XIII. KAP I TOLA OázaZenfig Chott Melrir s Farfarijskými bažinami na severu a s ostatními proláklinami téže povahy jako chott Meruan, má téměř podobu pravoúhlého trojúhelníku. Od severu k východu přepona tvoří téměř rovnou čáru, sahající od Tahir-Nassou až ke konci druhého průplavu nad třicátým stupněm zeměpisné šířky. Jeho delší odvěsna, nepravidelně zprohýbaná, se rovnoběžně táhne s tímto stupněm a je prodloužena jako na východě menšími chotty. Na západě kratší odvěsna vybíhá k osadě Tahir-Nassou a zachovává téměř rovnoběžný směr s Zasaharskou dráhou, projektovanou jako prodloužení trasy Philippe - Ville - Konstantinopolis - Batna - Biskra, jejíž směr bylo nutné poněkud pozměnit, aby nemusela být stavěna odbočka, spojující ji s přístavem nového moře, na protilehlém břehu při ústí druhého průplavu.
Šířka tohoto velikého dna - ostatně méně rozlehlého než povrch Džeridu a Fedžedži - měří padesát pět kilometrů mezi koncem druhé části průplavu a budoucím přístavem na západním pobřeží, jehož umístění mezi signální stanicí Cheggy a ouedem Itelem mělo být přesněji teprve stanoveno, když původní projekt, zvolit za přístav jižněji položený Mraier, padl. Z té plochy mohlo být zavodněno jen šest tisíc čtverečních kilometrů, t. j. 600 000 hektarů, protože zbývající část leží výš než hladina Středozemního moře. Celkem mělo nové moře v mezích obou chottů obsahovat osm tisíc čtverečních kilometrů, kdežto nezaplavená plocha, vyčnívající z vod Rharsy a Melriru, měla měřit pět tisíc čtverečních kilometrů.
Tyto nezaplavené části by se staly ostrovy, tvořícími jakýsi archipelag, skládajícími se ze dvou velikých ostrovů. První, nazvaný Henguiz by měl podobu trojúhelníku s výběžkem uprostřed chottu, který je rozděloval na dvě části, kdežto druhý by zaujímal zadní část mezi oběma stranami pravého úhlu, nedaleko Stranie. Menší ostrůvky by vznikly hlavně na jihovýchodní straně, v rovnoběžných řadách. Až by projížděly lodi průlivy tohoto archipelagu, musely by bedlivě dbát na hydrografická znamení, aby zmenšily nebezpečí této plavby.
Oblast obou zavodněných chottů by byla vroubena několika oázami s datlovými háji a úrodnou půdou. Je samozřejmé, že by ji bylo nutné napřed vykoupit z držení jejich majitelů. Podle odhadu setníka Roudaira odškodnění, které měla vyplatit Francouzsko-východní společnost, by nepřesahovalo pět milionů franků, které společnost chtěla uhradit ze dvou a půl milionů hektarů půdy a lesů, které jí postoupila vláda.
Nejvýznamnější z oáz Melriru, ležící při severní části Henguizu, měřila tři až čtyři kilometry a měla po zaplavení chottu s ním bezprostředně na severní straně sousedit.
Tato oáza byla bohatá na datlovníky nejlepší jakosti, jejichž plody, karavanami vyvážené, byly zvláště vyhledávány na trzích Džeridu. Jmenovala se Zenfig a její obchodní styky s hlavními osadami La Hammou, Neftou, Tozeurem, Gábesem a jinými, se omezovaly na několik karavan, přicházejících v době sklizně.
Pod mohutnými stromy Zenfigu bydlelo asi tři až čtyři sta domorodců z kmene Tuaregů, jednoho z nejnepokojnějších na Sahaře. Příbytky osady, asi sto, stály všechny na té straně oázy, která měla tvořit pobřeží chottu. Směrem od středu oázy a po jejích stranách se prostírala obdělaná pole a pastviny, z nichž se živili obyvatelé a jejich domácí zvířata. Oued, který se měl stát ramenem nového moře, se svými drobnými přítoky stačil potřebám obyvatelstva.
Už jsme se zmínili, že oáza Zenfig měla s ostatními oázami provincie Konstantiny jen řídké styky. Opatřovali si tady zásoby jen kočující Tuaregové potulující se pouští. Karavany putující mimo se jí nejraději vyhnuly, a právem. Byly už tolikrát tlupami, které se vyřítily ze Zenfigu, přepadeny a obrány!
