×

우리는 LingQ를 개선하기 위해서 쿠키를 사용합니다. 사이트를 방문함으로써 당신은 동의합니다 쿠키 정책.


image

C - Zmatek nad zmatek - Jules verne, KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ o tom, co se dělo po osm měsíců onoho památného roku na Kilimandžáru Wamasai leží ve východní části střední Afriky mezi zanzibarským pobřežím a oblastí velkých jezer, z nichž Victoria Nanza a Tanganjika jsou málem druhá moře. Zčásti je to země známá, protože ji navštívili Angličan Johnston, hrabě Teleki a německý lékař Meyer. Tomuto hornatému kraji, kde žije asi třicet až čtyřicet tisíc černochů, vládne sultán Bali-Bali.

Tři stupně pod rovníkem se tyčí hřeben Kilimandžára, jehož nejvyšší vrchol dosahuje výšky 6 010 metrů. Pod tímto důležitým horským masívem, sahajícím až k jezeru Victoria Nanza, táhnou se k jihu, k severu a na západ Úrodné nížiny Wamasai.

Několik mil pod prvními stupni Kilimandžára se tyčí obec Kisongo, obvyklé sídlo sultánovo. Tohle hlavní město je ve, skutečnosti obyčejná větší vesnice. Žije v ní nadané, velice inteligentní obyvatelstvo, pracující spolu se svými otroky pod tvrdou rukou sultána, přísného Bali-Baliho.

Ten je právem pokládán za jednoho z nejpozoruhodnějších vládců středoafrických kmenů, které se snaží vymanit z vlivu, či správněji řečeno z anglické nadvlády.

A právě do Kisonga dorazili v prvním týdnu měsíce ledna letošního, roku předseda Barbicane a kapitán Nicholl s deseti mistry, zasvěcenými do jejich podniku.

Když odjížděli ze Spojených států - věděla o tom jen paní Evangelina Scorbittová a J. T. Maston - nastoupili v New Yorku na loď jedoucí k mysu Dobré naděje. Odtud je jiný parník dovezl do Zanzibaru, hlavního města stejnojmenného ostrova. A tam si tajně najali loďku a přeplavili se do přístavu Mombasy na africkém pobřeží průlivu. Zde už je očekávala družina, kterou jim poslal sultán, po stomílovém obtížném pochodu hornatou krajinou, kde jim cestu tarasily pralesy, řeky i bažiny, dorazili do královského sídla.

Když se předseda Barbicane dověděl výsledek výpočtů J. T. Mastona, okamžitě prostřednictvím jednoho švédského badatele, který strávil krátce předtím několik let v této části Afriky, navázal styky se sultánem Bali-Balim. Ten si odvážného Yankeeho oblíbil už od oné slavné cesty na Měsíc - její ohlas, jak vidíte, pronikl až do tak vzdálených zemí - a patřil k jeho nejhorlivějším obdivovatelům. Impey Barbicane proto snadno získal souhlas vládce Wamasai, aby se pustil do důležitých prací na jižní straně Kilimandžára, aniž Bali-Balimu sdělil jejich účel. Za značnou částku, asi tři sta tisíc dolarů, Bali-Bali slíbil, že mu dodá veškerý potřebný personál. A dále mu dovolil, ať si s Kilimandžárem dělá co chce, ať to obrovské pohoří třeba srovná se zemí nebo někam přemístí, když mu na to stačí síly! Společnost pro praktické využití severního pólu se totiž na základě řádných smluv, při nichž si sultán přišel na své, stala majitelkou tohoto afrického horstva podobně jako předtím polární oblasti.

Předseda Barbicane a jeho kolega byli v Kisongu přijati s největšími sympatiemi. Bali-Bali obdivoval, ba skoro zbožňoval oba slavné cestovatele, kteří se pustili napříč vesmírem a dorazili až do sfér kolem Měsíce. Navíc vyšel iniciátorům tajemných prací, které budou v jeho království podniknuty, neobyčejně vstříc. Slíbil jim, že bude mlčet jako hrob - a to nejen on, ale i jeho poddaní, jež jim obstaral. Ani jeden černoch, který bude pracovat na staveništi, nebude mít právo je na jediný den opustit, jinak mu hrozí velice promyšlený trest smrti.

