×

우리는 LingQ를 개선하기 위해서 쿠키를 사용합니다. 사이트를 방문함으로써 당신은 동의합니다 쿠키 정책.


image

Zatopená Sahara - Jules Verne, VIII. KAPITOLA Chott Rharsa

VIII. KAP I TOLA Chott Rharsa Ležení v noci ze čtvrtého na pátý duben bylo rozbito na úpatí ostře vystupujících písečných chlumů, které vroubily okraj zátoky. Svým přirozeným položením místo neposkytovalo mnoho ochrany a útulku. Poslední stromy tohoto smutného kraje minula expedice tři až čtyři kilometry odtud, mezi Neftou a chottem. Nic než písčitá poušť se sotva znatelnými stopami vegetace se prostírala od té doby kolem, Sahara ve vší své vyprahlosti.

Byly postaveny stany. Nové zásoby, naložené na vozy v Neftě, zajišťovaly mužstvu i koním potravu na řadu dní. Ostatně na cestě kolem Rharsy se inženýr zamýšlel zastavit v četných oázách, které ležely na jejích okrajích, kde bude zajisté hojně čerstvé píce, které se uvnitř chottu nedostávalo.

Před večeří, kterou připravoval pan François, se o tom rozhovořil inženýr Schaller se setníkem Hardiganem a poručíkem Villettem pod společným stanem. Mapka Rharsy, která byla rozložená na stole, ukazovala její tvar. Tento chott, jehož jižní hranice zabíhá kousek za třicátý čtvrtý stupeň zeměpisné šířky, se na severu zaokrouhluje v krajině, ohraničené Aureským pohořím, poblíž městečka Chebiky. Jeho největší délka, měřená právě na zmíněném třicátém čtvrtém stupni šířky, činí šedesát kilometrů, ale plocha, kterou lze zaplavit, není větší než třináct set čtverečních kilometrů, to je, jak poznamenal inženýr, tří až čtyřtisíckrát znásobené Martovo pole v Paříži.

„Co je obrovské oproti Martovu poli,“ poznamenal poručík Villette, „je na moře přece jen trochu malé...“ „Zajisté, pane poručíku,“ odvětil pan ze Scha1lerů,“ale přidáte-li k tomu povrch Melriru, který má šest tisíc čtverečních kilometrů, bude mít Saharské moře rozlohu sedm set dvacet tisíc hektarů. A je docela možné, že časem Neptunovou zásluhou zasáhne i sebkhy Džerid a Fedžedž...“ „Jak vidím, milý příteli,“ ujal se slova setník Hardigan, „stále s touto možností počítáte... Připouštíte ji do budoucna?...“ „Kdo má takovou moc, aby četl v budoucnosti?“ odpověděl pan ze Schallerů. „Naše planeta, o tom není pochyby, viděla již věci neobyčejnější a netajím se před vámi tím, že tato myšlenka mne zaměstnává dost často. A zabývám se jí rád. Zajisté, že jste slyšeli mluvit o zmizelé pevnině zvané Atlantis, to není Saharské moře, které se nad ní rozlévá, to je sám Atlantický oceán! A příkladů podobných převratů, je pravda, že v menších rozměrech, je dost, např. co se stalo v devatenáctém století v Insulindě po hrozném výbuchu Krakatoy, a proč by se to, co se stalo včera, nemohlo přihodit zítra?“ „Budoucnost je veliká skříň s překvapeními...“ zafilozofoval si poručík Villette a usmíval se. „Jistě, pane poručíku,“ přitakal inženýr, „a až bude vyprázdněna...“ „Pak bude konec světa,“ dodal setník Hardigan, a ukázal prstem na mapu tam, kde ústil první průplav, dvě stě dvacet sedm kilometrů dlouhý, a otázal se: „Nebude na tomto místě zřízen přístav?“ „Ano, právě na břehu této malé zátoky,“ odpověděl pan ze Schallerů, „a vše nasvědčuje tomu, že bude jedním z nejvyhledávanějších přístavů Saharského moře. Plány jsou již hotové a jakmile bude Rharsa splavná, jistě tu rychle vyrostou ze země domy, obchody, sklady, bordže.“ Ostatně na východním konci chottu se přetvářelo město Hamma již nyní, a to se zřetelem na námořní i obchodní důležitost, kterou by nabylo díky původnímu projektu a kterou by neztrácelo ani druhým pozměněným projektem, protože i tak zůstávalo dopředu posunutým přístavem Gafsy. Že by se toto město, jehož polohu ukazoval inženýr na mapě v nejzazším konci Rharsy, mohlo stát obchodním městem v samém nitru Džeridu, se zdálo jako nikdy nesplnitelný sen. A přece jej nyní lidský génius začal uskutečňovat. Politováníhodné bylo pouze to, že první průplav nemohl vyústit přímo u města. Ale jsou známy důvody, pro které museli inženýři spojit chott s břehem této malé zátoky, která se nyní jmenuje Roudairova zátoka, od níž se očekávalo, že se stane nepochybně nejdůležitějším přístavem Saharského moře.

Setník Hardigan se pak otázal pana ze Schallerů, má-li v úmyslu vést expedici Rharsou po celé její délce.

„Nikoliv,“ odpověděl inženýr, „chci jen zhlédnout okraje chottu... Doufám, že zde najdu potřebné stroje, které mohou být vhodně použity buďto zde nebo někde jinde a které mají především tu přednost, že jsou již na místě, jestliže jsou nynější stroje lepší, bylo by nutné je sem dopravovat.“ „Neprojíždějí karavany nejraději tímto chottem?“ otázal se poručík Villette. „Ještě dnes jím putují, pane poručíku, ačkoliv cesta po této měkké půdě je dost nebezpečná, ale je kratší a méně namáhavá, než cesta podél břehů zatarasená písečnými přesypy. My se však po ní přece jen vydáme západním směrem až k místu, kde začíná druhý průplav. Na zpáteční cestě, až zjistíme hranice Melriru, můžeme táhnout podél severního pomezí Rharsy a dostihneme Gábes za kratší dobu, než nám trvala cesta sem.“ Byl přijatý ten plán, podle něhož měl inženýr projít celým obvodem nového moře a prohlédnout oba průplavy. Druhý den jeli pan ze Schallerů a oba důstojníci v čele oddílu. Před nimi běhal Coupe-a-Coeur a plašil hejna špačků, jejichž let byl provázen chrčivým třepotem křídel. Cesta vedla po vnitřním úpatí vysokých přesypů, tvořících rám chottu. Na této straně nebylo třeba mít obavy, že by se voda mohla rozlít za okraje těchto nížin. Jejich vysoké břehy, připomínající věnec Gábeského hřbetu, byly takového útvaru, že by jistě nepovolily tlaku vody, a tato jižní část Džeridu byla úplně mimo nebezpečí zatopení.

