XV. BARABINSKÉ BAŽiNY Michal Strogov udělal dobře, že tak rychle z poštovní stanice zmizel. Rozkaz Ivana Ogareva byl okamžitě sdělen do všech městských bran a popis jeho osoby zaslán všem poštmistrům, aby nemohl opustit Omsk. Jenže on se zatím už dostal jednou průrvou v hradbách ven a ujížděl stepí, protože se okamžitě za ním nepustili, měl ještě naději, že se mu podaří uniknout. Bylo 29. července osm hodin večer když Michal opustil Omsk. Toto město je skoro na polovině cesty mezi Moskvou aIrkutskem a potřeboval by tam tedy dorazit za necelých deset dní, jestli má předhonit tatarské oddíly. Samozřejmě politováníhodné setkání s matkou prozradilo jeho inkognito. Ivan Ogarev jistě nyní ví, že se carův Kurýr dostal do Omska a míří do Irkutska. Zpráva, kterou s sebou nese, musí být nesmírně důležitá, a Michal si uvědomoval, že Ogarev učiní vše aby se ho zmocnil.
Co však nevěděl a netušil, bylo, že jeho matka Marfa Strogovová je v rukou Ivana Ogareva a že asi zaplatí životem bezděčný pohyb, který v synově přítomnosti učinila. A dobře, že to ani netušil! Kdo ví, jak by asi tuto novou zkoušku snesl!
Michal tedy pobízel koně a zvíře, jako by tušilo horečnou nedočkavost, která stravuje jeho pána, uhánělo k další přepřažní stanici.
O půlnoci už měj za sebou 70 verst a zastavil se na poště v Kulikovu. Jenže tam, jak se Michal obával, nenašel ani koně, ani vozy. Několik tatarských oddílů projelo touto velkou stepní cestou a ve vesnicích i na poštovních stanicích bylo všechno ukradeno nebo zkonfiskováno. Michal stěží dostal trochu sena pro koně a trochu jídla pro sebe. Musí teď zvíře co nejvíc šetřit, protože neví, kdy a jak získá jiné. Přesto se však rozhodl, že po hodinovém odpočinku bude pokračovat v cestě, aby ho Ogarevovi jezdci tak snadno nedostihli.
Až dosud mu počasí naštěstí přálo, teplota se dala snést a i v noci mohl za svitu měsíce, prodírajícího se skrz mraky, jet dál. Michal ostatně cestu dobře znal, a tak třeba se mu v hlavě honily bolestné myšlenky, mířil za svým cílem, jako kdyby jej někde na obzoru viděl. Pokud se někdy na chvilku v některé zatáčce zastavil, pak jen proto, aby poskytl koni trochu oddechu. Seskočil s něho, aby mu také trochu ulevil, natáhl se na zem a poslouchal, zda neuslyší ve stepi koňský klus. Když nic podezřelého nezjistil, zase se vydal na další cestu.
Z plna srdce by si přál, aby byla na celé Sibiři již polární noc, která trvá několik měsíců; jak by se mu jelo snadněji.
Dne 30. července v devět hodin ráno Strogov projel kolem pošty v Turumovu a octl se barabinských bažinách. Tam tak v délce 300 verst mohla být cesta neobyčejně obtížná. Dobře to věděl, ale byl si jist, že ty překážky přece jen zdolá.
Rozlehlé barabinské bažiny, táhnoucí se od severu na jih mezi šedesátou a dvaapadesátou rovnoběžkou, jsou jakousi nádrží všech dešťových vod, které nestečou do Obu nebo Irtyše. Veliká nížina má jílovité, nepropustné dno, takže se tam vody drží a kraj se dá za teplého letního období těžko přejet.
A přesto tudy vede cesta do Irkutska, vine se mezi bažinami, rybníky, jezery a močály, z nichž za horka v slunečních paprscích stoupají nezdravé výpary a ty vlastně nejvíc znesnadňují průjezd.
Michal se tedy vrhl do této rašelinové prérie, jež vystřídala napůl holou, napůl travnatou step, kde početná sibiřská stáda dobytka nacházejí svou jedinou obživu.
