Návrat 1994 I. KAPITOLA Gábeská oáza
Návrat 1994
I. KAP I TOLA
Gábeská oáza
„Nuže, co víš?“
„Mluvili tam o lodi, která vezme a odveze Hadžara?“
„Ano... do Tunisu, kde bude souzen...“
„A odsouzen?“
„Odsouzen.“
„Alláh to nedopustí, Sohare!... Ne, nedopustí to!“
„Tiše...“ odpověděl Sohar vzrušeně, zdálo se mu, že slyší něčí kroky po písku.
Schýlen se plazil ke vchodu opuštěné marabutovy hrobky (mohamedánského kněze), kde probíhal uvedený hovor. Byl ještě den, ale slunce bylo již blízko západu za písečné duny, které vroubí břeh Malé Syrty.
Začátkem března se na třicátém čtvrtém stupni severní polokoule nestmívá dlouho. Zářící sluneční koule se nepřibližuje k obzoru v kosé linii, spíš se zdá, že padá kolmo dolů jako těleso podléhající zákonu přitažlivosti.
Sohar se zastavil, a pak udělal několik kroků za práh, spálený žhavými slunečními paprsky. Jeho zrak se Chvíli rozhlížel po okolní pláni.
Na severu se zelenaly vrcholky stromů oázy asi půldruhého kilometru vzdálené. Na jihu se táhly, kam oko dohlédlo, žlutavé břehy, ozdobené třásněmi pěny ve vlnobití průlivu. Na západě se na obzoru rýsovaly linie pískových přesypů a na východě se prostíralo širé moře, tvořící Gábeský záliv a omývající tuniský břeh, tam kde zahýbá k pobřeží Tripolis.
Západní větřík, který zchladil vzduch onoho dne, se k večeru utišil. Ne, nic to nebylo. Sohar, jemuž před chvílí připadalo, že slyší kroky v okolí této krychle starého bílého zdiva, stíněného starou palmou, se přesvědčil, že se mýlil. Neviděl nikoho ani ve směru k pobřeží, ani směrem k přesypům. Pro jistotu obešel i stavbu. Také tam nikdo nebyl, ani stopy v písku, kromě těch, které otiskl sám a jeho matka před vchodem do hrobky.
Sohar byl sotva minutu venku, když se na prahu objevila Džemma, znepokojená, že se syn nevrací.
Zahýbal právě kolem rohu stavby a zaháněl matčinu starost pohybem ruky.
Džemma, Afričanka z kmene Tuaregů, měla víc než šedesát roků, velká, silná, vzpřímená, energického držení těla. Z jejích modrých očí, jako z očí všech žen jejího rodu šlehal pohled, v němž bylo stejně tolik ohně jako hrdosti. Okr, jímž měla zbarveny tváře a čelo, měnil do žlutava její bílou pleť. Oblečena byla do tmavé látky, volným haikem z vlny, kterou tak hojně poskytují stáda kmene Hammamů, bydlícího v okolí chottů a sebkh (chott, sebkha, arabská slova, první znamená větší, druhé menší alžírská a tuniská jezera, jejichž různě vysušené dno je pokryto solí) dolního Tunisu. Široká kápě jí zahalovala hlavu, jejíž husté vlasy začínaly šedivět.
Džemma stála nehnutě, než se k ní syn přiblížil. Nepostřehl nic podezřelého v okolí, jehož ticho bylo rušeno jen nankavým zpěvem bou-habibi, džerických vrabců, kterých několik párů poletovalo směrem k pískovým přesypům.
Džemma a Sohar se vrátili do hrobky a vyčkávali, až jim noc dovolí dostat se nepozorovaně do Gábesu.
„Loď vyplula z Gouletty?“ pokračovala matka v přeru-šeném hovoru.
„Ano, matko, dnes ráno obeplula mys Bon... Je to křižník Chanzy...“
„Přijede dnes v noci?“
„Ano, ledaže by se zastavil ve Sfaxu. Ale pravdě-podobnější je, že zakotví před Gábesem, kde tvůj syn, můj bratr, mu bude vydán...“
„Hadžare!... Hadžare!,“ zašeptala stará Džemma, třesoucí se hněvem a bolestí, zavzlykala:
„Můj synu,... můj synu! Ti Roumi (Roumi, křesťan, Evropan u mohamedánů) mi ho zabijí a již ho nespatřím... a nebude zde, aby podněcoval Targui ke svaté válce. Ne... ne! To Alláh nedovolí!“
Pak Džemma, jako by tento záchvat bolesti vyčerpal její síly, klesla v koutě malého prostoru na kolena a ztichla.
