×

우리는 LingQ를 개선하기 위해서 쿠키를 사용합니다. 사이트를 방문함으로써 당신은 동의합니다 쿠키 정책.


image

C - Zmatek nad zmatek - Jules verne, KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA TŘETÍ

v níž se koná dražba území kolem severního pólu

Proč se má dražba 3. prosince odbývat v obvyklém aukčním sále, kde se obyčejně prodávají jen movitosti, nábytek, nejrůznější zařízení, nářadí, nástroje apod., nebo umělecké předměty, obrazy, sochy, medaile a starožitnosti? Jak to, že když se má vydražit nemovitost, neděje se tak před notářem nebo před soudním dvorem určeným k těmto transakcím? A konečně jak to, že tu je odhadce, když se vlastně má prodat část zeměkoule? Copak se tenhle kousek sféroidu může přirovnávat k nějakému svršku, cožpak to není úplně prokazatelná nemovitost?

Tohle se opravdu zdálo nelogické. A přece tomu tak bude. Celé arktické území má být prodáno za těchto podmínek a smlouva bude přesto platná.

A nevtírá se tu myšlenka, že Společnost pro praktické využití severního pólu považuje onu nemovitost za nějaký kus, svršek, který by bylo možno přemístit?

Tenhle podivný nápad nedal spát některým nesmírně prozíravým lidem, velmi vzácným i ve Spojených státech.

Něco podobného se totiž už stalo. V dražební síni byla již přiřčena část naší planety ve veřejné dražbě odhadcem - a přímo v Americe.

Před několika lety byl v San Francisku v Kalifornii prodán tichomořský ostrov Spencerův bohatému Američanovi Williamu W. Kolderupovi, jenž nabídl o pět set tisíc dolarů víc než jeho soupeř J. R. Taskinar ze Stocktonu.

Kolderůp zaplatil za Spencerův ostrov čtyři milióny dolarů. Je ovšem pravda, že šlo o obyvatelný ostrov, ležící jen několik stupňů od kalifornského pobřeží, ostrov, na němž byly lesy, řeky a říčky, úrodná dobrá půda, pole a louky, které lze obdělávat, a ne nějaká neznámá krajina, možná moře pokryté věčnými ledy a chráněné nepřekročitelnými ledovými poli, kam se pravděpodobně lidská noha nikdy nedostane. Dalo se tedy předpokládat, že nejistá oblast kolem pólu nebude nikdy vydražena tak vysoko.

Přesto však onoho dne ta neobvyklá záležitost přilákala, ne-li hodně vážných zájemců, alespoň značný počet zvědavců, kteří dychtili po tom, zjistit, jak dražba dopadne. Ten zápas přece bude jistě nesmírně zajímavý!

A navíc zástupci evropských mocností se hned po svém příjezdu stali středem pozornosti, pořád se po nich někdo sháněl a samozřejmě museli velmi často poskytovat intervievy. A jak už to v Americe chodí, není divu, že veřejné mínění bylo na nejvyšší míru vzrušeno. Uzavíraly se proto nesmyslné sázky, což je nejobvyklejší forma, jakou se projevuje vzrušení ve Spojených státech, jejichž nakažlivý příklad začíná Evropa s chutí napodobovat. Obyvatelstvo Unie, ať už to byli občané v jižních státech nebo v Nové Anglii, ve středu nebo na západě, dělili se podle různých názorů na skupiny, ale všichni samozřejmě drželi palec své vlasti. Doufali, že nad severním pólem zavlaje prapor s osmatřiceti hvězdami. Přece jen však měli trochu obavy. Nebáli se ani Ruska, ani Švédska s Norskem, ani Dánska nebo Holandska - ty mají malé vyhlídky na úspěch -, ale je tu Spojené království, známé svou touhou po nových územích, svou snahou všechno pohltit, svou příliš vyhlášenou houževnatostí i mocí svých bankovek. Proto se při sázkách nehledělo na peníze. Na Ameriku a Velkou Británii se sázelo, jako kdyby to byli závodní koně - na obě země asi tak stejně: Ale Dánsko, Švédsko, Holandsko a Rusko nenašly vůbec zájemce, ačkoliv byly nabízeny po dvanácti a třinácti a půl.

Prodej byl stanoven na poledne, ale už od rána davy zvědavců překážely dopravě v Bolton Street. Den předtím bylo veřejné mínění neobyčejně rozvířeno, neboť noviny byly telegraficky přes oceán vyrozuměny, že většinu sázek uzavřených Američany přijali Angličané, a Dean Toodrink okamžitě oznámil tento kurs v dražební místnosti. Vláda Velké Británie prý poskytla majoru Donellanovi značné finanční prostředky... Jak poznamenal list New York Herald, lordové admirality prý nabádají k získání arktických končin, jež jsou přece předurčeny k tomu, aby patřily do seznamu anglických kolonií, atd. atd.

Co je pravdivého na těch zprávách, co pravděpodobného na těch historkách? To nikdo nevěděl. Ale onoho dne přemýšliví lidé v Baltimore usoudili, že jestli zůstane Společnost pro praktické využití severního pólu odkázána jen na své vlastní zdroje, může boj skončit úspěšně pro Anglii. Proto se nejčilejší Yankeeové snažili působit na washingtonskou vládu. Ale nová společnost, ztělesňovaná nenápadnou postavou svého zástupce Williama S. Forstera, jako by se o toto všeobecné vření vůbec nestarala, jako by si byla naprosto jista svým úspěchem.

