X. KAPITOLA Dne 17. ledna Když byla na okamžik utišena žízeň, zachvátil nás přirozeně s ještě větší prudkostí hlad. Není žádný prostředek, zmocnit se bez udice a bez návnady jednoho ze žraloků, hemžících se kolem voru?
Není, než vrhnout se do moře a napadnout nestvůry ranami nožem v jejich vlastním živlu, jak to dělají indičtí lovci perel. Robert Curtis to chtěl udělat. Zadrželi jsme ho od toho rozhodnutí. Žraloků je příliš mnoho a znamenalo by to jistou smrt, která by nikomu neprospěla.
Připomínám, že když se nám někdy podaří utišit žízeň buď koupáním nebo žvýkáním kovového předmětu, není tomu tak s hladem a ničím nelze nahradit výživnou látku. Ostatně voda může být vždy poskytnuta přírodním úkazem - například deštěm. Netřeba se tedy nikdy vzdát úplné naděje na pití, ale naděje na získání potravy není naprosto žádná.
Nuže, došlo až k tomu. Abych nezamlčel nic, někteří z mých přátel na sebe žádostivě hledí. Kdo pochopí, po jakém svahu klesají naše myšlenky, k jakým až divokostem mohou útrapy dohnat mozek, pokoušený jedinou myšlenkou!
Když přešly mraky, které nám poskytly půlhodinový déšť, obloha se opět vyjasnila. Vítr na chvíli zesílil, brzy však ustal a plachta ochable visí podél stěžně. Ostatně ani nežádáme, aby námi vítr pohyboval. Kde se vor asi nachází? Do kterého bodu Atlantického oceánu nás větry a proudy zahnaly? Nikdo nemůže říci ani si přát, aby vál vítr z východu spíš než ze severu nebo z jihu! Žádáme na větru jedinou věc, totiž aby osvěžil naše prsa, aby přinesl trochu par do suchého vzduchu, který nás mučí, aby konečně zmírnil žhoucí vedro, které na nás lije slunce, planoucí v zenitu.
Nastal večer a noc bude temná až do půlnoci, kdy vyjde měsíc, který vstupuje do své poslední čtvrti. Souhvězdí, poněkud zamlžená, nezáří třpytivým svitem, který osvětluje chladné noci.
V jakémsi třeštění vlivem krutého hladu, který se na sklonku dne obyčejně zdvojnásobuje, jsem se položil na plachty rozhozené na pravém boku voru a naklonil jsem se nad vodní hladinu, abych vdechoval její chlad!
Kdo z mých druhů, kteří ulehli na svých obvyklých místech, nalezne zapomenutí svých útrap? Snad ani jeden. Má hlava je jako prázdná a svírají mne mučivé myšlenky.
Přece se mne však zmocnila chorobná dřímota, která není ani bděním, ani spánkem. Nevím, jak jsem se nacházel ve stavu takového úplného vysílení. Vzpomínám si jen tolik, že mne z něho pojednou vyrušil zvláštní pocit.
Nevím, zda sním, ale mého čichu se dotknula vůně, kterou jsem zpočátku nedovedl rozeznat. Jeto neurčitý výpar, který ke mně chvílemi zanáší slabý větřík. Mé nosní dírky se rozšiřují a nadechují. Již chci volat: „Jaká je to vůně?...“ Ale jakýsi instinkt mne zadržel, a vzpomínám, jako vzpomínáme na zapomenuté slovo nebo jméno.
„Ale vždyť to je vůně vařeného masa!“ Říkám najednou jako člověk, který si vzpomenul.
Nejživější žádostivost mne přesvědčuje, že se mé smysly nemohou mýlit a přece, na tomto voru... Vzchopím se na kolena, nadechuji znovu a - promiňte mi ten výraz - čenichám vzduch kolem!... Jsem tedy po větru od předmětu, který působí vůni a následovně se tento předmět nachází na přídi voru.
