IV. KAPITOLA IV. ROZDZIAŁ

IV. KAPITOLA  30. října První ranní sluneční paprsky vyjasnily obzor, ale rozprostírající se mlhy omezují rozhled na dost úzký okruh. Žádnou pevninu ještě nelze vidět, a přece naše oči netrpělivě pátrají v celé východní a jižní části oceánu.

V této chvíli, kdy moře skoro úplně ustoupilo, nebylo ani šest stop vody kolem lodě, jejíž ponor je asi patnáct stop při plném nákladu. Tu a tam se vynořuje několik výběžků skály, a podle zabarvení dna je možné soudit, že se ostrůvek skládá z čedičových skal. Jak mohl být Chancellor zanesen tak daleko na skaliska? Musel být pozdvižený ohromnou vlnou, což jsem právě pocítil několik okamžiků před uvržením na mělčinu. Proto se také ptám, při prohlížení řetězu skalisek obklopujících loď, jak se nám ji odtud podaří vyprostit. Je nakloněná od zádi k přídi, čímž se stává chůze po palubě velmi obtížnou, a mimoto při klesání mořské hladiny se naklání stále víc na levý bok. Robert Curtis se chvíli obával, aby se nepřevrhla do hlubiny. Ale naklonění se konečně ustálilo, takže v tomto ohledu se nemusíme obávat.

V šest hodin ráno jsme pocítili prudké nárazy. Je to zadní stěžeň, který byl odplaven, naráží na boky Chancelloru. Ve stejném okamžiku se rozlehly výkřiky a několikrát byl volán Robert Curtis.

Hledíme ve směru, odkud vycházejí výkřiky, a v pološeru nastávajícího dne vidíme člověka, křečovitě se držícího strážního koše upevněného na tomto stěžni. Je to Silas Huntly, kterého strhnul pád stěžně do moře, a který zázračně unikl smrti.

Robert Curtis přispěchal svému bývalému kapitánovi na pomoc; i přes velké nebezpečí ho dopravil na palubu. Silas Huntly nepromluvil ani slovo a usedl do nejtemnějšího kouta na horní palubě. Stal se úplně pasivním a ničeho si nevšímal. Konečně se podařilo zadní stěžeň přepravit na závětrnou stranu lodi, kde byl pevně připoután k lodi tak, že již neohrožuje boky. Kdo ví, snad nám tato troska prospěje.

Nyní se již dostatečně rozednilo a mlhy se začínají zvedat. Můžeme se již rozhlédnout po obzoru do dálky více než tří mil, ale dosud se neobjevuje nic, co by se podobalo pobřeží. Řetěz skalisek sahá asi na chvíli k jihozápadu a k severovýchodu. Na severu se vynořuje osamělý ostrov nepravidelného tvaru. Je to pitvorná skupina skal, zdvihající se asi dvě stě provazců od místa, kde uvázl Chancellor, a vysoká asi patnáct stop. Převyšuje tedy hladinu moře i za nejvyššího přílivu. Jakási velmi úzká cesta, avšak schůdná za odlivu, by nám umožnila dojít na ostrůvek, kdyby to bylo nutné.

Na druhé straně moře opět nabývá temnou barvu. Tam je voda hluboká. Končí tam mělčina.

Hluboké zklamání, ospravedlněné situací lodě, se zmocnilo všech myslí. Je pravděpodobné, že tato skaliska nejsou spojena s žádnou zemí.

V této chvíli - je sedm hodin - je jasný den a mlhy se rozpustily.

Obzor kolem Chancelloru je dokonale čistý, ale čára vody a čára oblohy se spojují ve stejném obvodu a moře vyplňuje celý prostor.

Robert Curtis se nehýbe a pátrá po oceánu, zvlášť na západě. Pan Letourneur a já, stojíce těsně vedle sebe, napjatě pozorujeme jeho nejnepatrnější pohyby, a snažíme se číst myšlenky pochodující jeho mozkem. Je velmi překvapený, neboť se domníval, že se nachází v blízkosti pevniny, protože jsme byli stále unášeni k jihu od té doby, co loď opustila Bermudské ostrovy, a přece není na obzoru země.

Robert Curtis opustil horní palubu, prošel po zábradlí lodě až k hlavním lanům, vyšvihl se na hrazení, uchopil hlavní lano velkého stěžně, vyšplhal se po příčkách a dostal se rychle do lanoví předního stěžně. Odtamtud několik minut pátral s největší pečlivostí po celém obzoru. Potom se chytil plachetního táhla, spustil se k lodnímu zábradlí a vrátil se k nám.

Tázavě jsme na něho hleděli.

„Žádná země,“ řekl chladně.

Tu vystoupil pan Kear a zeptal se rozmrzelým hlasem: „Kde jsme, pane?“ „Vůbec nevím, pane,“ odpověděl Robert Curtis. „Ale máte vědět!“ namítal pošetile petrolejář.

„Snad, ale nevím!“ „Dobře tedy,“ řekl pan Kear, „říkám vám, že nemám v úmyslu zůstat věčně na vaší lodi, pane, a vyzývám vás, abyste neprodleně plul dál!“ Robert Curtis jen pokrčil rameny. Pak se obrátil k panu Letourneurovi a ke mně a řekl: „Zjistím zeměpisnou výšku, ukáže-li se slunce, a dozvíme se, na které místo Atlantického oceánu nás bouře zanesla.“ Nato začal Robert Curtis rozdělovat potravu cestujícím a mužstvu. Všichni jsme to potřebovali, neboť jsme byli vysíleni únavou a hladem.