Celá operace byla zahalena takovým tajemstvím, že ji ani nejbystřejší američtí a evropští špióni neprohlédli. Vyšlo-li nakonec přece jen vše najevo, stalo se to tím, že po dokončení prací sultán zmírnil přísná bezpečnostní opatření a že se všude najdou zrádci nebo žvanilové - i mezi černochy. Tak se zanzibarský konzul - Richard W. Trust doslechl, co se děje na Kilimandžáru. Jenže 13. září už bylo příliš pozdě na to, aby se předsedovi Barbicanovi zabránilo v dokončení plánovaných prací.

A teď, proč si firma Barbicane a spol. zvolila za dějiště pokusu právě Wamasai? Především jí země vyhovovala polohou - leží v málo známé části Afriky, daleko od oblastí obvykle navštěvovaných cestovateli. A pak kilimandžárské pohoří mělo všechny požadované vlastnosti, bylo pevné a zároveň bylo dobrým orientačním bodem. Kromě toho se zde na povrchu vyskytovaly potřebné suroviny a daly se velice snadno těžit.

Několik měsíců před odjezdem ze Spojených států se předseda Barbicane od švédského cestovatele dověděl, že na úpatí Kilimandžára jsou bohatá ložiska železné rudy a kamenného uhlí, a to, přímo na povrchu země. Tam se nemusí hloubit šachty ani hledat žíly několik tisíc stop v zemské kůře. Stačí se prostě shýbnout a je tu železa a uhlí jistě daleko víc, než spotřebují. A kromě toho jsou v blízkosti pohoří obrovská naleziště dusičnanu sodného a pyritu, nutných k výrobě mišmašitu.

Proto tedy předseda Barbicane s kapitánem Nichollem nevzali žádný personál, ale jen deset mistrů, za něž mohli naprosto ručit. Ti měli řídit deset tisíc černochů, které jim přidělil Bali-Bali a kteří budou stavět ono mamutí dělo a neméně gigantický náboj.

Za čtrnáct dní po příjezdu předsedy Barbicana a jeho kolegy do Wamasai byla již na jižním úpatí Kilimandžára tři velká staveniště, v jednom se bude odlévat dělo, y druhém náboj a v třetím se bude vyrábět mišmašit.

A teď, jak předseda Barbicane vyřešil odlití děla tak obrovitých rozměrů?

Záhy to uvidíme a přitom zároveň zjistíme, že poslední naděje na záchranu obyvatel Starého i Nového světa - že totiž nebude vůbec možno takové zařízení vyrobit - zmizela.

Vždyť odlít dělo miliónkrát větší, než je dělo ráže sedmadvacet centimetrů, by byla skutečně práce přesahující lidské síly. Již výroba děl ráže dvaačtyřicet centimetrů, která vrhají náboje vážící sedm set čtyřicet kilogramů s náloží dvou set sedmdesáti čtyř kilogramů prachu, narazila na vážné potíže. Proto také Barbicane a Nicholl na nic takového nepomýšleli. Nehodlali postavit dělo ani hmoždíř, ale jednoduše v pevném masívu Kilimandžára prorazit chodbu, štolu, jakýsi tunel.

A tento obrovský tunel by pak mohl nahradit kovové dělo, jehož zbudování by bylo nejen nesmírně nákladné, ale i obtížné, neboť by musilo mít neobyčejně tlusté stěny, aby snad nevybuchlo. Firma Barbicane a spol. uvažovala stále o tomto postupu, a pokud zápisník J. T. Mastona udával nějaké dělo, pak jen sedmadvacítku, která byla vzata za základ při výpočtech.

Proto si nejprve vyhlédli prostranství ve výši sto stop na jižním svahu pohoří, na jehož úpatí se do nedohledna táhly roviny. Tady nebude nic překážet střele, až opustí hlaveň vyhloubenou v masívu Kilimandžára.

Sice s velkou námahou, ale s neobyčejnou přesností tunel prokopali. Barbicáne snadno zkonstruoval vrtačky, které jsou v zásadě poměrně jednoduché stroje, a poháněl je stlačeným vzduchem, získaným z mocných vodopádů na Kilimandžáru. A pak díry navrtané celou armádou vrtaček naplnili mišmašitem.