Sohar vyšel opět na práh, opřel se o dveře a stál nehybně jako vytesaný z kamene, jako jedna ze soch, které zdobívají vchody marabutů. Žádný znepokojivý šum ho nerušil z nehybnosti. Stín přesypů se pomalu prodlužoval směrem k východu, podle toho, jak se slunce přibližovalo k protilehlému obzoru. Na východ od Malé Syrty se na nebi ukázala první souhvězdí. Úzký srp luny, v počátku první čtvrti, sklouzával za vzdálené mlhy západu. Snášela se klidná noc, ale jistě tmavá, neboť závoj lehkých par již již zahaloval sotva kmitnuvší se hvězdy.
Krátce po sedmé hodině se Sohar vrátil ke své matce a řekl jí: „Je čas...“
„Ano,“ odpověděla Džemma, „je načase, aby byl Hadžar vyrván z rukou Roumiů... Před východem slunce musí být vysvobozen z gábeského vězení... Zítra by již bylo pozdě...“
„Všechno je přichystané, matko,“ ujišťoval Sohar. „Naši přátelé nás očekávají... Gábeští připravili útěk z vězení, Džeridští mu poskytnou ochranný průvod, a než se rozední, všichni již budou daleko v pouští...“
„A já s nimi,“ dodala Džemma. „Neopustím svého syna.“
„A já s vámi,“ prohlásil Sohar. „Neopustím ani svého bratra ani svou matku.“
Džemma povstala á přitiskla Sohara na své srdce. Pak si upravila kápi svého haiku a vyšla ven.
Cestou do Gábesu šel Sohar několik kroků před matkou. Nevydali se po kraji břehu, na němž poslední příliv zanechal mořské rostliny, ale kráčeli těsně pod přesypy, aby nepozorovaně překonali cestu dlouhou dva a půl kilometru. Stromy oázy v rostoucím přítmí splývaly již v neurčitou skvrnu. Jediné světélko nesvítilo ze tmy. Z arabských domů, které jsou bez oken, proniká světlo jen z vnitřního dvora a jakmile nastane noc, ani nejmenší paprsek z nich nezasvitne.
Nad mlhavými obrysy města se přece jen objevil světlý bod. Dost intenzívní paprsek vycházel z hořejší městské části, snad z minaretu mešity, snad z hradu, který stál nad městem.
Sohar věděl, odkud to je, ukázal prstem na světlo a řekl: „Bordž...“
„A tam to je, Sohare?“
„Ano... tam ho uvěznili, matko.“
Stará žena se zastavila. Připadalo jí, že tento svit dorozumívá matku se synem. Nevycházel-li zrovna z kobky, v níž byl její syn vězněn, přicházel přece z tvrze, do které byl Hadžar odvlečen. Od té doby, co hrozný vůdce Tuaregů padl do rukou francouzských vojáků, Džemma svého syna neviděla a již ho nikdy nespatří, jestli tuto noc neunikne útěkem svému osudu, který mu chystal vojenský soud.
Tímto pomyšlením tak strnula, že Sohar na ni musel dvakrát zavolat: „Tak pojď, matko, pojď!“, než se dala na další pochod.