Jedli jsme suchary a trochu konzervovaného masa; pak, aniž by ztrácel čas, provedl kapitán různá opatření, aby loď mohla opět vyplout.

Požár se velice zmenšil, a venku již není vidět žádný plamen. Kouř už není tak častý, ačkoliv je ještě černý. Je jisté, že Chancellor má v podpalubí velké množství vody; nemůžeme se však o tom přesvědčit, protože na palubu ještě není možné vkročit.

Robert Curtis tedy dal rozpálená prkna polévat, a za dvě hodiny mohli námořníci chodit po palubě.

První starostí je zjistit výšku vniklé vody - tuto práci vykonal člunař. Zjistil, že v podpalubí je pět stop vody, ale kapitán ji neporučil vyčerpat, neboť chce, aby dokonala svoji práci. Nejdříve oheň, pak voda.

Nebylo by nyní lepší ihned opustit loď a uchýlit se na skaliska?

Kapitán Curtis tento názor nesdílí a s ním souhlasí poručík i člunař. Za rozbouřeného moře bychom se opravdu na nejvyšších místech skal, přes které se jistě přelévají velké vlny, ani neudrželi. Co se týká nebezpečí výbuchu ohrožujícího loď, je nyní značně menší. Voda jistě zasáhla i tu část podpalubí, kde jsou uložena Rubyho zavazadla, a tedy i krabici s pikrinanem. Dohodli jsme se tedy, že ani cestující, ani posádka neopustí Chancellor.

Zaměstnávali jsme se tedy úpravami jakéhosi tábora na zádi lodě, na horní palubě, a položili jsme tam několik žíněnek nezasažených ohněm, pro dámy. Mužstvo posádky, které zachránilo své tlumoky, je umístilo na přídi, kde se nyní usadí, neboť jejich dřívější stanoviště je naprosto neobyvatelné.

Naštěstí nebyly ve skladu potravin způsobeny větší škody; potrava byla z velké části ohněm ušetřena, rovněž i sudy s vodou. Skladiště zásobních plachet, umístěné na přídi, je také nedotčené.

Konečně snad bude konec našim útrapám! Skoro jsme k této domněnce sváděni, neboť vítr se od rána značně utišil, a také vlny na širém moři se dost uklidnily. To je příznivá okolnost, neboť kdyby mořské vlny nyní narážely na Chancellor, neodvratně by jej roztříštily o tvrdý čedič.

Dlouho jsem hovořil s pány Letourneury o důstojnících na lodi, o mužstvu i o tom, jak se chovali v době nebezpečí. Všichni projevili odvahu a energii. Poručík Walter, člunař, tesař Douglas se zvlášť vyznamenali. Máme zde dobré muže, řádné námořníky, na které se můžeme spolehnout. Co se týká Roberta Curtise, není ho možné víc chválit. Nyní, jako vždy, zdvojuje svoji přítomnost, je všude. Není překážka, kterou by nedovedl překonat; povzbuzuje mužstvo slovy i posunky, stal se duší posádky, která jedná pouze na jeho rozkazy.

Zatím od sedmi hodin ráno začalo moře opět stoupat. Nyní je jedenáct hodin a všechna vyčnívající skaliska díky přílivu zmizela. Bylo možné očekávat, že voda v podpalubí Chancelloru vystoupí stejně, jako hladina moře, a tak se také stalo. Prozkoumáním bylo zjištěno, že voda stoupla na devět stop a byly zatopeny nové vrstvy bavlny, k čemuž si však můžeme jen blahopřát.

Za nejvyššího přílivu je většina skalisek obklopujících loď ponořena; je vidět pouze hradba malé kruhovité nádržky v průměru dvou set padesáti až tří set stop, na jejíž severní straně je Chancellor. Moře je zde dost klidné a vlny se nešíří až k lodi - je to šťastná okolnost, neboť naše nehybná loď by byla vydána jejich nárazům, stejně jako skaliska.

O půl dvanácté se právě vhod objevilo slunce, od deseti hodin zastřené mraky. Kapitán, který již ráno vypočítal hodinový úhel, se přichystal ke zjištění poledníkové výšky, a k polednímu provedl velmi přesné pozorování.

Potom sestoupil do své kabiny, aby vypočítal bod; vrátil se na palubu a řekl nám: „Jsme na osmnáctém stupni a pěti minutách severní šířky a čtyřicátém pátém stupni padesáté třetí minutě západní délky.“ Nato vysvětlil kapitán situaci všem, kteří nejsou obeznámeni s čísly délky a šířky. Robert Curtis zcela správně nechce nic skrývat a dbá na to, aby každý přesně věděl, co si má myslet o nynější situaci.

Chancellor uváznul na 18°5' severní šířky a 45°53' západní délky na skalisku, které není na mapách uvedené. Jak mohou v této části Atlantického oceánu existovat mělčiny, které by nebyly známé? Vytvořil se tento ostrůvek nedávno a vytvořil se nějakým sopečným výbuchem? Nedovedu si tuto skutečnost jinak vysvětlit.

Ať je to jakkoliv, tento ostrůvek je vzdálený nejméně osm set mil od Guayany - nejbližší země.

