×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Chancellor - Jules Verne, VIII. KAPITOLA

VIII. KAPITOLA 22. prosince Konečně nastal den a slunce se objevilo mezi posledními mračny, které bouře zanechala. Zápas živlů trval jen několik hodin, ale byl hrozný, vzduch a voda na sebe narážely s nevídanou silou.

Mohl jsem vylíčit jen hlavní události, bezvědomí, které následovalo po mém nárazu, mně nedovolilo pozorovat konec bouře. Vím jen, že brzy po oné prudké vlně se vichr utišil vlivem prudkého deště, a že elektrické napětí ovzduší se zmenšilo. Bouře se tedy neprodloužila přes noc. Avšak jaké škody nás stihly v tom krátkém čase, jaké nenahraditelné ztráty, a jaké útrapy nás následkem toho očekávají! Nemohli jsme zachovat ani kapku vody z přívalu deště!

Nabyl jsem opět vědomí díky péči pánů Letoumeurů a slečny Herbeyové, ale Robertu Curtisovi musím děkovat za to, že jsem nebyl smeten druhou vlnou.

Jedním z námořníků, kteří v bouři zahynuli, je Austin, osmadvacetiletý mladík, dobrý člověk, přičinlivý a statečný. Druhým je starý Irčan O'Ready, který přežil tolik ztroskotání! Je nás na voru pouze šestnáct, čímž je řečeno, že právě polovina těch, kdo vstoupili na Chancellor, již zahynula!

Kolik nám nyní zbývá potravy?

Robert Curtis chtěl zjistit přesné množství zásob. Z čeho se skládají a jak dlouho vydrží?

Voda nám dosud nechybí, neboť jí zbývá na dně roztříštěné bečky asi čtrnáct gallonů (65 litrů), a druhá bečka je neporušená. Ale sud obsahující sušené maso a sud s rybami, které jsme chytili, byly oba smeteny a nezbylo z té zásoby naprosto nic. Množství sucharů, které byly moři vyrvány, odhaduje Robert Curtis na šedesát liber.

Šedesát liber sucharů pro šestnáct, to znamená osm dní potravy po půl libře na osobu.

Robert Curtis nám oznámil celou situaci, což bylo tiše vyslechnuto.

Za mlčení uplynul také tento den 22. prosinec. Každý se obírá svými myšlenkami, ale je zřejmé, že tytéž myšlenky se rodí v duši všech. Zdá se mně, že hledíme na sebe různými pohledy, a že příšera hladu se již zjevuje. Dosud jsme nebyli úplně zbaveni vody a jídla. Nyní však bude dávka vody nevyhnutelně zmenšena a co se týče dávky sucharů...!

Ve chvíli, kdy jsem se přiblížil ke skupině námořníků rozložených na přídi, zaslechl jsem Flaypola, který říká ironickým hlasem: „Ti co mají zemřít, by udělali lépe, kdyby zemřeli hned.“ „Ano,“ odpověděl Owen, „alespoň by zanechali svůj podíl druhým!“ Den uplynul za všeobecné sklíčenosti. Každý obdržel svoji pravidelnou půl libru sucharů. Někteří ji pozřeli ihned s jakousi zuřivostí, jiní s ní opatrně šetří. Zdá se mně, že inženýr Falsten rozdělil svoji porci na tolik dílů, kolikrát denně je zvyklý jíst.

Zůstane-li někdo z nás naživu, bude to Falsten.

Od 23. do 30. prosince Po bouři vane vítr ze severovýchodu a udržuje se ve značné síle. Hledíme ho využít, protože nás přibližuje k zemi. Stěžeň je péčí Douglase znovu opravený a řádně upevněn, plachta opět vytažena na špici, a vor pluje po větru rychlostí dvou až půl třetí míle za hodinu.

Také veslo bylo znovu opraveno z tyče a širokého prkna. Nepůsobí příliš dobře, ale při rychlosti, kterou vítr dodává voru, není třeba přílišné námahy k zachování směru plavby.

Podlaha byla rovněž opravena klíny a lany, kterými byla stáhnuta rozestouplá prkna. Roubení levého boku odervané vlnami bylo obnoveno a chrání nás proti útokům moře. Zkrátka, bylo učiněno vše, aby se upevnilo toto spojení prken a ráhen, avšak největší nebezpečí nespočívá zde.

S jasným nebem se vrátilo tropické vedro, jímž jsme tolik trpěli v předchozích dnech. Dnes je naštěstí zmírněno větrem. Když byl stan na zádi voru znovu upraven, hledali jsme v něm střídavě útulek.

Avšak začali jsme vážně pociťovat nedostatečnou výživu. Zřejmě trpíme hladem. Tváře jsou vpadlé, obličeje zúžené. U většiny z nás je přímo zasažena ústřední nervová soustava, a svírání žaludku vyvolává bolestné pocity. Kdybychom k utišení hladu, k jeho uspání, měli nějaká narkotika, opium nebo tabák, byl by snad snesitelnější! Avšak ne, všechno nám chybí!

Jediný z nás uniká této naléhavé potřebě, totiž poručík Walter, obětí prudké horečky, která ho „živí“; je však mučen strašnou žízní. Slečna Herbeyová, která spotřebovala část své dávky vody pro nemocného, obdržela od kapitána vodu dodatečně; každé čtvrt hodiny svlažuje poručíkovy rty. Walter může sotva pronést slova, a děkuje pohledem milosrdné dívce. Ubohý mladík je ztracen, ani nejpečlivější ošetřování ho nezachrání. Nebude alespoň déle trpět!

Ostatně se mně zdá, že si je dnes vědom svého stavu, neboť mne volá posunkem. Usedl jsem vedle něho. Sebral všechny své síly a říká mně přerývanými slovy: „Pane Kazallone, budu zde dlouho?“ Ačkoliv jsem chvilku váhal s odpovědí, Walter to zpozoroval. „Pravdu,“ opakuje, „pouhou pravdu!“ „Nejsem lékař, a nevím...“ „Nevadí! Odpovězte mně, prosím vás!...“ Dlouze pozoruji nemocného, potom - nachýlím ucho na jeho prsa.

Za několik dní u něho učinila tuberkulóza děsný pokrok. Je zcela jisté, že jedno křídlo jeho plic již nepracuje, a druhé že sotva stačí potřebám dýchání. Walter se nachází v horečce, která v tuberkulózních chorobách bývá znamením blízkého konce.

Co mám odpovědět na poručíkovu otázku?

Hledí na mne tak tázavě, že nevím, co bych učinil, a hledám nějakou vyhýbavou odpověď.

„Milý příteli,“ říkám, „v naší nynější situaci se nemůže žádný z nás domnívat, že bude dlouho živ! Kdo ví, zda dříve než uplyne týden, všichni, které nese vor...?“ „Dříve než uplyne týden!“ zašeptá poručík a upírá na mne žhavý zrak. Potom odvrátí hlavu a zdá se, že usnul.

Ve dnech 24.,25. a 26. prosince se naše situace v ničem nezměnila. Ačkoliv to vypadá nepravděpodobně, zvykáme si nezemřít hlady. Vyprávění trosečníků odpovídá často skutečnosti, které souhlasí s tím, co zde pozoruji. Když jsem je četl, zdála se mně přehnaná. Není tomu tak, a nyní vidím, že nedostatek potravy může být snášen mnohem déle, než jsem se domníval. Ostatně k naší půl libře sucharů přidal kapitán několik kapek pálenky, a toto opatření udržuje naše síly více, než by si kdo mohl představit. Kéž bychom měli alespoň na dva měsíce, nebo alespoň na měsíc zajištěnu podobnou dávku! Ale zásoby se ztenčují, a každý již může předvídat okamžik, kdy tato skromná výživa bude úplně chybět.

