×

우리는 LingQ를 개선하기 위해서 쿠키를 사용합니다. 사이트를 방문함으로써 당신은 동의합니다 쿠키 정책.


image

C - Zmatek nad zmatek - Jules verne, KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA PRVNÍ

V níž Společnost pro praktické využití severního pólu předkládá Starému i Novému světu důležitý dokument

„Tak vy tedy, pane Mastone, tvrdíte, že žena nikdy nebude schopna přispět k nějakému objevu v matematice nebo v experimentálních vědách?“

„Velice lituji, paní Scorbittová, ale bohužel to musím tvrdit,“ odpověděl J. T, Maston. „Velmi rád přiznávám, že existovaly a dosud existují význačné matematičky, zvláště v Rusku. Ale neexistuje žena, která by se mohla stát druhým Archimédem, tím méně Newtonem! To už je dáno strukturou ženského mozku.“

„Dovolte, pane Mastone, abych protestovala jménem našeho pohlaví...“

„Pohlaví tím roztomilejšího, že není naprosto stvořeno k tomu, aby se věnovalo studiím transcendentálním!“

„Podle vás zkrátka, pane Mastone, by žádná žena, která vidí padat jablko, neodhalila zákony zemské tíže, jak to učinil slavný anglický vědec v 17. století?“

„Paní Scorbittová, ženu, která vidí padat jablko, nenapadne nic jiného, než aby je snědla... jako naši pramáti Evu!“

„Ale jděte, prosím vás, vidím, že nám upíráte sebemenší schopnosti k hlubšímu bádání...“

„Kdepak, paní Scorbittová, neupírám! Jenže si dovoluji poznamenat, že co na naší zemi žijí lidé, a tedy i ženy, nevyskytl se jediný ženský mozek, kterému bychom vděčili ve vědecké oblasti za objev podobný objevům Aristotelovým, Euklidovým, Keplerovým nebo Laplaceovým.“

„Znamená to snad, že co platilo v minulosti, musí neodvolatelně platit i v budoucnosti?“

„Co se nestalo za tisíce let, určitě se už nestane!“

„Jak vidím, musíme se s tím tedy smířit, pane Mastone, a nejsme opravdu hodné...“

„Jak to, že nejste hodné?“ odpověděl J. T. Maston.

A pronesl to s takovou roztomilou dvorností, jaké je schopen jen vědec, který má hlavu plnou samých neznámých x. A tím se paní Evangelina Scorbittová musila spokojit.

„Nu dobrá, pane Mastone,“ pokračovala, „každý máme na tomto světě jiný úkol. Vy si zůstaňte vynikajícím matematikem a věnujte se pouze problémům toho obrovského díla, kterému chcete se svými přáteli zasvětit celý svůj život.

A já zas zůstanu hodnou ženou, jak se sluší a patří, a přispěji vám v tom svými penězi...“

„Za což vám budeme do smrti vděčni!“ odpověděl J. T. Maston.

Paní Evangelina Scorbittová se půvabně začervenala, neboť pociťovala ne-li k učencům vůbec - aspoň k J. T. Mastonovi vskutku zvláštní náklonnost.

Srdce ženy je věru neprozkoumatelná propast!

A dílo, na které se tato bohatá americká vdova rozhodla přispět značným kapitálem, bylo opravdu nesmírné.

Řekněme si teď, jaký cíl si jeho průkopníci a zastánci vytkli.

Podle Maltebruna, Recluse, Saint-Martina a jiných význačných zeměpisců vlastní americké arktické země zahrnují:

1. Baffinův ostrov na sever od Labradoru a další velké ostrovy na západ od něho - Somerset, ostrov prince Waleského, Viktoriin a Banksův.

2. Dále na severu ostrov Devon a západně od něho veliké souostroví Parryho a Sverdrupovo a veliký ostrov Ellesmerův. (Dnes všechny tyto ostrovy, ležící mezi Kanadou a Grónskem, nazýváme Kanadské arktické souostroví.) A tento celek, sahající těsně za osmdesátou třetí rovnoběžku, má plochu 1 294 900 čtverečních kilometrů.

Odvážní objevitelé pronikli v moderní době téměř až k osmdesátému čtvrtému stupni severní zeměpisné šířky, zmapovali některá pobřeží, skrytá za vysokým pásmem ledových polí, a pojmenovali v těchto širých končinách, jež by mohly být příhodně nazvány Arktická vysočina, některé mysy, výběžky, zálivy a zátoky. Ale za čtyřiaosmdesátou rovnoběžkou je neznámý, tajemný prostor, to desideratum (neuskutečnitelný sen) kartografů, a nikdo dosud neví, co skrývají nakupené ledy kolem severního pólu na oněch šesti stupních, kam ještě nevkročila lidská noha, zda pevninu nebo moře.

A tu, v tomto roce 189., přichází vláda Spojených států s neočekávaným nápadem: navrhuje, aby dosud neobjevené kraje kolem pólu byly prodány v dražbě, neboť jistá nově utvořená americká společnost, usilující získat celou arktickou pevninu, už vymáhala, aby jí byly přiděleny.

Před několika lety byly sice na berlínské konferenci ustanoveny zvláštní dohody, jimiž se mají řídit velmoci, které si chtějí přivlastnit pod záminkou osídlení nebo získání nových trhů cizí majetek, ale v tomto případě zřejmě nebude možno těchto ujednání použít, protože polární oblast není vůbec obydlena.

A vzhledem k tomu, že to, co nepatří nikomu, je zároveň majetkem každého, nehodlala nová společnost vůbec „zabírat“, ale „získat“ nové končiny, aby se tak vyvarovala případných námitek v budoucnosti.