Čím více se blížila hodina dražby, tím větší davy se tísnily po celé délce Bolton Street. Tři hodiny před zahájením dražby se do sálu už vůbec nikdo nemohl dostat. Veškerý prostor vyhrazený veřejnosti byl naplněn až k prasknutí. Jen s jistým počtem míst ohrazených zábradlím bylo pamatováno na evropské zástupce. Alespoň to pro ně museli udělat, aby mohli sledovat postup dražby a ve vhodnou chvíli si přihodit.

Seděl tam Erik Baldenach, Boris Charkov, Jacob Jansen, Jan Harald, major Donellan a jeho tajemník Dean Toodrink. Tvořili pevnou skupinu, která se navzájem dotýkala lokty jako vojáci připravení v útočném šiku. Věru byste málem řekli, že se vrhnou do boje o dobytí severního pólu!

Za americkou stranu se nikdo neobjevil, nepočítáme-li zástupce obchodu s treskami. A z jeho všedního, nevýrazného obličeje vyzařovala naprostá lhostejnost. Určitě vypadal nejméně dojatě z celého shromáždění a přemýšlel asi jen o tom, jak prodá náklad tresek, který mu měly přivézt lodi z Newfoundlandu. Jaké asi kapitalisty zastupuje tenhle dobráček, jenž možná za chvíli roztočí milióny dolarů? Tohle pochopitelně nesmírně zajímalo zvědavou veřejnost.

Vskutku nikdo ani netušil, že J. T. Maston a paní Evangelina Scorbittová mají s tou záležitostí něco společného. Kohopak by tohle mohlo napadnout?

Byli tu sice, ale ztraceni v davu, neseděli na žádných vyhrazených místech a obklopovalo je jen několik význačných členů Dělostřeleckého klubu, což byli kolegové Mastonovi. Tito zdánlivě prostí diváci se tvářili tak, jako by neměli o věc nejmenší zájem. A William S. Forster nedával ani najevo, že je zná.

Na rozdíl od běžné praxe v dražebních síních nebude samozřejmě dražený předmět k dispozici publiku. Lidé si nemohou podávat z ruky do ruky severní pól, ani jej prohlížet ze všech stran, ani se na něj dívat lupou, ani si do něho škrábnout, aby se přesvědčili, zda je na něm patina pravá anebo falešná jako na nějaké starožitnosti. A přece starožitný byl - existoval už před dobou železnou, bronzovou i kamennou, čili v dobách předhistorických, neboli byl tu už od počátku světa!

I když však pól nebyl na odhadcově psacím stole, velká mapa, na niž všichni zájemci dobře viděli, znázorňovala výraznými barvami podobu arktických končin. Velmi zřetelná červená čára, vedená po osmdesáté čtvrté rovnoběžce, sedmnáct stupňů nad polárním kruhem, ohraničovala část zeměkoule, k jejímuž prodeji dala podnět Společnost pro praktické využití severního pólu.

Na tomto území se zřejmě rozkládá moře pokryté značně silným ledovým krunýřem. Ale to už je věcí budoucích majitelů! Ostatně nemají kupovat zajíce v pytli!

Úderem dvanácté vešel dvířky v zadní stěně, obložené dřevem, odhadce Andrew R. Gilmour a usedl u svého psacího stolu. Jeho vyvolávač Flint, muž s hromovým hlasem, se zatím už pomalu, těžkopádně jako medvěd v kleci, procházel podél zábradlí, za nímž sedělo publikum. Oba dva se již těšili na to, jak obrovské procentní poplatky jim tahle dražba vynese a s jakou radostí si je vstrčí do kapes. Je snad zbytečné dodávat, že území bude prodáno za hotové, čili jak Američané říkají „cash“. A částka, ať bude sebevětší, připadne celá zástupcům těch států, které při dražbě vyjdou naprázdno.

V tu chvíli se zvonek v sále rozdrnčel na celé kolo a oznámil všem venku - možno říci urbi et orbi (městu a světu) - , že zakrátko bude dražba zahájena.

Jak slavnostní okamžik! Nejen zde v sále, ale i v celém městě se všechna srdce rozbušila. Z Bolton Street a z přilehlých ulic pronikal do sálu neustávající hluk a mísil se s šumem hlasů obecenstva.

Andrew R. Gilmour musil počkat se zahájením, až se to vzduté moře v sále trochu uklidní.

Pak povstal, rozhlédl se kolem dokola po přítomných a trochu pohnutým hlasem se rozhovořil, cvikr se mu přitom svezl až na prsa.

„Pánové, na návrh federální vlády a se souhlasem nejrůznějších států Nového i Starého světa dáváme do prodeje nemovitost rozkládající se kolem severního pólu a ohraničenou nyní osmdesátou čtvrtou rovnoběžkou, ať už ji tvoří pevnina, moře, úžiny, ostrovy, ostrůvky, ledová pole, zkrátka jakékoli pevniny nebo vodní plochy.“ Pak ukázal prstem na zeď:

„Račte se podívat na mapu nakreslenou podle nejnovějších objevů. Vidíte, že povrch této nemovitosti měří vcelku asi čtyři sta sedm tisíc čtverečních mil. A proto pro usnadnění postupu bylo rozhodnuto, že se bude dražit jedna čtvereční míle. Jeden cent (jedna setina dolaru) bude tedy zhruba znamenat čtyři sta sedm tisíc centů a jeden dolar čtyři sta sedm tisíc dolarů. - Prosím trochu klidu, pánové!“ Jeho připomínka nebyla zbytečná, neboť obecenstvo projevovalo svou netrpělivost tak hlučně, že málem přehlušilo celé jednání.