Je tedy nutné vynutit na moři za každou cenu dostatek potravy což je nyní velmi obtížné. Přece však člunař a tesař upravili z rozpletených provazů nové šňůry a opatřili je hřebíky vytaženými z prken podlahy.

Když bylo rybářské nářadí hotovo, zdálo se, že člunař je dost spokojen se svou prací.

„Tyto hřebíky nejsou sice znamenitými háčky,“ řekl mně, „ale zahákovaly by rybu stejně dobře, jen kdyby byly opatřeny návnadou!

Avšak máme pouze suchary, a ty na udici nedrží. Jakmile chytím první rybu, nerozmýšlím se a navnadím její živé maso. Ale to je právě to nejobtížnější: chytit první rybu!“ Člunař má pravdu, a je pravděpodobné, že lov bude bezvýsledný.

Pro každý případ dal udice do vleku, ale jak se dalo předpokládat, žádná ryba „nezabrala“. Ostatně je zřejmé, že v této části moře je málo ryb.

Ve dnech 28. a 29. jsme pokračovali bezvýsledně v našich pokusech.

Kousky sucharu, jimiž byly udice navnaděny, se rozplývají ve vodě, a je třeba se toho vzdát. Ostatně je to zbytečným plýtváním látkou, tvořící jedinou naši potravu, a musíme nyní počítat i s drobty.

Člunař, který byl v koncích se svými prostředky, přišel na myšlenku, upevnit na hřebík kousek látky. Slečna Herbeyová mu dala útržek červené šály, v níž byla zahalena. Snad tento hadřík, odrážející se ve vodě, přiláká některou hltavou rybu.

Tento nový pokus byl učiněn ráno dne 30. prosince. Udice jsou vrženy již několik hodin, ale když byly vytaženy, byl červený hadřík nedotknutý.

Člunař úplně pozbyl odvahu. Opět jeden prostředek, který zklamal!

Co bychom dali za chycení první ryby, která by nám snad umožnila ulovit další!

„Byl by ještě jeden prostředek k navnadění našich udic,“ říká mně šeptem člunař.

„A jaký?“ ptám se.

„Dozvíte se to později!“ odpoví člunař, a pohlédne na mne zvláštním způsobem.

Co znamenají tato slova u muže, který se mně vždy zdál být velmi zdrženlivý? Přemýšlel jsem o tom celou noc.

Od 1. do 5. ledna Je tomu déle než tři měsíce, co jsme opustili Charleston na Chanceffaru, a dvacet dní, co se nacházíme na voru vydáni napospas větrům a proudům! Přiblížili jsme se na západ k pobřeží Ameriky nebo nás bouře zahnala na širé moře od veškeré pevniny? Je velmi obtížné to zjistit. Za poslední bouře, která byla pro nás tak osudná, byly kapitánovy přístroje roztříštěny navzdory učiněným opatřením. Robert Curtis nemá ani kompas, aby zjistil směr plavby, ani sextant, aby zjistil zeměpisnou polohu. Nalézáme se v blízkosti pobřeží, nebo jsme od země vzdáleni ještě několik set mil? Nemůžeme to vědět, ale je třeba se obávat, že jsme od pevniny ještě velice vzdáleni, neboť všechny okolnosti byly proti nám.

Není pochyb, že v podobné naprosté nevědomosti o skutečném stavu věci je cosi zoufalého; ale protože naděje lidské srdce nikdy neopustí, důvěřujeme často proti všem důvodům, že pobřeží je nablízku. Každý pozoruje obzor a snaží se na této jemné čáře vypátrat příznaky země. Naše oči i oči cestujících se mýlí v tom ohledu neustále, a tím nám poskytují nejbolestnější iluze. Domníváme se, že něco vidíme..., kde nic není. Je to oblak, chomáč mlhy, vlnění moře. Není to země, není to loď odrážející se od šedavého obvodu, kde se stýkají obloha a moře. Vor je stále středem tohoto pustého kruhu.

Dne 1. ledna jsme snědli naše poslední suchary, či spíše poslední drobty sucharů. První leden! Jaké vzpomínky v nás vyvolává tento den, a jak se nám při porovnání zdá být ubohý. Obnovení roku, přání, která bývají v „prvním dni roku“ pronášena, radostné rodinné city, které jsou jím vyvolány, naděje, kterou se plní srdce - nic z toho není pro nás! Kdo z nás by se odvážil pronést slova „přeji vám štěstí v novém roce,“ která se vyslovují pouze s úsměvem? Kdo z nás by se odvážil doufat pro sebe pouze jediný den?

A přece se ke mně přiblížil člunař, pohlédl na mně zvláštním způsobem a řekl: „Pane Kazallone, přeji vám šťastný...“ „Nový rok?“ „Ne, pouze den, který začíná, a již to je ode mne velká smělost, neboť na voru již není nic k jídlu!“ Nic víc, víme to všichni, a přece druhého dne, když nastala hodina každodenního rozdělování, nás to stihlo jako nová rána. Nemůžeme uvěřit v tento úplný půst!

K večeru pociťuji neobyčejně prudké bolesti v žaludku. Způsobovaly bolestné zívání; za dvě hodiny se však částečně zmírnily.

Druhého dne, 3. ledna, jsem velmi překvapen, že netrpím, jako včera. Cítím v sobě nesmírnou prázdnotu, avšak tento pocit je právě tak morální, jako tělesný. Hlavu mám těžkou a připadá mně, že ztratila. rovnováhu a klátí se na ramenou, pociťuji závrať, jako bych se nahýbal nad propastí.

Avšak tyto příznaky nejsou všem společné. Někteří z mých druhů již strašně trpí. Jsou to mimo jiné člunař a tesař, kteří jsou již založením velkými jedlíky. Trýzeň jim vynucuje mimovolné výkřiky, a jsou nuceni stáhnout se provazem. A to je teprve druhý den!

Ah, půl libry sucharů, tato skromná dávka, která se nám nedávno zdála tak nedostatečná, jak ji naše touha zvětšuje, jak se zdá být ohromnou nyní, kdy nemáme již nic. Kéž by nám byl ještě rozdáván ten kousek sucharů, kéž bychom dostali polovinu, pouze čtvrtinu, uživil by nás několik dní! Jedli bychom jej po drobečku!

V obleženém městě, vydaném napospas úplnému nedostatku, je možné přece v sutinách, ve stružkách, v koutech nalézt ještě nějakou ohlodanou kost, zahozený košťál, které na okamžik utiší hlad! Ale na těchto prknech, tolikrát vlnami opláchnutých, jejichž štěrbiny byly mnohokrát prohrabány, jejichž kouty proslíděny - nezavál-li do nich vítr nějaký odpad, kde na nich lze ještě cosi nalézt?

Noci jsou k nepřečkání dlouhé, - mnohem delší než dny! Je marné očekávat od spánku uklidnění alespoň na okamžik! Podaří-li se nám usnout, není to spánek, nýbrž jen horečná dřímota s těžkými, mučivými sny.

Avšak této noci, přemožen únavou, jsem spal několik hodin, když můj hlad rovněž usnul.

Druhého dne jsem bylo šesté hodině probuzen pustým křikem, rozléhajícím se na voru. Rychle jsem se vzchopil, a spatřil jsem na přídi černocha Jynxtropa a námořníky Owena, Flaypola, Wilsona, Burkeho a Sandona pohromadě připravené k útoku. Tito bídníci se zmocnili tesařských nástrojů, širočiny, sekery, dlát a ohrožovali kapitána, člunaře a Douglase. Ihned jsem se připojil k Robertu Curtisovi a jeho druhům. Falsten mne následoval. Kromě svých nožů nemáme jiné zbraně, nicméně jsme odhodláni bránit se.

Owen a jeho tlupa se k nám přibližují. Nešťastníci jsou opilí. V noci vyrazili dno soudku pálenky a vypili ji.

Co zamýšlejí?

