×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Carův kurýr - Jules Verne, X. BOUŘE NA URALU

X. BOUŘE NA URALU Pohoří Ural dělí v délce skoro 3000 verst (3200 km) Evropu od Asie; táhne se od pobřeží Karského moře až k břehům Kaspického. Tuto hranici musil Strogov překročit, aby se dostal z Ruska na Sibiř, udělal dobře, že si vybral cestu z Permu do Jekatěrinburgu vedoucí po východních svazích Uralu.

Je snadnější a jistější, a proto se jí používá jako obchodní cesty při dopravě zboží ze Střední Asie. Nepřihodí-li se jim: nějaké nehoda, mohou během dvou nocí pohoří přejet. Ovšem burácení hromu už oznamovalo bouři, jež by mohla v dnešním ovzduší nabitém elektřinou dosáhnout nečekaných rozměrů.

Michal se postaral, aby jeho družka seděla co nejpohodlněji. Zkříženými provazy pevně přivázali střechu, aby ji bouře neodnesla, zdvojili postraňky a pro všechny případy vycpali náboje kol slámou, jednak aby zabezpečili kola, jednak aby co nejvíc zmírnili nárazy, jimž se dá těžko za temné noci zabránit. Konečně předek a zadek vozu, jehož nápravy jsou jednoduše přidělány kolíky ke korbě tarantasu, pevně spojili dřevěnou traverzou zabezpečenou ještě svorníky a maticemi.

Naďa usedla opět do vozu a Michal se posadil vedle ní před kapotou, kterou stáhli až dolů, visely kožené záclony, jež je mohly alespoň trochu ochránit před deštěm a nárazy větru.

Po levé straně kozlíku upevnili dvě velké lucerny, které ovšem svými bledými paprsky cestu moc dobře neosvětlí. Ale aspoň to byla jakási obrysová světla vozidla, a i když těžko prorážela tmu, mohla přinejmenším zabránit srážce s jiným vozidlem jedoucím v protisměru. Jak vidíme, před touto hrozivou nocí učinili všemožná obezřetná opatření. „Naďo, vše je připraveno,“ řekl Michal.

„Tak jeďme,“ odvětila dívka.

Michal Strogov pokynul kočímu a tarantas začal šplhat do prvních svahů Uralu. Bylo osm hodin a slunce se schylovalo k západu. Přesto - už bylo dost temno, ačkoliv soumrak v těchto zeměpisných šířkách trvá poměrně dlouho. Pod klenbou oblohy se hromadily obrovské párya stále klesaly níž k zemi. Některé z nich dokonce vydávaly jakési fosforeskující světlo. A cesta právě vedla do těchto těžkých hustých mračen, takže nezačne-li trochu pršet, tarantas nebude moci jet hustou mlhou dále, protože by se mohl zřítit do některé strže.

A přece Ural není nijak zvlášť vysoký - jeho nejvyšší vrcholky měří kolem5000 stop. Cesta vedoucí velkými průsmyky je snadno sjízdná i pro poštovní vozy. Jenže co se lehce zvládne za pěkného počasí a za světla, skrývá nebezpečí a těžkosti, když spolu vzájemně bojují přírodní živly a člověk se octne v jejich víru.

Strogov věděl, co znamená bouřka v horách,protože ji několikrát zažil, a asi se jí obával stejně jako strašlivých prudkých zimních vánic. Když vyjížděli, ještě nepršelo. Michal tedy odhrnul kožené záclony, které chránily vnitřek tarantanu a rozhlížel se kolem sebe, pokud mu to mihotavé světlo luceren dovolovalo. _ Naďa seděla nepohnutě se zkříženými pažemi a pozorovala cestu, ale nevykláněla se, kdežto Michal byl pořád napůl těla vykloněn z vozu. Ovzduší bylo klidné, avšak byl to onen hrozivý klid před bouří, kdy se vzduch ani nepohne, jako by napůl zadušená příroda už vůbec nedýchala... Hrobové ticho rušilo jen skřípění kol tarantasu, drtících štěrk na cestě, steny nábojů kol a prken, hlasité oddychování koní, kterým chyběl dech, a klapot okovaných kopyt na oblázcích, jež se co chvíli zajiskřily.

