KAPITOLA OSMÁ
„Jako planeta Jupiter?“ řekl předseda Dělostřeleckého klubu
Ano, jako planeta Jupiter!
Při onom památném shromáždění na počest Michela Ardana - které řečník velmi vhodně připomněl - J. T. Maston rázně zvolal: „Pohněme zemskou osou!“ jen proto, že odvážný, dobrodružný Francouz, jeden z hrdinů Cesty ze Země na Měsíc, společník předsedy Barbicana a kapitána Nicholla, zapěl nadšený chvalozpěv na nejdůležitější planetu naší sluneční soustavy. Ve svém vznešeném hymnu nezapomněl ani oslavit její zvláštní přednosti, o nichž se dále stručně zmíníme.
Podle řešení hlavního počtáře Dělostřeleckého klubu měla tedy nová osa nahradit starou, kolem níž se Země otáčí od dob, co je svět světem, jak říká lidová moudrost. Nová osa otáčení bude stát kolmo k rovině oběžné dráhy Země. Za těchto podmínek bude na bývalém severním pólu podnebí přesně takové, jaké je dnes na jaře v norském Trondheimu. Jeho krunýř ze starého ledu roztaje zcela přirozeně účinkem slunečních paprsků. Zároveň se na naší zeměkouli rozdělí různé klimatické podmínky jako na povrchu Jupitera.
Sklon osy této planety, čili jinými slovy úhel, který osa otáčení svírá s rovinou jeho ekliptiky, je ve skutečnosti 88°13'. Kdyby se tato osa naklonila o 1°47', byla by přesně kolmá k rovině oběžné dráhy, kterou opisuje kolem Slunce. Ale je třeba výslovně podotknout, že úsilí, které společnost Barbicane a spol. vynaloží na změnu nynějších podmínek Země, nebude vlastně směřovat k napřímení osy. Žádná mechanická síla, ať by byla sebevětší, by nemohla tak zapůsobit. Země přece není kuře na rožni, jež se otáčí kolem hmotné osy, kterou můžeme vzít do ruky a přemístit podle libosti. Ale celkem vzato vytvoření nové osy bude reálné, ba řekněme dokonce snadné, v okamžiku, kdy odvážní inženýři budou mít k dispozici opěrný bod, o němž snil Archimédes, a páku, kterou vymyslil J. T. Maston.
Protože se však zřejmě rozhodli, že podrží svůj vynález až na další v tajnosti, musíme se omezit jen na prostudování jeho důsledků.
To také především učinily noviny a časopisy, a poučovaly laiky, co vyplývá pro Jupiter z toho, pravý úhel s rovinou jeho oběžné dráhy.
Jupiter, jenž je částí sluneční soustavy jako Merkur, Venuše, Země, Mars, Saturn, Uran a Neptun, obíhá ve vzdálenosti skoro sedmi set sedmdesáti osmi miliónů kilometrů od Slunce a jeho objem je přibližně třináctsetkrát větší než objem Země.
Ovšem existuje-li na Jupiteru život, tj. jsou-li na jeho povrchu živí tvorové, povězme si, jaké přednosti jim tato planeta bezpečně poskytuje. Byly už svého času humorně zdůrazněny na onom památném shromáždění před cestou na Měsíc.
Tedy především denní rotační pohyb Jupitera kolem osy trvá jen 9 hodin 50 minut a dny jsou stále stejně dlouhé jako noci, a to v jakékoli zeměpisné šířce, čili den trvá 4 hodiny 55 minut a stejně dlouho, 4 hodiny 55 minut, trvá 1 noc.
„No vida,“ zdůrazňovali zastánci názoru, že na Jupiteru je život, „tohle by vyhovovalo lidem zvyklým na pravidelnost. Ti by jistě uvítali takovýhle pořádek!“ A to by také nastalo na Zemi, kdyby předseda Barbicane uskutečnil své dílo. S tím rozdílem jenom, že rotační pohyb kolem zemské osy by se ani nezrychlil, ani nezpomalilI takže doba od jednoho poledne k druhému by byla stále čtyřiadvacet hodin a noc i den na kterémkoli bodě naší zeměkoule by měly přesně po dvanácti hodinách. Soumrak a úsvit by prodlužovaly dny o stále stejnou dobu. Panovala by nepřetržitě rovnodennost, která je nyní 21. března a 23. září ve všech zeměpisných šířkách, když Slunce opisuje zdánlivou křivku v rovině rovníku.