Podívejme, co nám zcela určitě zjistil bod, naznačený na lodní mapě: Chancellor byl tedy zahnán na jih až k osmnácté rovnoběžce, nejprve nesmyslnou umíněností Silase Huntlyho, pak severozápadním vichrem, před kterým musel prchat. Následkem toho se musí Chancellor plavit ještě asi osm set mil, aby dorazil k nejbližšímu pobřeží. Taková je situace. Je povážlivá, avšak dojem, kterým působí toto kapitánovo sdělení, není špatný - alespoň v tuto chvíli. Jaká nová nebezpečí by mohla znepokojovat nás, kteří jsme sotva unikli hrozivému požáru a výbuchu? Zapomínáme, že podpalubí je zaplněné vodou, že země je vzdálená, že až se Chancellor dostane na moře, může se na cestě potopit. Ale vědomí jsou dosud pod vlivem uplynulých hrůz; nenalezly ani trochu klidu a jsou nakloněny důvěřovat.

Co nyní zamýšlí Robert Curtis udělat? Jednoduše to, co velí prostý rozum: úplně uhasit požár, vrhnout do moře buď celý náklad nebo jeho část i s krabicí pikrinanu, uzavřít přístup vodě, uvolnit loď, využít nejvyššího přílivu a opustit co nejrychleji mělčinu.

Pokračování 30. října Hovořil jsem s panem Letoumeurem o situaci, ve které se nalézáme, a domníval jsem se, že ho mohu ujistit, že náš pobyt na skalisku bude krátký, protože jsou pro nás okolnosti příznivé. Ale zdá se, že pan Letoumeur mé mínění nesdílí.

„Naopak,“ odpověděl, „obávám se, abychom se příliš nezdržovali na těchto skaliskách!“ „A proč?“ zeptal jsem se. „Shodit několik set žoků bavlny přes palubu není přece tak zdlouhavá a obtížná práce. Může být vykonána ve dvou nebo ve třech dnech.“ „Zajisté, pane Kazallone, bylo by to velmi rychle hotovo, kdyby se mužstvo již dnes mohlo dát do práce. Je však naprosto nemožné vstoupit do Chancellorova podpalubí, protože se tam nedá dýchat, a kdoví, jestli neuplyne několik dní, než tam bude možno sestoupit, protože nejvrchnější vrstva nákladu stále ještě doutná. Ostatně i když přemůžeme oheň, budeme schopni vyplout? Nikoliv! Bude třeba ucpat přívod vody do podpalubí, protože otvor je zřejmě velký, s největší pečlivostí, pokud se nechceme utopit, když jsme již byli v nebezpečí, že uhoříme!

Nikoliv, pane Kazallone, nedělám si iluze, a budu považovat za šťastnou okolnost, když opustíme mělčinu za tři týdny. Kéž dá nebe, aby se nerozpoutala bouře dříve, než se opět dostaneme na moře, protože Chancellor by se roztříštil jako sklo na těchto útesech, které by se staly naším hrobem!“ To je skutečně největší nebezpečí, kterým jsme ohroženi. Požár přemůžeme, loď se opět stane provozuschopná - alespoň vše tomu nasvědčuje; jsme však vydáni na milost jedinému nárazu větru. I když připustíme, že nejvyšší část mělčiny by nám mohla z bouře poskytnout útočiště, co by si počali cestující i mužstvo na Chancelloru, kdyby z jejich lodi zbyly jen trosky?

„Pane Letoumeure,“ zeptal jsem se ještě, „důvěřujete Robertu Curtisovi?“ „Plně důvěřuji, pane Kazallone, a považuji za milost nebes, že mu kapitán Huntly předal velení lodi. Jsem si jist, že Robert Curtis učiní vše, co je třeba učinit, abychom vyvázli z této nesnáze.“ Když jsem se ptal kapitána, na jak dlouho odhaduje pobyt na této mělčině, odpověděl mně, že to ještě nelze určit, a že především záleží na okolnostech, doufá však že počasí bude příznivé. Skutečně tlakoměr stále stoupá aniž by kolísal, jak tomu bývá, nejsou-li atmosférické vrstvy v rovnováze. Je to tedy známka trvale klidného počasí - šťastná předzvěst pro naši práci.

Ostatně neztráceli ani hodinu a každý se čile chopil díla.

Robert Curtis především pečovalo to, aby byl úplně uhašen oheň, stravující nejvyšší vrstvu žoků bavlny nad úrovní, kterou dosáhne voda v podpalubí. Ale nejedná se o to, ztrácet čas šetřením nákladu. Je zřejmé, že jediným účinným způsobem hašení je udusit oheň z obou stran vrstvou vody. Proto začala čerpadla znovu konat svoji službu.

Pro tyto počáteční práce plně postačovala k obsluze čerpadel posádka lodi. Cestujících nebylo třeba, avšak všichni jsme připraveni nabídnout své paže. Naše pomoc nebude zamítnuta, až se přistoupí k vyklizení lodi. Proto páni Letoumeurové i já trávíme zatím čas buď čtením nebo hovorem a já kromě toho věnuji několik hodin psaní svého deníku. Méně sdílný inženýr Falsten je stále zahloubán do svých číslic nebo do rýsování nákresů strojů s půdorysem, průřezem a celkovým pohledem. Kéž dá nebe, aby vynalezl nějaký silný stroj, kterým by bylo možno opět uvést Chancellor na otevřené moře! Co se týče Kearových, drží se v ústraní, jsme ušetřeni nudy, při poslouchání jejich neustálých výčitek; bohužel je slečna Herbeyová nucena zůstat s nimi, a proto mladou dívku vidíme buď málo, nebo ji vůbec nevidíme. Silas Hundy se nemísí do ničeho, co se týká lodi; námořník v něm již neexistuje, a člověk v něm sotva živoří. Kuchař Hobbart koná svoji obvyklou službu, jakoby se loď nalézala při pravidelné cestě své plavby. Tento Hobbart je člověkem podlízavým, potměšilým, pravidelně v neshodě s kuchtíkem Jynxtropem, černochem ošklivé tváře, hrubého a drzého chování, který se míchá mezi ostatní námořníky více než je slušné. Zábavy bylo tedy na lodi velmi málo. Naštěstí mně napadlo, abychom ohledali neznámý ostrůvek, na němž Chancellor uvázl. Procházka nebude nepochybně ani dlouhá, ani rozmanitá, ale je to příležitost opustit loď na několik hodin a prozkoumat pevninu, jejíž původ je zajisté zvláštní.

