×

우리는 LingQ를 개선하기 위해서 쿠키를 사용합니다. 사이트를 방문함으로써 당신은 동의합니다 쿠키 정책.


image

C - Zmatek nad zmatek - Jules verne, KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA ČTVRTÁ

v níž se zas objevují naši staří známí

Barbicane a spol.!... Předseda Dělostřeleckého klubu!... Ale co mají společného s touhle záležitostí dělostřelci?... No to se uvidí.

Mám vám oficiálně představit Impeye Barbicana, předsedu baltimorského Dělostřeleckého klubu, kapitána Nicholla, J. T. Mastona, Toma Huntera s dřevěnýma nohama, šviháka Bilsbyho, plukovníka Bloomsberryho a jejich ostatní kolegy? Ne, není zapotřebí. I když jsou ty pozoruhodné postavičky o nějakých dvacet let starší, než když se na ně upírala pozornost celého světa, nijak se nezměnily, tělesně zůstali všichni stejní, ale rovněž stejně hluční, odvážní, vždy ochotní vrhnout se do nějakého neobyčejného dobrodružství. Čas nezanechal stop na této gardě vysloužilých dělostřelců. Zachoval se k nim uctivě, jako si váží vyřazených děl, která zdobí muzea z bývalých vojenských zbrojnic.

Jestliže měl Dělostřelecký klub v době svého založení osmnáct set třiatřicet údů - myslíme tím osoby, nikoliv údy jako ruce a nohy, které většinou členové již neměli - a jestliže se příslušností k němu honosilo na třicet tisíc pět set pětasedmdesát dopisovatelů, tedy tato čísla se nijak nezmenšila. Naopak! Zásluhou nepravděpodobného pokusu o navázání přímého spojení mezi Zemí a Měsícem (viz Vernovy knihy Ze Země na Měsíc a Kolem Měsíce) sláva klubu ještě nebývale vzrostla.

Dodnes se nezapomnělo na to, jaký ohlas tehdy vzbudil onen pamětihodný pokus, který si zaslouží aspoň kratičkou zmínku.

Několik let po válce Severu proti Jihu někteří členové Dělostřeleckého klubu, znudění nečinností, se rozhodli, že vyšlou z obrovského děla Columbiad střelu na Měsíc. V City Moon na poloostrově Floridě dali přímo do země slavnostně odlít devět set stop dlouhé dělo ráže devět stop a pak je nabili čtyřmi sty tisíci librami střelné bavlny. A z toho děla vystřelili válcovitý hliníkový náboj s kuželovitým předkem, náboj, jenž vzlétl k noční hvězdě tlakem šesti miliard litrů plynu. Vychýlil se z dráhy, obletěl Měsíc a spadl zpět na Zemi, kde se vnořil do Tichého oceánu na 27°7' severní zeměpisné šířky a 41°37' západní zeměpisné délky. V těchto končinách ho vylovila fregata amerického námořnictva Susquehanna na povrchu oceánu, k velké radosti jeho posádky.

Slyšeli jste dobře: posádky! Ve střele byli totiž dva členové Dělostřeleckého klubu, jeho předseda Impey Barbicane a kapitán Nicholl, a jeden Francouz, proslulý svými krkolomnými kousky. A všichni tři se z cesty vrátili živi a zdrávi. Ale zatímco oba Američané měli stále chuť se vrhat do nějakého nového dobrodružství, Francouze Michela Ardana už to omrzelo. Po návratu do Evropy zřejmě zbohatl - což hodně lidí udivovalo - a teď pěstoval zeleninu, jedl ji, a dokonce ve velkém množství, máme-li věřit slovům nejinformovanějších reportérů.

Impey Barbicane a Nicholl žili po té senzační události poměrně klidně ze své slávy. Ale stále toužili něco nového vykonat, stále snili o nějakém novém podobném podniku. Peněz měli dost. Z minulé akce jim zbylo skoro dvě stě tisíc dolarů z celkové částky pěti a půl miliónu, kterou jim tehdy vynesla veřejná sbírka v Novém i Starém světě. Kromě toho si přišli ještě na pěkné peníze, když se při svých cestách po Spojených státech ukazovali v hliníkovém náboji jako šelmy v kleci, navíc sklidili slávu, jež by uspokojila i toho nejnáročnějšího ctižádostivce.

