×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Chancellor - Jules Verne, XI. KAPITOLA

XI. KAPITOLA Dne 24. ledna Kde jsme? Do které končiny Atlantického oceánu byl vor zahnán? Dvakrát jsem se tázal Roberta Curtise, a mohl mně odpovědět pouze neurčitě. Jelikož však stále zaznamenával směr proudů a větru, domnívá se, že jsme byli zaneseni k západu, tedy k pobřeží.

Dnes se vítr úplně utišil. Avšak na povrchu moře se jeví široké vlnění, prozrazující, že kdesi na východě je moře rozbouřeno. Ona část oceánu je nepochybně vzrušena bouří. Vor se těžce zdvihá. Robert Curtis, Falsten a tesař se snaží se zbytkem svých sil, aby upevnili části, které hrozí rozpoutáním.

Proč se namáhat. Vždyť se tato prkna konečně rozpadnou. Ať nás pohltí moře! K čemu s ním zápasit o svůj život!

Skutečně, naše útrapy dosáhly nejvyššího stupně, který člověk může snést. Není možné, aby se ještě zvětšily. Horko je nesnesitelné. Jako by na nás nebe lilo rozpuštěné olovo. Pot se nám řine ze všech párů a tímto vypařováním se ještě zvětšuje naše žízeň. Ne, nemohu vylíčit, co zakouším! Scházejí mně slova k vyjádření nadlidských bolestí.

I jediný způsob osvěžení, jehož jsme někdy mohli použít, je nám nyní znemožněn. Nikdo z nás ani nepomyslí, aby se vykoupal, neboť žraloci v hejnech obklopují náš vor.

Dnes jsem se pokusil opatřit trochu vody vypařením vody mořské.

Ale navzdory mé trpělivosti se mně podařilo sotva navlhčit kousek plátna. Mimo to je kotlík již velmi opotřeben a neodolá ohni. Prasknul a jsem nucen své práce zanechat.

Inženýr Falsten je nyní téměř zdrcen a přežije nás snad o několik dní.

Když pozdvihnu hlavu, již ho ani nevidím. Ulehl pod plachty nebo je snad už mrtev? Pouze statečný kapitán Curtis stojí na přídi a pátrá po obzoru! Když uvážím, že tento člověk... dosud doufá!

Co se mně týká, ulehl jsem na zádi voru. Zde budu očekávat smrt.

Čím dříve nastane, tím lépe.

Kolik hodin takto uplynulo, nevím... Najednou zaslechnu výbuch smíchu. Někdo z nás nepochybně zešílel!

Výbuchy smíchu se opakují! Nepozvednu ani hlavu. Málo mně na tom záleží. Přece však několik nesouvislých slov dolehlo až ke mně.

„Louka, louka! Zelené stromy! Pod těmi stromy leží hostinec. Rychle! Pospěšte! Pálenku, gin, vodu, guineu za každou kapku! Zaplatím!

Mám zlato, mám zlato!“ Ubohý pomatenče! Všechno zlato banky by ti nyní nezískalo ani krůpěj vody.

Je to námořník Flaypol, který v záchvatu třeštění volá: „Země! Země je zde!“ To slovo by oživilo i mrtvého. S bolestným namáháním jsem se vzpřímil. Žádná země! Flaypol přechází po palubě a směje se. Zpívá, dává znamení k domnělému pobřeží. Zajisté mu chybí přímé vjemy, sluchové, zrakové i chuťové, ale úkaz nahrazuje pouze mozkový vjem.

Mluví i se svými nepřítomnými přáteli. Vede je do svého hostince „U krále George“ v Cardiffu. Tam jim nabízí gin, whisky, vodu především vodu, vodu, kterou se spí jí. Zdá se mně, že se nachází v posledním stupni opilosti. Pod vlivem šílenství netrpí a jeho žízeň je uhašena. Ach, chtěl bych třeštit jako on!

Zda skončí ubožák tak, jako skončil černoch Jynxtrop, který se vrhl do moře?

Douglas, Falsten a člunař na to asi pomýšleli a jestli se chce Flaypol zabít, nenechají ho to udělat, aniž by „z toho měli užitek“! Hle, jak ho zvedají, jak ho sledují a střeží každý jeho pohyb. Jestli se chce Flaypol vrhnout do vody, tentokrát by o něho zápasili se žraloky!

Nedošlo však k tomu. Ve své halucinaci dospěl Flaypol skutečně až k poslednímu stupni opilosti, jako by se opil likéry, které ve svém třeštění nabízel, upadnul jako beztvárná hmota a tvrdě usnul.

Dne 25. ledna Noc z 24. na 25. ledna byla mlhavá a následkem jakéhosi přírodního úkazu nejteplejší, jakou si je možné představit. Mlha nás dusí. Domnívali byste se, že jediná jiskra stačí, aby se vzňala jako nějaká třaskavina.

Vor nejen, že nepluje, ale ani se nepohne. Ptám se někdy, jestli vůbec ještě spočívá na vodě.

Dnes v noci jsem se pokoušel spočítat, kolik je nás na palubě. Zdá se mně, že je nás ještě jedenáct, ale mohu jen těžko soustředit myšlenky, nutné ke stanovení počtu. Brzy mně vyjde deset, brzy dvanáct. Je nás myslím jedenáct od smrti Jynxtropa. Zítra jich bude pouze deset, já budu mrtev.

Opravdu cítím, že už spěji ke konci svých útrap, neboť se mně ve vzpomínkách jeví celý můj život. Má vlast, moje rodina, přátelé, bylo mně popřáno, abych je naposledy ještě uviděl ve snu!

K ránu jsem se probudil, jestli se ovšem může nazývat spánkem chorobná dřímota, do které jsem byl pohroužen. Bůh mně odpusť, ale pomýšlím vážně na to, učinit všemu konec! Tato myšlenka utkvěla v mém mozku. Pociťuji jakousi útěchu, když si říkám, že kdybych chtěl, tyto útrapy se skončí.

Sdělil jsem své rozhodnutí Robertovi Curtisovi a mluvil s ním se zvláštní klidností ducha. Kapitán pouze přisvědčivě pokynul a potom řekl: „Já se nezabiji; znamenalo by to, že opouštím své místo. Jestli mne smrt nezasáhne před mými přáteli, zůstanu poslední na voru!“ Mlha stále trvá. Plujeme uprostřed šedého ovzduší. Není vidět ani povrch vody. Mlha vystupuje z moře jako husté mračno, cítíme však dobře, že nad ní září žhavé slunce, které brzy tyto veškeré výpary vsaje.

K sedmé hodině se domnívám, že slyším křik ptáků nad svou hlavou.

Robert Curtis, který je stále vzpřímen, dychtivě naslouchá tomuto křiku, který se ještě třikrát opakuje.

Potřetí se přiblížím a zaslechnu kapitána, který si říká temným hlasem: „Ptáci!... Ale pak... nablízku by byla země!...“ Robert Curtis tedy dosud doufá v zemi? Já v ni nevěřím! Pevniny již neexistují, ani ostrovy. Země je jen koule s tekutým povrchem, jako byla v druhém období své formace!

Přece však očekávám zvednutí mlhy s jakousi netrpělivostí - ne snad, že bych doufal, že uvidím zemi, nýbrž že mě touto nesplnitelnou nadějí tíží nesmyslná myšlenka a spěchal jsem, abych se jí zbavil.

Teprve k jedenácté hodině se začala mlha rozptylovat. Zatímco se její husté chomáče valí po hladině moře, vidím jejími hořejšími mezerami modro nebes. Žhavé paprsky pronikají mlhu a bodají nás jako kovové šípy, rozžhavené do běla. Avšak toto smršťování par se děje jen ve vyšších vrstvách a proto se dosud nemohu rozhlédnout po obzoru.

