×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Chancellor - Jules Verne, III. KAPITOLA

III. KAPITOLA

III. KAPITOLA Pokračování 21. října

Nemohu vyprávět, co se ve mně děje, když jsem slyšel Falstenovu odpověď. Není to zděšení, spíš se mne zmocňuje jakási rezignace. Připadá mi, že to dovršuje situaci, dokonce že tím může být rozřešená! Proto jsem také velice klidně šel vyhledat Roberta Curtise na přídi lodě.

Když se dozvěděl, že krabice obsahující třicet liber pikrinanu - to je tolik, že by to stačilo k vyhození celého pohoří - se nachází na lodi, na dně podpalubí, v samém ohnisku požáru a že Chancellor může každou chvíli explodovat, Robert Curtis nesvraštil ani obočí, a jeho čelo se sotva zachmuřilo a zorničky jeho očí se ani nerozšířily.

„Dobrá!“ odpověděl mi.

„Ani slovo o tom. Kde je Ruby?“

„Na horní palubě.“

„Pojďte se mnou, pane Kazallone.“ Vystoupili jsme spolu na horní palubu, kde inženýr a kupec ještě hovořili.

Robert Curtis šel přímo k nim.

„Je to pravda?“ zeptal se Rubyho.

„Ano, je to pravda!“ odpověděl klidně Ruby, který se domníval, že je nanejvýš vinen podloudnictvím.

Chvíli se mi zdálo, že Robert Curtis nešťastného cestujícího rozdrtí, ten nemohl rozumět své povážlivé neopatrnosti! Ale druhý důstojník se ovládl a vidím, jak za zády svírá pěsti, aby nepřišel do pokušení uchopit Rubyho za hrdlo.

Potom klidným hlasem vyslýchal Rubyho. Ten potvrdil, co jsem již řekl. Mezi balíky jeho zavazadel se nalézá krabice obsahující asi třicet liber této nebezpečné substance. Jednal v tomto případě s onou neopatrností, která - jak dlužno přiznat - je vrozená anglosaskému národu a vpravil tuto výbušnou směs do podpalubí lodě, jako by to udělal Francouz s prostou lahví vína. Nesdělil-li obsah tohoto zavazadla, udělal to proto, že velmi dobře věděl, že by se kapitán zdráhal je přijmout.

„Ostatně,“ doložil a pokrčil rameny, „pro takovou maličkost mne snad neoběsíte a překáží-li vám tolik tato krabice, můžete ji vhodit do moře! Moje zavazadla jsou pojištěna!“ Po této odpovědi jsem se nemohl zdržet, neboť nejsem tak chladnokrevný jako Robert Curtis a zmocnil se mne hněv. Vrhnul jsem se na Rubyho, dříve než mně v tom mohl druhý důstojník zabránit, a vykřikl jsem:

„Bídáku! Vy nevíte, že na lodi hoří!“ Sotva jsem ta slova pronesl, litoval jsem jich, ale bylo již pozdě!

Účinek, jakým působila na Rubyho, je nepopsatelný. Nešťastníka se zmocnil křečovitý strach. Tělo ochromené strnulostí, vlasy zježené, oči vytřeštěné, oddychoval jako člověk postižený záduchou; nebyl schopen slova, hrůza u něho dosáhla svého vrcholu. Najednou pohnul rukama, dívá se na palubu Chancelloru, která může každou chvíli vyletět do povětří. Vrhne se z horní paluby dolů, vzchopí se a pobíhá po lodi a mává rukama jako šílenec. Pak se mu vrátí řeč a strašlivá slova uniknou z jeho úst:

„Na lodi hoří! Na lodi hoří!“ Na tento výkřik vyběhla veškerá posádka lodě na palubu v domnění, že se požár již dostal na palubu a že nadešel čas uprchnout do člunů.

Přiběhli cestující, pan Kear, jeho paní, slečna Herbeyová, oba Letourneurové. Robert Curtis chtěl Rubymu nařídit, aby mlčel, ale ten ztratil rozum.

Ve chvíli nastal největší zmatek. Paní Kearová klesla v bezvědomí na palubu. Její manžel se o ni nestaral a přenechal veškerou péči o ni slečně Herbeyové. Námořníci již vyhákovali ze závěsu šalupu a chtěli ji spustit na moře.

Zatím jsem oznámil pánům Letourneurům, co dosud nevěděli, totiž, že náklad lodě hoří a otcovy myšlenky se neprodleně nesly k Andrému, kterého objal. Mladík zachoval velkou chladnokrevnost, konejšil otce a opakoval mu, že nebezpečí není bezprostřední.

Robertovi Curtisovi se podařilo za přispění poručíka zastavit své mužstvo. Ujistil je, že požár neudělal takový pokrok, že cestující Ruby neví ani co dělá, ani co mluví, že se nesmí jednat unáhleně, že až bude čas, všichni opustí loď...

Většina námořníků se zastavila na slova druhého důstojníka, kterého milují a váží si ho. Podařilo se mu, čeho by kapitán Hundy nikdy nedosáhl a šalupa zůstala v závěsech.

Naštěstí Ruby nemluvil o pikrinanu, uzavřeném v podpalubí. Kdyby posádka lodi znala pravdu, kdyby se dozvěděla, že tato loď je sopkou, připravenou snad rozevřít se jim pod nohama, pozbyla by rozvahu, nebylo by možné ji zadržet a prchala by stůj co stůj.

Pouze druhý důstojník, inženýr Falsten a já víme, jak se strašlivě zvýšilo nebezpečí požáru lodě, a je nutné, abychom o tom věděli pouze my sami.

Jakmile byl obnoven pořádek, sešli jsme se, Robert Curtis, Falsten a já, na horní palubě. Inženýr zde zůstal, ruce měl založené a snad přemýšlelo nějaké mechanické záhadě uprostřed všeobecného zděšení. Kladli jsme mu na srdce, aby neřekl ani slovo o tomto novém nebezpečí, zaviněném Rubyho neopatrností.

Falsten slíbil, že to zachová v tajnosti. Co se týká kapitána Hundyho, který ještě nezná nynější stav situace, si vzal na starost Robert Curtis a sdělil mu to.

Především je ale třeba zmocnit se Rubyho, neboť tento nešťastník úplně zešílel. Nemá již ponětí o tom, co dělá, pobíhá po palubě a stále volá:

„Hoří! Hoří!“ Robert Curtis nařídil námořníkům, aby ho chytili, pevně ho spoutali a zacpali mu ústa. Potom ho dopravili do kabiny, kde bude od nynějška střežen.

Zmínka o krabici s pikrinanem z jeho úst neunikla!

22. a 23. října Robert Curtis všechno sdělil kapitánovi Hundymu. Ten je právem - i když ne ve skutečnosti - jeho představeným, a nemohl mu tedy situaci zatajit.

Na toto sdělení neodpověděl kapitán ani slovo, přejel si rukou čelo, jako člověk, který chce zaplašit nepříjemnou myšlenku, klidně se vrátil do své kabiny, aniž by dal nějaký rozkaz.

Robert Curtis, poručík, inženýr Falsten a já jsme se začali radit, žasl jsem nad chladnokrevností, kterou každý v této situaci projevuje. Hovořili jsme o všech možnostech záchrany a pak Robert Curtis shrnul situaci následovně:

„Požár nelze zastavit,“ řekl, „a již nyní je teplota u hlídky na přídi nesnesitelná. Nastane tedy snad již brzy chvíle, kdy intenzita ohně bude taková, že si plameny proklestí cestu palubou. Dovolí-li stav moře, abychom před touto novou podobou katastrofy použili čluny, opustíme loď. Nebudeme-li však moci opustit Chancellor, budeme zápasit s ohněm do posledního okamžiku. Kdo ví, nepřemůžeme-li jej, až se objeví na palubě! Snad zvítězíme nad zřejmým nepřítelem dříve, než nad skrytým nepřítelem.

„To je také mé mínění,“ odpověděl klidně inženýr.

„Moje rovněž,“ řekl jsem.

„Avšak, pane Curtisi, copak neberete zřetel na okolnost, že je v podpalubí uzavřeno třicet liber výbušné látky?“

„Ne, pane Kazallone,“ odpověděl Robert Curtis, „to je pouze podrobnost, se kterou nijak nepočítám! A proč bych se jí zabýval? Copak mohu hledat tuto látku uprostřed hořícího nákladu a ve skladišti, kam nesmíme dovolit přístup vzduchu? Ne! Nechci na to ani pomyslet.