Trávu vysokou pět až šest stop pak vystřídaly močálovité bažinné rostliny, dosahující za teplého letního počasí ve vlhkém prostředí obrovských rozměrů. Hlavně rákos a sítí tu tvořily přímo neproniknutelnou houšť.
Strogov klusal mezi rákosím, a tak ho nebylo z bažin vroubících cestu vidět. Vysoké trávy ho převyšovaly ajen hejna nesčetných vodních ptáků, jež se vznášelas křikem vysoko k nebesům, dokazovala, že tudy prošel živý tvor. Všude však byla cesta jasně vyznačena. Tu vedla přímo mezi shlukem vodních rostlin, tam se vinula kolem křivolakých břehů rybníků, z nichž některé měly několik verst na délku i na šířku a byly by si zasloužily jméno jezera. Na mnoha jiných místech se člověk nemohl vyhnout stojatým vodám, cesta tu vedla ne přes nějaké mosty, ale přes pohyblivé plošiny, které byly zatíženy jen velkými vrstvami jílu a jejichž fošny se prohýbaly jako tenounké prkno položené přes propast. Někde se takové lávky táhly třeba 200 až300 stopa cestující, aspoň ženy v tarantasech, pociťovaly často nevolnost podobnou mořské nemoci.
Strogov však ujížděl pořád vpřed, ať měl pod nohama zem pevnou nebo vratkou, přeskakoval díry ve shnilých fošnách... Ale přesto neunikl hejnům komárů, kteří zamořují zdejší bažinaté oblasti.
Strogovův kůň, poháněn štípáním tohoto jedovatého hmyzu, nadskakoval, jako by mu do slabin bodalo tisíce ostruh. Rozzuřeně, vztekle ujížděl, klusal jako splašený a zdolával verstu za verstou rychlostí expresu. Kdyby nebyl Strogov tak výborným jezdcem, byl by ho kůň dávno vyhodil ze sedla, když náhle zastavil nebo uskočil, aby unikl bodání komáru. Jenže Strogov už ani necítil fyzickou bolest, byl jako omámen nějakým uspávacím prostředkem a žil jen touhou, aby dorazil k cíli za každou cenu. Neviděl v tomto nesmyslném závodu s časem nic jiného, než že cesta rychle za ním mizí.
Kdo by si pomyslel, že tyto nezdravé bažiny by mohly být v létě domovem nějakého obyvatelstva? A přece tomu tak je. Občas bylo možno v dálce rozeznat mezi obrovským rákosím sibiřskou vísku nebo samotu. Muži, ženy, děti i starci, oblečení do zvířecích kůží, obličeje přikryté měchýři natřenými smůlou, pásli malá stáda beranů. Aby chránili zvířata před hmyzem, zdržovali se s nimi v závětří ohnišť, která udržovali ve dne v noci; pálili čerstvé zelené větve a štiplavý kouř se pomalu táhl nad nesmírnou bažinou.
Když Michal cítil, že jeho kůň je tak utahán, že by mohl každým okamžikem klesnout, zarazil se u jedné takové samoty, a zapomínaje na vlastní únavu, natřel ubohému zvířeti rány teplým tukem, jak to dělávají Sibiřané. Pak mu dal pořádnou dávku sena, dobře ho vyhřebelcoval, zaopatřil vším potřebným a teprve potom pomyslel na sebe. Aby načerpal nových sil, pojedl pár kousků chleba a masa a vypil několik sklenic kvasu. Za necelé dvě hodiny už zase plnou rychlostí uháněl po nekonečné cestě do Irkutska.
Tak urazil 90 verst z Turumova a 30. července ve čtyři hodiny odpoledne dojel - jako by ani necítil únavu - do Jelamska. Tam musel koni poskytnout jednu noc odpočinku, protože jinak by bylo dobré zvíře nemohlo pokračovat v cestě. A v Jelamsku stejně jako v předchozích obcích se nedal získat žádný dopravní prostředek.