Přístup k oáze byl velmi obtížný a velmi nebezpečný. Všude totiž podél celé oázy se půda chottu skládala z nespolehlivého vysokého písku, v němž mohla karavana snadno úplně uváznout. Po této třetí horní písečné vrstvě, promísené sádrou a solí, se táhlo sotva několik schůdných stezek, známých jen domorodcům, kterých bylo třeba se opatrně držet, pokud se příchozí nechtěl zabořit do hlubokých, zasypaných tůní. Snadno přístupný by se stal Henguiz teprve tehdy, až by měkká kůra, v níž noha nenalézala oporu, byla zaplavena vodami. A to právě Tuaregové nechtěli za žádných okolností připustit. Proto se v Henguizu soustředilo ohnisko nejsilnějšího a nejvážnějšího odporu. Ze Zenfigu vycházely neustálé výzvy ke“svaté válce“ s cizinci.
Mezi kmeny Džeridu Zenfig zaujímal první místo a jeho vliv na všechny ostatní domorodce byl odnepaměti veliký. Mohl ho také bezpečně vykonávat, protože se nemusel obávat, že by mohl být ve svém těžko dostupném místě zneklidňován. Toto vynikající postavení by určitě rázem pozbyl, jakmile by vody Malé Syrty zaplavily chott a jakmile by učinily z Henguizu ostrov uprostřed Melriru.
Na oáze Zenfigu, kde staré mravy a obyčeje nepodlehly změnám, si kmen Tuaregů zachoval svou původní ryzost nejdokonaleji. Muži jsou krásným typem, vážná tvář, hrdé držení, volná chůze, ve které se odráží sebevědomí, všichni nosí prsten se zeleným serpentinem, který propůjčuje jejich pravici, jak se domnívají, větší sílu. Od narození jsou stateční, nebojí se smrti. Oblékají se dosud podle způsobu svých předků nosí ganduru z bavlněné, vzorkované súdánské látky, bílou a modrou košili, spodky utažené kolem kotníků, kožené sandály, na hlavě na způsob turbanu svinutou chechinu, z níž splývá až k ústům závoj, chránící rty od prachu.
Ženy jsou obzvlášť krásné, mají modré oči, husté obočí a dlouhé řasy, chodí s nezakrytou tváří a zahalují se jen před cizincem, na projev úcty. V příbytcích jich není několik, protože kmen Tuaregů, proti předpisům koránu, nedovoluje mnohoženství, ale připouští za to rozvod.
Takovým způsobem utvořili Tuaregové v těchto končinách Melriru zvláštní populaci, která se nikdy nemísila s ostatními kmeny Džeridu.
Jestliže někdy vyvedli velitelé své věrné z oázy, bylo toho příčinou jen slibné přepadení a oloupení karavany nebo pomsta uvalená na některé znepřátelené sousední oázy.
Tito Tuaregové z oázy Zenfigu byli vskutku nejobávanější zloději, kteří ohrožovali jistotu celého dolního Tuniska až k samému Gábesu. Vojenské úřady pořádaly výpravy proti těmto lupičům, ale s nevalným výsledkem, protože, když hrozilo nebezpečí, Tuaregové uměli včas ustoupit do svých nepřístupných melrirských doupat.
Ostatně, je-li Tuareg velmi střídmý a neživí se ani zvěřinou ani rybami a jí celkem jen málo masa, spokojuje se s datlemi, fíky, jahodami „Salvadora persica“, pokrmy z mouky, mléka a vajec, vydržuje si nicméně ke svým službám otroky, nazývané „imrhad“, na nichž leží všechna hrubá práce, kterou pravý Tuareg pohrdá. Ifgunas, marabuti (Mohamedánští kněží) a prodavači amuletů mají obzvláště v těchto končinách Melriru na kmeny Tuaregů velmi silný vliv. Tito fanatici to byli, kteří hlásali vzpouru proti podniku saharského moře. Jinak jsou Tuaregové pověrčiví, věří v duchy a bojí se strašidel tak, že raději neoplakávají své mrtvé, aby se jim nezjevili, a tak v rodinách spolu s nebožtíkem zaniká i jeho jméno.
Takový byl v krátkých rysech kmen Zenfigu, ze kterého byl i Hadžar. Byl jím vždy uznáván za náčelníka až do dne, kdy upadl do rukou setníka Hardigana.
Tam v oáze Zenfigu byla také kolébka jeho rodiny, nanejvýš vážené jak obyvatelstvem Zenfigu, tak i ostatními melrirskými kmeny. Na povrchu chottu, na různých místech Henguizu a na dlouhém obvodu budoucího dna vnitrozemského moře bylo totiž hodně oáz.
