XIII. POVINNOSTpŘEDEvšÍM Naďa uhodla, že všechny činy Strogovovy řídí jakási tajná pohnutka, že z důvodu, který ona nezná, Michal nepatří sám sobě, že nemá právo nakládat volně se svou osobou, a že se proto tak hrdinně obětoval, snesl smrtelnou urážku. Naďa se však na nic nezeptala.
Michal celý večer nepromluvil. Protože poštmistr jim mohl dát čerstvé koně až druhý den ráno, musili na stanici strávit celou noc. Naďa si tedy aspoň trošku odpočine. Dívka by byla raději setrvala po boku svého druha, ale cítila, že potřebuje být sám, a tak se chystala do pokoje, který pro ni připravili.
Přesto však při odchodu neodolala, aby se s ním nerozloučila.
„Bratře...,“ zašeptala.
Michal ji jediným posunkem zarazil. Dívka si povzdychla a opustila místnost. Strogov si nelehl. Nebyl by stejně ani na hodinku usnul. Na místě, kde se ho dotkl bič hrubého cestujícího, cítil jakoby spáleninu.
„Za vlast a za tatíčka!“ zašeptal po večerní modlitbě. Ale tu najednou pocítil prudkou touhu zjistit, kdo byl ten muž, který ho udeřil, odkud přišel a kam jede. Jeho obličej si zapamatoval tak dobře, že se. nemusel bát, že by jej někdy zapomněl.
Strogov se tedy začal vyptávat poštmistra, starého Sibiřana.
„Ty jsi odtud z kraje?“ „Ano.“ „Znáš člověka, který si vzal mé koně?“ „Ne.“ „Nikdy jsi ho neviděl?“ „Ne, nikdy!“ . „A kdo myslíš, že to je?“ „Pán, který si vynutí poslušnost!“ Pohled Michala Strogova vnikl do Sibiřanova srdce jako dýka, ale poštmistr ani nepřivřel víčka. „Dovoluješ si mě soudit!“ zvolal Strogov.
„Ano,“ odpověděl Sibiřan, „protože ani obyčejný obchodník nepřijímá některé věci bez oplátky!“ „Rány bičem?“ „Ano, mladíku! Mám léta i sílu k tomu, abych ti to řekl!“ Strogov přistoupil k poštmistrovi, položil mu obě mocné paže na ramena a pak nezvykle klidným hlasem pronesl: „Odejdi, příteli, odejdi, nebo tě zabiji!“ Tentokrát poštmistr porozuměl. „Takhle se mi líbí víc,“ zamumlal a bez jediného slova zmizel.
Druhého dne, 24, července, v osm hodin ráno zapřáhli do tarantasu tři statné koně. Michal Strogov s Naďou nasedli a Išim, na nějž budou mít oba tak strašlivou vzpomínku, brzy zmizel v ohybu silnice. Na různých přepřažních stanicích, kde se během dne zastavili, dovídal se Strogov, že krytý kočár stále jede před nimi po cestě do Irkutska a že cestující má stejně naspěch jako on a neztrácí při cestě stepí zbytečně ani minutku. Ve čtyři hodiny odpoledne, 75 verst dále u stanice Abackaja, musili překročit řeku Išim, jeden z hlavních přítoků Irtyše.
