásobný smělý kousek je už nyní asi hodně známý a brzo bude mít co dělat s maghzeny a goumy, vyslanými na naše osvobození.“ „Možná, že máte pravdu,“ odpověděl setník Hardigan. „Ale nesmíte zapomínat, že Hadžar je člověk mstivý a ukrutný... Jeho vážnost je tady v sázce. Rozumně uvažovat, jako je našim zvykem, v jeho povaze není. Bude asi pomýšlet jen na svou osobní mstu...“ „Zvláště proti vám, pane setníku,“ poznamenal desátník Pistache, „poněvadž jste ho před několika týdny dostal do pasti.“ „Zajisté, desátníku, a jen se divím, když mne poznal a ví, kdo jsem, že se nedal hned první chvíli strhnout k násilnostem... Však uvidíme... Jisté je to, že jsme nyní v jeho moci a že neznáme osud Villetta a Pointara, jako oni neznají náš. Ale já nejsem muž, milý inženýre, který by chtěl být cenou za Hadžarovu svobodu a trofejí jeho lupičského života.
Musíme uniknout stůj co stůj, a až nadejde vhodná chvíle, zkusím i nemožnosti, abych se odtud dostal. Chci se vrátit ke svým druhům volný a ne jako vyměněný zajatec a chci šetřit svůj život, abych se s revolverem nebo šavlí v ruce ještě jednou shledal s tímto lupičem, který se nás tak zákeřně zmocnil.“ Zatímco Hardigan a pan ze Schallerů snili své plány o útěku, Pistache a pan François, odhodlaní následovat své velitele, počítali spíše s pomocí zvenčí a snad i s inteligencí svého přítele Coupe-a-Coeura. Taková byla tedy situace, jejíž vážnost nebyla tajná nikomu z nich. Víme už, že Coupe-a-Coeur následoval své pány z ležení až do Zenfigu, a že Tuaregové ho neodháněli. Ale když setník Hardigan a jeho druhové byli uváděni do bordžu, Tuaregové nedopustili, aby tam věrné zvíře vešlo s nimi. Byl v tom úmysl? Kdo to mohl vědět! Ale všichni litovali, že Coupe-a-Coeur není při nich. A přece, kdyby ho byli do bordžu vpustili, jaké služby by jim mohl prokázat svou věrností a rozumností?
„Nevím, nevím...“ opakoval desátník Pistache, a rozmlouval s panem Françoisem. „Psi mívají pudem nápady, na které by lidé nepřišli! Kdyby se někdo Coupe-a-Coeurovi zmínil o jeho pánovi, strážmistrovi Nikolovi a jeho příteli Va-d'l'avantovi, pustil by se jistě z vlastního popudu do běhu, aby je vyhledal. Ovšem nemůžeme-li se my vytratit z tohoto prokletého nádvoří, nedovedl by to ani Coupe-a-Coeur! Ale co na tom, přece bych ho tu měl rád u sebe!... Jen aby mu ta cháska neublížila!“ Pan François se místo odpovědi omezil jen na to, že potřásl hlavou a přejel si rukou bradu a tváře, jejichž neoholené vousy už píchaly. Když zajatci marně čekali, že si na ně jejich věznitelé vzpomenou pokrmem, nezbývalo jim, než pomýšlet na odpočinek, kterého už měli tolik zapotřebí. Položili se na hromádky alfy, usnuli všichni dřív nebo později a neprobudili se, až už byl den. Ale žádný z nich nespal klidně, tížil je jejich trudný stav i ve snu.
„Když jsme nedostali včera večeři,“ poznamenal správně pan François, „můžeme z toho soudit, že nedostaneme ani snídani?“ „To by bylo mrzuté, a řekl bych, ohavné!“ odpověděl desátník Pistache, který už zíval, nikoliv ospalostí, ale hladem. K otázce, která se stávala utkvělou, se jim mělo dostat vysvětlení. Za hodinu vešel Ahmet a dvanáct Tuaregů do dvora a položili tam podobný koláč, jaký dostali zajatci včera, a tolik studeného masa a datlí, co stačilo na den pro šest osob. Přinesli také několik džbánů dobré vody, nabrané v ouedu, který protékal oázou Zenfigem.
Ještě jednou se pokusil setník Hardigan dozvědět něco bližšího o osudu, který chystal náčelník Tuaregů svým zajatcům a zeptal se na to Ahmeta.