Malé městečko Jelamsk Tataři sice dosud nepoctili svou návštěvou, ale bylo skoro úplně vylidněné; obyvatelstvo se obávalo, že sem vpadnou z jihu, a protože ze severu pomoc přijít nemohla, přepřažní stanice, policejní strážnice i správní budova byly na vyšší rozkaz opuštěny a jak úředníci, tak prostí obyvatelé se uchýlili do Kamska, ležícího uprostřed barabinských bažin.
Strogov se tedy rozhodl, že stráví noc v Jelamsku, aby popřál koni dvanáct hodin odpočinku. Připomněl si rady, které dostal v Moskvě, projet Sibiří inkognito, dostat se do Irkutska, ale kvůli rychlosti neriskovat zdar cesty, musí tudíž šetřit jediný dopravní prostředek, který má, totiž svého koně.
Druhého dne opouštěl Jelamsk ve chvíli, kdy byli hlášeni na cestě v barabinských bažinách, deset verst za ním, první tatarští zvědové, a znovu se pustil bažinatým krajem. Cesta byla rovná, takže se po ní snadno jelo, ale příliš se klikatila, což ji značně prodlužovalo. Přitom z ní nemohl sjet a namířit si to přímo, protože všude byla nepřekročitelná síť rybníků a bažin. Za dva ony nato, v poledne 1. srpna, už byl Strogovzase o 120 verst dále, u osady Spaskoje, a za dvě hodiny poté se zastavil v Pokrovském. Jeho kůň, schvácený už od odjezdu z Jelamska, by byl neudělal ani krok dále. A tak tedy musil Strogov učinit nucenou zastávku. Zůstal tu zbytek odpoledne, večer a celou noc, a druhý den ráno zase vyrazil po napůl zatopené cestě. 2. srpna ve čtyři hodiny odpoledne pak dojel do Kamska, urazil 75 verst.
Tady se kraj úplně změnil. Malé městečko Kamsk je jakýmsi zdravým ostrůvkem uprostřed celého toho nezdravého kraje, místem, kde se dá dobře bydlet. Leží přesně uprostřed barabinských bažin. Zásluhou asanace a splavnění Omu, protékajícího Kainskem, změnily se zkázonosné bažiny v bohaté pastviny.
Všeobecný strach před Tatary ještě nevylidnil městečko Kamsk. Jeho obyvatelé bezpochyby věřili, že jsou uprostřed barabinských močálů v bezpečí, anebo alespoň doufali, že utéci lze vždycky, až bude hrozit bezprostřední nebezpečí.
Michal Strogov toužil po zprávách, ale nic se zde nedozvěděl. Naopak správce by se byl asi spíše obrátil s takovým dotazem na něj, kdyby věděl kdo se ve skutečnosti skrývá pod domnělým kupcem z Irkutska. Strogov se snažil co nejméně ukazovat. Zkušenost z minulosti ho činila čím dál opatrnějším. Proto se držel stranou, ani ho nenapadlo se projít po ulicích, ba ani nechtěl vyjít z hostince, kde se ubytoval.
V Kamsku by si byl mohl opatřit vůz a mít tak pohodlnější dopravní prostředek na další cestu. Po zralé úvaze si však řekl, že by koupě tarantasu mohla vzbudit pozornost, a on se přece chce pokud možno nepozorovaně dostat za linii, kterou nyní obsadili Tataři a jež dělí Sibiř víceméně skoro podle toku Irtyše.
Ostatně barabinské bažiny se dají lépe přejet s koněm než s vozem, a kdyby hrozilo bezprostřední nebezpečí a musil se jimi pustit napříč, aby se dostal co nejdále od svých pronásledovatelů, kdyby se musil vrhnout třeba do hustého rákosí, vždycky mu prospěje kůň víc než vůz.
Později, třeba za Tomskem nebo dokonce až za Krasnojarskem v některém důležitém středisku západní Sibiře, už uvidí, co bude nejlepší udělat.
