VII. KAPITOLA Tozeur a Nefta
VII. KAP I TOLA
Tozeur a Nefta
„Zde,“ pravil toho večera strážmistr Nikol desátníkovi Pistachovi a panu Françoisovi, „tady jsme ve vlastní domovině datlí, v hotové ,datlovně‘, jak ji nazývá pan setník a jak by ji nazvali i moji kamarádi Va-d'ľavant a Coupe-a-Coeur, kdyby mohli mluvit...“ „Ah,“ odpověděl Pistache, „datle jsou všude datle, ať je trháš v Gábesu nebo v Tozeuru, jen když vyrostly na datlovníku... Nemyslíte, pane Françoisi?...“
Říkali mu vždycky „pane Françoisi“, kdykoliv ho oslovovali. I sám jeho pán se nepronášel jinak, a pan François si na tom moc zakládal ve své vrozené vážnosti.
„Nemohu to posoudit,“ odpověděl vážným hlasem a přejel si rukou bradu, kterou si chtěl časně zrána oholit. „Přiznávám se, že hrubě nestojím o toto ovoce, dobré pro Araby a ne pro Normanďany, z nichž Jsem...
„Ah, pravda, jste trochu vybíravý, pane Françoisi, zapomněl jsem,“ podotkl strážmistr. „Dobré pro Araby! Snad jste chtěl říci příliš dobré pro ně, protože je neumějí ocenit, jak si zaslouží!... Datle! Hrušky, jablka, hrozny, pomeranče, všechno ovoce Francie bych za ně dal!...“
„Proč? Naše ovoce také není špatné,“ řekl desátník Pistache, a olizoval si rty.
„Jestli jste džeridské datle nikdy neochutnal, nemůžete takhle mluvit,“ ujímal se Nikol zase slova. „Počkejte, dám vám zítra nejlepší zdejší druh deglat en noir, čerstvě utržený ze stromu, tuhý a průsvitný, který když se uleží, dostává kupodivu lahodné a jako cukr sladké těsto...To budete zírat! Je to zkrátka rajské ovoce... a vždy jsem byl toho přesvědčení, podlehl-li náš praotec Adam pokušení, že mu jeho družka Eva dala kousnout do datle a ne do jablka, byť se i nezamlouvala desátníkovi Pistachovi, který je příliš Normanďanem, aby nenadsazoval.“
„To je možné,“ odpověděl desátník, který se rád skláněl před strážmistrovou autoritou.
„A nemyslete si, pane Françoisi,“ vpadl zase do řeči Nikol, „že toto mínění o džeridských datlích, zvláště o datlích z Tozeurské oázy, mám jediný... Zeptejte se setníka Hardigana a poručíka Villetta, kteří je znají... Nebo se zeptejte třeba jen Va-d'ľavanta a Coupe-a-Coeura...“ „Jakže?“ odpověděl François, na jehož tváři se zračilo překvapení, „i vašeho koně a psa?“
„Ovšem, jsou po nich posedlí, pane Françoisi, a na vzdálenost dobrých tří kilometrů už chřípí koně a čenich psa větří jejich vůni... Zítra si jich popřejou oba...“
„Dobře, pane strážmistře,“ odpověděl François, „přejete-li si to, pomůžeme Džeridu od několika tuctů jeho proslavených plodů!“
Sluší se podotknout, že strážmistr Nikol nenadsazoval. V celém kraji, a zvláště v okolí Tozeuru jsou datle skutečně výtečné jakosti a v oáze jich počítají nejméně dvakrát sto tisíc s osmi miliony kilogramů plodů. Tvoří nesmírné bohatství kraje, lákajíce nesčetné karavany, které přivážejí vlnu, gumu, ječmen a jiné obilí a odvážejí tisíce pytlů tohoto výborného ovoce.