Musili použít této značně silné výbušniny, neboť jinak by bývali nevyhodili do vzduchu skálu tvořenou jedním druhem neobyčejně tvrdého syenitu složeného z živce a amfibolu. Bylo to na druhé straně velmi výhodné, protože pohoří bude musit vydržet nesmírný tlak, jenž vznikne při expanzi plynů. Ale výška i šíře kilimandžárského hřebenu budou dostatečnou záštitou proti každému možnému trhnutí nebo vnějšímu prasknutí.

Zkrátka a dobře tisíce dělníků pod vedením deseti mistrů a za vrchního dozoru předsedy Barbicana se pustily do práce s takovou vervou a s takovou obratností, že bylo dílo s úspěchem dokončeno za necelou polovinu roku.

Tunel byl šest set metrů dlouhý a měřil dvacet sedm metrů v průměru.

Protože záleželo na tom, aby střela proklouzla mezi dokonale hladkými stěnami a aby neuniklo ani trochu vybuchlého plynu, byl vnitřek obložen dokonale ohlazenými deskami.

Tohle bylo mnohem důležitější než při slavném dělu, které kdysi vyslalo hliníkovou střelu na Měsíc. Ale co nedokáží inženýři v dnešním světě?

Zatímco se na úbočí Kilimandžára vrtalo, dělníci na druhém staveništi nezaháleli. Souběžně s výrobou kovového obkladu postupovaly i práce na konstrukci obrovitého náboje.

Vždyť odlití tohoto válcovitého obra, vážícího sto osmdesát miliónů kilogramů, to jest sto osmdesát tisíc tun, není žádná hračka!

Chápete jistě, že Barbicana s Nichollem nikdy ani ve snu nenapadlo, že by náboj ulili z jednoho kusu. Měl být vyroben po částech, každá ve váze tisíc tun, ty budou postupně vytaženy k ústí tunelu, postaveny před komoru a naplněny mišmašitem. Pak budou do sebe navzájem zaklíněny, takže vznikne jediný kompaktní náboj, jenž proklouzne vnitřkem tunelu jako hlavní.

Na druhé staveniště bylo nutno dopravit asi čtyři sta tisíc tun rudy, sedmdesát tisíc tun vápence a čtyři sta tisíc tun kovářského uhlí, které se v pecích nejprve promění ve dvě stě osmdesát tisíc tun koksu. Protože ložiska byla přímo u Kilimandžára, šlo vlastně jen o to materiál dovézt.

Snad nejobtížnější ze všeho byla výstavba vysokých pecí, kde se měla ruda tavit. A přece za jediný měsíc už bylo v provozu deset vysokých třicetimetrových pecí, každá o výrobní kapacitě sto osmdesát tun denně. Čili všechny dohromady dávaly osmnáct set tun za den, neboli sto osmdesát tisíc tun za sto dní.

Na třetím pracovišti, kde se vyráběl mišmašit, pokračovala práce hladce, ovšem v tak přísné tajnosti, že složení výbušniny nemohlo být dosud ještě definitivně stanoveno.

Všechno probíhalo podle plánu. Ani v závodech v Creusotu, Cailu, Indretu, Seyne, Birkenheadu, Woolwichi nebo v Cockerillu by práce nemohla postupovat úspěšněji. Sotva jeden úraz připadal na práce za tři sta tisíc franků.

Dovedete si představit, že tím byl sultán nadšen. Sledoval vše s neúnavnou vytrvalostí. A snadno si domyslíte, že přítomnost Jeho obávaného Veličenstva dovedla jaksepatří povzbudit věrné poddané k horlivosti!

Když se někdy Bali-Bali ptával, proč všechno to podnikají, předseda Barbicane mu odpovídal: „Budujeme dílo, které změní tvářnost světa!“ „Dílo, které zajistí sultánovi Bali-Balimu nesmrtelnou slávu mezi všemi vladaři východní Afriky,“ dodával kapitán Nicholl. Nemusíme zdůrazňovat, že tato slova nesmírně polichotila pyšnému vládci Wamasai!

Dne 29. srpna se práce skončily. Tunel předpokládaného průměru byl po celé délce šesti set metrů obložen hladkými deskami. Na konci této hlavně byly uloženy dva tisíce tun mišmašitu, spojeného s náloží solí třaskavých kyselin.

Tak byl náboj dlouhý - sto pět metrů. Když odečteme vzdálenost, kterou zabírá výbušnina a náboj, zbývá ještě až k ústí tunelu čtyři sta dvaadevadesát metrů, což zajistí, že tlak vzniklý expanzí plynů bude mít maximální účinek.