Nepomýšlel ani, aby si koně vyměnil za jiného. Oblíbil si to statečné zvíře, věděl, co od něho může čekat. Když je v Omsku koupil, měl opravdu šťastnou ruku a šlechetný mužik mu prokázal velikou službu, že jej zavedl k onomu poštmistrovi. Michal přilnul ke koni a ten si už zřejmě pomalu zvykl na únavnou cestu a přizpůsobil se, když ho vždycky nechá pár hodin odpočinout, může právem doufat, že jej zvíře vyvede z obsazených krajů. Večer a v noci z 2. na 3. srpna Strogov tedy zůstal v hostinci na o kraji města, v podniku málo navštěvovaném a skrytém před zvědavci a dotěravci.
Michal nejprve dohlédl, aby jeho koni nic nescházelo, a pak ulehl sám, na smrt unaven, spal však jen tak na půl oka. Příliš mnoho vzpomínek a neklidných myšlenek se mu honilo v hlavě. Tvář staré maminky i mladé udatné společnice, kterou zanechal bez opory, se mu před očima mísily a navzájem splývaly.
Pak si vzpomněl na svou přísahu, že splní daný úkol. Od odjezdu z Moskvy jej vše cestou utvrzovalo v tom, že jde asi o nanejvýš důležitou věc. Tatarské hnutí se rozrostlo a spoluúčast Ogarevova ještě zhoršovala situaci. A když mu padl zrak na dopis s carskou pečetí, na to poselství, které beZpochyby obsahuje lék na všechny ty bolesti, záchranu celé země postižené válkou! Strogov v sobě pocitil vášnivou touhu vyrazit do stepi, jako pták přelétnout vzdálenost, která ho dělí od Irkutska, a překonat tak všechny překážky! aby mohl stanout u velkoknížete a zvolat: „Výsosti, od Jeho Veličenstva cara!“ Druhého dne ráno v šest hodin vyrazil s předsevzetím, že za ten den urazí 80 verst, které dělí Kamsk od samoty Ubinsk. Asi po 20 verstách zase našel neodvodněné barabinské bažiny, jejichž dno bylo často skryto pod stopou vody. Tady se cesta nesnadno hledala, ale Michal jako nesmírně opatrný člověk jel obezřetně a dostal se tudy bez nehody. V Ubinsku nechal koně odpočinout celou noc, neboť chtěl následujícího dne bez zastávky projet 100 verst až do Ikulského. Vyrazil hned za svítání, neboť bohužel v této části bažin je slunce tím nejobávanějším nepřítelem.
Večer v devět hodin dojel Strogov šťastně do Ikulského a strávil tam noc. Do zapadlé vísky uprostřed barabinských bažin nedolehly ani zprávy o válce. Tato část gubernie zatím unikla hrůznému vpádu vetřelců., Teď se konečně i přírodní podmínky zlepší, a když se Michal nikde nečekaně nezdrží, již zítra opustí Barabinsko. Pak ho již čeká sjízdná cesta, jakmile se dostane 125 verst (133 km) dále do Kolyvanu. V tomto důležitém městysi bude na poloviční cestě z Omska do Irkutska. Zařídí se podle okolností, pravděpodobně asi objede město, které podle zpráv už Féofar chán obsadil.
Městyse Ikulskoje a Kargulinsk, kudy projel dalšího dne, byly poměrně klidné, zřejmě proto, že leží uprostřed Barabinska, kde by se tatarským šikům špatně bojovalo; zato hrozí nebezpečí, že na bohatších březích Obu, kde už nebude tolik přírodních překážek, může se zase setkat s lidmi. Ostatně bude-li třeba, bez váhání se pustí napříč stepí, ne pravou cestou do Irkutska. Riskuje sice přitom, že se může octnout bez pomoci a přístřeší, neboť tam, kde nevede cesta, nejsou ani města, ani vesnice, leda nějaký osamělý statek nebo chatrč chudáků, bezpochyby šlechetných a pohostinných, ale stěží majících to nejnutnější! Jenže v takovém případě se nedá moc rozmýšlet a váhat. Asi v půl čtvrté odpoledne projel kolem stanice v Kargatsku a dostal se z posledních barabinských proláklin, pod kopyty koně znovu zazvonila tvrdá suchá sibiřskázem.
Vyjel z Moskvy 15. července. Dnes tedy 5. srpna, je na cestě již tři neděle, a do Irkutska to má ještě 1500 verst.
