×

우리는 LingQ를 개선하기 위해서 쿠키를 사용합니다. 사이트를 방문함으로써 당신은 동의합니다 쿠키 정책.


image

Pohádky - Božena Němcová, Sůl nad zlato

Sůl nad zlato

Byl jeden král a měl tři dcery, které choval jako oko v hlavě. Když mu počínala hlava sněhem zapadat a údy mu již nevládly, jako vládaly, přicházelo mu často na mysl, která z dcer by po jeho smrti královnou býti měla. Dělalo mu to nemalé starosti, neboť měl všechny tři rád. Konečně mu přišlo na rozum, aby tu za královnu ustanovil, která ho nejvíc miluje. I zavolal hned dcery k sobě a takto jim pravil: "Dcery moje! Jsem starý, vidíte, a nevím, jak ještě dlouho s vámi budu. Chci tedy ustanovit, která z vás po mé smrti královnou bude. Dříve bych ale rád věděl, děti moje, jak mne která milujete. Nuže, dcero nejstarší, pověz ty nejdříve, jak miluješ svého otce," ptal se král, obrátil se k dceři nejstarší. "Oh, otče můj, milejší jste mně nad zlato," odpověděla dcera nejstarší a pěkně otci ruku políbila. "No dobře, a ty dcero prostřední, jak ty svého otce miluješ?" - obrátil se dceři prostřední. "Oj, otče můj drahý, já vás miluji jako svůj vínek zelený!" ujišťovala prostřední a k otci se vinula. "No dobře, a ty, dcero nejmladší, jak ty mne miluješ?" ptal se král nejmladší, jíž říkali Maruška. "Já, tatíčku, vás miluji jako sůl!" odpověděla Maruška a sladce na otce pohlédla. "Ach ty ničemnice, ty otce nemiluješ víc než jako sůl?" rozkřikly se starší sestry. "Jako sůl!" přisvědčila Maruška zcela opravdově a ještě liběji na otce pohlédla. Král se ale na dceru náramně rozhněval, že ho má jen tak ráda jako sůl, takovou praobyčejnou, prostou věc, kterou každý má a míti může, které si nikdo ani nevšímá. "Jdi, jsi mi z očí, když si mne víc nevážíš než té soli!" rozkřikl se král na Marušku, dodávaje: "Až nastanou takové časy, že bude lidem sůl vzácnější nad zlato a drahé kamení, potom se ohlas - budeš královnou!" Myslitě král, že se tak nestane nikdy. Maruška, zvyklá otce poslouchat, odešla na ta slova ze zámku, majíc oči plné slzí a srdce plné žalu. Líto jí bylo, že ji otec vyhnal nepoznávaje, že ho ona neméně než sestry miluje. Nevědouc, kam se obrátiti, dala se po větru přes hory, doly, až přišla do hlubokého lesa. Tu náhle postaví se jí do cesty stará babička. Kde se vzala, tu se vzala. Maruška ji pěkně krásně pozdravila, babička jí poděkovala, a vidouc ji uplakanou, ptala se, proč pláče. "Ach babičko, nač vám to budu povídat, když vy mi pomoci nemůžete," odpověděla Maruška. "No, jen mi to pověz, děvče, snad ti budu umět nějak poradit, šedá hlava radu znává," pravila babička. Maruška tedy babičce všechno pověděla a nakonec dodala plačíc, že nechce býti královnou, ale že si jen to přeje, aby se otec přesvědčil, že ho má ráda zrovna dost. Babička Marušce věřila, vědělať již napřed, co jí bude Maruška povídat, neboť to byla moudrá žena, věštkyně. I vzala Marušku za ruku a ptala se jí, jestli by neměla vůli jíti k ní do služby. Maruška řekla hned, že půjde, protože neměla kde hlavu skrýti. Moudrá žena dovedla si ji do své lesní chýše a tam jí nejprve dala jíst a pít. Marušce to bylo vhod, neboť měla už hlad i žízeň. Když se najedla a napila, zeptala se jí babička: "Umíš-li pak ovce pást? Umíš-li pak je dojit? Umíš-li pak příst a plátno tkát?" "Neumím," řekla Maruška, "ale kdybyste mi řekla, jak se to dělá, jistě bych to dobře udělala." "No, tomu já tě všemu naučím, jen poslechni ve všem, co ti budu říkat. Až se čas s časem sejde, dobře se ti to hodí." Tak řekla Marušce moudrá žena, Maruška slíbila, že ji bude poslouchat, a hned se také do práce hnala, neboť byla děvče pracovité a pokorné. Mezitím, co Maruška u věštkyně sloužila, žily starší sestry její v samých radovánkách. Ustavičně otce laskaly a k němu se vinuly, žádajíce na něm každého dne jiné a jiné věci. Nejstarší se jen po celé dni do drahých rouch oblékala a zlatem se zdobila, prostřední pak si jen v zábavách a tanci libovala, hostina stíhala hostinu, a dcery z radosti do radosti. Otec pozoroval záhy, že je nejstarší dceři milejší zlato než otec, a když mu prostřední zjevila, že by se ráda vdala, tuť viděl, že si také vínku zeleného mnoho neváží. Tu mu často Maruška na mysl přicházela a připomínal si, kterak ho ona vždy milovala, o něho se starala a jak by ji byl nejraději královnou viděl. Rád byl by v takových chvílích pro ni poslal, kdyby o ní byl věděl, ale nebylo o ní slechu. Když mu ale zase napadlo, že ho měla ráda jen jako sůl, tu se vždy zase proti ní popudil. Jednoho dne měla býti opět veliká hostina, i přiběhl kuchař ke králi všecek polekán. "Pane králi, veliká nehoda se nám stala," bědoval, "všechna sůl se rozmočila. Čímpak já budu solit?" "No copak nemůžete poslat pro jinou?" král na to. "Ach, pane, to bude pozdě, než se vozy z jiné země vrátí. Čímpak já budu do té doby solit!" "Tak sol něčím jiným," pravil král. "Nu pane králi, a copak tak solí jako sůl?" ptal se opět kuchař. Ale král nevěděl, co říci, na to on si ani nepomyslil nikdy, že by bez soli bylo člověku těžko žít. Rozhněval se král a vyhnal kuchaře, rozkázav mu, aby vařil bez soli. Kuchař si myslil, jak to pán chce, tak to udělám, a vařil jídla neslaná. Byla to divná hostina neslaná! Hostům pranic nechutnalo, ačkoliv byla jídla jinak úhledně a dobře připravena. Král se velice mrzel. I rozposlali posty na vše strany pro sůl, ale všichni s prázdnem se vrátili, vyřizujíce král, že všechny zásoby soli se rozpustily, že je všude nedostatek soli, a kdo ji má, že nedá, kdyby špetku zlatem platil. Poslali vozy pro sůl do jiné země, než by se vrátily, poručil král kuchaři, aby vařil taková jídla, kde by soli třeba nebylo. Kuchař si myslil, jak to pán chce, tak to udělám, a vařil jídla sladká a taková, v nichž soli třeba nebylo. Ale ani takové hostiny hostům nechutnaly, a vidouce, že to jinaké nebude, jeden po druhém se od krále poroučeli. Dcery se nad tím náramně trápily, ale co bylo platno, král nemohl si hosty zváti, neboť jim nemohl ani chleba se solí podati, když k němu vešli. Den co den přinesla se na stůl jídla bez soli a již odpadala lidem všecka chuť na jídla a jen po soli každý bažil. Také dobytek trpěl a krávy i ovce málo dojily, protože nedostávaly soli. Bylo to neštěstí pro všecky. Lidé chodili jak zvadlí a upadali v chorobu. Sám král a dcery jeho onemocněli. Tak drahá byla sůl, že by za špetku byli