×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Carův kurýr - Jules Verne, XVI. POSLEDNÍ ÚSILÍ

XVI. POSLEDNÍ ÚSILÍ

Michal Strogov se právem obával, aby na těchto pláních, táhnoucích se za Barabinskem, nezažil nějaké nepříjemné setkání. Pole zvalchovaná kopyty koní svědčila o tom, že tudy projeli Tataři, a o těchto barbarech se dalo říci totéž co o Turcích. Kudy projede Turek, ani tráva neroste! Michal proto musil dávat opravdu dobrý pozor. Několik spirál kouře nad obzorem dokazovalo, že některé městyse a samoty ještě hoří. Jsou tyhle požáry dílem tatarského předvoje, anebo už emírovo vojsko proniklo až k samým hranicím gubernie? Dostal se Féofar chán sám až do Jenisejské gubernie? To Michal nevěděl a nemohl se nijak zařídit, nemaje v té věci jistotu. Je už kraj tak opuštěn, že nenajde jediného Sibiřana, který by ho trochu informoval?

Ujel asi dvě versty na zcela opuštěné silnici. Rozhlížel se napravo, nalevo a hledal nějaký dosud obydlený domek, ale všechny, které navštívil, byly prázdné. Konečně přece jen zpozoroval mezi stromy chatrč, z níž se ještě kouřilo. Když přijel blíž, spatřil několik kroků od hořících trosek domu starce obklopeného houfem plačících dětí. Mladá žena, pravděpodobně jeho dcera a matka té drobotiny, klečela na zemi a vyděšenýma očima pohlížela na to dopuštění. Kojila svého nejmladšího, několika měsíční dítě, jemuž se asi brzo nebude dostávat mléka. Kolem dokola bylo všechno vypleněno a zničeno.

Strogov přistoupil ke starci a vážným hlasem se ho zeptal:

„Můžeš mi něco říci?“

„Mluv,“ odvětil stařec.

„Přešli tudy Tataři, viď?“

„Ano, proto je dům v plamenech!“ .

„Byla to armáda nebo jenom jeden oddíl?“

„Celá armáda, vždyť kam dohlédneš, všude jsou zpustošena naše pole!“

„Velel jí emír?“

„Ano, proto se vody Obu zbarvily krví!“

„A Féofar chán vjel do Tomska?“

„Ano.“

„Nevíš, zda se Tataři zmocnili Kolyvanu?“

„Ne, protože Kolyvan ještě nehoří!“

„Děkuji ti, příteli. Mohu pro tebe a pro tvou rodinu něco učinit?“

„Ne, nemůžeš.“

„Tak na shledanou.“

„Sbohem.“

A Michal položil mladé ženě do klína pětadvacet rublů, neměla ani sílu poděkovat. Popohnal koně a ujížděl dále.

Věděl nyní jednu důležitou věc, že se musí za každou cenu vyhnout Tomsku. Může jet do Kolyvanu, tam Tataři ještě nejsou a tam se zásobí na další cestu. Pak sjede z cesty na Irkutsk, objede Tomsk a překročí Ob. Nezbývá mu totiž nic jiného. Když se Michal rozhodl změnit cestu, nesměl už ani chvíli váhat. Pobídl proto koně k rychlému klusu a namířil si to přímou cestou k levému břehu Obu, kam to bylo ještě 40 verst. Jenže najde tam nějaký prám, aby se dostal na druhý břeh, anebo Tataři všechny lodě zničili a on bude musit přeplavat? To uvidí.

Kromě toho měl nyní koně už značně vyčerpaného, neboť na tomto posledním úseku z něho dostal maximum, a bude si musit sehnat v Kolyvanu nového. Cítil, že ubohé zvíře pod ním může každou chvíli padnout. Kolyvan se tedy musí stát jeho dalším východiskem, neboť za ním bude cesta probíhat za jiných podmínek. Pokud bude projíždět zpustošeným krajem, bude mít ještě velké potíže, ale když se vyhne Tomsku a dostane se na cestu do Irkutska, bude moci zase jet Jenisejskou gubernií, kam se nájezdníci ještě nedostali, a za několik dní jistě dorazí k svému cíli.

Po horkém dnu nadešla noc, hluboká tma o půlnoci zahalila step. Vítr po západu slunce zcela ustal a bylo ticho. Na opuštěné cestě bylo slyšet jen kroky koně a občas několik slov, jimiž jej jeho pán povzpuzoval. Uprostřed té temnoty si Michal musil dávat neobyčejný pozor, aby nesjel z cesty vroubené rybníky a říčkami stékajícími do Obu.

Jel pokud možná rychle, ale přece jen opatrně. Důvěřoval nejen svému výbornému zraku, nýbrž i obezřelosti koně, jehož důvtip už poznal. Teď právě s něho seskočil, aby přesně zjistil, jak cesta vede dále. Když tu se mu zdálo, že od západu zaslechl nejasné zvuky, jako kdyby v dálce po suché zemi klusali koně. Už nebylo pochyb. Verstu nebo dvě za ním určitě jela jízda.

Michal se zaposlouchal pozorněji - položil si ucho na střed cesty.