Pochod byl zahájen hned v časných ranních hodinách dosud zachovávaným plánem. Rovněž délka obou denních pochodů nebyla vůbec zvyšována a omezovala se jako v předchozích dnech na dvanáct až patnáct kilometrů.

Pan ze Schallerů chtěl především ohledat břeh, jenž měl jednou svírat vody nového moře a přesvědčit se, jestli nehrozí, že by se voda přelila přes své břehy a vnikla do sousedních krajů. Proto se malý průvod ubíral úpatím písečných přesypů, táhnoucích se podél chottu západním směrem a nezdálo se, že by bylo třeba, aby lidské ruce zasahovaly do díla přírody. Ať již Rharsa byla kdysi jezero nebo nebyla, bylo jisté, že se pro ně výborně hodila a že určitě dovede udržet vodu přivedenou prvním průplavem.

Na dalším pochodu bylo možné přehlédnout dno chottu po celé jeho rozloze. Povrch této vyschlé Rharské nádrže se třpytil ve slunečních paprscích, jako by byl pokrytý vrstvou stříbra, křišťálu nebo kafru. Oči z tohoto lesku přecházely a bolely a bylo třeba chránit je tmavými skly, aby neonemocněly zánětem, který je tak častý při oslnivosti saharského světla. Důstojníci i mužstvo jimi byli vybaveni, strážmistr Nikol dokonce koupil veliké tmavé brýle i pro svého koně. Ale nezdálo se, že by Va-d'ľavantovi činily zvláštní potěšení. Byl v nich trochu směšný a Coupe-a-Coeur ani nemohl svého druha za tímto optickým přístrojem poznat. Proto Va-d'ľavant, ani kterýkoliv z ostatních koní nebyl opatřen těmito chránítky, tak nepostradatelnými pro jejich pány. Chott měl vzezření oněch solných jezer, která v létě účinkem tropických veder vysychají. Ale část vody, která se vsaje do písku, odpařuje v sobě utajené plyny, takže se půda vlní vzdutými kopečky a podobá se poli rozrytému krtky. O dně tohoto chottu poznamenal inženýr k oběma důstojníkům, že se skládá z červeného křemenného písku se síranem a uhličitanem vápenatým. Tato vrstva byla pokryta výkvěty utvořenými hořkou a kuchyňskou solí, skutečnou solnou komorou. Ostatně pliocénové pásmo, jehož se dotýkají chotty a sebkhy, má samo hodně sádry a soli.

Budiž zde poznamenáno, že v roční době, v níž se výprava uskutečnila, nebyla Rharsa úplně bez vody, kterou jí v zimě ouedy přivádějí. Koně se často zastavovali, jakmile se poněkud vzdálili od ghourdů, to znamená od přesypů vroubících chotty, na pokraji dolin naplněných stojatou vodou.

Jednou se setník Hardigan domníval, že z dálky viděl arabské jezdce projíždět se na pustém dně chottu, ale když se jeho mužstvo přiblížilo, celý houf se dal na útěk, ne však cvalem, ale letem.

Bylo to hejno modrých a růžových plameňáků, jejichž peří připomínalo barvu uniforem, a třebaže se Coupe-a-Coeur dal co nejrychleji do jejich stíhání, nepodařilo se mu dohonit ani jediného z těchto nádherných představitelů rodiny brodivých ptáků.

V tu chvíli myriady vyplašených ptáků vylétávaly ze všech stran a dávaly se do krákorání a křiku, v němž bylo zvlášť slyšet bod-habibi, ohlušující vrabce Džeridu!

Když expedice táhla podél okraje Rharsy, neměla problémy s vyhledáváním míst příhodných k táboření, jichž se nedostávalo uprostřed nádrže. Proto také bylo možné tento chott téměř úplně zaplavit, ale v Melriru budou některé části po zaplavení vodou ze Středozemního moře vyčnívat nad hladinu. Cesta vedla od oázy k oáze, které byly různě obydleny a které se všechny měly jednou stát marsami, tj. přístavy nového moře. V berberském jazyce se tyto oázy nazývají tuah. Jsou velmi úrodné. Stromů, palmových i jiných, tu roste veliký počet a také pastvin se na nich prostírá nemálo, takže Va-d'ľavant a jeho druzi si nemohli stýskat na nedostatek píce. Ale sotva se prošlo těmito oázami, půda zase rychle nabývá své přirozené pustoty a vyprahlosti. Travnatý murdž náhle vymění reg, plochá půda, složená z křemencového štěrku a písku.

Prozkoumání tohoto jižního pomezí Rharsy nestálo mnoho námahy. Protože kdyby nebe bylo bez mraků, lidé i zvířata by na úpatí těchto přesypů hodně trpěli horkem slunečních paprsků. Ale nakonec byli alžírští důstojníci a spahi již zvyklí na žhavé podnebí a inženýr Schaller děkoval vlastně za své jmenování ředitelem prací souvisejících s uskutečněním Saharského moře tomu, že byl na svých výzkumných cestách již důkladně sežehnut africkým sluncem.

Také o nebezpečí cesty mohla být řeč jen tehdy, kdyby se ubírali hoframi chottu, kde je země pohyblivá a neposkytuje pevnou oporu, ale po krajích, kudy šli, nebylo třeba se takového zapadnutí bát.