Cesta dosud vedla úpatím pískových dun, sahajících v oblouku při Gábeské oáze až k seskupení vesnic a domů, největšímu ze všech, která jsou roztroušena v přímoří Malé Syrty. Sohar zamířil k osadě, kterou vojáci nazývají Coquinville (taškářské město). Je to skupina dřevěných chýší, téměř výhradně obývaná drobnými kramáři, kterým vděčí za své zcela odůvodněné pojmenování. Leží při pramenu ouedu (oued, arabské slovo pro tekoucí vodu, zvlášť jméno dočasných saharských potoků), který se hadovitě vine ve stínu palem celou oázou. Tam strmí bordž, později pojmenovaný Fort Neuf, z něhož měl Hadžar vyjít, aby byl převezen do vězení v Tunisu. A z toho bordžu chtěli jeho přátelé, kteří udělali všechny přípravy a opatření, pomoci mu této noci k útěku. Podnik byl poněkud ulehčen tím, že bordž byl tehdy pro některé velké stavby v kraji málem opuštěný. Do chystaného útěku čekali zasvěcení na Džemmu a jejího syna v jedné z coquinvillských chýší. Opatrnost, které bylo nejvíce třeba, kázala oběma, aby je v blízkosti vesnice nikdo nezahlédl.
S jakou úzkostí se dívali k moři! Srdce se jim svírala pomyšlením, že by křižník mohl přistát již večer a že by vězeň na něj mohl být dopravený dříve, než by mohl být útěk provedený. Pátravě se rozhlíželi, nespatří-li bílé světlo v zátoce Malé Syrty, neuslyší-li supění páry nebo sténavý zvuk sirén, oznamujících, že loď spouští kotvy. Naštěstí se jejich obavy nenaplnily: na tuniských vodách se kmitala jen světla rybářských lodí a klidným večerem nezazněl hvízdot páry.
Nebylo ještě osm hodin, když Džemma a její syn dorazili ke břehu ouedu. Ještě deset minut, a byli na místě smluvené schůzky.
V té chvíli muž, který byl schoulen za kaktusem u břehu potoka, vystoupil ze svého úkrytu a pronesl:
„Sohare!“
„Jsi to ty, Ahmete?“
„Ano... a kde je tvá matka?“
„Jde za mnou.“
„A my půjdeme za tebou,“ dodala Džemma.
„Máš nějaké zprávy?“ zeptal se Sohar.
„Nemám,“ odpověděl Ahmet.
„Naši přátelé se dostavili?“
„Čekají na vás.“
„Ve tvrzi nemá nikdo tušení?“
„Nikdo.“
„A Hadžar je připravený?“
„Ano.“
„Odkud to víš?“
„Od Harriga, který byl dnes ráno propuštěn na svobodu a nyní čeká s ostatními...“
„Pojďme,“ řekla stařena.
A všichni tři se pustili vzhůru podél potoka.
Tmavá silueta bordžu jim cestou zmizela za hustým listím. Gábeská oáza je opravdovým palmovým hájem.
Ahmet, který znal dobře cestu, kráčel jistým krokem. Měli vlastně projít Džarou, ležící na obou březích ouedu. V tomto městečku, kdysi opevněném, které bylo postupně kartaginským, římským, byzantským a arabským, se koná hlavní gábeský trh. V tu hodinu ještě nebyli obyvatelé doma a snad Džemma a její syn by se sotva ubránili, aby prošli a nevzbudili pozornost. Ulice tuniských oáz nebyly ještě osvětleny elektrickým světlem, ani plynovým, a nebýt několika kaváren, tonuly by v naprosté tmě.
Přesto však obezřetný a velmi rozvážný Ahmet nepřestával Soharovi opakovat, že nemůže být dost opatrný. Nebylo vyloučené, že vězňova matka mohla být v Gábesu poznána a její pouhá přítomnost by mohla znásobit pozornost stráže kolem tvrze. Útěk, ačkoliv byl již dávno připravován, narážel na tolik nesnází, že velmi záleželo na tom, aby nebylo ve stráži vzbuzeno podezření. Proto Ahmet dal přednost cestám, které vedly do okolí bordžu.
Navíc byla střední část oázy tento večer neustále živá, protože se chýlila ke konci neděle. Tento poslední den v týdnu je v Africe svěcen ve všech městech majících posádku, zvlášť posádku francouzskou, stejně jako v Evropě (Mohamedáni jinak světí pátek).
Vojáci dostávají volno, chodí do kaváren a vracejí se domů až pozdě v noci. Domácí obyvatelstvo se tomuto zvýšenému životu přizpůsobuje, zvlášť v obchodní čtvrti, hustě osídlené Italy a Židy. Ruch trvá do pozdních nočních hodin.