Copak nemůže tento pikrinan projevit svůj účinek dříve, než dokončím větu, kterou říkám? Zajisté. Tedy oheň jej zasáhne nebo nezasáhne.

Proto pro mne neexistuje okolnost, o které mluvíte. Záleží na Bohu a nikoliv na mně, abychom byli ušetřeni této svrchované katastrofy.“ Robert Curtis pronesl tato slova vážným tónem a my jsme bez odpovědi sklonili hlavy. Ostatně vzhledem ke stavu moře je bezprostřední útěk nemožný; musíme tedy tuto okolnost pominout.

„Výbuch není nutný, řekl by formalista, je pouze nahodile možný.“ Tuto poznámku vyslovil inženýr s naprostou chladnokrevností.

„Prosím, abyste mi zodpověděl jednu otázku, pane Falstene,“ řekl jsem na to.

„Může se pikrinan draselný vznítit i bez nárazu?“

„Zajisté,“ odpověděl inženýr. „Za obyčejných okolností není pikrinan zápalnější než obyčejný střelný prach, ale zápalný je rovněž.

Ergo...“ Falsten pronesl „Ergo“. - Nedomnívám se, že dělá demonstraci v chemickém kurzu?

Nato jsme opět vyšli na palubu. Když jsme vystupovali z kajuty, uchopil mne Robert Curtis za ruku.

„Pane Kazallone,“ řekl, „vidím, jak je Chancellor sžírán ohněm a nemohu tomu nijak zabránit, nemohu!...“

„Pane Curtisi, vaše pohnutí...“

„Pane,“ odpověděl, „nemohu je přemoci! Vy jediný víte, jak trpím. - Ale teď je po všem,“ připojil.

„Naše situace je tedy beznadějná?“ zeptal jsem se ještě.

„Naše situace je tato,“ odpověděl chladně Robert Curtis.

„Jsme připoutáni k podkopu, jehož doutnák je zapálen! Záleží na tom, jak je doutnák dlouhý!“ Nato odešel.

Každým pádem posádka lodě ani ostatní cestující nevědí, jak se stala naše situace strašlivá.

Od té chvíle, co se rozšířila zpráva o požáru, zaměstnává se pan Kear vybíráním nejcennějších věcí a vůbec se nestará o svou paní. Když nařídil druhému důstojníkovi, aby oheň uhasil, - obviňoval ho ze vzniklé situace - odešel do své kabiny v lodní části a již se neobjevil.

Paní Kearová sténá a naříká, a navzdory svým směšnostem vzbuzuje tato nešťastná žena soustrast. Slečna Rerbeyová se za těchto okolností, méně než kdy jindy, snaží vyhnout povinnostem ke své paní, a pečuje o ni s naprostou obětavostí. Musím obdivovat chování této dívky, pro kterou je povinnost vším.

Následující den, 23. října, požádal kapitán Rundy druhého důstojníka, aby přišel k němu do kabiny a proběhl mezi nimi rozhovor, o kterém mne Robert Curtis informoval.

„Pane Curtisi,“ řekl kapitán, jehož těkavé oči prozrazují zakalení duševních schopností, „jsem přece námořník, je to pravda?“

„Ovšem, pane.“

„Nuže, představte si, že již nerozumím svému povolání... nevím, co se se mnou děje... vzpomínám však... nevím již... Nejeli jsme k severovýchodu po vyplutí z Charlestonu?“

„Ne, pane,“ odpověděl druhý důstojník, „pluli jsme k jihovýchodu podle vašich rozkazů.“

„Máme však náklad do Liverpoolu!“

„Zajisté.“

„A náš... Jak se jmenuje tato loď, pane Curtisi?“

„Chancellor.“

„Ach, ovšem, Chancellor! A kde se nyní nachází?“ „Jižně od obratníku.“

„Dobrá. Pane, nehodlám jej vést zpět na sever!... Ne!... Nemohu již... Přeji si, abych nemusel opustit svoji kabinu... Pohled na moře u mne vyvolává nemoc!...“

„Pane,“ odpověděl Robert Curtis, „doufám, že péče...“ „Ano, ano, uvidíme... později. - Zatím vám dám rozkaz, bude však poslední, který ode mne dostanete.“

„Poslouchám,“ řekl nato druhý důstojník.

„Pane,“ začal opět kapitán, „od této chvíle nejsem na lodi ničím a vy převezmete velení lodě... Okolnosti jsou silnější než já a cítím, že jsou pro mne nesnesitelné... Pozbývám rozvahu! - Velmi trpím, pane Curtisi,“ připojil Silas Runtly a obě dlaně si přitiskl k čelu.

Druhý důstojník pozorně prohlížel dosavadního velitele lodě a pak odpověděl:

„Dobrá, pane.“ Potom vystoupil na palubu a vyprávěl mi, co se stalo.

„Ano,“ řekl jsem, „tento muž má víceméně nemocný mozek, není-li pomatený, a udělal dobře, že se dobrovolně vzdal velení.“

„Přejímám je za vážných okolností,“ odpověděl Robert Curtis.

„Nezáleží na tom, vykonám svoji povinnost.“ Robert Curtis zavolal námořníka a poručil mu, aby vyhledal člunaře.

Ten ihned přišel.

„Člunaři,“ řekl mu Robert Curtis, „shromážděte posádku lodě u paty velkého stěžně!“ Člunař odešel a v několika okamžicích bylo mužstvo Chancelloru shromážděno na označeném místě.

Robert Curtis vstoupil do jejich středu.

„Mládenci,“ řekl klidným hlasem, „v situaci, ve které se nacházíme a z důvodů, které jsou mně známé, uznal pan Silas Runtly za nutné vzdát se hodnosti kapitána. Od dnešního dne velím na lodi já.“ Tak byla provedena změna, která je prospěšná pro dobro nás všech.

Máme v čele energického a spolehlivého muže, který neustoupí před žádným opatřením, mířícím k všeobecnému dobru. Páni Letourneurové, inženýr Falsten a já jsme ihned blahopřáli Robertovi Curtisovi a poručík a člunař se k nám připojili.

Loď pluje stále k jihozápadu a Robert Curtis se se všemi napnutými plachtami snaží dostat v co nejkratší době na nejbližší ostrov Malých Antil.

Od 24. do 29. října

V následujících pěti dnech bylo moře velmi rozbouřené. Ačkoliv se Chancellor vzdal zápasu proti němu a plul po větru a ve směru vln, přece je neobyčejně zmítán. Při plavbě na této hořící lodi nejsme ani okamžik klidní. Závistivým zrakem pozorujeme vodu, obklopující loď, která vábí a láká!

„Proč neprorazíte palubu?“ zeptal jsem se Roberta Curtise.

„Proč nevpustíte náhle do podpalubí množství vody? Co vadí, když se loď naplní vodou? Až se požár uhasí, vyprázdníme opět veškerou vodu čerpadly do moře!“

„Pane Kazallone,“ odpověděl mi Robert Curtis, „řekl jsem vám již a znovu opakuji, že poskytneme-li sebemenší přístup vzduchu, zachvátí požár v mžiku celou loď a plameny ji zahalí od kýlu až po špičky stěžňů! Jsme odkázáni k nečinnosti, a jsou okolnosti, ve kterých je potřeba mít odvahu k tomu, nic nedělat!“ Ano! Neprodyšně ucpat všechny otvory, to je jediný prostředek, kterým je možné bojovat proti požáru, a to také posádka lodě dělá.

Ale oheň neustále postupuje a možná i rychleji, než se domníváme.

Znenadání se teplota zvýšila tak, že cestující byli nuceni vyjít na palubu a pouze kabiny v zádi, jasně osvětlené širokými okny, jsou ještě obývány. Jednu z nich neopouští paní Kearová a druhou dal Robert Curtis k dispozici obchodníkovi Rubymu. Několikrát jsem navštívil tohoto nešťastníka, který úplně zešílel; musí být svázaný, jinak by vyrazil dveře své kabiny. Prazvláštní věc! Ve svém šílenství má pocit strašlivé hrůzy a vyráží děsné výkřiky, jako by pod vlivem fyziologického úkazu pociťoval skutečný žár.

Několikrát jsem také navštívil bývalého kapitána a zjistil jsem, že je to člověk velice klidný, hovořící rozumně, netýká-li se hovor jeho námořnického zaměstnánÍ. Co se týká tohoto tématu, nemá zdravý rozum. Nabídnul jsem se, že o něho budu pečovat, když je nemocný, ale nepřijal to a ze své kabiny už nevychází.