lidé tím nejvzácnějším platili. Tu poznával král, jak vzácný dar boží je sůl, kterou on za nic neměl, a padlo mu těžce na svědomí, že Marušce ublížil. Mezitím vedlo se Marušce v lesní chaloupce dobře, nevěděla nic o tom, jak se otci a sestrám vede, ale moudrá žena to dobře všechno věděla. Jednoho dne pravila k Marušce: "Děvče moje, vždyť jsem ti říkala, že se čas s časem sejde a pravda najevo vyjde, tvoje doba přišla, je čas, abys domů se vrátila." "Ach babičko moje dobrá, jak mám domů jít, když mě otec nechce?" pravila Maruška a pustila se do pláče. Tu jí věštkyně všecko vypravovala, co se doma děje, a poněvadž se stala sůl dražší než zlato a drahé kamení, že smí Maruška k otci se hlásiti. Nerada opouštěla Maruška moudrou ženu, která ji milovala a mnohému naučila, ale po otci také již tesknila. "Poctivě jsi mi sloužila, Maruško," pravila jí nakonec babička, "chci se ti dobrým odměnit. Řekni jen, čeho si žádáš." "Dobře jste mi radila a dobře jste se o mne starala, babičko. Nechci nic než hrstku soli, abych otci dosela výslužku." "A jiného si nic nežádáš? Já ti mohu všechno vyplnit," ptala se ještě jednou moudrá žena. "Nic víc nežádám než tu sůl," odpověděla Maruška. "No, když si tak vážíš soli, ať ti nikdy nechybí. Podívej, tady máš proutek, jak ponejprv začne vítr od jihu foukat, jdi po větru, jdi přes tři doliny, přes tři vrchy - pak se zastav a šlehni tím proutkem o zem. Kde šlehneš, tam se zem otevře, a ty jdi dovnitř. Co tam najdeš, to je tvoje věno." Maruška vzala proutek, schovala si ho a babičce pěkně poděkovala. Mimo to dala jí babička plnou mošnu soli a Maruška se na cestu připravila. Plačící loučila se s lesní chaloupkou a dobrou babičkou, která ji provázela přes les, i těšila se Maruška tím, že si pro babičku přijde a do zámku si ji odvede. Babička se tomu jen usmála. "Zůstaň dobrá a poctivá, děvče moje, a dobře ti bude navěky" - řekla moudrá žena, když vyvedla Marušku na pokraj lesa. Maruška jí chtěla poděkovat, ale už jí nebylo. Divila se tomu Maruška a líto jí toho bylo, ale touha po otci nedala jí dlouho meškati, čile pospíchala k domovu. Že měla prosté šaty na sobě a hlavu v pleně zavinutou, nikdo ji v zámku nepoznal a nechtěli ji ke králi pustiti, pravíce, že je chorý. !Ale jen mě pusťte," domlouvala se Maruška, "nesu panu králi takový dar, který je vzácnější stříbra, zlata a po kterém se jistě vyléčí." Řekli to králi a on, aby ji k němu pustili, rozkázal. Když k němu přišla, žádala, aby jí dali chléb. Král poručil, aby přinesli chléb, "ale sůl nemáme," dodal. "Vždyť já mám sůl!" řekla Maruška, a odkrojivši si krajíc chleba, sáhla do mošny, posolila ho a králi podala i s mošnou. "Sůl!" zaradoval se král, "ach děvče, to je vzácný dar, jak se ti odměním? Žádej, co jen chceš, všechno dostaneš." "Nic nežádám, tatíčku, jen mě rád mějte jako tu sůl!" odpověděla Maruška přirozeným hlasem a hlavu si odkryla. Tu král, vida Marušku, div neomdlel, prosil dceru za odpuštění, ta ale ho jen laskala, nevzpomínajíc zlého. Rozneslo se hned po zámku i městě, že nejmladší králova dcera přišla a že přinesla sůl, tu se každý zaradoval. Starší sestry se netěšily tak nad sestrou