Není proto divu, že projekt vnitrozemního moře naháněl obyvatelstvu těchto oáz opravdový strach. Neboť, podle jejich mínění, vlhkostí, způsobenou zatopením chottů, by datle pozbyly svou vynikající jakost, jelikož suchý vzduch Džeridu je, po jejich rozumu, hlavní příčinou, že datle, které jsou přední potravou domácího obyvatelstva, a které vydrží nesmírně dlouhou dobu, zaujímají první místo mezi plody tohoto druhu. Jakmile by se podnebí změnilo, neměly by větší cenu než datle, které rostou v sousedství Gábeského zálivu a Středozemního moře.
Byly tyto obavy oprávněné? Názory, jak je známo se v této příčině rozcházejí. Ale tolik je jisté, že to bylo pomyšlení na nenapravitelné škody, způsobené Roudairovým projektem, pomyšlení, které znepokojovalo a k odporu proti uskutečnění Saharského moře podněcovalo domácí obyvatele dolního Tuniska a dolního Alžíru.
Také hned od těch dob bylo započato se zalesňovací akcí, aby bylo zabráněno postupnému vnikání písku, akcí, která se zatím dost zmohla, jak svědčily hojně vysázené jedle, eukalypty a haťové ploty na ochranu břehů, na způsob pletenin z proutí, zřízených ve francouzském departementu Les Landes. Ale byly-li prostředky na ochranu proti stálému postupu písku známy a prováděny, bylo nutné, aby tento namáhavý zápas nebyl nikdy přerušen, protože písek zakrátko překonává tyto překážky a znovu se dává do svého ničivého a vše pohlcujícího díla.
V místech, kde byla tehdy expedice, to je v samém srdci tuniského Džeridu, jehož hlavními středisky jsou Gafsa, Tameghza, Midés, Chebika, Nefza, Tozeur a v němž leží i veliké oázy Nefta, Oudiana a Hamma, mohla výprava snadno přehlédnout a poznat stav prací francouzsko-cizozemské Společnosti, tak náhle přerušených pro finanční překážky, které brzy dosáhly nepřekonatelných výší.
Tozeur má asi deset tisíc obyvatel. Asi tisíc hektarů půdy je kolem něho obděláno. Jeho průmysl se omezuje na výrobu burnusů, houní a koberců. Přesto, jak už bylo zmíněno, docházejí do něho mnohé karavany, které exportují miliony kilogramů ovoce datlovníků. Snad vzbudí podiv, že vychování mládeže je věnováno tolik péče a pozornosti. Skoro šest set dětí dochází do osmnácti škol a jedenácti zaonú. Také řeholních řádů je v tomto vzdáleném městě Džeridu slušný počet.
Ale nezajímal-li Tozeur příliš pana ze Schallerů po stránce zalesňovací a po stránce přírodních krás oázy, budil zato jeho nejživější zájem průplav, jehož žlab se táhl v délce několika kilometrů směrem k Neftě. Setník Hardigan a poručík Villette, kteří byli v Tozeuru poprvé, jevili o město větší zájem, a věru den, který by věnovali jeho prohlídce, by byl uspokojil i nejzvědavější turisty. Sotva si lze pomyslet něco krásnějšího nad některá jeho místa, některé jeho ulice, vroubené domy, jejichž barevné cihly tvoří obrazy překvapující původnosti. Zasluhují si pozornost umělců víc než zbytky z římského impéria, které v Tozeuru nejsou početné.
Druhý den, od samého rána, měli poddůstojníci a vojáci volno, a směli se podle libosti procházet po oáze, s podmínkou, že se vrátí domů na polední a večerní zatroubení. Nikdo kromě toho se nesměl odvažovat za meze, chráněné místní posádkou, které velel vyšší důstojník. Této opatrnosti bylo třeba tím spíše, že se obávali zvýšeného jitření usedlých i kočovných džeridských kmenů, pobouřených nově započatými pracemi, směřujícími k zaplavení chottů.