„Ale nejpodivnějším a zároveň neméně zajímavým klimatickým jevem by bylo, že by vůbec odpadlo střídání ročních období!“ správně dodávali nadšenci.
Vždyť skutečně ony roční proměny, které známe pod jménem jaro, léto, podzim, zima, vznikají jen vlivem sklonu osy k rovině oběžné dráhy. Obyvatelé Jupitera nic takového nepoznali. A ani pozemšťané pak nebudou nic takového znát. Od chvíle, kdy bude nová osa stát kolmo k ekliptice, zmizí ledová a horká pásma a celá Země. bude jediným mírným pásmem.
Vysvětlíme si proč.
Co je to vlastně horké pásmo? Část povrchu zeměkoule mezi obratníkem Raka a obratníkem Kozoroha. Na všech místech tohoto pásma je vidět Slunce dvakrát za rok v zenitu, kdežto na obratnících vzniká tento jev jen jednou do roka.
Co je to mírné pásmo? Část povrchu zeměkoule, která zahrnuje oblasti ležící mezi obratníky a polárními kruhy, tedy mezi 23°27' o 66°33' zeměpisné šířky, kde Slunce nikdy nedosahuje zenitu, ale objevuje se každý den nad obzorem. A co je to pásmo ledové? Část krajin kolem pólů, kde Slunce po určitou dobu vůbec nevychází, na pólu tato doba trvá dokonce šest měsíců.
Pochopitelným důsledkem různé výšky Slunce nad obzorem je neobyčejné horko v pásmu horkém, mírné teplo, proměnlivé podle vzdálenosti od obratníků, v pásmu mírném a strašlivá zima v pásmu ledovém od polárních kruhů až k pólům.
Takhle by to ovšem na povrchu Země už nevypadalo, kdyby nová osa stála kolmo k oběžné dráze. Slunce by bylo neustále v rovině rovníku: Po celý rok by po dvanáct hodin opisovalo svou neměnnou dráhu a vystupovalo by tak vysoko, že by se jeho vzdálenost od zenitu rovnala zeměpisné šířce místa, čili stálo by tím výš, čím by bylo místo blíže rovníku. Tedy v zemích ležících na dvacátém stupni zeměpisné šířky by každý den vystupovalo sedmdesát stupňů nad, obzor, v zemích ležících na čtyřicátém devátém stupni by vystupovalo jedenačtyřicet stupňů a v místech ležících na šedesáté sedmé rovnoběžce by vystupovalo třiadvacet stupňů vysoko. Dny by byly dokonale pravidelné a odměřovalo by je Slunce, které by vycházelo a zapadalo každých dvanáct hodin na témž místě obzoru.
„Podívejte se na ty výhody,“ opakovali přátelé předsedy Barbicana. „Každý podle své chuti si bude moci vybrat neměnné podnebí, jaké vyhovuje jeho rýmě nebo revmatismu. A na zeměkouli už nebudou existovat tak protivné změny teploty jako dosud.“ Zkrátka a dobře, moderní titáni společnosti Barbicane a spol. změní stav věcí, který existuje od dob, kdy zemská koule, nakloněná ke své oběžné dráze, ztuhla a postupně nabyla dnešního tvaru.
Je ovšem zase pravda, že lidé nespatří některá ze souhvězdí nebo některé hvězdy, které vídali na nebeské báni. Básník již nebude moci vtělovat do svých moderních veršů s „mužskými rýmy“ dlouhé zimní noci ani dlouhé letní dny. Ale vcelku z toho bude mít lidstvo obrovský prospěch.
