V. KAPITOLA Karavana
v.KAPITOLA
Karavana
Po návratu chystané expedice mělo být, jak pan ze Schallerů sdělil na své přednášce v kasině, v opuštěných pracích řádně a energicky zase pokračováno a vody zátoky měly být proraženým Gábeským pahrbkem svedeny do nového průplavu. Ale předtím bylo nutné - jak rovněž na přednášce bylo zmíněno - na místě zjistit vše, co zbylo ze starých prací, k tomu cíli bylo třeba procestovat příslušnou část Džeridu, sledovat vytčenou čáru prvního průplavu až k jeho ústí chottu Melriru, obejít kolem dokola chott Melrir a definitivně stanovit místa různých přístavů Saharského moře.
K zaplavení smluvené náhrady za dva miliony pětkrát sto tisíc hektarů půdy státem francouzsko-cizozemské Společnosti postoupených a k zakoupení staveb touto společností již vykonaných a zásob na místě zbylého materiálu, se utvořila finančně velmi dobře založená nová společnost, řízená zvláštní správní radou sídlící v Paříži, jejíž akciím a dlužním úpisům daným do oběhu se dostalo ve veřejnosti velmi vlídného přijetí. Zdar podobných velikých podniků a veřejných prací, vynášejících podnikatelům velmi mnoho zisku, vnadil i v tomto případě a udržoval na burze vysoký kurz akcií. A tak budoucnost tohoto díla, jednoho z nejznamenitějších z poloviny dvacátého století, se zdála být zajištěna ve všech směrech.
Vrchním inženýrem nové společnosti byl řečník, jehož přednášku o průběhu a stavu dosavadních prací jsme právě slyšeli.
Pan ze Schallerů, asi čtyřicetiletý, byl muž prostřední postavy, pořádné hlavy nebo ještě lépe, pořádné palice, abychom užili lidového rčení, vlasů krátce střižených, ryšavého kníru, sevřených úst s drobnými rty, jiskrnýma očima a krajně pronikavým pohledem. Jeho široká ramena, jeho robustní končetiny, jeho klenutá prsa, v nichž se plíce lehce vzdouvaly jako stroj s vysokým tlakem v prostorných a dobře větraných místnostech, prozrazovaly skálopevné zdraví. Ale tento inženýr byl duševně i fyzicky stejně dobře založen. Absolvoval s výborným prospěchem inženýrskou školu vodního a pozemního stavitelství, vzbudil hned svými prvními pracemi veřejnou pozornost a rychlými kroky stoupal na vrchol kariéry. Byl to kupodivu pozitivní duch, rozvážný, metodický, matematický, chceme-li připustit toto rčení, naprosto nepřístupný iluzím. Dobré nebo špatné vyhlídky nějaké věci nebo nějakého podniku uměl zvážit, jak se o něm říkalo, až“do desetiny desetin“. Obracel všechno do Číslic a rovnic a byl-li některé lidské bytosti přírodou odepřen vymýšlivý a obrazový smysl, byl to jistě tento muž Číslic, tento algebrový muž, který byl pověřen dovést ke šťastnému cíli důležité práce Saharského moře.
Prohlásil-li tedy pan ze Schallerů po chladném a zevrubném studiu, že podnik setníka Roudaira lze provést, pak to byla jistě taková pravda, jako že není pochyb o jeho výpočtech jak po stránce materiální, tak po stránce finanční.
Pan ze Schallerů chtěl prozkoumat obvod příštího moře, zjistit, že není žádná překážka pro postup vody prvním průplavem až do Rharsy a druhým až do Melriru a spatřit na vlastní oči svahy a břehy, mezi nimiž se měla jednou nahromadit tekutá spousta dvaceti osmi miliard tun vody.
Sluha-komorník - kdyby nebyl v civilu, zasloužil by si spíše název „důstojnického služebníka“ nebo „ordonance“ - provázel inženýra. Přesný do poslední čárky, metodický, mohlo by se říct „zvojančený“, třebaže nikdy nebyl vojákem, hodil se François výborně ke svému pánovi. Obdařen rovněž dobrým zdravím, snášel beze stesku největší námahy a skutečně, že jich nebyl ušetřen za těch deset let, co sloužil inženýrovi. Mluvil málo, ale skrblil-li slovy, bylo to na prospěch jeho myšlenek. Slovem, rozvážný muž, jehož pan ze Schallerů si cenil jako nástroje, který nikdy neselhává. Byl střídmý, byl mlčenlivý, byl čistotný, bez kníru a vousů, i za nejnepříznivějších okolností vždy dbalý toho, aby se nejdéle za čtyřiadvacet hodin jednou oholil.