Vedle Hadžara se těšila veliké úcty, u kmene Tuaregů, i jeho matka. U žen Zenfigu přecházela tato úcta v přímé zbožňování. Všechny sdílely zášť, kterou Džemma chovala k cizincům. Fanatizovala je jako její syn fanatizoval muže, a jistě si vzpomeneme, jaký vliv měla Džemma i na Hadžara, který mají všechny ženy Tuaregů. Jsou také vzdělanější než jejich manželé a jejich bratři. Umí psát, kdežto Tuareg jen stěží čte, a také ve školách jazyk a mluvnici vyučují ženy. Jejich odpor k podniku setníka Roudaira nepolevil ani na chvíli.
To byla situace před uvězněním náčelníka Tuaregů. Různé kmeny Melriru stejně jako zenfigský kmen by byly zatopením chottu přivedeny na mizinu. Na moři by nemohli pokračovat ve svém zlodějském zaměstnání a Džeridem by přestaly procházet karavany putující z Biskry do Gábesu. A pak, jakmile by mohly lodě přistát až u samého Zenfigu, bylo by snadné vniknout do jejich úkrytů dosud chráněných bortící se půdou, na které se koně i jezdci mohli každým krokem probořit.
Víme, za jakých okolností byl Hadžar zajat, po krátké šarvátce s vojáky setníka Hardigana, i jak byl uvězněn v Gábeské pevnosti, i jak s pomocí matčinou, bratrovou a několika jeho věrných přátel, Ahmeta, Harriga, Horeba se mu podařilo uprchnout v předvečer dne, kdy měl být převezen do Tunisu, aby tam byl postaven před vojenský soud. Víme i to, že vyvázl z vězení, prošel končinami sebkh a chottů a že dorazil šťastně do oázy Zenfigu, kam za ním brzy přišla i Džemma.
Když v Zenfigu vešla ve známost novina o Hadžarově uvěznění, vzbudila tam neobyčejné vzrušenÍ. Náčelník Tuaregů, kterému byli všichni jeho lidé k smrti oddáni, v rukou jejich nelítostných nepřátel!... Bylo možné doufat, že by mohl uniknout? Nebyl už předem odsouzen?
Kdo by mohl popsat nadšení, s jakým přivítali jeho návrat! Uprchlík byl vítězoslavně nesen. Ze všech stran se ozývaly radostné rány z pušek, ze všech stran vířily tabely (bubny) a zněly rebezah, housle orchestrů Tuaregů. Jediný Hadžarův pokyn ve chvíli tohoto neuvěřitelného nadšení stačil, aby se jeho věrní vrhli na osady Džeridu!
Ale Hadžar uměl na uzdě držet prudké vášně svých Tuaregů. Vzhledem k tomu, že hrozilo nebezpečí nového započetí prací, bylo prozatím nejnaléhavější, pojistit si bezpečnost oáz v severozápadním koutě chottu. V žádném případě nesmělo být dovoleno, aby cizinci proměnili Melrir v ohromnou splavnou nádrž, po které by lodě projížděly všemi směry. Proto bylo především nutné zničit a pokazit práce na průplavu.
Proto byl veden útok na poslední část prací, které Hadžar osobně řídil a který skončil rozprášením dělníků Společnosti. Několik set Tuaregů se ho zúčastnilo. Zaházeli do poloviny průplav, vrátili se pak zase do Zenfigu.
Ale touto dobou se Hadžar dozvěděl, že výprava pod velením setníka Hardigana dorazí ve dvou dnech na pobořené místo průplavu a že se tam má setkat s jinou četou, vyslanou z provincie Konstantiny.
Protože se tam objevil Mezaki, bylo to tím, že ho tam Hadžar zanechal, tvrdil-li, že Hadžar neměl prsty v útoku na průplavní práce, bylo to jen na oklamání setníka, a ujišťoval-li, že dělníci utekli do Gizebu, bylo to proto, aby část vojenského oddílu tam byla odeslána, a konečně, upadl-li inženýr, setník a jeho čtyři muži do Hadžarova zajetí, stalo se to tak, že byli překvapeni asi třiceti Tuaregy pod Soharovým velením v okolí Goleah postavenými jako hlídky, byli odvedeni směrem k Zenfigu dříve, než mohl poručík Villette se svými vojáky přijít na pomoc.