Ve Spojených státech se vždycky najdou lidé, kteří ocení praktické stránky nějakého projektu a jsou ochotni jej finančně podporovat, ať je návrh sebeodvážnější, nebo dokonce téměř neuskutečnitelný. Viděli jsme to přece před několika lety, když si baltimorský Dělostřelecký klub vzal za úkol, že vyšle střelu na Měsíc, doufaje, že tak naváže přímé spojení s naší oběžnicí. A kdo poskytl obrovské peněžní částky na tento zajímavý pokus? Naši podnikaví Yankeeové!

A kdo se zasloužil o uskutečnění té velkolepé myšlenky? Dva členové uvedeného klubu, kteří odvážně podstoupili ten nebezpečný pokus přesahující lidské síly.

Navrhne-li jednoho krásného dne nějaký druhý Lesseps, že vybuduje obrovský průplav napříč Evropou a Asií, od Atlantského oceánu až k čínským mořím, nabídne-li se nějaký geniální studnař, že provrtá zemi až k hlubinným vrstvám zemského nitra, jež jsou v polotekutém lávovém stavu, takže bude těžit přímo žhavou tekutou hmotu nitra zeměkoule, zamane-li si jednou nějaký podnikavý... elektrotechnik, že shromáždí veškerý elektrický proud rozptýlený po povrchu země a vytvoří tak nevyčerpatelný zdroj tepla a světla, napadne-li nějakého odvážného inženýra, že zadrží v obrovských nádržích přebytečné letní teplo a v zimě je bude dodávat do pásem, kde mrzne, pokusí-li se nějaký vynikající hydraulik využít energie skryté v přílivu a odlivu a proměnit ji podle libosti v teplo nebo v práci, zakládají-li se akciové nebo komanditní společnosti, které hodlají realizovat stovky podobných návrhů, vždycky v čele upisovatelů spatříme Američany a do pokladen společností se budou valit celé řeky dolarů jako severoamerické veletoky do oceánů.

Je tedy docela samozřejmé, že veřejné mínění bylo velice vzrušeno, když se rozšířila tahle - přinejmenším podivná - zpráva, že arktické kraje budou prodány v dražbě tomu, kdo nabídne nejvíc. A přitom nebyla vypsána žádná veřejná subskripce, čili kapitál byl složen předem. Ale kdo tak učinil, to se dozvíme až později, až noví majitelé začnou uvažovat o využití svého vlastnictví.

Využít arktických krajů! Takovýhle nápad se věru mohl zrodit jen v hlavách šílenců!

A přece to byl docela vážný záměr.

A příslušný dokument dostaly noviny na obou kontinentech, časopisy evropské, africké, oceánské i asijské, stejně tak jako listy americké. Obsahoval dotazník de commodo et incommodo (k průzkumu veřejného mínění). První jej uveřejnil list New York Herald, a tak si nesčetní předplatitelé Gordona Benneta mohli v čísle ze 7. listopadu přečíst oznámení, které se rychle rozšířilo po celém vědeckém i průmyslovém světě a bylo velice rozdílně posuzováno. Znělo:

Všem obyvatelům zeměkoule!

Oblastí kolem severního pólu, ležících za osmdesátým čtvrtým stupněm severní zeměpisné šířky, nebylo dosud možno využívat, a to ze zcela prostého důvodu, že nebyly posud objeveny.

Ve skutečnosti mořeplavci různých národností určili tyto nejzazší body:

82°45', kterého dosáhl Angličan W. E. Parry na severu Spicberk, na 28° západní délky, v červenci 1847; 83°20'28“, kterého dosáhl C. R. Markham z anglické výpravy sira Johna George Narese na sever od země Grantovy, která tvoří severní výběžek Ellesmerova ostrova, na 60° západní délky, v květnu 1876; 83°35', kam dospěli J. B. Lockwood a Brainard z americké výpravy poručíka Greelyho v květnu 1882; bylo to na sever od země Naresovy, která tvoří poloostrov uprostřed severního Grónska, na 42° západní délky. Území, jež se prostírá od osmdesáté čtvrté rovnoběžky až k pólu, tj. na prostoru šesti stupňů, můžeme tedy považovat za majetek dosud nerozdělený mezi různé státy na zeměkouli, čili za majetek, který může být snadno převeden v soukromé vlastnictví veřejnou dražbou.

Podle právních zásad není nikdo nucen respektovat ideální vlastnictví.

Proto se Spojené státy americké rozhodly, že dají podnět k prodeji této oblasti.

V Baltimore byla založena takzvaná Společnost pro praktické využití severního pólu, která oficiálně zastupuje americkou konfederaci. Tato organizace si vytkla za úkol získat řečené území pravoplatnou smlouvou, jež jí zaručí neomezené vlastnické právo na veškeré pevniny, ostrovy, ostrůvky, skaliska, moře, jezera, řeky, říčky a vůbec jakékoli vodní toky, prostě na vše, co nyní tvoří arktickou nemovitost, ať už je pokryta věčným ledem nebo na ní v létě ledovce roztávají.

Zvláště se připomíná, že vlastnické právo nepozbude platnosti ani v případě, že by se na zeměkouli jakkoliv změnily zeměpisné nebo klimatické podmínky.

Dáváme to na vědomí obyvatelům Starého i Nového světa s tím, že všechny mocnosti se mohou zúčastnit dražby, z níž vyjde vítězně ten, kdo nabídne nejvíc.

Dražba se bude konat dne 3. prosince tohoto roku v aukční síni v Baltimore, stát Maryland, Spojené státy americké.

Bližší informace podá prozatímní zástupce Společnosti pro praktické využití severního pólu William S. Forster, 93, High Street, Baltimore.

Tohle oznámení mohl sice leckdo považovat za nesmyslné, ale rozhodně se shodneme na tom, že mluvilo zřetelně a jasně a nenechávalo nikoho, na pochybách. Nejzávažnější na něm bylo, že se federální vláda předem zavázala okamžitě postoupit arktická území tomu, kdo se po dražbě stane jejich majetníkem.