V sále nastal jakžtakž klid, hlavně. zásluhou vyvolávače Flinta, který zaječel jako poplašná siréna za mlhy, a Andrew R. Gilmour pokračoval:

„Než zahájím dražbu, připomenu vám ještě jednu z podmínek prodeje, že budoucí majitel získá polární oblast jednou provždy a bez jakýchkoli námitek ze strany prodávajících tak, jak je ohraničena osmdesátým čtvrtým stupněm severní zeměpisné šířky, ať v budoucnu nastanou jakékoli změny geografické nebo klimatické!“ Stále ta zvláštní podmínka uvedená v dokumentu, jež jedny sváděla k vtipům a u druhých vzbuzovala zvýšenou pozornost.

„Prohlašuji dražbu za zahájenou!“ zvolal odhadce pronikavým hlasem.

Kladívko ze slonoviny se mu roztřáslo v ruce a prostě zahuhňal, jak byl vždycky zvyklý při veřejných dražbách:

„Máme tu zájemce - deset centů za čtvereční míli!“ Deset centů čili jedna desetina dolaru, to znamená za celou polární oblast čtyřicet tisíc sedm set dolarů.

Ať už odhadce Andrew R. Gilmour měl nebo neměl kupce za tuto cenu, Erik Baldénach okamžitě k vyvolané částce přihodil ve prospěch dánské vlády:

„Dvacet centů!“

„Třicet centů!“ vykřikl Jacob Jansen jménem Holandska.

„Pětatřicet!“ ozval se Jan Harald za Švédsko s Norskem.

„Čtyřicet,“ nabídl plukovník Boris Charkov za celou Rus.

To už znamenalo částku sto šedesát dva tisíce osm set dolarů - a dražba teprve začala!

Dodejme hned, že zástupce Velké Británie ještě ani neotevřel ústa a jen stále svíral své úzké rty. Také zástupce obchodu s treskami William S. Forster zachovával hrobové mlčení. I v této chvíli je snad zabrán do četby Mercurial of Newloundland, zpráv oznamujících příjezdy lodí a stav denních kursů na amerických trzích.

„Čtyřicet centů za čtvereční míli! Čtyřicet centů za míli!“ opakoval Flint hlasem, jenž přecházel v jakési slavičí trylkování.

Čtyři kolegové majora Donellana se na sebe podívali. Vyčerpali už snad hned na začátku boje svůj úvěr? Budou se již muset odmlčet?

„Tedy, pánové, míle za čtyřicet centů,“ pokračoval Andrew R. Gilmour.

„Kdo dá víc?... Čtyřicet centů!... Přece polární oblast stojí za víc...“ Člověk by málem myslel, že dodá:

„... vždyť je to zaručeně čistý led!“ Ale v tom dánský delegát pronesl:

„Padesát centů!“

A holandský delegát hned přihodil ještě deset.

„Šedesát centů za míli!“ vykřikl Flint. „Šedesát centů poprvé! Nikdo víc?“ Těchto šedesát centů znamenalo už úctyhodnou částku dvě stě čtyřiačtyřicet tisíc dvě stě dolaru.

Proto tedy přítomné publikum přijalo nabídku Holandska s hlasitým projevem uspokojení. Je zvláštní, a přece zcela lidské, že všichni ti ubožáci, kteří se tu tísnili bez haléře v kapse, ta nemajetná cháska, měli o tento boj dolaru větší zájem než sami účastníci dražby.

Po vystoupení Jacoba Jansena major Donellan přece jen pozvedl hlavu a pohlédl na svého tajemníka Deana Toodrinka. Ale ten mu odpověděl téměř nepozorovatelným zamítavým posunkem, a tak major ani neotevřel ústa.

William S. Forster byl stále pohroužen do četby obchodních zpráva něco si tužkou poznamenával na okraji novin.

J. T. Mast,on právě odpověděl nepatrným kývnutím hlavy na úsměvy paní Evangeliny Scorbittové.

„Tak, pánové, do toho!... Trochu vervy! Ať tu neusnem!...“ začal zas Andrew R. Gilmour. „Co se to děje?... Už si nikdo nepřihodí? Tak už to mám přiklepnout?...“ A několikrát zamával v ruce kladívkem jako kostelník kropáčem.

„Sedmdesát centu!“ pravil profesor Jan Harald trochu rozechvělým hlasem.

„Osmdesát!“ ozval se téměř současně plukovník Boris Charkov.

„Tak tedy osmdesát centů!“ zvolal Flint a velké kulaté oči už mu z toho přihazování plály.

Na posunek Deana Toodrinka vymrštil se major Donellan jako čertík z krabičky a úsečně prohlásil:

„Sto centů!“ Tímto slovem se zástupce Velké Británie zavázal zaplatit za svou zemi čtyři sta sedm tisíc dolarů.

Z řad těch, kdo si vsadili na Spojené království, se ozvalo mocné hurá, jež část publika opětovala jako ozvěnu.

Ti, co si vsadili na Ameriku, na sebe zklamaně pohlédli. Čtyři sta sedm tisíc dolaru! To je přece obrovská suma za ono problematické území kolem severního pólu! Čtyři sta sedm tisíc dolarů za ledovce, ledová pole a spousty ker!

A zástupce Společnosti pro praktické využití severního pólu na to neřekne ani slovo a ani nezdvihne hlavu od novin! Copak si vůbec nic nepřihodí? Jestli snad čeká, až dánský, švédský, holandský a ruský zástupce vyčerpají své úvěry, pak už zřejmě tato chvíle nastala. Jejich chování skutečně nasvědčuje tomu, že se po stu centech majora Donellana rozhodli vyklidit pole.

„Sto centů za jednu čtvereční míli!“ dvakrát zvolal odhadce.