To je oddíl jezdců přijíždějících po cestě z Omska, klusají rychle, neboť zvuk kopyt, pravidelně narážejících o zem, je čím dál tím jasnější.

Jsou to Rusové nebo Tataři? tázal se sám sebe Michal. Poslouchal ještě chvilku. Jasně, to cválají jezdci, a jak rychle! Za necelých deset minut budou tady! Se svým koněm je nepředhoním. Jsou-li to Rusově, připojím se k nim. Ale jestli to jsou Tataři, musím se jim vyhnout! Jenže jak? Kam se v téhle stepi schovám?

Rozhlédl se kolem sebe a tu jeho bystrý zrak objevil asi sto kroků vpředu po levé straně cesty jakési obrysy.

Tam je nějaké houští, řekl si. Možná že se vydávám v nebezpečí, když mě najdou, ale nemám na vybranou. Jezdci už jsou na obzoru!

Po chvíli dovedl Michal koně za uzdu k modřínovému hájku, kam se z cesty snadno sjelo. Jinak daleko široko nebyl jediný strom, jen rybníky a bažiny a mezi nimi zakrslé keříky, většinou hlodáš a vřes. Po obou stranách byla půda naprosto nesjízdná a oddíl v každém případě pojede kolem tohoto hájku, protože sleduje hlavní cestu do Irkutska. Michal zašel asi čtyřicet kroků dále a zastavil se u říčky, která jaksi ohrazovala mlází.

Ale tma byla hustá a Michalovi nehrozilo nebezpečí, že by ho spatřili, ledaže by hájek velice pečlivě prohledali. Zavedl tedy koně až k říčce, uvázal ho ke stromu a sám se pak vrátil na okraj, aby viděl, s kým má co činit.

Sotva usedl za skupinkou modřínů, objevilo se nejasné světlo a poté několik světlých bodů pohybujících se ve stínu.

Pochodně, řekl si, rychle couvl a vplížil se jako divoch do houští, u hájku jezdci zpomalili. Hodlají si snad důkladně posvítit na cestu, aby viděli i ty nejmenší zatáčky? Michal se toho začal obávat a instinktivně se plížil dále, až k říčce, připraven třeba do ní vlézt, kdyby bylo zapotřebí.

Oddíl dorazil k hájku a zastavil se, jezdci seskočili s koní. Bylo jich asi čtyřicet, z toho deset neslo pochodně, jež osvětlovaly cestu na poměrně velké šíři.

Podle příprav Michal k své radosti zjistil, že jezdce ani nenapadlo prohledávat hájek, nýbrž že se tady hodlají utábořit, aby si koně odpočinuli a oni se trochu najedli.

Sundali koním uzdy, aby se na husté trávě napásli, sami se rozsadili kolem cesty a začali si rozdělovat z toren zásoby.

Michal se chladnokrevně proplížil vysokou trávou, pokoušeje se prohlédnout si je a zaslechnout něco z jejich rozhovoru.

Byl to oddíl přijíždějící z Omska a skládal se z uzbeckých jezdců, statných mužů vyšších postav, s hrubými, divokými rysy. Na hlavách měli talpaky, čepice z černých beraních kůží, na nohou žluté holínky s vysokými podpatky a špičkou zvednutou do výšky, jakou mívaly boty ve středověku. Kožichy z vatovaného kartounu s podšívkou ze surové nebílené bavlny měli převázány koženými pásy, ozdobenými červenými prýmky. Ozbrojeni byli štíty, ohnutými šavlemi, tesáky a puškami s kře sacím zámkem, připevněnými na oblouku sedla. Přes ramena měli přehozené plstěné pláště nápadných barev.

Koně volně se pasoucí na okraji hájku byli uzbeckého plemene jako jejich jezdci. To se dalo rozeznat ve světle pochodní, vrhajících jasný odraz do větví modřínů. Tato zvířata, trochu menší než koně turkmenské, mají neobyčejnou sílu, hodně vydrží a přitom se neumějí pohybovat jinak než ve cvalu.

Oddíl vedl „pendža-baši“, to jest velitel padesáti lidí. který měl k ruce „deh-bašiho“, čili velitele deseti mužů. Tito dva důstojníci měli přílbu, poloviční drátěnou košili a na oblouku sedla odznak hodnosti - malé trubky.

„Pendža-baši musil nechat své lidi odpočinout, protože byli po dlouhé cestě unaveni. Povídali si s druhým důstojníkem, kouříce „beng“, konopné listy, jež tvoří základ hašiše, u Asiatů velmi oblíbeného, a procházeli se lesíkem, takže Michal mohl pochytit něco z jejich hovoru (mluvili tatarsky), aniž si ho všimli. Již první slova, která zaslechl, vzbudila jeho neobyčejnou pozornost. Vždyť mluvili o něm!

„Ten kurýr přece nemůže být tak daleko před námi,“ řekl pendža-baši, „na druhé straně není vůbec možné, aby jel jinou cestou než přes Barabinsko.“

„Kdo ví, jestli vůbec opustil Omsk?“ odvětil deh-baši.