Názory na tuto zprávu se rozcházely. Někdo v ní viděl zase jednou jeden proslulý americký „humbuk“, který překročí všechny dosavadní meze, protože lidská hloupost je bezmezná. Druzí naopak soudili, že si ten návrh zaslouží, aby se o něm vážně uvažovalo. Zdůrazňovali především, že nová společnost vůbec neútočí na kapsy veřejnosti. Vždyť přece hodlá získat severní kraje za své vlastní peníze. A také se nesnaží tahat z důvěřivých lidí dolary, bankovní úpisy nebo zlato a stříbro. Chce vlastně pozemky kolem pólu zaplatit ze svých finančních zdrojů.

Lidem, kteří dovedou počítat, se zdálo, že nově ustavena společnost se jednoduše bude dovolávat práva prvního držitele, když získá do vlastnictví území, k jehož prodeji dala podnět. Ale právě v tom byl háček, protože až doposud přístup k pólu jako by byl člověku uzavřen. Proto také pro případ, že se majitelem této oblasti stanou Spojené státy, chtějí mít koncesionáři řádnou smlouvu, aby jim později nikdo nemohl upírat jejich práva. A to jim přece nikdo nemůže zazlívat. Postupují opatrně, jenže když se uzavírají smlouvy takového druhu, není právních záruk nikdy dost.

V dokumentu byl ostatně článek pamatující na případné náhodné změny v budoucnosti. A ten samozřejmě vyvolával plno rozdílných výkladů, neboť jeho přesný smysl unikal i lidem velice bystrým. Byl to poslední článek s dovětkem, že „vlastnické právo nepozbude platnosti ani v případě, že by se na zeměkouli jakkoliv změnily zeměpisné nebo klimatické podmínky“.

Co znamená tato věta? Jaká možnost se tu vlastně předvídá? Jak se vůbec může země změnit, aby na to musila brát zřetel geografie nebo klimatologie li zvláště v krajích, které budou prodány v dražbě?

Opatrnější lidé však říkali: „Na tom určitě něco bude!“ Nabízela se spousta různých výkladů, a tak tu mohli jedni osvědčit svou prozíravost, druzí zas svou zvědavost.

Philadelphský list Ledger uveřejnil první tuto vtipnou poznámku:

„Budoucí majitelé arktických. končin se zřejmě z nějakých výpočtů dověděli, že jistá kometa s tvrdým jádrem narazí v budoucnosti na Zemi tak, že se změní zeměpisné a podnebné podmínky, a proto už na to v uvedeném článku pamatují.“ Ta věta byla sice dost dlouhá, jak se sluší a patří na větu, která má vypadat vědecky, ale nic nevysvětlovala. Ostatně nikdo přece nemohl brát vážně zprávu, že nějaká kometa pravděpodobně narazí na Zemi. Rozhodně se nedalo předpokládat, že by majitelé koncesí počítali s tak pochybnou možností.

„Nepředstavuje si snad náhodou nová společnost,“ napsal neworleánský časopis Delta, „že by změny, jež by příznivě ovlivnily využití jejích pozemků, mohlo v budoucnu způsobit vychýlení zemské osy a s tím spojený posun rovnodenností?“

„A pročpak ne, vždyť to by znamenalo změnu polohy nakloněné osy při otáčení naší zeměkoule!“ upozornil Hamburger Korrespondent.

„To je pravda,“ dodala pařížská Revue Scientifique. „A. Adhémar přece ve své knize Les révolutions de la mer (Pohyby moře) tvrdil, že posun rovnodenností spolu s neustálým precesním pohybem osy zeměkoule může během dlouhé doby způsobit změnu V průměrné teplotě různých míst na zemi i v množství ledu nahromaděném okolo obou pólů!“

„Jenže tohle už není tak jisté,“ namítl Edinburgh Review. „A i kdyby tomu tak bylo, netrvalo by to dobrých dvanáct tisíc let, než by se působením tohoto precesního jevu stala z Vegy naše Severka a než by se změnilo podnebí v polárních končinách?“

„Stačí tedy, když se peníze složí za dvanáct tisíc let,“ vtipně poznamenal kodaňský Dagblad. „Teď nemá smysl na to obětovat ani korunu!“ Třebaže snad Revue Scientifique měla pravdu, když připomněla Adhémarovo tvrzení, Společnost pro praktické využití severního pólu pravděpodobně nikdy neuvažovala o změně způsobené posunem rovnodenností.

Nikdo se také ve skutečnosti nedověděl, co onen článek slavného dokumentu znamená, ani jaká budoucí kosmická změna je tím míněna.

Bylo by asi stačilo obrátit se s dotazem na správní radu nové společnosti nebo ještě lépe na jejího předsedu. Jenže předseda nebyl znám! A zrovna tak se nevědělo, kdo je tajemníkem správní rady ani kdo jsou jejími členy.

Vždyť nikdo ani netušil, kdo pustil do světa ten dokument. Do redakce listu New York Herald jej donesl jistý pan William S. Forster z Baltimore, ctihodný zástupce obchodu treskami u firmy Ardrinell a spol. z Newfoundlandu, zcela jasně nastrčená figura. A ten v tomto ohledu zachovával mlčení jako ryby uložené v jeho skladištích a ani nejzvídavější, nejobratnější reportéři z něho nikdy nic nedostali. Zkrátka a dobře, tahle Společnost pro praktické využití severního pólu byla tak dokonale anonymní, že se nepodařilo odhalit ani jediné jméno. Skutečně vrchol anonymity.

Organizátorům tohoto podniku zřejmě záleželo na tom, aby se o jejich osobách zachovalo naprosté tajemství, ale na druhé straně v dokumentu určeném veřejnosti Starého i Nového světa zřetelně a jasně vysvětlili, jaké mají cíle.

Šlo jim opravdu o to, získat do vlastnictví část arktického území, ohraničenou osmdesátým čtvrtým stupněm severní zeměpisné šířky, se severním pólem uprostřed.