Celou půlhodinu nás tyto chomáče mlhy obklopují a rozptylují se jen velmi zvolna, neboť se vítr úplně utišil.

Robert Curtis, se opíralo zábradlí voru a snažil se proniknout opalizující záclonou mlh.

Konečně slunce očistilo svým plným žárem hladinu moře, široký okruh se vyjasňuje, objeví se obzor... A obzor je takový, jaký byl stále po celých šest týdnů - souvislá kruhovitá čára, na níž se obloha dotýká vody! Robert Curtis se rozhlédl po obzoru a nepronesl ani slovo.

Ach, upřímně ho lituji, neboť on jediný z nás nemá právo udělat všemu konec, kdy by chtěl. Já zemřu zítra a jestli mne smrt nestihne, půjdu jí vstříc. Co se týká mých druhů, nevím ani, jestli jsou ještě naživu, ale zdá se mně, že už uplynulo několik dní, co jsem je viděl naposled.

Nastala noc. Nemohl jsem usnout ani na okamžik. Kolem druhé hodiny mně žízeň působila takové bolesti, že jsem se nemohl zdržet výkřiků. Copak nezažiji dříve než zemřu tu nejvyšší slast, abych uhasil oheň, hořící v mých prsou?

Co když se napiji své vlastní krve v nedostatku cizí! Vím, že mně to nijak neprospěje, ale ošálím tím alespoň své bolesti!

Sotva tato myšlenka prošla mou myslí, už jsem se ji chystal uskutečnit. Podařilo se mně otevřít svůj nožík. Má ruka je obnažena. Rychlým řezem rozetnu cévu. Krev teče jen po krůpějích a hasím žízeň tímto zřídlem svého života! Krev vtéká znovu do mého těla a konejší na okamžik mé hrozné útrapy; potom se zastaví, neboť již nemá více sil obíhat!

Jak se mně zdá dlouho, než nastane zítřek.

Za úsvitu jsou opět na obzoru nakupeny husté mlhy a zužují kruh, jehož středem je vor. Mlha je vřelá jako pára, která uniká z kotle.

Dnes je můj poslední den.

Dříve, než zemřu, rád bych stisknul ruku jednomu příteli. Robert Curtis je mně nablízku. Doplížím se až k němu a podávám mu ruku.

Rozumí mně, ví, že je to „sbohem“, a zdá se, že mne chce poslední myšlenkou naděje zachránit! Je to zbytečné.

Chtěl bych ještě jednou spatřit pány Letourneury, slečnu Herbeyovou... Netroufám si však!... Mladá dívka by mně mé rozhodnutí vyčetla z očí. Mluvila by o Bohu, o onom světě, který musíme očekávat.

Očekávejte, já nemám více odvahy... Bůh mně odpusť!

Vrátil jsem se na příď voru a po dlouhém úsilí se mně podařilo se postavit vedle stěžně. Naposledy přehlížím zrakem toto nelítostné moře, tento nepohnutý obzor. Kdyby se mně nyní objevila země, kdyby se nad vlnami vynořila plachta, považoval bych to za hříčku obraznosti... Avšak moře je pusté! Je deset hodin dopoledne. Nadešla chvíle, kdy všemu učiním konec.

Žaludek se mně znovu bolestivě svírá hladem, palčivá žízeň rozrývá mé útroby s novou prudkostí. Pud sebezáchovy ve mně uhasnu! Za několik okamžiků přestanu trpět!... Bůh mě buď milostivý!

V tom se ozval hlas. Poznávám hlas Douglase.

Tesař stojí vedle Roberta Curtise a říká: „Kapitáne, musíme losovat.“ Zarazil jsem se ve chvíli, kdy jsem se chtěl vrhnout do moře. Proč?

Nevím sám, avšak vrátil jsem se na záď voru.

Dne 26. ledna Návrh byl učiněn. Všichni jej slyšeli a všichni mu rozuměli. Po několik dnů je utkvělou myšlenkou všech, ale nikdo se ji neodvážil pronést.

Budeme losovat.

Každý bude mít svůj díl z toho, kdo bude určen losem.

Tedy, dobrá, budiž! Když mne určí los, nebudu litovat.

Zdá se mně, že byla navržena výjimka ve prospěch slečny Herbeyové a André Letourneur, že ji navrhnu! Avšak mezi námořníky se ozvalo zlostné mručení. Je nás na palubě jedenáct, každý z nás má tedy desetkrát naději pro sebe, jednou proti sobě a navržená výjimka by tento poměr změnila. Slečna Herbeyová se podrobí společnému osudu.

Je nyní půl jedenácté hodiny dopoledne. Člunař, jehož Douglasův návrh oživil, naléhá, aby se losování provedlo ihned. Má pravdu. Ostatně žádný z nás nelpí na životě. Kdo bude určen, předejde své druhy ve smrti pouze o několik dnů, dokonce snad jen o několik hodin.

Víme to a žádný z nás se smrti nehrozí. Po čem toužíme je, abychom den nebo dva netrpěli hladem, abychom nebyli mučeni žízní a to se nám také vyplní.

Nevím, jakým způsobem se jména nás všech ocitla na dně klobouku.

Byl to nejspíše Falsten, který je napsal na list, vytržený ze svého zápisníku.

Je zde jedenáct jmen. Bez rokování bylo přijato, aby bylo vylosované jméno obětí.

Kdo provede losování? Nastalo jakési váhání.

„Já!“ odpověděl jeden z nás.

Obrátím se a poznávám pana Letourneura.

Stojí zde shrben se vztaženou rukou, bílé vlasy mu spadají na vyhublé tváře a je hrozný svým klidem.

Ach, ubohý otče! Rozumím! Vím, proč chceš vyvolávat jména! Tvoje otcovská obětavost sahá až tak daleko!

„Jak je libo!“ praví člunař.

Pan Letourneur vnoří ruku do klobouku. Vyjme lístek, rozvine ho a pronáší hlasitě jméno, které je na lístku napsáno a podá jej tomu, jehož jméno obsahuje.

Je vylosováno první jméno, jméno námořníka Burkeho, jemuž se z úst vydral radostný výkřik.

Druhý je Flaypol.

Třetí člunař.

Čtvrtý Falsten.

Pátý Robert Curtis.

Šestý Sandon.

Více než polovina jmen již byla vyvolána. Mé jméno nebylo dosud vylosováno. Hledím si vypočítat, kolik naděje mně ještě zbývá: čtyři dobré proti jedné špatné.

Od chvíle, kdy Burke vykřiknul, nebylo proneseno ani slovo.

Pan Letourneur pokračuje ve své příšerné povinnosti.

Sedmé jméno je slečna Herbeyová, avšak mladá dívka se ani nezachvěla.

Osmé jméno je moje. Ano, moje.

Deváté jméno: „Letourneur!“ „Který?“ ptá se člunař. „André!“ odpovídá pan Letoumeur. Rozlehl se výkřik a André klesl v bezvědomí.

„Nuže dále!“ zvolá tesař a rudne, neboť se jeho jméno nachází v klobouku samotné se jménem pana Letoumeura.

Douglas pohlíží na svého soka jako na oběť, kterou chce roztrhat.

Kdežto pan Letoumeur se téměř usmívá. Vloží ruku do klobouku, vyjme předposlední lístek, zvolna jej rozvine a aniž by zeslabil hlas, s pevností, jaké bych se u tohoto muže nikdy nenadál, pronáší jméno: „Douglas!“ Tesař je zachráněn. Hluboké oddechnutí se mu vydralo z prsou.

Potom pan Letoumeur vyjmul poslední lístek a roztrhal jej, aniž by jej otevřel.