Owen a černoch, kteří jsou z celé tlupy nejméně opilí, je dráždí, aby nás pobili, a tito je v jakési alkoholické zuřivosti poslouchají.

Volají: „Pryč s Curtisem! Do moře s kapitánem! Owen je velitel!

Owen je velitel!“ Owen je vede, jemu po boku je černoch. Nenávist obou těchto lidí proti důstojníkům propukla v této chvíli násilným činem, který pokud se zdaří, nezlepší nijak naši situaci. Avšak jejich přívrženci, neschopni uvažování jsou ozbrojeni, kdežto my jsme bezbranní, a to je činí hroznými.

Robert Curtis, když je vidí přicházet, jim kráčí vstříc a volá silným hlasem: „Zbraně pryč!“ „Smrt kapitánovi!“ řve Owen. Tento bídník podněcuje své spoluviníky posunky, avšak Robert Curtis se prodral tlupou opilců, a kráčí přímo k němu.

„Co chceš?“ ptá se.

„Žádného velitele na voru!“ odpovídá Owen. „Všichni jsme si zde rovni! „Hloupý surovec! Jako bychom si nebyli všichni rovni v útrapách!“ „Owene,“ praví podruhé kapitán, „zbraně pryč!“ „S odvahou, přátelé!“ volá Owen. Nastal zápas. Owen a Wilson se vrhli na Roberta Curtise, který odrážel rány kusem tyče, kdežto Burke a Flaypol napadli Falstena a člunaře. Já měl proti sobě černocha Jynxtropa, který mával sekerou, a snažil se mne uhodit. Chtěl jsem ho ovinout rukama, abych mu znemožnil pohyby, ale tělesná síla tohoto darebáka je větší než moje.

Po několika okamžicích zápasu cítím, že podléhám, když se Jynxtrop svalil se mnou na podlahu voru, a strhnul mne s sebou. Je to André Letourneur, který uchopil černocha za nohu, porazil jej.

Jeho zásah mne zachránil. Černoch v pádu upustil svoji zbraň, kterou jsem zvedl, a chci mu rozpoltit lebku... Ruka Andrého mne zadržela.

Skutečně, ničemové byli zatlačeni na příď voru. Robert Curtis, se vyhnul ranám, jimiž ho chtěl Owen zasáhnout, uchopil sekeru a napřáhl ruku; udeřil.

Avšak Owen uskočil stranou a sekera zasáhla Wilsona do prsou.

Nešťastník se převalil naznak z voru a zmizel.

„Zachraňte ho! Zachraňte ho!“ řekl člunař.

„Je mrtev!“ odvětil Douglas.

„Ovšem, právě proto...!“ zvolal člunař, a nedokončil větu.

Ale Wilsonova smrt ukončila zápas, Flaypol a Burke, úplně zpiti, se natáhli bez pohnutí. Vrhli jsme se na Jynxtropa, kterého jsme pevně připoutali ke stěžni.

Owen byl přemožen tesařem a člunařem. V tom k němu přistoupil Robert Curtis a řekl: „Pomodli se, protože zemřeš!“ „Máte chuť mne sníst!“ odpověděl Owen s bezpříkladnou drzostí. Tato hrozná odpověď mu zachránila život. Robert Curtis odhodil sekeru, kterou již napřáhl na Owena, a celý bledý, usedl na zádi voru.

Dne 5. a 6. ledna Tento výjev se nás hluboce dotkl. Odpověď Owena, daná za takových okolností, musí působit tísnivě i na nejstatečnější.

Jakmile jsem se poněkud uklidnil, děkoval jsem vřele mladému Letoumeurovi, jehož zásah mi zachránil život.

„Děkujete mně,“ odpověděl, „ačkoliv byste mě spíše měl zlořečit.“ „Vám, André?“ „Pane Kazallone, prodloužil jsem vaše útrapy.“ „Možná, pane Letoumeure,“ pravila náhle slečna Herbeyová, která k nám přistoupila, „konal jste svoji povinnost.“ Stále ten cit pro povinnost, který udržuje tuto dívku. Strádáním je vyhublá, její oděv vybledlý vlhkostí, roztrhaný nárazy, vlaje na ní v cárech, a přece jí neunikne ani slovo stesku z úst, a není tím sklíčena.

„Pane Kazallone,“ tázala se mne, „jsme odsouzeni k tomu zemřít hladem?“ „Ovšem, slečno Herbeyová,“ odvětil jsem skoro drsně. „Jak dlouho lze vydržet naživu bez jídla?“ „Déle, než by kdo uvěřil! Snad dlouhé, nekonečné dny!“ „Osoby silné tělesné soustavy trpí více, je to pravda?“ řekla ještě. „Ano, zato však rychleji umírají. To je jako náhradou!“ Jak jsem mohl mladé dívce tak odpovědět? Nedovedl jsem jí dát ani slovo naděje? Vrhl jsem jí drsnou pravdu do tváře! Copak ve mně uhasl pocit lidskosti? André Letoumeur a jeho otec, kteří mne slyšeli, pohlédli na mne několikrát svýma velkýma jasnýma očima, které hlad rozšířil. Tázali se asi sami sebe, jestli jsem to já, kdo tak mluví.

Za krátkou dobu, když jsme osaměli, zeptala se slečna Herbeyová šeptem: „Pane Kazallone, chtěl byste mně prokázat službu?“ „Ano, slečno,“ odvětil jsem tentokrát s pohnutím, připraven učinit vše pro mladou dívku. „Zemřu-li dříve než vy,“ pravila slečna Herbeyová, „což se může stát, neboť jsem mnohem slabší, slibte mně, že hodíte mé tělo do moře.“ „Slečno Herbeyová, nemluvil jsem pravdu.“ „Ne, ne,“ připojila, napůl s úsměvem, „udělal jste dobře, že jste se mnou tak mluvil, avšak slibte mně, že učiníte, oč vás žádám. Je to slabost. Nebojím se zaživa ničeho..., ale po smrti... Slibte mně, že mne hodíte do moře.“ Slíbil jsem. Slečna Herbeyová mně podala ruku, a cítil jsem, jak její zhublé prsty stiskly slabě moje.

Opět uplynula noc. Chvílemi jsou mé bolesti tak kruté, že nemohu potlačit výkřiky; na to se utišily a upadl jsem v jakousi strnulost. Když jsem nabyl opět smysly, pocítil jsem, že nacházím své společníky dosud naživu.

Nejlépe z nás se zdá snášet tyto nedostatky kuchař Hobbart, o němž bylo dosud málo zmínky.

Je to malý muž nevýrazné tváře a pokryteckého pohledu, usmívající se často úsměvem, který „pohybuje pouze rty“, s očima obyčejně sklopenýma, jako by chtěl skrýt své myšlenky, z jehož celé osobnosti dýchá faleš. Přísahal bych, že je to pokrytec. Skutečně, když jsem řekl, že jak se zdá na něho nedostatek nejméně působí, nechtěl jsem tím říci, že by snad nenaříkal. Naopak, neustále sténá, ale nevím, proč se mně jeho sténání zdá být falešné. Uvidíme! Budu nad tím člověkem bdít, protože ho podezřívám, a je dobré se přesvědčit.

Dnes, 6. ledna, mne vzal pan Letourneur stranou, a vedl mne na záď voru a dal mi najevo, že má v úmyslu mně něco „tajně sdělit.“ Nechce být ani pozorován, ani slyšen.

„Pane,“ řekl mně tiše pan Letourneur, „André je velmi slabý! Můj syn umírá hlady! Pane, nemohu se na to déle dívat! Ne, nemohu!“ Pan Letourneur mluvil hlasem, v němž byl cítit utajený hněv, a v jeho přízvuku bylo cosi divokého. Ah, rozumím, jak tento otec musí trpět.