V první řadě bylo třeba se postarat o to, aby se výpravě Saharským mořem, organizované vrchním inženýrem francouzské společnosti, dostalo patřičné ochrany. Pan ze Schallerů tak neprozřetelný nebyl, aby se chtěl pustit Džeridem se svým jediným sluhou. Bylo známo, že ani karavanám nejsou dost bezpečné cesty těmito končinami, v nichž se neustále potloukaly kočovné kmeny. Loupežné přepadení Hadžara a jeho tlupy bylo ještě v živé paměti. Bylo třeba se mít na pozoru zvláště teď, kdy tomuto hroznému pohlaváru, lapenému a uvězněnému, se podařilo uprchnout dřív, než spravedlivý rozsudek, který ho čekal, na něm mohl být vykonán. Neboť, že použije svou svobodu, aby zahájil nové loupežné potulky, se tím dalo bezpečně očekávat, protože okolnosti nyní obzvlášť přály jeho smělým plánům. Nebylo ani pomyšlení, že by Arabové jižního Alžíru a Tuniska a zvláště usedlíci a kočovníci Džeridu, se chtěli bez odporu smířit s podnikem setníka Roudaira, který musel mít za následek zánik mnohých oáz Rharsy a Melriru.
Vlastníkům bylo nabídnuto odškodné, ale nikoliv podle jejich chuti. Je jisté, že novým podnikem byly poškozeny veškeré zájmy a není tudíž divu, že vlastníci byli naplněni hlubokou nenávistí k myšlence, která měla brzy beze stopy zničit úrodné oázy pod vodami, přivedenými z Malé Syrty. A ke kmenům, ohroženým ve svých zájmech, náleželi především Targui, vždy připraveni kdykoliv znovu zahájit dobrodružný život zlodějů karavan. Co z nich bude, až pominou cesty mezi chotty a sebkhami, až obchod již nebude veden kafilami, od nepaměti procházejícími pouští mezi Biskrou a Gábesem? Pak to bude flotila škun, šebelů, tartan, dvoustěžňových a trojstěžňových, plachtových i parních lodí a k tomu ještě celá baharia nebo domácí loďstvo, které bude dopravovat zboží k jihu Aureského pohoří. Jak by mohli Tuaregové pomýšlet na námořní útoky! Ne, tato novota znamenala jejich zkázu a nejen jejich, všech kmenů, kteří žili z loupeže, kmenů Hamammů, Sonafů, Beni-Zidů, Nememchů a Omaghamů.
Mezi těmito kmeny bylo možné podporovat tajné jitření... Jejich imámové (mohamedánský kněz) je podněcovali ke vzpouře. Často byli arabští dělníci, za městnaní na prokopávání průplavu, napadáni rozjitřenými tlupami a bývalo třeba na jejich obranu povolávat alžírské posádky.
„Jakým právem,“ kázali marabuti, „jakým právem se tito cizinci opovažují měnit naše oázy a pláně v moře?... Proč si troufají přetvářet to, co stvořila příroda? ... Není Středozemní moře dost veliké, aby k němu museli připojovat rozlohu našich chottů?.. Nechť se na něm Roumi plaví podle libosti, těší-li je to, ale my, my jsme lidi souše a Džerid je předurčen k tomu, aby jím táhly kafily, nikoliv pluly lodě!... Je třeba zničit tyto cizince dřív, než nám svým mořským vpádem zatopí zemi, která náleží nám, zemi našich otců.“
Tato kvašení, stále rostoucí, měla také svůj podíl v úpadku francouzsko-cizozemské Společnosti, časem, když bylo upuštěno od prací, zdálo se ho ubývat, ale projekt zatopení pouště mořem zůstával v nenávisti u všeho obyvatelstva Džeridu. Kmeny Targui, od svého usazení na jihu Aradu a hadži nebo poutníci, vrátivší se z Mekky, rádi připisující prokopáním Suezského průplavu ztrátu samostatnosti souvěrců v Egyptě, svědomitě dbali, aby nezanikla tato zaujatost, která se dala těžko srovnat s mohamedánským fatalismem. Opuštěné práce se svými fantastickými přístroji, nesmírnými vrtadly, jejichž páky měly vzezření ohromných paží, s bagry, jejichž chapadla byla případně srovnávána s obrovskými pozemními sépiemi, hrály neuvěřitelnou roli ve vypravováních domácích improvizátorů, jichž národ Tisíce a jedné noci, národ, jenž zná tolik arabských, perských, tureckých pohádek, byl odjakživa žádostivý.