„Sto centů!... Sto centů... Sto centů!“ opakoval po něm vyvolávač Flint a z dlaní si dělal hlásnou troubu.

„Nikdo si už nepřihodí?“ ozval se Andrew R. Gilmour. „Tak hotovo?... Už jste si to rozmysleli?... Abyste nelitovali!... Tak to přiklepneme?...“ Vyzývavě se rozhlédl po obecenstvu, které teď strnulo v napjatém tichu, a rozmáchl se kladívkem.

„Tedy poprvé!... Podruhé...“

„Sto dvacet centů,“ klidně pravil William S. Forster, obrátil stránku novin a ani neuznal za vhodné zvednout oči.

„Do toho!... Do toho!...“ začali skandovat ti, kdož nejvíce vsadili na Spojené státy americké.

Teď se zas narovnal major Donellan. Dlouhý krk se mu pravidelně kýval v úhlu tvořeném oběma rameny a rty se mu prodlužovaly v zobák. Div pohledem neprobodl netečného zástupce americké společnosti, ale nepodařilo se mu ho vyburcovat k nějaké odezvě - ani nevzhlédl. Ten zatracený chlap Forster se ani nehne!

„Sto čtyřicet!“ zvolal tedy major Donellan.

„Sto šedesát,“ Forster na to.

„Sto osmdesát,“ vykřikl major.

„Sto devadesát,“ zabručel Forster...

„Sto devadesát pět centů!“ zařval zástupce Velké Británie.

Poté si založil ruce, jako by chtěl vyzvat na souboj osmatřicet států Unie.

V tu chvíli bylo takové ticho, že byste slyšeli lézt mravence, plout běličku, letět motýla, plazit se žížalu, putovat mikroba. Všem se rozbušila srdce. Všichni viseli na rtech majora Donellana. Jeho hlava, obvykle tak pohyblivá, se ani nepohnula. Dean Toodrink se škrábal za krkem, div si nerozedřel kůži až do krve.

Andrew R. Gilmour se na chvíli odmlčel a ta chvíle připadala všem jako věčnost. Zástupce obchodu s treskami si dále četl v novinách a poznamenával si tužkou nějaké cifry, jež zřejmě nijak nesouvisely s jednáním v sále. Ze by snad i on byl v koncích se svým úvěrem? Nebo si už nehodlá vůbec přihodit?

Ze by se mu částka sto devadesát pět centů za čtvereční míli, čili sedm set devadesát tři tisíce šest set padesát dolarů za celou nemovitost, zdála vrcholem všeho bláznovství?

„Sto devadesát pět centů,“ ozval se zase odhadce. „Přiklepneme...“ A už už hodlal udeřit kladívkem o stůl.

„Sto devadesát pět centů,“ opakoval vyvolávač.

„Tak už to přiklepněte, přiklepněte to!“ Tento příkaz zazněl z řad netrpělivých diváků jako výtka adresovaná váhajícímu Andrewovi R. Gilmourovi, jenž zvolal:

„Poprvé... Podruhé!“ Všichni přítomní pohlédli na zástupce Společnosti pro praktické využití severního pólu.

Ten podivný človíček zrovna dlouze smrkal do velkého kostkovaného kapesníku, jímž mocně svíral ústí svých nosních chřípí.

A přece se na něj upíraly pohledy J. T. Mastona i oči paní Evangeliny Scorbittové. A v jejich pobledlých tvářích se zračilo mocné pohnutí, které se marně snažili ovládnout. Pročpak jen William S. Forster váhá přetrumfnout majora Donellana?

William S. Forster se vysmrkal podruhé a pak ještě jednou tak hlučně, jako když vyletí rachejtle. Ale mezi druhým a třetím vysmrkáním tiše a nenápadně zabrumlal:

„Dvě stě centů!“

Všichni v sále zůstali jako přimraženi. Ale pak se z úst přívrženců Ameriky ozvalo takové hurá, že se div nevysypaly okenní tabulky.

Major Donellan klesl zničen, zdrcen, zdeptán, celý bez sebe na lavici vedle Deana Toodrinka, jenž nevypadalo nic lépe. Při této ceně za jednu čtvereční míli to znamenalo obrovskou částku osm set čtrnáct tisíc dolarů, na to už britský úvěr zřejmě nestačil.

„Dvě stě centů!“

„Dvě stě centů!“ opakoval Andrew R. Gilmour.

„Dvě stě centů!“ zvolal hromovým hlasem Flint.

„Poprvé... podruhé!“ ozval se odhadce. „Nikdo víc?...“ Major Donellan bezděky opět povstal a pohlédl na zástupce ostatních států.

Jen v něho jediného skládali veškeré naděje, že nenechá uniknout polární končiny evropským mocnostem. Ale už je vše marné. Zástupce Anglie otevřel ústa, zase je zavřel a bezvládně klesl na lavici.

„Tedy přiklepnuto!“ zvolal Andrew R. Gilmour a udeřil do stolu kladívkem ze slonoviny.

„Hurá!... Hurá!... Ať žijí Spojené státy!“ zabouřili přívrženci vítězné Ameriky.

Ve chvíli se zpráva o výsledku dražby rozletěla po všech čtvrtích Baltimore a pak telegraficky po celé Unii, poté pronikla podmořskými kabely do Starého světa.

Majitelkou arktických končin rozkládajících se za osmdesátou čtvrtou rovnoběžkou se stala Společnost pro praktické využití severního pólu, zastupovaná nastrčenou figurou - Williamem S. Forsterem.