Vezmeme-li to vše v úvahu, naskýtá se první otázka - čistě balistická: Neodchýlí se snad střela z dráhy, kterou jí určily výpočty J. T. Mastona? V žádném případě. výpočty jsou naprosto přesné. Udávají, v jaké míře se musí střela uhnout na východ od kilimandžárského poledníku vzhledem k rotačnímu pohybu Země kolem osy a jakou hyperbolickou křivku opíše vzhledem k své nesmírné počáteční rychlosti.

Druhá otázka: Bude ji na její dráze vidět? Ne, neboť jakmile opustí tunel, vnoří se do stínu Země, a tak ji nebude možno pozorovat, navíc tím, že poletí v nízké výšce, bude mít značnou úhlovou rychlost. Ale i když se pak vrátí do osvětleného pásma, nebude ji vidět ani největším dalekohledem, poněvadž je poměrně malá, pravděpodobně unikne z dosahu zemské přitažlivosti a bude trvale obíhat kolem Slunce.

Předseda Barbicane i kapitán Nicholl mohou být na své dílo právem hrdi!

Ale proč s nimi není J. T. Maston, aby mohl obdivovat krásně provedené práce hodné přesných výpočtů, které k nim daly podnět?... A hlavně, proč bude tak daleko, tak nesmírně daleko, až se ozvěna toho strašlivého výstřelu rozezní do nejvzdálenějších konců Afriky?

Oba jeho kolegové na něj vzpomínali, ale vůbec jim nepřišlo na mysl, že tajemník Dělostřeleckého klubu byl nucen po útěku z baltimorského vězení opustit svůj domek a musí se skrývat, aby si zachránil život. Nevěděli, jak se veřejné mínění popudilo proti inženýrům Společnosti pro praktické využití severního pólu. A rovněž netušili, že by byli dávno zavražděni, rozčtvrceni a ponenáhlu upalováni, kdyby se jich bývaly davy mohly zmocnit. Mohou být věru šťastni, že ve chvíli, kdy vypálí ránu, je pozdraví jen východoafričtí domorodci!

„Konečně!“ řekl kapitán Nicholl předsedovi Barbicanovi, když večer 22. září s hrdostí přehlíželi dokončené dílo.

„Ano!... Konečně!... Ale také zaplať pámbů!“ oddychl si Impey Barbicane.

„Kdybychom měli začít znovu...“ „Co na tom, začali bychom znovu!“ „Ještě štěstí, že máme ten báječný mišmašit!“ řekl kapitán Nicholl. „Který vás proslaví, Nicholle!“ „To je možné, Barbicane,“ odpověděl skromně kapitán Nicholl. „Dovedete si představit, kolik tunelů bychom musili v Kilimandžáru probourat, abychom dosáhli stejného výsledku, kdybychom měli jen střelnou bavlnu, jako když jsme vystřelili na Měsíc?“ „No kolik, Nicholle?“ „Přesně sto osmdesát, Barbicane!“ „Co by se dalo dělat, museli bychom je prokopat, kapitáne!“ „A k tomu sto osmdesát nábojů o váze sto osmdesát tisíc tun!“ „No, museli bychom je ulít, Nicholle!“ Přiveďte potom k rozumu takovéhle tvrdohlavce! Ale když už dělostřelci obletěli Měsíc, čehopak by ještě nebyli schopni?

A týž den večer, jen několik hodin před okamžikem stanoveným k odpálení střely, zatímco si předseda Barbicane s kapitánem Nichollem takhle vzájemně blahopřáli, Alcide Pierdeux ve své baltimorské pracovně vyrazil pokřik jako Indián na válečném pochodu. Pak vyskočil od stolu zavaleného stohem papírů popsaných algebraickými vzorci a začal vykřikovat: „Ten ničema Maston!... Oh, to zvíře!... Ten mi ale pohnul žlučí s tím svým problémem!... A že jsem na to nepřišel dřív!... U všech sinů a kosinů!... Kdybych věděl, kde teď je, pozval bych ho na večeři a připili bychom si šampusem, zrovna když práskne ta jeho bouchačka!“ Po několika takových indiánských pokřicích, kterými si, zpestřoval partie whistu, zvolal: „Starej potřeštěnec!... Asi mělo skleničku víc, když počítal ten kanón pro Kilimandžáro!... Co by jich musel mít... a to je podmínka sine quanon čili sine kanón, jak bychom řekli ve škole!“


KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

 

o tom, co se dělo po osm měsíců onoho památného roku na Kilimandžáru

 

Wamasai leží ve východní části střední Afriky mezi zanzibarským pobřežím a oblastí velkých jezer, z nichž Victoria Nanza a Tanganjika jsou málem druhá moře. Zčásti je to země známá, protože ji navštívili Angličan Johnston, hrabě Teleki a německý lékař Meyer. Tomuto hornatému kraji, kde žije asi třicet až čtyřicet tisíc černochů, vládne sultán Bali-Bali.