Impey Barbicane s kapitánem Nichollem by si bývali mohli klidně žít, kdyby je bývala nesžírala nuda. A bezpochyby proto, aby si ukrátili dlouhou chvíli, zakoupili si teď kus polární oblasti.

Nesmíme však zapomínat, že za něj mohli zaplatit přes osm set tisíc dolarů jen dík paní Evangelině Scorbittové, která vložila do podniku chybějící peněžní částku. Zásluhou této velkodušné ženy zvítězila Amerika nad Evropou.

Poslyšte, odkud se brala ta štědrost.

Po svém návratu se předseda Barbicane a kapitán Nicholl těšili nebývalé slávě, o kterou se do velké míry zasloužil ještě jeden člověk. Jistě jste uhodli, že to byl J. T. Maston, čilý tajemník Dělostřeleckého klubu. Z hlavy tohoto obratného počtáře vyšly přesné matematické vzorce, jež umožnily podniknout onen odvážný pokus. Nemyslete si však, proboha, že neletěl spolu se svými dvěma kolegy do nadpozemských výšin snad ze strachu! Tento ctihodný dělostřelec s pahýlem místo pravé ruky měl totiž po jednom těžkém válečném zranění lebku vyspravenou gutaperčou. A kdyby se byl ukázal Měsíčanům, byli by si udělali žalostnou představu o obyvatelích Země. A to přece nešlo. Vždyť Měsíc je konec konců jenom její ubohý satelit.

Proto se musel J. T. Maston k velké své lítosti vzdát účasti na oné cestě.

Přesto však nezahálel. Sestrojil obrovský teleskop, který byl umístěn na Long's Peaku, jednom z nejvyšších vrcholů Skalistých hor, a osobně se tam vypravil. A jakmile zpozorovali střelu opisující majestátní dráhu po obloze, Maston už neopustil svou pozorovatelnu. A tam u okuláru mamutího dalekohledu si umínil, že se bude snažit sledovat své přátele, kteří brázdí vesmír ve vzdušném korábu...

Ty odvážné cestovatele bylo docela dobře možno považovat za jednou provždy ztracené. Vyskytla se i oprávněná obava, že střela, udržovaná přitažlivostí Měsíce na nové dráze, bude donucena věčně kroužit kolem noční hvězdy jako její vlastní družice. Ale kdež! Jakoby zásahem Prozřetelnosti se střela vychýlila ze své dráhy a Měsíc jen obletěla, místo aby na něm přistála, pak se postupně zrychlujícím pádem vracela k naší zeměkouli rychlostí, která ve chvíli, kdy střelu pohltily hlubiny oceánu, dosáhla padesáti sedmi tisíc šesti set mil za hodinu.

Naštěstí tichomořské vodní spousty zmírnily pád, jehož svědkem byla americká fregata Susquehanna. Okamžitě o tom podala zprávu J. T. Mastonovi.

A tajemník Dělostřeleckého klubu všeho nechal a opustil hvězdárnu na Long's Peaku, aby se mohl zúčastnit záchranných pracÍ. V úseku, kde střela spadla, pátrali potápěči a dobrák J. T. Maston si neváhal obléci skafandr a hledat své přátele pod vodou.

A přece nebylo třeba se tolik namáhat. Hliníková střela, která vytlačila více vody, než sama vážila, vystoupila k hladině Tichého oceánu, kam se předtím s takovou elegancí ponořila. A tak nalezli předsedu Barbicana, kapitána Nicholla a Michela Ardana na hladině; hráli zrovna ve svém plujícím vězení domino.

Ale vraťme se k J. T. Mastonovi. Nutno poznamenat, že ho účast na tomto neobyčejném dobrodružství učinila velice populárním.

J. T. Maston nebyl rozhodně žádný velký krasavec, měl, jak víme, „vyspravenou“ lebku a protézu s kovovým hákem místo prstů na pravé ruce. Nebyl už také žádný mladík, neboť v okamžiku, kdy začíná naše vypravování, měl již za sebou osmapadesátku. Ale pro svou zvláštní povahu, bystrost ducha, jiskrný pohled a zápal, který vnášel do každé činnosti, stal se ideálem paní Evangeliny Scorbittové. Ostatně jeho mozek, pečlivě ukrytý pod gutaperčovou schránou, fungoval stále bezvadně, takže Maston byl právem považován za jednoho z nejvěhlasnějších počtářů své doby.