Avšak kousek roztrhaného papíru zalétl do kouta voru. Nikdo to nezpozoroval. Doplížím se na tu stranu, zvednu papírek a v jeho rohu čtu: And... Pan Letoumeur se ke mně vrhl, vyrval mně prudce z rukou útržek papíru, zmačkal jej mezi prsty, vážně na mě pohlédl a hodil jej do moře. Pokračování dne 26. ledna Porozuměl jsem dobře. Otec se obětoval za syna a když neměl nic jiného, co by mu dal, dal mu svůj život.

Avšak tito hladovci nechtějí déle čekat. Útroby se jim dvojnásobně svírají v přítomnosti oběti, která je jim určena. Pan Letoumeur pro ně není více člověkem. Neřekli dosud nic, ale jejich rty se svírají, zuby se vyceňují a jsou připraveny se zakousnout, trhat jako tesáky dravců se surovou žravostí zvířat. Chcete, aby se vrhli na svou oběť a roztrhali ji zaživa?

Kdo by věřil, že se v tuto chvíli bude někdo dovolávat zbytku lidskosti, který tito lidé mohou ještě v sobě mít a kdo by po všem, co se stalo, věřil, že toto dovolávání bylo vyslyšeno? Ano, pouhé slovo je zastavilo ve chvíli, kdy se chystali vrhnout na pana Letoumeura. Člunař, chystající se vykonat úlohu řezníka, Douglas se širočinou v ruce, zůstali stát.

Slečna Herbeyová k nim přistoupila, či spíše se připlížila a pravila: „Přátelé, nechtěli byste počkat ještě den? Pouze jediný den. Nedostihneme-li zítra zemi, nesetkáme-li se se žádnou lodí, ať se náš ubohý přítel stane vaší kořistí!...“ Na ta slova se mé srdce zachvělo. Zdálo se mně, že mladá dívka mluví s prorockým přízvukem a že vyšší vnuknutí oživuje to ušlechtilé stvoření! Nesmírná naděje se vrací do mého srdce. Snad slečna Herbeyová viděla u pobřeží loď v jakémsi nadpřirozeném vidění, který rozvinuje Bůh před některými zraky. Ano, musíme počkat ještě den!

Co znamená jediný den po všem, co jsme již vytrpěli?

Robert Curtis je téhož mínění. Připojili jsme své prosby k prosbám slečny Herbeyové. Falsten mluví ve stejném smyslu. Žádáme své společníky, člunaře, Douglase, ostatní... Námořníci se zarazili a není slyšet ani jediné zareptání. Člunař odhodil širočinu a pravil temným hlasem: „Tedy zítra ráno!“ Tímto slovem bylo řečeno vše. Když se do zítřka na obzoru neobjeví země ani loď, bude strašlivá oběť vykonána.

Každý se nyní navrátil na své místo a zbytkem sil potlačuje své bolesti. Námořníci se ukryli pod plachty. Nesnaží se ani pátrat po moři.

Nezáleží jim na tom! Zítra se nají... Když opět nabyl André Letourneur vědomí, patřil jeho první pohled otci. Potom vidím, že počítá cestující na voru... Ani jeden nechybí. Na koho padnul los? Když André pozbyl vědomí, byla v klobouku pouze dvě jména, jméno tesařovo a jméno jeho otce! A pan Letourneur i Douglas jsou zde oba!

Tu se přiblížila slečna Herbeyová a jednoduše mu řekla, že losování nebylo ukončeno.

André Letourneur se dále netázal. Uchopil svého otce za ruku.

Obličej pana Letourneura je klidný, skoro se usmívá. Vidí a chápe jen jedinou věc: že je zachráněn jeho syn. Obě tyto bytosti, tak těsně spolu sepjaté, usedly na zádi voru a tiše spolu hovoří.

Avšak nevzpamatoval jsem se z prvního dojmu, kterým na mne působilo zakročení mladé dívky. Věřím, že nám pomůže božská prozřetelnost. Nevím, jakým způsobem mně tato myšlenka utkvěla v duši.

Neodvážil bych se tvrdit, že se blížíme ke konci svých útrap a že je země nebo loď, vzdálená několik mil po větru, kdybych si tím nebyl příliš jistý. Nežasněte nad tím. Můj mozek je tak prázdný, že se v něm mění přeludy ve skutečnost.

Sdělil jsem své předtuchy otci i synovi. André důvěřuje tak jako já.

Ubohý mladík! Kdo ví, zda zítra!...

Otec mně vážně naslouchá a dodává mně odvahy, abych důvěřoval.

Doufá zajisté - alespoň to řekl - že se nebe smiluje nad těmi, kdo přežili Chancellor a zahrnuje svého syna něžnostmi, které jsou jeho poslední.

Později, když jsem s ním byl sám, naklonil se pan Letourneur k mému uchu a pravil: „Odkazuji vám svého nešťastného syna. Ať se nikdy nedozví, že...“ Nedokončil větu a těžké slzy splynuly z jeho očí!

Já jsem však plný naděje.

Aniž bych se odvrátil, pozoruji moře a probíhám zrakem jeho celý obzor. Je pusté, to mne však neznepokojuje. Než nastane zítřek, bude oznámena plachta nebo země.

Jako já, pozoruje moře i Robert Curtis. Slečna Herbeyová, Falsten, dokonce i člunař soustředili celý svůj život ve zraku.

Přece však nastala noc, ale jsem přesvědčený, že se v této hluboké temnotě blíží nějaká loď, která bude oznámena, až se rozední.

Dne 27. ledna Nezamhouřil jsem oči. Naslouchám nejmenšímu hluku, šplíchání moře, šumotu vln. Zpozoroval jsem, že kolem voru není ani jediný žralok. Vidím v tom šťastné znamení.

Měsíc vyšel čtyřicet šest minut po půlnoci a ukazuje polovinu své desky, ale jeho nedostatečné světlo nedovoluje pozorovat moře v širším okruhu. Kolikrát jsem se domníval, že na několik provazců od nás spatřuji tu vytouženou plachtu.

Jitro nadešlo... Slunce vychází nad pustým mořem!

Hrozný okamžik se přiblížil. Tu cítím, jak se veškeré mé včerejší naděje poznenáhlu rozplývají. Loď se neobjevuje. Země rovněž ne.

Vracím se do skutečnosti a vzpomínám, že se blíží hodina, kdy má být vykonána ohavná poprava!

Neodvažuji se pohlédnout na oběť a když se jeho odevzdané oči upřou na mne, sklopím zrak.

Nevýslovný děs mně svírá prsa. Hlava se mi točí, jako bych byl opilý.

Je šest hodin ráno. Nevěřím již na pomoc Prozřetelnosti. Mé srdce bije sto údery za minutu a úzkostí mně vyvstal pot na celém těle.

Člunař a Robert Curtis stojí opřeni o stěžeň a nepřestávají pátrat po oceánu. Na člunaře je hrozný pohled. Je patrné, že hodinu neurychlí, ale také že ji nepromešká. Jaké pocity zmítají kapitánem, nelze uhodnout. Jeho tvář je bledá a zdá se, že jeho život je pouze v očích.

Co se týká námořníků, vláčejí se po voru a jejich žhavé oči pohlcují svou oběť!

Nemohu vydržet na místě a plížím se až na příď voru.

Člunař je stále vztyčen a pátrá po obzoru.

„Konečně!“ zvolal.

Vyskočil jsem při tom slovu.

Člunař, Douglas, Flaypol, Burke a Sandon postupují k zádi. Tesař křečovitě tiskne svoji širočinu!

Slečna Herbeyová nemůže zadržet výkřik.

André se náhle vztyčil.

„Můj otec?“ zvolal stísněným hlasem.

„Byl jsem určen losem...“ odpověděl pan Letoumeur.

André se chopil otce a objal ho pažemi.