Je ostatně dobře známo, ze i ti z moderních objevitelů, kteří se nejvíc přiblížili tomuto nepřístupnému bodu, jako Parry, Markham, Lockwood a Brainard, zůstali před výše uvedenou rovnoběžkou. A ostatní plavci v severních mořích se zastavili na šířkách mnohem nižších: J. Payer roku 1874 na severu země Františka Josefa a Nové Země, na 82°15'; Leout v roce 1870 severně od Sibiře na 72°47'; De Long při výpravě lodi Jeanetty v roce 1879 na 78°45' u ostrovů, jež jsou po něm pojmenovány. Ostatní, kteří pronikli přes Novou Sibiř a Grónsko ve výši Bismarckova mysu, nedostali se za sedmdesátý šestý, sedmý a devátý stupeň severní zeměpisné šířky. A tak pomineme-li úsek dvaceti pěti úhlových minut mezi bodem 83°35' severní zeměpisné šířky, kterého dosáhli Lockwood a Brainard, a osmdesátou čtvrtou rovnoběžkou, o níž se zmiňoval dokument, nezasahovala Společnost pro praktické využití severního pólu na žádné dříve objevené území. Její plán postihoval oblast, kam ještě nevkročila lidská noha.

Podívejme se, kolik měří tato část zeměkoule, ohraničená osmdesátou čtvrtou rovnoběžkou:

Od 84 ° do 90° je to šest stupňů, což při šedesáti mílích na jeden stupeň dává poloměr tři sta šedesát mil a průměr sedm set dvacet mil. Obvod tedy měří zhruba dva tisíce dvě stě šedesát mil a plocha asi čtyři sta sedm tisíc čtverečních mil.

Je to skoro desetina celé Evropy, čili už hezký kousek země!

Dokument, jak jsme viděli, vycházel také z toho, že tato území, po zeměpisné stránce dosud neprozkoumaná, nepatří nikomu, a tedy vlastně patří všem.

Dalo se předpokládat, že mocnosti nepomýšlejí vůbec na to, aby podle onoho článku uplatňovaly nárok na uvedené kraje. Ale muselo se počítat s tím, že alespoň sousední státy budou ona území považovat za pokračování svých držav směrem na sever a budou se snažit uplatnit na ně vlastnické právo. A přitom jejich nároky budou zcela oprávněné, vždyť o objevy na celém arktickém území se zasloužili zejména odvážní příslušníci těchto států. Proto je federální vláda, zastoupená novou společností, vyzývala, aby uplatnili svá práva, a tvrdila, že je odškodní výtěžkem dražby. Ať už tomu bylo jakkoliv, přívrženci Společnosti pro praktické využití severního pólu neustále opakovali: ten majetek je dosud nerozdělen a nikdo není nucen setrvat v nedílnosti majetku, čili nikdo nemůže nic namítat proti dražbě této rozsáhlé nemovitosti.

Zcela nesporná práva mělo šest sousedních států: Amerika, Anglie, Dánsko, Švédsko s Norskem, Holandsko a Rusko. Ale jiné státy zas mohly uvést, že tu jejich plavci a cestovatelé něco objevili.

A tak mohla třeba zasáhnout i Francie, protože někteří z jejích synů se účastnili výprav, jejichž cílem bylo dobytí území kolem pólu. Mezi jinými mohla uvést odvážného J. R. Bellota, který zahynul roku 1853 na pobřeží ostrova Beecheyho při výpravě lodi Phénix, pátrající po Johnu Franklinovi.

Nesmí se zapomenout ani na dr. Octava Pavyho, jenž zemřel roku 1884 u mysu Sabine za pobytu Greelyho výpravy ve Fort Conger. A což výprava, jež v letech 1838-1839 dovedla Charlese Martinse, Marmiera, Bravaise a jejich udatné druhy do moří kolem Špicberk? Nebyla by to nespravedlnost, zapomenout na ni? Přes to všechno Francie zřejmě neuznala za vhodné míchat se do tohoto podniku, spíš obchodního než vědeckého, a vzdala se své části polárního „sousta“, na němž si třeba ostatní mocnosti vylámou zuby. Možná že měla pravdu a učinila dobře.

Stejně tak Německo. Již roku 1671 mělo na svém kontě výpravu hamburského rodáka Friedricha Martense na Špicberky a v letech 1869-1870 výpravu Germanie a Hansy, které pod velením Koldeweye a Hegemanna pronikly podél grónského pobřeží až k Bismarckovu mysu. Ale přes tyto skvělé objevy v minulosti vůbec nepomýšlelo na to, aby německou říši rozšířilo o kousek polárního území.

Podobně tomu bylo s Rakousko-Uherskem, ačkoliv mu už právem prvního objevu náležela země Františka Josefa, ležící na sever od sibiřských břehů.

Itálie neměla vůbec právo zasáhnout, a skutečně také nezasáhla, třebaže se to zdá nepravděpodobné.

Byli tu však ještě Samojedi, domorodí obyvatelé polární části Sibiře, pak Eskymáci, kteří jsou rozptýleni hlavně na severu Ameriky, domorodci v Grónsku, na Labradoru, na velikém souostroví Parryho, na Aleutách, jež leží mezi Asií a Amerikou, a konečně sibiřské obyvatelstvo, takzvaní Čukčové, žijící na bývalé ruské Aljašce, která od roku 1867 patří Americe. Ale všichni tito lidé vlastně opravdoví zdejší domorodci, nesporně původní obyvatelé těchto severních končin - do toho neměli co mluvit. Copak by vůbec tihle chudáci mohli sebeméně nabídnout při aukci, kterou navrhla Společnost pro praktické využití severního pólu? Čím by zaplatili? Snad mušlemi, mrožími zuby nebo tulením tukem? A přece území, které bude prodáno v dražbě, jim tak trochu náleží vždyť jsou jeho první obyvatelé! Ale co Eskymáci, Čukčové a Samojedi!...

Kdopak by na ně dbal.