A paní Evangelina Scorbittová - ačkoliv ji i ty nejjednodušší počty přiváděly z míry a na matematiku si tedy nikdy nepotrpěla - měla v oblibě matematiky. Považovala je za bytosti zvláštního, vyššího ražení. Uvažte sami! Vždyť to jsou hlavy, v nichž neznámá x chrastí jako ořechy v pytli, mozky, které se baví algebrou a jejími,znaménky, ruce, které si pohrávají s trojnásobnými integrály jako žonglér se sklenkami a lahvemi, duchové, kteří rozumějí i vzorcům tohoto druhu:

∫∫∫ φ (x y z) dx dy dz

Ano! Tito učenci se jí zdáli hodni všeho obdivu a jako stvořeni k tomu, aby ženu přitahovali v přímém poměru k hmotě a v nepřímém poměru ke čtverci vzdálenosti. A právě J. T. Maston byl natolik „hmotný“, aby na ni působil nepřekonatelnou přitažlivou silou, a pokud jde o vzdálenost, byla by se rovnala nule, kdyby se jednou vzali.

To ovšem, přiznejme rovnou, neustále znepokojovalo tajemníka Dělostřeleckého klubu, který nikdy nehledal štěstí v tak těsných svazcích. A k tomu paní Evangelina Scorbittová už nepatřila mezi děvčátka ani mezi mladice, bylo jí už pětačtyřicet let, měla nabarvené, na spáncích ulízané vlasy, ústa plná příliš dlouhých zubů - ani jeden jí nescházel -, žádné ženské vnady a ještě nepůvabnou chůzi. Zkrátka vypadala jako stará panna, ačkoliv byla kdysi vdána, i když jen pár let. Ale jinak to byla skvělá žena, které by bývalo nic nechybělo z pozemských radostí, kdyby se byla mohla v baltimorských salónech představovat jako paní J. T. Mastonová.

A byla to vdova velmi zámožná, i když neměla tolik peněz jako Gouldové, Mackayové, Vanderbiltové nebo Gordon Bennetové, miliardáři, kteří by mohli dávat almužny i Rothschildovi! Nevlastnila ani tři sta miliónů jako paní Moses Carperová, ani dvě stě miliónů dolarů jako paní Stewartová, ani osmdesát miliónů dolarů jako paní Crockerová - tři vdovy k pohledání -, ani nebyla tak bohatá jako paní Hammersleyová, Helly Greenová, Maffittová, Marshallová, Para Stevensová, Minturyová a několik dalších! Přesto by se však bývala směla zúčastnit tradiční hostiny v hotelu na Páté avenue v New Yorku, kam mají přístup jen pětinásobní milionáři. Upřímně řečeno, paní Evangelina Scorbittová vládla dobrými čtyřmi milióny dolarů, čili dvaceti milióny franků, zdědila je po Johnu P. Scorbittovi, jenž zbohatl obchodem s módním zbožím a s nasoleným vepřovým masem. A šlechetná vdova by byla ráda toto jmění dala k dispozici J. T. Mastonovi, kterého by byla k tomu ještě zahrnula mnohem větším pokladem něžnosti.

Zatím na žádost J. T. Mastona paní Evangelina Scorbitlová ochotně vložila několik set tisíc dolarů do podniku Společnosti pro praktické využití severního pólu, aniž vlastně věděla, oč jde. Byla ovšem přesvědčena, že když se ho účastní J. T. Maston, může to být jedině něco velkolepého, vznešeného, nadlidského. Minulost tajemníka Dělostřeleckého klubu jí byla zárukou pro budoucnost.

Lze si snadno domyslit, že až se po dražbě z prohlášení o registraci firmy doví, že v čele správní rady Společnosti je předseda Dělostřeleckého klubu a že je Společnost zanesena pod jménem Barbicane a spol., bude v ni mít zajisté plnou důvěru. Což si od okamžiku, kdy J. T. Maston patří pod ono „a spol.“, sama negratuluje k tomu, že je její největší akcionářkou?

A tak se paní Evangelina Scorbittová stala majitelkou většiny severních území ohraničených osmdesátou čtvrtou rovnoběžkou. Nic lepšího si nemohla přát! Ale co s nimi udělá? Nebo spíše jak Společnost hodlá této nepřístupné oblasti využít?