Tři stupně pod rovníkem se tyčí hřeben Kilimandžára, jehož nejvyšší vrchol dosahuje výšky 6 010 metrů. Pod tímto důležitým horským masívem, sahajícím až k jezeru Victoria Nanza, táhnou se k jihu, k severu a na západ Úrodné nížiny Wamasai.

Několik mil pod prvními stupni Kilimandžára se tyčí obec Kisongo, obvyklé sídlo sultánovo. Tohle hlavní město je ve, skutečnosti obyčejná větší vesnice. Žije v ní nadané, velice inteligentní obyvatelstvo, pracující spolu se svými otroky pod tvrdou rukou sultána, přísného Bali-Baliho.

Ten je právem pokládán za jednoho z nejpozoruhodnějších vládců středoafrických kmenů, které se snaží vymanit z vlivu, či správněji řečeno z anglické nadvlády.

A právě do Kisonga dorazili v prvním týdnu měsíce ledna letošního, roku předseda Barbicane a kapitán Nicholl s deseti mistry, zasvěcenými do jejich podniku.

Když odjížděli ze Spojených států - věděla o tom jen paní Evangelina Scorbittová a J. T. Maston - nastoupili v New Yorku na loď jedoucí k mysu Dobré naděje. Odtud je jiný parník dovezl do Zanzibaru, hlavního města stejnojmenného ostrova. A tam si tajně najali loďku a přeplavili se do přístavu Mombasy na africkém pobřeží průlivu. Zde už je očekávala družina, kterou jim poslal sultán, po stomílovém obtížném pochodu hornatou krajinou, kde jim cestu tarasily pralesy, řeky i bažiny, dorazili do královského sídla.

Když se předseda Barbicane dověděl výsledek výpočtů J. T. Mastona, okamžitě prostřednictvím jednoho švédského badatele, který strávil krátce předtím několik let v této části Afriky, navázal styky se sultánem Bali-Balim. Ten si odvážného Yankeeho oblíbil už od oné slavné cesty na Měsíc - její ohlas, jak vidíte, pronikl až do tak vzdálených zemí - a patřil k jeho nejhorlivějším obdivovatelům. Impey Barbicane proto snadno získal souhlas vládce Wamasai, aby se pustil do důležitých prací na jižní straně Kilimandžára, aniž Bali-Balimu sdělil jejich účel. Za značnou částku, asi tři sta tisíc dolarů, Bali-Bali slíbil, že mu dodá veškerý potřebný personál. A dále mu dovolil, ať si s Kilimandžárem dělá co chce, ať to obrovské pohoří třeba srovná se zemí nebo někam přemístí, když mu na to stačí síly! Společnost pro praktické využití severního pólu se totiž na základě řádných smluv, při nichž si sultán přišel na své, stala majitelkou tohoto afrického horstva podobně jako předtím polární oblasti.

Předseda Barbicane a jeho kolega byli v Kisongu přijati s největšími sympatiemi. Bali-Bali obdivoval, ba skoro zbožňoval oba slavné cestovatele, kteří se pustili napříč vesmírem a dorazili až do sfér kolem Měsíce. Navíc vyšel iniciátorům tajemných prací, které budou v jeho království podniknuty, neobyčejně vstříc. Slíbil jim, že bude mlčet jako hrob - a to nejen on, ale i jeho poddaní, jež jim obstaral. Ani jeden černoch, který bude pracovat na staveništi, nebude mít právo je na jediný den opustit, jinak mu hrozí velice promyšlený trest smrti.