„Nikdy!“ vzkřikl divoce. „Zabte spíše mne! Zabte mne! Já jsem hodil Hobbartovu mrtvolu do moře! Mne musíte zabít!“ Nešťastník!

Jeho slova zdvojnásobila zuřivost námořníků. Douglas k němu přistoupil, vyrval ho z náručí pana Letoumeura a pravil: „Žádné okolky!“ André upadnul naznak a dva námořníci ho sevřeli tak pevně, že se nemohl ani hnout. Burke a Flaypol v téže chvíli uchopili svoji oběť a vlekli ji na příď voru.

Tento hrozný výjev se udál rychleji, než jsem jej popsal. Děs mne upoutal na místo! Chtěl jsem se vrhnout mezi pana Letoumeura a námořníky, ale nemohl jsem!

V té chvíli je pan Letoumeur vztyčen. Odstrčil námořníky, kteří z něho strhali část oděvu. Jeho paže jsou obnaženy.

„Okamžik,“ pravil hlasem, z něhož vyciťuji nezkrotnou energii, „okamžik! Nemám v úmyslu, vás připravit o to, co vám náleží! Avšak předpokládám, že mne dnes nesníte celého!“ Námořníci se zarazili, hleděli na něho a užasle poslouchali.

Pan Letoumeur pokračoval: „Je vás deset! Nestačily by vám mé dvě paže? Uřízněte je a zítra budete mít zbytek!...“ A pan Letoumeur podává své obnažené paže... „Dobrá!“ zvolal hrozným hlasem tesař Douglas. A rychle jako blesk zdvihnul širočinu... Robert Curtis se na to déle nemohl dívat. Já rovněž ne. Dokud budeme naživu, nepřipustíme toto krveprolití. Kapitán se vrhnul mezi námořníky, aby jim vyrval jejich oběť. Spěchám mezi potýkající se..., ale když jsem dospěl na příď voru, strčil do mne prudce jeden z námořníků a skácel jsem se do moře... Zavřu ústa a chci zemřít udušením!... Ale nutnost vdechování je silnější, než má vůle. Mé rty se otevřely a několik doušků vody mi vniklo do úst... Věčný Bože! Tato voda je sladká!

Pokračování 27. ledna Pil jsem, pil! Byl jsem jako znovuzrozen! Ihned se do mne vrátil život! Již jsem nežádal smrt!

Volám. Zaslechli můj křik. Robert Curtis se objeví na kraji paluby a hodí mně lano, které má ruka uchopila. Přitáhnu se a vyškrábu se opět na vor.

První má slova jsou tato: „Sladká voda!“ „Sladká voda!“ vzkřikne Robert Curtis. „Země je nablízku!“ Je nejvyšší čas! Mučivý skutek nebyl ještě spáchán! Oběť nebyla dosud zabita! Robert Curtis a André zápasili s lidojedy a v okamžiku, kdy podléhali, zaslechli můj hlas!

Zápas náhle přestal. Opakuji slova: „Sladká voda!“, naklonil jsem se z voru a hltavě pil plnými doušky!

Slečna Herbeyová následuje jako první můj příklad. Robert Curtis, Falsten a ostatní se vrhli k tomuto zřídlu života. Všichni dělají totéž.

Divoké šelmy pojednou zvedají ruce k nebi. Někteří námořníci se křižují a volají „zázrak!“ Všichni klečí na kraji voru a s nadšením pijí.

Zuřivost ustoupila nadšení!

André a jeho otec nás následovali naposledy.

„Kde se však nacházíme?“ zvolal jsem.

„Nejméně dvacet mil od země!“ odpověděl Robert Curtis.

Zraky se obrátily na něho. Zbláznil se kapitán? Na obzoru není vidět zemi a vor je stále středem vodního okruhu!

A voda je přece jen sladká! Čím to je? Na tom nezáleží! Smysly nás neklamaly a naše žízeň je uhašena.

„Ano, zemi není vidět, ale je v tomto směru,“ pravil kapitán a vztáhl ruku k západu.

„Která země?“ táže se člunař.

„Americká pevnina, země, kterou protéká veletok Amazonka, jediná řeka, jejíž proud je dost silný, že vybíhá do oceánu na dvacet mil od jejího vyústění!“ Pokračování 27. ledna Robert Curtis měl zřejmě pravdu. Ústí Amazonky, jejíž vydatnost obnáší asi dvě stě čtyřicet tisíc čtverečních metrů za hodinu, je jediným místem Atlantického oceánu, kde jsme mohli nalézt sladkou vodu.

Země je nablízku! Cítíme ji! Vítr nás k ní žene.

V té chvíli se vznáší hlas slečny Herbeyové k nebesům a my připojujeme své modlitby k její modlitbě.

André Letourneur spočívá v náručí svého otce na zádi voru, zatímco my na přídi pozorujeme obzor na západě... O hodinu později zvolal Robert Curtis: „Země!“ Zápisník, do kterého jsem zanášel tyto poznámky, je ukončen. Za několik hodin jsme byli zachráněni, což vypovím několika slovy.

Vor narazil k jedenácté hodině na Magouri - výběžek ostrova Marajo. Milosrdní rybáři nás přijali a posilnili a potom nás dopravili do Para, kde jsme byli objektem nejpříkladnější péče. Vor přistál na nultém stupni dvanácti minutách severní šířky. Byl tedy zahnán nejméně patnáct stupňů na jihozápad ode dne, kdy jsme opustili loď. Říkám „nejméně“, neboť je zřejmé, že jsme museli sestoupit mnohem jižněji.

Do ústí jihoamerického veletoku jsme dospěli tak, že vor uchvátil Golfský proud a donesl ho sem. Nebýt této okolnosti, byli bychom ztraceni.

Ze třiceti dvou lidí, kteří vstoupili na loď v Charlestonu, totiž devíti cestujících a dvaceti tří námořníků, zbylo pouze pět cestujících a šest námořníků - celkem jedenáct.

To jsou jediní zachránění z Chancelloru.

Protokol o zachránění byl sepsán brazilskými úřady.

Podepsáni byli: slečna Herbeyová, J. R. Kazallon, Letourneur - otec, André Letourneur, Falsten, člunař, Douglas, Burke, Flaypol, Sandon a - jako poslední - Robert Curtis, kapitán.

Musím připojit, že v Para nám byly skoro ihned poskytnuty prostředky, abychom se mohli navrátit do vlasti. Loď nás dopravila do Cayenne, kde jsme použili francouzské aspiwalské transatlantické linky, jejíž steamer Ville-de-Saint-Nazaire nás dopravil do Evropy.

A není přirozené, že nyní po všech společně zažitých útrapách, po všech nebezpečích, kterým jsme takřka zázrakem unikli, váže cestující Chancellora navzájem nerozlučné přátelství? Není jisté, že na sebe nikdy nezapomenou, ať jsou v jakýchkoliv okolnostech, ať je dělí vzdálenost nebo osud? Robert Curtis je a zůstane navždy přítelem těch, kteří byli jeho společníky v neštěstí.

Slečna Herbeyová se chtěla zříci světa a věnovat svůj život ošetřování těch, kteří trpí.

„Copak můj syn netrpí?...“ řekl jí pan Letoumeur.

Slečna Herbeyová nalezla v panu Letoumeurovi otce a v jeho synovi Andrém bratra. - Říkám bratra - neboť zakrátko tato statečná dívka nalezne v nové rodině štěstí, které si zaslouží a které jí zplna srdce přejeme!


XI.  KAPITOLA  Dne 24. ledna

 

 Kde jsme? Do které končiny Atlantického oceánu byl vor zahnán? Dvakrát jsem se tázal Roberta Curtise, a mohl mně odpovědět pouze neurčitě. Jelikož však stále zaznamenával směr proudů a větru, domnívá se, že jsme byli zaneseni k západu, tedy k pobřeží.