V tom je přece jádro problému, a jestliže paní Evangelinu Scorbittovou zajímal z hlediska finančního, celý svět mělo něj zájem jako o jedinečnou zvláštnost.

Ještě než dala k dispozici své fondy organizátorům podniku, pokoušela, se tato skvělá žena - samozřejmě velmi diskrétně - vyzvědět od J. T. Mastona něco bližšího o celé věci. Ale ten nadále neochvějně zachovával velkou opatrnost. Paní Evangelina Scorbittová se brzy dozví, jak se věci mají, ale rozhodně ne dřív, než nadejde vhodná chvíle a celý svět bude ohromen zveřejněním programu nové společnosti!...

Podle jejího názoru jde bezpochyby o podnik, který, jak řekl Jean Jacques Rousseau, „neměl v minulosti obdoby a nebude mít následovníků“, o akci, která daleko zastíní pokus členů Dělostřeleckého klubu o navázání přímého spojení se satelitem Země. Když na J. T. Mastona naléhala, kladl jí na pootevřené rty pravou ruku a stále jí opakoval:

„Mějte jen strpení, milá paní Scorbittová!“ A jestliže paní Evangelina Scorbittová měla strpení už napřed, jak nesmírnou radost bude mít potom, až jí temperamentní tajemník přičte za zásluhu vítězství Spojených států amerických a porážku severní Evropy.

„A nemohla bych se to teď už konečně dozvědět?“ tázala se vynikajícího počtáře s úsměvem.

„Brzy se to dozvíte,“ odpověděl J. T. Maston a mocně, po americku, potřásl rukou své obchodní společnice.

A toto gesto okamžitě zaplašilo netrpělivost paní Evangeliny Scorbittové.

Za několik dní se Starý a Nový svět neméně otřásl -, a to ještě nemluvíme o otřesu, který je čekal v budoucnosti -, když se rozšířila zpráva o naprosto nesmyslném plánu, který chtěla Společnost pro praktické využití severního pólu uskutečnit vypsáním veřejné půjčky.

Společnost opravdu získala tuto část polárních končin s úmyslem, že jí průmyslově využije, totiž jejích ložisek kamenného uhlí.


KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA ČTVRTÁ

v níž se zas objevují naši staří známí

Barbicane a spol.!... Předseda Dělostřeleckého klubu!... Ale co mají společného s touhle záležitostí dělostřelci?... No to se uvidí.

Mám vám oficiálně představit Impeye Barbicana, předsedu baltimorského Dělostřeleckého klubu, kapitána Nicholla, J. T. Mastona, Toma Huntera s dřevěnýma nohama, šviháka Bilsbyho, plukovníka Bloomsberryho a jejich ostatní kolegy? Ne, není zapotřebí. I když jsou ty pozoruhodné postavičky o nějakých dvacet let starší, než když se na ně upírala pozornost celého světa, nijak se nezměnily, tělesně zůstali všichni stejní, ale rovněž stejně hluční, odvážní, vždy ochotní vrhnout se do nějakého neobyčejného dobrodružství. Čas nezanechal stop na této gardě vysloužilých dělostřelců. Zachoval se k nim uctivě, jako si váží vyřazených děl, která zdobí muzea z bývalých vojenských zbrojnic.

Jestliže měl Dělostřelecký klub v době svého založení osmnáct set třiatřicet údů - myslíme tím osoby, nikoliv údy jako ruce a nohy, které většinou členové již neměli - a jestliže se příslušností k němu honosilo na třicet tisíc pět set pětasedmdesát dopisovatelů, tedy tato čísla se nijak nezmenšila. Naopak! Zásluhou nepravděpodobného pokusu o navázání přímého spojení mezi Zemí a Měsícem (viz Vernovy knihy Ze Země na Měsíc a Kolem Měsíce) sláva klubu ještě nebývale vzrostla.

Dodnes se nezapomnělo na to, jaký ohlas tehdy vzbudil onen pamětihodný pokus, který si zaslouží aspoň kratičkou zmínku.