Celá operace byla zahalena takovým tajemstvím, že ji ani nejbystřejší američtí a evropští špióni neprohlédli. Vyšlo-li nakonec přece jen vše najevo, stalo se to tím, že po dokončení prací sultán zmírnil přísná bezpečnostní opatření a že se všude najdou zrádci nebo žvanilové - i mezi černochy. Tak se zanzibarský konzul - Richard W. Trust doslechl, co se děje na Kilimandžáru. Jenže 13. září už bylo příliš pozdě na to, aby se předsedovi Barbicanovi zabránilo v dokončení plánovaných prací.

A teď, proč si firma Barbicane a spol. zvolila za dějiště pokusu právě Wamasai? Především jí země vyhovovala polohou - leží v málo známé části Afriky, daleko od oblastí obvykle navštěvovaných cestovateli. A pak kilimandžárské pohoří mělo všechny požadované vlastnosti, bylo pevné a zároveň bylo dobrým orientačním bodem. Kromě toho se zde na povrchu vyskytovaly potřebné suroviny a daly se velice snadno těžit.

Několik měsíců před odjezdem ze Spojených států se předseda Barbicane od švédského cestovatele dověděl, že na úpatí Kilimandžára jsou bohatá ložiska železné rudy a kamenného uhlí, a to, přímo na povrchu země. Tam se nemusí hloubit šachty ani hledat žíly několik tisíc stop v zemské kůře. Stačí se prostě shýbnout a je tu železa a uhlí jistě daleko víc, než spotřebují. A kromě toho jsou v blízkosti pohoří obrovská naleziště dusičnanu sodného a pyritu, nutných k výrobě mišmašitu.

Proto tedy předseda Barbicane s kapitánem Nichollem nevzali žádný personál, ale jen deset mistrů, za něž mohli naprosto ručit. Ti měli řídit deset tisíc černochů, které jim přidělil Bali-Bali a kteří budou stavět ono mamutí dělo a neméně gigantický náboj.

Za čtrnáct dní po příjezdu předsedy Barbicana a jeho kolegy do Wamasai byla již na jižním úpatí Kilimandžára tři velká staveniště, v jednom se bude odlévat dělo, y druhém náboj a v třetím se bude vyrábět mišmašit.

A teď, jak předseda Barbicane vyřešil odlití děla tak obrovitých rozměrů?

Záhy to uvidíme a přitom zároveň zjistíme, že poslední naděje na záchranu obyvatel Starého i Nového světa - že totiž nebude vůbec možno takové zařízení vyrobit - zmizela.

Vždyť odlít dělo miliónkrát větší, než je dělo ráže sedmadvacet centimetrů, by byla skutečně práce přesahující lidské síly. Již výroba děl ráže dvaačtyřicet centimetrů, která vrhají náboje vážící sedm set čtyřicet kilogramů s náloží dvou set sedmdesáti čtyř kilogramů prachu, narazila na vážné potíže. Proto také Barbicane a Nicholl na nic takového nepomýšleli. Nehodlali postavit dělo ani hmoždíř, ale jednoduše v pevném masívu Kilimandžára prorazit chodbu, štolu, jakýsi tunel.

A tento obrovský tunel by pak mohl nahradit kovové dělo, jehož zbudování by bylo nejen nesmírně nákladné, ale i obtížné, neboť by musilo mít neobyčejně tlusté stěny, aby snad nevybuchlo. Firma Barbicane a spol. uvažovala stále o tomto postupu, a pokud zápisník J. T. Mastona udával nějaké dělo, pak jen sedmadvacítku, která byla vzata za základ při výpočtech.

Proto si nejprve vyhlédli prostranství ve výši sto stop na jižním svahu pohoří, na jehož úpatí se do nedohledna táhly roviny. Tady nebude nic překážet střele, až opustí hlaveň vyhloubenou v masívu Kilimandžára.

Sice s velkou námahou, ale s neobyčejnou přesností tunel prokopali. Barbicáne snadno zkonstruoval vrtačky, které jsou v zásadě poměrně jednoduché stroje, a poháněl je stlačeným vzduchem, získaným z mocných vodopádů na Kilimandžáru. A pak díry navrtané celou armádou vrtaček naplnili mišmašitem.

Musili použít této značně silné výbušniny, neboť jinak by bývali nevyhodili do vzduchu skálu tvořenou jedním druhem neobyčejně tvrdého syenitu složeného z živce a amfibolu. Bylo to na druhé straně velmi výhodné, protože pohoří bude musit vydržet nesmírný tlak, jenž vznikne při expanzi plynů. Ale výška i šíře kilimandžárského hřebenu budou dostatečnou záštitou proti každému možnému trhnutí nebo vnějšímu prasknutí.