 Dnes se vítr úplně utišil. Avšak na povrchu moře se jeví široké vlnění, prozrazující, že kdesi na východě je moře rozbouřeno. Ona část oceánu je nepochybně vzrušena bouří. Vor se těžce zdvihá. Robert Curtis, Falsten a tesař se snaží se zbytkem svých sil, aby upevnili části, které hrozí rozpoutáním.

 Proč se namáhat. Vždyť se tato prkna konečně rozpadnou. Ať nás pohltí moře! K čemu s ním zápasit o svůj život!

 Skutečně, naše útrapy dosáhly nejvyššího stupně, který člověk může snést. Není možné, aby se ještě zvětšily. Horko je nesnesitelné. Jako by na nás nebe lilo rozpuštěné olovo. Pot se nám řine ze všech párů a tímto vypařováním se ještě zvětšuje naše žízeň. Ne, nemohu vylíčit, co zakouším! Scházejí mně slova k vyjádření nadlidských bolestí.

 I jediný způsob osvěžení, jehož jsme někdy mohli použít, je nám nyní znemožněn. Nikdo z nás ani nepomyslí, aby se vykoupal, neboť žraloci v hejnech obklopují náš vor.

 Dnes jsem se pokusil opatřit trochu vody vypařením vody mořské.

 Ale navzdory mé trpělivosti se mně podařilo sotva navlhčit kousek plátna. Mimo to je kotlík již velmi opotřeben a neodolá ohni. Prasknul a jsem nucen své práce zanechat.

 Inženýr Falsten je nyní téměř zdrcen a přežije nás snad o několik dní.

 Když pozdvihnu hlavu, již ho ani nevidím. Ulehl pod plachty nebo je snad už mrtev? Pouze statečný kapitán Curtis stojí na přídi a pátrá po obzoru! Když uvážím, že tento člověk... dosud doufá!

 Co se mně týká, ulehl jsem na zádi voru. Zde budu očekávat smrt.

 Čím dříve nastane, tím lépe.

 Kolik hodin takto uplynulo, nevím...

 Najednou zaslechnu výbuch smíchu. Někdo z nás nepochybně zešílel!

 Výbuchy smíchu se opakují! Nepozvednu ani hlavu. Málo mně na tom záleží. Přece však několik nesouvislých slov dolehlo až ke mně.

 „Louka, louka! Zelené stromy! Pod těmi stromy leží hostinec. Rychle! Pospěšte! Pálenku, gin, vodu, guineu za každou kapku! Zaplatím!

 Mám zlato, mám zlato!“ Ubohý pomatenče! Všechno zlato banky by ti nyní nezískalo ani krůpěj vody.

 Je to námořník Flaypol, který v záchvatu třeštění volá:

 „Země! Země je zde!“ To slovo by oživilo i mrtvého. S bolestným namáháním jsem se vzpřímil. Žádná země! Flaypol přechází po palubě a směje se. Zpívá, dává znamení k domnělému pobřeží. Zajisté mu chybí přímé vjemy, sluchové, zrakové i chuťové, ale úkaz nahrazuje pouze mozkový vjem.

 Mluví i se svými nepřítomnými přáteli. Vede je do svého hostince „U krále George“ v Cardiffu. Tam jim nabízí gin, whisky, vodu především vodu, vodu, kterou se spí jí. Zdá se mně, že se nachází v posledním stupni opilosti. Pod vlivem šílenství netrpí a jeho žízeň je uhašena. Ach, chtěl bych třeštit jako on!

 Zda skončí ubožák tak, jako skončil černoch Jynxtrop, který se vrhl do moře?

 Douglas, Falsten a člunař na to asi pomýšleli a jestli se chce Flaypol zabít, nenechají ho to udělat, aniž by „z toho měli užitek“! Hle, jak ho zvedají, jak ho sledují a střeží každý jeho pohyb. Jestli se chce Flaypol vrhnout do vody, tentokrát by o něho zápasili se žraloky!

 Nedošlo však k tomu. Ve své halucinaci dospěl Flaypol skutečně až k poslednímu stupni opilosti, jako by se opil likéry, které ve svém třeštění nabízel, upadnul jako beztvárná hmota a tvrdě usnul.

 

 Dne 25. ledna

 

 Noc z 24. na 25. ledna byla mlhavá a následkem jakéhosi přírodního úkazu nejteplejší, jakou si je možné představit. Mlha nás dusí. Domnívali byste se, že jediná jiskra stačí, aby se vzňala jako nějaká třaskavina.

 Vor nejen, že nepluje, ale ani se nepohne. Ptám se někdy, jestli vůbec ještě spočívá na vodě.

 Dnes v noci jsem se pokoušel spočítat, kolik je nás na palubě. Zdá se mně, že je nás ještě jedenáct, ale mohu jen těžko soustředit myšlenky, nutné ke stanovení počtu. Brzy mně vyjde deset, brzy dvanáct. Je nás myslím jedenáct od smrti Jynxtropa. Zítra jich bude pouze deset, já budu mrtev.

 Opravdu cítím, že už spěji ke konci svých útrap, neboť se mně ve vzpomínkách jeví celý můj život. Má vlast, moje rodina, přátelé, bylo mně popřáno, abych je naposledy ještě uviděl ve snu!

 K ránu jsem se probudil, jestli se ovšem může nazývat spánkem chorobná dřímota, do které jsem byl pohroužen. Bůh mně odpusť, ale pomýšlím vážně na to, učinit všemu konec! Tato myšlenka utkvěla v mém mozku. Pociťuji jakousi útěchu, když si říkám, že kdybych chtěl, tyto útrapy se skončí.

 Sdělil jsem své rozhodnutí Robertovi Curtisovi a mluvil s ním se zvláštní klidností ducha. Kapitán pouze přisvědčivě pokynul a potom řekl:

 „Já se nezabiji; znamenalo by to, že opouštím své místo. Jestli mne smrt nezasáhne před mými přáteli, zůstanu poslední na voru!“ Mlha stále trvá. Plujeme uprostřed šedého ovzduší. Není vidět ani povrch vody. Mlha vystupuje z moře jako husté mračno, cítíme však dobře, že nad ní září žhavé slunce, které brzy tyto veškeré výpary vsaje.

 K sedmé hodině se domnívám, že slyším křik ptáků nad svou hlavou.

 Robert Curtis, který je stále vzpřímen, dychtivě naslouchá tomuto křiku, který se ještě třikrát opakuje.

 Potřetí se přiblížím a zaslechnu kapitána, který si říká temným hlasem:

 „Ptáci!... Ale pak... nablízku by byla země!...“

 Robert Curtis tedy dosud doufá v zemi? Já v ni nevěřím! Pevniny již neexistují, ani ostrovy. Země je jen koule s tekutým povrchem, jako byla v druhém období své formace!

 Přece však očekávám zvednutí mlhy s jakousi netrpělivostí - ne snad, že bych doufal, že uvidím zemi, nýbrž že mě touto nesplnitelnou nadějí tíží nesmyslná myšlenka a spěchal jsem, abych se jí zbavil.

 Teprve k jedenácté hodině se začala mlha rozptylovat. Zatímco se její husté chomáče valí po hladině moře, vidím jejími hořejšími mezerami modro nebes. Žhavé paprsky pronikají mlhu a bodají nás jako kovové šípy, rozžhavené do běla. Avšak toto smršťování par se děje jen ve vyšších vrstvách a proto se dosud nemohu rozhlédnout po obzoru.

 Celou půlhodinu nás tyto chomáče mlhy obklopují a rozptylují se jen velmi zvolna, neboť se vítr úplně utišil.

 Robert Curtis, se opíralo zábradlí voru a snažil se proniknout opalizující záclonou mlh.