A když druhého dne William S. Forster přišel ohlásit jméno pravého nabyvatele, uvedl Impeye Barbicana a nová společnost byla zaregistrována pod firmou Barbicane a spol.


KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA TŘETÍ

v níž se koná dražba území kolem severního pólu

Proč se má dražba 3. prosince odbývat v obvyklém aukčním sále, kde se obyčejně prodávají jen movitosti, nábytek, nejrůznější zařízení, nářadí, nástroje apod., nebo umělecké předměty, obrazy, sochy, medaile a starožitnosti? Jak to, že když se má vydražit nemovitost, neděje se tak před notářem nebo před soudním dvorem určeným k těmto transakcím? A konečně jak to, že tu je odhadce, když se vlastně má prodat část zeměkoule? Copak se tenhle kousek sféroidu může přirovnávat k nějakému svršku, cožpak to není úplně prokazatelná nemovitost?

Tohle se opravdu zdálo nelogické. A přece tomu tak bude. Celé arktické území má být prodáno za těchto podmínek a smlouva bude přesto platná.

A nevtírá se tu myšlenka, že Společnost pro praktické využití severního pólu považuje onu nemovitost za nějaký kus, svršek, který by bylo možno přemístit?

Tenhle podivný nápad nedal spát některým nesmírně prozíravým lidem, velmi vzácným i ve Spojených státech.

Něco podobného se totiž už stalo. V dražební síni byla již přiřčena část naší planety ve veřejné dražbě odhadcem - a přímo v Americe.

Před několika lety byl v San Francisku v Kalifornii prodán tichomořský ostrov Spencerův bohatému Američanovi Williamu W. Kolderupovi, jenž nabídl o pět set tisíc dolarů víc než jeho soupeř J. R. Taskinar ze Stocktonu.

Kolderůp zaplatil za Spencerův ostrov čtyři milióny dolarů. Je ovšem pravda, že šlo o obyvatelný ostrov, ležící jen několik stupňů od kalifornského pobřeží, ostrov, na němž byly lesy, řeky a říčky, úrodná dobrá půda, pole a louky, které lze obdělávat, a ne nějaká neznámá krajina, možná moře pokryté věčnými ledy a chráněné nepřekročitelnými ledovými poli, kam se pravděpodobně lidská noha nikdy nedostane. Dalo se tedy předpokládat, že nejistá oblast kolem pólu nebude nikdy vydražena tak vysoko.

Přesto však onoho dne ta neobvyklá záležitost přilákala, ne-li hodně vážných zájemců, alespoň značný počet zvědavců, kteří dychtili po tom, zjistit, jak dražba dopadne. Ten zápas přece bude jistě nesmírně zajímavý!

A navíc zástupci evropských mocností se hned po svém příjezdu stali středem pozornosti, pořád se po nich někdo sháněl a samozřejmě museli velmi často poskytovat intervievy. A jak už to v Americe chodí, není divu, že veřejné mínění bylo na nejvyšší míru vzrušeno. Uzavíraly se proto nesmyslné sázky, což je nejobvyklejší forma, jakou se projevuje vzrušení ve Spojených státech, jejichž nakažlivý příklad začíná Evropa s chutí napodobovat. Obyvatelstvo Unie, ať už to byli občané v jižních státech nebo v Nové Anglii, ve středu nebo na západě, dělili se podle různých názorů na skupiny, ale všichni samozřejmě drželi palec své vlasti. Doufali, že nad severním pólem zavlaje prapor s osmatřiceti hvězdami. Přece jen však měli trochu obavy. Nebáli se ani Ruska, ani Švédska s Norskem, ani Dánska nebo Holandska - ty mají malé vyhlídky na úspěch -, ale je tu Spojené království, známé svou touhou po nových územích, svou snahou všechno pohltit, svou příliš vyhlášenou houževnatostí i mocí svých bankovek. Proto se při sázkách nehledělo na peníze. Na Ameriku a Velkou Británii se sázelo, jako kdyby to byli závodní koně - na obě země asi tak stejně: Ale Dánsko, Švédsko, Holandsko a Rusko nenašly vůbec zájemce, ačkoliv byly nabízeny po dvanácti a třinácti a půl.

Prodej byl stanoven na poledne, ale už od rána davy zvědavců překážely dopravě v Bolton Street. Den předtím bylo veřejné mínění neobyčejně rozvířeno, neboť noviny byly telegraficky přes oceán vyrozuměny, že většinu sázek uzavřených Američany přijali Angličané, a Dean Toodrink okamžitě oznámil tento kurs v dražební místnosti. Vláda Velké Británie prý poskytla majoru Donellanovi značné finanční prostředky... Jak poznamenal list New York Herald, lordové admirality prý nabádají k získání arktických končin, jež jsou přece předurčeny k tomu, aby patřily do seznamu anglických kolonií, atd. atd.

Co je pravdivého na těch zprávách, co pravděpodobného na těch historkách? To nikdo nevěděl. Ale onoho dne přemýšliví lidé v Baltimore usoudili, že jestli zůstane Společnost pro praktické využití severního pólu odkázána jen na své vlastní zdroje, může boj skončit úspěšně pro Anglii. Proto se nejčilejší Yankeeové snažili působit na washingtonskou vládu. Ale nová společnost, ztělesňovaná nenápadnou postavou svého zástupce Williama S. Forstera, jako by se o toto všeobecné vření vůbec nestarala, jako by si byla naprosto jista svým úspěchem.