Dnes byla strážnice mužstva naplněná čpavým a odporným kouřem, který proniká štěrbinami přepážky. Je jisté, že se požár šíří na tuto stranu, a přiložíme-li ucho, slyšíme temné hučenÍ. Avšak kudy vniká vzduch, kterým se oheň živí? Kde je otvor, který unikl našemu pátrání?

Děsná katastrofa není daleko. Snad je otázkou jen několika dní, několika hodin, a naneštěstí je moře tak rozbouřené, že nelze ani pomyslet, abychom se uchýlili do člunů.

Na rozkaz Roberta Curtise byla přepážka strážnice pokryta plachtovinou, která je neustále polévána vodou. Navzdory tomuto opatření kouř stále proniká, takže ve vlhkém horku, rozprostírajícím se na přídi lodě, není skoro možné ani dýchat.

K našemu velkému štěstí jsou hlavní i přední stěžeň ze železa. Nebýt toho, zespodu by ohořely, dávno by se již zřítily a my bychom byli ztraceni.

Robert Curtis dal napnout všechny možné plachty a za vzrůstajícího severovýchodního větru pluje Chancellor velkou rychlostí.

Je to již čtrnáct dnů, kdy oheň vypukl a neustále pokračuje, neboť jsme s ním nemohli bojovat. Nyní se stává práce na palubě stále obtížnější. Na zvýšené palubě, jejíž podlaha není v bezprostředním styku s podpalubím, je možné ještě stát, ale na spodní palubě až ke přídi není možné chodit ani v nejsilnější obuvi. Voda již nestačí ochlazovat prkna, která zespodu ošlehává oheň a která se bortí na svých příčkách. Pryskyřice prýští ze dřeva kolem suků, spáry se rozvírají a dehet rozpuštěný horkem se rozlévá a kreslí pitvornou strakatinu podle kolísání lodě.

A ještě k dovršení neštěstí přeskočil vítr náhle na severozápad a vane s největší zuřivostí. Je to skutečná vichřice, která v těchto končinách někdy řádí a vzdaluje nás od pobřeží Antil, ke kterému se snažíme dorazit. Robert Curtis chtěl plout šikmo proti větru, ale ten vane tak zuřivě, že se Chancellor nemohl v tom směru udržet a brzy se musel dát na útěk, aby unikl nárazům vln, které jsou hrozné, napadnou-li loď ze strany.

Dne 29. října zuří bouře plnou silou. Oceán je rozbouřený a pěna vln pokrývá Chancellor. Bylo by nemožné spustit člun na moře, aniž by byl ihned ponořen. Někteří jsme se uchýlili na horní palubu, jiní na příď.

Hledíme na sebe a neodvažujeme se promluvit.

Co se týká krabice s pikrinanem, již na ni nemyslíme. Zapomněli jsme na tuto - „podrobnost“, abych použil výraz Roberta Curtise.

Opravdu nevím, jestli by nebyl vítanější výbuch lodě, kterým by byla situace rázem vyřešena. Když jsem napsal tuto větu, domnívám se, že jsem přesně vystihl náš duševní stav. Člověk, dlouho ohrožovaný nějakým nebezpečím, si přeje, aby se konečně projevilo, neboť očekávání neodvratné katastrofy je hroznější než skutečnost!

Dokud byl ještě čas, dal kapitán Curtis vynést část zásob uložených ve spíži, kam již nyní nelze vniknout. Horkem bylo již množství zásob zkažené; ale několik beček nasoleného masa a sucharů, soudek pálenky a sudy s vodou byly umístěny na palubě a k nim jsme přidali pokrývky, nástroje, kompas a plachtoví, abychom v příhodném počasí mohli ihned opustit loď.

V osm hodin večer bylo vedle skučení vichřice slyšet hřmotný praskot. Palubní záklopky se tlakem rozžhaveného vzduchu zdvihly a vystupoval z nich černý dým jako pára z ventilu parního kotle.

Posádka lodě spěchá k Robertovi Curtisovi a žádá ho o rozkazy.

Všech se zmocnila jediná myšlenka: uniknout z této sopky, která nám co nejdříve vybuchne pod nohama!

Robert Curtis pozoruje moře, na kterém se vzdouvají ohromné vlny.

Není ani možné přiblížit se k šalupě, umístěné na závěsech uprostřed paluby, ale je dosud možné použít člun, který je umístěný na podložkách po pravé straně lodě, a také lodici, která je zavěšená za zádi.

Námořníci spěchali ke člunu.

„Ne,“ zakřičel Robert Curtis, „ne! Dali bychom tím jedinou naši naději všanc první vlně!“ Několik námořníků, kteří pozbyli rozum, v čele s Owenem, chtělo přece jen člun spustit, ale Robert Curtis se vrhnul na horní palubu, uchopil sekeru a zvolal:

„Prvnímu, který se dotkne závěsu, rozbiji lebku!“ Námořníci ustoupili. Někteří vylezli do lanoví. Ostatní se uchýlili až do stožárních košů.

V jedenáct hodin bylo v podpalubí slyšet prudké výbuchy. To se probořily přepážky a propouštěly rozžhavený vzduch a dým. Současně vystoupil sloup kouře z příklopu strážnice na přídi a dlouhý plamenný jazyk olizoval přední stěžeň.

V tom zazněly výkřiky. Paní Kearová, podepíraná slečnou Herbeyovou, opouštějí rychle kabiny, zachvácené ohněm. Nato se objevil Silas Huntly, tvář měl začerněnou dýmem, pozdravil Roberta Curtise, klidně zamířil k hlavním lanům na zádi, vyšplhal se po provazových žebřících a usadil se ve strážním koši zadního stěžně.

Pohled na Silase Huntlyho mně připomenul, že ještě jeden člověk je uvězněn pod palubou, v kabině, kterou snad již požár ničí.

Máme nechat zahynout nešťastného Rubyho? Vrhnul jsem se ke schodišti... Ale šílenec, který přetrhal svá pouta, se v té chvíli objevil se sežehlými vlasy a hořícím oděvem. Aniž by pronesl slovo, kráčí po palubě, která ho nepálí do nohou! Vstoupí do kotoučů dýmu, a dým ho nedusí! Podobá se lidskému salamandrovi, procházejícímu plameny!

V tom zazněl nový výbuch; šalupa se rozletěla na třísky. Prostřední záklopka vyletěla do povětří, roztrhla plachtovinu, kterou byla utěsněná a sloup dlouho potlačovaného plamene vyrazil až k prostřednímu stěžni.

V tom okamžiku šílenec hlasitě vykřikl a z jeho úst unikla slova:

„Pikrinan! Třaskavá sůl! Všichni vyletíme do povětří! Vyletíme!

Vyletíme!“ Nato, aniž by bylo kdy ho zadržet, se vrhnul záklopkou do žhavé výhně.

V noci 29. října

Tento výjev byl strašný a navzdory beznadějné situaci, ve které se nacházíme, každý při tom pocítil svrchovanou hrůzu.

Ruby již neexistuje, ale jeho poslední slova budou možná mít neblahé následky. Námořníci zaslechli zvolání „Pikrinan! Třaskavá sůl!“

Porozuměli, že loď může být vyhozena každým okamžikem, a že nehrozí pouze požár, ale také hrozný výbuch.

Někteří z nich se více neovládají a chtějí za každou cenu a bezodkladně utéci.

„Člun! Člun!“ volají.

Nemyslí, nevidí, nechtějí vidět, že moře je rozbouřené, že žádný člun nemůže vzdorovat vlnám, vzdouvajícím se do úžasné výšky! Ničím se nedají zadržet, neslyší již hlas svého kapitána. Robert Curtis se vhrnul do středu svého mužstva, ale nadarmo. Námořník Owen popuzuje své kamarády, závěsy člunu byly uvolněny a člun spouštěn dolů.

Člun se chvíli vznáší ve vzduchu a následkem naklonění lodě se zachytí o zábradlí. Posledním úsilím ho námořníci vyprostili a skoro se dotýká moře, když ho ohromná vlna nadzdvihne, na chvíli odplaví, a pak s neodolatelnou silou roztříští o bok Chancelloru.

Šalupa i člun jsou zničeny, nyní nám zbývá pouze úzká, křehká lodice.

Námořníci, celí užaslí, zůstali nehnutě stát. Jen je slyšet svištění větru v lanoví a praskot požáru.