jako nad solí, byly si vědomy, že jí zle činily. Ale ona ničehož nevzpomínala jim a měla radost, že otci pomohla i druhým. Každému, kdo jen přišel, dala trochu soli, a když otec, boje se o sůl, ji napomínal, aby všecku sůl nerozdala, vždy odpověděla: "Dost je jí tu ještě, tatíčku!" A vskutku - tolik soli se ubíralo z mošny, a ať se vybralo co se vybralo, z mošny neubývalo. Z krále všecka churavost jak by spadla a takovou radost měl nad svou dcerou, že dal hned svolat radu a Marušku za královnu ustanovil, což také i veškeren lid schvaloval. Tu když Marušku za královnu pod širým nebem vyhlásili, cítila, že jí teplý vítr na tvář zavál. Dul od jihu. Vzpomněla Maruška, co jí babička povídala, a svěřivši to otci, vzala proutek a hned se na cestu vydala. Šla po větru, jak měla kázáno, a když přešla tři doliny, tři vrchy, zastavila se a proutkem o zem šlehla. Jak šlehla, země se rozstoupla a Maruška vešla přímo do země. I přišla tu náhle do veliké síně, která byla jako z ledu, i podlaha byla taková, ale byly tam štoly a z těch přibíhali maličcí permoníčkové s hořícími loučemi a Marušku vítali. "Vítej nám, vítej, královno, už tě čekáme, naše paní nám rozkázala, abychom tě tady povodili a všechno ukázali, protože je to všechno tvoje!" Tak okolo ní štěbotali, poskakovali, loučemi mávali, po stěnách nahoru dolů lezli jako mušky a stěny se všude v záři světel třpytily jako drahé kamení. Maruška byla všecka udivena a jako oslepena tou krásou. Permoníci ji vodili v chodbách, kde visely od stropu ledové střechýle, jako stříbro se blyštící, do zahrady ji dovedli, kde byly červené ledové růže a květiny přepodivné. Permoníci takovou růži utrhli a dali královně, ona k ní voněla, ale růže nevoněla. "Ale copak je to?" zeptala se královna, "vždyť já jsem ještě nikdy takovou krásu neviděla." "To je všecko sůl," odpověděli mužíčkové. "Cože, doopravdy? To že roste sůl?" - divila se královna a myslila si, že by škoda bylo z toho bráti. Ale permoníčkové uhádli, co si myslí, a pravili, aby se pro to netrápila a soli brala, co jí třeba, že kdyby stále brala, přece se nedobere. Maruška permoníčkům pěkně krásně poděkovala a pak vyšla ze země ven, ale zem zůstala za ní otevřena. Když se domů vrátila a otci růži ukázala i o všem mu povídala, co viděla a slyšela, tu viděl otec, že ji babička bohatším věnem obdarovala, než by on jí kdy dáti mohl. Maruška na babičku nezapomněla, a jak si již byla umínila, dala hned zapřáhnouti do pěkného kočáru a i s otcem pro babičku si jela, aby ji s sebou do zámku vzala za to její veliké dobrodiní. Ale jakkoli Maruška dobře cestu k chýši znala,nemohli chýši nalézt, křížem krážem les prochodili, jako makové zrnko chýši hledali, ale o chýši nebylo ani vidu, o babičce ani slechu. Tu viděla teprv Maruška, co to bylo za babičku. Sůl v mošně se dobrala, ale Maruška věděla, kde roste, a mnoho-li jí brali, nikdy se nedobrali. Starší sestry Marušce toho štěstí nepřály, ale nebylo jim nic platno, kdyby se byly zlostí rozsypaly, otec svoji Marušku na rukou nosil a každý ji miloval a jí děkoval. Ona ale zůstala vždy tak skromná a hodná, jako bývala, a do smrti na babičku nezapomněla.