Několik let po válce Severu proti Jihu někteří členové Dělostřeleckého klubu, znudění nečinností, se rozhodli, že vyšlou z obrovského děla Columbiad střelu na Měsíc. V City Moon na poloostrově Floridě dali přímo do země slavnostně odlít devět set stop dlouhé dělo ráže devět stop a pak je nabili čtyřmi sty tisíci librami střelné bavlny. A z toho děla vystřelili válcovitý hliníkový náboj s kuželovitým předkem, náboj, jenž vzlétl k noční hvězdě tlakem šesti miliard litrů plynu. Vychýlil se z dráhy, obletěl Měsíc a spadl zpět na Zemi, kde se vnořil do Tichého oceánu na 27°7' severní zeměpisné šířky a 41°37' západní zeměpisné délky. V těchto končinách ho vylovila fregata amerického námořnictva Susquehanna na povrchu oceánu, k velké radosti jeho posádky.

Slyšeli jste dobře: posádky! Ve střele byli totiž dva členové Dělostřeleckého klubu, jeho předseda Impey Barbicane a kapitán Nicholl, a jeden Francouz, proslulý svými krkolomnými kousky. A všichni tři se z cesty vrátili živi a zdrávi. Ale zatímco oba Američané měli stále chuť se vrhat do nějakého nového dobrodružství, Francouze Michela Ardana už to omrzelo. Po návratu do Evropy zřejmě zbohatl - což hodně lidí udivovalo - a teď pěstoval zeleninu, jedl ji, a dokonce ve velkém množství, máme-li věřit slovům nejinformovanějších reportérů.

Impey Barbicane a Nicholl žili po té senzační události poměrně klidně ze své slávy. Ale stále toužili něco nového vykonat, stále snili o nějakém novém podobném podniku. Peněz měli dost. Z minulé akce jim zbylo skoro dvě stě tisíc dolarů z celkové částky pěti a půl miliónu, kterou jim tehdy vynesla veřejná sbírka v Novém i Starém světě. Kromě toho si přišli ještě na pěkné peníze, když se při svých cestách po Spojených státech ukazovali v hliníkovém náboji jako šelmy v kleci, navíc sklidili slávu, jež by uspokojila i toho nejnáročnějšího ctižádostivce.

Impey Barbicane s kapitánem Nichollem by si bývali mohli klidně žít, kdyby je bývala nesžírala nuda. A bezpochyby proto, aby si ukrátili dlouhou chvíli, zakoupili si teď kus polární oblasti.

Nesmíme však zapomínat, že za něj mohli zaplatit přes osm set tisíc dolarů jen dík paní Evangelině Scorbittové, která vložila do podniku chybějící peněžní částku. Zásluhou této velkodušné ženy zvítězila Amerika nad Evropou.

Poslyšte, odkud se brala ta štědrost.

Po svém návratu se předseda Barbicane a kapitán Nicholl těšili nebývalé slávě, o kterou se do velké míry zasloužil ještě jeden člověk. Jistě jste uhodli, že to byl J. T. Maston, čilý tajemník Dělostřeleckého klubu. Z hlavy tohoto obratného počtáře vyšly přesné matematické vzorce, jež umožnily podniknout onen odvážný pokus. Nemyslete si však, proboha, že neletěl spolu se svými dvěma kolegy do nadpozemských výšin snad ze strachu! Tento ctihodný dělostřelec s pahýlem místo pravé ruky měl totiž po jednom těžkém válečném zranění lebku vyspravenou gutaperčou. A kdyby se byl ukázal Měsíčanům, byli by si udělali žalostnou představu o obyvatelích Země. A to přece nešlo. Vždyť Měsíc je konec konců jenom její ubohý satelit.

Proto se musel J. T. Maston k velké své lítosti vzdát účasti na oné cestě.

Přesto však nezahálel. Sestrojil obrovský teleskop, který byl umístěn na Long's Peaku, jednom z nejvyšších vrcholů Skalistých hor, a osobně se tam vypravil. A jakmile zpozorovali střelu opisující majestátní dráhu po obloze, Maston už neopustil svou pozorovatelnu. A tam u okuláru mamutího dalekohledu si umínil, že se bude snažit sledovat své přátele, kteří brázdí vesmír ve vzdušném korábu...