Ale Ahmet se zachoval nejinak než včera Sohar. Měl patrně určitý rozkaz v té záležitosti. Ahmet se vzdálil z nádvoří a nepromluvil ani slovo. Tři dny minuly a nepřinesly změny v postavení zajatců. Uprchnout z bordžů přes zeď se ukázalo nemožné, protože bez žebříku, který neměli, nebylo možné přelézt vysoké hradby. Kdyby se jim podařilo se dostat přes zeď, pak pod ochranou noci by nebyl útěk z oázy nemožný. Neboť se nezdálo, že by byl bordž venku střežen, ve dne i v noci bylo i na cestě kolem bordžu úplné ticho. Ale co to bylo platné, když zeď nebylo možné přelézt a bránu vypáčit?
Ostatně od prvního dne uvěznění se podařilo desátníkovi Pistachovi vyzvědět polohu oázy. Po mnohém úsilí, stokrát v nebezpečí, že si zláme vaz, se Pistache vydrápal po pobořeném schodišti k vrcholu minaretu, zbaveného svého krytu.
Opatrně, aby nebyl pozorován, vyhlížel odtud posledními zbylými otvory na širé panoráma, které se rozkládalo před jeho zrakem.
Pod ním kolem bordžu se prostírala osada mezi stromy oázy Zenfigu. Za ní, v délce asi tří nebo čtyř kilometrů, od východu k západu leželo území Henguizu. Většina příbytků byla obrácena průčelím k severu a odrážela se od tmavé zeleně svou bílou barvou. Podle místa, kde stál jeden z těchto domů, skupině staveb obklopujících jeho zdi, počtu praporů, vlajících nad jeho vchodem, soudil ne bezdůvodně desátník, že to bude asi dům, ve kterém přebývá Hadžar, a Pistache se nemýlil.
Když odpoledne 20. dubna desátník zase činil na vršku minaretu svá pozorování, všiml si, že ve vesnici vládne mimořádný ruch, a že kdekdo vychází z domu. Vedle toho se z různých míst Henguizu scházel do oázy veliký počet domorodců. Obchodní karavany to nebyly, neprovázel je jediný velbloud nebo soumar.
Konala se dnes k Hadžarovu vyzvání důležitá schůzka v Zenfigu?...
Hlavní náměstí bylo velmi brzy zalidněno.
Když viděl, co se děje, desátník uznal za vhodné, uvědomit o tom setníka a zavolal ho.
Setník Hardigan se neváhal přidružit k Pistachovi v úzkém koutě minaretu, do něhož se dostal jen s nebezpečím a nejvyšším napětím sil.
Nebylo pochyb, několik set Tuaregů se scházelo v té chvíli v Zenfigu k nějaké poradě. Až nahoře na minaretu bylo slyšet volání a vidět zvláštní neklid a vzrušení, které ztichlo teprve příchodem nějakého muže, provázeného mužem a ženou, který vyšel z domu, o kterém desátník soudil, že je to obydlí náčelníka Tuaregů.
„To je Hadžar! Ano... to je on!“ zvolal setník Hardigan. „Poznávám ho...“ „Máte pravdu, pane setníku,“ odpověděl Pistache, „také ho poznávám.“ Byl to opravdu Hadžar se svou matkou Džemmou a bratrem Soharem, jejichž příchod na náměstí byl bouřlivě vítán. Pak nastalo ticho a Hadžar obstoupen lidem a velmi přerušován nadšeným voláním, měl celou hodinu řeč k tomuto shromáždění domorodců. o čem mluvil, nemohl setník a desátník vědět. Když byla schůzka skončena, ozvalo se nové bouřlivé volání. Pak se Hadžar vrátil do svého příbytku a vesnice začala znenáhla nabývat své dřívější klidné tvářnosti.
Teď setník Hardigan a Pistache také slezli do nádvoří a sdělili svým druhům, čeho byli svědky.
„Myslím, že schůze byla asi svolána proto, aby zvedla odpor proti zavodnění chottů a že bude mít vzápětí nějaký nový útok...“ pravil pan ze Schallerů.
„Také myslím,“ poznamenal setník Hardigan. „Ale to by nasvědčovalo tomu, že se Pointar zase vrátil do Goleah.“ „Nešlo-li jen o nás,“ přidružil se nyní k hovoru desátník Pistache, „a nesešli-li se tito zbojníci jen proto, aby se přišli podívat na popravu zajatců.“ Po těchto slovech následovalo dlouhé ticho. Setník a inženýr si vyměnili pohled, který prozrazoval jejich tajné myšlenky. Zda se opravdu nebylo nutné obávat, že se náčelník Tuaregů odhodlal krvavě se pomstít, že chtěl dát odstrašující příklad veřejnou popravou, a že k tomu cíli do Zenfigu svolal různé henguizské kmeny? A kolik naděje mohli mít, že jim buď z Biskry, buď z Goleah přijde pomoc, neznal-li poručík Villette ani místo, kam byli zajatci odvlečeni, ani jméno kmene, do jehož rukou upadli?