„Nezoufejme!“ říkám a tisknu mu ruku. „Nějaká loď...“ „Pane,“ přerušil mne otec, „nechtěl jsem vás žádat o všední útěchu. Nesetkáme se s lodí, víte to dobře. Nikoliv. Jedná se o jinou věc. - Jak dlouho je to, co jste vy, můj syn a ostatní, jedli naposledy?“ Na tuto otázku, které jsem se podivil, jsem odpověděl: „Suchary nám došly dne 2. ledna. Dnes je 6. ledna. Jsou to tedy čtyři dny, co jsme...“ „Co jste nejedli,“ odpověděl pan Letourneur. - „Nuže, a já nejedl již osm dní! Osm dní!! !“ „Ano, strádal jsem pro svého syna!“ Na tato slova mně vstoupily slzy do očí. Uchopil jsem ruku pana Letourneura... ... jsem sotva mocen slova. Hledím na něho!... Osm dní!

„Co si ode mne přejete?“ říkám konečně.

„Tiše! Ne tak hlasitě! Nikdo nás nesmí slyšet!“ „Mluvte!“ „Chtěl bych...“ říká ztišeným hlasem, „... žádám vás, abyste dal Andrému...“ „Copak nemůžete vy sám...?“ „Ne, ne!... Domníval by se, že jsem se oloupil pro něho!... Odmítl by... Ne! Je třeba, aby to pocházelo od vás...“ „Pane Letourneure!...“ „Ze soucitu mně prokažte tuto službu... největší, o níž vás mohu žádat... Ostatně... za vaši námahu...“ Když to říKal, uchopil mne pan Letourneur za ruku a něžně ji hladil. „Za vaši námahu... Ano... také se najíte... trochu...!“ Ubohý otec! Když ho poslouchám, třesu se jako dítě! Celá moje bytost se chvěje a srdce mně bije, jako by chtělo puknout! V té chvíli cítím, že pan Letourneur mně vsunul do ruky kousek sucharu.

„Dejte pozor, aby vás neviděli!“ dodává.

„Netvoři! Zavraždili by vás! Je to na jeden den... avšak zítra... vám dám opět!“ Ubožák, nedůvěřuje mi! Snad má pravdu, protože jakmile jsem kousek sucharu ucítil v rukou, už jsem cítil nutkání, strčit jej sám do úst!

Přemohl jsem se, ale jestli ti, kdo čtou tento příběh, pochopí vše, co zde nemohu vyjádřit!? Noc nadešla s rychlostí, která je vlastní těmto hlubokým zeměpisným šířkám. Přiblížil jsem se k Andrému Letourneurovi a podal jsem mu kousek sucharu „jakoby pocházel ode mne.“ Mladý muž se vzchopil. Potom řekl: „A můj otec?“ Odpověděl jsem mu, že pan Letourneur měl svůj díl... já rovněž... že zítra... i další dny budu moci dát bezpochyby ještě... aby jen bral... André se mne dál nevyptával, odkud mám suchar a položil ho chtivě do úst. Toho večera jsem navzdory nabídce pana Letourneura nejedl nic... Nic! Dne 7. ledna Již několik dnů je kůže na nohou některých námořníků rozežrána až na živé maso mořskou vodou, která se stále přelévá přes podlahu voru, jakmile nastane vlnobití. Owen, kterého člunař střežil spoutaného na přídi voru od oné vzpoury, je v žalostném stavu. Na naši žádost byl zbaven pout. Sandon a Burke jsou rovněž zraněni žíravinou těchto slaných vod, a my ostatní jsme dosud uchráněni pouze proto, že na záď voru vlny méně dorážejí.

Dnes se člunař vrhl, zachvácen zuřivostí z hladu, na cáry plachet a na dřevěné třísky. Dosud slyším, jak se jeho zuby zatínaly do těchto látek.

Hnán strašným hladem, snažil se ubožák naplnit si žaludek, aby roztáhl jeho sliznici. Usilovně hledal. Konečně nalezl na jednom z ráhen, z nichž je sbita kostra našeho voru, koženou spojku. Tato kůže, je živočišná hmota, trhá ji a polyká s nevýslovnou hltavostí, a zdá se, že pozření této látky mu poskytuje jakousi úlevu. Všichni ho ihned následují. Klobouk z vydělané kůže, stínítka čepic, vše co je ze zvířecí kůže je žvýkáno. Uchvátil nás zvířecí pud, jemuž nikdo nemůže odolat. Zdá se v té chvíli, že v nás není nic lidského. Na tento výjev nikdy nezapomenu!

Nebyl-li ukojen hlad, tedy alespoň jeho hryzání bylo na chvíli ukonejšeno. Ale někteří z nás nesnesli tuto odpornou stravu, a byli zachváceni dávením.

Promiňte mi tyto podrobnosti! Nemohu však zatajit nic, co trosečníci na Chancelloru vytrpěli! Z tohoto vyprávění bude zřejmé, jaké tělesné i duševní útrapy mohou lidské bytosti snést. Kéž to bude ponaučením z toho deníku. Řekl jsem vše, a tuším, bohužel, že jsme ještě nedosáhli nejvyšší míry našeho utrpení!

Pozorování, které jsem z tohoto výjevu učinil, potvrzuje moji domněnku o kuchaři. Hobbart, ačkoliv pokračoval ve svém bědování, dokonce je i přeháněl, se nezúčastnil ničeho. Podle jeho nářku umírá vysílením, avšak podle jeho vzezření byste řekli, že je ušetřen všeobecných útrap. Má snad tento pokrytec tajně ukryté zásoby, z nichž dosud čerpá? Střežil jsem ho sice, ale dosud jsem nic neobjevil.

Horko je stále prudké, dokonce nesnesitelné, není-li zmírňováno větrem. Dávka vody je zajisté nedostatečná, ale hlad ubíjí žízeň. Říkám si, že nedostatkem vody bychom ještě trpěli mnohem více, než nedostatkem potravy, nemohu tomu uvěřit, nebo alespoň si to v této chvíli představit. Což ovšem bylo již častěji pozorováno. Kéž nás chrání Bůh a neuvrhne na nás tyto nové, nejhorší útrapy!

Naštěstí zbylo ještě několik pint vody v bečce, která byla za bouře napůl rozbita, a druhá bečka je ještě nedotknutá. Ačkoliv se náš počet zmenšil, uskromnil kapitán navzdory námitkám denní dávku na půl pinty (23 centilitrů) pro osobu. V čemž s ním souhlasím.

Pálenky zbývá ještě asi čtvrt galonu, a je uložena na bezpečné místo na zádi voru.

Dnes 7. ledna o půl osmé hodině večerní se jeden z nás rozžehnal s životem. Zbývá nás pouze čtrnáct! Poručík Walter vydechl naposledy v mých loktech, a ani péče slečny Herbeyové ani moje ošetřování mu nemohlo pomoci... Již netrpí!

Několik okamžiků před smrtí děkoval Walter slečně Herbeyové i mně sotva srozumitelným hlasem: „Tento list,“ řekl, a přitom vypadl z jeho třesoucí se ruky zmačkaný list, „tento list... od mé matky... nemám již sil... Je poslední, který jsem obdržel!... Říká v něm: očekávám tě, milé dítě, chci tě opět uvidět!... Ne, ne, maminko, již mne nespatříš!... Ten list... pane... položte na mé rty... chci zemřít... s ním na rtech... Matko! Můj Bože!...“ Vložil jsem opět list do již chladnoucí ruky poručíka Waltera, a zdvihl jsem ji k jeho rtům. Jeho zrak na okamžik oživl, zaslechli jsme slabý zvuk polibku! Poručík Walter je mrtev! Bůh budiž milosrdný jeho duši!


VIII.  KAPITOLA  22. prosince

 

 Konečně nastal den a slunce se objevilo mezi posledními mračny, které bouře zanechala. Zápas živlů trval jen několik hodin, ale byl hrozný, vzduch a voda na sebe narážely s nevídanou silou.