Sůl nad zlato

Byl jeden král a měl tři dcery, které choval jako oko v hlavě. Když mu počínala hlava sněhem zapadat a údy mu již nevládly, jako vládaly, přicházelo mu často na mysl, která z dcer by po jeho smrti královnou býti měla. Dělalo mu to nemalé starosti, neboť měl všechny tři rád. Konečně mu přišlo na rozum, aby tu za královnu ustanovil, která ho nejvíc miluje. I zavolal hned dcery k sobě a takto jim pravil: "Dcery moje! Jsem starý, vidíte, a nevím, jak ještě dlouho s vámi budu. Chci tedy ustanovit, která z vás po mé smrti královnou bude. Dříve bych ale rád věděl, děti moje, jak mne která milujete. Nuže, dcero nejstarší, pověz ty nejdříve, jak miluješ svého otce," ptal se král, obrátil se k dceři nejstarší. "Oh, otče můj, milejší jste mně nad zlato," odpověděla dcera nejstarší a pěkně otci ruku políbila. "No dobře, a ty dcero prostřední, jak ty svého otce miluješ?" - obrátil se dceři prostřední. "Oj, otče můj drahý, já vás miluji jako svůj vínek zelený!" ujišťovala prostřední a k otci se vinula. "No dobře, a ty, dcero nejmladší, jak ty mne miluješ?" ptal se král nejmladší, jíž říkali Maruška. "Já, tatíčku, vás miluji jako sůl!" odpověděla Maruška a sladce na otce pohlédla. "Ach ty ničemnice, ty otce nemiluješ víc než jako sůl?" rozkřikly se starší sestry. "Jako sůl!" přisvědčila Maruška zcela opravdově a ještě liběji na otce pohlédla. Král se ale na dceru náramně rozhněval, že ho má jen tak ráda jako sůl, takovou praobyčejnou, prostou věc, kterou každý má a míti může, které si nikdo ani nevšímá. "Jdi, jsi mi z očí, když si mne víc nevážíš než té soli!" rozkřikl se král na Marušku, dodávaje: "Až nastanou takové časy, že bude lidem sůl vzácnější nad zlato a drahé kamení, potom se ohlas - budeš královnou!" Myslitě král, že se tak nestane nikdy. Maruška, zvyklá otce poslouchat, odešla na ta slova ze zámku, majíc oči plné slzí a srdce plné žalu. Líto jí bylo, že ji otec vyhnal nepoznávaje, že ho ona neméně než sestry miluje. Nevědouc, kam se obrátiti, dala se po větru přes hory, doly, až přišla do hlubokého lesa. Tu náhle postaví se jí do cesty stará babička. Kde se vzala, tu se vzala. Maruška ji pěkně krásně pozdravila, babička jí poděkovala, a vidouc ji uplakanou, ptala se, proč pláče. "Ach babičko, nač vám to budu povídat, když vy mi pomoci nemůžete," odpověděla Maruška. "No, jen mi to pověz, děvče, snad ti budu umět nějak poradit, šedá hlava radu znává," pravila babička. Maruška tedy babičce všechno pověděla a nakonec dodala plačíc, že nechce býti královnou, ale že si jen to přeje, aby se otec přesvědčil, že ho má ráda zrovna dost. Babička Marušce věřila, vědělať již napřed, co jí bude Maruška povídat, neboť to byla moudrá žena, věštkyně. I vzala Marušku za ruku a ptala se jí, jestli by neměla vůli jíti k ní do služby. Maruška řekla hned, že půjde, protože neměla kde hlavu skrýti. Moudrá žena dovedla si ji do své lesní chýše a tam jí nejprve dala jíst a pít. Marušce to bylo vhod, neboť měla už hlad i žízeň. Když se najedla a napila, zeptala se jí babička: "Umíš-li pak ovce pást? Umíš-li pak je dojit? Umíš-li pak příst a plátno