Výheň se prohlubuje hluboko do středu lodě a kotouče sazovitého dýmu, unikajícího ze záklopky, vystupují k nebi. Z přídě na záď již není vidět a plamenná přehrada rozděluje Chancellor na dvě části.

Cestující a dva nebo tři muži z posádky se uchýlili na horní palubu na zádi. Paní Kearová leží v bezvědomí na jedné z posad na kuřata a slečna Herbeyová je u ní. Pan Letourneur objal syna v náručí a tiskne ho na prsa. Zmocnilo se mne nervózní vzrušení a nemohu je uklidnit.

Inženýr Falsten se klidně podívá na hodinky a zapisuje si hodinu do zápisníku.

Co se asi děje na přídi, kde je nepochybně poručík, člunař a ostatní mužstvo, které již není vidět? Veškeré spojení mezi oběma částmi lodě je přerušené, nikdo by nepronikl záclonou plamenů, unikajících z velké záklopky.

Přiblížil jsem se k Robertovi Curtisovi a zeptal jsem se:

„Je všechno ztraceno?“

„Ne!“ odpověděl. „Protože je záklopka otevřená, vrhneme do této výhně spousty vody a snad se nám podaří požár uhasit!“

„Ale jak chcete pracovat s čerpadly na rozpálené palubě, pane Curtisi? Jak chcete rozkázat námořníkům jít mezi plameny?“ Robert Curtis neodpověděl.

„Je všechno ztraceno?“ ptám se znovu.

„Ne, pane,“ odpověděl Robert Curtis, „nikoliv! A dokud bude jediné prkno z této lodě pod mou nohou, nezoufám!“

Avšak prudkost požáru se zdvojnásobila a moře se zbarvilo rudou září. Nízké mraky nad námi do dálky odrážejí červánky požáru. Dlouhé plameny šlehají z palubních otvorů a tak jsme se uchýlili na svršek zádi, v pozadí horní paluby. Paní Kearová byla uložena do lodice upevněné na závěsech a slečna Herbeyová přisedla k ní.

Jak strašná je to noc a čí pero by dovedlo vylíčit její hrůzu!

Vichřice dmychá plnou rychlostí do této výhně jako nesmírný měch.

Chancellor ujíždí v temnotách jako ohromná pochodeň. Není jiné východisko: buď se vrhnout do moře, nebo zahynout v plamenech! Avšak copak pikrinan se nevznítí? Nerozevře se nám pod nohama tato sopka? Ruby tedy lhal? V podpalubí tedy není výbušná látka?

V půl dvanácté, ve chvíli, kdy je moře hroznější než kdykoliv předtím, připojil se k hlomozu rozpoutaných živlů zvláštní hrozivý hukot, námořníky tak obávaný, a z přídi se rozlehlo volání:

„Skalisko! Skalisko vpravo před kormidlem!“ Robert Curtis vyskočil na hrazení, vrhnul rychlý pohled na bílé vlny, obrátil se ke kormidelníkovi a vykřikl velitelským hlasem:

„Kormidlo úplně napravo!“ Ale již je pozdě. Cítím, jak jsme zdviženi na hřbet obrovské vlny a náhle se udál náraz. Loď uvázlá zádí, několikrát zakolísala a zadní stěžeň, zlomený v rovině paluby, se zřítil do moře.

Chancellor je nehybný.

Pokračování noci 29. října

Není ještě půlnoc. Měsíc nesvítí, a je hluboká tma. Nemůžeme vědět, ve které končině loď uvázla. Jak byla prudce hnána vichřicí, dorazila snad k americkému pobřeží a na obzoru je země?

Řekl jsem, že Chancellor několikrát zakolísal a zůstal naprosto nehybně stát. Za chvíli se Robert Curtis dozvěděl podle chřestění řetězů na přídi, že byly spuštěny kotvy.

„Dobrá!“ řekl. „Poručík a člunař spustili obě kotvy! Doufejme, že se zachytí!“ Pak jsem viděl, jak Robert Curtis postupuje po obrubě lodě až k hranici, kterou plameny nedovolily překročit. Plíží se k lanovým záporám po pravé straně, na kterou se loď naklonila a drží se tam několik minut navzdory mocným návalům vln, které se o něho tříští. Vidím, jak naslouchá. Řekli byste, že naslouchá zvláštnímu šumotu uprostřed hlučení bouře.

Konečně se Robert Curtis vrátil na horní palubu.

„Voda vniká dovnitř lodě,“ řekl mi, „a tato voda - kéž nám nebe pomůže - snad uhasí požár!“

„Ale co pak?“ řekl jsem.

„Pane Kazallone,“ odpověděl Robert Curtis, „co bude potom, přísluší budoucnosti, která je v rukou božích! Uvažujme jen o přítomnosti!“ Především by se měla prohlédnout čerpadla, ale v tuto chvíli není možné se k nim přes plameny přiblížit. Nejspíš nějaký otvor, proražený na dně lodě umožnil široký přístup vodě, neboť se mi zdá, že prudkost požáru slábne. Je slyšet přitlumený sykot, který vzniká, když tyto dva živly spolu zápasí. Spodní část žároviště je zajisté uhašena a první vrstva žoků s bavlnou je již pod vodou. Až voda uhasí požár, začneme bojovat proti ní. Snad bude méně hrozná než oheň! Voda, to je pro námořníka živel, nad kterým je zvyklý vítězit!

Po celé tři hodiny, které ještě trvá tato nekonečná noc, čekáme v úzkostech, které nelze popsat... Kde jsme? Je pouze jisté, že moře pozvolna ustupuje a zuřivost vln se zmírňuje. Chancellor se snad za hodinu ocitne v nejvyšším bodu přílivu, ale je obtížné zjistit to přesně bez výpočtů a pozorování. Je-li to tak, je možné doufat - ovšem bude-li požár uhašen - že se Chancellor snadno vyprostí již při příštím přílivu.

O půl páté ráno se plamenný závoj, dělící přídi od zádi lodě, poněkud rozptýlil, a na druhé straně jsme zpozorovali černou skupinu. Je to lodní posádka, která se uchýlila na těsnou přídi. Spojení mezi oběma protějšky lodě bylo opět obnoveno, a poručík i člunař přišli k nám na horní palubu; kráčeli po zábradlí, neboť dosud není možné postavit se nohou na palubu.

Kapitán Curtis, poručík a člunař se spolu radili v přítomnosti a souhlasí spolu, že před rozedněním nelze nic podniknout. Je-li nablízku země a moře splavné, dosáhneme pobřeží buď člunem nebo pomocí voru. Není-li na obzoru žádná země a Chancellor uvázl na osamělém skalisku, pokusíme se loď opravit natolik, aby byla schopna doplout do nejbližšího přístavu.

„Avšak je obtížné uhodnout, kde jsme,“ řekl Robert Curtis, jehož mínění sdílí poručík i člunař, „neboť tímto severovýchodním větrem byl Chancellor zahnán daleko na jih. Je to již dávno, kdy jsem mohl zjistit zeměpisnou výšku, avšak protože neznám žádnou mělčinu v této části Atlantického oceánu, je možné, že jsme uvázli někde na pobřeží Jižní Ameriky.“

„Jsme však ještě neustále ohroženi výbuchem,“ řekl jsem.

„Nemohli bychom opustit Chancellor a uchýlit se...“

„Na toto skalisko?“ odpověděl Robert Curtis. „Ale jak je tvořeno?

Není za přílivu zaplavené mořem? Je to možné rozeznat za této tmy?

Počkejme až se rozední a pak uvidíme.“ Slova Roberta Curtise jsem ihned sdělil ostatním cestujícím. Nejsou sice naprosto uspokojivá, ale nikdo nechce vidět nové nebezpečí, způsobené situací lodě, byla-li naneštěstí vržena na nějaké neznámé skalisko, vzdálené několik set mil od pevniny. Všechny ovládá jediný názor: totiž, že voda nyní bojuje za nás a vítězně zápasí proti požáru a tím i proti možnosti výbuchu.

A skutečně, šlehající plameny pomalu ustupují hustému černému dýmu, vycházejícímu ze záklopek ve velkých kotoučích. Jednotlivé žhavé jazyky ještě vyrážejí uprostřed temných závitů, ale skoro ihned opět uhasínají. Místo praskání ohně bylo slyšet sykot vody, vypařující se ve vnitřním žárovišti. Je jisté, že moře dělá to, co by nemohla vykonat ani naše čerpadla, ani zalévání vědry; uhašení požáru, šířícího se uprostřed sedmnácti set žoků bavlny, by vyžadovalo skutečnou záplavu.