Tato vypravování, oživující vzpomínky na staré doby, množila jen v mysli domorodců postrach před přívalem moře.
V tom bude i vysvětlení, proč Hadžar před svým uvězněním a jeho přívrženci v době, o níž píšeme, tak často obnovovali své přepady.
Byla-li tato inženýrova expedice svěřena ochraně eskorty spahiů, jíž velel setník Hardigan a poručík Villette, pak bylo opravdu těžké učinit lepší volbu. Setník Hardigan byl v plné síle života, sotva dvaatřicetiletý, inteligentní, odvážný v dobrém slova smyslu, protože jeho odvaha nebyla bez rozvahy, velmi uvyklý drsnostem afrického podnebí a vynikající neoblomnou vytrvalostí, o níž podal na svých různých výpravách skvělá svědectví. Byl to důstojník v nejúplnějším slova smyslu, voják tělem i duší, jenž neznal na světě jiné povolání kromě vojenského. Nebyl ženatý, bez blízkých příbuzných, neměl jinou rodinu kromě svého pluku a jiných bratří kromě svých druhů. Byl proto také svým plukem nejen ctěn, ale přímo zbožňován, a jeho mužstvo z příchylnosti a vděčnosti bylo pro něho připraveno ke každé oběti. Mohl od něho všechno očekávat, protože na něm mohl všechno žádat.
To poručíkovi Vil1ettovi postačí říct, že byl stejně udatný jako jeho setník, stejně energický a odhodlaný, stejně neúnavný a výborný jezdec, který rovněž na předešlých výpravách podal neméně nepochybné doklady své zdatnosti. Byl velmi spolehlivým důstojníkem z bohaté továrnické rodiny, kterého očekávala jistě skvělá budoucnost. Absolvent Saumurovy školy byl na prahu postupu k vyšším hodnostem.
Poručík Villette měl být právě odvolán do Francie, když bylo rozhodnuto o této nové expedici do Džeridu. Dozvěděl se, že byla svěřena Hardiganovu velení, vyhledal setníka a pravil mu:
„Pane setníku, velmi rád bych zůstal při vás...“
„Stejně jako já bych vás velmi rád viděl u sebe,“ odpověděl setník přátelským a družným tónem.
„Můj návrat do Francie by mohl být docela dobře o dva měsíce odložen...“
„Docela dobře, milý Villette, ba ještě lépe, protože byste tam mohl přinést nejnovější zprávy o Saharském moři.“
„Aspoň bychom, pane setníku, ještě naposled spatřili alžírské chotty, než zmizí pod hladinou vod...“
„Zmizení, které pravděpodobně potrvá tak dlouho jako stará Afrika,“ odpověděl Hardigan, „to je tak dlouho, jak dlouho bude trvat naše země.“
,,O tom není pochyb, pane setníku. Nuže platí! ...Budu mít potěšení podniknout s vámi tuto malou výpravu, jen malou vyjížďku, jak doufám...“
„Malou vyjížďku, zcela správně, milý Villette. Teď, když jsme se zbavili vzteklého Hadžara...“
„To byl lov, jenž vám slouží ke cti, pane setníku.“
„Stejně jako vám, Villette!...“
Hovor setníka Hardigana s poručíkem Villettem se odehrával totiž v době, když se náčelníkovi Tuaregů podařilo uprchnout z gábeského bordžu. Ale po jeho útěku se bylo možné obávat nových nepřátelství, nebylo vyloučeno, že se mu podaří vzbouřit všechny kmeny, jejichž existenční zájmy byly vnitrozemním mořem ohroženy.
Expedici bylo proto třeba na cestě Džeridem se mít na pozoru. Ostatně nebylo pochybnosti, že setník Hardigan učiní, co bude moci, aby jí zabezpečil nejspolehlivější ochranu.
Že by strážmistr Nikol nebyl přibrán k expedici, se nedalo pomyslet. Kdepak kdy byl setník Hardigan, aby s ním nebyl strážmistr Nikol! Byl-li zúčastněn u Hadžarova polapení, nemohl přece chybět, když šlo o výpravu, na níž se pravděpodobně jeho setník znovu střetne s tlupami Targuů!