Cesta byla jinak zcela pustá tarantas nepotkal v těchto úzkých průsmycích ani chodec, ani jezdce, ani povoz. V lese nesvítil jediný oheň dřevorubce, jediné tábořiště horníků nebo chatrč skrytá v houští. Přejíždět bez váhání a bez zastávek uralské pohoří, k tomu musíte mít pádný důvod, a Michal jej měl. Navíc ho znepokojovalo, kdo jsou cestující v těleze, jež jede před nimi, a proč se vydali za takového počasí dále.

K jedenácté hodině začaly oblohu osvětlovat blesky. V jejich prchavém světle se objevovaly a mizely siluety velkých borovic, jež se někde doslova kupily. Když se tarantas přiblížil až k samému okraji cesty, ozářily blesky hluboké propasti a strže. Občas rachocení vozu dokazovalo, že jedou přes most ze sotva otesaných fošen. položených přes nějakou roklinu. Někdy hrom hřměl jakoby pod vozem. Záhy bylo také slyšet zvláštní monotónní hukot, který ještě sílil, když stoupali do kopce. Do těchto různých zvuků se mísil křik a volání kočího, jenž jednou lichotil, podruhé zas spílal ubohým zvířatům, znaveným možná více z těžkého vzduchu než z prudce stoupající cesty. Rolničky na ojích je už nijak nepovzbuzovaly a občas jim dokonce poklesávaly nohy.

„V kolik hodin budeme nahoře na vrcholu?“ zeptal se Strogov kočího.

„Asi v jednu hodinu ráno... jestli se tam dostaneme,“ odpověděl tázaný potřásaje hlavou.

„Přece mi nechceš tvrdit, příteli, že je to první bouřka, která tě překvapila v horách?“ „To netvrdím, ale Bůh nám pomoz, aby to nebyla má poslední!… „Máš snad strach?“ „Nemám strach, jenom ti znovu říkám, že ses neměl vydávat na cestu.“ „Kdybych byl zůstal, udělal bych větší chybu.“ „Tak dobrá, mé holubičky, vpřed!“ zvolal hned nato kočí jako člověk, který ví! že tu není na bavení, ale aby poslouchal.

V tu chvíli se v dálce ozval hukot. jako by tisícero ostrých, ohlušujících zahvízdání prořízlo dosud klidné ovzduší. A ve světle blesku, po němž vzápětí zarachotil hrom, Michal spatřil, jak se velké borovice na jednom vrcholu zkroutily. Rozpoutala se vichřice, ale do vyšších vrstev vzduchu dosud nepronikla. Několik suchých zvuku ohlašovalo, že některé staré nebo špatně zakořeněné stromy nevydržely první nápor bouře. Lavina zlomených kmenů se několikrát převalila po úbočí, pak se přehnala přes cestu a zmizela v propasti vlevo, dvě stě kroku před tarantasem.

Koně se zastavili.

„No tak, mé krásné holubičky!“ vykřikl kočí a do zvuků hromu zapráskal bičem.

Michal chytil Naďu za ruku.

„Spíš, sestřičko?“ „Ne, bratře.“ „Připrav se na vše. Bouře už je tu.“ „Já vím a jsem připravena.“ Michal sotva stačil stáhnout kožené záclony v tarantasu a bouře už se prudce rozpoutala. Kočí seskočil z kozlíku a chytil koně, aby je zadržel, neboť celému spřežení hrozilo obrovské nebezpečí.

Tarantas teď stál v zatáčce cesty, kudy přicházela vichřice. Bylo tedy třeba postavit ho proti větru, protože jinak ze strany by vítr určitě vůz porazil a vrhl ho do hluboké strže vlevo.