III. KAPITOLA

III. KAPITOLA  Pokračování 21. října

Nemohu vyprávět, co se ve mně děje, když jsem slyšel Falstenovu odpověď. Není to zděšení, spíš se mne zmocňuje jakási rezignace. Připadá mi, že to dovršuje situaci, dokonce že tím může být rozřešená! Proto jsem také velice klidně šel vyhledat Roberta Curtise na přídi lodě.

Když se dozvěděl, že krabice obsahující třicet liber pikrinanu - to je tolik, že by to stačilo k vyhození celého pohoří - se nachází na lodi, na dně podpalubí, v samém ohnisku požáru a že Chancellor může každou chvíli explodovat, Robert Curtis nesvraštil ani obočí, a jeho čelo se sotva zachmuřilo a zorničky jeho očí se ani nerozšířily.

„Dobrá!“ odpověděl mi.

„Ani slovo o tom. Kde je Ruby?“

„Na horní palubě.“

„Pojďte se mnou, pane Kazallone.“ Vystoupili jsme spolu na horní palubu, kde inženýr a kupec ještě hovořili.

Robert Curtis šel přímo k nim.

„Je to pravda?“ zeptal se Rubyho.

„Ano, je to pravda!“ odpověděl klidně Ruby, který se domníval, že je nanejvýš vinen podloudnictvím.

Chvíli se mi zdálo, že Robert Curtis nešťastného cestujícího rozdrtí, ten nemohl rozumět své povážlivé neopatrnosti! Ale druhý důstojník se ovládl a vidím, jak za zády svírá pěsti, aby nepřišel do pokušení uchopit Rubyho za hrdlo.

Potom klidným hlasem vyslýchal Rubyho. Ten potvrdil, co jsem již řekl. Mezi balíky jeho zavazadel se nalézá krabice obsahující asi třicet liber této nebezpečné substance. Jednal v tomto případě s onou neopatrností, která - jak dlužno přiznat - je vrozená anglosaskému národu a vpravil tuto výbušnou směs do podpalubí lodě, jako by to udělal Francouz s prostou lahví vína. Nesdělil-li obsah tohoto zavazadla, udělal to proto, že velmi dobře věděl, že by se kapitán zdráhal je přijmout.

„Ostatně,“ doložil a pokrčil rameny, „pro takovou maličkost mne snad neoběsíte a překáží-li vám tolik tato krabice, můžete ji vhodit do moře! Moje zavazadla jsou pojištěna!“ Po této odpovědi jsem se nemohl zdržet, neboť nejsem tak chladnokrevný jako Robert Curtis a zmocnil se mne hněv. Vrhnul jsem se na Rubyho, dříve než mně v tom mohl druhý důstojník zabránit, a vykřikl jsem:

„Bídáku! Vy nevíte, že na lodi hoří!“ Sotva jsem ta slova pronesl, litoval jsem jich, ale bylo již pozdě!

Účinek, jakým působila na Rubyho, je nepopsatelný. Nešťastníka se zmocnil křečovitý strach. Tělo ochromené strnulostí, vlasy zježené, oči vytřeštěné, oddychoval jako člověk postižený záduchou; nebyl schopen slova, hrůza u něho dosáhla svého vrcholu. Najednou pohnul rukama, dívá se na palubu Chancelloru, která může každou chvíli vyletět do povětří. Vrhne se z horní paluby dolů, vzchopí se a pobíhá po lodi a mává rukama jako šílenec. Pak se mu vrátí řeč a strašlivá slova uniknou z jeho úst:

„Na lodi hoří! Na lodi hoří!“ Na tento výkřik vyběhla veškerá posádka lodě na palubu v domnění, že se požár již dostal na palubu a že nadešel čas uprchnout do člunů.

Přiběhli cestující, pan Kear, jeho paní, slečna Herbeyová, oba Letourneurové. Robert Curtis chtěl Rubymu nařídit, aby mlčel, ale ten ztratil rozum.

Ve chvíli nastal největší zmatek. Paní Kearová klesla v bezvědomí na palubu. Její manžel se o ni nestaral a přenechal veškerou péči o ni slečně Herbeyové. Námořníci již vyhákovali ze závěsu šalupu a chtěli ji spustit na moře.

Zatím jsem oznámil pánům Letourneurům, co dosud nevěděli, totiž, že náklad lodě hoří a otcovy myšlenky se neprodleně nesly k Andrému, kterého objal. Mladík zachoval velkou chladnokrevnost, konejšil otce a opakoval mu, že nebezpečí není bezprostřední.

Robertovi Curtisovi se podařilo za přispění poručíka zastavit své mužstvo. Ujistil je, že požár neudělal takový pokrok, že cestující Ruby neví ani co dělá, ani co mluví, že se nesmí jednat unáhleně, že až bude čas, všichni opustí loď...

Většina námořníků se zastavila na slova druhého důstojníka, kterého milují a váží si ho. Podařilo se mu, čeho by kapitán Hundy nikdy nedosáhl a šalupa zůstala v závěsech.

Naštěstí Ruby nemluvil o pikrinanu, uzavřeném v podpalubí. Kdyby posádka lodi znala pravdu, kdyby se dozvěděla, že tato loď je sopkou, připravenou snad rozevřít se jim pod nohama, pozbyla by rozvahu, nebylo by možné ji zadržet a prchala by stůj co stůj.

Pouze druhý důstojník, inženýr Falsten a já víme, jak se strašlivě zvýšilo nebezpečí požáru lodě, a je nutné, abychom o tom věděli pouze my sami.

Jakmile byl obnoven pořádek, sešli jsme se, Robert Curtis, Falsten a já, na horní palubě. Inženýr zde zůstal, ruce měl založené a snad přemýšlelo nějaké mechanické záhadě uprostřed všeobecného zděšení. Kladli jsme mu na srdce, aby neřekl ani slovo o tomto novém nebezpečí, zaviněném Rubyho neopatrností.

Falsten slíbil, že to zachová v tajnosti. Co se týká kapitána Hundyho, který ještě nezná nynější stav situace, si vzal na starost Robert Curtis a sdělil mu to.

Především je ale třeba zmocnit se Rubyho, neboť tento nešťastník úplně zešílel. Nemá již ponětí o tom, co dělá, pobíhá po palubě a stále volá:

„Hoří! Hoří!“ Robert Curtis nařídil námořníkům, aby ho chytili, pevně ho spoutali a zacpali mu ústa. Potom ho dopravili do kabiny, kde bude od nynějška střežen.

Zmínka o krabici s pikrinanem z jeho úst neunikla!

22\. a 23. října Robert Curtis všechno sdělil kapitánovi Hundymu. Ten je právem - i když ne ve skutečnosti - jeho představeným, a nemohl mu tedy situaci zatajit.

Na toto sdělení neodpověděl kapitán ani slovo, přejel si rukou čelo, jako člověk, který chce zaplašit nepříjemnou myšlenku, klidně se vrátil do své kabiny, aniž by dal nějaký rozkaz.

Robert Curtis, poručík, inženýr Falsten a já jsme se začali radit, žasl jsem nad chladnokrevností, kterou každý v této situaci projevuje. Hovořili jsme o všech možnostech záchrany a pak Robert Curtis shrnul situaci následovně:

„Požár nelze zastavit,“ řekl, „a již nyní je teplota u hlídky na přídi nesnesitelná. Nastane tedy snad již brzy chvíle, kdy intenzita ohně bude taková, že si plameny proklestí cestu palubou. Dovolí-li stav moře, abychom před touto novou podobou katastrofy použili čluny, opustíme loď. Nebudeme-li však moci opustit Chancellor, budeme zápasit s ohněm do posledního okamžiku. Kdo ví, nepřemůžeme-li jej, až se objeví na palubě! Snad zvítězíme nad zřejmým nepřítelem dříve, než nad skrytým nepřítelem.

„To je také mé mínění,“ odpověděl klidně inženýr.

„Moje rovněž,“ řekl jsem.

„Avšak, pane Curtisi, copak neberete zřetel na okolnost, že je v podpalubí uzavřeno třicet liber výbušné látky?“

„Ne, pane Kazallone,“ odpověděl Robert Curtis, „to je pouze podrobnost, se kterou nijak nepočítám! A proč bych se jí zabýval? Copak mohu hledat tuto látku uprostřed hořícího nákladu a ve skladišti, kam nesmíme dovolit přístup vzduchu? Ne! Nechci na to ani pomyslet.