Tentokrát už bude přejezd nesnadnější, neboť na tomto místě je tok Išimu dost prudký. Za sibiřské zimy se všechny řeky ve stepi pokryjí několik stop silným ledem, a tak se po nich snadno jezdí. Často to cestující ani nepostřehne, protože zamrzlá hladina zmizí pod nesmírnou pokrývkou, jež všude stejně kryje step. V létě však přechod přes řeku bývá nesnadný. Tentokrát potřebovali k překročení Išimu plné dvě hodiny, což naplnilo Michala Strogova zoufalstvím; nadto se ještě od lodníků dověděl znepokojující noviny o tatarském vpádu. Říkalo se, že někteří zvědové Féofara chána se již objevili na obou březích dolního Išimu v jižních oblastech Tobolské gubernie. Omsk prý je velmi ohrožen. Sibiřské a tatarské sbory se prý střetly na hranicích kirgizského území - a ta bitva nedopadla příliš dobře pro Rusy; museli se odtud stáhnout a z kraje se teď stěhovalo pryč venkovské obyvatelstvo, Vyprávělo se, jak se vetřelci strašlivě chovají, pustoší, loupí, pálí, vraždí, přesně podle tatarských zvyklostí. A tak lidé všude před předvojem Féofara chána utíkali. Osady i samoty byly opuštěné a Strogova trápila největší obava, že možná získá dopravní koně, Proto tak pospíchal do Omska. Za ním by ještě možná mohl předhonit tatarské zvědy, kteří postupují údolím Irtyše a měl by pak cestu volnou až do Irkutska.
Právě na místě, kde tarantas přejížděl řeku, končí takzvaný „išimský řetěz“, jak říkají vojáci pásmu věži a dřevěných pevnůstek, které se táhne od jižní hranice Sibiře asi 400 verst (427 km). Kdysi v těchto pevnůstkách hlídaly oddíly kozáků a chránily tak kraj proti Kirgizům: a Tatarům. Ovšem od té doby, co se moskevská vláda domnívala, že si tyto kmeny trvale podrobila, pevnůstky byly opuštěny. Teď jí sice mohl být nanejvýš užitečné, jenže většina z nich se už proměnila v popel; oblaka kouře, která lodníci ukazovali Strogovovi nad obzorem na jihu dosvědčovala, že se tatarský předvoj blíží.
Jakmile se tarantas se spřežením dostal na pravý břeh Išimu, hned se zase co nejrychleji rozjel stepí.
Bylo sedm hodin večer. Obloha byla velice zatažená, občas zabouřilo a zapršelo, voda spláchla prach a cesta byla pak opět příjemnější.
Od Išimské přepřažní stanice Michal Strogov většinou zachovával mlčení. Přesto však se snažil, aby co možná chránil Naďu před útrapami, ač si dívka nestěžovala. Nejraději by byla dala koňům křídla. Něco jí našeptávalo, že její druh spěchá do Irkutska víc než ona.
Napadlo ji také, že jestli Tataři vpadli do Omska, jeho matka je v nebezpečí, a proto že je tak netrpělivý - chce už být co nejdříve u ní.
Tu Naďa cítila, že musí promluvit o staré Marfě a jak se asi chudák cítí osamocena.
„A ty nemáš žádné zprávy od maminky od té doby, co se Tataři vzbouřili?“ zeptala se.
„Ne, nemám, Naďo. Poslední dopis, který mi napsala, je již dva měsíce starý a obsahoval samé dobré zprávy. Ale Marfa je energická žena a statečná Sibiřanka. Přes svůj věk si uchovala velkou duševní sílu. Dovede trpět,“ „Musím ji navštívit bratře,“ řekla Naďa živě, „... protože mi říkáš sestro, jsem vlastně Marfinou dcerou!“ A když Michal neodpovídal, dodala: „Možná že se mamince podařilo odejít z Omska?“ „Možné to je, Naďo,“ odpověděl Michal, „Doufám, že se snad dostala do Tobolska. Marfa nenávidí Tatary, vyzná se ve stepi a nebojí se. Jak bych byl rád, kdyby se byla s holí v ruce vydala podle břehů Irtyše. Vždyť tady zná každý kamínek! Kolikrát s otcem prošla křížem krážem celý kraj a kolikrát já sám jako dítě jsem s ní prochodil sibiřskou pustinu! Ano, Naďo, doufejme, že maminka opustila Omsk!“ „A kdy ji zase uvidíš?“ „Kdy ji uvidím?... Až... až se vrátím.“ „No ale jestli maminka zůstala v Omsku, aspoň na hodinku se u ní zastavíš, abys ji objal?“ „Nezastavím!“ „Ty ji nenavštívíš?“ „Ne, Naďo...,“ odvětil Michal, hruď se mu dmula a cítil, že nebude schopen dál odpovídat na dívčiny otázky. „Říkáš ne, bratře, ale z jakého důvodu si odepřeš tu návštěvu, bude-li tvoje maminka ještě v Omsku?“ „Z jakého důvodu, Naďo! Ty se mě ptáš z jakého důvodu,“ zvolal Michal hlasem tak důkladně změněným, že se dívka až otřásla. „Přece z důvodu, který mě přinutil, že jsem byl trpělivý až k zbabělosti s tím mizerou, který...“ „Uklidni se, bratře,“ pronesla Naďa měkce. „Vím jen jedinou věc, nebo spíše nevím, ale tuším, že nyní řídí tvé chování svatá povinnost. A ta musí mít přednost i před tvými city k mamince.“ Naďa zmlkla a od té chvíle se o tom už nikdy nezmínila. Pochopila, že Michala váže nějaké tajemství, které musí respektovat, a respektovala je.