„Tato nebezpečí jsou velmi vážná,“ poučoval inženýr, „když jsme prokopávali průplav tuniskými sebkhami, mohli jsme se o tom často přesvědčit.“ „Ano, to je jedna z nesnází, kterou pro měření Rharsy a Melriru předvídal již Roudaire,“ přisvědčoval setník Hardigan. „Copak se nevypravuje, že často vězel v solném písku až po kolena?“ „Měl pravdu,“ odpověděl pan ze Schallerů. „Tyto doliny jsou posety tůněmi - Arabové je nazývají ,mořskými oky‘ - v nichž nořidlo dosahuje na dno. Zde je opravdu nutné mít se před nehodami na pozoru. Jednou při Roudairově zkoumání spadl jezdec i s koněm do jedné z těchto rozsedlin a ačkoliv jeho druzi na sebe navázali dvacet nabijáků z pušek, nepodařilo se jim ho vytáhnout.“ „Proto buďme na stráži,“ doporučoval setník Hardigan, „zde nemůžeme být nikdy dost opatrní. Mužstvu jsem zakázal vzdalovat se od přesypů tam, kde jsme dosud nezjistili povahu půdy... Ale obávám se, že čertův Coupe-a-Coeur, který slepě přebíhá sebkhou, jednou nenadále zmizí. Nikol není schopen ho udržet...“ „Byla by to pro něho rána, kdyby pozbyl Coupe-a-Coeura,“ poznamenal poručík Villette. „Jsem přesvědčen,“ dodal setník, „že by i Va-d'ľavant zašel zármutkem!“ „Je to opravdu zvláštní přátelství, které sdružuje tato dvě hodná zvířata,“ řekl inženýr. „Velmi zvláštní,“ mínil poručík. „Orestes a Pylades, Nisus a Euryales, Damon a Pithias, Achilles a Patrokles, Alexandr a Ephestion, Herkules a Pirithous byli aspoň téhož rodu, ale to je kůň a pes...“ „A člověk, můžete dodat, poručíku,“ dodal setník Hardigan, „neboť Nikol, Va-d'ľavant a Coupe-a-Coeur tvoří skupinu nerozlučných přátel, k níž člověk patří třetinou a zvířata dvěma!“ To co řekl inženýr o nebezpečí probořující se půdy chottů, nebylo nikterak nadsazeno. A přece se karavany nejraději vydávaly touto končinou Melriru, Rharsy a Fedžedžu, jednak proto, že ta cesta byla značně kratší, jednak na pevném terénu i pohodlnější. Přesto se na ni nepouštěly bez vůdců, kteří tyto jezerní partie Džeridu dokonale znali a uměli se vyhnout nebezpečným žumpám.

Od svého odchodu z Gábesu však oddíl dosud nepotkal žádnou z karavan, které převážejí zboží, plodiny, průmyslové tovary od Biskry až k pobřeží Malé Syrty a jejichž příchod bývá vždy netrpělivě očekáván v Neftě, Gafse, Tozeuru, Hammě a ve všech městech a vesnicích dolního Tunisu. Až devátého dubna se s jednou karavanou setkali a to za povážlivých okolností.

Byly asi tři hodiny odpoledne. Když si odpočinuli po prvním denním pochodu, setník Hardigan a jeho mužstvo se dali za úmorného horka na druhý pochod. Mířili k poslednímu ohbí, které tvoří Rharsa několik kilometrů od svého západního zakončení. Cesta znenáhla stoupala, obrysy přesypů se rýsovaly určitěji a také na této straně nebyly obavy, že by nová voda prorazila z rámce chottu.

Když pomalu stoupali, měli přirozeně širší rozhled, zvláště k severu a k západu. Půda se třpytila v zátopě slunečních paprsků. Každý kousek křemene se stával svítícím ohniskem. Nalevo začínal druhý průplav, spojující Rharsu s Melrirem.

Inženýr a oba důstojníci sestoupili z koní, mužstvo následovalo jejich příkladu a vedlo koně za uzdu.

Když všichni stanuli na chlumu přesypu, zvolal náhle poručík Villette a ukazoval rukou: „Zdá se mi, že vidím tlupu táhnoucí po dně chottu...“ „Tlupa nebo... stádo,“ odpověděl setník Hardigan. „Na tak velikou vzdálenost je to těžké rozpoznat,“ poznamenal pan ze Schallerů.

Jisté bylo jen to, že se v tom směru zvedal ve vzdálenosti tří až čtyř kilometrů hustý mrak prachu nad povrchem Rharsy. Snad jej způsobilo stádo přežvýkavců táhnoucích k severu.

Pes jevil podezřelé známky zvýšené ostražitosti, ne-li neklidu.

„Tak, Coupe-a-Coeur,“ zvolal na něho strážmistr, „zostři čich a sluch! Co je to tam dole?“ Coupe-a-Coeur prudce zaštěkal, vrtěl ohonem a natáhl tlapy ke skoku připraven rozběhnout se do chottu. „Jen pomalu... pomalu,“ volal strážmistr a zdržoval psa u sebe.

Ve zvířeném prachu přibývalo ruchu, čím blíže k nim se mrak dostával. Ale pořád ještě nebylo snadné uhodnout jeho příčinu. Ať napínali svůj dobrý zrak jakkoliv, ani pan ze Schallerů, ani důstojníci, ani mužstvo nedovedlo rozpoznat, zda je prach zvedán karavanou, která je na pochodu, nebo stádem prchajícím před nějakým nebezpečím.

Ale za dvě nebo tři minuty bylo všem jasné, o co jde. Mrakem proskočily ohnivé blesky a zapraskaly rány, jejichž kouř se mísil se zvířeným prachem.

V téže chvíli se Coupe-a-Coeur, jehož pán již nemohl udržet, dal do běhu a zuřivě při tom štěkal.

„Jakže, palba z ručnice!“ vykřikl poručík Villette.

„Nejspíš karavana, která se brání útoku šelem...“ poznamenal inženýr.

„Anebo pravděpodobněji lupičům,“ odvětil poručík, „zdá se, že rány padají ze dvou stran...“ „Do sedel!“ zavelel setník Hardigan. V okamžiku spahi, kteří zahnuli od okraje Rharsy, pádili tryskem k bojišti.

Snad bylo nerozumné, nebo aspoň odvážné, zaplést málo početné družstvo eskorty do věci, jejíž příčinu neznali. Byla to pravděpodobně rota džeridských loupežníků, která mohla být velmi početná. Ale setník Hardigan a jeho družina nebyli z těch, kdo se v takovém případě obávají nebezpečí. Jestliže, jak se dalo předpokládat, Tuaregové nebo jiní kočovníci útočili na karavanu, bylo věcí vojenské cti přispět ohroženým na pomoc. Proto všichni pobídli koně do cvalu a řítili se chottem za Coupem-a-Coeurem, jehož již strážmistr Nikol nezdržoval.

Dva kilometry ze tří, které je dělily od místa boje, urazili během deseti minut. Rány z pušek zněly zřetelněji a ozývaly se jednou z té, jednou z oné strany uprostřed kotoučů dýmu a prachu.

Setník Hardigan nyní mohl rozpoznat povahu tak zuřivě vedeného boje.

Byla to karavana, jak se brzy dozvěděli, která byla při pochodu chottem přepadena. Před pěti dny opustila oázu Teribet na severu Melriru a ubírala se k Tozeuru, odkud chtěla dosáhnout Gábesu. Skládala se z dvaceti Arabů vedoucích asi sto starých a mladých velbloudů.