Čím více se blížila hodina dražby, tím větší davy se tísnily po celé délce Bolton Street. Tři hodiny před zahájením dražby se do sálu už vůbec nikdo nemohl dostat. Veškerý prostor vyhrazený veřejnosti byl naplněn až k prasknutí. Jen s jistým počtem míst ohrazených zábradlím bylo pamatováno na evropské zástupce. Alespoň to pro ně museli udělat, aby mohli sledovat postup dražby a ve vhodnou chvíli si přihodit.

Seděl tam Erik Baldenach, Boris Charkov, Jacob Jansen, Jan Harald, major Donellan a jeho tajemník Dean Toodrink. Tvořili pevnou skupinu, která se navzájem dotýkala lokty jako vojáci připravení v útočném šiku. Věru byste málem řekli, že se vrhnou do boje o dobytí severního pólu!

Za americkou stranu se nikdo neobjevil, nepočítáme-li zástupce obchodu s treskami. A z jeho všedního, nevýrazného obličeje vyzařovala naprostá lhostejnost. Určitě vypadal nejméně dojatě z celého shromáždění a přemýšlel asi jen o tom, jak prodá náklad tresek, který mu měly přivézt lodi z Newfoundlandu. Jaké asi kapitalisty zastupuje tenhle dobráček, jenž možná za chvíli roztočí milióny dolarů? Tohle pochopitelně nesmírně zajímalo zvědavou veřejnost.

Vskutku nikdo ani netušil, že J. T. Maston a paní Evangelina Scorbittová mají s tou záležitostí něco společného. Kohopak by tohle mohlo napadnout?

Byli tu sice, ale ztraceni v davu, neseděli na žádných vyhrazených místech a obklopovalo je jen několik význačných členů Dělostřeleckého klubu, což byli kolegové Mastonovi. Tito zdánlivě prostí diváci se tvářili tak, jako by neměli o věc nejmenší zájem. A William S. Forster nedával ani najevo, že je zná.

Na rozdíl od běžné praxe v dražebních síních nebude samozřejmě dražený předmět k dispozici publiku. Lidé si nemohou podávat z ruky do ruky severní pól, ani jej prohlížet ze všech stran, ani se na něj dívat lupou, ani si do něho škrábnout, aby se přesvědčili, zda je na něm patina pravá anebo falešná jako na nějaké starožitnosti. A přece starožitný byl - existoval už před dobou železnou, bronzovou i kamennou, čili v dobách předhistorických, neboli byl tu už od počátku světa!

I když však pól nebyl na odhadcově psacím stole, velká mapa, na niž všichni zájemci dobře viděli, znázorňovala výraznými barvami podobu arktických končin. Velmi zřetelná červená čára, vedená po osmdesáté čtvrté rovnoběžce, sedmnáct stupňů nad polárním kruhem, ohraničovala část zeměkoule, k jejímuž prodeji dala podnět Společnost pro praktické využití severního pólu.

Na tomto území se zřejmě rozkládá moře pokryté značně silným ledovým krunýřem. Ale to už je věcí budoucích majitelů! Ostatně nemají kupovat zajíce v pytli!

Úderem dvanácté vešel dvířky v zadní stěně, obložené dřevem, odhadce Andrew R. Gilmour a usedl u svého psacího stolu. Jeho vyvolávač Flint, muž s hromovým hlasem, se zatím už pomalu, těžkopádně jako medvěd v kleci, procházel podél zábradlí, za nímž sedělo publikum. Oba dva se již těšili na to, jak obrovské procentní poplatky jim tahle dražba vynese a s jakou radostí si je vstrčí do kapes. Je snad zbytečné dodávat, že území bude prodáno za hotové, čili jak Američané říkají „cash“. A částka, ať bude sebevětší, připadne celá zástupcům těch států, které při dražbě vyjdou naprázdno.

V tu chvíli se zvonek v sále rozdrnčel na celé kolo a oznámil všem venku - možno říci urbi et orbi (městu a světu) - , že zakrátko bude dražba zahájena.

Jak slavnostní okamžik! Nejen zde v sále, ale i v celém městě se všechna srdce rozbušila. Z Bolton Street a z přilehlých ulic pronikal do sálu neustávající hluk a mísil se s šumem hlasů obecenstva.

Andrew R. Gilmour musil počkat se zahájením, až se to vzduté moře v sále trochu uklidní.

Pak povstal, rozhlédl se kolem dokola po přítomných a trochu pohnutým hlasem se rozhovořil, cvikr se mu přitom svezl až na prsa.

„Pánové, na návrh federální vlády a se souhlasem nejrůznějších států Nového i Starého světa dáváme do prodeje nemovitost rozkládající se kolem severního pólu a ohraničenou nyní osmdesátou čtvrtou rovnoběžkou, ať už ji tvoří pevnina, moře, úžiny, ostrovy, ostrůvky, ledová pole, zkrátka jakékoli pevniny nebo vodní plochy.“ Pak ukázal prstem na zeď:

„Račte se podívat na mapu nakreslenou podle nejnovějších objevů. Vidíte, že povrch této nemovitosti měří vcelku asi čtyři sta sedm tisíc čtverečních mil. A proto pro usnadnění postupu bylo rozhodnuto, že se bude dražit jedna čtvereční míle. Jeden cent (jedna setina dolaru) bude tedy zhruba znamenat čtyři sta sedm tisíc centů a jeden dolar čtyři sta sedm tisíc dolarů. - Prosím trochu klidu, pánové!“ Jeho připomínka nebyla zbytečná, neboť obecenstvo projevovalo svou netrpělivost tak hlučně, že málem přehlušilo celé jednání.