„Možná že se schovává ještě v některém domě ve městě.“

„To by bylo věru nejlepší! Plukovník Ogarev by aspoň nemusel mít strach, že zprávy, které zřejmě ten kurýr nese, dojdou na místo určení!“

„Je to však prý zdejší člověk, Sibiřan,“ pokračoval deh-baši. „Ten se vyzná v kraji a možná že sjel z cesty na Irkutsk a hodlá se po ní pustit až později!“

„Ale v tom případě máme my před ním náskok, protože jsme vyjeli z Omska necelou hodinu po něm,“ odpověděl pendža-baši, „a jeli jsme nejkratší cestou a co nejrychleji. Tedy, buď zůstal v Omsku, anebo přijedeme my před ním do Tomska, takže mu překazíme ústup, ovšem v žádném případě se nedostane do Irkutska.“

„Ta stará Sibiřanka, která je jasně jeho mámou, je ale pevná ženská!“ řekl deh-baši.

V tom okamžiku začalo, Michalovi bít srdce, div se nerozskočilo.

„To je, jenže začala moc pozdě tvrdit, že ten domnělý kupec není její syn,“ odpověděl pendža-baši. „Plukovník Ogarev se nedá jen tak obalamutit, a jak řekl, už bude umět s tou starou čarodějnicí zatočit, aby promluvila, až přijde čas.“

Co slovo, to rána dýkou do Michalova srdce! Poznali, že je carovým kurýrem! Stíhá jej oddíl jezdců a někde mu zakrátko zahradí cestu! A co nejhoršího - jeho matka je v rukou Tatarů a krutý Ogarev si brousí zuby na to, jak ji donutí promluvit, až bude on chtít! Michal dobře ví, že jako statečná Sibiřanka nepromluví, ale to ji bude stát život...

Michal myslel, že už nemůže více nenávidět Ivana Ogareva, než ho nenáviděl až dosud, a přece mu nová vlna nenávisti stoupla až k srdci. Ten bezectný zrádce svého národa ještě vyhrožuje, že bude mučit jeho matku!

Oba důstojníci hovořili dále a Michal z toho vyrozuměl, že se v okolí Kolyvanu určitě střetnou carské oddíly přicházející ze severu s oddíly tatarskými. Malý ruský sbor v síle dvou tisíc mužů směřuje od dolního toku Obu urychleně k Tomsku. Narazí-li ovšem na hlavní jádro sborů Féofara chána, zcela určitě v tomto zápase podlehne a cesta do Irkutska bude úplně patřit Tatarům. Kromě toho se Michal z několika slov pendža-bašiho dověděl, že na jeho hlavu byla vyhlášena odměna a vydán rozkaz zajmout ho živého nebo mrtvého.

Čili Michal musí rozhodně předhonit uzbecké jezdce na cestě do Irkutska, aby mezi nimi a jím byl Ob. Ale v tom případě musí vyrazit dřív, než oni opustí tábořiště.

Vždyť ani pendža-baši nehodlal popřát svým lidem více odpočinku, ačkoliv nemůže dostat čerstvé koně a tihle musí být stejně unaveni jako kůň Strogovův. Nesmí tedy otálet ani minutku. Je jedna hodina v noci, musí využít ještě temnoty a vydat se na cestu. Nechtěl však spoléhat na náhodu, a tak začal pozorně vážit všechna pro i proti, aby si nakonec zvolil nejlepší řešení.

Z místní situace vyplývá toto, nemůže se pustit zadní stranou hájku, uzavřenou obloukem modřínů, v němž tětivu tvoří silnice. Řeka, která obtéká tento oblouk, je jednak dost hluboká, Jednak široká a bahnitá, navíc zarostlá vysokou kručinkou, čili nedá se prakticky překročit.

Pod kalnou hladinou je zcela určitě bahnitá proláklina. kde noha nemá na čem se zachytit. Kromě toho druhý břeh řeky je dost zarostlý keři, takže se nijak nehodí k rychlému útěku. Jakmile se vyhlásí poplach, nemilosrdně pronásledovaný Strogov bude brzo obklíčen a v takovém případě jistě padne do rukou tatarským jezdcům.

Zbývá tedy jediná schůdná cesta, totiž silnice. Musí obejít lesík, dostat se na ni, přitom nevzbudit pozornost Tatarů a nepozorován ujet aspoň čtvrt versty, i kdyby měl pak kůň pod ním na břehu Obu klesnout. Tam musí řeku přejet na prámu nebo přeplavat, nebude-li po ruce nějaký dopravní prostředek. Strogovova síla a odvaha jako by se tváří v tvář velkému nebezpečí zdesateronásobily. Jde mu o život, o povinnost, o čest jeho vlasti, možná i o záchranu jeho matky. Nesmí váhat, ale odvážně se do toho vrhnout.

Především nesmí ztratit už ani minutku. Vždyť i oddíl se začal trochu hýbat. Několik jezdců přecházelo na okraji lesíka. Druzí ještě leželi pod stromy, avšak koně se pomalu táhli doprostřed houští.