Copak nemůže tento pikrinan projevit svůj účinek dříve, než dokončím větu, kterou říkám? Zajisté. Tedy oheň jej zasáhne nebo nezasáhne.

Proto pro mne neexistuje okolnost, o které mluvíte. Záleží na Bohu a nikoliv na mně, abychom byli ušetřeni této svrchované katastrofy.“ Robert Curtis pronesl tato slova vážným tónem a my jsme bez odpovědi sklonili hlavy. Ostatně vzhledem ke stavu moře je bezprostřední útěk nemožný; musíme tedy tuto okolnost pominout.

„Výbuch není nutný, řekl by formalista, je pouze nahodile možný.“ Tuto poznámku vyslovil inženýr s naprostou chladnokrevností.

„Prosím, abyste mi zodpověděl jednu otázku, pane Falstene,“ řekl jsem na to.

„Může se pikrinan draselný vznítit i bez nárazu?“

„Zajisté,“ odpověděl inženýr. „Za obyčejných okolností není pikrinan zápalnější než obyčejný střelný prach, ale zápalný je rovněž.

Ergo...“ Falsten pronesl „Ergo“. - Nedomnívám se, že dělá demonstraci v chemickém kurzu?

Nato jsme opět vyšli na palubu. Když jsme vystupovali z kajuty, uchopil mne Robert Curtis za ruku.

„Pane Kazallone,“ řekl, „vidím, jak je Chancellor sžírán ohněm a nemohu tomu nijak zabránit, nemohu!...“

„Pane Curtisi, vaše pohnutí...“

„Pane,“ odpověděl, „nemohu je přemoci! Vy jediný víte, jak trpím. - Ale teď je po všem,“ připojil.

„Naše situace je tedy beznadějná?“ zeptal jsem se ještě.

„Naše situace je tato,“ odpověděl chladně Robert Curtis.

„Jsme připoutáni k podkopu, jehož doutnák je zapálen! Záleží na tom, jak je doutnák dlouhý!“ Nato odešel.

Každým pádem posádka lodě ani ostatní cestující nevědí, jak se stala naše situace strašlivá.

Od té chvíle, co se rozšířila zpráva o požáru, zaměstnává se pan Kear vybíráním nejcennějších věcí a vůbec se nestará o svou paní. Když nařídil druhému důstojníkovi, aby oheň uhasil, - obviňoval ho ze vzniklé situace - odešel do své kabiny v lodní části a již se neobjevil.

Paní Kearová sténá a naříká, a navzdory svým směšnostem vzbuzuje tato nešťastná žena soustrast. Slečna Rerbeyová se za těchto okolností, méně než kdy jindy, snaží vyhnout povinnostem ke své paní, a pečuje o ni s naprostou obětavostí. Musím obdivovat chování této dívky, pro kterou je povinnost vším.

Následující den, 23. října, požádal kapitán Rundy druhého důstojníka, aby přišel k němu do kabiny a proběhl mezi nimi rozhovor, o kterém mne Robert Curtis informoval.

„Pane Curtisi,“ řekl kapitán, jehož těkavé oči prozrazují zakalení duševních schopností, „jsem přece námořník, je to pravda?“

„Ovšem, pane.“

„Nuže, představte si, že již nerozumím svému povolání... nevím, co se se mnou děje... vzpomínám však... nevím již... Nejeli jsme k severovýchodu po vyplutí z Charlestonu?“

„Ne, pane,“ odpověděl druhý důstojník, „pluli jsme k jihovýchodu podle vašich rozkazů.“

„Máme však náklad do Liverpoolu!“

„Zajisté.“

„A náš... Jak se jmenuje tato loď, pane Curtisi?“

„Chancellor.“

„Ach, ovšem, Chancellor! A kde se nyní nachází?“ „Jižně od obratníku.“

„Dobrá. Pane, nehodlám jej vést zpět na sever!... Ne!... Nemohu již... Přeji si, abych nemusel opustit svoji kabinu... Pohled na moře u mne vyvolává nemoc!...“

„Pane,“ odpověděl Robert Curtis, „doufám, že péče...“ „Ano, ano, uvidíme... později. - Zatím vám dám rozkaz, bude však poslední, který ode mne dostanete.“

„Poslouchám,“ řekl nato druhý důstojník.

„Pane,“ začal opět kapitán, „od této chvíle nejsem na lodi ničím a vy převezmete velení lodě... Okolnosti jsou silnější než já a cítím, že jsou pro mne nesnesitelné... Pozbývám rozvahu! - Velmi trpím, pane Curtisi,“ připojil Silas Runtly a obě dlaně si přitiskl k čelu.

Druhý důstojník pozorně prohlížel dosavadního velitele lodě a pak odpověděl:

„Dobrá, pane.“ Potom vystoupil na palubu a vyprávěl mi, co se stalo.

„Ano,“ řekl jsem, „tento muž má víceméně nemocný mozek, není-li pomatený, a udělal dobře, že se dobrovolně vzdal velení.“

„Přejímám je za vážných okolností,“ odpověděl Robert Curtis.

„Nezáleží na tom, vykonám svoji povinnost.“ Robert Curtis zavolal námořníka a poručil mu, aby vyhledal člunaře.

Ten ihned přišel.

„Člunaři,“ řekl mu Robert Curtis, „shromážděte posádku lodě u paty velkého stěžně!“ Člunař odešel a v několika okamžicích bylo mužstvo Chancelloru shromážděno na označeném místě.

Robert Curtis vstoupil do jejich středu.

„Mládenci,“ řekl klidným hlasem, „v situaci, ve které se nacházíme a z důvodů, které jsou mně známé, uznal pan Silas Runtly za nutné vzdát se hodnosti kapitána. Od dnešního dne velím na lodi já.“ Tak byla provedena změna, která je prospěšná pro dobro nás všech.

Máme v čele energického a spolehlivého muže, který neustoupí před žádným opatřením, mířícím k všeobecnému dobru. Páni Letourneurové, inženýr Falsten a já jsme ihned blahopřáli Robertovi Curtisovi a poručík a člunař se k nám připojili.

Loď pluje stále k jihozápadu a Robert Curtis se se všemi napnutými plachtami snaží dostat v co nejkratší době na nejbližší ostrov Malých Antil.

Od 24. do 29. října

V následujících pěti dnech bylo moře velmi rozbouřené. Ačkoliv se Chancellor vzdal zápasu proti němu a plul po větru a ve směru vln, přece je neobyčejně zmítán. Při plavbě na této hořící lodi nejsme ani okamžik klidní. Závistivým zrakem pozorujeme vodu, obklopující loď, která vábí a láká!

„Proč neprorazíte palubu?“ zeptal jsem se Roberta Curtise.

„Proč nevpustíte náhle do podpalubí množství vody? Co vadí, když se loď naplní vodou? Až se požár uhasí, vyprázdníme opět veškerou vodu čerpadly do moře!“

„Pane Kazallone,“ odpověděl mi Robert Curtis, „řekl jsem vám již a znovu opakuji, že poskytneme-li sebemenší přístup vzduchu, zachvátí požár v mžiku celou loď a plameny ji zahalí od kýlu až po špičky stěžňů! Jsme odkázáni k nečinnosti, a jsou okolnosti, ve kterých je potřeba mít odvahu k tomu, nic nedělat!“ Ano! Neprodyšně ucpat všechny otvory, to je jediný prostředek, kterým je možné bojovat proti požáru, a to také posádka lodě dělá.

Ale oheň neustále postupuje a možná i rychleji, než se domníváme.

Znenadání se teplota zvýšila tak, že cestující byli nuceni vyjít na palubu a pouze kabiny v zádi, jasně osvětlené širokými okny, jsou ještě obývány. Jednu z nich neopouští paní Kearová a druhou dal Robert Curtis k dispozici obchodníkovi Rubymu. Několikrát jsem navštívil tohoto nešťastníka, který úplně zešílel; musí být svázaný, jinak by vyrazil dveře své kabiny. Prazvláštní věc! Ve svém šílenství má pocit strašlivé hrůzy a vyráží děsné výkřiky, jako by pod vlivem fyziologického úkazu pociťoval skutečný žár.

Několikrát jsem také navštívil bývalého kapitána a zjistil jsem, že je to člověk velice klidný, hovořící rozumně, netýká-li se hovor jeho námořnického zaměstnánÍ. Co se týká tohoto tématu, nemá zdravý rozum. Nabídnul jsem se, že o něho budu pečovat, když je nemocný, ale nepřijal to a ze své kabiny už nevychází.