Tak už to ve světě chodí.


KAPITOLA PRVNÍ CHAPTER ONE ПРВО ПОГЛАВЉЕ

KAPITOLA PRVNÍ

V níž Společnost pro praktické využití severního pólu předkládá Starému i Novému světu důležitý dokument

„Tak vy tedy, pane Mastone, tvrdíte, že žena nikdy nebude schopna přispět k nějakému objevu v matematice nebo v experimentálních vědách?“

„Velice lituji, paní Scorbittová, ale bohužel to musím tvrdit,“ odpověděl J. T, Maston. „Velmi rád přiznávám, že existovaly a dosud existují význačné matematičky, zvláště v Rusku. Ale neexistuje žena, která by se mohla stát druhým Archimédem, tím méně Newtonem! To už je dáno strukturou ženského mozku.“

„Dovolte, pane Mastone, abych protestovala jménem našeho pohlaví...“

„Pohlaví tím roztomilejšího, že není naprosto stvořeno k tomu, aby se věnovalo studiím transcendentálním!“

„Podle vás zkrátka, pane Mastone, by žádná žena, která vidí padat jablko, neodhalila zákony zemské tíže, jak to učinil slavný anglický vědec v 17. století?“

„Paní Scorbittová, ženu, která vidí padat jablko, nenapadne nic jiného, než aby je snědla... jako naši pramáti Evu!“

„Ale jděte, prosím vás, vidím, že nám upíráte sebemenší schopnosti k hlubšímu bádání...“

„Kdepak, paní Scorbittová, neupírám! Jenže si dovoluji poznamenat, že co na naší zemi žijí lidé, a tedy i ženy, nevyskytl se jediný ženský mozek, kterému bychom vděčili ve vědecké oblasti za objev podobný objevům Aristotelovým, Euklidovým, Keplerovým nebo Laplaceovým.“

„Znamená to snad, že co platilo v minulosti, musí neodvolatelně platit i v budoucnosti?“

„Co se nestalo za tisíce let, určitě se už nestane!“

„Jak vidím, musíme se s tím tedy smířit, pane Mastone, a nejsme opravdu hodné...“

„Jak to, že nejste hodné?“ odpověděl J. T. Maston.

A pronesl to s takovou roztomilou dvorností, jaké je schopen jen vědec, který má hlavu plnou samých neznámých x. A tím se paní Evangelina Scorbittová musila spokojit.

„Nu dobrá, pane Mastone,“ pokračovala, „každý máme na tomto světě jiný úkol. Vy si zůstaňte vynikajícím matematikem a věnujte se pouze problémům toho obrovského díla, kterému chcete se svými přáteli zasvětit celý svůj život.

A já zas zůstanu hodnou ženou, jak se sluší a patří, a přispěji vám v tom svými penězi...“

„Za což vám budeme do smrti vděčni!“ odpověděl J. T. Maston.

Paní Evangelina Scorbittová se půvabně začervenala, neboť pociťovala ne-li k učencům vůbec - aspoň k J. T. Mastonovi vskutku zvláštní náklonnost.

Srdce ženy je věru neprozkoumatelná propast!

A dílo, na které se tato bohatá americká vdova rozhodla přispět značným kapitálem, bylo opravdu nesmírné.

Řekněme si teď, jaký cíl si jeho průkopníci a zastánci vytkli.

Podle Maltebruna, Recluse, Saint-Martina a jiných význačných zeměpisců vlastní americké arktické země zahrnují:

1\\\\\\\\. Baffinův ostrov na sever od Labradoru a další velké ostrovy na západ od něho - Somerset, ostrov prince Waleského, Viktoriin a Banksův.

2\\\\\\\\. Dále na severu ostrov Devon a západně od něho veliké souostroví Parryho a Sverdrupovo a veliký ostrov Ellesmerův. (Dnes všechny tyto ostrovy, ležící mezi Kanadou a Grónskem, nazýváme Kanadské arktické souostroví.) A tento celek, sahající těsně za osmdesátou třetí rovnoběžku, má plochu 1 294 900 čtverečních kilometrů.

Odvážní objevitelé pronikli v moderní době téměř až k osmdesátému čtvrtému stupni severní zeměpisné šířky, zmapovali některá pobřeží, skrytá za vysokým pásmem ledových polí, a pojmenovali v těchto širých končinách, jež by mohly být příhodně nazvány Arktická vysočina, některé mysy, výběžky, zálivy a zátoky. Ale za čtyřiaosmdesátou rovnoběžkou je neznámý, tajemný prostor, to desideratum (neuskutečnitelný sen) kartografů, a nikdo dosud neví, co skrývají nakupené ledy kolem severního pólu na oněch šesti stupních, kam ještě nevkročila lidská noha, zda pevninu nebo moře.

A tu, v tomto roce 189., přichází vláda Spojených států s neočekávaným nápadem: navrhuje, aby dosud neobjevené kraje kolem pólu byly prodány v dražbě, neboť jistá nově utvořená americká společnost, usilující získat celou arktickou pevninu, už vymáhala, aby jí byly přiděleny.

Před několika lety byly sice na berlínské konferenci ustanoveny zvláštní dohody, jimiž se mají řídit velmoci, které si chtějí přivlastnit pod záminkou osídlení nebo získání nových trhů cizí majetek, ale v tomto případě zřejmě nebude možno těchto ujednání použít, protože polární oblast není vůbec obydlena.

A vzhledem k tomu, že to, co nepatří nikomu, je zároveň majetkem každého, nehodlala nová společnost vůbec „zabírat“, ale „získat“ nové končiny, aby se tak vyvarovala případných námitek v budoucnosti.

Ve Spojených státech se vždycky najdou lidé, kteří ocení praktické stránky nějakého projektu a jsou ochotni jej finančně podporovat, ať je návrh sebeodvážnější, nebo dokonce téměř neuskutečnitelný. Viděli jsme to přece před několika lety, když si baltimorský Dělostřelecký klub vzal za úkol, že vyšle střelu na Měsíc, doufaje, že tak naváže přímé spojení s naší oběžnicí. A kdo poskytl obrovské peněžní částky na tento zajímavý pokus? Naši podnikaví Yankeeové!