Bylo zcela možné, že Džemma nebyla gábeským úřadům neznámá. Od těch dob, co byl její syn zajat, odvážila se nejednou do blízkosti tvrze. Opravdu odvážila, dávala tím v sázku svobodu a snad i svůj život. Bylo známé, jaký měla na Hadžara vliv, vliv matky, u kmene Tuaregů tak silný, který emigrace vůbec nezmenšila. Žena, která svého syna vehnala do vzpoury, zda nebyla způsobilá, vyvolat vzpouru novou, buď aby vyprostila zajatce, nebo ho pomstila, kdyby ho válečná rada odsoudila k smrti? Jistě bylo třeba se toho obávat, neboť by všechny kmeny na její zavolání povstaly a následovaly by ji na svaté pole války. Dosud bylo po ní marně pátráno a marně procházely výpravy křížem krážem mezi solnými jezery a bažinami, aby se jí zmocnily. Chráněna obecnou úctou a oddaností, unikla Džemma dosud všem pokusům, aby po synovi byla chycena i matka...
Přesto nyní přišla do této oázy, kde ji ohrožovalo tolik nebezpečí. Chtěla se připojit k jeho přátelům, které příprava k útěku shromažďovala v Gábesu. Podaří-li se Hadžarovi zmást bdělost strážců, překoná-li zdi bordžu, jeho matka se s ním vrátí do marabutu a kilometr odtamtud, v největší houšti palmového háje, nalezne uprchlík připraveného koně pro jeho útěk. Pak by byl zase volný a kdo ví, jaký nový pokus vzpoury proti francouzskému panství se netajil v této znovunabyté volnosti!
Z hloučku Francouzů a Arabů, kteří se potkávali, neměl nikdo tušení, že žena zahalená v haiku, je Hadžarova matka. Ostatně Ahmet nezapomínal včas dávat znamení, tu se všichni tři skrčili do některého tmavého koutu, za o samotě stojící chýší, pod koruny stromů, a nepokračovali v cestě, dokud se kolemjdoucí nevzdálili.
Nebyli již daleko od místa schůzky, když proti nim vyběhl Tuareg, který, jak se zdá, tu na ně čekal.
Ulice nebo spíš cesta, která stoupala šikmo k bordžu, byla v té chvíli liduprázdná, po několika minutách stoupání se muselo zahnout do úzké ,boční uličky, kde byla chýše, cíl Džemminy cesty a jejích společníků.
Muž se zastavil těsně před Ahmetem a svá slova doprovázel pohybem ruky:
„Nechoď dál...“
„Co se stalo Horebe?...“ zeptal se Ahmet, když poznal jednoho z mužů svého kmene.
„Naši přátelé již v chýši nejsou?“
Stará matka se rovněž zastavila a zeptala se Horeba hlasem stejně plným znepokojení jako hněvu:
„Čenichají ti křesťanští psi něco?“
„Ne... Džemmo,“ odpověděl Horeb, „stráž bordžu nic neví...“
„Ale proč tedy nejsou naši přátelé v chýši?“ ujala se Džemma znovu slova.
„Protože tam vešli vojáci, kteří se chtěli napít a my jsme zde nemohli ani na okamžik zůstat, byl s nimi totiž jízdní důstojník, který vás zná, Džemmo...“
„Ano,“ zašeptala žena. „Viděl mě tam v duaru (vesnici)..., když můj syn padl do rukou jeho setníka... Ah, ten setník! Kdybych toho jednou...“
Jako řev zvěře se to ozvalo z prsou matky uvězněného Hadžara. „Kde nyní najdeme své přátele?“ zeptal se Ahmet.
„Pojďte za mnou,“ odpověděl Horeb.
Postavil se do čela a pustil se malým palmovým hájem směrem ke tvrzi.
Háj, v této pozdní chvíli opuštěný, byl oživen jen ve dnech velkého trhu v Gábesu. Bylo pravděpodobné, že nepotkají nikoho v blízkosti bordžu, do něhož ostatně nebylo možné proniknout. Z toho, že posádka měla své nedělní volno, se nedalo vycházet, že by strážní služba nebyla vykonávána. Bylo třeba největší ostražitosti, pokud byl odbojný Hadžar vězněm pevnosti a dokud nebyl odveden na křižník, aby byl postaven před válečný soud.