 Mohl jsem vylíčit jen hlavní události, bezvědomí, které následovalo po mém nárazu, mně nedovolilo pozorovat konec bouře. Vím jen, že brzy po oné prudké vlně se vichr utišil vlivem prudkého deště, a že elektrické napětí ovzduší se zmenšilo. Bouře se tedy neprodloužila přes noc. Avšak jaké škody nás stihly v tom krátkém čase, jaké nenahraditelné ztráty, a jaké útrapy nás následkem toho očekávají! Nemohli jsme zachovat ani kapku vody z přívalu deště!

 Nabyl jsem opět vědomí díky péči pánů Letoumeurů a slečny Herbeyové, ale Robertu Curtisovi musím děkovat za to, že jsem nebyl smeten druhou vlnou.

 Jedním z námořníků, kteří v bouři zahynuli, je Austin, osmadvacetiletý mladík, dobrý člověk, přičinlivý a statečný. Druhým je starý Irčan O'Ready, který přežil tolik ztroskotání!

 Je nás na voru pouze šestnáct, čímž je řečeno, že právě polovina těch, kdo vstoupili na Chancellor, již zahynula!

 Kolik nám nyní zbývá potravy?

 Robert Curtis chtěl zjistit přesné množství zásob. Z čeho se skládají a jak dlouho vydrží?

 Voda nám dosud nechybí, neboť jí zbývá na dně roztříštěné bečky asi čtrnáct gallonů (65 litrů), a druhá bečka je neporušená. Ale sud obsahující sušené maso a sud s rybami, které jsme chytili, byly oba smeteny a nezbylo z té zásoby naprosto nic. Množství sucharů, které byly moři vyrvány, odhaduje Robert Curtis na šedesát liber.

 Šedesát liber sucharů pro šestnáct, to znamená osm dní potravy po půl libře na osobu.

 Robert Curtis nám oznámil celou situaci, což bylo tiše vyslechnuto.

 Za mlčení uplynul také tento den 22. prosinec. Každý se obírá svými myšlenkami, ale je zřejmé, že tytéž myšlenky se rodí v duši všech. Zdá se mně, že hledíme na sebe různými pohledy, a že příšera hladu se již zjevuje. Dosud jsme nebyli úplně zbaveni vody a jídla. Nyní však bude dávka vody nevyhnutelně zmenšena a co se týče dávky sucharů...!

 Ve chvíli, kdy jsem se přiblížil ke skupině námořníků rozložených na přídi, zaslechl jsem Flaypola, který říká ironickým hlasem:

 „Ti co mají zemřít, by udělali lépe, kdyby zemřeli hned.“ „Ano,“ odpověděl Owen, „alespoň by zanechali svůj podíl druhým!“ Den uplynul za všeobecné sklíčenosti. Každý obdržel svoji pravidelnou půl libru sucharů. Někteří ji pozřeli ihned s jakousi zuřivostí, jiní s ní opatrně šetří. Zdá se mně, že inženýr Falsten rozdělil svoji porci na tolik dílů, kolikrát denně je zvyklý jíst.

 Zůstane-li někdo z nás naživu, bude to Falsten.

 

 Od 23. do 30. prosince

 

 Po bouři vane vítr ze severovýchodu a udržuje se ve značné síle.

 Hledíme ho využít, protože nás přibližuje k zemi. Stěžeň je péčí Douglase znovu opravený a řádně upevněn, plachta opět vytažena na špici, a vor pluje po větru rychlostí dvou až půl třetí míle za hodinu.

 Také veslo bylo znovu opraveno z tyče a širokého prkna. Nepůsobí příliš dobře, ale při rychlosti, kterou vítr dodává voru, není třeba přílišné námahy k zachování směru plavby.

 Podlaha byla rovněž opravena klíny a lany, kterými byla stáhnuta rozestouplá prkna. Roubení levého boku odervané vlnami bylo obnoveno a chrání nás proti útokům moře. Zkrátka, bylo učiněno vše, aby se upevnilo toto spojení prken a ráhen, avšak největší nebezpečí nespočívá zde.

 S jasným nebem se vrátilo tropické vedro, jímž jsme tolik trpěli v předchozích dnech. Dnes je naštěstí zmírněno větrem. Když byl stan na zádi voru znovu upraven, hledali jsme v něm střídavě útulek.

 Avšak začali jsme vážně pociťovat nedostatečnou výživu. Zřejmě trpíme hladem. Tváře jsou vpadlé, obličeje zúžené. U většiny z nás je přímo zasažena ústřední nervová soustava, a svírání žaludku vyvolává bolestné pocity. Kdybychom k utišení hladu, k jeho uspání, měli nějaká narkotika, opium nebo tabák, byl by snad snesitelnější! Avšak ne, všechno nám chybí!

 Jediný z nás uniká této naléhavé potřebě, totiž poručík Walter, obětí prudké horečky, která ho „živí“; je však mučen strašnou žízní. Slečna Herbeyová, která spotřebovala část své dávky vody pro nemocného, obdržela od kapitána vodu dodatečně; každé čtvrt hodiny svlažuje poručíkovy rty. Walter může sotva pronést slova, a děkuje pohledem milosrdné dívce. Ubohý mladík je ztracen, ani nejpečlivější ošetřování ho nezachrání. Nebude alespoň déle trpět!

 Ostatně se mně zdá, že si je dnes vědom svého stavu, neboť mne volá posunkem. Usedl jsem vedle něho. Sebral všechny své síly a říká mně přerývanými slovy:

 „Pane Kazallone, budu zde dlouho?“ Ačkoliv jsem chvilku váhal s odpovědí, Walter to zpozoroval.

 „Pravdu,“ opakuje, „pouhou pravdu!“

 „Nejsem lékař, a nevím...“

 „Nevadí! Odpovězte mně, prosím vás!...“ Dlouze pozoruji nemocného, potom - nachýlím ucho na jeho prsa.

 Za několik dní u něho učinila tuberkulóza děsný pokrok. Je zcela jisté, že jedno křídlo jeho plic již nepracuje, a druhé že sotva stačí potřebám dýchání. Walter se nachází v horečce, která v tuberkulózních chorobách bývá znamením blízkého konce.

 Co mám odpovědět na poručíkovu otázku?

 Hledí na mne tak tázavě, že nevím, co bych učinil, a hledám nějakou vyhýbavou odpověď.

 „Milý příteli,“ říkám, „v naší nynější situaci se nemůže žádný z nás domnívat, že bude dlouho živ! Kdo ví, zda dříve než uplyne týden, všichni, které nese vor...?“

 „Dříve než uplyne týden!“ zašeptá poručík a upírá na mne žhavý zrak.

 Potom odvrátí hlavu a zdá se, že usnul.

 Ve dnech 24.,25. a 26. prosince se naše situace v ničem nezměnila. Ačkoliv to vypadá nepravděpodobně, zvykáme si nezemřít hlady. Vyprávění trosečníků odpovídá často skutečnosti, které souhlasí s tím, co zde pozoruji. Když jsem je četl, zdála se mně přehnaná. Není tomu tak, a nyní vidím, že nedostatek potravy může být snášen mnohem déle, než jsem se domníval. Ostatně k naší půl libře sucharů přidal kapitán několik kapek pálenky, a toto opatření udržuje naše síly více, než by si kdo mohl představit. Kéž bychom měli alespoň na dva měsíce, nebo alespoň na měsíc zajištěnu podobnou dávku! Ale zásoby se ztenčují, a každý již může předvídat okamžik, kdy tato skromná výživa bude úplně chybět.

 Je tedy nutné vynutit na moři za každou cenu dostatek potravy což je nyní velmi obtížné. Přece však člunař a tesař upravili z rozpletených provazů nové šňůry a opatřili je hřebíky vytaženými z prken podlahy.