V sále nastal jakžtakž klid, hlavně. zásluhou vyvolávače Flinta, který zaječel jako poplašná siréna za mlhy, a Andrew R. Gilmour pokračoval:

„Než zahájím dražbu, připomenu vám ještě jednu z podmínek prodeje, že budoucí majitel získá polární oblast jednou provždy a bez jakýchkoli námitek ze strany prodávajících tak, jak je ohraničena osmdesátým čtvrtým stupněm severní zeměpisné šířky, ať v budoucnu nastanou jakékoli změny geografické nebo klimatické!“ Stále ta zvláštní podmínka uvedená v dokumentu, jež jedny sváděla k vtipům a u druhých vzbuzovala zvýšenou pozornost.

„Prohlašuji dražbu za zahájenou!“ zvolal odhadce pronikavým hlasem.

Kladívko ze slonoviny se mu roztřáslo v ruce a prostě zahuhňal, jak byl vždycky zvyklý při veřejných dražbách:

„Máme tu zájemce - deset centů za čtvereční míli!“ Deset centů čili jedna desetina dolaru, to znamená za celou polární oblast čtyřicet tisíc sedm set dolarů.

Ať už odhadce Andrew R. Gilmour měl nebo neměl kupce za tuto cenu, Erik Baldénach okamžitě k vyvolané částce přihodil ve prospěch dánské vlády:

„Dvacet centů!“

„Třicet centů!“ vykřikl Jacob Jansen jménem Holandska.

„Pětatřicet!“ ozval se Jan Harald za Švédsko s Norskem.

„Čtyřicet,“ nabídl plukovník Boris Charkov za celou Rus.

To už znamenalo částku sto šedesát dva tisíce osm set dolarů - a dražba teprve začala!

Dodejme hned, že zástupce Velké Británie ještě ani neotevřel ústa a jen stále svíral své úzké rty. Také zástupce obchodu s treskami William S. Forster zachovával hrobové mlčení. I v této chvíli je snad zabrán do četby Mercurial of Newloundland, zpráv oznamujících příjezdy lodí a stav denních kursů na amerických trzích.

„Čtyřicet centů za čtvereční míli! Čtyřicet centů za míli!“ opakoval Flint hlasem, jenž přecházel v jakési slavičí trylkování.

Čtyři kolegové majora Donellana se na sebe podívali. Vyčerpali už snad hned na začátku boje svůj úvěr? Budou se již muset odmlčet?

„Tedy, pánové, míle za čtyřicet centů,“ pokračoval Andrew R. Gilmour.

„Kdo dá víc?... Čtyřicet centů!... Přece polární oblast stojí za víc...“   Člověk by málem myslel, že dodá:

„... vždyť je to zaručeně čistý led!“ Ale v tom dánský delegát pronesl:

„Padesát centů!“

A holandský delegát hned přihodil ještě deset.

„Šedesát centů za míli!“ vykřikl Flint. „Šedesát centů poprvé! Nikdo víc?“ Těchto šedesát centů znamenalo už úctyhodnou částku dvě stě čtyřiačtyřicet tisíc dvě stě dolaru.

Proto tedy přítomné publikum přijalo nabídku Holandska s hlasitým projevem uspokojení. Je zvláštní, a přece zcela lidské, že všichni ti ubožáci, kteří se tu tísnili bez haléře v kapse, ta nemajetná cháska, měli o tento boj dolaru větší zájem než sami účastníci dražby.

Po vystoupení Jacoba Jansena major Donellan přece jen pozvedl hlavu a pohlédl na svého tajemníka Deana Toodrinka. Ale ten mu odpověděl téměř nepozorovatelným zamítavým posunkem, a tak major ani neotevřel ústa.

William S. Forster byl stále pohroužen do četby obchodních zpráva něco si tužkou poznamenával na okraji novin.

J. T. Mast,on právě odpověděl nepatrným kývnutím hlavy na úsměvy paní Evangeliny Scorbittové.

„Tak, pánové, do toho!... Trochu vervy! Ať tu neusnem!...“   začal zas Andrew R. Gilmour. „Co se to děje?... Už si nikdo nepřihodí? Tak už to mám přiklepnout?...“ A několikrát zamával v ruce kladívkem jako kostelník kropáčem.

„Sedmdesát centu!“ pravil profesor Jan Harald trochu rozechvělým hlasem.

„Osmdesát!“ ozval se téměř současně plukovník Boris Charkov.

„Tak tedy osmdesát centů!“ zvolal Flint a velké kulaté oči už mu z toho přihazování plály.

Na posunek Deana Toodrinka vymrštil se major Donellan jako čertík z krabičky a úsečně prohlásil:

„Sto centů!“ Tímto slovem se zástupce Velké Británie zavázal zaplatit za svou zemi čtyři sta sedm tisíc dolarů.

Z řad těch, kdo si vsadili na Spojené království, se ozvalo mocné hurá, jež část publika opětovala jako ozvěnu.

Ti, co si vsadili na Ameriku, na sebe zklamaně pohlédli. Čtyři sta sedm tisíc dolaru! To je přece obrovská suma za ono problematické území kolem severního pólu! Čtyři sta sedm tisíc dolarů za ledovce, ledová pole a spousty ker!

A zástupce Společnosti pro praktické využití severního pólu na to neřekne ani slovo a ani nezdvihne hlavu od novin! Copak si vůbec nic nepřihodí? Jestli snad čeká, až dánský, švédský, holandský a ruský zástupce vyčerpají své úvěry, pak už zřejmě tato chvíle nastala. Jejich chování skutečně nasvědčuje tomu, že se po stu centech majora Donellana rozhodli vyklidit pole.

„Sto centů za jednu čtvereční míli!“ dvakrát zvolal odhadce.

„Sto centů!... Sto centů... Sto centů!“ opakoval po něm vyvolávač Flint a z dlaní si dělal hlásnou troubu.