A kdo se zasloužil o uskutečnění té velkolepé myšlenky? Dva členové uvedeného klubu, kteří odvážně podstoupili ten nebezpečný pokus přesahující lidské síly.

Navrhne-li jednoho krásného dne nějaký druhý Lesseps, že vybuduje obrovský průplav napříč Evropou a Asií, od Atlantského oceánu až k čínským mořím, nabídne-li se nějaký geniální studnař, že provrtá zemi až k hlubinným vrstvám zemského nitra, jež jsou v polotekutém lávovém stavu, takže bude těžit přímo žhavou tekutou hmotu nitra zeměkoule, zamane-li si jednou nějaký podnikavý... elektrotechnik, že shromáždí veškerý elektrický proud rozptýlený po povrchu země a vytvoří tak nevyčerpatelný zdroj tepla a světla, napadne-li nějakého odvážného inženýra, že zadrží v obrovských nádržích přebytečné letní teplo a v zimě je bude dodávat do pásem, kde mrzne, pokusí-li se nějaký vynikající hydraulik využít energie skryté v přílivu a odlivu a proměnit ji podle libosti v teplo nebo v práci, zakládají-li se akciové nebo komanditní společnosti, které hodlají realizovat stovky podobných návrhů, vždycky v čele upisovatelů spatříme Američany a do pokladen společností se budou valit celé řeky dolarů jako severoamerické veletoky do oceánů.

Je tedy docela samozřejmé, že veřejné mínění bylo velice vzrušeno, když se rozšířila tahle - přinejmenším podivná - zpráva, že arktické kraje budou prodány v dražbě tomu, kdo nabídne nejvíc. A přitom nebyla vypsána žádná veřejná subskripce, čili kapitál byl složen předem. Ale kdo tak učinil, to se dozvíme až později, až noví majitelé začnou uvažovat o využití svého vlastnictví.

Využít arktických krajů! Takovýhle nápad se věru mohl zrodit jen v hlavách šílenců!

A přece to byl docela vážný záměr.

A příslušný dokument dostaly noviny na obou kontinentech, časopisy evropské, africké, oceánské i asijské, stejně tak jako listy americké. Obsahoval dotazník de commodo et incommodo (k průzkumu veřejného mínění). První jej uveřejnil list New York Herald, a tak si nesčetní předplatitelé Gordona Benneta mohli v čísle ze 7. listopadu přečíst oznámení, které se rychle rozšířilo po celém vědeckém i průmyslovém světě a bylo velice rozdílně posuzováno. Znělo:

Všem obyvatelům zeměkoule!

Oblastí kolem severního pólu, ležících za osmdesátým čtvrtým stupněm severní zeměpisné šířky, nebylo dosud možno využívat, a to ze zcela prostého důvodu, že nebyly posud objeveny.

Ve skutečnosti mořeplavci různých národností určili tyto nejzazší body:

82°45', kterého dosáhl Angličan W. E. Parry na severu Spicberk, na 28° západní délky, v červenci 1847; 83°20'28“, kterého dosáhl C. R. Markham z anglické výpravy sira Johna George Narese na sever od země Grantovy, která tvoří severní výběžek Ellesmerova ostrova, na 60° západní délky, v květnu 1876; 83°35', kam dospěli J. B. Lockwood a Brainard z americké výpravy poručíka Greelyho v květnu 1882; bylo to na sever od země Naresovy, která tvoří poloostrov uprostřed severního Grónska, na 42° západní délky. Území, jež se prostírá od osmdesáté čtvrté rovnoběžky až k pólu, tj. na prostoru šesti stupňů, můžeme tedy považovat za majetek dosud nerozdělený mezi různé státy na zeměkouli, čili za majetek, který může být snadno převeden v soukromé vlastnictví veřejnou dražbou.

Podle právních zásad není nikdo nucen respektovat ideální vlastnictví.

Proto se Spojené státy americké rozhodly, že dají podnět k prodeji této oblasti.

V Baltimore byla založena takzvaná Společnost pro praktické využití severního pólu, která oficiálně zastupuje americkou konfederaci. Tato organizace si vytkla za úkol získat řečené území pravoplatnou smlouvou, jež jí zaručí neomezené vlastnické právo na veškeré pevniny, ostrovy, ostrůvky, skaliska, moře, jezera, řeky, říčky a vůbec jakékoli vodní toky, prostě na vše, co nyní tvoří arktickou nemovitost, ať už je pokryta věčným ledem nebo na ní v létě ledovce roztávají.

Zvláště se připomíná, že vlastnické právo nepozbude platnosti ani v případě, že by se na zeměkouli jakkoliv změnily zeměpisné nebo klimatické podmínky.

Dáváme to na vědomí obyvatelům Starého i Nového světa s tím, že všechny mocnosti se mohou zúčastnit dražby, z níž vyjde vítězně ten, kdo nabídne nejvíc.

Dražba se bude konat dne 3. prosince tohoto roku v aukční síni v Baltimore, stát Maryland, Spojené státy americké.

Bližší informace podá prozatímní zástupce Společnosti pro praktické využití severního pólu William S. Forster, 93, High Street, Baltimore.

Tohle oznámení mohl sice leckdo považovat za nesmyslné, ale rozhodně se shodneme na tom, že mluvilo zřetelně a jasně a nenechávalo nikoho, na pochybách. Nejzávažnější na něm bylo, že se federální vláda předem zavázala okamžitě postoupit arktická území tomu, kdo se po dražbě stane jejich majetníkem.