Strogov nejprve pomýšlel na to, že by se zmocnil jednoho z nich, ale pak si rozumně řekl, že jsou stejně unaveni jako jeho. Lépe je spoléhat na svého, kterého dobře zná a který mu, až dosud prokázal velmi platné služby. To odvážné zvíře, skryté vysokými keři vřesu, uniklo zrakům Uzbeků. Ostatně ani se nepustili na druhý konec hájku.

Strogov se proplazil ke koni ležícímu na zemi v trávě a něžně ho rukou pohladil, tiše k němu promluvil a podařilo se mu jej zvednout bez jakéhokoliv hluku. V tu chvíli k velkému Michalovu štěstí pochodně dohořely a byla ještě dost hluboká tma, alespoň v modřínovém hájku.

Michal dal koni udidlo, upevnil sedlo, vyzkoušel řemeny třmenů a zatáhl jej pomalu za uzdu. Inteligentní zvíře jako by pochopilo, co jeho pán od něho žádá, a moudře ho následovalo bez jediného zaržání.

Přesto však několik uzbeckých koní zvedlo hlavu a pomalu mířilo k okraji lesíka.

Michal držel v pravé ruce revolver, odhodlán rozbít hlavu prvnímu tatarskému jezdci, který by se k němu přiblížil na dosah. Ale naštěstí nebyla dána výstraha a Strogov se dostal až na kraj hájku k silnici.

Aby ho některý z Tatarů náhodou neuviděl rozhodl se Strogov nasednout na koně co nejpozději, až se dostane za zatáčku cesty, asi dvě stě kroků od houští.

Bohužel ve chvíli, kdy už chtěl vyjít z lesíka, jeden z uzbeckých koní jej zvětřil, zařehtal a rozběhl se k cestě.

Jeho pán se za ním vrhl! aby ho dovedl zpátky a tu v prvním záblesku úsvitu rozeznal obrys postavy.

„Poplach!“ vykřikl.

Na tuto výzvu všichni muži na tábořišti, vstali a rychle se hnali na cestu. Michalovi nezbylo nic jiného než naskočit na koně a ujíždět. Oba důstojníci vyjeli v čele oddílu a povzbuzovali své mužstvo...

Michal už byl vsedle. Vtu chvíli se ozvala rána a Michal cítil, že mu kulka projela kožichem. Neotočil ani hlavu, neodpověděl, ale pobídl koně oběma ostruhami, nádherným skokem se dostal z hájku a tryskem ujížděl směrem k Obu. Tataři nestačili koně osedlat, takže Strogov přece jen mohl získat nějaký náskok, ovšem záhy se jistě za ním pustí celý oddíl a vskutku, necelé dvě minuty poté, co opustil hájek už slyšel, jak se k němu blíží několik koní.

Začínalo svítat a předměty i osoby se daly rozeznat na větší vzdálenost.

Strogovse otočil a spatřil, že k němu rychle přijíždí na výborném koni deh-baši. Hrozilo mu nebezpečí, že ho dostihne. V klusu tedy vytáhl revolver a pevnou rukou zamířil. Uzbecký důstojník, zasažený přímo do prsou, se svalil na zem.

Jenže druzí jezdci se u deh-bašiho ani nezastavili, jen s pokřikem pobídli koně a postupně se stále víc a více přibližovali ke Strogovovi.

Asi půl hodiny se mu dařilo držet se mimo dosah jejich zbraní, ale cítil, že koni docházejí síly, a bál se, aby nenarazil na nějakou překážku, neupadl a už nevstal.

Bylo již dost světlo, ačkoliv se slunce ještě neukázalo na obzoru.

Asi dvě versty odtud se táhla bledá čára lemovaná řídce rostoucími stromy. To byl Ob, tekoucí od jihozápadu k severoVýchodu téměř rovnoběžně se zemí, jeho koryto tvořila sama step.

Tataři na Strogova několikrát vystřelili, ale nezasáhli ho, - on také odpověděl ranami z revolveru a vždycky jezdce, který mu byl v patách srazil, jenže pronásledování musilo skončit pro Strogova nevýhodně - vždyť jeho kůň jej donesl k řece s vypětím posledních sil.

Uzbecký oddíl byl pouhých padesát kroků za Michalem.

Na zcela pustém Obu ani jediná pramice nebo loď, po které by se dostal na druhý břeh.

„Odvahu, můj statečný koníčku,“ zvolal Michal. „Hop! Naposledy! Ještě tohle vydrž!“ a vrhl se do řeky, která byla v těchto místech asi půl versty široká.

Proti prudkému proudu se postupovalo nesmírně obtížně. Strogovův kůň se neměl kde opřít nebo zachytit, a musel, tedy plavat.

Jezdci se zastavili na břehu nechtělo se jim vrhnout se do dravých vln. Ale v tom okamžiku pendža-baši uchopil pušku a pečlivě zamířil na uprchlíka, který již byl uprostřed řeky. Vyšla rána a Strogovův kůň, zasažený do boku, zmizel pod svým pánem. Michalovi se však podařilo vytáhnout nohy ze třmenu, v dešti kulek se potopil a doplaval šťastně k druhému břehu, kde zmizel v rákosí.