Je ostatně důležité, aby byl pečlivě zhotoven plán této mělčiny, která není naznačena na mapách. Domnívám se, že pan Letourneur a já dosti snadno můžeme provést tuto práci a necháme na kapitána Curtise, aby ji doplnil, až znovu s veškerou možnou přesností vypočítá zeměpisnou délku a šířku mělčiny.

Můj návrh byl přijat pány Letourneury. Člun vybavený olovnicemi a řízený jedním z námořníků nám byl dán k dispozici. Chancellor jsme opustili ráno dne 31. října.

Od 31. října do 5. listopadu Zpočátku jsme objeli kolem mělčiny, jejíž délka měří asi čtvrt míle. Tato malá cesta, obeplutí mělčiny, byla rychle vykonána, a s olovnicí v ruce jsme zjistili, že spád skalisek je velmi příkrý. Těsně u skupiny skal je voda zvláště hluboká a není pochyb, že náhlé pozvednutí, prudké víření sopečného původu vynořilo úskalí nad vodu.

Je ryze vulkanické. Všude jsou jen balvany čediče, sestavené v úplném pořádku. Pravidelné hranoly dodávají celku vzhled obrovské krystalizace. Moře je obdivuhodně průzračné kolem mělčiny a umožňuje pohled na podivné svazky hranolovitých sloupů, podpírajících tyto pozoruhodné základy.

„Jaký je to neobyčejný ostrůvek,“ řekl pan Letourneur, „objevil se jistě teprve nedávno.“ „To je zřejmé, otče,“ odpověděl André, „a dodávám, že úkaz, kterým ostrůvek povstal právě na tomto místě, aby zde Chancellor uvázl, je totožný s přírodními úkazy, které se objevily když vznikl ostrov Julia na pobřeží Sicílie a souostroví Santorinu v Jónském archipelu!“ „Skutečně,“ dodal jsem, „muselo nastat vyzdvižení půdy v této části oceánu, protože se tato mělčina nenalézá ani v nejnovějších mapách, ačkoliv by nemohla uniknout očím námořníků v této části Atlantického oceánu, která je dost navštěvována. Prozkoumejme ji tedy pečlivě a uveďme ji námořníkům ve známost.“ „Kdo ví, zda opět brzy nezmizí podobným způsobem, jakým povstala?“ odpověděl André Letourneur. „Jak víte, pane Kazallone, mají tyto sopečné ostrovy často pouze pomíjející trvání, a než ho zeměpisci zakreslí do svých nových map, nebude snad již existovat!“ „Nevadí, milý synu,“ řekl pan Letourneur. „Je lepší označit nebezpečí, které neexistuje, než opomenout nebezpečí existující, a námořníci nebudou mít právo stěžovat si, když nenaleznou mělčinu, kde jsme ji nalezli my.“ „Máš pravdu, otče,“ odvětil André, „a mimo to je možné, že ostrovu je určeno trvat tak dlouho, jako naše pevniny. Ostatně má-li zmizet, byl by kapitán Curtis nejraději, kdyby tak učinil za několik dní, až bude mít opravenou loď, neboť by mu to uspořilo námahu, dopravit ji opět na moře!“ „Skutečně, André,“ zvolal jsem žertovně, „osobujete si nakládat s přírodou jako její svrchovaný pán! Chtěl byste, aby mělčinu vyzdvihla a ponořila podle vašeho přání, podle vaší osobní potřeby, a když nejprve stvořila výhradně tato skaliska, aby se umožnilo uhašení požáru na Chancelloru, chtěl byste, aby je na váš pokyn čarovným proutkem opět odstranila a tak uvolnila loď?“ „Nechci nic, pane Kazallone,“ odpověděl s úsměvem mladík, „jen poděkovat Bohu, že nás tak zřejmě chránil. Ráčil uvrhnout naši loď na úskalí, a uvede ji opět na vlny, až nastane vhodná doba.“ „A my Bohu ze všech sil pomůžeme, mám pravdu, přátelé?“ „Zajisté, pane Kazallone,“ odvětil pan Letourneur, „neboť zákonem lidstva je pomoci sobě samému.“ Avšak André má pravdu, když důvěřuje v Boha. Když se člověk odváží na moře, dovede znamenitě využít vlastností udělených mu přírodou; ale když se na oceánu bez mezí rozpoutají živly, cítí, jak křehká je loď, která ho nese, a jak sám je slabý a bezbranný! Domnívám se tedy, že heslem námořníků by mělo být: „Důvěra v sebe a víra v Boha!“ „Nic není pravdivější, pane Letourneure,“ řekl jsem. „Myslím, že je málo námořníků, jejichž duše by byla tvrdošíjně uzavřena náboženskému citu!“ Takto jsme hovořili a pečlivě zkoumali útesy, tvořící základy ostrůvku, a všichni jsme souhlasili, že vznikl nedávno. Skutečně, nebyla zde ani jediná lastura, ani chomáče mořské řasy uchycené na čedičových stěnách. Milovník přírodovědy by se marně namáhal prohledáváním těchto nakupenin kamenů, kde ani rostlinná, ani živočišná příroda nezanechala ještě stopy. Nejsou zde žádní měkkýši, ani jiní vodní živočichové. Vítr dosud nepřinesl ani jediné semeno, a mořští ptáci zde dosud nehledali útulek. Pouze geolog by nalezl látku k zajímavému studiu, zkoumal tyto čedičové základy, které mají výhradně stopy sopečného útvaru.