Opustil jsem své místo a plížil se jako zvíře, řídil se čichem jako slídící ohař. Brzy jsem stopu ztratil, buď že jsem se vzdálil od cíle, nebo že větřík ulehl, brzy jsem opět ucítil výpar, který se jevil s novou zřejmostí.
Konečně jsem našel stopu, jsem na ní a cítím, že se blížím přímo k předmětu.
V tu chvíli jsem dorazil do kouta pravého boku na přídi voru a rozeznávám podle vůně, že je to uzená slanina. Nemýlím se. Jazyk se mně chvěje dychtivostí!
Zbývá mně než vniknout pod široký záhyb plachty. Nikdo mne nevidí, nikdo mne neslyší. Plížím se po kolenou a po loktech. Natáhnu ruku. Moje ruka uchopí předmět, zabalený do kusu papíru. Rychle ho vytáhnu a pohlédnu na něho ve světle měsíce, který v té chvíli vychází nad obzor.
Není to klam. Držím v ruce kousek slaniny, sotva čtvrt libry, stačí však, aby na den uklidnila moji trýzeň. Nesu ji k ústům a... Kdosi mne uchopil za ruku. Obrátím se a sotva potlačím výkřik.
Poznávám kuchaře Hobbarta.
Vše je mně jasné, i zvláštní Hobbartův stav, jeho zdraví, které bylo poměrně nejlepší, i jeho pokrytecké nářky. Ve chvíli ztroskotání se mu podařilo zachránit nějaké zásoby, ukryl je a živil se jimi, kdežto my jsme umírali hlady. Ach, ten lotr!
Avšak ne! Hobbart jednal dobře. Shledávám, že je to člověk opatrný, chytrý a jestli uschoval nějakou potravu bez vědomí všech, tím lépe pro něho... a pro mne.
Hobbart ale tomu tak nerozumí. U chopil mou ruku a snažil se mně vyrvat kousek slaniny, aniž by však promluvil; nechce vzbudit pozornost svých společníků.
Mám tutéž příčinu jako on, abych mlčel. Není třeba, aby všichni ostatní mně přišli tuto kořist vyrvat! Zápasím tedy tiše, avšak s tím větší zuřivostí, když zaslechnu, že Hobbart praví mezi zuby: „Můj poslední kousek, poslední sousto!“ Jeho poslední sousto! Musím je mít za každou cenu, chci je, dostanu je! Uchopím svého protivníka za hrdlo, chroptí mně pod rukou a brzy klesne bez pohnutí!
Já drtím kousek slaniny mezi svými zuby a držím Hobbarta přitisknutého k zemi... Potom námořníka pustím, znovu se odplížím a vracím se na své místo na zádi. Nikdo mne neviděl. Jedl jsem!
Dne 18. ledna Očekávám den se zvláštní úzkostí! Co Hobbart řekne? Zdá se mně, že má právo mne udat! Avšak ne, to je nesmysl. Kdybych vyprávěl, co se stalo, když řeknu, jak Hobbart žil, kdežto my umírali hlady, jak se bez našeho vědomí živil a my ne, jeho kamarádi by ho bez milosti ubili.
Ale navzdory tomu bych byl rád, kdyby se už rozednilo.
Hlad byl ve mně na chvíli ukojen, ačkoliv bylo kousek slaniny pramálo - sousto, „poslední“ sousto, jak pravil ubožák. Přece však již netrpím - a říkám to z hloubi srdce - vyčítám si, že jsem se o ten kousek slaniny nerozdělil se svými přáteli. Měl jsem pamatovat na slečnu Herbeyovou, Andrého, jeho otce... a já myslel jenom na sebe!
Zatím stoupá měsíc na obloze a brzy se objevují první zásvity dne.
Rychle se rozednívá, neboť jsme v nízkých zeměpisných šířkách, které neznají ani úsvit, ani soumrak.