Arabové před sebou poháněli velbloudy, obtěžkané nákladem datlí v pytlech a nedbali na námahu velikých denních pochodů... Honci opakovali volání, kterým jeden z nich drsným hlasem pobízel velbloudy ke spěchu.

Karavana, dosud putující bez nehod, dosáhla právě západního konce Rharsy a chtěla se pustit po její délce pod vedením velmi zkušeného vůdce. Tu se však, když se ocitla na prvních svazích regu, (arab. slovo, dno chottů a sebkh) objevilo za přesypy asi šedesát jezdců.

Byla to skupina lupičů, pro kterou bylo snadné zdolat malou družinu kafily. Chtěla zahnat honce na útěk nebo je pobít, zmocnit se velbloudů a jejich nákladu a zahnat je do některé vzdálené džeridské oázy. Není pochyb, že by i toto přepadení skončilo beztrestně jako tolik jiných, u kterých nebylo možné usvědčit a polapit jejich strůjce.

Členové karavany se pokusili o odpor, jenž nesliboval úspěch. Byli ozbrojeni ručnicemi a bambitkami a svoje zbraně použili. Početnější útočníci stříleli také, za deset minut byla kafila rozprášena a ustrašená zvířata se rozběhla všemi směry.

To se stalo bezprostředně předtím, než setník Hardigan zaslechl palbu. Jeho malý oddíl byl ale zpozorován a lupiči na okamžik ustali, když spatřili jezdce spěchající na pomoc kafile.

„Kupředu!“ vykřikl v této chvíli nerozhodného rozvažování setník Hardigan.

Karabiny sklouzly ze zad spahiů do jejich rukou a k ramenům a všichni se jako smršť řítili na bandity.

Zavazadla zůstala vzadu pod stráží vůdců, jimž bylo nařízeno nehýbat se z místa, dokud by se mužstvo nevrátilo z boje.

Loupežníci nečekali na útok. Neměli dost sil nebo spíš odvahy, postavit se na odpor tomuto houfci známých uniforem, řítících se tak odvážně do boje? Nebo poslouchali jiný pud než strach? Těžko říci. Jisté je jen to, že sotva se setník Hardigan a jeho lidé přiblížili na dostřel, loupežníci již byli na útěku k severozápadu.

Ale přesto byl dán povel k výstřelu a rázem zaznělo asi dvacet ran, z nichž některé zranily prchající, ale ne tak těžce, aby jim zabránily v útěku.

S hrdostí zjistil strážmistr aspoň to, že Coupe-a-Coeur prošel křtem ohněm. Potřásal hlavou zprava nalevo, jako by mu kulka zafičela těsně kolem uší.

Setník Hardigan neuznal za dobré pronásledovat útočníky, které jejich koně unášeli nejrychlejším cvalem. Ostatně zmizeli brzy za obrysem tellu, zalesněného chlumce, jenž se zvedal na obzoru. V kraji, který dobře znali, se mohli snadno schovat v některé skrýši, kde by je těžko vypátrali. Nebylo pochyb, že se již nevrátí a karavana mohla proto bez obav pokračovat na své cestě k východnímu konci Rharsy.

Ale pomoc přišla včas, kdyby se opozdili ještě o chvíli, velbloudi by upadli do rukou těchto pirátů pouště.

Inženýr se pak vyptával náčelníka karavany, jak se věci sběhly a jak byl útok na ně a na velbloudy podniknut.

„Víte, ke kterému kmeni náležela tato tlupa?“ zeptal se setník Hardigan.

„Náš průvodce tvrdí, že to byli Tuaregové,“ odpověděl náčelník.

„Ale tvrdí se přece,“ ujal se slova zase inženýr, „že Tuaregové se ponenáhlu vyklidili ze západních oáz a že ustoupili do východního Džeridu...“ „Oh, dokud tu budou procházet karavany, nebude nouze o lupiče, přepadající je...“ poznamenal poručík Villette. ,,O důvod víc, aby chotty byly již zaplaveny,“ odvětil pan ze Schallerů.

Také na to se vyptával setník Hardigan náčelníka, mluví-li se v této končině o Hadžarově uniknutí z pevnosti.

„Ano, pane setníku, už několik dnů tato novina koluje...“ „Že by byl zpozorován v okolí Rharsy nebo Melriru, o tom jste neslyšel?“ „Ne, pane setníku.“ „Nebyl to dokonce on, kdo velel této rotě?“ „Ne, mohu to říci s určitostí, poněvadž ho znám a jistě bych ho poznal... Ale že to byli lupiči, kterým kdysi velel, to je dost možné. Bez vašeho zákroku, pane setníku, bychom byli okradeni a pobiti do jednoho.“ „Teď,“ řekl inženýr, „můžete pokračovat ve své cestě bez nebezpečí“ „Myslím si to rovněž,“ odpověděl náčelník.“Lotři se uchýlili do některé západní vesnice, kdežto my se za tři nebo čtyři dny dostaneme do Tozeuru.“ Náčelník shromáždil zase své lidi. Rozprchlí velbloudi se již vrátili do svých řad a také karavana se seřadila aniž by ztratila jediného muže. Několik jich bylo raněno, ale naštěstí ne těžce. Když náčelník znovu poděkoval setníku Hardiganovi a jeho mužstvu a dal znamení k odchodu, a celá kafila se dala zase na pochod.

Za několik minut lidé i zvířata zabočili za tarf, písčitou stěnu, která se táhla kus cesty chottem, a zmizeli vojákům z očí a bylo slyšet jen hlasité pobízení velbloudů, které víc a více zanikalo.

Když se inženýr a oba důstojníci vraceli z útoku, který mohl mít velmi vážné následky, sdělovali si své dojmy i své starosti, k nimž dávala podnět tato příroda.

„Tak tedy Hadžar se tu zase ukázali“ ujal se inženýr slova jako první. „Dalo se to očekávat,“ odpověděl setník, „a můžeme si jen přát, abychom zaplavení chottů dokončili co možná nejrychleji. To je jediný prostředek, jak se těchto lupičů v Džeridu zbavit.“ „Bohužel uplyne ještě několik let,“ poznamenal poručík Villette, „než voda ze zátoky naplní Rharsu a Melrir...“ „Kdo ví?...“ odpověděl pan ze Schallerů. Noc v ležení minula klidně. Tuaregové se neobjevili nikde v okolí. Druhý den odpoledne, desátého dubna, oddíl stanul na místě, kde začínal druhý průplav, který spojuje oba chotty.