Než sestoupili z minaretu, setník Hardigan a desátník se ještě naposled rozhlédli po celé končině Melriru, která se prostírala před nimi. Severně poušť, jižně poušť, pouště i na těch částech, které z obou stran na východě a na západě obkličovaly Henguiz, který po zatopení chottu měl být ostrovem. Na celé rozloze této prolákliny nebylo vidět jedinou proláklinu. A kdyby i pátrání vedlo poručíka Villetta do Zenfigu, co by mohl podniknout se svými několika muži proti celé osadě?...
Nezbývalo tedy, než vyčkávat další věci, které neslibovaly nic dobrého. Nemohla se každou chvíli otevřít brána bordžu, aby vpustila k zajatcům Hadžara a jeho lidi? Jestlipak šlo pomýšlet na odpor, kdyby je dal náčelník Tuaregů vyvléci k veřejné popravě? A co se dnes nestalo, zda nehrozilo zítra?
Ale den zatím minul a nic se nezměnilo. Pokrm, ráno přinesený do nádvoří, jim stačil a když nadešel večer, položili se zase na lůžka z alfy v síni, v níž strávili i předešlou noc.
Nebyli tam ani půl hodiny, když k nim zvenčí dolehl šramot. Přecházely to hlídky kolem bordžu?... Či otvírali bránu?... Nebo snad posílá Hadžar pro vězně?… Desátník vykročil a nachýlen ke dveřím poslouchal. Nebyl to šramot, který dozníval k jeho sluchu, nýbrž tlumené a žalostné hafání. Podél vnějšího valu pobíhal pes.
„Coupe-a-Coeur... to je Coupe-a-Coeur!“ zvolal Pistache. A shýbnul se až k prahu, opakoval: „Coupe-a-Coeur... Coupe-a-Coeur!... Jsi to ty, mé dobré zvíře…“ Pes poznal desátníkův hlas, jakoby poznal hlas svého pána Nikola a zase přit1umeně zaštěkal. „Ano... to jsme my... Coupe-a-Coeur... to jsme my,“ volal radostně Pistache. „Ach, kéž bys mohl nalézt strážmistra a jeho starého bratra, tvého přítele Va-d'l'avanta... Va-d'l'avanta, slyšíš, a zpravit je, že jsme tu zavřeni v tomto dvorku!“ Setník Hardigan a ostatní přistoupili ke dveřím. Ókéž by mohli použít psa, aby se dorozuměli se svými druhy!... Drobný lístek přivázaný k hrdlu by stačil! Zda by nemohlo toto věrné zvíře, vedeno pudem, vyslídit poručíka?... A Villette, jakmile by byl zpraven, kde vězí jeho druhové, by již učinil rychlá opatření, aby je vysvobodil!...
Za žádnou cenu však nesměl být Coupe-a-Coeur přistižen u brány bordžu. Proto mu desátník několikrát opakoval: „Jdi, Coupe-a-Coeur, jdi zase!...“ Coupe-a-Coeur to patrně pochopil, neboť odběhl a ještě zaštěkal na rozloučenou. Druhý den byly přineseny pokrmy jako den před tím, hned v prvních ranních hodinách a nic nenasvědčovalo tomu, že by se toho dne mělo se zajatci stát něco zvláštního.
Následující noc pes nepřišel, aspoň ho Pistache neslyšel, ačkoliv dával dobrý pozor. „Kdo ví, co se s ním stalo a nevpálil-li mu zatím někdo kulku do těla,“ myslel si desátník. „Zdali se s ním ještě někdy shledáme?“ Také druhé dva dny se neudálo nic, co by stálo za zmínku a rovněž v osadě nezpozorovali nějaké zvláštní hnutí. Teprve 24. dubna kolem jedenácté hodiny setník Hardigan, prodléval zase na vršku minaretu a rozhlížel se kolem, zpozoroval v Zenfigu jakýsi ruch. Zdálo se mu, že slyší dupot koní a nezvyklý lomoz zbraní.
A zase se obyvatelstvo hromadně hrnulo na náměstí, k němuž směřovalo i několik jezdců.
Chtěli snad dnes předvést setníka Hardigana a jeho druhy před Hadžara?...