Druhého dne, 25. července, ve tři hodiny ráno dorazil tarantas na přepřažní stanici v Ťjukalinsku; to už byli 120 verst za místem, kde překročili Išim.
Rychle přepřáhli, ale kočí poprvé začal dělat před odjezdem těžkosti a tvrdil, že ve stepi se bijí tatarské oddíly a že cestující, koně i vozy jsou vždy středem zájmu těchto loupežníků.
Strogov zvítězil nad jeho neochotou jen bohatým spropitným, protože jako už několikrát předtím nechtěl použít propustky. Poslední výnos byl telegraficky oznámen i sem do sibiřských gubernií a Rus, který se nemusí řídit těmito předpisy, by okamžitě vzbudil pozornost a toho se chtěl carův kurýr především vystříhat, Možná že ten lišák kočí počítá s netrpělivostí cestujícího anebo že by opravdu hrozilo nějaké nebezpečí?
Konečně tarantas vyrazil a ujížděl tak dobře, že ve tři hodiny odpoledne už byl v Kulacinskoje, 80 verst dále, hodinu nato pak stanul na břehu Irtyše. Do Omska to bylo pouhých 20 verst.
Irtyš, jedna z hlavních sibiřských vodních tepen, mířících k severu Asie, je široká řeka a v této roční době, kdy mají všechny toky v sibiřské oblasti vysoké stavy, stoupla neobyčejně vysoko i její hladina. Silný proud se prudkostí a rychlosti skoro vyrovnal dravé horské bystřině, a tím neobyčejně ztěžoval přechod přes řeku.
To ovšem ani na chvilku nezarazilo Michala a Naďu, kteří byli rozhodnuti překážky zdolat, ať jsou jakékoli.
Přesto Michal navrhl družce, že se pokusí nejprve sám dostat se přes řeku na prámu, kam naloží vůz i se spřežením. Až se dostane na druhou stranu, vyloží vůz i koně a vrátí se pro Naďu. Ale dívka odmítla. Tohle řešení by znamenalo hodinu zpoždění a ona nechtěla, aby se kvůli její bezpečnosti zdrželi.
Naloďování nebylo nijak snadné, neboť břehy byly zčásti zaplavené a prám nemohl přistát moc blízko.
Přesto se po půlhodinové námaze lodníkům podařilo umístit na pramici tarantas s trojspřežím, poté nasedl Michal s Naďou a kočí a odrazili od břehu. V prvních okamžicích šlo všechno hladce. Tok Irtyše, přerušený proti proudu dlouhou špičkou břehu, tvořil zátočinu, kterou pramice snadno přejela. Oba lodníci se odráželi dlouhými bidly, jimiž vládli velice šikovně, ale jakmile se dostali do proudu, dno řeky se snížilo a bidla už skoro nestačila délkou - zbýval jen kousíček, o nějž se opírali ramenem. Konec bidla přesahoval hladinu jen o stopu a to lodníkům práci nesmírně ztěžovalo, skoro znemožňovalo. Michal seděl s Naďou na zádi pramice, ale v obavě, aby se nějak nezpozdili, stále rozčileně pozorovali manévrování lodníků.