Malý hlouček tedy kráčel pod záštitou stromů a došel k pokraji palmového lesíku.
Na tom místě se k sobě kupilo asi dvacet chýší, z jejichž úzkých oken pronikalo několik světel. Byli nanejvýš na dostřel od nového místa schůzky.
Horeb právě vstoupil do křivolaké uličky, když lomoz kroků a hlasů ho přiměl, aby se zastavil. Asi dvanáct vojáků-spahiů (Arabští jezdci) přicházelo z opačné strany, zpívali a křičeli, patrně trochu dlouho hodovali v některé z nedalekých krčem.
Ahmet uznal za vhodné vyhnout se setkání s nimi a ustoupil proto s Džemmou, Soharem a Horebem do tmavého pozadí nedaleko francouzsko-arabské školy.
Byla tam studna, nad jejímž otvorem se zvedalo dřevěné roubení s hřídelí a vědrem na řetěze, který byl na ní navinutý.
V okamžiku zmizeli všichni čtyři za studní, jejíž vysoký srub jim poskytoval znamenitý úkryt.
Vojáci se přiblížili, zastavili se a jeden z nich vykřikl:
„Hrome... to mám žízeň!“
„Tak se napij!... Vždyť je zde studna,“ odpověděl mu poddůstojník Nikol.
„Vodou se mám zalít... marchefe?“ (Marchef, zkrácenina z maréchal de logis = poddůstojník jízdy)“ rozkřikl se desátník Pistache.
„Vzývej Mohameda, snad ti promění vodu ve víno...“
„Ach, kdyby to tak bylo...“
„To by ses hned stal mohamedánem, že?“
„Ba ne, marchefe,... to přece ne, ostatně zakazuje-li Alláh svým věřícím víno, bude se mu sotva chtít udělat tento zázrak nevěřícím.“
„Jsi odjakživa moudrá hlava, Pistachu,“ odpověděl mu poddůstojník a dodal: „Ale teď rychle, na naše stanoviště.“
Právě však, když se vojáci chystali vykročit, poddůstojník se zastavil.
Dva muži šli ulicí a poddůstojník v nich poznal setníka a poručíka svého pluku.
„Stůjte!“ zavelel svým lidem, kteří na pozdrav zvedali ruku k svým chechiám (Chechia, čepice, kterou nosí spahiové, je ze silné soukenné látky, ozdobené žaludovým třapcem).
„Oho, to je náš statný Nikol!“ zvolal setník.
„Setník Hardigan?“ odpověděl poddůstojník hlasem, který prozrazoval překvapení.
„Ano!...“
„Přicházím rovnou z Tunisu,“ dodal poručík Villette.
„Vyrazíme brzy na novou výpravu, které se zúčastníte i vy, Nikole.“
„K službám, pane setníku,“ odpověděl poddůstojník, „jsem připraven vás následovat kamkoliv půjdete...“
„Dobře, dobře!“ pravil setník Hardigan.
„A jak se daří tvému starému příteli?“
„Výborně..., je dosud na všech čtyřech, dbám, aby nezrezavěl...“ „To je dobře, Nikole!... A co Coupe-a-Coeur?...“
„Pořád dobrý přítel starého bracha?“
„Pořád, pane setníku, někdy mi připadá, že jsou dvojčata.“
„To by nebylo zlé... pes a kůň,“ smál se důstojník... „Buďte bez starosti, Nikole, neodloučíme je, až potáhneme.“
„To by nepřežili, pane setníku.“
V té chvíli zazněla od moře silná rána.
„Co je to?“ zeptal se poručík Villette.
„Nejspíš dělová rána z křižníku, který kotví v přístavu... a který jede pro toho lotra Hadžara...,“ dodal poddůstojník.
„To byl slavný lov, který jste tehdy podnikl, pane setníku...“
„Řekni lépe, který jsme provedli spolu,“ opravil Nikola setník Hardigan.
„Ano...a starý brach... Coupe-a-Coeur také,“ dodal marchef.
Pak se oba důstojníci zase vydali svým směrem, vzhůru k tvrzi, kdežto Nikol a jeho četa se pustili k dolním gábeským čtvrtím.