Spolu se šesti zajatci získali Tuaregové i koně, kteří zůstali v ležení, inženýrova koně, setníkova, desátníkova a obou vojáků. Pan François, který se dosud vezl na jednom z vozů výpravy, neměl svého koně. Ale asi na vzdálenost dvou set kroků čekali koně a velbloudi, na nichž tlupa Tuaregů přijela.
Zajatci byli přinuceni sednout na své vlastní koně, kdežto jeden z velbloudů byl přidělen panu Françoisovi, kterému nezbývalo, než se rukama nohama na něm držet. Pak celá tlupa zmizela v bouřlivé noci, v ohni blesků.
Budiž připomenuto, že pes strážmistra Nikola přiběhl ve chvíli útoku, proto Sohar, neměl tušení, že pes předběhl vracející se Villettovu četu, a nechal ho klidně běžet za zajatci.
Tuaregové, kteří předvídali tento útok nastrojený Hadžarem, si opatřili potravu na několik dní, aby jim vystačila i na zpáteční cestu, vezli ji pro ně dva velbloudi.
Pochod byl velmi namáhavý, protože od východního konce chottu do oázy Zenfigu bylo třeba urazit padesát kilometrů.
Na konci prvního denního pochodu zajatci dorazili na místo, kde byl Sohar na stráži, než podnikl útok na ležení Goleah. Zde se Tuaregové zastavili, učinili všechna opatření, aby setník a jeho druhové nemohli uprchnout. Museli prožít hroznou noc, protože prudký vichr a liják přestal až k ránu a zajatci byli chráněni jen listím malého palmového háje. Schouleni druh k druhovi, zatímco Tuaregové přecházeli kolem nich, nemohli sice prchnout, ale aspoň spolu mohli hovořit, a lze si domyslet, že předmětem hovoru byl nenadálý útok, jehož se stali obětí. Že Hadžar v tom měl prsty, je ani nenapadlo. Odbojný duch, který ovládal různé kmeny Džeridu a zvláště Melriru, byl dostatečným vysvětlením. Někteří náčelníci Tuaregů byli patrně obeznámeni o brzkém příchodu oddílu vojáků k ústí průplavu. Nejspíš jim kočovníci sdělili, že inženýr Společnosti přišel vykonat prohlídku břehů budoucího moře, než poslední rána motyky prorazí Gábeskou přehradu.
A přirozeně se vynořila setníkovi Hardiganovi vážná otázka, nestal-li se, jak všechno tomu nasvědčovalo, obětí lsti onoho domorodce, který včera přišel do ležení. Setník se netajil tímto svým podezřením.
„Máte pravdu, pane kapitáne,“ přitakával mu desátník. „Od první chvíle jsem neměl kousek důvěry k té bestii...“ „Ale co se stalo s poručíkem Villettem?...“ vmísil se do hovoru inženýr. „V Gizebské oáze asi nenalezl Pointara ani dělníky.“ „Došel-li až tam. Nebo jestliže byl Mezaki zrádce, jak se domníváme, pak neměl jiný cíl, než vzdálit se od nás, Villetta a jeho mužstva, a cestou se jim mohl nepozorovaně vytratit.“ „Kdo ví, jestli se nepřidružil k tlupě, která nás přepadla!“ zvolal jeden z vojáků. „Vůbec bych se tomu nedivil,“ přisvědčoval mu Pistache. „Zalkl bych se zlostí, pomyslím-li, jak málo chybělo, nanejvýš čtvrt hodinky, aby byl náš poručík dorazil včas a vrhl se na ty arabské lotry a osvobodil nás!“ „Oddíl nemohl být jistě daleko, jestliže jsme zaslechli psí štěkot v témže okamžiku, kdy na nás Tuaregové udeřili.“ „Ach... Coupe-a-Coeur!“ opakoval desátník Pistache, „kdepak je toho asi konec? Následoval-li nás až sem? Nebo jestli se vrátil ke svému pánovi, aby mu o nás podal zprávu?“ „Tady je!“ řekl v téže chvíli jeden z vojáků. Lze si představit, jaké uvítání se dostalo v zajetí věrnému zvířeti.
Hladili ho všichni a Pistache ho několikrát políbil na jeho rozumnou hlavu.
„Ano... Coupe-a-Coeur, ano, to jsme my! A co ti druzí... náš strážmistr Nikol... tvůj pán... je tu také s tebou?“ Coupe-a-Coeur by rád odpověděl radostným zaštěkáním. Ale setník ho okřikl. Ostatně Tuaregové se domnívali, že pes byl se setníkem v ležení, a nebylo na tom nic nápadného, že běžel za svými pány.