Nyní se náš člun vrací k jižnímu bodu ostrůvku, na kterém Chancellor uváznul. Navrhuji všem, abychom vstoupili na zem, což je přijato.

„V případě, že by ostrůvek opět zmizel,“ řekl se smíchem mladý André, „nechť jej alespoň navštíví lidské bytosti!“ Člun přistál a my jsme vystoupili na čedičovou skálu. André kráčí napřed, neboť půda je dost schůdná, a mladík se nepotřebuje opírat o něčí rámě. Jeho otec je poněkud pozadu se mnou. Vystupujeme na skalisko po velmi mírném svahu, vedoucím na jeho nejvyšší vrchol.

Čtvrt hodiny stačilo, abychom ušli tuto vzdálenost. Usadili jsme se všichni tři na čedičový hranol, převyšující nejvyšší skálu ostrůvku.

André Letourneur vyndal z kapsy zápisník a začal kreslit mělčinu, jejíž obrysy se zraku jevily velmi zřetelně na zelenavém podkladu vod.

Obloha je jasná a moře, dosud za odlivu, odkrývá nejzazší skaliska, vynořující se na jihu a ponechávající mezi sebou úzký průplav, jímž se ubíral Chancellor než uvázl.

Tvar mělčiny je dost zvláštní a plně odpovídá tvaru yorské šunky, jejíž střední část se rozšiřuje k části nejvíce naduřelé, na jejímž vrcholu se nalézáme.

Také když André načrtl půdorys ostrůvku, řekl mu otec: „Ale, milý chlapče, vždyť jsi zde nakreslil kýtu!“ „Ovšem, otče,“ odvětil André, „čedičovou kýtu takové velikosti, že by potěšila obra z pohádky, a když kapitán Curtis dovolí, pojmenujeme mělčinu Ham Rock, to znamená Šunková skaliska.“ „Zajisté,“ zvolal jsem, „jméno je dobře zvoleno! Mělčina Ham Rock! A ať se k ní námořníci přibližují jen na uctivou vzdálenost, jestli nemají dost tvrdé zuby, aby ji nakousli!“ Chancellor uvázl na jižním výběžku ostrůvku, tedy na nejužším konci, šunky v malé zátoce, utvořené prohnutím této šunky. Je nakloněn na vydutí svého levého boku a v tuto chvíli značně kolísá, protože odliv je právě neobyčejně nízký.

Jakmile André Letoumeur dokončil kresbu, sestupovali jsme po druhém svahu, sklánějícím se pozvolna k západu. Zanedlouho se objevila našim zrakům pěkná jeskyně. Řekli byste na pohled, že je to architektonické dílo podle podobných jeskyní vytvořených přírodou na Hebridách, zvláště na ostrově Staffa. Páni Letoumeurové, kteří navštívili Fingalskou jeskyni, tvrdí, že tato jeskyně je jí plně podobná, avšak menších rozměrů. Totéž seskupení soustředěných hranolů, pocházející od toho, jímž čedič chladl; tentýž baldachýn z černých trámců spojených žlutou hmotou; stejná čistota hran čedičových hranolů, jež by ani dláto sochaře nevytesalo s větší přesností; konečně totéž zvučení vzduchu procházejícího znějícími čediči, z nichž si Galové vytvořili harfy, na něž hrají stíny zemřelých Fingalů. Pouze na Staffe je dnem jeskyně vodní hladina, kdežto zdejší jeskyně může být pouze zasažena nejvyššími mořskými vlnami, a pole hranolovitých sloupků tvoří pevnou dlažbu.

„Mimo to,“ poznamenal André Letouneur, „jeskyně na Staffě je rozsáhlou gotickou katedrálou, kdežto tato je pouhou kaplí oné katedrály! Avšak kdo by se nadál, že nalezneme podobný div na neznámém skalním útvaru v oceánu!“ Když jsme si asi hodinu odpočali v jeskyni Ham Rock, obešli jsme ostrůvek po břehu a navrátili jsme se na Chancellor. Sdělili jsme své objevy Robertu Curtisovi, který zakreslil ostrůvek na svou mapu i se jménem, které mu dal André Letourneur.

V následujících dnech jsme nikdy neopomenuli vykonat procházku k jeskyni na Ham Rock, kde jsme strávili několik příjemných hodin.

Robert Curtis ji též navštívil, avšak jako člověk zaujatý jinými věcmi, než obdivem přírodního zázraku. Falsten. se tam rovněž jednou odebral, aby prozkoumal horninu skal a urazil několik kousků čediče s bezohledností geologa. Pan Kear se nedal rušit, a věznil se na palubě.

Vybídl jsem paní Kearovou, aby nás provázela na jednom z našich výletů, avšak nepohodlné sestupování do člunu a obava před únavou ji přiměly, že odmítla můj návrh.