Ty odvážné cestovatele bylo docela dobře možno považovat za jednou provždy ztracené. Vyskytla se i oprávněná obava, že střela, udržovaná přitažlivostí Měsíce na nové dráze, bude donucena věčně kroužit kolem noční hvězdy jako její vlastní družice. Ale kdež! Jakoby zásahem Prozřetelnosti se střela vychýlila ze své dráhy a Měsíc jen obletěla, místo aby na něm přistála, pak se postupně zrychlujícím pádem vracela k naší zeměkouli rychlostí, která ve chvíli, kdy střelu pohltily hlubiny oceánu, dosáhla padesáti sedmi tisíc šesti set mil za hodinu.

Naštěstí tichomořské vodní spousty zmírnily pád, jehož svědkem byla americká fregata Susquehanna. Okamžitě o tom podala zprávu J. T. Mastonovi.

A tajemník Dělostřeleckého klubu všeho nechal a opustil hvězdárnu na Long's Peaku, aby se mohl zúčastnit záchranných pracÍ. V úseku, kde střela spadla, pátrali potápěči a dobrák J. T. Maston si neváhal obléci skafandr a hledat své přátele pod vodou.

A přece nebylo třeba se tolik namáhat. Hliníková střela, která vytlačila více vody, než sama vážila, vystoupila k hladině Tichého oceánu, kam se předtím s takovou elegancí ponořila. A tak nalezli předsedu Barbicana, kapitána Nicholla a Michela Ardana na hladině; hráli zrovna ve svém plujícím vězení domino.

Ale vraťme se k J. T. Mastonovi. Nutno poznamenat, že ho účast na tomto neobyčejném dobrodružství učinila velice populárním.

J. T. Maston nebyl rozhodně žádný velký krasavec, měl, jak víme, „vyspravenou“ lebku a protézu s kovovým hákem místo prstů na pravé ruce. Nebyl už také žádný mladík, neboť v okamžiku, kdy začíná naše vypravování, měl již za sebou osmapadesátku. Ale pro svou zvláštní povahu, bystrost ducha, jiskrný pohled a zápal, který vnášel do každé činnosti, stal se ideálem paní Evangeliny Scorbittové. Ostatně jeho mozek, pečlivě ukrytý pod gutaperčovou schránou, fungoval stále bezvadně, takže Maston byl právem považován za jednoho z nejvěhlasnějších počtářů své doby.

A paní Evangelina Scorbittová - ačkoliv ji i ty nejjednodušší počty přiváděly z míry a na matematiku si tedy nikdy nepotrpěla - měla v oblibě matematiky. Považovala je za bytosti zvláštního, vyššího ražení. Uvažte sami! Vždyť to jsou hlavy, v nichž neznámá x chrastí jako ořechy v pytli, mozky, které se baví algebrou a jejími,znaménky, ruce, které si pohrávají s trojnásobnými integrály jako žonglér se sklenkami a lahvemi, duchové, kteří rozumějí i vzorcům tohoto druhu:

∫∫∫ φ (x y z) dx dy dz

Ano! Tito učenci se jí zdáli hodni všeho obdivu a jako stvořeni k tomu, aby ženu přitahovali v přímém poměru k hmotě a v nepřímém poměru ke čtverci vzdálenosti. A právě J. T. Maston byl natolik „hmotný“, aby na ni působil nepřekonatelnou přitažlivou silou, a pokud jde o vzdálenost, byla by se rovnala nule, kdyby se jednou vzali.

To ovšem, přiznejme rovnou, neustále znepokojovalo tajemníka Dělostřeleckého klubu, který nikdy nehledal štěstí v tak těsných svazcích. A k tomu paní Evangelina Scorbittová už nepatřila mezi děvčátka ani mezi mladice, bylo jí už pětačtyřicet let, měla nabarvené, na spáncích ulízané vlasy, ústa plná příliš dlouhých zubů - ani jeden jí nescházel -, žádné ženské vnady a ještě nepůvabnou chůzi. Zkrátka vypadala jako stará panna, ačkoliv byla kdysi vdána, i když jen pár let. Ale jinak to byla skvělá žena, které by bývalo nic nechybělo z pozemských radostí, kdyby se byla mohla v baltimorských salónech představovat jako paní J. T. Mastonová.