„A navíc,“ opakovaly noviny nakloněné předsedovi Barbicanovi, „protože půda bude rodit pravidelněji, agronomové budou moci vyhradit každé plodině teplotu, kterou budou považovat za nejvhodnější!“
„Dobrá,“ namítaly nepřátelské listy. „Ale budou přece stále ještě existovat deště, krupobití, bouře, smrště, vichřice, všechny ty povětrnostní úkazy, které někdy tak vážně ohrožují osud sklizně a majetek pěstitelů!“
„Samozřejmě že budou,“ odpovídaly sborem přátelsky nakloněné listy, „ale tyto živelní pohromy nebudou pravděpodobně tak časté, protože pravidelnost klimatických jevů zabrání atmosférickým poruchám. Ba ne, novým stavem věcí lidstvo neobyčejně získá! Ano, to bude skutečná proměna zeměkoule! Barbicane a spol. prokáže přítomným i budoucím generacím velké služby, neboť odstraní nerovnost dnů a nocí i protivné střídání ročních období. Ano, jak říkal Michel Ardan, náš sféroid, na jehož povrchu je vždycky buď příliš horko, nebo příliš zima, nebude již místem, kde řádí rýma, katary dýchacích cest a zápaly plic. Nebudou už nachlazení lidé kromě těch, kteří budou sami po rýmě a kašli toužit, protože každý se bude moci přestěhovat do země, která vyhovuje jeho průduškám.“
A v čísle z 27. prosince končil newyorský Sun jeden ze svých nejvýmluvnějších článků slovy:
„Vzdejme čest předsedovi Barbicanovi a jeho kolegům! Tito odvážní mužové nejenže připojí, abychom tak řekli, nový kraj k americké pevnině, a tím zvětší již tak značnou rozlohu Unie, ale ještě učiní život na Zemi lepší po stránce zdravotní úrovně a Zemi samu výnosnější. Vždyť bude možno sít hned po sklizni a zrno vzklíčí hned po zasetí, takže zima již nebude ztrátovým obdobím!
A nejenže se zvětší těžba uhlí využitím nových ložisek, která zajistí dostatek této nepostradatelné suroviny snad na dlouhá léta, ale změní se i klimatické podmínky na naší zeměkouli, a to k jejímu prospěchu! Barbicane a jeho kolegové ještě zdokonalí pro blaho svých bližních dílo přírody. Vzdejme čest těmto mužům, kteří zaujmou první místo mezi dobrodinci lidstva!“
KAPITOLA DEVÁTÁ
v níž tušíme, že se objeví deus ex machina francouzského původu
Takové výhody by tedy přineslo posunutí osy otáčení Země, ohlášené předsedou Barbicanem. Jinak, jak víme, by tato změna měla jen zcela nepatrný vliv na oběh našeho sféroidu kolem Slunce. Země bude i nadále opisovat svou neměnnou dráhu vesmírem a sluneční rok se tím nijak nenaruší.
Zpráva o důsledcích změny polohy zemské osy měla v celém světě obrovský ohlas. V první chvíli byl tento problém z oboru vysoké mechaniky přijat s nadšením. Vyhlídka, že všechna roční období budou stále stejná a v různých zeměpisných šířkách dokonce „podle přání zákazníků“, neobyčejně lákala. Každý se nadchl myšlenkou, že všichni smrtelníci se budou moci těšit z věčného jara, které podle autora Telemacha vládlo na ostrově nymfy Kalypso, a že si dokonce budou moci volit mezi jarem chladnějším a teplejším. Poloha nové osy, kolem níž bude Země vykonávat svůj denní pohyb, to bylo tajemství, které ani předseda Barbicane, ani kapitán Nicholl nebo J. T. Maston zřejmě nehodlali sdělit veřejnosti. Prozradí to před pokusem, anebo se to lidé dovědí až po něm?
A už tímhle se veřejné mínění začalo trochu znepokojovat.
Lidem tanula na mysli jedna otázka a ta byla také živě komentována v novinách: Jakým mechanickým zásahem se změna provede - vždyť bude zřejmě vyžadovat použití obrovské síly?