Pan Letourneur se rovněž otázal slečny Herbeyové, zda by jí bylo příjemné navštívit skalisko. Mladá dívka se domnívala, že může přijmout tento návrh, byla šťastná, že unikne, třeba jen na hodinu, týrání a rozmarům své paní. Avšak když prosila paní Kearovou o dovolení, aby směla opustit loď, byla zcela odmítnuta.

Byl jsem nemile dotčen tímto jednáním a zakročil jsem u paní Kearové ve prospěch slečny Herbeyové. Zpěčovala se, ale že jsem měl několikrát příležitost prokázat službu této sobecké dámě a že mne snad opět bude potřebovat, povolila konečně mému naléhání.

Slečna Herbeyová nás několikrát provázela na procházkách po ostrůvku. Také jsme několikrát lovili ze břehu ryby, načež jsme v jeskyni vesele snídali za znění čedičových harf, rozezvučených větrem. Těšila nás opravdově radost, kterou projevovala slečna Herbeyová, cítila se po několik hodin volná. Skutečně, ostrůvek je maličký, ale nikdy žádný ostrov na světě se mladé dívce nezdál tak veliký. My rovněž milujeme tento pustý útes, a brzy na něm nebylo kamene, který bychom neznali, ani stezky, kterou bychom radostně nesledovali. Je to širý kraj v porovnání s úzkou palubou Chancelloru a jsem si jist, že v hodině odjezdu jej neopustíme bez lítosti.

Co se týče ostrova Staffa, sdělil nám André Letourneur, že je majetkem rodiny MacDonaldů, která jej pronajímá za roční nájemné dvanácti liber šterlinků (300 franků).

„Nuže, pánové,“ zeptala se slečna Herbeyová, „domníváte se, že by bylo možné najmout tuto jeskyni za půl libry?“ „Ani za penny, slečno,“ řekl jsem se smíchem . „Zamýšlíte ji snad najmout?“ „Nikoliv, pane Kazallone,“ odpověděla dívka a potlačovala vzdech, „a přece je to snad jediné místo, kde jsem byla šťastná!“ „A já šťasten!“ zašeptal André. Mnoho utrpení bylo skryto v odpovědi slečny Herbeyové! Ubohá dívka, která nemá příbuzné, ani přátele, dosud nepoznala štěstí - ani na několik chvil - jen na neznámém útesu v Atlantickém oceánu.

Od 6. do 15. listopadu Prvních pět dní po uváznutí vystupovaly z podpalubí Chancelloru čpavé a husté páry, kterých poznenáhlu ubývalo, a 6. listopadu bylo možné považovat požár za uhašený. Avšak z důvodu bezpečnosti dal Robert Curtis pokračovat v čerpání vody, tak že vnitřek lodi je ponořen až do výše mezipalubí. Ovšem, když moře opadá, opadá též voda v podpalubí, a obě vodní hladiny, vně i uvnitř, se vyrovnávají.

„Což prozrazuje,“ pravil Robert Curtis, „že otvor je značný, protože odtok se děje takovou rychlostí.“ Skutečně, otvor v lodním boku měří v ploše nejméně čtyři čtvereční stopy. Jeden z námořníků, Flaypol, se při odlivu ponořil a prozkoumal umístění i způsob poškození. Otvor se nalézá asi třicet stop od kormidla k přídi. Nárazem na skalisko byly proraženy tři latě v lodním boku asi dvě stopy nad kýlem. Náraz se udál s neobyčejnou prudkostí, neboť loď měla těžký náklad a moře bylo rozbouřené. Dokonce je s podivem, že loď nebyla nárazem proražena na několika místech. Bude-li snadné ucpat přístup vodě, dozvíme se to, až po odstranění nebo přemístění nákladu pronikne lodní tesař k otvoru. Avšak teprve za dva dny bude možné vniknout dovnitř Chancelloru a vyklidit odtud žoky bavlny ušetřené ohněm.

Zatím však nebyl Robert Curtis nečinný, lodní posádka mu horlivě pomáhala a vykonávala uložené práce.

Tak dal kapitán znovu vztyčit zadní stěžeň, přeražený při nárazu na mělčinu, který se podařilo na skalisku zachytit i s veškerou výstrojí. Na zádi byly umístěny zdviháky, stěžeň byl vytažen a spodní částí upevněn na starý pahýl, na němž tesař upravil k tomu účelu čep. Vhodné opory, upevněné silnými spojkami a železnými sponami, zajišťují spojení obou zlomených částí.

Když to bylo vykonáno, byla pečlivě prohlédnuta veškerá lodní výstroj, hlavní lana, spojky i provazové žebříky, lana upevňující stěžně znovu napjata, některé plachty vyměněny a průběžná lana zřízena znovu, což nám umožní bezpečnou plavbu.

Na přídi i na lodní zádi je mnoho práce, neboť horní paluba a stanoviště posádky byly plameny velice poškozeny. Proto je nutno uvést vše znovu do pořádku, což vyžaduje čas i péči. Čas nám nechybí, péče není nikdy dostatek. Brzy budeme moci opět zaujmout své kabiny.

Teprve 8. listopadu mohlo být s úspěchem započato s vyklízením Chancelloru. Protože žoky bavlny promočeny vodou naplňují podpalubí za přílivu, byly nad záklopky umístěny jeřáby a my jsme se připojili k mužstvu posádky a pomáháme vytahovat těžké žoky, které jsou většinou úplně zničené. Žok za žokem se nakládá do člunu a dopravuje se na ostrůvek.