A byla to vdova velmi zámožná, i když neměla tolik peněz jako Gouldové, Mackayové, Vanderbiltové nebo Gordon Bennetové, miliardáři, kteří by mohli dávat almužny i Rothschildovi! Nevlastnila ani tři sta miliónů jako paní Moses Carperová, ani dvě stě miliónů dolarů jako paní Stewartová, ani osmdesát miliónů dolarů jako paní Crockerová - tři vdovy k pohledání -, ani nebyla tak bohatá jako paní Hammersleyová, Helly Greenová, Maffittová, Marshallová, Para Stevensová, Minturyová a několik dalších! Přesto by se však bývala směla zúčastnit tradiční hostiny v hotelu na Páté avenue v New Yorku, kam mají přístup jen pětinásobní milionáři. Upřímně řečeno, paní Evangelina Scorbittová vládla dobrými čtyřmi milióny dolarů, čili dvaceti milióny franků, zdědila je po Johnu P. Scorbittovi, jenž zbohatl obchodem s módním zbožím a s nasoleným vepřovým masem. A šlechetná vdova by byla ráda toto jmění dala k dispozici J. T. Mastonovi, kterého by byla k tomu ještě zahrnula mnohem větším pokladem něžnosti.

Zatím na žádost J. T. Mastona paní Evangelina Scorbitlová ochotně vložila několik set tisíc dolarů do podniku Společnosti pro praktické využití severního pólu, aniž vlastně věděla, oč jde. Byla ovšem přesvědčena, že když se ho účastní J. T. Maston, může to být jedině něco velkolepého, vznešeného, nadlidského. Minulost tajemníka Dělostřeleckého klubu jí byla zárukou pro budoucnost.

Lze si snadno domyslit, že až se po dražbě z prohlášení o registraci firmy doví, že v čele správní rady Společnosti je předseda Dělostřeleckého klubu a že je Společnost zanesena pod jménem Barbicane a spol., bude v ni mít zajisté plnou důvěru. Což si od okamžiku, kdy J. T. Maston patří pod ono „a spol.“, sama negratuluje k tomu, že je její největší akcionářkou?

A tak se paní Evangelina Scorbittová stala majitelkou většiny severních území ohraničených osmdesátou čtvrtou rovnoběžkou. Nic lepšího si nemohla přát! Ale co s nimi udělá? Nebo spíše jak Společnost hodlá této nepřístupné oblasti využít?

V tom je přece jádro problému, a jestliže paní Evangelinu Scorbittovou zajímal z hlediska finančního, celý svět mělo něj zájem jako o jedinečnou zvláštnost.

Ještě než dala k dispozici své fondy organizátorům podniku, pokoušela, se tato skvělá žena - samozřejmě velmi diskrétně - vyzvědět od J. T. Mastona něco bližšího o celé věci. Ale ten nadále neochvějně zachovával velkou opatrnost. Paní Evangelina Scorbittová se brzy dozví, jak se věci mají, ale rozhodně ne dřív, než nadejde vhodná chvíle a celý svět bude ohromen zveřejněním programu nové společnosti!...

Podle jejího názoru jde bezpochyby o podnik, který, jak řekl Jean Jacques Rousseau, „neměl v minulosti obdoby a nebude mít následovníků“, o akci, která daleko zastíní pokus členů Dělostřeleckého klubu o navázání přímého spojení se satelitem Země. Když na J. T. Mastona naléhala, kladl jí na pootevřené rty pravou ruku a stále jí opakoval:

„Mějte jen strpení, milá paní Scorbittová!“ A jestliže paní Evangelina Scorbittová měla strpení už napřed, jak nesmírnou radost bude mít potom, až jí temperamentní tajemník přičte za zásluhu vítězství Spojených států amerických a porážku severní Evropy.

„A nemohla bych se to teď už konečně dozvědět?“ tázala se vynikajícího počtáře s úsměvem.

„Brzy se to dozvíte,“ odpověděl J. T. Maston a mocně, po americku, potřásl rukou své obchodní společnice.

A toto gesto okamžitě zaplašilo netrpělivost paní Evangeliny Scorbittové.

Za několik dní se Starý a Nový svět neméně otřásl -, a to ještě nemluvíme o otřesu, který je čekal v budoucnosti -, když se rozšířila zpráva o naprosto nesmyslném plánu, který chtěla Společnost pro praktické využití severního pólu uskutečnit vypsáním veřejné půjčky.

Společnost opravdu získala tuto část polárních končin s úmyslem, že jí průmyslově využije, totiž jejích ložisek kamenného uhlí.