Strážmistr Nikol a desátník Pistache se spolu procházeli od samého jitra. Nevyšel-li s nimi Va-d'ľavant, který zůstal ve stáji, po kolena ponořený v nadbytku píce, poskakoval s nimi aspoň Coupe-a-Coeur a není pochyby, že zvědavý a slídivý pes neopomenul večer sdělit své dojmy svému věrnému příteli Va-d'ľavantovi. Nejčastěji se toho dne potkávali inženýr, důstojníci a vojáci na Tozeurském tržišti, na němž se shromažďuje obyvatelstvo před Dar-el-Beyem. Tento souk dostává vzezření polního tábora, když si na něm prodavači postaví své stany ze slaměných rohoží nebo z lehké látky, upevněné na palmových větvích. Sedí v nich, a mají před sebou rozložené zboží, přivážené na hřbetech velbloudů od oázy k oáze.
Strážmistrovi a desátníkovi se zde častěji nabízí příležitost, vypít několik sklenek palmového vína, domácího nápoje, známého pod jménem lagmí. Připravují je z palem dvojím způsobem, buď, aby se k němu dostali, uříznou celou korunu palmy, která pak nutně usychá, nebo udělají do kmene několik zářezů nepropouštějících tolik šťávy, aby strom musel nutně zajít.
„Dobrého pomalu, Pistachu!“ napomínal strážmistr svého podřízeného druha, „nebo lagmí umí s člověkem po čertech zatočit...“
„Ach ne tolik, jako datlové víno,“ odpověděl desátník, který měl v tomto oboru velmi důkladné znalosti. „Jen buďte bez starosti, strážmistře, něco sneseme, ostatně zde máte hned několik Arabů najednou pro špatný příklad našemu mužstvu.“
Po náměstí vrávoralo několik domorodců v opilém stavu, který zvláště Arabům tak málo sluší.
„Domníval jsem se, že Mohamed zakázal svým věřícím se opíjet,“ poznamenal desátník, k jehož právě pronesené myšlence dal podnět pohled na opilce.
„Ano, Pistachu, kterýmkoliv vínem kromě lagmí,“ vysvětloval mu strážmistr. „S tímto produktem Džeridu činí však korán výjimku.“
„A jak vidím, Arabové z ní pořádně těží,“ zasmál se desátník.
Zdá se opravdu, že lagmí není v seznamu kvašených nápojů, Prorokovým synům zakázaných.
Půda oázy, jejíž výhradním stromem je palma, vyniká podivuhodnou úrodností, nejlépe patrnou na různých rostlinných plodinách, které zdobí a obohacují tozeurské zahrady. Zásluhu na tom má hlavně oued Berkuk, zavlažující celé okolí svou proudící vodou, která protéká jednak svým hlavním řečištěm, jednak drobnými přítoky, které tam sbírá.
Vidět, jak vysoká palma prostírá vějířově své větve nad olivou o něco nižší, jak pod olivou roste fíkovník, který svými listy zase chrání granátový strom, jak se kolem granátu vine réva, jejíž hrozny se proplétají obilím a zeleninou, není snad toto nanejvýš vzácná podívaná?
Navečer, který inženýr ze Schallerů, setník Hardigan a poručík Villette na pozvání místního velitele strávili ve velikém sále Kasby, se točil hovor přirozeně kolem nynějšího stavu prací, kolem blízkého zahájení plavby průplavem a kolem výhod, které vyplynou kraji z tohoto zaplavení dvou tuniských chottů.