XVI. POSLEDNÍ ÚSILÍ

Michal Strogov se právem obával, aby na těchto pláních, táhnoucích se za Barabinskem, nezažil nějaké nepříjemné setkání. Pole zvalchovaná kopyty koní svědčila o tom, že tudy projeli Tataři, a o těchto barbarech se dalo říci totéž co o Turcích. Kudy projede Turek, ani tráva neroste! Michal proto musil dávat opravdu dobrý pozor. Několik spirál kouře nad obzorem dokazovalo, že některé městyse a samoty ještě hoří. Jsou tyhle požáry dílem tatarského předvoje, anebo už emírovo vojsko proniklo až k samým hranicím gubernie? Dostal se Féofar chán sám až do Jenisejské gubernie? To Michal nevěděl a nemohl se nijak zařídit, nemaje v té věci jistotu. Je už kraj tak opuštěn, že nenajde jediného Sibiřana, který by ho trochu informoval?

Ujel asi dvě versty na zcela opuštěné silnici. Rozhlížel se napravo, nalevo a hledal nějaký dosud obydlený domek, ale všechny, které navštívil, byly prázdné. .

Konečně přece jen zpozoroval mezi stromy chatrč, z níž se ještě kouřilo. Když přijel blíž, spatřil několik kroků od hořících trosek domu starce obklopeného houfem plačících dětí. Mladá žena, pravděpodobně jeho dcera a matka té drobotiny, klečela na zemi a vyděšenýma očima pohlížela na to dopuštění. Kojila svého nejmladšího, několika měsíční dítě, jemuž se asi brzo nebude dostávat mléka. Kolem dokola bylo všechno vypleněno a zničeno.

Strogov přistoupil ke starci a vážným hlasem se ho zeptal:

„Můžeš mi něco říci?“

„Mluv,“ odvětil stařec.

„Přešli tudy Tataři, viď?“

„Ano, proto je dům v plamenech!“                            .

„Byla to armáda nebo jenom jeden oddíl?“

„Celá armáda, vždyť kam dohlédneš, všude jsou zpustošena naše pole!“

„Velel jí emír?“

„Ano, proto se vody Obu zbarvily krví!“

„A Féofar chán vjel do Tomska?“

„Ano.“

„Nevíš, zda se Tataři zmocnili Kolyvanu?“

„Ne, protože Kolyvan ještě nehoří!“

„Děkuji ti, příteli. Mohu pro tebe a pro tvou rodinu něco učinit?“

„Ne, nemůžeš.“

„Tak na shledanou.“

„Sbohem.“

A Michal položil mladé ženě do klína pětadvacet rublů, neměla ani sílu poděkovat. Popohnal koně a ujížděl dále.

Věděl nyní jednu důležitou věc, že se musí za každou cenu vyhnout Tomsku. Může jet do Kolyvanu, tam Tataři ještě nejsou a tam se zásobí na další cestu. Pak sjede z cesty na Irkutsk, objede Tomsk a překročí Ob. Nezbývá mu totiž nic jiného. Když se Michal rozhodl změnit cestu, nesměl už ani chvíli váhat. Pobídl proto koně k rychlému klusu a namířil si to přímou cestou k levému břehu Obu, kam to bylo ještě 40 verst. Jenže najde tam nějaký prám, aby se dostal na druhý břeh, anebo Tataři všechny lodě zničili a on bude musit přeplavat? To uvidí.

Kromě toho měl nyní koně už značně vyčerpaného, neboť na tomto posledním úseku z něho dostal maximum, a bude si musit sehnat v Kolyvanu nového. Cítil, že ubohé zvíře pod ním může každou chvíli padnout. Kolyvan se tedy musí stát jeho dalším východiskem, neboť za ním bude cesta probíhat za jiných podmínek. Pokud bude projíždět zpustošeným krajem, bude mít ještě velké potíže, ale když se vyhne Tomsku a dostane se na cestu do Irkutska, bude moci zase jet Jenisejskou gubernií, kam se nájezdníci ještě nedostali, a za několik dní jistě dorazí k svému cíli.

Po horkém dnu nadešla noc, hluboká tma o půlnoci zahalila step. Vítr po západu slunce zcela ustal a bylo ticho. Na opuštěné cestě bylo slyšet jen kroky koně a občas několik slov, jimiž jej jeho pán povzpuzoval. Uprostřed té temnoty si Michal musil dávat neobyčejný pozor, aby nesjel z cesty vroubené rybníky a říčkami stékajícími do Obu.

Jel pokud možná rychle, ale přece jen opatrně. Důvěřoval nejen svému výbornému zraku, nýbrž i obezřelosti koně, jehož důvtip už poznal. Teď právě s něho seskočil, aby přesně zjistil, jak cesta vede dále. Když tu se mu zdálo, že od západu zaslechl nejasné zvuky, jako kdyby v dálce po suché zemi klusali koně. Už nebylo pochyb. Verstu nebo dvě za ním určitě jela jízda.

Michal se zaposlouchal pozorněji - položil si ucho na střed cesty.