tkát?" "Neumím," řekla Maruška, "ale kdybyste mi řekla, jak se to dělá, jistě bych to dobře udělala." "No, tomu já tě všemu naučím, jen poslechni ve všem, co ti budu říkat. Až se čas s časem sejde, dobře se ti to hodí." Tak řekla Marušce moudrá žena, Maruška slíbila, že ji bude poslouchat, a hned se také do práce hnala, neboť byla děvče pracovité a pokorné. Mezitím, co Maruška u věštkyně sloužila, žily starší sestry její v samých radovánkách. Ustavičně otce laskaly a k němu se vinuly, žádajíce na něm každého dne jiné a jiné věci. Nejstarší se jen po celé dni do drahých rouch oblékala a zlatem se zdobila, prostřední pak si jen v zábavách a tanci libovala, hostina stíhala hostinu, a dcery z radosti do radosti. Otec pozoroval záhy, že je nejstarší dceři milejší zlato než otec, a když mu prostřední zjevila, že by se ráda vdala, tuť viděl, že si také vínku zeleného mnoho neváží. Tu mu často Maruška na mysl přicházela a připomínal si, kterak ho ona vždy milovala, o něho se starala a jak by ji byl nejraději královnou viděl. Rád byl by v takových chvílích pro ni poslal, kdyby o ní byl věděl, ale nebylo o ní slechu. Když mu ale zase napadlo, že ho měla ráda jen jako sůl, tu se vždy zase proti ní popudil. Jednoho dne měla býti opět veliká hostina, i přiběhl kuchař ke králi všecek polekán. "Pane králi, veliká nehoda se nám stala," bědoval, "všechna sůl se rozmočila. Čímpak já budu solit?" "No copak nemůžete poslat pro jinou?" král na to. "Ach, pane, to bude pozdě, než se vozy z jiné země vrátí. Čímpak já budu do té doby solit!" "Tak sol něčím jiným," pravil král. "Nu pane králi, a copak tak solí jako sůl?" ptal se opět kuchař. Ale král nevěděl, co říci, na to on si ani nepomyslil nikdy, že by bez soli bylo člověku těžko žít. Rozhněval se král a vyhnal kuchaře, rozkázav mu, aby vařil bez soli. Kuchař si myslil, jak to pán chce, tak to udělám, a vařil jídla neslaná. Byla to divná hostina neslaná! Hostům pranic nechutnalo, ačkoliv byla jídla jinak úhledně a dobře připravena. Král se velice mrzel. I rozposlali posty na vše strany pro sůl, ale všichni s prázdnem se vrátili, vyřizujíce král, že všechny zásoby soli se rozpustily, že je všude nedostatek soli, a kdo ji má, že nedá, kdyby špetku zlatem platil. Poslali vozy pro sůl do jiné země, než by se vrátily, poručil král kuchaři, aby vařil taková jídla, kde by soli třeba nebylo. Kuchař si myslil, jak to pán chce, tak to udělám, a vařil jídla sladká a taková, v nichž soli třeba nebylo. Ale ani takové hostiny hostům nechutnaly, a vidouce, že to jinaké nebude, jeden po druhém se od krále poroučeli. Dcery se nad tím náramně trápily, ale co bylo platno, král nemohl si hosty zváti, neboť jim nemohl ani chleba se solí podati, když k němu vešli. Den co den přinesla se na stůl jídla bez soli a již odpadala lidem všecka chuť na jídla a jen po soli každý bažil. Také dobytek trpěl a krávy i ovce málo dojily, protože nedostávaly soli. Bylo to neštěstí pro všecky. Lidé chodili jak zvadlí a upadali v chorobu. Sám král a dcery jeho onemocněli. Tak drahá byla sůl, že by za špetku byli lidé tím nejvzácnějším platili. Tu poznával král, jak