„Je bohužel pravda,“ poznamenal k tomu místní velitel, „že domorodci se zdráhají uznat značné dobrodiní Saharského moře pro Džerid. Mluvívám o tom s arabskými náčelníky a na malé výjimky jsou všichni proti projektu tak nepřátelsky zaujati, že všechna má poučování o opaku se míjejí účinkem. Nejvíce se bojí změny podnebí a jejího škodlivého důsledku pro zdar plodin oázy a zvláště pro zdar palmových hájů. A přece všechno nasvědčuje opaku... a také nejpovolanější učenci o tom nijak nepochybují, že by průplav svou mořskou vodou přinesl krajině hotové požehnání. Ale domorodci se staví nepřátelsky ke všem názorům, které se jejich umíněným předsudkům nezamlouvají.“
„Nevychází tento odpor spíše od kočovných kmenů než od usedlých obyvatelů?“ zeptal se setník Hardigan.
„Ano,“ odpověděl velitel, „neboť způsob života kočujících kmenů by tímto projektem doznal zcela jistě nemalé změny... S největší prudkostí jej odmítá kmen Targui, a i to je snadné vysvětlit. Počet a význam karavan by se značně zmenšil, koho by pak Targui přepadali na džeridských cestách! Až by se obchod konal po lodích nového moře, nezbývalo by jim, než zaměnit své lupičství za pirátství! Ale z toho by sotva kynul stejně veliký úspěch. Obávajíce se úpadku své nynější moci, pracují všemi prostředky k tomu, aby obrátili na svou víru i usedlé kmeny, jimž důsledky zděděného pozměněného způsobu života po předcích malují v nejčernějších barvách. K nepřátelství se také přidružuje nerozumný fanatismus, který lze v arabských kmenech tak snadno vyvolat. Dosud je, pravda, všechno v jakémsi utajeném stavu, podporovaném muslimským fatalismem, ale není vyloučeno, že jednou utajený hněv domorodých kmenů propukne se vší prudkostí. Hlavní příčina jejich zaujatosti proti Saharskému moři spočívá ostatně v tom, že nechtějí pochopit prostředky, kterými má být uskutečněno. Nevidí v nich nic než dílo kouzelníků, chystajících se způsobit hroznou zátopu celého kraje.“
Velitel tím svým hostům nepověděl nic nového. Že se expedice u džeridských kmenů nepotká s vlídným přijetím, věděl setník Hardigan už předem. O co mu v jeho otázkách šlo, bylo něco jiného: totiž, zda pobouření myslí je tak veliké, aby se obávali brzkého povstání obyvatelů krajiny Rharsy a Melriru.
„V tom případě vám nemohu sdělit nic jiného,“ odpovídal velitel, „než že Tuaregové a jiní kočovníci, kromě některých ojedinělých útoků, se neodvážili dosud vážněji ohrožovat průplav. Co jsme se mohli dozvědět, je jen to, že většina jich připisuje průplavní práce vlivu šejtana, muslimského ďábla, a těší se prý nadějí, že vyšší mocnosti dovedou šejtanovo působení odkázat do jeho mezí. Je vůbec velmi nesnadné poznat skutečné mínění těchto uzavřených a potměšilých lidí. Možná, že čekají, až bude s pracemi započato a až dělníci najatí Společností přijdou, aby zkusili výnosnější lup a podnikli větší násilnosti!...“
„Například jaké?“ zeptal se inženýr.
„Jaké? Zda by pro ně nebylo nemožné, shromáždit se do několika tisíců a pokusit se o ucpání průplavu na některém místě, naházet písek z břehů do jeho průkopu a zastavit tak, prací svých paží, další přitékání vody ze zátoky?...“
„Věřte, že by měli víc práce se zaházením průplavu, než jí měli naši předchůdci s jeho prohloubením, a koneckonců cíle by se přece nedopracovali...“
„Na čase by jim sotva chybělo!“ odpověděl velitel. „Tvrdí se přece, že by naplnění chottů vodou vyžadovalo dobu asi deseti let?“
„Nikoliv, pane veliteli, nikoliv!“ ujišťoval inženýr. „Zmínil jsem se už o tom a své tvrzení neopírám o domněnky, ale o velmi spolehlivé výpočty. Úsilím lidských rukou a zvláště obrovských strojů, které použijeme, nebude plnění Rharsy a Melriru trvat ani celých pět let. Vody si rozšíří a prohloubí průplav samy, jakmile se do něho dostanou. Kdoví, nebude-li jednou Tozeur, i když je několik kilometrů vzdálen od chottu, mořským přístavem a nebude-li spojen s EI-Hammou na Rharse? To vysvětluje i některá ochranná opatření, na které jsem musel stejně pomýšlet jako na průpravné rozvrhy přístavů na severu a jihu, které jsou jedním z nejdůležitějších cílů této cesty.“
Inženýrův metodický a vážný duch dával dostatečnou záruku, že pan ze Scha1lerů se neoddává planým nadějím.