 Konečně slunce očistilo svým plným žárem hladinu moře, široký okruh se vyjasňuje, objeví se obzor...

 A obzor je takový, jaký byl stále po celých šest týdnů - souvislá kruhovitá čára, na níž se obloha dotýká vody!

 Robert Curtis se rozhlédl po obzoru a nepronesl ani slovo.

 Ach, upřímně ho lituji, neboť on jediný z nás nemá právo udělat všemu konec, kdy by chtěl. Já zemřu zítra a jestli mne smrt nestihne, půjdu jí vstříc. Co se týká mých druhů, nevím ani, jestli jsou ještě naživu, ale zdá se mně, že už uplynulo několik dní, co jsem je viděl naposled.

 Nastala noc. Nemohl jsem usnout ani na okamžik. Kolem druhé hodiny mně žízeň působila takové bolesti, že jsem se nemohl zdržet výkřiků. Copak nezažiji dříve než zemřu tu nejvyšší slast, abych uhasil oheň, hořící v mých prsou?

 Co když se napiji své vlastní krve v nedostatku cizí! Vím, že mně to nijak neprospěje, ale ošálím tím alespoň své bolesti!

 Sotva tato myšlenka prošla mou myslí, už jsem se ji chystal uskutečnit. Podařilo se mně otevřít svůj nožík. Má ruka je obnažena. Rychlým řezem rozetnu cévu. Krev teče jen po krůpějích a hasím žízeň tímto zřídlem svého života! Krev vtéká znovu do mého těla a konejší na okamžik mé hrozné útrapy; potom se zastaví, neboť již nemá více sil obíhat!

 Jak se mně zdá dlouho, než nastane zítřek.

 Za úsvitu jsou opět na obzoru nakupeny husté mlhy a zužují kruh, jehož středem je vor. Mlha je vřelá jako pára, která uniká z kotle.

 Dnes je můj poslední den.

 Dříve, než zemřu, rád bych stisknul ruku jednomu příteli. Robert Curtis je mně nablízku. Doplížím se až k němu a podávám mu ruku.

 Rozumí mně, ví, že je to „sbohem“, a zdá se, že mne chce poslední myšlenkou naděje zachránit! Je to zbytečné.

 Chtěl bych ještě jednou spatřit pány Letourneury, slečnu Herbeyovou... Netroufám si však!... Mladá dívka by mně mé rozhodnutí vyčetla z očí. Mluvila by o Bohu, o onom světě, který musíme očekávat.

 Očekávejte, já nemám více odvahy... Bůh mně odpusť!

 Vrátil jsem se na příď voru a po dlouhém úsilí se mně podařilo se postavit vedle stěžně. Naposledy přehlížím zrakem toto nelítostné moře, tento nepohnutý obzor. Kdyby se mně nyní objevila země, kdyby se nad vlnami vynořila plachta, považoval bych to za hříčku obraznosti...

 Avšak moře je pusté!

 Je deset hodin dopoledne. Nadešla chvíle, kdy všemu učiním konec.

 Žaludek se mně znovu bolestivě svírá hladem, palčivá žízeň rozrývá mé útroby s novou prudkostí. Pud sebezáchovy ve mně uhasnu! Za několik okamžiků přestanu trpět!... Bůh mě buď milostivý!

 V tom se ozval hlas. Poznávám hlas Douglase.

 Tesař stojí vedle Roberta Curtise a říká:

 „Kapitáne, musíme losovat.“ Zarazil jsem se ve chvíli, kdy jsem se chtěl vrhnout do moře. Proč?

 Nevím sám, avšak vrátil jsem se na záď voru.

 

 Dne 26. ledna

 

 Návrh byl učiněn. Všichni jej slyšeli a všichni mu rozuměli. Po několik dnů je utkvělou myšlenkou všech, ale nikdo se ji neodvážil pronést.

 Budeme losovat.

 Každý bude mít svůj díl z toho, kdo bude určen losem.

 Tedy, dobrá, budiž! Když mne určí los, nebudu litovat.

 Zdá se mně, že byla navržena výjimka ve prospěch slečny Herbeyové a André Letourneur, že ji navrhnu! Avšak mezi námořníky se ozvalo zlostné mručení. Je nás na palubě jedenáct, každý z nás má tedy desetkrát naději pro sebe, jednou proti sobě a navržená výjimka by tento poměr změnila. Slečna Herbeyová se podrobí společnému osudu.

 Je nyní půl jedenácté hodiny dopoledne. Člunař, jehož Douglasův návrh oživil, naléhá, aby se losování provedlo ihned. Má pravdu. Ostatně žádný z nás nelpí na životě. Kdo bude určen, předejde své druhy ve smrti pouze o několik dnů, dokonce snad jen o několik hodin.

 Víme to a žádný z nás se smrti nehrozí. Po čem toužíme je, abychom den nebo dva netrpěli hladem, abychom nebyli mučeni žízní a to se nám také vyplní.

 Nevím, jakým způsobem se jména nás všech ocitla na dně klobouku.

 Byl to nejspíše Falsten, který je napsal na list, vytržený ze svého zápisníku.

 Je zde jedenáct jmen. Bez rokování bylo přijato, aby bylo vylosované jméno obětí.

 Kdo provede losování? Nastalo jakési váhání.

 „Já!“ odpověděl jeden z nás.

 Obrátím se a poznávám pana Letourneura.

 Stojí zde shrben se vztaženou rukou, bílé vlasy mu spadají na vyhublé tváře a je hrozný svým klidem.

 Ach, ubohý otče! Rozumím! Vím, proč chceš vyvolávat jména! Tvoje otcovská obětavost sahá až tak daleko!

 „Jak je libo!“ praví člunař.

 Pan Letourneur vnoří ruku do klobouku. Vyjme lístek, rozvine ho a pronáší hlasitě jméno, které je na lístku napsáno a podá jej tomu, jehož jméno obsahuje.

 Je vylosováno první jméno, jméno námořníka Burkeho, jemuž se z úst vydral radostný výkřik.

 Druhý je Flaypol.

 Třetí člunař.

 Čtvrtý Falsten.

 Pátý Robert Curtis.

 Šestý Sandon.

 Více než polovina jmen již byla vyvolána. Mé jméno nebylo dosud vylosováno. Hledím si vypočítat, kolik naděje mně ještě zbývá: čtyři dobré proti jedné špatné.

 Od chvíle, kdy Burke vykřiknul, nebylo proneseno ani slovo.

 Pan Letourneur pokračuje ve své příšerné povinnosti.

 Sedmé jméno je slečna Herbeyová, avšak mladá dívka se ani nezachvěla.

 Osmé jméno je moje. Ano, moje.

 Deváté jméno:

 „Letourneur!“

 „Který?“ ptá se člunař.

 „André!“ odpovídá pan Letoumeur. Rozlehl se výkřik a André klesl v bezvědomí.

 „Nuže dále!“ zvolá tesař a rudne, neboť se jeho jméno nachází v klobouku samotné se jménem pana Letoumeura.

 Douglas pohlíží na svého soka jako na oběť, kterou chce roztrhat.

 Kdežto pan Letoumeur se téměř usmívá. Vloží ruku do klobouku, vyjme předposlední lístek, zvolna jej rozvine a aniž by zeslabil hlas, s pevností, jaké bych se u tohoto muže nikdy nenadál, pronáší jméno:

 „Douglas!“ Tesař je zachráněn. Hluboké oddechnutí se mu vydralo z prsou.

 Potom pan Letoumeur vyjmul poslední lístek a roztrhal jej, aniž by jej otevřel.

 Avšak kousek roztrhaného papíru zalétl do kouta voru. Nikdo to nezpozoroval. Doplížím se na tu stranu, zvednu papírek a v jeho rohu čtu: And...