vzácný dar boží je sůl, kterou on za nic neměl, a padlo mu těžce na svědomí, že Marušce ublížil. Mezitím vedlo se Marušce v lesní chaloupce dobře, nevěděla nic o tom, jak se otci a sestrám vede, ale moudrá žena to dobře všechno věděla. Jednoho dne pravila k Marušce: "Děvče moje, vždyť jsem ti říkala, že se čas s časem sejde a pravda najevo vyjde, tvoje doba přišla, je čas, abys domů se vrátila." "Ach babičko moje dobrá, jak mám domů jít, když mě otec nechce?" pravila Maruška a pustila se do pláče. Tu jí věštkyně všecko vypravovala, co se doma děje, a poněvadž se stala sůl dražší než zlato a drahé kamení, že smí Maruška k otci se hlásiti. Nerada opouštěla Maruška moudrou ženu, která ji milovala a mnohému naučila, ale po otci také již tesknila. "Poctivě jsi mi sloužila, Maruško," pravila jí nakonec babička, "chci se ti dobrým odměnit. Řekni jen, čeho si žádáš." "Dobře jste mi radila a dobře jste se o mne starala, babičko. Nechci nic než hrstku soli, abych otci dosela výslužku." "A jiného si nic nežádáš? Já ti mohu všechno vyplnit," ptala se ještě jednou moudrá žena. "Nic víc nežádám než tu sůl," odpověděla Maruška. "No, když si tak vážíš soli, ať ti nikdy nechybí. Podívej, tady máš proutek, jak ponejprv začne vítr od jihu foukat, jdi po větru, jdi přes tři doliny, přes tři vrchy - pak se zastav a šlehni tím proutkem o zem. Kde šlehneš, tam se zem otevře, a ty jdi dovnitř. Co tam najdeš, to je tvoje věno." Maruška vzala proutek, schovala si ho a babičce pěkně poděkovala. Mimo to dala jí babička plnou mošnu soli a Maruška se na cestu připravila. Plačící loučila se s lesní chaloupkou a dobrou babičkou, která ji provázela přes les, i těšila se Maruška tím, že si pro babičku přijde a do zámku si ji odvede. Babička se tomu jen usmála. "Zůstaň dobrá a poctivá, děvče moje, a dobře ti bude navěky" - řekla moudrá žena, když vyvedla Marušku na pokraj lesa. Maruška jí chtěla poděkovat, ale už jí nebylo. Divila se tomu Maruška a líto jí toho bylo, ale touha po otci nedala jí dlouho meškati, čile pospíchala k domovu. Že měla prosté šaty na sobě a hlavu v pleně zavinutou, nikdo ji v zámku nepoznal a nechtěli ji ke králi pustiti, pravíce, že je chorý. !Ale jen mě pusťte," domlouvala se Maruška, "nesu panu králi takový dar, který je vzácnější stříbra, zlata a po kterém se jistě vyléčí." Řekli to králi a on, aby ji k němu pustili, rozkázal. Když k němu přišla, žádala, aby jí dali chléb. Král poručil, aby přinesli chléb, "ale sůl nemáme," dodal. "Vždyť já mám sůl!" řekla Maruška, a odkrojivši si krajíc chleba, sáhla do mošny, posolila ho a králi podala i s mošnou. "Sůl!" zaradoval se král, "ach děvče, to je vzácný dar, jak se ti odměním? Žádej, co jen chceš, všechno dostaneš." "Nic nežádám, tatíčku, jen mě rád mějte jako tu sůl!" odpověděla Maruška přirozeným hlasem a hlavu si odkryla. Tu král, vida Marušku, div neomdlel, prosil dceru za odpuštění, ta ale ho jen laskala, nevzpomínajíc zlého. Rozneslo se hned po zámku i městě, že nejmladší králova dcera přišla a že přinesla sůl, tu se každý zaradoval. Starší sestry se netěšily tak nad sestrou jako nad solí, byly si