Dnes byla strážnice mužstva naplněná čpavým a odporným kouřem, který proniká štěrbinami přepážky. Je jisté, že se požár šíří na tuto stranu, a přiložíme-li ucho, slyšíme temné hučenÍ. Avšak kudy vniká vzduch, kterým se oheň živí? Kde je otvor, který unikl našemu pátrání?

Děsná katastrofa není daleko. Snad je otázkou jen několika dní, několika hodin, a naneštěstí je moře tak rozbouřené, že nelze ani pomyslet, abychom se uchýlili do člunů.

Na rozkaz Roberta Curtise byla přepážka strážnice pokryta plachtovinou, která je neustále polévána vodou. Navzdory tomuto opatření kouř stále proniká, takže ve vlhkém horku, rozprostírajícím se na přídi lodě, není skoro možné ani dýchat.

K našemu velkému štěstí jsou hlavní i přední stěžeň ze železa. Nebýt toho, zespodu by ohořely, dávno by se již zřítily a my bychom byli ztraceni.

Robert Curtis dal napnout všechny možné plachty a za vzrůstajícího severovýchodního větru pluje Chancellor velkou rychlostí.

Je to již čtrnáct dnů, kdy oheň vypukl a neustále pokračuje, neboť jsme s ním nemohli bojovat. Nyní se stává práce na palubě stále obtížnější. Na zvýšené palubě, jejíž podlaha není v bezprostředním styku s podpalubím, je možné ještě stát, ale na spodní palubě až ke přídi není možné chodit ani v nejsilnější obuvi. Voda již nestačí ochlazovat prkna, která zespodu ošlehává oheň a která se bortí na svých příčkách. Pryskyřice prýští ze dřeva kolem suků, spáry se rozvírají a dehet rozpuštěný horkem se rozlévá a kreslí pitvornou strakatinu podle kolísání lodě.

A ještě k dovršení neštěstí přeskočil vítr náhle na severozápad a vane s největší zuřivostí. Je to skutečná vichřice, která v těchto končinách někdy řádí a vzdaluje nás od pobřeží Antil, ke kterému se snažíme dorazit. Robert Curtis chtěl plout šikmo proti větru, ale ten vane tak zuřivě, že se Chancellor nemohl v tom směru udržet a brzy se musel dát na útěk, aby unikl nárazům vln, které jsou hrozné, napadnou-li loď ze strany.

Dne 29. října zuří bouře plnou silou. Oceán je rozbouřený a pěna vln pokrývá Chancellor. Bylo by nemožné spustit člun na moře, aniž by byl ihned ponořen. Někteří jsme se uchýlili na horní palubu, jiní na příď.

Hledíme na sebe a neodvažujeme se promluvit.

Co se týká krabice s pikrinanem, již na ni nemyslíme. Zapomněli jsme na tuto - „podrobnost“, abych použil výraz Roberta Curtise.

Opravdu nevím, jestli by nebyl vítanější výbuch lodě, kterým by byla situace rázem vyřešena. Když jsem napsal tuto větu, domnívám se, že jsem přesně vystihl náš duševní stav. Člověk, dlouho ohrožovaný nějakým nebezpečím, si přeje, aby se konečně projevilo, neboť očekávání neodvratné katastrofy je hroznější než skutečnost!

Dokud byl ještě čas, dal kapitán Curtis vynést část zásob uložených ve spíži, kam již nyní nelze vniknout. Horkem bylo již množství zásob zkažené; ale několik beček nasoleného masa a sucharů, soudek pálenky a sudy s vodou byly umístěny na palubě a k nim jsme přidali pokrývky, nástroje, kompas a plachtoví, abychom v příhodném počasí mohli ihned opustit loď.

V osm hodin večer bylo vedle skučení vichřice slyšet hřmotný praskot. Palubní záklopky se tlakem rozžhaveného vzduchu zdvihly a vystupoval z nich černý dým jako pára z ventilu parního kotle.

Posádka lodě spěchá k Robertovi Curtisovi a žádá ho o rozkazy.

Všech se zmocnila jediná myšlenka: uniknout z této sopky, která nám co nejdříve vybuchne pod nohama!

Robert Curtis pozoruje moře, na kterém se vzdouvají ohromné vlny.

Není ani možné přiblížit se k šalupě, umístěné na závěsech uprostřed paluby, ale je dosud možné použít člun, který je umístěný na podložkách po pravé straně lodě, a také lodici, která je zavěšená za zádi.

Námořníci spěchali ke člunu.

„Ne,“ zakřičel Robert Curtis, „ne! Dali bychom tím jedinou naši naději všanc první vlně!“ Několik námořníků, kteří pozbyli rozum, v čele s Owenem, chtělo přece jen člun spustit, ale Robert Curtis se vrhnul na horní palubu, uchopil sekeru a zvolal:

„Prvnímu, který se dotkne závěsu, rozbiji lebku!“ Námořníci ustoupili. Někteří vylezli do lanoví. Ostatní se uchýlili až do stožárních košů.

V jedenáct hodin bylo v podpalubí slyšet prudké výbuchy. To se probořily přepážky a propouštěly rozžhavený vzduch a dým. Současně vystoupil sloup kouře z příklopu strážnice na přídi a dlouhý plamenný jazyk olizoval přední stěžeň.

V tom zazněly výkřiky. Paní Kearová, podepíraná slečnou Herbeyovou, opouštějí rychle kabiny, zachvácené ohněm. Nato se objevil Silas Huntly, tvář měl začerněnou dýmem, pozdravil Roberta Curtise, klidně zamířil k hlavním lanům na zádi, vyšplhal se po provazových žebřících a usadil se ve strážním koši zadního stěžně.

Pohled na Silase Huntlyho mně připomenul, že ještě jeden člověk je uvězněn pod palubou, v kabině, kterou snad již požár ničí.

Máme nechat zahynout nešťastného Rubyho? Vrhnul jsem se ke schodišti... Ale šílenec, který přetrhal svá pouta, se v té chvíli objevil se sežehlými vlasy a hořícím oděvem. Aniž by pronesl slovo, kráčí po palubě, která ho nepálí do nohou! Vstoupí do kotoučů dýmu, a dým ho nedusí! Podobá se lidskému salamandrovi, procházejícímu plameny!

V tom zazněl nový výbuch; šalupa se rozletěla na třísky. Prostřední záklopka vyletěla do povětří, roztrhla plachtovinu, kterou byla utěsněná a sloup dlouho potlačovaného plamene vyrazil až k prostřednímu stěžni.

V tom okamžiku šílenec hlasitě vykřikl a z jeho úst unikla slova:

„Pikrinan! Třaskavá sůl! Všichni vyletíme do povětří! Vyletíme!

Vyletíme!“ Nato, aniž by bylo kdy ho zadržet, se vrhnul záklopkou do žhavé výhně.

V noci 29. října

Tento výjev byl strašný a navzdory beznadějné situaci, ve které se nacházíme, každý při tom pocítil svrchovanou hrůzu.

Ruby již neexistuje, ale jeho poslední slova budou možná mít neblahé následky. Námořníci zaslechli zvolání „Pikrinan! Třaskavá sůl!“

Porozuměli, že loď může být vyhozena každým okamžikem, a že nehrozí pouze požár, ale také hrozný výbuch.

Někteří z nich se více neovládají a chtějí za každou cenu a bezodkladně utéci.

„Člun! Člun!“ volají.

Nemyslí, nevidí, nechtějí vidět, že moře je rozbouřené, že žádný člun nemůže vzdorovat vlnám, vzdouvajícím se do úžasné výšky! Ničím se nedají zadržet, neslyší již hlas svého kapitána. Robert Curtis se vhrnul do středu svého mužstva, ale nadarmo. Námořník Owen popuzuje své kamarády, závěsy člunu byly uvolněny a člun spouštěn dolů.

Člun se chvíli vznáší ve vzduchu a následkem naklonění lodě se zachytí o zábradlí. Posledním úsilím ho námořníci vyprostili a skoro se dotýká moře, když ho ohromná vlna nadzdvihne, na chvíli odplaví, a pak s neodolatelnou silou roztříští o bok Chancelloru.

Šalupa i člun jsou zničeny, nyní nám zbývá pouze úzká, křehká lodice.

Námořníci, celí užaslí, zůstali nehnutě stát. Jen je slyšet svištění větru v lanoví a praskot požáru.