VIII. KAP I TOLA

Chott Rharsa

 

Ležení v noci ze čtvrtého na pátý duben bylo rozbito na úpatí ostře vystupujících písečných chlumů, které vroubily okraj zátoky. Svým přirozeným položením místo neposkytovalo mnoho ochrany a útulku. Poslední stromy tohoto smutného kraje minula expedice tři až čtyři kilometry odtud, mezi Neftou a chottem. Nic než písčitá poušť se sotva znatelnými stopami vegetace se prostírala od té doby kolem, Sahara ve vší své vyprahlosti.

Byly postaveny stany. Nové zásoby, naložené na vozy v Neftě, zajišťovaly mužstvu i koním potravu na řadu dní. Ostatně na cestě kolem Rharsy se inženýr zamýšlel zastavit v četných oázách, které ležely na jejích okrajích, kde bude zajisté hojně čerstvé píce, které se uvnitř chottu nedostávalo.

Před večeří, kterou připravoval pan François, se o tom rozhovořil inženýr Schaller se setníkem Hardiganem a poručíkem Villettem pod společným stanem. Mapka Rharsy, která byla rozložená na stole, ukazovala její tvar. Tento chott, jehož jižní hranice zabíhá kousek za třicátý čtvrtý stupeň zeměpisné šířky, se na severu zaokrouhluje v krajině, ohraničené Aureským pohořím, poblíž městečka Chebiky. Jeho největší délka, měřená právě na zmíněném třicátém čtvrtém stupni šířky, činí šedesát kilometrů, ale plocha, kterou lze zaplavit, není větší než třináct set čtverečních kilometrů, to je, jak poznamenal inženýr, tří až čtyřtisíckrát znásobené Martovo pole v Paříži.

„Co je obrovské oproti Martovu poli,“ poznamenal poručík Villette, „je na moře přece jen trochu malé...“

„Zajisté, pane poručíku,“ odvětil pan ze Scha1lerů,“ale přidáte-li k tomu povrch Melriru, který má šest tisíc čtverečních kilometrů, bude mít Saharské moře rozlohu sedm set dvacet tisíc hektarů. A je docela možné, že časem Neptunovou zásluhou zasáhne i sebkhy Džerid a Fedžedž...“

„Jak vidím, milý příteli,“ ujal se slova setník Hardigan, „stále s touto možností počítáte... Připouštíte ji do budoucna?...“

„Kdo má takovou moc, aby četl v budoucnosti?“ odpověděl pan ze Schallerů. „Naše planeta, o tom není pochyby, viděla již věci neobyčejnější a netajím se před vámi tím, že tato myšlenka mne zaměstnává dost často. A zabývám se jí rád. Zajisté, že jste slyšeli mluvit o zmizelé pevnině zvané Atlantis, to není Saharské moře, které se nad ní rozlévá, to je sám Atlantický oceán! A příkladů podobných převratů, je pravda, že v menších rozměrech, je dost, např. co se stalo v devatenáctém století v Insulindě po hrozném výbuchu Krakatoy, a proč by se to, co se stalo včera, nemohlo přihodit zítra?“

„Budoucnost je veliká skříň s překvapeními...“ zafilozofoval si poručík Villette a usmíval se.

„Jistě, pane poručíku,“ přitakal inženýr, „a až bude vyprázdněna...“

„Pak bude konec světa,“ dodal setník Hardigan, a ukázal prstem na mapu tam, kde ústil první průplav, dvě stě dvacet sedm kilometrů dlouhý, a otázal se:

„Nebude na tomto místě zřízen přístav?“

„Ano, právě na břehu této malé zátoky,“ odpověděl pan ze Schallerů, „a vše nasvědčuje tomu, že bude jedním z nejvyhledávanějších přístavů Saharského moře. Plány jsou již hotové a jakmile bude Rharsa splavná, jistě tu rychle vyrostou ze země domy, obchody, sklady, bordže.“

Ostatně na východním konci chottu se přetvářelo město Hamma již nyní, a to se zřetelem na námořní i obchodní důležitost, kterou by nabylo díky původnímu projektu a kterou by neztrácelo ani druhým pozměněným projektem, protože i tak zůstávalo dopředu posunutým přístavem Gafsy.

Že by se toto město, jehož polohu ukazoval inženýr na mapě v nejzazším konci Rharsy, mohlo stát obchodním městem v samém nitru Džeridu, se zdálo jako nikdy nesplnitelný sen. A přece jej nyní lidský génius začal uskutečňovat. Politováníhodné bylo pouze to, že první průplav nemohl vyústit přímo u města. Ale jsou známy důvody, pro které museli inženýři spojit chott s břehem této malé zátoky, která se nyní jmenuje Roudairova zátoka, od níž se očekávalo, že se stane nepochybně nejdůležitějším přístavem Saharského moře.

Setník Hardigan se pak otázal pana ze Schallerů, má-li v úmyslu vést expedici Rharsou po celé její délce.

„Nikoliv,“ odpověděl inženýr, „chci jen zhlédnout okraje chottu... Doufám, že zde najdu potřebné stroje, které mohou být vhodně použity buďto zde nebo někde jinde a které mají především tu přednost, že jsou již na místě, jestliže jsou nynější stroje lepší, bylo by nutné je sem dopravovat.“

„Neprojíždějí karavany nejraději tímto chottem?“ otázal se poručík Villette.

„Ještě dnes jím putují, pane poručíku, ačkoliv cesta po této měkké půdě je dost nebezpečná, ale je kratší a méně namáhavá, než cesta podél břehů zatarasená písečnými přesypy. My se však po ní přece jen vydáme západním směrem až k místu, kde začíná druhý průplav. Na zpáteční cestě, až zjistíme hranice Melriru, můžeme táhnout podél severního pomezí Rharsy a dostihneme Gábes za kratší dobu, než nám trvala cesta sem.“

Byl přijatý ten plán, podle něhož měl inženýr projít celým obvodem nového moře a prohlédnout oba průplavy.

Druhý den jeli pan ze Schallerů a oba důstojníci v čele oddílu. Před nimi běhal Coupe-a-Coeur a plašil hejna špačků, jejichž let byl provázen chrčivým třepotem křídel. Cesta vedla po vnitřním úpatí vysokých přesypů, tvořících rám chottu. Na této straně nebylo třeba mít obavy, že by se voda mohla rozlít za okraje těchto nížin. Jejich vysoké břehy, připomínající věnec Gábeského hřbetu, byly takového útvaru, že by jistě nepovolily tlaku vody, a tato jižní část Džeridu byla úplně mimo nebezpečí zatopení.