Zkrátka a dobře tisíce dělníků pod vedením deseti mistrů a za vrchního dozoru předsedy Barbicana se pustily do práce s takovou vervou a s takovou obratností, že bylo dílo s úspěchem dokončeno za necelou polovinu roku.

Tunel byl šest set metrů dlouhý a měřil dvacet sedm metrů v průměru.

Protože záleželo na tom, aby střela proklouzla mezi dokonale hladkými stěnami a aby neuniklo ani trochu vybuchlého plynu, byl vnitřek obložen dokonale ohlazenými deskami.

Tohle bylo mnohem důležitější než při slavném dělu, které kdysi vyslalo hliníkovou střelu na Měsíc. Ale co nedokáží inženýři v dnešním světě?

Zatímco se na úbočí Kilimandžára vrtalo, dělníci na druhém staveništi nezaháleli. Souběžně s výrobou kovového obkladu postupovaly i práce na konstrukci obrovitého náboje.

Vždyť odlití tohoto válcovitého obra, vážícího sto osmdesát miliónů kilogramů, to jest sto osmdesát tisíc tun, není žádná hračka!

Chápete jistě, že Barbicana s Nichollem nikdy ani ve snu nenapadlo, že by náboj ulili z jednoho kusu. Měl být vyroben po částech, každá ve váze tisíc tun, ty budou postupně vytaženy k ústí tunelu, postaveny před komoru a naplněny mišmašitem. Pak budou do sebe navzájem zaklíněny, takže vznikne jediný kompaktní náboj, jenž proklouzne vnitřkem tunelu jako hlavní.

Na druhé staveniště bylo nutno dopravit asi čtyři sta tisíc tun rudy, sedmdesát tisíc tun vápence a čtyři sta tisíc tun kovářského uhlí, které se v pecích nejprve promění ve dvě stě osmdesát tisíc tun koksu. Protože ložiska byla přímo u Kilimandžára, šlo vlastně jen o to materiál dovézt.

Snad nejobtížnější ze všeho byla výstavba vysokých pecí, kde se měla ruda tavit. A přece za jediný měsíc už bylo v provozu deset vysokých třicetimetrových pecí, každá o výrobní kapacitě sto osmdesát tun denně. Čili všechny dohromady dávaly osmnáct set tun za den, neboli sto osmdesát tisíc tun za sto dní.

Na třetím pracovišti, kde se vyráběl mišmašit, pokračovala práce hladce, ovšem v tak přísné tajnosti, že složení výbušniny nemohlo být dosud ještě definitivně stanoveno.

Všechno probíhalo podle plánu. Ani v závodech v Creusotu, Cailu, Indretu, Seyne, Birkenheadu, Woolwichi nebo v Cockerillu by práce nemohla postupovat úspěšněji. Sotva jeden úraz připadal na práce za tři sta tisíc franků.

Dovedete si představit, že tím byl sultán nadšen. Sledoval vše s neúnavnou vytrvalostí. A snadno si domyslíte, že přítomnost Jeho obávaného Veličenstva dovedla jaksepatří povzbudit věrné poddané k horlivosti!

Když se někdy Bali-Bali ptával, proč všechno to podnikají, předseda Barbicane mu odpovídal:

„Budujeme dílo, které změní tvářnost světa!“

„Dílo, které zajistí sultánovi Bali-Balimu nesmrtelnou slávu mezi všemi vladaři východní Afriky,“ dodával kapitán Nicholl.

Nemusíme zdůrazňovat, že tato slova nesmírně polichotila pyšnému vládci Wamasai!

Dne 29. srpna se práce skončily. Tunel předpokládaného průměru byl po celé délce šesti set metrů obložen hladkými deskami. Na konci této hlavně byly uloženy dva tisíce tun mišmašitu, spojeného s náloží solí třaskavých kyselin.

Tak byl náboj dlouhý - sto pět metrů. Když odečteme vzdálenost, kterou zabírá výbušnina a náboj, zbývá ještě až k ústí tunelu čtyři sta dvaadevadesát metrů, což zajistí, že tlak vzniklý expanzí plynů bude mít maximální účinek.