 Pan Letoumeur se ke mně vrhl, vyrval mně prudce z rukou útržek papíru, zmačkal jej mezi prsty, vážně na mě pohlédl a hodil jej do moře.

 

 Pokračování dne 26. ledna

 

 Porozuměl jsem dobře. Otec se obětoval za syna a když neměl nic jiného, co by mu dal, dal mu svůj život.

 Avšak tito hladovci nechtějí déle čekat. Útroby se jim dvojnásobně svírají v přítomnosti oběti, která je jim určena. Pan Letoumeur pro ně není více člověkem. Neřekli dosud nic, ale jejich rty se svírají, zuby se vyceňují a jsou připraveny se zakousnout, trhat jako tesáky dravců se surovou žravostí zvířat. Chcete, aby se vrhli na svou oběť a roztrhali ji zaživa?

 Kdo by věřil, že se v tuto chvíli bude někdo dovolávat zbytku lidskosti, který tito lidé mohou ještě v sobě mít a kdo by po všem, co se stalo, věřil, že toto dovolávání bylo vyslyšeno? Ano, pouhé slovo je zastavilo ve chvíli, kdy se chystali vrhnout na pana Letoumeura. Člunař, chystající se vykonat úlohu řezníka, Douglas se širočinou v ruce, zůstali stát.

 Slečna Herbeyová k nim přistoupila, či spíše se připlížila a pravila:

 „Přátelé, nechtěli byste počkat ještě den? Pouze jediný den. Nedostihneme-li zítra zemi, nesetkáme-li se se žádnou lodí, ať se náš ubohý přítel stane vaší kořistí!...“

 Na ta slova se mé srdce zachvělo. Zdálo se mně, že mladá dívka mluví s prorockým přízvukem a že vyšší vnuknutí oživuje to ušlechtilé stvoření! Nesmírná naděje se vrací do mého srdce. Snad slečna Herbeyová viděla u pobřeží loď v jakémsi nadpřirozeném vidění, který rozvinuje Bůh před některými zraky. Ano, musíme počkat ještě den!

 Co znamená jediný den po všem, co jsme již vytrpěli?

 Robert Curtis je téhož mínění. Připojili jsme své prosby k prosbám slečny Herbeyové. Falsten mluví ve stejném smyslu. Žádáme své společníky, člunaře, Douglase, ostatní...

 Námořníci se zarazili a není slyšet ani jediné zareptání.

 Člunař odhodil širočinu a pravil temným hlasem:

 „Tedy zítra ráno!“ Tímto slovem bylo řečeno vše. Když se do zítřka na obzoru neobjeví země ani loď, bude strašlivá oběť vykonána.

 Každý se nyní navrátil na své místo a zbytkem sil potlačuje své bolesti. Námořníci se ukryli pod plachty. Nesnaží se ani pátrat po moři.

 Nezáleží jim na tom! Zítra se nají...

 Když opět nabyl André Letourneur vědomí, patřil jeho první pohled otci. Potom vidím, že počítá cestující na voru... Ani jeden nechybí. Na koho padnul los? Když André pozbyl vědomí, byla v klobouku pouze dvě jména, jméno tesařovo a jméno jeho otce! A pan Letourneur i Douglas jsou zde oba!

 Tu se přiblížila slečna Herbeyová a jednoduše mu řekla, že losování nebylo ukončeno.

 André Letourneur se dále netázal. Uchopil svého otce za ruku.

 Obličej pana Letourneura je klidný, skoro se usmívá. Vidí a chápe jen jedinou věc: že je zachráněn jeho syn. Obě tyto bytosti, tak těsně spolu sepjaté, usedly na zádi voru a tiše spolu hovoří.

 Avšak nevzpamatoval jsem se z prvního dojmu, kterým na mne působilo zakročení mladé dívky. Věřím, že nám pomůže božská prozřetelnost. Nevím, jakým způsobem mně tato myšlenka utkvěla v duši.

 Neodvážil bych se tvrdit, že se blížíme ke konci svých útrap a že je země nebo loď, vzdálená několik mil po větru, kdybych si tím nebyl příliš jistý. Nežasněte nad tím. Můj mozek je tak prázdný, že se v něm mění přeludy ve skutečnost.

 Sdělil jsem své předtuchy otci i synovi. André důvěřuje tak jako já.

 Ubohý mladík! Kdo ví, zda zítra!...

 Otec mně vážně naslouchá a dodává mně odvahy, abych důvěřoval.

 Doufá zajisté - alespoň to řekl - že se nebe smiluje nad těmi, kdo přežili Chancellor a zahrnuje svého syna něžnostmi, které jsou jeho poslední.

 Později, když jsem s ním byl sám, naklonil se pan Letourneur k mému uchu a pravil:

 „Odkazuji vám svého nešťastného syna. Ať se nikdy nedozví, že...“ Nedokončil větu a těžké slzy splynuly z jeho očí!

 Já jsem však plný naděje.

 Aniž bych se odvrátil, pozoruji moře a probíhám zrakem jeho celý obzor. Je pusté, to mne však neznepokojuje. Než nastane zítřek, bude oznámena plachta nebo země.

 Jako já, pozoruje moře i Robert Curtis. Slečna Herbeyová, Falsten, dokonce i člunař soustředili celý svůj život ve zraku.

 Přece však nastala noc, ale jsem přesvědčený, že se v této hluboké temnotě blíží nějaká loď, která bude oznámena, až se rozední.

 

 Dne 27. ledna

 

 Nezamhouřil jsem oči. Naslouchám nejmenšímu hluku, šplíchání moře, šumotu vln. Zpozoroval jsem, že kolem voru není ani jediný žralok. Vidím v tom šťastné znamení.

 Měsíc vyšel čtyřicet šest minut po půlnoci a ukazuje polovinu své desky, ale jeho nedostatečné světlo nedovoluje pozorovat moře v širším okruhu. Kolikrát jsem se domníval, že na několik provazců od nás spatřuji tu vytouženou plachtu.

 Jitro nadešlo... Slunce vychází nad pustým mořem!

 Hrozný okamžik se přiblížil. Tu cítím, jak se veškeré mé včerejší naděje poznenáhlu rozplývají. Loď se neobjevuje. Země rovněž ne.

 Vracím se do skutečnosti a vzpomínám, že se blíží hodina, kdy má být vykonána ohavná poprava!

 Neodvažuji se pohlédnout na oběť a když se jeho odevzdané oči upřou na mne, sklopím zrak.

 Nevýslovný děs mně svírá prsa. Hlava se mi točí, jako bych byl opilý.

 Je šest hodin ráno. Nevěřím již na pomoc Prozřetelnosti. Mé srdce bije sto údery za minutu a úzkostí mně vyvstal pot na celém těle.

 Člunař a Robert Curtis stojí opřeni o stěžeň a nepřestávají pátrat po oceánu. Na člunaře je hrozný pohled. Je patrné, že hodinu neurychlí, ale také že ji nepromešká. Jaké pocity zmítají kapitánem, nelze uhodnout. Jeho tvář je bledá a zdá se, že jeho život je pouze v očích.

 Co se týká námořníků, vláčejí se po voru a jejich žhavé oči pohlcují svou oběť!

 Nemohu vydržet na místě a plížím se až na příď voru.

 Člunař je stále vztyčen a pátrá po obzoru.

 „Konečně!“ zvolal.

 Vyskočil jsem při tom slovu.

 Člunař, Douglas, Flaypol, Burke a Sandon postupují k zádi. Tesař křečovitě tiskne svoji širočinu!

 Slečna Herbeyová nemůže zadržet výkřik.

 André se náhle vztyčil.

 „Můj otec?“ zvolal stísněným hlasem.