Pochod byl zahájen hned v časných ranních hodinách dosud zachovávaným plánem. Rovněž délka obou denních pochodů nebyla vůbec zvyšována a omezovala se jako v předchozích dnech na dvanáct až patnáct kilometrů.

Pan ze Schallerů chtěl především ohledat břeh, jenž měl jednou svírat vody nového moře a přesvědčit se, jestli nehrozí, že by se voda přelila přes své břehy a vnikla do sousedních krajů. Proto se malý průvod ubíral úpatím písečných přesypů, táhnoucích se podél chottu západním směrem a nezdálo se, že by bylo třeba, aby lidské ruce zasahovaly do díla přírody. Ať již Rharsa byla kdysi jezero nebo nebyla, bylo jisté, že se pro ně výborně hodila a že určitě dovede udržet vodu přivedenou prvním průplavem.

Na dalším pochodu bylo možné přehlédnout dno chottu po celé jeho rozloze. Povrch této vyschlé Rharské nádrže se třpytil ve slunečních paprscích, jako by byl pokrytý vrstvou stříbra, křišťálu nebo kafru. Oči z tohoto lesku přecházely a bolely a bylo třeba chránit je tmavými skly, aby neonemocněly zánětem, který je tak častý při oslnivosti saharského světla. Důstojníci i mužstvo jimi byli vybaveni, strážmistr Nikol dokonce koupil veliké tmavé brýle i pro svého koně. Ale nezdálo se, že by Va-d'ľavantovi činily zvláštní potěšení. Byl v nich trochu směšný a Coupe-a-Coeur ani nemohl svého druha za tímto optickým přístrojem poznat. Proto Va-d'ľavant, ani kterýkoliv z ostatních koní nebyl opatřen těmito chránítky, tak nepostradatelnými pro jejich pány.

Chott měl vzezření oněch solných jezer, která v létě účinkem tropických veder vysychají. Ale část vody, která se vsaje do písku, odpařuje v sobě utajené plyny, takže se půda vlní vzdutými kopečky a podobá se poli rozrytému krtky. O dně tohoto chottu poznamenal inženýr k oběma důstojníkům, že se skládá z červeného křemenného písku se síranem a uhličitanem vápenatým. Tato vrstva byla pokryta výkvěty utvořenými hořkou a kuchyňskou solí, skutečnou solnou komorou. Ostatně pliocénové pásmo, jehož se dotýkají chotty a sebkhy, má samo hodně sádry a soli.

Budiž zde poznamenáno, že v roční době, v níž se výprava uskutečnila, nebyla Rharsa úplně bez vody, kterou jí v zimě ouedy přivádějí. Koně se často zastavovali, jakmile se poněkud vzdálili od ghourdů, to znamená od přesypů vroubících chotty, na pokraji dolin naplněných stojatou vodou.

Jednou se setník Hardigan domníval, že z dálky viděl arabské jezdce projíždět se na pustém dně chottu, ale když se jeho mužstvo přiblížilo, celý houf se dal na útěk, ne však cvalem, ale letem.

Bylo to hejno modrých a růžových plameňáků, jejichž peří připomínalo barvu uniforem, a třebaže se Coupe-a-Coeur dal co nejrychleji do jejich stíhání, nepodařilo se mu dohonit ani jediného z těchto nádherných představitelů rodiny brodivých ptáků.

V tu chvíli myriady vyplašených ptáků vylétávaly ze všech stran a dávaly se do krákorání a křiku, v němž bylo zvlášť slyšet bod-habibi, ohlušující vrabce Džeridu!

Když expedice táhla podél okraje Rharsy, neměla problémy s vyhledáváním míst příhodných k táboření, jichž se nedostávalo uprostřed nádrže. Proto také bylo možné tento chott téměř úplně zaplavit, ale v Melriru budou některé části po zaplavení vodou ze Středozemního moře vyčnívat nad hladinu. Cesta vedla od oázy k oáze, které byly různě obydleny a které se všechny měly jednou stát marsami, tj. přístavy nového moře. V berberském jazyce se tyto oázy nazývají tuah. Jsou velmi úrodné. Stromů, palmových i jiných, tu roste veliký počet a také pastvin se na nich prostírá nemálo, takže Va-d'ľavant a jeho druzi si nemohli stýskat na nedostatek píce. Ale sotva se prošlo těmito oázami, půda zase rychle nabývá své přirozené pustoty a vyprahlosti. Travnatý murdž náhle vymění reg, plochá půda, složená z křemencového štěrku a písku.

Prozkoumání tohoto jižního pomezí Rharsy nestálo mnoho námahy. Protože kdyby nebe bylo bez mraků, lidé i zvířata by na úpatí těchto přesypů hodně trpěli horkem slunečních paprsků. Ale nakonec byli alžírští důstojníci a spahi již zvyklí na žhavé podnebí a inženýr Schaller děkoval vlastně za své jmenování ředitelem prací souvisejících s uskutečněním Saharského moře tomu, že byl na svých výzkumných cestách již důkladně sežehnut africkým sluncem.

Také o nebezpečí cesty mohla být řeč jen tehdy, kdyby se ubírali hoframi chottu, kde je země pohyblivá a neposkytuje pevnou oporu, ale po krajích, kudy šli, nebylo třeba se takového zapadnutí bát.

„Tato nebezpečí jsou velmi vážná,“ poučoval inženýr, „když jsme prokopávali průplav tuniskými sebkhami, mohli jsme se o tom často přesvědčit.“

„Ano, to je jedna z nesnází, kterou pro měření Rharsy a Melriru předvídal již Roudaire,“ přisvědčoval setník Hardigan. „Copak se nevypravuje, že často vězel v solném písku až po kolena?“

„Měl pravdu,“ odpověděl pan ze Schallerů. „Tyto doliny jsou posety tůněmi - Arabové je nazývají ,mořskými oky‘ - v nichž nořidlo dosahuje na dno. Zde je opravdu nutné mít se před nehodami na pozoru. Jednou při Roudairově zkoumání spadl jezdec i s koněm do jedné z těchto rozsedlin a ačkoliv jeho druzi na sebe navázali dvacet nabijáků z pušek, nepodařilo se jim ho vytáhnout.“

„Proto buďme na stráži,“ doporučoval setník Hardigan, „zde nemůžeme být nikdy dost opatrní. Mužstvu jsem zakázal vzdalovat se od přesypů tam, kde jsme dosud nezjistili povahu půdy... Ale obávám se, že čertův Coupe-a-Coeur, který slepě přebíhá sebkhou, jednou nenadále zmizí. Nikol není schopen ho udržet...“

„Byla by to pro něho rána, kdyby pozbyl Coupe-a-Coeura,“ poznamenal poručík Villette.