Kam je asi zavlečou?... Do které části Džeridu?... Nejspíš do nějaké zapadlé oázy v Melrirském chottu... nebo snad až do nitra veliké Sahary?...
Ráno dostali zajatci potravu, koláče z kuskusu a datlí a k tomu vodu z ouedu, který tekl po okraji datlového lesíku.
Z místa, na kterém byli, se otvíral výhled na chott, jehož solné krystalky se leskly v paprscích vycházejícího slunce. Směrem k východu byl rozhled znemožněn náhle vystupujícími písečnými chlumy, které se v půlkruhu táWy na této straně. Oázu Goleah proto nebylo vidět.
Marně tím směrem vyhlížel pan ze Schallerů, setník Hardigan a jeho druzi, nespatřili přicházet poručíka do této končiny chottu.
„Není pochyby,“ pravil setník, „že Villette se vrátil již včera do Goleah. A když tam nalezl ležení vydrancované, jak lze usoudit, že by se nedal hned do hledání?“ „Pokud nebyl sám přepaden hned, jak táhl do oázy Gizebu,“ poznamenal inženýr. „Ano, ano!“ vmísil se do hovoru Pistache. „Ten darebák Mezaki byl toho všeho schopen! Ach, dostat toho chlapa do rukou, v ten den bych si přál, aby mi místo prstů narostly spáry, abych mu mohl řádně pocuchat jeho lotrovskou kůži!...“ V té chvíli dal Sohar povel k pochodu. Setník Hardigan přistoupil k němu a řekl: „Co s námi zamýšlíte?“ Sohar mu nedal odpověď. „Kam nás vedete?“ „Na koně!“ zavelel Sohar hrubě. Nezbývalo, než poslechnout, a co bylo zvláště mrzuté, pan François se toho rána nemohl oholit.
Náhle desátník, plný nevole, vykřikl: „Hleďte ho! Hleďte ho!“ Všechny zraky se obrátily k němu, na něhož Pistache svým druhům ukazoval. Byl to Mezaki. Když opustil Villettovu četu až do Gizebu, zmizel a v noci přicválal za Soharovou tlupou.
„Ani slovo tomuto bídníkovi!“ pravil setník Hardigan, a když si ho Mezaki drze prohlížel, obrátil se setník k němu zády.
Pan François si jen dovolil ještě poznamenat: „Opravdu, tento Tuareg se zdá být podle doporučení hodný chlapík...“ „Tak si ho dopřej!“ odpověděl Pistache, který užíval tohoto lidového rčení, poprvé panu Françoisovi tykal. A vážný pan François se tím necítil uražen, jak by se dalo očekávat.
Po včerejší bouři nastala nejkrásnější doba. Na nebi ani mráček, v chottu bylo úplné bezvětří. Přesto byl pochod pořád ještě namáhavý. Protože na celém prostoru této prolákliny neprošli jedinou oázou a na východ stínu se mohli těšit teprve na hranici Henguizu.
Sohar nabádal ke spěchu. Byl by rád už v Zenfigu, kde ho čekal bratr. Až dosud zajatci neměli tušení, že upadli do Hadžarových rukou. Setník Hardigan a pan ze Schallerů si odůvodněně mysleli, že poslední útok neměl jen za účel vydrancovat ležení Goleah. To by bylo za to nestálo. Nejspíš, že měl být mstou ze strany melrirských kmenů a kdo ví, nezaplatí-li setník a jeho druzi podnik Saharského moře svou svobodou a svým životem.
Prvního dne ve dvou pochodech urazili dvacet pět kilometrů. Horko, protože vzduch byl noční bouří pročištěn, nebylo dusné, ale přesto přece dost úmorné. Nejvíce zakoušel cestou pan François, který seděl jako napíchnutý na velbloudově hrbu.
Nezvyklý tomuto způsobu pohybu, byl už celý v pravém slova smyslu rozlámaný a bylo nutné ho konečně přivázat, aby nespadl, tak tvrdý a nepoddajný byl velbloudův klus.
Noc minula klidně. Jen tu a tam se ozvalo chraptivé zařvání šelmy, toulající se po povrchu chottu.
Za pochodu prvního dne se musel Sohar ostražitě držet pěšin, které dobře znal, aby neuvázl v bažinách. Druhého dne však už pochodovali po pevné půdě, po půdě Henguizu.
A mohli také rychleji postupovat, takže už k večeru dorazil Sohar se svými zajatci do Zenfigu.
Jaké bylo jeho překvapení, jaké znepokojení se zmocnilo všech zajatců, když se tam náhle ocitli tváří v tvář samému Hadžarovi!