To je oddíl jezdců přijíždějících po cestě z Omska, klusají rychle, neboť zvuk kopyt, pravidelně narážejících o zem, je čím dál tím jasnější.

Jsou to Rusové nebo Tataři? tázal se sám sebe Michal. Poslouchal ještě chvilku. Jasně, to cválají jezdci, a jak rychle! Za necelých deset minut budou tady! Se svým koněm je nepředhoním. Jsou-li to Rusově, připojím se k nim. Ale jestli to jsou Tataři, musím se jim vyhnout! Jenže jak? Kam se v téhle stepi schovám?

Rozhlédl se kolem sebe a tu jeho bystrý zrak objevil asi sto kroků vpředu po levé straně cesty jakési obrysy.

Tam je nějaké houští, řekl si. Možná že se vydávám v nebezpečí, když mě najdou, ale nemám na vybranou. Jezdci už jsou na obzoru!

Po chvíli dovedl Michal koně za uzdu k modřínovému hájku, kam se z cesty snadno sjelo. Jinak daleko široko nebyl jediný strom, jen rybníky a bažiny a mezi nimi zakrslé keříky, většinou hlodáš a vřes. Po obou stranách byla půda naprosto nesjízdná a oddíl v každém případě pojede kolem tohoto hájku, protože sleduje hlavní cestu do Irkutska. Michal zašel asi čtyřicet kroků dále a zastavil se u říčky, která jaksi ohrazovala mlází.

Ale tma byla hustá a Michalovi nehrozilo nebezpečí, že by ho spatřili, ledaže by hájek velice pečlivě prohledali. Zavedl tedy koně až k říčce, uvázal ho ke stromu a sám se pak vrátil na okraj, aby viděl, s kým má co činit.

Sotva usedl za skupinkou modřínů, objevilo se nejasné světlo a poté několik světlých bodů pohybujících se ve stínu.

Pochodně, řekl si, rychle couvl a vplížil se jako divoch do houští, u hájku jezdci zpomalili. Hodlají si snad důkladně posvítit na cestu, aby viděli i ty nejmenší zatáčky? Michal se toho začal obávat a instinktivně se plížil dále, až k říčce, připraven třeba do ní vlézt, kdyby bylo zapotřebí.

Oddíl dorazil k hájku a zastavil se, jezdci seskočili s koní. Bylo jich asi čtyřicet, z toho deset neslo pochodně, jež osvětlovaly cestu na poměrně velké šíři.

Podle příprav Michal k své radosti zjistil, že jezdce ani nenapadlo prohledávat hájek, nýbrž že se tady hodlají utábořit, aby si koně odpočinuli a oni se trochu najedli.

Sundali koním uzdy, aby se na husté trávě napásli, sami se rozsadili kolem cesty a začali si rozdělovat z toren zásoby.

Michal se chladnokrevně proplížil vysokou trávou, pokoušeje se prohlédnout si je a zaslechnout něco z jejich rozhovoru.

Byl to oddíl přijíždějící z Omska a skládal se z uzbeckých jezdců, statných mužů vyšších postav, s hrubými, divokými rysy. Na hlavách měli talpaky, čepice z černých beraních kůží, na nohou žluté holínky s vysokými podpatky a špičkou zvednutou do výšky, jakou mívaly boty ve středověku. Kožichy z vatovaného kartounu s podšívkou ze surové nebílené bavlny měli převázány koženými pásy, ozdobenými červenými prýmky. Ozbrojeni byli štíty, ohnutými šavlemi, tesáky a puškami s kře sacím zámkem, připevněnými na oblouku sedla. Přes ramena měli přehozené plstěné pláště nápadných barev.

Koně volně se pasoucí na okraji hájku byli uzbeckého plemene jako jejich jezdci. To se dalo rozeznat ve světle pochodní, vrhajících jasný odraz do větví modřínů. Tato zvířata, trochu menší než koně turkmenské, mají neobyčejnou sílu, hodně vydrží a přitom se neumějí pohybovat jinak než ve cvalu.

Oddíl vedl „pendža-baši“, to jest velitel padesáti lidí. který měl k ruce „deh-bašiho“, čili velitele deseti mužů. Tito dva důstojníci měli přílbu, poloviční drátěnou košili a na oblouku sedla odznak hodnosti - malé trubky.

„Pendža-baši musil nechat své lidi odpočinout, protože byli po dlouhé cestě unaveni. Povídali si s druhým důstojníkem, kouříce „beng“, konopné listy, jež tvoří základ hašiše, u Asiatů velmi oblíbeného, a procházeli se lesíkem, takže Michal mohl pochytit něco z jejich hovoru (mluvili tatarsky), aniž si ho všimli. Již první slova, která zaslechl, vzbudila jeho neobyčejnou pozornost. Vždyť mluvili o něm!

„Ten kurýr přece nemůže být tak daleko před námi,“ řekl pendža-baši, „na druhé straně není vůbec možné, aby jel jinou cestou než přes Barabinsko.“

„Kdo ví, jestli vůbec opustil Omsk?“ odvětil deh-baši.