„Jsem přesvědčen,“ dodal setník, „že by i Va-d'ľavant zašel zármutkem!“

„Je to opravdu zvláštní přátelství, které sdružuje tato dvě hodná zvířata,“ řekl inženýr.

„Velmi zvláštní,“ mínil poručík. „Orestes a Pylades, Nisus a Euryales, Damon a Pithias, Achilles a Patrokles, Alexandr a Ephestion, Herkules a Pirithous byli aspoň téhož rodu, ale to je kůň a pes...“

„A člověk, můžete dodat, poručíku,“ dodal setník Hardigan, „neboť Nikol, Va-d'ľavant a Coupe-a-Coeur tvoří skupinu nerozlučných přátel, k níž člověk patří třetinou a zvířata dvěma!“

To co řekl inženýr o nebezpečí probořující se půdy chottů, nebylo nikterak nadsazeno. A přece se karavany nejraději vydávaly touto končinou Melriru, Rharsy a Fedžedžu, jednak proto, že ta cesta byla značně kratší, jednak na pevném terénu i pohodlnější. Přesto se na ni nepouštěly bez vůdců, kteří tyto jezerní partie Džeridu dokonale znali a uměli se vyhnout nebezpečným žumpám.

Od svého odchodu z Gábesu však oddíl dosud nepotkal žádnou z karavan, které převážejí zboží, plodiny, průmyslové tovary od Biskry až k pobřeží Malé Syrty a jejichž příchod bývá vždy netrpělivě očekáván v Neftě, Gafse, Tozeuru, Hammě a ve všech městech a vesnicích dolního Tunisu. Až devátého dubna se s jednou karavanou setkali a to za povážlivých okolností.

Byly asi tři hodiny odpoledne. Když si odpočinuli po prvním denním pochodu, setník Hardigan a jeho mužstvo se dali za úmorného horka na druhý pochod. Mířili k poslednímu ohbí, které tvoří Rharsa několik kilometrů od svého západního zakončení. Cesta znenáhla stoupala, obrysy přesypů se rýsovaly určitěji a také na této straně nebyly obavy, že by nová voda prorazila z rámce chottu.

Když pomalu stoupali, měli přirozeně širší rozhled, zvláště k severu a k západu. Půda se třpytila v zátopě slunečních paprsků. Každý kousek křemene se stával svítícím ohniskem. Nalevo začínal druhý průplav, spojující Rharsu s Melrirem.

Inženýr a oba důstojníci sestoupili z koní, mužstvo následovalo jejich příkladu a vedlo koně za uzdu.

Když všichni stanuli na chlumu přesypu, zvolal náhle poručík Villette a ukazoval rukou:

„Zdá se mi, že vidím tlupu táhnoucí po dně chottu...“

„Tlupa nebo... stádo,“ odpověděl setník Hardigan.

„Na tak velikou vzdálenost je to těžké rozpoznat,“ poznamenal pan ze Schallerů.

Jisté bylo jen to, že se v tom směru zvedal ve vzdálenosti tří až čtyř kilometrů hustý mrak prachu nad povrchem Rharsy. Snad jej způsobilo stádo přežvýkavců táhnoucích k severu.

Pes jevil podezřelé známky zvýšené ostražitosti, ne-li neklidu.

„Tak, Coupe-a-Coeur,“ zvolal na něho strážmistr, „zostři čich a sluch! Co je to tam dole?“

Coupe-a-Coeur prudce zaštěkal, vrtěl ohonem a natáhl tlapy ke skoku připraven rozběhnout se do chottu.

„Jen pomalu... pomalu,“ volal strážmistr a zdržoval psa u sebe.

Ve zvířeném prachu přibývalo ruchu, čím blíže k nim se mrak dostával. Ale pořád ještě nebylo snadné uhodnout jeho příčinu. Ať napínali svůj dobrý zrak jakkoliv, ani pan ze Schallerů, ani důstojníci, ani mužstvo nedovedlo rozpoznat, zda je prach zvedán karavanou, která je na pochodu, nebo stádem prchajícím před nějakým nebezpečím.

Ale za dvě nebo tři minuty bylo všem jasné, o co jde. Mrakem proskočily ohnivé blesky a zapraskaly rány, jejichž kouř se mísil se zvířeným prachem.

V téže chvíli se Coupe-a-Coeur, jehož pán již nemohl udržet, dal do běhu a zuřivě při tom štěkal.

„Jakže, palba z ručnice!“ vykřikl poručík Villette.

„Nejspíš karavana, která se brání útoku šelem...“ poznamenal inženýr.

„Anebo pravděpodobněji lupičům,“ odvětil poručík, „zdá se, že rány padají ze dvou stran...“

„Do sedel!“ zavelel setník Hardigan.

V okamžiku spahi, kteří zahnuli od okraje Rharsy, pádili tryskem k bojišti.

Snad bylo nerozumné, nebo aspoň odvážné, zaplést málo početné družstvo eskorty do věci, jejíž příčinu neznali. Byla to pravděpodobně rota džeridských loupežníků, která mohla být velmi početná. Ale setník Hardigan a jeho družina nebyli z těch, kdo se v takovém případě obávají nebezpečí. Jestliže, jak se dalo předpokládat, Tuaregové nebo jiní kočovníci útočili na karavanu, bylo věcí vojenské cti přispět ohroženým na pomoc. Proto všichni pobídli koně do cvalu a řítili se chottem za Coupem-a-Coeurem, jehož již strážmistr Nikol nezdržoval.

Dva kilometry ze tří, které je dělily od místa boje, urazili během deseti minut. Rány z pušek zněly zřetelněji a ozývaly se jednou z té, jednou z oné strany uprostřed kotoučů dýmu a prachu.

Setník Hardigan nyní mohl rozpoznat povahu tak zuřivě vedeného boje.

Byla to karavana, jak se brzy dozvěděli, která byla při pochodu chottem přepadena. Před pěti dny opustila oázu Teribet na severu Melriru a ubírala se k Tozeuru, odkud chtěla dosáhnout Gábesu. Skládala se z dvaceti Arabů vedoucích asi sto starých a mladých velbloudů.           