Názory na tuto zprávu se rozcházely. Někdo v ní viděl zase jednou jeden proslulý americký „humbuk“, který překročí všechny dosavadní meze, protože lidská hloupost je bezmezná. Druzí naopak soudili, že si ten návrh zaslouží, aby se o něm vážně uvažovalo. Zdůrazňovali především, že nová společnost vůbec neútočí na kapsy veřejnosti. Vždyť přece hodlá získat severní kraje za své vlastní peníze. A také se nesnaží tahat z důvěřivých lidí dolary, bankovní úpisy nebo zlato a stříbro. Chce vlastně pozemky kolem pólu zaplatit ze svých finančních zdrojů.

Lidem, kteří dovedou počítat, se zdálo, že nově ustavena společnost se jednoduše bude dovolávat práva prvního držitele, když získá do vlastnictví území, k jehož prodeji dala podnět. Ale právě v tom byl háček, protože až doposud přístup k pólu jako by byl člověku uzavřen. Proto také pro případ, že se majitelem této oblasti stanou Spojené státy, chtějí mít koncesionáři řádnou smlouvu, aby jim později nikdo nemohl upírat jejich práva. A to jim přece nikdo nemůže zazlívat. Postupují opatrně, jenže když se uzavírají smlouvy takového druhu, není právních záruk nikdy dost.

V dokumentu byl ostatně článek pamatující na případné náhodné změny v budoucnosti. A ten samozřejmě vyvolával plno rozdílných výkladů, neboť jeho přesný smysl unikal i lidem velice bystrým. Byl to poslední článek s dovětkem, že „vlastnické právo nepozbude platnosti ani v případě, že by se na zeměkouli jakkoliv změnily zeměpisné nebo klimatické podmínky“.

Co znamená tato věta? Jaká možnost se tu vlastně předvídá? Jak se vůbec může země změnit, aby na to musila brát zřetel geografie nebo klimatologie li zvláště v krajích, které budou prodány v dražbě?

Opatrnější lidé však říkali: „Na tom určitě něco bude!“ Nabízela se spousta různých výkladů, a tak tu mohli jedni osvědčit svou prozíravost, druzí zas svou zvědavost.

Philadelphský list Ledger uveřejnil první tuto vtipnou poznámku:

„Budoucí majitelé arktických. končin se zřejmě z nějakých výpočtů dověděli, že jistá kometa s tvrdým jádrem narazí v budoucnosti na Zemi tak, že se změní zeměpisné a podnebné podmínky, a proto už na to v uvedeném článku pamatují.“ Ta věta byla sice dost dlouhá, jak se sluší a patří na větu, která má vypadat vědecky, ale nic nevysvětlovala. Ostatně nikdo přece nemohl brát vážně zprávu, že nějaká kometa pravděpodobně narazí na Zemi. Rozhodně se nedalo předpokládat, že by majitelé koncesí počítali s tak pochybnou možností.

„Nepředstavuje si snad náhodou nová společnost,“ napsal neworleánský časopis Delta, „že by změny, jež by příznivě ovlivnily využití jejích pozemků, mohlo v budoucnu způsobit vychýlení zemské osy a s tím spojený posun rovnodenností?“

„A pročpak ne, vždyť to by znamenalo změnu polohy nakloněné osy při otáčení naší zeměkoule!“ upozornil Hamburger Korrespondent.

„To je pravda,“ dodala pařížská Revue Scientifique. „A. Adhémar přece ve své knize Les révolutions de la mer (Pohyby moře) tvrdil, že posun rovnodenností spolu s neustálým precesním pohybem osy zeměkoule může během dlouhé doby způsobit změnu V průměrné teplotě různých míst na zemi i v množství ledu nahromaděném okolo obou pólů!“

„Jenže tohle už není tak jisté,“ namítl Edinburgh Review. „A i kdyby tomu tak bylo, netrvalo by to dobrých dvanáct tisíc let, než by se působením tohoto precesního jevu stala z Vegy naše Severka a než by se změnilo podnebí v polárních končinách?“

„Stačí tedy, když se peníze složí za dvanáct tisíc let,“ vtipně poznamenal kodaňský Dagblad. „Teď nemá smysl na to obětovat ani korunu!“ Třebaže snad Revue Scientifique měla pravdu, když připomněla Adhémarovo tvrzení, Společnost pro praktické využití severního pólu pravděpodobně nikdy neuvažovala o změně způsobené posunem rovnodenností.

Nikdo se také ve skutečnosti nedověděl, co onen článek slavného dokumentu znamená, ani jaká budoucí kosmická změna je tím míněna.

Bylo by asi stačilo obrátit se s dotazem na správní radu nové společnosti nebo ještě lépe na jejího předsedu. Jenže předseda nebyl znám! A zrovna tak se nevědělo, kdo je tajemníkem správní rady ani kdo jsou jejími členy.

Vždyť nikdo ani netušil, kdo pustil do světa ten dokument. Do redakce listu New York Herald jej donesl jistý pan William S. Forster z Baltimore, ctihodný zástupce obchodu treskami u firmy Ardrinell a spol. z Newfoundlandu, zcela jasně nastrčená figura. A ten v tomto ohledu zachovával mlčení jako ryby uložené v jeho skladištích a ani nejzvídavější, nejobratnější reportéři z něho nikdy nic nedostali. Zkrátka a dobře, tahle Společnost pro praktické využití severního pólu byla tak dokonale anonymní, že se nepodařilo odhalit ani jediné jméno. Skutečně vrchol anonymity.

Organizátorům tohoto podniku zřejmě záleželo na tom, aby se o jejich osobách zachovalo naprosté tajemství, ale na druhé straně v dokumentu určeném veřejnosti Starého i Nového světa zřetelně a jasně vysvětlili, jaké mají cíle.

Šlo jim opravdu o to, získat do vlastnictví část arktického území, ohraničenou osmdesátým čtvrtým stupněm severní zeměpisné šířky, se severním pólem uprostřed.