vědomy, že jí zle činily. Ale ona ničehož nevzpomínala jim a měla radost, že otci pomohla i druhým. Každému, kdo jen přišel, dala trochu soli, a když otec, boje se o sůl, ji napomínal, aby všecku sůl nerozdala, vždy odpověděla: "Dost je jí tu ještě, tatíčku!" A vskutku - tolik soli se ubíralo z mošny, a ať se vybralo co se vybralo, z mošny neubývalo. Z krále všecka churavost jak by spadla a takovou radost měl nad svou dcerou, že dal hned svolat radu a Marušku za královnu ustanovil, což také i veškeren lid schvaloval. Tu když Marušku za královnu pod širým nebem vyhlásili, cítila, že jí teplý vítr na tvář zavál. Dul od jihu. Vzpomněla Maruška, co jí babička povídala, a svěřivši to otci, vzala proutek a hned se na cestu vydala. Šla po větru, jak měla kázáno, a když přešla tři doliny, tři vrchy, zastavila se a proutkem o zem šlehla. Jak šlehla, země se rozstoupla a Maruška vešla přímo do země. I přišla tu náhle do veliké síně, která byla jako z ledu, i podlaha byla taková, ale byly tam štoly a z těch přibíhali maličcí permoníčkové s hořícími loučemi a Marušku vítali. "Vítej nám, vítej, královno, už tě čekáme, naše paní nám rozkázala, abychom tě tady povodili a všechno ukázali, protože je to všechno tvoje!" Tak okolo ní štěbotali, poskakovali, loučemi mávali, po stěnách nahoru dolů lezli jako mušky a stěny se všude v záři světel třpytily jako drahé kamení. Maruška byla všecka udivena a jako oslepena tou krásou. Permoníci ji vodili v chodbách, kde visely od stropu ledové střechýle, jako stříbro se blyštící, do zahrady ji dovedli, kde byly červené ledové růže a květiny přepodivné. Permoníci takovou růži utrhli a dali královně, ona k ní voněla, ale růže nevoněla. "Ale copak je to?" zeptala se královna, "vždyť já jsem ještě nikdy takovou krásu neviděla." "To je všecko sůl," odpověděli mužíčkové. "Cože, doopravdy? To že roste sůl?" - divila se královna a myslila si, že by škoda bylo z toho bráti. Ale permoníčkové uhádli, co si myslí, a pravili, aby se pro to netrápila a soli brala, co jí třeba, že kdyby stále brala, přece se nedobere. Maruška permoníčkům pěkně krásně poděkovala a pak vyšla ze země ven, ale zem zůstala za ní otevřena. Když se domů vrátila a otci růži ukázala i o všem mu povídala, co viděla a slyšela, tu viděl otec, že ji babička bohatším věnem obdarovala, než by on jí kdy dáti mohl. Maruška na babičku nezapomněla, a jak si již byla umínila, dala hned zapřáhnouti do pěkného kočáru a i s otcem pro babičku si jela, aby ji s sebou do zámku vzala za to její veliké dobrodiní. Ale jakkoli Maruška dobře cestu k chýši znala,nemohli chýši nalézt, křížem krážem les prochodili, jako makové zrnko chýši hledali, ale o chýši nebylo ani vidu, o babičce ani slechu. Tu viděla teprv Maruška, co to bylo za babičku. Sůl v mošně se dobrala, ale Maruška věděla, kde roste, a mnoho-li jí brali, nikdy se nedobrali. Starší sestry Marušce toho štěstí nepřály, ale nebylo jim nic platno, kdyby se byly zlostí rozsypaly, otec svoji Marušku na rukou nosil a každý ji miloval a jí děkoval. Ona ale zůstala vždy tak skromná a hodná, jako bývala, a do smrti na babičku nezapomněla.