Vezmeme-li to vše v úvahu, naskýtá se první otázka - čistě balistická:

Neodchýlí se snad střela z dráhy, kterou jí určily výpočty J. T. Mastona? V žádném případě. výpočty jsou naprosto přesné. Udávají, v jaké míře se musí střela uhnout na východ od kilimandžárského poledníku vzhledem k rotačnímu pohybu Země kolem osy a jakou hyperbolickou křivku opíše vzhledem k své nesmírné počáteční rychlosti.

Druhá otázka: Bude ji na její dráze vidět? Ne, neboť jakmile opustí tunel, vnoří se do stínu Země, a tak ji nebude možno pozorovat, navíc tím, že poletí v nízké výšce, bude mít značnou úhlovou rychlost. Ale i když se pak vrátí do osvětleného pásma, nebude ji vidět ani největším dalekohledem, poněvadž je poměrně malá, pravděpodobně unikne z dosahu zemské přitažlivosti a bude trvale obíhat kolem Slunce.

Předseda Barbicane i kapitán Nicholl mohou být na své dílo právem hrdi!

Ale proč s nimi není J. T. Maston, aby mohl obdivovat krásně provedené práce hodné přesných výpočtů, které k nim daly podnět?... A hlavně, proč bude tak daleko, tak nesmírně daleko, až se ozvěna toho strašlivého výstřelu rozezní do nejvzdálenějších konců Afriky?

Oba jeho kolegové na něj vzpomínali, ale vůbec jim nepřišlo na mysl, že tajemník Dělostřeleckého klubu byl nucen po útěku z baltimorského vězení opustit svůj domek a musí se skrývat, aby si zachránil život. Nevěděli, jak se veřejné mínění popudilo proti inženýrům Společnosti pro praktické využití severního pólu. A rovněž netušili, že by byli dávno zavražděni, rozčtvrceni a ponenáhlu upalováni, kdyby se jich bývaly davy mohly zmocnit. Mohou být věru šťastni, že ve chvíli, kdy vypálí ránu, je pozdraví jen východoafričtí domorodci!

„Konečně!“ řekl kapitán Nicholl předsedovi Barbicanovi, když večer 22. září s hrdostí přehlíželi dokončené dílo.

„Ano!... Konečně!... Ale také zaplať pámbů!“ oddychl si Impey Barbicane.

„Kdybychom měli začít znovu...“ 

„Co na tom, začali bychom znovu!“

„Ještě štěstí, že máme ten báječný mišmašit!“ řekl kapitán Nicholl.

„Který vás proslaví, Nicholle!“

„To je možné, Barbicane,“ odpověděl skromně kapitán Nicholl. „Dovedete si představit, kolik tunelů bychom musili v Kilimandžáru probourat, abychom dosáhli stejného výsledku, kdybychom měli jen střelnou bavlnu, jako když jsme vystřelili na Měsíc?“

„No kolik, Nicholle?“

„Přesně sto osmdesát, Barbicane!“

„Co by se dalo dělat, museli bychom je prokopat, kapitáne!“

„A k tomu sto osmdesát nábojů o váze sto osmdesát tisíc tun!“

„No, museli bychom je ulít, Nicholle!“ Přiveďte potom k rozumu takovéhle tvrdohlavce! Ale když už dělostřelci obletěli Měsíc, čehopak by ještě nebyli schopni?

A týž den večer, jen několik hodin před okamžikem stanoveným k odpálení střely, zatímco si předseda Barbicane s kapitánem Nichollem takhle vzájemně blahopřáli, Alcide Pierdeux ve své baltimorské pracovně vyrazil pokřik jako Indián na válečném pochodu. Pak vyskočil od stolu zavaleného stohem papírů popsaných algebraickými vzorci a začal vykřikovat:

„Ten ničema Maston!... Oh, to zvíře!... Ten mi ale pohnul žlučí s tím svým problémem!... A že jsem na to nepřišel dřív!... U všech sinů a kosinů!... Kdybych věděl, kde teď je, pozval bych ho na večeři a připili bychom si šampusem, zrovna když práskne ta jeho bouchačka!“ Po několika takových indiánských pokřicích, kterými si, zpestřoval partie whistu, zvolal:

„Starej potřeštěnec!... Asi mělo skleničku víc, když počítal ten kanón pro Kilimandžáro!... Co by jich musel mít... a to je podmínka sine quanon čili sine kanón, jak bychom řekli ve škole!“