 „Byl jsem určen losem...“ odpověděl pan Letoumeur.

 André se chopil otce a objal ho pažemi.

 „Nikdy!“ vzkřikl divoce. „Zabte spíše mne! Zabte mne! Já jsem hodil Hobbartovu mrtvolu do moře! Mne musíte zabít!“ Nešťastník!

 Jeho slova zdvojnásobila zuřivost námořníků. Douglas k němu přistoupil, vyrval ho z náručí pana Letoumeura a pravil:

 „Žádné okolky!“ André upadnul naznak a dva námořníci ho sevřeli tak pevně, že se nemohl ani hnout.

 Burke a Flaypol v téže chvíli uchopili svoji oběť a vlekli ji na příď voru.

 Tento hrozný výjev se udál rychleji, než jsem jej popsal. Děs mne upoutal na místo! Chtěl jsem se vrhnout mezi pana Letoumeura a námořníky, ale nemohl jsem!

 V té chvíli je pan Letoumeur vztyčen. Odstrčil námořníky, kteří z něho strhali část oděvu. Jeho paže jsou obnaženy.

 „Okamžik,“ pravil hlasem, z něhož vyciťuji nezkrotnou energii, „okamžik! Nemám v úmyslu, vás připravit o to, co vám náleží! Avšak předpokládám, že mne dnes nesníte celého!“ Námořníci se zarazili, hleděli na něho a užasle poslouchali.

 Pan Letoumeur pokračoval:

 „Je vás deset! Nestačily by vám mé dvě paže? Uřízněte je a zítra budete mít zbytek!...“ A pan Letoumeur podává své obnažené paže...

 „Dobrá!“ zvolal hrozným hlasem tesař Douglas.

 A rychle jako blesk zdvihnul širočinu...

 Robert Curtis se na to déle nemohl dívat. Já rovněž ne. Dokud budeme naživu, nepřipustíme toto krveprolití. Kapitán se vrhnul mezi námořníky, aby jim vyrval jejich oběť. Spěchám mezi potýkající se..., ale když jsem dospěl na příď voru, strčil do mne prudce jeden z námořníků a skácel jsem se do moře...

 Zavřu ústa a chci zemřít udušením!... Ale nutnost vdechování je silnější, než má vůle. Mé rty se otevřely a několik doušků vody mi vniklo do úst...

 Věčný Bože! Tato voda je sladká!

 

 Pokračování 27. ledna

 

 Pil jsem, pil! Byl jsem jako znovuzrozen! Ihned se do mne vrátil život! Již jsem nežádal smrt!

 Volám. Zaslechli můj křik. Robert Curtis se objeví na kraji paluby a hodí mně lano, které má ruka uchopila. Přitáhnu se a vyškrábu se opět na vor.

 První má slova jsou tato:

 „Sladká voda!“

 „Sladká voda!“ vzkřikne Robert Curtis.

 „Země je nablízku!“ Je nejvyšší čas! Mučivý skutek nebyl ještě spáchán! Oběť nebyla dosud zabita! Robert Curtis a André zápasili s lidojedy a v okamžiku, kdy podléhali, zaslechli můj hlas!

 Zápas náhle přestal. Opakuji slova: „Sladká voda!“, naklonil jsem se z voru a hltavě pil plnými doušky!

 Slečna Herbeyová následuje jako první můj příklad. Robert Curtis, Falsten a ostatní se vrhli k tomuto zřídlu života. Všichni dělají totéž.

 Divoké šelmy pojednou zvedají ruce k nebi. Někteří námořníci se křižují a volají „zázrak!“ Všichni klečí na kraji voru a s nadšením pijí.

 Zuřivost ustoupila nadšení!

 André a jeho otec nás následovali naposledy.

 „Kde se však nacházíme?“ zvolal jsem.

 „Nejméně dvacet mil od země!“ odpověděl Robert Curtis.

 Zraky se obrátily na něho. Zbláznil se kapitán? Na obzoru není vidět zemi a vor je stále středem vodního okruhu!

 A voda je přece jen sladká! Čím to je? Na tom nezáleží! Smysly nás neklamaly a naše žízeň je uhašena.

 „Ano, zemi není vidět, ale je v tomto směru,“ pravil kapitán a vztáhl ruku k západu.

 „Která země?“ táže se člunař.

 „Americká pevnina, země, kterou protéká veletok Amazonka, jediná řeka, jejíž proud je dost silný, že vybíhá do oceánu na dvacet mil od jejího vyústění!“

 

 Pokračování 27. ledna

 

 Robert Curtis měl zřejmě pravdu. Ústí Amazonky, jejíž vydatnost obnáší asi dvě stě čtyřicet tisíc čtverečních metrů za hodinu, je jediným místem Atlantického oceánu, kde jsme mohli nalézt sladkou vodu.

 Země je nablízku! Cítíme ji! Vítr nás k ní žene.

 V té chvíli se vznáší hlas slečny Herbeyové k nebesům a my připojujeme své modlitby k její modlitbě.

 André Letourneur spočívá v náručí svého otce na zádi voru, zatímco my na přídi pozorujeme obzor na západě...

 O hodinu později zvolal Robert Curtis: „Země!“

 

 Zápisník, do kterého jsem zanášel tyto poznámky, je ukončen. Za několik hodin jsme byli zachráněni, což vypovím několika slovy.

 Vor narazil k jedenácté hodině na Magouri - výběžek ostrova Marajo. Milosrdní rybáři nás přijali a posilnili a potom nás dopravili do Para, kde jsme byli objektem nejpříkladnější péče. Vor přistál na nultém stupni dvanácti minutách severní šířky. Byl tedy zahnán nejméně patnáct stupňů na jihozápad ode dne, kdy jsme opustili loď. Říkám „nejméně“, neboť je zřejmé, že jsme museli sestoupit mnohem jižněji.

 Do ústí jihoamerického veletoku jsme dospěli tak, že vor uchvátil Golfský proud a donesl ho sem. Nebýt této okolnosti, byli bychom ztraceni.

 Ze třiceti dvou lidí, kteří vstoupili na loď v Charlestonu, totiž devíti cestujících a dvaceti tří námořníků, zbylo pouze pět cestujících a šest námořníků - celkem jedenáct.

 To jsou jediní zachránění z Chancelloru.

 Protokol o zachránění byl sepsán brazilskými úřady.

 Podepsáni byli: slečna Herbeyová, J. R. Kazallon, Letourneur - otec, André Letourneur, Falsten, člunař, Douglas, Burke, Flaypol, Sandon a - jako poslední - Robert Curtis, kapitán.

 Musím připojit, že v Para nám byly skoro ihned poskytnuty prostředky, abychom se mohli navrátit do vlasti. Loď nás dopravila do Cayenne, kde jsme použili francouzské aspiwalské transatlantické linky, jejíž steamer Ville-de-Saint-Nazaire nás dopravil do Evropy.

 A není přirozené, že nyní po všech společně zažitých útrapách, po všech nebezpečích, kterým jsme takřka zázrakem unikli, váže cestující Chancellora navzájem nerozlučné přátelství? Není jisté, že na sebe nikdy nezapomenou, ať jsou v jakýchkoliv okolnostech, ať je dělí vzdálenost nebo osud? Robert Curtis je a zůstane navždy přítelem těch, kteří byli jeho společníky v neštěstí.

 Slečna Herbeyová se chtěla zříci světa a věnovat svůj život ošetřování těch, kteří trpí.

 „Copak můj syn netrpí?...“ řekl jí pan Letoumeur.

 Slečna Herbeyová nalezla v panu Letoumeurovi otce a v jeho synovi Andrém bratra. - Říkám bratra - neboť zakrátko tato statečná dívka nalezne v nové rodině štěstí, které si zaslouží a které jí zplna srdce přejeme!