Když byla takto odstraněna první vrstva nákladu, bylo třeba pomýšlet, aby alespoň částečně byla vyčerpána voda plnící vnitřek lodi. Byla to obtížná práce, kterou však námořník Flaypol a člunař provedli s chvalitebnou horlivostí. Když se za odlivu ponořili pod pravý kormový bok lodi, podařilo se jim přibít na otvor měděný plát. Protože by ale plech nemohl snést vnější tlak, až vodní hladina uvnitř lodi klesne činností čerpadel, pokusil se Robert Curtis zajistit ucpávku tím, že nakupil na roztříštěné latě v lodním boku žoky bavlny. Materiálu je nadbytek, a brzy je dno lodě jako vycpáno těžkými a nepoddajnými žoky, které, jak doufáme, dodají měděnému plechu větší pevnost. Kapitánův postup se úplně zdařil. Když začala čerpadla pracovat, viděli jsme brzy, jak vodní hladina v podpalubí pomalu klesá, a mužstvo může pokračovat ve vykládání žoků.

„Je tedy pravděpodobné,“ pravil Robert Curtis, že budeme moci zjistit rozsah poškození a opravit je zevnitř lodi. Zajisté by bylo lépe položit loď na bok a vyměnit roztříštěné latě, ale prostředky nedovolují podniknout tak rozsáhlou práci. A mimoto mne zneklidňuje obava, že by nás mohlo překvapit nepříznivé počasí až by loď ležela na boku, čímž by byla vydána na milost a nemilost prvnímu nárazu vln. Mohu vás však, jak se domnívám, ujistit, že otvor bude dostatečně ucpán a že co nevidět bude možné pokusit se, abychom dostihli pobřeží za okolností zaručujících dostatečnou bezpečnost.“ Po dvou dnech práce byla voda dostatečně vyčerpána, poslední žoky nákladu byly bez jakékoliv nehody vyloděny. Museli jsme sami zastat práci u čerpadel, abychom ulehčili mužstvu, a vykonávali jsme ji svědomitě. André Letourneur navzdory svému postižení se k nám připojil, a každý plnil svou povinnost co mu síly stačily.

Je to však práce unavující; nemůžeme ji konat dlouho, aniž bychom si odpočinuli. Ruce i páteř jsou brzy jako zpřelámány neustálým potahováním čerpadlového táhla, a chápu, že se námořníkům protiví tato práce. Přece ji však provádíme za příznivých podmínek, protože loď je na pevném podkladu a není pod námi bezedná propast. Nechráníme svůj život proti dorážejícímu moři, neprobíhá zápas mezi námi a vodou, který vzniká tou měrou, jakou ji vyčerpáváme! Ochraňuj nás nebe, abychom nikdy nebyli vydáni podobné zkoušce na potápějící se lodi!

Od 15. do 20. listopadu Dnes mohla být provedena prohlídka podpalubí; konečně byla v zádi, kam oheň naštěstí nevnikl, nalezena i krabice s pikrinanem. Krabice je neporušená a její obsah nebyl vodou poškozen. Byla umístěna na bezpečném místě na výběžku ostrůvku. Proč ji ihned nevhodili do vody? Ani nevím, ale nevhodili ji tam.

Robert Curtis a Douglas zjistili při prohlídce, že paluba a trámy, které ji podpírají, utrpěly ohněm méně, než se domnívali. Silný žár, jemuž byla tato tlustá prkna a silné trámy vydány, je sice zbortil, aniž by je však rozrušil, a zdá se, že oheň působil spíše na latě v bocích lodi.

Skutečně, vnitřní olištování bylo do značné délky zničeno plameny, tu a tam čněly špice zuhelnatělých dřevěných čepů, a naneštěstí jsou povážlivě zasažena i žebra lodi; čepy a spáry jsou značně vyhořelé, a lze považovat za div, že loď se již dávno nerozpadla.

Dlužno uznat, že jsou okolnosti velice povážlivé. Chancellor je tak poškozen, že Robert Curtis jej nemůže, jak je zřejmé, opravit omezenými prostředky, kterými vládne, a obnovit jeho pevnost, kterou vyžaduje dlouhá plavba.

Proto kapitán i tesař se stali velmi starostlivými. Poškození je skutečně tak vážné, že kdybychom se nalézali na ostrově a ne pouze na skalisku, které může moře každou chvíli zaplavit, neváhal by Robert Curtis rozebrat loď a vystavět z jejích trosek menší, na niž by se mohl lépe spolehnout.

Ale Robert Curtis se rychle rozhodl a shromáždil nás všechny, posádku i cestující, na palubě Chancelloru.

„Přátelé,“ pravil, „loď je poškozena vážněji, než jsme se domnívali, lodní stěny jsou značně propálené. Jelikož jednak nemáme prostředky, abychom loď opravili, a jednak nám nezbývá čas, abychom vystavěli novou loď na tomto ostrůvku, kde jsme vydáni první mořské vlně na milost a nemilost, navrhuji, abychom otvor ucpali co možná nejtěsněji a hleděli dostihnout nejbližšího přístavu. Jsme vzdáleni jen asi osm set mil od pobřeží Paramaribo, které tvoří severní břeh holandské Guayany, a bude-li počasí příznivé, nalezneme tam za deset nebo za dvanáct dní útočiště!“ Nelze dělat nic jiného. Rozhodnutí Roberta Curtise bylo proto jednohlasně schváleno.

Douglas a jeho pomocníci se tedy zaměstnávají utěsněním otvoru uvnitř lodi a pokud je to možné opravením lodních žeber, poškozených ohněm. Je ale zřejmé, že Chancellor již neposkytuje dostatečnou bezpečnost pro déletrvající plavbu, a že v prvním přístavu, který dostihneme, bude uznán za neschopného další plavby.