Důležitý newyorský časopis Forum správně poznamenal:
„Kdyby se Země neotáčela kolem určité osy, stačil by snad poměrně slabý náraz a začala by se otáčet kolem libovolně zvolené osy. Ale můžeme ji přirovnat k obrovskému setrvačníku, který se pohybuje dosti značnou rychlostí, a podle jednoho přírodního zákona má takový přístroj sklon otáčet se stále kolem téže osy. To konkrétně dokázal svými slavnými pokusy Léon Foucault. A proto bude velmi nesnadné, ne-li dokonce nemožné, posunout zemskou osu!“
To byla vskutku oprávněná poznámka. Zpočátku se ovšem veřejnost především zajímala, jakým způsobem inženýři Společnosti pro praktické využití severního pólu věc provedou, teď však i o to, zda postupným nebo náhlým zásahem. A posune-li se podle plánů Barbicane a spol. osa naráz, nenastanou snad v tom okamžiku na povrchu zeměkoule strašlivé katastrofy?
A tak měli vědci i laikové ve Starém i v Novém světě o čem přemýšlet.
Náraz je zkrátka náraz a není nikdy příjemné, když ho člověk pocítí, ať už přímo nebo nepřímo. Opravdu se zdá, že se organizátoři podniku vůbec nestarají o to, jaké převratné změny může jejich dílo způsobit na naší nešťastné zeměkouli, a vidí jen jeho přednosti. Evropští zástupci, které velmi mrzela porážka a kteří byli rozhodnuti z této situace těžit, začali proto velmi obratně popichovat veřejné mínění proti předsedovi Dělostřeleckého klubu.
Jistě jste nezapomněli, že Francie neuplatnila nároky na severní polární kraje a nebyla vůbec zastoupena mezi mocnostmi, které se zúčastnily dražby.
Ale třebaže se o věc oficiálně nestarala, jak jsme již uvedli, jednoho Francouze napadlo, že odjede do Baltimore a na vlastní pěst a pro své vlastní potěšení bude sledovat, jak ten mamutí podnik pokračuje.
Byl to nanejvýš pětatřicetiletý důlní inženýr, který při přijímacích i při závěrečných zkouškách na technice obsadil první místo. Musíme ho tedy označit za vynikajícího matematika, pravděpodobně lepšího než J. T. Maston, jenž byl sice mimořádným počtářem, ale jen počtářem a nic víc, něco jako Le Verrier ve srovnání s Laplacem nebo Newtonem.
Tento inženýr byl navíc ještě duchaplný, veselý a originální člověk, jaké najdeme občas mezi pozemními stavebními inženýry, ale zřídkakdy mezi báňskými inženýry. Měl zvláštní dar, dovedl vše říkat osobitým, zábavným způsobem. Když hovořil se svými důvěrnými přáteli nebo se bavilo vědeckých problémech, vždycky mluvil nenuceně jako nějaký pařížský kluk. Rád užíval hovorového jazyka i výrazů, které se dostaly do módy a rychle v řeči zdomácněly. Ba možno říci, že jeho způsob vyjadřování se vůbec nesrovnával s akademickými pravidly, k těm se uchyloval, jen když měl v ruce pero. Přitom však to byl horlivý, pracovitý člověk, který vydržel sedět deset hodin za stolem a popsat tak rychle řadu stránek algebraickými výpočty, jako jiný napíše dopis. Nejmilejším povyražením po celodenním řešení problémů vyšší matematiky mu byl whist, který hrál mizerně, ač si dovedl vypočítat všechny možné kombinace. A když mu to nevyšlo, měli jste ho slyšet, jak se rozčiluje studentským slangem: „To jsem to zase prima zaválel!“ Tento zvláštní človíček se jmenoval Alcide Pierdeux a při své vášni všechno zkracovat - to ostatně dělávali všichni jeho kamarádi - podpisoval se obvykle APíerd nebo dokonce API, vždycky bez tečky nad i. V diskusích a debatách se dovedl tak rozohnit, že mu přátelé přezdívali Kyselina sírová. Byl nejen velkou osobností, ale i velkým mužem, pokud jde o výšku. Kamarádi tvrdívali, že měří pětimiliontou část jedné čtvrtiny poledníku, čili asi dva metry, a o moc se asi nemýlili. Na své robustní tělo a široká ramena měl poněkud malou hlavu, kterou temperamentně pohyboval, a pod skřipcem jiskrné modré oči. Patřil k oněm lidem, kteří vypadají vesele, ačkoliv jsou vážní, a mladě, přestože už měl značně prořídlé kadeře - zřejmě z toho, jak příliš holdoval algebře v záři plynových svítilen ve studovnách. Přitom to byl nejlepší hoch, na nějž se na technice stále vzpomínalo, a vždycky upřímně. Ačkoliv byl v jádře dost samostatný, ochotně se podřizoval předpisům zákoníku X, jenž je nepsaným zákonem mezi studenty techniky hlavně ve všem, co se týká kamarádství a úcty k uniformě. Byl oblíben ve škole stejně jako v koleji, kde měl v pokojíku vždycky všechno vzorně srovnáno a uklizeno, jak to odpovídalo jeho metodické povaze.