 Když bylo rybářské nářadí hotovo, zdálo se, že člunař je dost spokojen se svou prací.

 „Tyto hřebíky nejsou sice znamenitými háčky,“ řekl mně, „ale zahákovaly by rybu stejně dobře, jen kdyby byly opatřeny návnadou!

 Avšak máme pouze suchary, a ty na udici nedrží. Jakmile chytím první rybu, nerozmýšlím se a navnadím její živé maso. Ale to je právě to nejobtížnější: chytit první rybu!“ Člunař má pravdu, a je pravděpodobné, že lov bude bezvýsledný.

 Pro každý případ dal udice do vleku, ale jak se dalo předpokládat, žádná ryba „nezabrala“. Ostatně je zřejmé, že v této části moře je málo ryb.

 Ve dnech 28. a 29. jsme pokračovali bezvýsledně v našich pokusech.

 Kousky sucharu, jimiž byly udice navnaděny, se rozplývají ve vodě, a je třeba se toho vzdát. Ostatně je to zbytečným plýtváním látkou, tvořící jedinou naši potravu, a musíme nyní počítat i s drobty.

 Člunař, který byl v koncích se svými prostředky, přišel na myšlenku, upevnit na hřebík kousek látky. Slečna Herbeyová mu dala útržek červené šály, v níž byla zahalena. Snad tento hadřík, odrážející se ve vodě, přiláká některou hltavou rybu.

 Tento nový pokus byl učiněn ráno dne 30. prosince. Udice jsou vrženy již několik hodin, ale když byly vytaženy, byl červený hadřík nedotknutý.

 Člunař úplně pozbyl odvahu. Opět jeden prostředek, který zklamal!

 Co bychom dali za chycení první ryby, která by nám snad umožnila ulovit další!

 „Byl by ještě jeden prostředek k navnadění našich udic,“ říká mně šeptem člunař.

 „A jaký?“ ptám se.

 „Dozvíte se to později!“ odpoví člunař, a pohlédne na mne zvláštním způsobem.

 Co znamenají tato slova u muže, který se mně vždy zdál být velmi zdrženlivý? Přemýšlel jsem o tom celou noc.

 

 

Od 1. do 5. ledna

 

 Je tomu déle než tři měsíce, co jsme opustili Charleston na Chanceffaru, a dvacet dní, co se nacházíme na voru vydáni napospas větrům a proudům! Přiblížili jsme se na západ k pobřeží Ameriky nebo nás bouře zahnala na širé moře od veškeré pevniny? Je velmi obtížné to zjistit. Za poslední bouře, která byla pro nás tak osudná, byly kapitánovy přístroje roztříštěny navzdory učiněným opatřením. Robert Curtis nemá ani kompas, aby zjistil směr plavby, ani sextant, aby zjistil zeměpisnou polohu. Nalézáme se v blízkosti pobřeží, nebo jsme od země vzdáleni ještě několik set mil? Nemůžeme to vědět, ale je třeba se obávat, že jsme od pevniny ještě velice vzdáleni, neboť všechny okolnosti byly proti nám.

 Není pochyb, že v podobné naprosté nevědomosti o skutečném stavu věci je cosi zoufalého; ale protože naděje lidské srdce nikdy neopustí, důvěřujeme často proti všem důvodům, že pobřeží je nablízku. Každý pozoruje obzor a snaží se na této jemné čáře vypátrat příznaky země. Naše oči i oči cestujících se mýlí v tom ohledu neustále, a tím nám poskytují nejbolestnější iluze. Domníváme se, že něco vidíme..., kde nic není. Je to oblak, chomáč mlhy, vlnění moře. Není to země, není to loď odrážející se od šedavého obvodu, kde se stýkají obloha a moře. Vor je stále středem tohoto pustého kruhu.

 Dne 1. ledna jsme snědli naše poslední suchary, či spíše poslední drobty sucharů. První leden! Jaké vzpomínky v nás vyvolává tento den, a jak se nám při porovnání zdá být ubohý. Obnovení roku, přání, která bývají v „prvním dni roku“ pronášena, radostné rodinné city, které jsou jím vyvolány, naděje, kterou se plní srdce - nic z toho není pro nás! Kdo z nás by se odvážil pronést slova „přeji vám štěstí v novém roce,“ která se vyslovují pouze s úsměvem? Kdo z nás by se odvážil doufat pro sebe pouze jediný den?

 A přece se ke mně přiblížil člunař, pohlédl na mně zvláštním způsobem a řekl:

 „Pane Kazallone, přeji vám šťastný...“

 „Nový rok?“

 „Ne, pouze den, který začíná, a již to je ode mne velká smělost, neboť na voru již není nic k jídlu!“ Nic víc, víme to všichni, a přece druhého dne, když nastala hodina každodenního rozdělování, nás to stihlo jako nová rána. Nemůžeme uvěřit v tento úplný půst!

 K večeru pociťuji neobyčejně prudké bolesti v žaludku. Způsobovaly bolestné zívání; za dvě hodiny se však částečně zmírnily.

 Druhého dne, 3. ledna, jsem velmi překvapen, že netrpím, jako včera. Cítím v sobě nesmírnou prázdnotu, avšak tento pocit je právě tak morální, jako tělesný. Hlavu mám těžkou a připadá mně, že ztratila. rovnováhu a klátí se na ramenou, pociťuji závrať, jako bych se nahýbal nad propastí.

 Avšak tyto příznaky nejsou všem společné. Někteří z mých druhů již strašně trpí. Jsou to mimo jiné člunař a tesař, kteří jsou již založením velkými jedlíky. Trýzeň jim vynucuje mimovolné výkřiky, a jsou nuceni stáhnout se provazem. A to je teprve druhý den!

 Ah, půl libry sucharů, tato skromná dávka, která se nám nedávno zdála tak nedostatečná, jak ji naše touha zvětšuje, jak se zdá být ohromnou nyní, kdy nemáme již nic. Kéž by nám byl ještě rozdáván ten kousek sucharů, kéž bychom dostali polovinu, pouze čtvrtinu, uživil by nás několik dní! Jedli bychom jej po drobečku!

 V obleženém městě, vydaném napospas úplnému nedostatku, je možné přece v sutinách, ve stružkách, v koutech nalézt ještě nějakou ohlodanou kost, zahozený košťál, které na okamžik utiší hlad! Ale na těchto prknech, tolikrát vlnami opláchnutých, jejichž štěrbiny byly mnohokrát prohrabány, jejichž kouty proslíděny - nezavál-li do nich vítr nějaký odpad, kde na nich lze ještě cosi nalézt?

 Noci jsou k nepřečkání dlouhé, - mnohem delší než dny! Je marné očekávat od spánku uklidnění alespoň na okamžik! Podaří-li se nám usnout, není to spánek, nýbrž jen horečná dřímota s těžkými, mučivými sny.

 Avšak této noci, přemožen únavou, jsem spal několik hodin, když můj hlad rovněž usnul.

 Druhého dne jsem bylo šesté hodině probuzen pustým křikem, rozléhajícím se na voru. Rychle jsem se vzchopil, a spatřil jsem na přídi černocha Jynxtropa a námořníky Owena, Flaypola, Wilsona, Burkeho a Sandona pohromadě připravené k útoku. Tito bídníci se zmocnili tesařských nástrojů, širočiny, sekery, dlát a ohrožovali kapitána, člunaře a Douglase. Ihned jsem se připojil k Robertu Curtisovi a jeho druhům. Falsten mne následoval. Kromě svých nožů nemáme jiné zbraně, nicméně jsme odhodláni bránit se.

 Owen a jeho tlupa se k nám přibližují. Nešťastníci jsou opilí. V noci vyrazili dno soudku pálenky a vypili ji.

 Co zamýšlejí?

 Owen a černoch, kteří jsou z celé tlupy nejméně opilí, je dráždí, aby nás pobili, a tito je v jakési alkoholické zuřivosti poslouchají.