Nezamhouřil jsem oči. Od prvního úsvitu se mně zdá, že vidím uprostřed stěžně se houpat beztvárnou hmotu.
Jaký je to předmět? Nemohu jej odtud rozeznat a tak jsem zůstal ležet na hromadě plachet.
Konečně se však první paprsky slunce dotkly moře a brzy jsem rozeznal tělo, které bylo uvázáno na konci lana a klátilo se podle pohybů voru.
Neodolatelná předtucha mne přitahuje k tomu tělu, přistoupím k patě stěžně... Je to tělo oběšence. Tímto oběšencem je kuchař Hobbart! Nešťastník a já, ano já jsem ho dohnal k sebevraždě.
Z úst mně unikl výkřik hrůzy. Přátelé se vzchopí, spatří tělo a přiběhnou... Ne však proto, aby se přesvědčili, zda v něm snad ještě nezůstala jiskra života!... Ostatně je Hobbart dávno mrtev a jeho mrtvola je již ztuhlá.
Lano je okamžitě přeříznuto. Člunař, Douglas, Jynxtrop, Falsten a jiní jsou zde, a sklánějí se nad mrtvolou... Ne, neviděl jsem! Nechtěl jsem vidět! Nebral jsem podíl na této děsné hostině! Ani slečna Herbeyová, ani André Letourneur, ani jeho otec nechtěli za tuto cenu získat úlevy svému utrpení!
Jestli snad také Robert Curtis, nevím... Neodvážil jsem se ho na nic zeptat.
Co se týká ostatních, člunaře, Douglase, Falstena, námořníků! Oh, lidé se promění v dravou zvěř... Je to strašné!
Páni Letourneurové, slečna Herbeyová a já jsme se ukryli do stanu, nechtěli jsme již vůbec nic vidět! Bylo až příliš toho, co jsme jenom slyšeli!
André Letourneur se chtěl vrhnout na tyto lidojedy a vyrvat jim tato hrozná sousta. Musel jsem s ním zápasit, abych ho udržel.
A přece to bylo jejich právo, těchto nešťastníků! Hobbart byl mrtev!
Nezabili ho! A jak kdysi řekl člunař, je „lépe sníst mrtvého než živého!“ Kdo nyní ví, zda tento výjev není předehrou nějakého hnusného dramatu, při kterém se vor potřísní krví?
Uvedl jsem všechny tyto námitky André Letourneurovi, ale nemohl jsem rozptýlit hrůzu, která u něho dosáhla vrcholu!
A co když uvážíme toto: my zemřeme hlady a osm našich společníků snad této smrti unikne!
Hobbart, díky zásobám, které ukryl, byl mnohem zdravější než my.
Žádná ústrojná nemoc se jeho tkání nedotkla. Jeho život byl ukončen v plném zdraví násilným způsobem!...
Avšak k jak hrozným úvahám se dává můj rozum vést. Vzbuzují u mne tito lidojedi spíše závist, než hrůzu?
V tu chvíli jeden z nich pozvedl hlas. Je to tesař Douglas.
Říká, že dá vypařit mořskou vodu na slunci, aby z ní získal sůl a pravil: „A co nám zbude, nasolíme.“ „Ovšem,“ odpověděl člunař. To je vše. Beze vší pochybnosti byl tesařův návrh přijat, neboť jsem již nezaslechl nic. Hluboké ticho zavládlo na palubě voru, a z toho jsem usoudil, že moji přátelé usnuli.
Již nehladovějí.
Dne 19. ledna Po celý den totéž nebe, tatáž teplota. Nadešla noc, aniž by přinesla jakékoliv změny ovzduší. Nemohl jsem usnout ani na několik hodin.
K ránu jsem pak na palubě zaslechl zlostný křik. Páni Letourneurové, slečna Herbeyová, kteří jsou se mnou ve stanu, se vzchopili. Odhrnu plachtu a pozoruji, co se stalo.