Arabové před sebou poháněli velbloudy, obtěžkané nákladem datlí v pytlech a nedbali na námahu velikých denních pochodů... Honci opakovali volání, kterým jeden z nich drsným hlasem pobízel velbloudy ke spěchu.

Karavana, dosud putující bez nehod, dosáhla právě západního konce Rharsy a chtěla se pustit po její délce pod vedením velmi zkušeného vůdce. Tu se však, když se ocitla na prvních svazích regu, (arab. slovo, dno chottů a sebkh) objevilo za přesypy asi šedesát jezdců.

Byla to skupina lupičů, pro kterou bylo snadné zdolat malou družinu kafily. Chtěla zahnat honce na útěk nebo je pobít, zmocnit se velbloudů a jejich nákladu a zahnat je do některé vzdálené džeridské oázy. Není pochyb, že by i toto přepadení skončilo beztrestně jako tolik jiných, u kterých nebylo možné usvědčit a polapit jejich strůjce.

Členové karavany se pokusili o odpor, jenž nesliboval úspěch. Byli ozbrojeni ručnicemi a bambitkami a svoje zbraně použili. Početnější útočníci stříleli také, za deset minut byla kafila rozprášena a ustrašená zvířata se rozběhla všemi směry.

To se stalo bezprostředně předtím, než setník Hardigan zaslechl palbu. Jeho malý oddíl byl ale zpozorován a lupiči na okamžik ustali, když spatřili jezdce spěchající na pomoc kafile.

„Kupředu!“ vykřikl v této chvíli nerozhodného rozvažování setník Hardigan.

Karabiny sklouzly ze zad spahiů do jejich rukou a k ramenům a všichni se jako smršť řítili na bandity.

Zavazadla zůstala vzadu pod stráží vůdců, jimž bylo nařízeno nehýbat se z místa, dokud by se mužstvo nevrátilo z boje.

Loupežníci nečekali na útok. Neměli dost sil nebo spíš odvahy, postavit se na odpor tomuto houfci známých uniforem, řítících se tak odvážně do boje? Nebo poslouchali jiný pud než strach? Těžko říci. Jisté je jen to, že sotva se setník Hardigan a jeho lidé přiblížili na dostřel, loupežníci již byli na útěku k severozápadu.

Ale přesto byl dán povel k výstřelu a rázem zaznělo asi dvacet ran, z nichž některé zranily prchající, ale ne tak těžce, aby jim zabránily v útěku.

S hrdostí zjistil strážmistr aspoň to, že Coupe-a-Coeur prošel křtem ohněm. Potřásal hlavou zprava nalevo, jako by mu kulka zafičela těsně kolem uší.

Setník Hardigan neuznal za dobré pronásledovat útočníky, které jejich koně unášeli nejrychlejším cvalem. Ostatně zmizeli brzy za obrysem tellu, zalesněného chlumce, jenž se zvedal na obzoru. V kraji, který dobře znali, se mohli snadno schovat v některé skrýši, kde by je těžko vypátrali. Nebylo pochyb, že se již nevrátí a karavana mohla proto bez obav pokračovat na své cestě k východnímu konci Rharsy.            

Ale pomoc přišla včas, kdyby se opozdili ještě o chvíli, velbloudi by upadli do rukou těchto pirátů pouště.

Inženýr se pak vyptával náčelníka karavany, jak se věci sběhly a jak byl útok na ně a na velbloudy podniknut.

„Víte, ke kterému kmeni náležela tato tlupa?“ zeptal se setník Hardigan.

„Náš průvodce tvrdí, že to byli Tuaregové,“ odpověděl náčelník.

„Ale tvrdí se přece,“ ujal se slova zase inženýr, „že Tuaregové se ponenáhlu vyklidili ze západních oáz a že ustoupili do východního Džeridu...“

„Oh, dokud tu budou procházet karavany, nebude nouze o lupiče, přepadající je...“ poznamenal poručík Villette.

,,O důvod víc, aby chotty byly již zaplaveny,“ odvětil pan ze Schallerů.

Také na to se vyptával setník Hardigan náčelníka, mluví-li se v této končině o Hadžarově uniknutí z pevnosti.

„Ano, pane setníku, už několik dnů tato novina koluje...“

„Že by byl zpozorován v okolí Rharsy nebo Melriru, o tom jste neslyšel?“

„Ne, pane setníku.“

„Nebyl to dokonce on, kdo velel této rotě?“

„Ne, mohu to říci s určitostí, poněvadž ho znám a jistě bych ho poznal... Ale že to byli lupiči, kterým kdysi velel, to je dost možné. Bez vašeho zákroku, pane setníku, bychom byli okradeni a pobiti do jednoho.“

„Teď,“ řekl inženýr, „můžete pokračovat ve své cestě bez nebezpečí“

„Myslím si to rovněž,“ odpověděl náčelník.“Lotři se uchýlili do některé západní vesnice, kdežto my se za tři nebo čtyři dny dostaneme do Tozeuru.“

Náčelník shromáždil zase své lidi. Rozprchlí velbloudi se již vrátili do svých řad a také karavana se seřadila aniž by ztratila jediného muže. Několik jich bylo raněno, ale naštěstí ne těžce. Když náčelník znovu poděkoval setníku Hardiganovi a jeho mužstvu a dal znamení k odchodu, a celá kafila se dala zase na pochod.

Za několik minut lidé i zvířata zabočili za tarf, písčitou stěnu, která se táhla kus cesty chottem, a zmizeli vojákům z očí a bylo slyšet jen hlasité pobízení velbloudů, které víc a více zanikalo.

Když se inženýr a oba důstojníci vraceli z útoku, který mohl mít velmi vážné následky, sdělovali si své dojmy i své starosti, k nimž dávala podnět tato příroda.

„Tak tedy Hadžar se tu zase ukázali“ ujal se inženýr slova jako první. „Dalo se to očekávat,“ odpověděl setník, „a můžeme si jen přát, abychom zaplavení chottů dokončili co možná nejrychleji. To je jediný prostředek, jak se těchto lupičů v Džeridu zbavit.“

„Bohužel uplyne ještě několik let,“ poznamenal poručík Villette, „než voda ze zátoky naplní Rharsu a Melrir...“

„Kdo ví?...“ odpověděl pan ze Schallerů.

Noc v ležení minula klidně. Tuaregové se neobjevili nikde v okolí. Druhý den odpoledne, desátého dubna, oddíl stanul na místě, kde začínal druhý průplav, který spojuje oba chotty.