 Volají: „Pryč s Curtisem! Do moře s kapitánem! Owen je velitel!

 Owen je velitel!“ Owen je vede, jemu po boku je černoch. Nenávist obou těchto lidí proti důstojníkům propukla v této chvíli násilným činem, který pokud se zdaří, nezlepší nijak naši situaci. Avšak jejich přívrženci, neschopni uvažování jsou ozbrojeni, kdežto my jsme bezbranní, a to je činí hroznými.

 Robert Curtis, když je vidí přicházet, jim kráčí vstříc a volá silným hlasem:

 „Zbraně pryč!“ „Smrt kapitánovi!“ řve Owen.

 Tento bídník podněcuje své spoluviníky posunky, avšak Robert Curtis se prodral tlupou opilců, a kráčí přímo k němu.

 „Co chceš?“ ptá se.

 „Žádného velitele na voru!“ odpovídá Owen. „Všichni jsme si zde rovni! „Hloupý surovec! Jako bychom si nebyli všichni rovni v útrapách!“

 „Owene,“ praví podruhé kapitán, „zbraně pryč!“

 „S odvahou, přátelé!“ volá Owen.

 Nastal zápas. Owen a Wilson se vrhli na Roberta Curtise, který odrážel rány kusem tyče, kdežto Burke a Flaypol napadli Falstena a člunaře. Já měl proti sobě černocha Jynxtropa, který mával sekerou, a snažil se mne uhodit. Chtěl jsem ho ovinout rukama, abych mu znemožnil pohyby, ale tělesná síla tohoto darebáka je větší než moje.

 Po několika okamžicích zápasu cítím, že podléhám, když se Jynxtrop svalil se mnou na podlahu voru, a strhnul mne s sebou. Je to André Letourneur, který uchopil černocha za nohu, porazil jej.

 Jeho zásah mne zachránil. Černoch v pádu upustil svoji zbraň, kterou jsem zvedl, a chci mu rozpoltit lebku... Ruka Andrého mne zadržela.

 Skutečně, ničemové byli zatlačeni na příď voru. Robert Curtis, se vyhnul ranám, jimiž ho chtěl Owen zasáhnout, uchopil sekeru a napřáhl ruku; udeřil.

 Avšak Owen uskočil stranou a sekera zasáhla Wilsona do prsou.

 Nešťastník se převalil naznak z voru a zmizel.

 „Zachraňte ho! Zachraňte ho!“ řekl člunař.

 „Je mrtev!“ odvětil Douglas.

 „Ovšem, právě proto...!“ zvolal člunař, a nedokončil větu.

 Ale Wilsonova smrt ukončila zápas, Flaypol a Burke, úplně zpiti, se natáhli bez pohnutí. Vrhli jsme se na Jynxtropa, kterého jsme pevně připoutali ke stěžni.

 Owen byl přemožen tesařem a člunařem. V tom k němu přistoupil Robert Curtis a řekl:

 „Pomodli se, protože zemřeš!“

 „Máte chuť mne sníst!“ odpověděl Owen s bezpříkladnou drzostí.

 Tato hrozná odpověď mu zachránila život. Robert Curtis odhodil sekeru, kterou již napřáhl na Owena, a celý bledý, usedl na zádi voru.

 

 Dne 5. a 6. ledna

 

 Tento výjev se nás hluboce dotkl. Odpověď Owena, daná za takových okolností, musí působit tísnivě i na nejstatečnější.

 Jakmile jsem se poněkud uklidnil, děkoval jsem vřele mladému Letoumeurovi, jehož zásah mi zachránil život.

 „Děkujete mně,“ odpověděl, „ačkoliv byste mě spíše měl zlořečit.“

 „Vám, André?“

 „Pane Kazallone, prodloužil jsem vaše útrapy.“

 „Možná, pane Letoumeure,“ pravila náhle slečna Herbeyová, která k nám přistoupila, „konal jste svoji povinnost.“ Stále ten cit pro povinnost, který udržuje tuto dívku. Strádáním je vyhublá, její oděv vybledlý vlhkostí, roztrhaný nárazy, vlaje na ní v cárech, a přece jí neunikne ani slovo stesku z úst, a není tím sklíčena.

 „Pane Kazallone,“ tázala se mne, „jsme odsouzeni k tomu zemřít hladem?“

 „Ovšem, slečno Herbeyová,“ odvětil jsem skoro drsně.

 „Jak dlouho lze vydržet naživu bez jídla?“

 „Déle, než by kdo uvěřil! Snad dlouhé, nekonečné dny!“

 „Osoby silné tělesné soustavy trpí více, je to pravda?“ řekla ještě.

 „Ano, zato však rychleji umírají. To je jako náhradou!“ Jak jsem mohl mladé dívce tak odpovědět? Nedovedl jsem jí dát ani slovo naděje? Vrhl jsem jí drsnou pravdu do tváře! Copak ve mně uhasl pocit lidskosti? André Letoumeur a jeho otec, kteří mne slyšeli, pohlédli na mne několikrát svýma velkýma jasnýma očima, které hlad rozšířil. Tázali se asi sami sebe, jestli jsem to já, kdo tak mluví.

 Za krátkou dobu, když jsme osaměli, zeptala se slečna Herbeyová šeptem:

 „Pane Kazallone, chtěl byste mně prokázat službu?“ „Ano, slečno,“ odvětil jsem tentokrát s pohnutím, připraven učinit vše pro mladou dívku.

 „Zemřu-li dříve než vy,“ pravila slečna Herbeyová, „což se může stát, neboť jsem mnohem slabší, slibte mně, že hodíte mé tělo do moře.“

 „Slečno Herbeyová, nemluvil jsem pravdu.“

 „Ne, ne,“ připojila, napůl s úsměvem, „udělal jste dobře, že jste se mnou tak mluvil, avšak slibte mně, že učiníte, oč vás žádám. Je to slabost. Nebojím se zaživa ničeho..., ale po smrti... Slibte mně, že mne hodíte do moře.“ Slíbil jsem. Slečna Herbeyová mně podala ruku, a cítil jsem, jak její zhublé prsty stiskly slabě moje.

 Opět uplynula noc. Chvílemi jsou mé bolesti tak kruté, že nemohu potlačit výkřiky; na to se utišily a upadl jsem v jakousi strnulost. Když jsem nabyl opět smysly, pocítil jsem, že nacházím své společníky dosud naživu.

 Nejlépe z nás se zdá snášet tyto nedostatky kuchař Hobbart, o němž bylo dosud málo zmínky.

 Je to malý muž nevýrazné tváře a pokryteckého pohledu, usmívající se často úsměvem, který „pohybuje pouze rty“, s očima obyčejně sklopenýma, jako by chtěl skrýt své myšlenky, z jehož celé osobnosti dýchá faleš. Přísahal bych, že je to pokrytec. Skutečně, když jsem řekl, že jak se zdá na něho nedostatek nejméně působí, nechtěl jsem tím říci, že by snad nenaříkal. Naopak, neustále sténá, ale nevím, proč se mně jeho sténání zdá být falešné. Uvidíme! Budu nad tím člověkem bdít, protože ho podezřívám, a je dobré se přesvědčit.

 Dnes, 6. ledna, mne vzal pan Letourneur stranou, a vedl mne na záď voru a dal mi najevo, že má v úmyslu mně něco „tajně sdělit.“ Nechce být ani pozorován, ani slyšen.

 „Pane,“ řekl mně tiše pan Letourneur, „André je velmi slabý! Můj syn umírá hlady! Pane, nemohu se na to déle dívat! Ne, nemohu!“ Pan Letourneur mluvil hlasem, v němž byl cítit utajený hněv, a v jeho přízvuku bylo cosi divokého. Ah, rozumím, jak tento otec musí trpět.