Setník Hardigan pak položil veliteli několik otázek ve věci náčelníka Tuaregů, uprchlého z gábeského bordžu. Je-li něco známo o jeho pobytu v okolí oázy?... Došly-li nějaké zprávy o kmenu, k němuž přísluší?...Vědí-li domorodci Džeridu něco o způsobu, jakým se Hadžar dostal na svobodu?... Nepokouší-li se pobouřit Araby proti projektu Saharského moře?
„K těmto otázkám,“ odvětil místní velitel, „vám nemohu dát určitou odpověď, že zpráva o Hadžarově útěku z gábeské pevnosti pronikla až do oázy, nepodléhá pochybnosti, vzbudila neméně hluku než jeho polapení, kterého jste se pane setníku, účastnil. Nedozvěděl-li jsem se zprávy o tom, že by byl tento pohlavár viděn v okolí Tozeuru, vím aspoň tolik, že celá tlupa Targuů se dala směrem k průplavu, který spojuje chott Rharsy chottem Melriru.“
„Máte důvody věřit ve spolehlivost této zprávy?“ zeptal se setník Hardigan.
„Ano, pane setníku, neboť jsem ji obdržel od jednoho z lidí, kteří zůstali v kraji, kde kdysi pracovali a kteří se nazývají hlídači nebo stráží průplavu anebo se jí domnívají aspoň být, doufajíce nepochybně, že si tím pojistí větší blahovůli správy, až bude s pracemi zase započato.“
„Práce jsou povětšině skončeny,“ poznamenal pan ze Schallerů, „ale hlídány musí být na každý pád velmi bděle. Odváží-li se Targui k nějakému výpadu proti průplavu, stane se to jistě v těchto místech.“
„Proč myslíte?“ zeptal se velitel.
„Protože zaplavení Rharsy je neznepokojuje tolik jako zaplavení Melriru. První chott nemá totiž oázy hodné zmínky, kdežto v melrirském je jich několik velmi značných, které by musely zmizet pod vodou nového moře. Proto lze spíše očekávat útoky na druhý průplav, který oba chotty spojuje. Bude zde tedy zvláště třeba učinit vojenská ochranná opatření proti možným přepadům.“
„Ať je to jakkoliv,“ poznamenal poručík Villette, „náš malý oddíl, až projdeme Rharsou, bude muset být stále na stráži.“
„To také bude,“ odpověděl setník Hardigan. „Když jsme se jednou Hadžara zmocnili, dovedeme ho chytit i podruhé, a pak si ho budeme hlídat ostražitě ji, než se ho válečný soud navždycky zbaví.“
„Ze srdce bych si to přál,“ odpověděl velitel, „a čím dřív, tím líp, protože dokud je na svobodě, nejsme si jisti, že nám nepobouří celý Džerid, u jehož kočovných kmenů má nesmírnou vážnost. V každém případě jednou z největších výhod nového moře bude to, že konečně vyčistí Melrir od některých brlohů těchto zlosynů.“
Ode všech ne, neboť podle měření setníka Roudaira zbudou na velikém prostranství chottu některá pásma, jako například Hingmiz a jeho hlavní město Zenfig, která zůstanou vodami ušetřena.