„Nikdo si už nepřihodí?“ ozval se Andrew R. Gilmour. „Tak hotovo?... Už jste si to rozmysleli?... Abyste nelitovali!... Tak to přiklepneme?...“ Vyzývavě se rozhlédl po obecenstvu, které teď strnulo v napjatém tichu, a rozmáchl se kladívkem.

„Tedy poprvé!... Podruhé...“

„Sto dvacet centů,“ klidně pravil William S. Forster, obrátil stránku novin a ani neuznal za vhodné zvednout oči.

„Do toho!... Do toho!...“ začali skandovat ti, kdož nejvíce vsadili na Spojené státy americké.

Teď se zas narovnal major Donellan. Dlouhý krk se mu pravidelně kýval v úhlu tvořeném oběma rameny a rty se mu prodlužovaly v zobák. Div pohledem neprobodl netečného zástupce americké společnosti, ale nepodařilo se mu ho vyburcovat k nějaké odezvě - ani nevzhlédl. Ten zatracený chlap Forster se ani nehne!

„Sto čtyřicet!“ zvolal tedy major Donellan.

„Sto šedesát,“ Forster na to.

„Sto osmdesát,“ vykřikl major.

„Sto devadesát,“ zabručel Forster...

„Sto devadesát pět centů!“ zařval zástupce Velké Británie.

Poté si založil ruce, jako by chtěl vyzvat na souboj osmatřicet států Unie.

V tu chvíli bylo takové ticho, že byste slyšeli lézt mravence, plout běličku, letět motýla, plazit se žížalu, putovat mikroba. Všem se rozbušila srdce. Všichni viseli na rtech majora Donellana. Jeho hlava, obvykle tak pohyblivá, se ani nepohnula. Dean Toodrink se škrábal za krkem, div si nerozedřel kůži až do krve.

Andrew R. Gilmour se na chvíli odmlčel a ta chvíle připadala všem jako věčnost. Zástupce obchodu s treskami si dále četl v novinách a poznamenával si tužkou nějaké cifry, jež zřejmě nijak nesouvisely s jednáním v sále. Ze by snad i on byl v koncích se svým úvěrem? Nebo si už nehodlá vůbec přihodit?

Ze by se mu částka sto devadesát pět centů za čtvereční míli, čili sedm set devadesát tři tisíce šest set padesát dolarů za celou nemovitost, zdála vrcholem všeho bláznovství?

„Sto devadesát pět centů,“ ozval se zase odhadce. „Přiklepneme...“ A už už hodlal udeřit kladívkem o stůl.

„Sto devadesát pět centů,“ opakoval vyvolávač.

„Tak už to přiklepněte, přiklepněte to!“ Tento příkaz zazněl z řad netrpělivých diváků jako výtka adresovaná váhajícímu Andrewovi R. Gilmourovi, jenž zvolal:

„Poprvé... Podruhé!“ Všichni přítomní pohlédli na zástupce Společnosti pro praktické využití severního pólu.

Ten podivný človíček zrovna dlouze smrkal do velkého kostkovaného kapesníku, jímž mocně svíral ústí svých nosních chřípí.

A přece se na něj upíraly pohledy J. T. Mastona i oči paní Evangeliny Scorbittové. A v jejich pobledlých tvářích se zračilo mocné pohnutí, které se marně snažili ovládnout. Pročpak jen William S. Forster váhá přetrumfnout majora Donellana?

William S. Forster se vysmrkal podruhé a pak ještě jednou tak hlučně, jako když vyletí rachejtle. Ale mezi druhým a třetím vysmrkáním tiše a nenápadně zabrumlal:

„Dvě stě centů!“

Všichni v sále zůstali jako přimraženi. Ale pak se z úst přívrženců Ameriky ozvalo takové hurá, že se div nevysypaly okenní tabulky.

Major Donellan klesl zničen, zdrcen, zdeptán, celý bez sebe na lavici vedle Deana Toodrinka, jenž nevypadalo nic lépe. Při této ceně za jednu čtvereční míli to znamenalo obrovskou částku osm set čtrnáct tisíc dolarů, na to už britský úvěr zřejmě nestačil.

„Dvě stě centů!“

„Dvě stě centů!“ opakoval Andrew R. Gilmour.

„Dvě stě centů!“ zvolal hromovým hlasem Flint.

„Poprvé... podruhé!“ ozval se odhadce. „Nikdo víc?...“   Major Donellan bezděky opět povstal a pohlédl na zástupce ostatních států.

Jen v něho jediného skládali veškeré naděje, že nenechá uniknout polární končiny evropským mocnostem. Ale už je vše marné. Zástupce Anglie otevřel ústa, zase je zavřel a bezvládně klesl na lavici.

„Tedy přiklepnuto!“ zvolal Andrew R. Gilmour a udeřil do stolu kladívkem ze slonoviny.

„Hurá!... Hurá!... Ať žijí Spojené státy!“ zabouřili přívrženci vítězné Ameriky.

Ve chvíli se zpráva o výsledku dražby rozletěla po všech čtvrtích Baltimore a pak telegraficky po celé Unii, poté pronikla podmořskými kabely do Starého světa.

Majitelkou arktických končin rozkládajících se za osmdesátou čtvrtou rovnoběžkou se stala Společnost pro praktické využití severního pólu, zastupovaná nastrčenou figurou - Williamem S. Forsterem.

A když druhého dne William S. Forster přišel ohlásit jméno pravého nabyvatele, uvedl Impeye Barbicana a nová společnost byla zaregistrována pod firmou Barbicane a spol.