Člunař, Douglas a ostatní námořníci jsou hrozně rozzuřeni. Robert Curtis sedící na zádi povstal a když se dozvěděl, co vzbudilo jejich hněv, pokouší se je utišit.
„Ne, nikoliv, dozvíme se, kdo to udělal!“ říká Douglas a vrhá kolem sebe divoké pohledy.
„Ovšem,“ souhlasí člunař, „na voru je zloděj, neboť vše, co nám zbylo, zmizelo.“ „Já to nejsem! - Já také ne!“ odpovídali námořníci kolem.
Vidím, jak ubožáci slídí po všech koutech, nadzvedají plachty, přemísťují ráhna. Jejich zlost vzrůstá, když vidí, že je všechno jejich pátrání bezvýsledné.
Člunař ke mně přistoupil a pravil: „Vy znáte toho zloděje?“ „Nevím, co tím míníte,“ odpověděl jsem. Douglas a několik jiných námořníků se přiblížilo.
„Propátrali jsme celý vor,“ pravil Douglas. „Zbývá pouze prohledat stan...“ „Nikdo z nás stan neopustil, Douglasi!“ „Uvidíme!“ „Ne! Nechte ty, kteří umírají hlady.“ „Pane Kazallone,“ pravil člunař, který se snažil ovládat, „neobviňujeme vás... Kdyby si kdokoliv z vás vzal podíl, který včera nechtěl, byl by v právu. Ale zmizelo všechno, rozumíte, všechno!“ „Prohledejte stan!“ vzkřikl Sandon. Námořníci přistoupili. Nemohu odolat nešťastníkům, zaslepeným zlostí. Zmocnila se mně strašná obava. Jestli byl pan Letourneur dohnán k tomu, aby vzal, ne pro sebe, nýbrž pro syna... Jestli to udělal, bude těmito zuřivci rozsápán!
Pohlédnu na Roberta Curtise, jako bych ho žádal o ochranu. Robert Curtis zaujal místo vedle mne. Obě ruce má pohroužené v kapsách, ale tuším, že jsou ozbrojené.
Vyzváním člunaře museli slečna Herbeyová a páni Letourneurové opustit stan, který byl prohledán až do svých nejtajnějších koutků naštěstí bezvýsledně.
Je zřejmé, jelikož Hobbartovy tělesné pozůstatky zmizely, že byly vhozeny do moře.
Člunař, tesař i námořníci byli zachváceni nejhroznějším zoufalstvím.
Kdo však to udělal? Hledím na slečnu Herbeyovou, na pana Letourneura. Jejich zrak mně odpovídá, že oni to nejsou.
Mé oči spočinuly na Andrém, který v té chvíli odvrátil hlavu.
Nešťastný mladík! Je to on! Chápe následky tohoto skutku?
Od 20. do 22. ledna Po následující dny ti, kdo brali podíl na děsné hostině dne 18. ledna, trpěli méně, protože byli syti a napojeni. Lze však popsat, co zakoušíme my: slečna Herbeyová, André Letourneur, jeho otec a já? Nelitujeme, že ty zbytky zmizely? Jestli pak odoláme, zemře někdo z nás?...
Člunař, Douglas a ostatní byli brzy opět trýzněni hladem a hleděli na nás těkavými zraky. Domnívají se tedy, že budeme jejich bezpečnou obětí?
Skutečně, čím trpíme nejvíce, není hlad, nýbrž žízeň. Ano, není mezi námi jeden, který by váhal mezi několika krůpějemi vody a několika drobty sucharu. To vždycky tvrdili trosečníci, kteří se nacházeli v okolnostech, v nichž se nacházíme my a je to pravda. Trpí se více žízní, než hlady a také se rychleji umírá.
A k tomu děsná muka, vidět kolem sebe spousty mořské vody, která se zraku zdá tak podobná sladké vodě! Několikrát jsem zkoušel pozřít několik kapek, ale vzbudila ve mně nepřekonatelný hnus a žízeň mnohem palčivější než dříve.