Vzdálenost, která dělí Tozeur od Nefty, je asi třicet kilometrů, a inženýr doufal, že je urazí ve dvou dnech, noc mezi nimi chtěl strávit na jednom z břehů průplavu. Práce v této části byly hotové a ještě dobře zachovalé.
Malý oddíl vytrhl z Tozeuru prvního dubna ráno za nejistého počasí, které by na méně vysokých šířkách bylo jistě skončilo vydatným lijákem. Ale v této části Tuniska, kde se nebylo třeba obávat deště, byly mraky vysoko se vznášející jen vítány, protože mohly mírnit sluneční žár.
Výprava se vydala nejprve po březích ouedu Berkuku, přecházejíc jeho hojná ramena po mostech, k nimž trosky starých staveb poskytly materiál.
Na západ se prostíraly nesmírné roviny, šedožluté, nikde nechráněné od slunečních paprsků, toho dne naštěstí zmírněných. Za obou denních pochodů prvního dne neviděla výprava na tomto písčitém území nic, než chudé traviny podlouhlých listů, domorodci nazývané driss, na nichž si rádi pochutnávají velbloudi, a které jsou velmi vhod džeridským karavanám.
Od východu do západu slunce se nic zvláštního na pochodu neseběhlo a také klid nočního odpočinku nebyl až do rána ničím porušen. Ve velké vzdálenosti bylo vidět několik arabských tlup, táhnoucích od severního břehu průplavu k Aureským horám. Těm ani nenapadlo znepokojovat setníka Hardigana a také setník se s nimi netoužil blíž seznámit.
Nazítří, druhého dubna, se pochod k Neftě konal za těch podmínek jako předcházející den, za zamračené oblohy a snesitelného horka.
Jen krajina se znenáhla měnila, čím blíž přicházeli k oáze, tím se půda stávala plodnější. Rovina se zelenala hojnými stonky alfy, mezi nimiž se vinuly drobné ouedy. Objevoval se také černobýl a živé ploty kaktových rostlin se rýsovaly na planinách, kde se oči těšily z pohledu na bleděmodrou barvu některých ploch, zarostlých trávničkou a svlačcem. Pak skupiny stromů, olivovníků a fíkovníků, se na břehu ouedů střídaly a za nimi se na obzoru kupily akáciové lesy.
Fauna těchto končin se omezuje téměř jen na antilopy, které prchaly ve stádech tak velikou rychlostí, že mizely z očí v několika okamžicích. Sám Va-d'ľavant, nechť si jeho pán o tom myslel cokoliv, sotva by se byl mohl s nimi měřit. Coupe-a-Coeur pak měl dost na tom, že se vztekle rozštěkával na bezocasé opice, které se hojně vyskytují v krajinách chottů a bláznivě skákající ze stromu na strom. Také se ukázalo několik buvolů a muflonů, které však bylo bezúčelné stíhat, protože v Neftě bylo snadné zásoby obnovit.
Nejběžnější šelmy této části Džeridu jsou lvi, jejichž útoky bývají velmi nebezpečné. Od těch dob, co bylo pracováno na průplavu, ustupovali znenáhla k alžírské hranici a do sousedních končin Melrirského chottu.
Nehrozil-li tu tedy útok šelem, bylo zato lidem i zvířatům velmi nesnadné se tu ubránit štírům a hadům, které přírodopisci nazývají „naja“. Množství těchto plazů je tak veliké, že některé krajiny není možné vůbec obývat, tak například Džerid Teldža musel z té příčiny být Araby opuštěn. V nočním ležení, upraveném blízko tamarindového lesa, se tudíž mohli pan ze Schallerů a jeho druhové položit k odpočinku, až když byla učiněna nejúzkostlivější ochranná opatření. Odpočíval-li Va-d'ľavant bezstarostně, spal zato strážmistr Nikol jen jedním okem a Coupe-a-Coeur vůbec ne, připravený prozradit každé podezřelé zašustění, které by ohrožovalo jeho pána nebo druha. Ale za celou noc se nic nestalo a časně zrána byl zase pochod zahájen. Setník Hardigan postupoval pořád západním směrem, od něhož již od Tozeuru se průplav neuchyloval. Teprve asi deset kilometrů před Neftou zabočila výprava k severu a dorazivši téhož dne odpoledne do Nefty, chtěla pak od tohoto ohybu postupovat po poledníku.