Pětatřicetiletý poddůstojník měl již několikrát vyslouženou svoji vojenskou službu stále u téhož jízdního pluku spahiů. Dvojnásobný prýmek strážmistra docela stačil jeho ctižádosti. Neměl jinou touhu, než žít, jednou ze své výslužby, dobře zasloužené výbornými službami, a to ještě co možná nejpozději, voják neobyčejné vytrvalosti, který si věděl rady, když toho bylo třeba, neznal Nikol nic jiného než kázeň. Ta mu byla nejvyšším životním zákonem, který by nejraději uplatnil nejen na vojně, ale i mimo vojenskou službu. Byl-li však toho mínění, že člověk je jedině stvořen pro vojenskou službu, byl by ji shledával neúplnou, kdyby nedocházela svého přirozeného doplnění v koni.
Říkával často:
„Va-ďl'avant a já jsme jedno... Já jsem jeho hlava, on mé nohy... Připustíte přece, že nohy koně jsou jinak pro pochod urostlé než nohy člověka?.. A i kdybychom měli čtyři, ačkoliv máme jen dvě, potřebovali bychom jich ke stejnému výkonu jistě nejméně půl tuctu!“
Jak vidíte, měl chuť závidět stonožkám. Ale ať už to bylo jakkoliv, strážmistr a jeho kůň byli pro sebe jako stvoření.
Nikol, jenž byl nadprostřední postavy, širokých ramenou a mohutné hrudi, chtěl zůstat hubený a aby neztloustl, byl připraven ke všem obětem. Byl by se pokládal za nejnešťastnějšího z tvorů, kdyby na sobě postřehl jen nejmenší příznak tloustnutí. Ostatně silným utažením svého modrého kabátu a zapnutím svého dolmanu na všechny knoflíky by uměl včas zarazit všechen náběh k otylosti, kdyby se byla kdy chtěla objevit v jeho kostnatém tělesném ústrojí. Měl ryšavou hlavu, krátce ostříhanou, silné vousy na bradě a hustý knír, šedé, těkavé oči, výborný zrak, kterým jako vlaštovka uviděl mouchu na padesát kroků a který budil nesmírný obdiv v očích desátníka Pistacha.
Byla to veselá povaha, tento desátník, stejně spokojený v šedesáti letech jako jím byl ve svých pětadvaceti, nikdy si nestýskající na hlad, i když obvyklá denní práce se kolikrát zdržela o několik hodin, ani na žízeň, když prameny nekonečných pustin, vyprahlých saharským sluncem, se stávaly řidší a řidší. Byl to jeden z oněch šťastných Provensálců, kteří neznají melancholii a pro něhož strážmistr Nikol „měl svou slabost“. Bylo je také nejčastěji vidět pospolu a na všech pochodech výpravy byl druh druhu stále v patách. Dodáme-li ještě, že vojenský oddíl se skládal z určitého počtu spahiů a že na velbloudech a mezcích, vedených domorodci, byl naložen materiál polního ležení a potravin pro tuto malou četu, poznali jsme eskortu inženýra Schallera.
Ale není-li co zvláštního říci o koních, na nichž jezdili důstojníci a jejich mužstvo, nemůžeme pominout bez zvláštní zmínky koně strážmistra Nikola a jeho psa, který jako stín všude následoval svého pána.
Že kůň obdržel od svého pána významné jméno Va-ďl'avant (kupředu), se vysvětluje samo sebou. Byl stále připraven ujet i s jezdcem, stále žádostivý být v čele všech, a bylo opravdu třeba tak výborného jezdce, jakým byl Nikol, aby byl kůň udržen v řadě. Ostatně je známo, že člověk a zvíře si podivuhodně rozumějí.
Je vysvětlitelné, jmenuje-li se kůň Va-ďl'avant, ale jak mohl pes přijít ke jménu Coupe-a-Coeur (Přebíjím červené)? Měl snad tento pes nadání Munita nebo jiných celebrit psího rodu? Vystupoval snad v jarmarečním cirkuse nebo hrál před obecenstvem karty?
Nikoliv, společník Nikola a Va-ďl'avanta totiž neoplýval ani jedním z těchto společenských talentů. Byl jen hodné a věrné zvíře, pluku ke cti, milovaný, hleděný, hýčkaný důstojníky stejně jako mužstvem. Jeho skutečným pánem byl však strážmistr Nikol a nejdůvěrnějším přítelem Va-ďl'avant. Nikol nesmírně rád hrál ramšla, jediná vášeň, kterou znal v prázdných chvílích vojenského života, zábava, kterou pokládal za nejpůvabnější, jakou si smrtelník může dopřát. Uměl jej také výborně a úspěchy, které v něm měl, mu vynesly přezdívku „strážmistr Ramšl“, na něž byl nemálo hrdý.