„Pozor,“ zakřičel jeden z nich na kamaráda, když pramice z ničeho nic vlivem proudu začala ujíždět dolů po řece. Bylo třeba ji šikovným zásahem bidel zase usměrnit, aby jela kolmo k proudu. Konečně se lodníkům podařilo dostat prám opět do šikmého směru, takže pomalu směřoval k pravému břehu. Dalo se s jistotou počítat, že ho dosáhne asi po 5-6 verstách po proudu od místa, kde se nalodili, ale to nebude nijak vadit, jen když se zvířata i lidé bez nehody dostanou na druhý břeh.
Oba statní lodníci věděli, že za převoz dostanou bohatě zaplaceno, a nepochybovali, že se jim nesnadný přejezd zdaří. Ovšem nepočítali s událostí, kterou ani nemohli předvídat a při níž jim zručnost nebyla nic platná.
Prám byl právě uprostřed řeky a jel přibližně rychlostí dvou verst za hodinu, když tu Michal povstal a pozorně se zahleděl proti proudu. Spatřil několik loděk unášených proudem a poháněných ještě veslaři.
Tvář se mu stáhla a ze rtů mu unikl výkřik.
„Co je?“ zvolala dívka. Ale dříve než jí Michal stačil odpovědět, jeden z lodníků zděšeně vykřikl: „Tataři! Tataři!“ A skutečně, po proudu Irtyše sjížděly lodice plné vojáků a za několik minut jistě dorazí k těžce naloženému prámu, který jim nemůže uniknout. K smrti vyděšení lodníci beznadějně volali a nechali bidla bidly.
„Odvahu, odvahu, přátelé,“ vybízel je Strogov, „padesát rublů, budete-li na pravém břehu dřív než Tataři.“ Lodníci povzbuzeni těmito slovy se zase vrhli k bidlům a snažili se jet napříč proudem, avšak brzy bylo zřejmé, že se jim nepodaří uniknout. A že by je Tataři nechali klidně přejet, to je málo pravděpodobné. Musí se naopak obávat všeho od těch lupičů!
„Neměj strach, Naďo, ale buď připravena na vše,“ pronesl Michal.
„Jsem připravena,“ odpověděla Naďa.
„Třeba se vrhnout do řeky, když ti řeknu?“ „Třeba i to.“ „Důvěřuj mi, Naďo!“ „Já ti přece věřím!“ Tatarské lodice byly už jen asi sto stop od nich. Seděl v nich oddíl bucharských vojáků, kteří se měli pokusit prozkoumat Omsk. Prám byl nyní ještě dvě délky od břehu. Lodníci znásobili své úsilí. Michal se k nim připojil a s nadlidskou silou posunoval jedním bidlem. Kdyby se jim podařilo dostat se na břeh s tarantanem a bleskurychle zapřáhnout, měli by ještě naději, že uniknou Tatarům, kteří nemají koně, ale veškerá námaha byla marná! „Saryn na kiču!“ křičeli už vojáci v první lodici. Strogov poznal válečný křik tatarských nájezdníků, na nějž byla jediná odpověď - položit se na břicho.
A protože ani on, ani lodníci příkazu neuposlechli, zazněly okamžitě výstřely a dva z koní byli smrtelně zraněni.
V tu chvíli se ozval náraz - čluny dorazily k pramici a zkřížily jí cestu.
„Pojď sem, Naďo,“ zvolal Michal a chtěl se vrhnout dovody.
Dívka k němu rychle přiskočila, ale v tom okamžiku Michal zasažen kopím padl do vody, zmocnil se ho proud, chvíli se jeho ruka ještě pohybovala po hladině a pak nešťastník zmizel.
Naďa vykřikla, ale než se mohla vrhnout no vody za Michalem, něčí ruce ji uchopily, stáhly z pramice a uložily do jednoho člunu.
Hned na to byli lodníci ubodáni a prám přistál sám od sebe u břehu, kdežto Tataři pluli rychle dále po proudu Irtyše.