Délka průplavu by se byla zkrátila o celých patnáct kilometrů, kdyby bylo možné směrem od Tozeuru dostihnout Rharsy na její východní hranici. Ale postup tímto směrem narážel na nesmírné překážky. Aby byl chott učiněn z této strany přístupným, bylo by nutné prokopat velmi tvrdou, skalnatou půdu pahrbkem, zdvihajícím se asi třicet až třicet pět metrů nad mořskou hladinou. I tato práce by byla vyžadovala stejně tolik času a nákladu jako prokopání některých částí gábeské přehrady. Proto inženýři francouzsko-východní Společnosti, když důkladně prozkoumali tuto končinu, upustili od původní čáry a zvolili jinou, dvanáct kilometrů vzdálenou od Nefty. Odbočovala od tohoto místa v pravém úhlu přímo k severu a dostihovala Rharsy na malé zátoce, která ležela na nejnižších místech chottu, téměř uprostřed jeho jižního okraje.
Pan ze Schallerů, v souhlase se setníkem Hardiganem, neměl v úmyslu zůstat v Neftě přes druhý den, k odpočinku a k opatření nových zásob tam stačilo pobýt zbytek odpoledních hodin a noc. Ostatně mužstvo i koně se pří1iš neunavili cestou dvou set kilometrů, které urazili od svého odchodu z Gábesu, mezi sedmnáctým březnem a druhým dubnem. A nebylo pro ně proto nesnadné urazit druhý den nevelkou vzdálenost, která je dělila ještě od chottu Rharsy, aby tam dorazili v době ustanovené inženýrem hned na počátku cesty.
Oáza Nefta se příliš neliší v příčině kraje, povahy půdy a rostlinných plodin od Tozeurské oázy. Totéž nakupení příbytků mezi stromy, tatáž dispozice stavby, tatáž vojenská posádka. Tato oáza je jen méně obydlena, nečítajíc víc než asi osm tisíc obyvatel.
I zde přivítali vlídně Francouzi a domorodci malý oddíl setníka Hardigana a učinili co mohli, aby jej nejpohodlněji ubytovali. Bylo v tom také trochu osobního zájmu, pochopitelného, povážíme-li, že průplavem vedeným poblíž oázy obchod Nefty se mohl nadít značného posílení, které by byl pozbyl, kdyby byl průplav k chottu veden nad Tozeurem. Pozměnou původního projektu však kynula Neftě naděje, stát se pobřežním městem nového moře. Proto také její obyvatelé neskrblili blahopřáními inženýru francouzské Společnosti.
Přes úsilí zdržet expedici aspoň na čtyřiadvacet hodin, byl ustanoven odchod na ranní hodinu druhý den. Setník Hardigan, který byl informován o podráždění domorodců v okolí Melriru, do něhož ústí druhý průplav, neměl stání, a naléhal, aby tato část jeho cesty byla skončena.
Slunce ještě nevyšlo nad obzor, když se mužstvo, které se shromáždilo a připravilo koně i vozy, dalo na dané znamení na pochod. Dvanáct kilometrů, které měří průplav od Nefty až ke svému záhybu, bylo uraženo prvním denním pochodem, vzdálenost od ohybu k Rharse druhým. Bylo šest hodin večer, když setník Hardigan bez zvláštních příhod dorazil na místo, velel zastavit na kraji zátoky, tam kde úplně hotový průplav ústil do chottu.