Před dvěma lety se mu podařil v poslední chvíli zvláště šťastný tah, na nějž si vždy rád vzpomínal. Seděl tehdy s dvěma druhy v tuniské kavárně u stolu, na němž byly rozdány třicet dvě karty. Hráli tehdy již velmi dlouho, ale štěstí nechtělo a nechtělo se tehdy k strážmistrovi znát. A se štěstím jakoby ho bylo opustilo i jeho mistrovství. Byl čas vrátit se do kasáren: každý ze tří jeho spoluhráčů měl již vyhrané tři hry, poslední měla rozhodnout o konečném vítězství. Strážmistr Ramšl si byl jist, že mu tentokrát unikne, měl smůlu. Každý z hráčů měl již jen jedinou kartu v ruce oba jeho protivníci položili červenou dámu, červeného krále, svou nejvyšší naději. Mohli předpokládat, že červené eso nebo poslední trumf zůstaly ležet v jedenácti kartách talonu.
„Přebíjím červené!“ vykřikl Nikol hřmotným hlasem a udeřil tak prudce o stůl, že karta zaletěla doprostřed pokoje.
A víte kdo ji šetrně zvedl a přinesl ve svých zubech? Nikdo jiný než Nikolův pes, který se do tohoto památného dne nazýval Misto.
„Děkuji, děkuji příteli!“ křičel strážmistr, neméně hrdý svým dvojím vítězstvím než kdyby byl nepříteli urval dva prapory.
„Přebíjím červené, rozuměl jsi? Přebil jsem je.“
Pes se dal do radostného štěkotu, jímž patrně chtěl naznačit svůj souhlas, „Ano, červené jsou přebity,“ opakoval Nikol „a odedneška se nebudeš jmenovat Misto, nýbrž Coupe-a-Coeur. Líbí se ti to?“
Patrně se to hodnému zvířeti líbilo, neboť pes vysoko skákal radostí a vymrštil se strážmistrovi do klína s takovou prudkostí, že ho málem porazil.
A Misto brzy zapomněl na své staré jméno a zvykl si na nové, na Coupe-a-Coeur, od té doby tak chvalně známé v pluku.
Není třeba dokládat, že projekt nové výpravy byl přijat strážmistrem Nikolem a desátníkem Pistachem s nemalým uspokojením. I tím si můžeme být jisti, že neméně radostně byl pozdraven Coupe-a-Coeurem a Va-ďl'avantem. Aspoň hovor, do něhož se Nikol večer před výpravou za Pistachovy přítomnosti se svými nerozlučnými druhy pustil, o tom nepřipouštěl pochybnosti.
„Nuže, můj starý Va-ďl'avante,“ pravil Nikol poklepávaje koně rukou po šíji, „vytrhneme zítra zase spolu do pole?...“ Va-ďl'avant nepochybně rozuměl, co mu říká jeho pán, neboť se dal do radostného dání. K tomuto řičení odpověděl Coupe-a-Coeur řadou drobných, radostných zaštěknutí, jimž nebylo těžké nerozumět.
„Ovšem, kdepak ty bys mohl chybět!“ dodal strážmistr, a obrátil se k psovi, jenž zkoušel vyskočit Va-ďl'avantovi na záda. Stávalo se často, že se mu vyhoupl do sedla a bylo těžké rozhodnout, kdo má větší radost, zda Va-ďl'avant ze svého břemene anebo Coupe-a-Coeur, že se vozí. „Zítra opustíme Gábes,“ pokračoval strážmistr, „a dáme se cestou k chottům! Doufám, že budete oba včas připraveni, a že nezůstanete za ostatními.“
Nové ržání a nový štěkot byly odpovědí k tomuto napomenutí.
„Abych nezapomněl,“ ujal se slova Nikol, „víte přece, že ďábel Hadžar uprchl svým strážcům...ten prokletý Tuareg, kterého jsme už jednou měli.“
Jestliže o tom Va-ďl'avant a Coupe-a-Coeur dosud nevěděli, teď se o tom dozvěděli!... Ach ten padouch Hadžar je zase na svobodě!...
„Je zcela možné, přátelé,“ pokračoval strážmistr, „že se s ním shledám ještě jednou, s Hadžarem myslím, ale pak ho vezmeme hopem.“
Coupe-a-Coeur byl na skoku pustit se do běhu a Va-ďl'avant jen čekal, než se mu pán vyhoupne do sedla, aby vyrazil také. „Až zítra... zítra!“ opakoval strážmistr a uklidňoval je.
Za dob, kdy zvířata ještě mluvila a říkala nepochybně méně nesmyslů než lidé, Va-d'l'avant a Coupe-a-Coeur by jistě byli odpověděli: „Tedy zítra... marchefe... zítra!...“