Je ostatně dobře známo, ze i ti z moderních objevitelů, kteří se nejvíc přiblížili tomuto nepřístupnému bodu, jako Parry, Markham, Lockwood a Brainard, zůstali před výše uvedenou rovnoběžkou. A ostatní plavci v severních mořích se zastavili na šířkách mnohem nižších: J. Payer roku 1874 na severu země Františka Josefa a Nové Země, na 82°15'; Leout v roce 1870 severně od Sibiře na 72°47'; De Long při výpravě lodi Jeanetty v roce 1879 na 78°45' u ostrovů, jež jsou po něm pojmenovány. Ostatní, kteří pronikli přes Novou Sibiř a Grónsko ve výši Bismarckova mysu, nedostali se za sedmdesátý šestý, sedmý a devátý stupeň severní zeměpisné šířky. A tak pomineme-li úsek dvaceti pěti úhlových minut mezi bodem 83°35' severní zeměpisné šířky, kterého dosáhli Lockwood a Brainard, a osmdesátou čtvrtou rovnoběžkou, o níž se zmiňoval dokument, nezasahovala Společnost pro praktické využití severního pólu na žádné dříve objevené území. Její plán postihoval oblast, kam ještě nevkročila lidská noha.

Podívejme se, kolik měří tato část zeměkoule, ohraničená osmdesátou čtvrtou rovnoběžkou:

Od 84 ° do 90° je to šest stupňů, což při šedesáti mílích na jeden stupeň dává poloměr tři sta šedesát mil a průměr sedm set dvacet mil. Obvod tedy měří zhruba dva tisíce dvě stě šedesát mil a plocha asi čtyři sta sedm tisíc čtverečních mil.

Je to skoro desetina celé Evropy, čili už hezký kousek země!

Dokument, jak jsme viděli, vycházel také z toho, že tato území, po zeměpisné stránce dosud neprozkoumaná, nepatří nikomu, a tedy vlastně patří všem.

Dalo se předpokládat, že mocnosti nepomýšlejí vůbec na to, aby podle onoho článku uplatňovaly nárok na uvedené kraje. Ale muselo se počítat s tím, že alespoň sousední státy budou ona území považovat za pokračování svých držav směrem na sever a budou se snažit uplatnit na ně vlastnické právo. A přitom jejich nároky budou zcela oprávněné, vždyť o objevy na celém arktickém území se zasloužili zejména odvážní příslušníci těchto států. Proto je federální vláda, zastoupená novou společností, vyzývala, aby uplatnili svá práva, a tvrdila, že je odškodní výtěžkem dražby. Ať už tomu bylo jakkoliv, přívrženci Společnosti pro praktické využití severního pólu neustále opakovali: ten majetek je dosud nerozdělen a nikdo není nucen setrvat v nedílnosti majetku, čili nikdo nemůže nic namítat proti dražbě této rozsáhlé nemovitosti.

Zcela nesporná práva mělo šest sousedních států: Amerika, Anglie, Dánsko, Švédsko s Norskem, Holandsko a Rusko. Ale jiné státy zas mohly uvést, že tu jejich plavci a cestovatelé něco objevili.

A tak mohla třeba zasáhnout i Francie, protože někteří z jejích synů se účastnili výprav, jejichž cílem bylo dobytí území kolem pólu. Mezi jinými mohla uvést odvážného J. R. Bellota, který zahynul roku 1853 na pobřeží ostrova Beecheyho při výpravě lodi Phénix, pátrající po Johnu Franklinovi.

Nesmí se zapomenout ani na dr. Octava Pavyho, jenž zemřel roku 1884 u mysu Sabine za pobytu Greelyho výpravy ve Fort Conger. A což výprava, jež v letech 1838-1839 dovedla Charlese Martinse, Marmiera, Bravaise a jejich udatné druhy do moří kolem Špicberk? Nebyla by to nespravedlnost, zapomenout na ni? Přes to všechno Francie zřejmě neuznala za vhodné míchat se do tohoto podniku, spíš obchodního než vědeckého, a vzdala se své části polárního „sousta“, na němž si třeba ostatní mocnosti vylámou zuby. Možná že měla pravdu a učinila dobře.

Stejně tak Německo. Již roku 1671 mělo na svém kontě výpravu hamburského rodáka Friedricha Martense na Špicberky a v letech 1869-1870 výpravu Germanie a Hansy, které pod velením Koldeweye a Hegemanna pronikly podél grónského pobřeží až k Bismarckovu mysu. Ale přes tyto skvělé objevy v minulosti vůbec nepomýšlelo na to, aby německou říši rozšířilo o kousek polárního území.

Podobně tomu bylo s Rakousko-Uherskem, ačkoliv mu už právem prvního objevu náležela země Františka Josefa, ležící na sever od sibiřských břehů.

Itálie neměla vůbec právo zasáhnout, a skutečně také nezasáhla, třebaže se to zdá nepravděpodobné.

Byli tu však ještě Samojedi, domorodí obyvatelé polární části Sibiře, pak Eskymáci, kteří jsou rozptýleni hlavně na severu Ameriky, domorodci v Grónsku, na Labradoru, na velikém souostroví Parryho, na Aleutách, jež leží mezi Asií a Amerikou, a konečně sibiřské obyvatelstvo, takzvaní Čukčové, žijící na bývalé ruské Aljašce, která od roku 1867 patří Americe. Ale všichni tito lidé vlastně opravdoví zdejší domorodci, nesporně původní obyvatelé těchto severních končin - do toho neměli co mluvit. Copak by vůbec tihle chudáci mohli sebeméně nabídnout při aukci, kterou navrhla Společnost pro praktické využití severního pólu? Čím by zaplatili? Snad mušlemi, mrožími zuby nebo tulením tukem? A přece území, které bude prodáno v dražbě, jim tak trochu náleží vždyť jsou jeho první obyvatelé! Ale co Eskymáci, Čukčové a Samojedi!...

Kdopak by na ně dbal.

Tak už to ve světě chodí.