„Možná že se schovává ještě v některém domě ve městě.“

„To by bylo věru nejlepší! Plukovník Ogarev by aspoň nemusel mít strach, že zprávy, které zřejmě ten kurýr nese, dojdou na místo určení!“

„Je to však prý zdejší člověk, Sibiřan,“ pokračoval deh-baši. „Ten se vyzná v kraji a možná že sjel z cesty na Irkutsk a hodlá se po ní pustit až později!“

„Ale v tom případě máme my před ním náskok, protože jsme vyjeli z Omska necelou hodinu po něm,“ odpověděl pendža-baši, „a jeli jsme nejkratší cestou a co nejrychleji. Tedy, buď zůstal v Omsku, anebo přijedeme my před ním do Tomska, takže mu překazíme ústup, ovšem v žádném případě se nedostane do Irkutska.“

„Ta stará Sibiřanka, která je jasně jeho mámou, je ale pevná ženská!“ řekl deh-baši.

V tom okamžiku začalo, Michalovi bít srdce, div se nerozskočilo.

„To je, jenže začala moc pozdě tvrdit, že ten domnělý kupec není její syn,“ odpověděl pendža-baši. „Plukovník Ogarev se nedá jen tak obalamutit, a jak řekl, už bude umět s tou starou čarodějnicí zatočit, aby promluvila, až přijde čas.“

Co slovo, to rána dýkou do Michalova srdce! Poznali, že je carovým kurýrem! Stíhá jej oddíl jezdců a někde mu zakrátko zahradí cestu! A co nejhoršího - jeho matka je v rukou Tatarů a krutý Ogarev si brousí zuby na to, jak ji donutí promluvit, až bude on chtít! Michal dobře ví, že jako statečná Sibiřanka nepromluví, ale to ji bude stát život...

Michal myslel, že už nemůže více nenávidět Ivana Ogareva, než ho nenáviděl až dosud, a přece mu nová vlna nenávisti stoupla až k srdci. Ten bezectný zrádce svého národa ještě vyhrožuje, že bude mučit jeho matku!

Oba důstojníci hovořili dále a Michal z toho vyrozuměl, že se v okolí Kolyvanu určitě střetnou carské oddíly přicházející ze severu s oddíly tatarskými. Malý ruský sbor v síle dvou tisíc mužů směřuje od dolního toku Obu urychleně k Tomsku. Narazí-li ovšem na hlavní jádro sborů Féofara chána, zcela určitě v tomto zápase podlehne a cesta do Irkutska bude úplně patřit Tatarům. Kromě toho se Michal z několika slov pendža-bašiho dověděl, že na jeho hlavu byla vyhlášena odměna a vydán rozkaz zajmout ho živého nebo mrtvého.

Čili Michal musí rozhodně předhonit uzbecké jezdce na cestě do Irkutska, aby mezi nimi a jím byl Ob. Ale v tom případě musí vyrazit dřív, než oni opustí tábořiště.

Vždyť ani pendža-baši nehodlal popřát svým lidem více odpočinku, ačkoliv nemůže dostat čerstvé koně a tihle musí být stejně unaveni jako kůň Strogovův. Nesmí tedy otálet ani minutku. Je jedna hodina v noci, musí využít ještě temnoty a vydat se na cestu. Nechtěl však spoléhat na náhodu, a tak začal pozorně vážit všechna pro i proti, aby si nakonec zvolil nejlepší řešení.

Z místní situace vyplývá toto, nemůže se pustit zadní stranou hájku, uzavřenou obloukem modřínů, v němž tětivu tvoří silnice. Řeka, která obtéká tento oblouk, je jednak dost hluboká, Jednak široká a bahnitá, navíc zarostlá vysokou kručinkou, čili nedá se prakticky překročit.

Pod kalnou hladinou je zcela určitě bahnitá proláklina. kde noha nemá na čem se zachytit. Kromě toho druhý břeh řeky je dost zarostlý keři, takže se nijak nehodí k rychlému útěku. Jakmile se vyhlásí poplach, nemilosrdně pronásledovaný Strogov bude brzo obklíčen a v takovém případě jistě padne do rukou tatarským jezdcům.

Zbývá tedy jediná schůdná cesta, totiž silnice. Musí obejít lesík, dostat se na ni, přitom nevzbudit pozornost Tatarů a nepozorován ujet aspoň čtvrt versty, i kdyby měl pak kůň pod ním na břehu Obu klesnout. Tam musí řeku přejet na prámu nebo přeplavat, nebude-li po ruce nějaký dopravní prostředek. Strogovova síla a odvaha jako by se tváří v tvář velkému nebezpečí zdesateronásobily. Jde mu o život, o povinnost, o čest jeho vlasti, možná i o záchranu jeho matky. Nesmí váhat, ale odvážně se do toho vrhnout.

Především nesmí ztratit už ani minutku. Vždyť i oddíl se začal trochu hýbat. Několik jezdců přecházelo na okraji lesíka. Druzí ještě leželi pod stromy, avšak koně se pomalu táhli doprostřed houští.