Výheň se prohlubuje hluboko do středu lodě a kotouče sazovitého dýmu, unikajícího ze záklopky, vystupují k nebi. Z přídě na záď již není vidět a plamenná přehrada rozděluje Chancellor na dvě části.

Cestující a dva nebo tři muži z posádky se uchýlili na horní palubu na zádi. Paní Kearová leží v bezvědomí na jedné z posad na kuřata a slečna Herbeyová je u ní. Pan Letourneur objal syna v náručí a tiskne ho na prsa. Zmocnilo se mne nervózní vzrušení a nemohu je uklidnit.

Inženýr Falsten se klidně podívá na hodinky a zapisuje si hodinu do zápisníku.

Co se asi děje na přídi, kde je nepochybně poručík, člunař a ostatní mužstvo, které již není vidět? Veškeré spojení mezi oběma částmi lodě je přerušené, nikdo by nepronikl záclonou plamenů, unikajících z velké záklopky.

Přiblížil jsem se k Robertovi Curtisovi a zeptal jsem se:

„Je všechno ztraceno?“

„Ne!“ odpověděl. „Protože je záklopka otevřená, vrhneme do této výhně spousty vody a snad se nám podaří požár uhasit!“

„Ale jak chcete pracovat s čerpadly na rozpálené palubě, pane Curtisi? Jak chcete rozkázat námořníkům jít mezi plameny?“ Robert Curtis neodpověděl.

„Je všechno ztraceno?“ ptám se znovu.

„Ne, pane,“ odpověděl Robert Curtis, „nikoliv! A dokud bude jediné prkno z této lodě pod mou nohou, nezoufám!“

Avšak prudkost požáru se zdvojnásobila a moře se zbarvilo rudou září. Nízké mraky nad námi do dálky odrážejí červánky požáru. Dlouhé plameny šlehají z palubních otvorů a tak jsme se uchýlili na svršek zádi, v pozadí horní paluby. Paní Kearová byla uložena do lodice upevněné na závěsech a slečna Herbeyová přisedla k ní.

Jak strašná je to noc a čí pero by dovedlo vylíčit její hrůzu!

Vichřice dmychá plnou rychlostí do této výhně jako nesmírný měch.

Chancellor ujíždí v temnotách jako ohromná pochodeň. Není jiné východisko: buď se vrhnout do moře, nebo zahynout v plamenech! Avšak copak pikrinan se nevznítí? Nerozevře se nám pod nohama tato sopka? Ruby tedy lhal? V podpalubí tedy není výbušná látka?

V půl dvanácté, ve chvíli, kdy je moře hroznější než kdykoliv předtím, připojil se k hlomozu rozpoutaných živlů zvláštní hrozivý hukot, námořníky tak obávaný, a z přídi se rozlehlo volání:

„Skalisko! Skalisko vpravo před kormidlem!“ Robert Curtis vyskočil na hrazení, vrhnul rychlý pohled na bílé vlny, obrátil se ke kormidelníkovi a vykřikl velitelským hlasem:

„Kormidlo úplně napravo!“ Ale již je pozdě. Cítím, jak jsme zdviženi na hřbet obrovské vlny a náhle se udál náraz. Loď uvázlá zádí, několikrát zakolísala a zadní stěžeň, zlomený v rovině paluby, se zřítil do moře.

Chancellor je nehybný.

Pokračování noci 29. října

Není ještě půlnoc. Měsíc nesvítí, a je hluboká tma. Nemůžeme vědět, ve které končině loď uvázla. Jak byla prudce hnána vichřicí, dorazila snad k americkému pobřeží a na obzoru je země?

Řekl jsem, že Chancellor několikrát zakolísal a zůstal naprosto nehybně stát. Za chvíli se Robert Curtis dozvěděl podle chřestění řetězů na přídi, že byly spuštěny kotvy.

„Dobrá!“ řekl. „Poručík a člunař spustili obě kotvy! Doufejme, že se zachytí!“ Pak jsem viděl, jak Robert Curtis postupuje po obrubě lodě až k hranici, kterou plameny nedovolily překročit. Plíží se k lanovým záporám po pravé straně, na kterou se loď naklonila a drží se tam několik minut navzdory mocným návalům vln, které se o něho tříští. Vidím, jak naslouchá. Řekli byste, že naslouchá zvláštnímu šumotu uprostřed hlučení bouře.

Konečně se Robert Curtis vrátil na horní palubu.

„Voda vniká dovnitř lodě,“ řekl mi, „a tato voda - kéž nám nebe pomůže - snad uhasí požár!“

„Ale co pak?“ řekl jsem.

„Pane Kazallone,“ odpověděl Robert Curtis, „co bude potom, přísluší budoucnosti, která je v rukou božích! Uvažujme jen o přítomnosti!“ Především by se měla prohlédnout čerpadla, ale v tuto chvíli není možné se k nim přes plameny přiblížit. Nejspíš nějaký otvor, proražený na dně lodě umožnil široký přístup vodě, neboť se mi zdá, že prudkost požáru slábne. Je slyšet přitlumený sykot, který vzniká, když tyto dva živly spolu zápasí. Spodní část žároviště je zajisté uhašena a první vrstva žoků s bavlnou je již pod vodou. Až voda uhasí požár, začneme bojovat proti ní. Snad bude méně hrozná než oheň! Voda, to je pro námořníka živel, nad kterým je zvyklý vítězit!

Po celé tři hodiny, které ještě trvá tato nekonečná noc, čekáme v úzkostech, které nelze popsat... Kde jsme? Je pouze jisté, že moře pozvolna ustupuje a zuřivost vln se zmírňuje. Chancellor se snad za hodinu ocitne v nejvyšším bodu přílivu, ale je obtížné zjistit to přesně bez výpočtů a pozorování. Je-li to tak, je možné doufat - ovšem bude-li požár uhašen - že se Chancellor snadno vyprostí již při příštím přílivu.

O půl páté ráno se plamenný závoj, dělící přídi od zádi lodě, poněkud rozptýlil, a na druhé straně jsme zpozorovali černou skupinu. Je to lodní posádka, která se uchýlila na těsnou přídi. Spojení mezi oběma protějšky lodě bylo opět obnoveno, a poručík i člunař přišli k nám na horní palubu; kráčeli po zábradlí, neboť dosud není možné postavit se nohou na palubu.

Kapitán Curtis, poručík a člunař se spolu radili v přítomnosti a souhlasí spolu, že před rozedněním nelze nic podniknout. Je-li nablízku země a moře splavné, dosáhneme pobřeží buď člunem nebo pomocí voru. Není-li na obzoru žádná země a Chancellor uvázl na osamělém skalisku, pokusíme se loď opravit natolik, aby byla schopna doplout do nejbližšího přístavu.

„Avšak je obtížné uhodnout, kde jsme,“ řekl Robert Curtis, jehož mínění sdílí poručík i člunař, „neboť tímto severovýchodním větrem byl Chancellor zahnán daleko na jih. Je to již dávno, kdy jsem mohl zjistit zeměpisnou výšku, avšak protože neznám žádnou mělčinu v této části Atlantického oceánu, je možné, že jsme uvázli někde na pobřeží Jižní Ameriky.“

„Jsme však ještě neustále ohroženi výbuchem,“ řekl jsem.

„Nemohli bychom opustit Chancellor a uchýlit se...“

„Na toto skalisko?“ odpověděl Robert Curtis. „Ale jak je tvořeno?

Není za přílivu zaplavené mořem? Je to možné rozeznat za této tmy?

Počkejme až se rozední a pak uvidíme.“ Slova Roberta Curtise jsem ihned sdělil ostatním cestujícím. Nejsou sice naprosto uspokojivá, ale nikdo nechce vidět nové nebezpečí, způsobené situací lodě, byla-li naneštěstí vržena na nějaké neznámé skalisko, vzdálené několik set mil od pevniny. Všechny ovládá jediný názor: totiž, že voda nyní bojuje za nás a vítězně zápasí proti požáru a tím i proti možnosti výbuchu.

A skutečně, šlehající plameny pomalu ustupují hustému černému dýmu, vycházejícímu ze záklopek ve velkých kotoučích. Jednotlivé žhavé jazyky ještě vyrážejí uprostřed temných závitů, ale skoro ihned opět uhasínají. Místo praskání ohně bylo slyšet sykot vody, vypařující se ve vnitřním žárovišti. Je jisté, že moře dělá to, co by nemohla vykonat ani naše čerpadla, ani zalévání vědry; uhašení požáru, šířícího se uprostřed sedmnácti set žoků bavlny, by vyžadovalo skutečnou záplavu.