A i když snad hlava Alcida Pierdeuxe vypadala na jeho vysokou postavu trochu malá, byla zato plná znalostí až do posledního mozkového závitu, to mi věřte. Především byl matematikem jako všichni jeho nynější nebo bývalí kamarádi, ovšem studoval matematiku především proto, aby jí využil v přírodních vědách, které pro něho měly hlavní půvab v tom, že se jich dá použít v průmyslu. A tam, jak sám přiznával, tíhl lepší stránkou své bytosti. Člověk přece není dokonalý. Zkrátka jeho koníčkem bylo studium věd, které přes svůj obrovský pokrok mají a vždycky budou mít tajemství pro své adepty.
Dodejme ještě - jen tak mimochodem - , že Alcide Pierdeux byl svobodný. Jak rád říkával, „rovná se stále ještě jedné“, ačkoliv moc toužil po tom, aby „se rovnal dvěma“. Proto také jeho přátelé již pomýšleli na to, že ho ožení s jednou půvabnou, veselou a chytrou dívkou, pocházející z Martigues. Bohužel měla ještě otce a ten hned při prvních pokusech o námluvy kategoricky prohlásil:
„Kdepak, ten váš Alcide je moc učený! Chudinka holka by mu pak ani nerozuměla!...“
Jako by každý opravdový učenec nebyl skromný a prostý!
A tak se náš milý rozmrzelý inženýr rozhodl, že z Provence odjede až někam za moře. Vyžádal si roční dovolenou a usoudil, že jí nejlépe využije, když se odebere do Spojených států a bude sledovat podnik Společnosti pro praktické využití severního pólu. Proto se s ním v této době setkáváme v Baltimore. Ona obrovská operace firmy Barbicane a spol. ho neobyčejně zaujala. Jestli se ze Země po posunu její osy stane druhý Jupiter, to mu už bylo jedno! Ale jakým způsobem organizátoři podniku vše provedou, to právem vzbuzovalo jeho vědecký zájem.
A svým obvyklým legračním způsobem si řekl:
„Předseda Barbicane chce zřejmě tu naši zemičku jaksepatří natřít!... Ale jak a odkud?... V tom to všechno vězí!... Myslím si, k čertu, že na to půjde mazaně, jako když se při kulečníku dává faleš!... Kdyby ji vzal naplno, začala by špacírovat jinde, než má, a pak by se nám všechno před očima pěkně změnilo. Ne, kdepak, ti dobráci zřejmě pomýšlejí jen na to, že starou osu nahradí novou!... To je jasné jako facka!... Jenže mi už není jasné, kde si zvolí opěrný bod a jak to provedou!... Kdyby se Země denně neotáčela kolem osy, stačilo by do ní jen šťouchnout!... Jenže ona se točí!... A s tím nikdo nic nesvede! A v tom je právě ten zakopaný háček!“ Chtěl asi říci „zakopaný pes“, ten náš pozoruhodný Pierdeux.
„Ale každopádně,“ dodal, „ať na to půjdou jakkoli, bude z toho poprask po celém světě!“ Marně si však lámal hlavu, nepřišel ani na jediný nápad, jaký postup Barbicane s Mastonem vyzkoumali. To byla věčná škoda, protože jinak by byl rychle odvodil všechny potřebné mechanické vzorce.
A proto také 29. prosince Alcide Pierdeux, inženýr zaměstnaný ve francouzských státních dolech, měřil dlouhými kroky jako široce rozevřeným kružítkem rušné baltimorské ulice.