Tesař také ucpal vnější spáry mezi latěmi v té části lodního boku, který je za nejhlubšího odlivu nad vodou. Ovšem část ponořenou i za odlivu nemůže prozkoumat, a musí se omezit na opravu uvnitř lodi.

Tyto rozličné práce trvaly až do 20. listopadu. Když učinil vše, co bylo v lidské moci, aby loď opravil, rozhodl se Robert Curtis, že ji toho dne spustí opět na moře.

Rozumí se, že od chvíle, kdy byl vyložen náklad a odstraněna voda nalézající se v podpalubí, plul Chancellor neustále, i za největšího odlivu, na vodě... Protože byl z opatrnosti zakotven na přídi i na zádi, nebyl zanesen na skalisko, a spočíval v malé přirozené nádržce, chráněn z levé i z pravé strany skalisky, které nezaplaví ani nejvyšší příliv.

Bylo shledáno, že tato nádržka by mohla ve své nejširší části propustit Chancellor, kdyby se postupovalo krok za krokem. Tento manévr můžeme snadno provést pomocí lan, upevněných na skalisku tím způsobem, že loď je nyní obrácena přídí na jih.

Zdá se tedy, že Chancellor bude snadné vyprostit buď napnutím plachet, bude-li příznivý vítr, nebo vyvlečením z průplavu, bude-li vát vítr proti směru plavby.

Avšak vjezd do průplavu je zahrazen jakousi čedičovou mělčinou, nad kterou i za přílivu je sotva tolik vody, že stačí pro ponor Chancelloru, i kdyby byl úplně zbaven přítěže. Dostal-li se přes tuto mělčinu před svým uváznutím, opakuji, že se tak stalo, poněvadž byl nadzdvižen ohromnou vlnou a vržen do nádržky. Ostatně toho dne působil na příliv svým vlivem nejen nový měsíc, nýbrž mnohem značněji i současný vliv slunce, a může uplynout několik měsíců, než se bude opakovat tak silný příliv rovnodennosti.

Je zřejmé, že Robert Curtis nemůže čekat několik měsíců. Dnes nastane velký příliv za současného působení slunce a měsíce, je tedy třeba využít jej k vyproštění lodě. Proto, až bude mimo nádržku, zatížíme ji, aby mohla nést plachty, a vydáme se na cestu.

Nyní je právě příznivý vítr, neboť vane ze severovýchodu, tedy právě ve směru průplavu. Ale kapitán se právem rozpakuje vyplout pod všemi plachtami a proti překážce, která by ho přece jen mohla zadržet, s lodí, jejíž pevnost je nyní velmi pochybná. Poradil se tedy s poručíkem Walterem, s tesařem, člunařem a rozhodl se Chancellor vyvléci. Proto byla na zádi upevněna jedna kotva, aby v případě, že by se operace nezdařila, mohla být loď zavlečena zpět na kotviště. Načež dvě jiné kotvy byly umístěny za průplav, který je nyní delší o dvě stě stop. Nato připevnili řetězy k hřídeli, mužstvo se opřelo o páky rumpálu, a o čtvrté hodině odpolední se začal Chancellor pohybovat.

O čtyřech hodinách dvaceti čtyřech minutách má být příliv úplný.

Deset minut před tím byla loď dovlečena tak daleko, pokud její ponor připouštěl, avšak brzy narazila přední částí kýlu na mělčinu a musela se zastavit.

Nyní, když nejspodnější výběžek předního stěžně se přesunul přes překážku, není důvod, proč by Robert Curtis nepřipojil působení větru k mechanické síle rumpálu. Rozepjali tedy vrchní i spodní plachty a nařídili je po větru.

Příhodná chvíle nastala. Moře stoupá. Cestující i námořníci jsou u pák rumpálu. Páni Letoumeurové, Falsten a já držíme páku po pravém lodním boku. Robert Curtis je na horní palubě, dohlíží na plachty, poručík na přídi, člunař u kormidla.

Chancellor pocítil několik nárazů a stoupající moře jej zvolna zdvihá, avšak naštěstí je klidné.

„Nuže, přátelé,“ zvolal Robert Curtis svým klidným a důvěřivým hlasem, „silně a svorně kupředu!“ Páky rumpálu se začaly pohybovat. Je slyšet chřestění záklopek a řetězy se napínají, když procházejí otvory pro kotevní lana. Vítr sílí, a protože loď nemůže plout s náležitou rychlostí, prohýbají se stěžně větrem, opírajícím se do plachet. Urazili jsme asi dvacet stop. Jeden z námořníků zanotoval hrdelní píseň, jejíž rytmus souhlasil s našimi pohyby. Naše úsilí se zdvojnásobuje a Chancellor se zachvívá... Avšak marné namáhání. Moře začíná klesat. Nepřeplujeme.

Nuže, nepropluje-li loď, nemůžeme zůstat v rovnováze na této mělčině, protože by se loď při odlivu rozlomila na dvě části. Na kapitánův rozkaz byly rychle staženy plachty, a kotva spuštěná na zádi koná rovněž službu. Nesmíme ztratit ani okamžik. Couváme zpět, je to okamžik hrozné úzkosti... Avšak Chancellor se svezl po kýlu a vrátil se do nádržky, která se nyní stala jeho vězením.

„Nuže, kapitáne,“ ptá se člunař, „jak přeplujeme?“ „Nevím,“ odpovídá Robert Curtis, „avšak přeplujeme.“