 „Nezoufejme!“ říkám a tisknu mu ruku. „Nějaká loď...“

 „Pane,“ přerušil mne otec, „nechtěl jsem vás žádat o všední útěchu.

 Nesetkáme se s lodí, víte to dobře. Nikoliv. Jedná se o jinou věc. - Jak dlouho je to, co jste vy, můj syn a ostatní, jedli naposledy?“ Na tuto otázku, které jsem se podivil, jsem odpověděl:

 „Suchary nám došly dne 2. ledna. Dnes je 6. ledna. Jsou to tedy čtyři dny, co jsme...“

 „Co jste nejedli,“ odpověděl pan Letourneur. - „Nuže, a já nejedl již osm dní! Osm dní!!!“

 „Ano, strádal jsem pro svého syna!“ Na tato slova mně vstoupily slzy do očí. Uchopil jsem ruku pana Letourneura...

 ... jsem sotva mocen slova. Hledím na něho!... Osm dní!

 „Co si ode mne přejete?“ říkám konečně.

 „Tiše! Ne tak hlasitě! Nikdo nás nesmí slyšet!“

 „Mluvte!“

 „Chtěl bych...“ říká ztišeným hlasem, „... žádám vás, abyste dal Andrému...“

 „Copak nemůžete vy sám...?“

 „Ne, ne!... Domníval by se, že jsem se oloupil pro něho!... Odmítl by... Ne! Je třeba, aby to pocházelo od vás...“

 „Pane Letourneure!...“

 „Ze soucitu mně prokažte tuto službu... největší, o níž vás mohu žádat... Ostatně... za vaši námahu...“ Když to říKal, uchopil mne pan Letourneur za ruku a něžně ji hladil.

 „Za vaši námahu... Ano... také se najíte... trochu...!“ Ubohý otec! Když ho poslouchám, třesu se jako dítě! Celá moje bytost se chvěje a srdce mně bije, jako by chtělo puknout! V té chvíli cítím, že pan Letourneur mně vsunul do ruky kousek sucharu.

 „Dejte pozor, aby vás neviděli!“ dodává.

 „Netvoři! Zavraždili by vás! Je to na jeden den... avšak zítra... vám dám opět!“ Ubožák, nedůvěřuje mi! Snad má pravdu, protože jakmile jsem kousek sucharu ucítil v rukou, už jsem cítil nutkání, strčit jej sám do úst!

 Přemohl jsem se, ale jestli ti, kdo čtou tento příběh, pochopí vše, co zde nemohu vyjádřit!? Noc nadešla s rychlostí, která je vlastní těmto hlubokým zeměpisným šířkám. Přiblížil jsem se k Andrému Letourneurovi a podal jsem mu kousek sucharu „jakoby pocházel ode mne.“

 Mladý muž se vzchopil. Potom řekl:

 „A můj otec?“ Odpověděl jsem mu, že pan Letourneur měl svůj díl... já rovněž... že zítra... i další dny budu moci dát bezpochyby ještě... aby jen bral...

 André se mne dál nevyptával, odkud mám suchar a položil ho chtivě do úst.

 Toho večera jsem navzdory nabídce pana Letourneura nejedl nic...

 Nic!

 

 Dne 7. ledna

 

 Již několik dnů je kůže na nohou některých námořníků rozežrána až na živé maso mořskou vodou, která se stále přelévá přes podlahu voru, jakmile nastane vlnobití. Owen, kterého člunař střežil spoutaného na přídi voru od oné vzpoury, je v žalostném stavu. Na naši žádost byl zbaven pout. Sandon a Burke jsou rovněž zraněni žíravinou těchto slaných vod, a my ostatní jsme dosud uchráněni pouze proto, že na záď voru vlny méně dorážejí.

 Dnes se člunař vrhl, zachvácen zuřivostí z hladu, na cáry plachet a na dřevěné třísky. Dosud slyším, jak se jeho zuby zatínaly do těchto látek.

 Hnán strašným hladem, snažil se ubožák naplnit si žaludek, aby roztáhl jeho sliznici. Usilovně hledal. Konečně nalezl na jednom z ráhen, z nichž je sbita kostra našeho voru, koženou spojku. Tato kůže, je živočišná hmota, trhá ji a polyká s nevýslovnou hltavostí, a zdá se, že pozření této látky mu poskytuje jakousi úlevu. Všichni ho ihned následují. Klobouk z vydělané kůže, stínítka čepic, vše co je ze zvířecí kůže je žvýkáno. Uchvátil nás zvířecí pud, jemuž nikdo nemůže odolat. Zdá se v té chvíli, že v nás není nic lidského. Na tento výjev nikdy nezapomenu!

 Nebyl-li ukojen hlad, tedy alespoň jeho hryzání bylo na chvíli ukonejšeno. Ale někteří z nás nesnesli tuto odpornou stravu, a byli zachváceni dávením.

 Promiňte mi tyto podrobnosti! Nemohu však zatajit nic, co trosečníci na Chancelloru vytrpěli! Z tohoto vyprávění bude zřejmé, jaké tělesné i duševní útrapy mohou lidské bytosti snést. Kéž to bude ponaučením z toho deníku. Řekl jsem vše, a tuším, bohužel, že jsme ještě nedosáhli nejvyšší míry našeho utrpení!

 Pozorování, které jsem z tohoto výjevu učinil, potvrzuje moji domněnku o kuchaři. Hobbart, ačkoliv pokračoval ve svém bědování, dokonce je i přeháněl, se nezúčastnil ničeho. Podle jeho nářku umírá vysílením, avšak podle jeho vzezření byste řekli, že je ušetřen všeobecných útrap. Má snad tento pokrytec tajně ukryté zásoby, z nichž dosud čerpá? Střežil jsem ho sice, ale dosud jsem nic neobjevil.

 Horko je stále prudké, dokonce nesnesitelné, není-li zmírňováno větrem. Dávka vody je zajisté nedostatečná, ale hlad ubíjí žízeň. Říkám si, že nedostatkem vody bychom ještě trpěli mnohem více, než nedostatkem potravy, nemohu tomu uvěřit, nebo alespoň si to v této chvíli představit. Což ovšem bylo již častěji pozorováno. Kéž nás chrání Bůh a neuvrhne na nás tyto nové, nejhorší útrapy!

 Naštěstí zbylo ještě několik pint vody v bečce, která byla za bouře napůl rozbita, a druhá bečka je ještě nedotknutá. Ačkoliv se náš počet zmenšil, uskromnil kapitán navzdory námitkám denní dávku na půl pinty (23 centilitrů) pro osobu. V čemž s ním souhlasím.

 Pálenky zbývá ještě asi čtvrt galonu, a je uložena na bezpečné místo na zádi voru.

 Dnes 7. ledna o půl osmé hodině večerní se jeden z nás rozžehnal s životem. Zbývá nás pouze čtrnáct! Poručík Walter vydechl naposledy v mých loktech, a ani péče slečny Herbeyové ani moje ošetřování mu nemohlo pomoci... Již netrpí!

 Několik okamžiků před smrtí děkoval Walter slečně Herbeyové i mně sotva srozumitelným hlasem:

 „Tento list,“ řekl, a přitom vypadl z jeho třesoucí se ruky zmačkaný list, „tento list... od mé matky... nemám již sil... Je poslední, který jsem obdržel!... Říká v něm: očekávám tě, milé dítě, chci tě opět uvidět!... Ne, ne, maminko, již mne nespatříš!... Ten list... pane... položte na mé rty... chci zemřít... s ním na rtech... Matko! Můj Bože!...“ Vložil jsem opět list do již chladnoucí ruky poručíka Waltera, a zdvihl jsem ji k jeho rtům. Jeho zrak na okamžik oživl, zaslechli jsme slabý zvuk polibku! Poručík Walter je mrtev! Bůh budiž milosrdný jeho duši!