Ah, to je přespříliš! Je tomu již čtyřicet dva dny, co jsme opustili loď?
Kdo z nás může mít ještě naději? Nejsme odsouzeni zemřít jeden po druhém a to nejhorší smrtí?
Cítím, že jakási mlha zahaluje můj mozek. Jakoby se o mne pokoušelo třeštění. Zápasím, abych si zachoval vědomí, které ztrácím. Děsím se toho třeštění. K čemu mne dožene? Budu dost silný, abych znovu získal rozum?...
Vzpamatoval jsem se - po kolika hodinách nevím. Moje čelo bylo pokryto obklady, navlažovanými mořskou vodou, díky péči slečny Herbeyové, cítím však, že budu žít jen krátkou dobu!
Dne 22. ledna byl strašný výjev. Černoch Jynxtrop, zachvácen návalem zuřivého šílenství, pobíhá po voru a vyráží děsný řev. Robert Curtis se ho snaží upokojit, ale bezvýsledně. Vrhá se na nás, aby nás rozsápal. Musíme se proti útokům této dravé šelmy bránit. Jynxtrop uchopil sochor a je obtížné, jeho rány odrážet.
Najednou však následkem obratu, vysvětlitelného pouze záchvatem šílenství, se jeho zběsilost obrátila proti němu samotnému. Rozedírá se zuby a nehty, stříká nám krví do obličeje a křičí: „Pijte! Pijte!“ Takto sebou zmítá po několik minut, potom zamíří na příď voru a stále křičí: „Pijte! Pijte!“ Najednou se vymrští a zaslechnu, jak jeho tělo dopadlo do moře.
Člunař, Falsten a Douglas se vrhnuli na příď voru, aby tělo vylovili, ale vidí pouze širokou červenou skvrnu, uprostřed níž se rvou obrovští žraloci!
Dne 22. a 23. ledna Je nás na palubě nyní pouze jedenáct, a zdá se mně nepochopitelné, že nyní každý den neznamená nové oběti. Konec tohoto dramatu, i když je jakýkoliv, se blíží. Než uplyne osm dní, dosáhneme buď země, nebo nás trosečníky zachrání nějaká loď. Jestli ne, zahyne i poslední z těch, kdo přežili Chancellor.
Dne 23. ledna se změnila tvářnost oblohy. Vítr značně zesílil. V noci vál ze severovýchodu. Plachta voru se vzdouvá a dost zřejmá brázda za vorem znamená, že se značně rychle pohybuje. Kapitán odhaduje rychlost na tři míle za hodinu.
Robert Curtis a inženýr Falsten jsou z nás zajisté nejstatnější. Ačkoliv jsou neobyčejně vyhublí, snášejí toto strádání překvapujícím způsobem. Nedovedu vylíčit, do jaké míry zhubla ubohá slečna Herbeyová.
Je to jen duše, avšak duše dosud statečná a zdá se, že se její veškerý život uchýlil do očí, které neobyčejně září. Žije už v nebi a ne na zemi!
Avšak muž dříve plný energie, člunař, je nyní úplně zdrcen. Nelze ho již poznat. Hlavu skleslou na prsa, dlouhé kostnaté ruce natažené přes kolena, zašpičatělé kolenní číšky vystupují z obnošených spodků, sedí nepohnutě v rohu voru, aniž by kdy pozdvihnul oči. Na rozdíl od slečny Herbeyové žije pouze tělem a jeho nehybnost je taková, že se někdy domnívám, že přestal žít.
Ani slovo, dokonce ani zaúpění na voru. Naprosté ticho. Nevyměníme ani deset slov za den. Ostatně těch několik slov, které by náš jazyk a naše rty, opuchlé a ztvrdlé mohly pronést, by bylo naprosto nesrozumitelných. Vor nese již pouze vyzáblé kostlivce bez krve, kteří nemají na sobě nic lidského!