Strogov nejprve pomýšlel na to, že by se zmocnil jednoho z nich, ale pak si rozumně řekl, že jsou stejně unaveni jako jeho. Lépe je spoléhat na svého, kterého dobře zná a který mu, až dosud prokázal velmi platné služby. To odvážné zvíře, skryté vysokými keři vřesu, uniklo zrakům Uzbeků. Ostatně ani se nepustili na druhý konec hájku.

Strogov se proplazil ke koni ležícímu na zemi v trávě a něžně ho rukou pohladil, tiše k němu promluvil a podařilo se mu jej zvednout bez jakéhokoliv hluku. V tu chvíli k velkému Michalovu štěstí pochodně dohořely a byla ještě dost hluboká tma, alespoň v modřínovém hájku.

Michal dal koni udidlo, upevnil sedlo, vyzkoušel řemeny třmenů a zatáhl jej pomalu za uzdu. Inteligentní zvíře jako by pochopilo, co jeho pán od něho žádá, a moudře ho následovalo bez jediného zaržání.

Přesto však několik uzbeckých koní zvedlo hlavu a pomalu mířilo k okraji lesíka.

Michal držel v pravé ruce revolver, odhodlán rozbít hlavu prvnímu tatarskému jezdci, který by se k němu přiblížil na dosah. Ale naštěstí nebyla dána výstraha a Strogov se dostal až na kraj hájku k silnici.

Aby ho některý z Tatarů náhodou neuviděl rozhodl se Strogov nasednout na koně co nejpozději, až se dostane za zatáčku cesty, asi dvě stě kroků od houští.

Bohužel ve chvíli, kdy už chtěl vyjít z lesíka, jeden z uzbeckých koní jej zvětřil, zařehtal a rozběhl se k cestě.

Jeho pán se za ním vrhl! aby ho dovedl zpátky a tu v prvním záblesku úsvitu rozeznal obrys postavy.

„Poplach!“ vykřikl.

Na tuto výzvu všichni muži na tábořišti, vstali a rychle se hnali na cestu. Michalovi nezbylo nic jiného než naskočit na koně a ujíždět. Oba důstojníci vyjeli v čele oddílu a povzbuzovali své mužstvo...

Michal už byl vsedle. Vtu chvíli se ozvala rána a Michal cítil, že mu kulka projela kožichem. Neotočil ani hlavu, neodpověděl, ale pobídl koně oběma ostruhami, nádherným skokem se dostal z hájku a tryskem ujížděl směrem k Obu. Tataři nestačili koně osedlat, takže Strogov přece jen mohl získat nějaký náskok, ovšem záhy se jistě za ním pustí celý oddíl a vskutku, necelé dvě minuty poté, co opustil hájek už slyšel, jak se k němu blíží několik koní.

Začínalo svítat a předměty i osoby se daly rozeznat na větší vzdálenost.

Strogovse otočil a spatřil, že k němu rychle přijíždí na výborném koni deh-baši. Hrozilo mu nebezpečí, že ho dostihne. V klusu tedy vytáhl revolver a pevnou rukou zamířil. Uzbecký důstojník, zasažený přímo do prsou, se svalil na zem.

Jenže druzí jezdci se u deh-bašiho ani nezastavili, jen s pokřikem pobídli koně a postupně se stále víc a více přibližovali ke Strogovovi.

Asi půl hodiny se mu dařilo držet se mimo dosah jejich zbraní, ale cítil, že koni docházejí síly, a bál se, aby nenarazil na nějakou překážku, neupadl a už nevstal.

Bylo již dost světlo, ačkoliv se slunce ještě neukázalo na obzoru.

Asi dvě versty odtud se táhla bledá čára lemovaná řídce rostoucími stromy. To byl Ob, tekoucí od jihozápadu k severoVýchodu téměř rovnoběžně se zemí, jeho koryto tvořila sama step.

Tataři na Strogova několikrát vystřelili, ale nezasáhli ho, - on také odpověděl ranami z revolveru a vždycky jezdce, který mu byl v patách srazil, jenže pronásledování musilo skončit pro Strogova nevýhodně - vždyť jeho kůň jej donesl k řece s vypětím posledních sil.

Uzbecký oddíl byl pouhých padesát kroků za Michalem.

Na zcela pustém Obu ani jediná pramice nebo loď, po které by se dostal na druhý břeh.

„Odvahu, můj statečný koníčku,“ zvolal Michal. „Hop! Naposledy! Ještě tohle vydrž!“ a vrhl se do řeky, která byla v těchto místech asi půl versty široká.

Proti prudkému proudu se postupovalo nesmírně obtížně. Strogovův kůň se neměl kde opřít nebo zachytit, a musel, tedy plavat.

Jezdci se zastavili na břehu nechtělo se jim vrhnout se do dravých vln. Ale v tom okamžiku pendža-baši uchopil pušku a pečlivě zamířil na uprchlíka, který již byl uprostřed řeky. Vyšla rána a Strogovův kůň, zasažený do boku, zmizel pod svým pánem. Michalovi se však podařilo vytáhnout nohy ze třmenu, v dešti kulek se potopil a doplaval šťastně k druhému břehu, kde zmizel v rákosí.