Ani tentokrát se obava naštěstí nesplnila. Naopak, vše věštilo brzký odchod náčelníka Tuaregů. Přehlížel, sám na koni, uprostřed náměstí asi sto jezdců. Za půl hodiny se Hadžar postavil do čela této tlupy, vyrazil z dědiny a zamířil s ní na východ od Henguizu.
Setník sestoupil hned do dvora a oznámil Hadžarův odjezd svým druhům.
„Jde nejspíš o výpravu na Goleah, kde snad s pracemi zase započali,“ podotkl inženýr.
„Kdo ví, nepotká-li se Hadžar cestou s Villettem a jeho družinou?“ pravil setník.
„Ano...vše je možné, ale jisté to není,“ odpověděl desátník. „Jisté je jen to, že nyní, kdy Hadžar a jeho lotrasové odešli z oázy, nastává příležitost k útěku.“ „Ale jak?“ pravil jeden ze spahiů. Ano... jak? ... Jak využít příležitosti, která se naskytla?... Ale zda nebyly zdi bordžu pořád nepřístupné? A brána, pečlivě zvenčí uzamčená, mohla být zdolána?... Od koho mohli očekávat pomoc?...
Avšak přece přišla neočekávaná pomoc.
Následující noc se zas jako poprvé ozvalo přitlumené zaštěkání psa a hned potom bylo slyšet, jak hrabe v zemi blíže brány.
Veden instinktem, objevil Coupe-a-Coeur trhlinu v této části suru, díru zpola zemí zaházenou, která spojovala vnitřek s vnějškem.
A za chvt1i desátník, který se již nemohl dočkat, spatřil psa v nádvoří.
Ano, Coupe-a-Coeur byl u něho, vyskakující a štěkající, a jen stěží šlo upokojit radost hodného zvířete.
Setník Hardigan, pan ze Schallerů a ostatní se rychle vyhrnuli ze síně a následovali psa, který se vracel k objevenému otvoru.
Bylo to ústí do úzké chodby, z níž stačilo odstranit několik kamenů a země, aby se jím člověk mohl provléci.
„Ejhle, naděje na útěk!“ zvolal Pistache.
„Ano... docela mimo nadání. Musíme ji zkusit ještě tuto noc, než se Hadžar vrátí do Zenfigu.“ Ale největší nesnáz je čekala až venku. Zda se jim podaří nepozorovaně projít dědinou a pak oázou?.. A kterým směrem se mají pustit v čiré noci?... Což, jestli se potkají s Hadžarovou tlupou?... A kterak urazí padesát kilometrů do Goleah bez potravy, s trochou datlí a jedlých kořínků, které najdou v oázách?
Ale nikdo z nich nepomýšlel na toto nebezpečí. Neváhali ani okamžik, pokusili se o útěk. Šli za psem k díře, kterou pes proběhl první.
„Prolezte,“ pravil setník k desátníkovi.
„Až po vás, pane setníku,“ odpověděl desátník dvorně.
Bylo třeba učinit opatření, aby se kameny neřítily dolů a svým dopadem nevzbudily pozornost. Zajatci s tím byli brzo hotovi a po deseti minutách již byli venku, na cestě, vinoucí se kolem bordžu.
Noc byla tmavá, zamračená, bez hvězd. Setník Hardigan a jeho druzi by nevěděli, kterým směrem se dát, kdyby je nevedl Coupe-a-Coeur. Moudrému zvířeti mohli však bez obav věřit. V okolí bordžu nebylo živé duše, také ne na svazích, z nichž sklouzávali a spouštěli se, než se dostali k prvním stromům.
Bylo jedenáct hodin. Ticho vládlo dědinou a z oken, z opravdových děr, nesvítilo jediné světlo.
Uprchlíci se tiše plížili mezi stromy a až na pomezí dědiny nepotkali nikoho.
Ale tam náhle před nimi stál muž, jako vyrostlý ze země se svítilnou v ruce.
Poznali ho a on je.. Byl to Mezaki, který se vracel z této strany dědiny do svého obydlí. Aby ze sebe vyrazil výkřik, mu již nestačil čas. Pes mu skočil na hrdlo a Mezaki se svalil k zemi.
„Výborně, Coupe-a-Coeur... výborně!“ pravil potichu desátník.
Setník a jeho druhové neměli zapotřebí, znepokojovat se bídníkem, který ležel mrtev na zemi a rychlým krokem pospíchali k hranici HengJlizu a odtud zamířili na východ, do Melriru.