Koně vystrašení prudkými nárazy větru se vzpínali a kočí ne a ne je uklidnit. Nejprve na ně šel přátelsky a přívětivě, pak s těmi nejhoršími nadávkami, ale nic to nepomáhalo. Hrozilo nebezpečí, že ubohá zvířata oslepená blesky a vyděšená neustálým burácením hromu, jež připomínalo těžkou dělostřelbu, přetrhnou uzdy a utečou. V tu chvíli se Michal jedním skokem vymrštil z tarantasu a šel kočímu na pomoc. Protože měl obrovskou sílu, podařilo se mu s velkým úsilím přece jen koně zvládnout.

Ale smršť ještě zesílila. Cesta se v tomto místě rozšiřovala v jakousi proláklinu, bouře se do ní zarývala a kromě toho se začaly seshora kutálet kameny a kmeny stromu. „Tady nemůžeme zůstat,“ řekl Strogov.

„Však my tu také nezůstanem“ vykřikl kočí celý vyděšený, napřimuje se ze všech sil proti strašlivému náporu vzduchu. „Za chvilku nás vichřice smete nejkratší cestou dolů na úpatí hor.“ „Chyť koně zprava, zbabělče, já podržím levého,“ odpověděl na to Strogov. Nový prudký náraz větru přerušil jeho slova. Musili se oba skrčit až k zemi, aby je vítr nepřevrátil, ale vůz, přes veškeré úsilí jejich i koní, které drželi proti větru, couvl o několik délek, a kdyby jej byl nezastavil kmen stromu, byl by svržen z cesty.

„Neměj strach, Naďo,“ zvolal Michal.

„Já nemám,“ odpověděla dívka statečně.

Hřmění hromu na okamžik ustalo a strašlivá bouře se již přehnala přes vrchol a ztratila v hlubinách strže. „Chceš jet zpátky?“ řekl kočí.

„Kdepak! Musíme vzhůru, za ten ohyb. Tam budeme aspoň chráněni svahem!“ „Ale koně nechtějí!“ „Udělej to jako já, táhni je vpřed!“ „Bouře se zase vrátí!“ „Poslechneš, nebo ne?“ „Když tedy chceš!“ „To tatíček nařizuje,“ poprvé použil Strogov carova jména, tohoto všemocného slova na třech stranách světa. „Tak jedem, mé vlašťovičky,“ zvolal kočí a uchopil koně zprava, zatímco Strogov držel levého.

A koně se pomalu vydali na namáhavou cestu. Nemohli teď už uskočit stranou a kůň mezi ojemi se udržel uprostřed cesty. Ale oba muži i zvířata pokročili v tom větru stěží o dva tři kroky dopředu a už museli zase o jeden nebo dva zpět. Smekali se, padali, vstávali. A vůz se přitom mohl několikrát rozbít. Kdyby byli střechu předtím večer řádně nepřipevnili, byla by už s prvním nárazem větru pryč.

Přes dvě hodiny trvalo Strogovovi a kočímu, než se dostali asi o půl versty dále, bičováni stále vichřicí. Hlavním jejich nepřítelem nebyla ovšem jenom ta strašlivá vichřice, ale hlavně déšť kamenů a zlomených stromů, jenž na ně seshora padal.

Najednou spatřili ve světle blesku, jak se jeden takový obrovský balvan stále rychleji řítí přímo na ně. Kočí vykřikl, Strogov chtěl mohutným zaprásknutím biče pohnout spřežení do kroku, ale koně se ani nehnuli. Stačilo by jen pár kroků a balvan by proklouzl za nimi!...

Michal Strogov si ve zlomku vteřiny uvědomil, že narazí-li balvan na tarantas, rozdrtí jeho družku! A přitom nemá dost času, aby ji vytáhl z vozu živou... Vrhl se tedy za vůz, s nadlidskou silou se opřel zády o nápravu a odstrčil těžký tarantas o několik stop.

Balvan se přitom dotkl jeho hrudi a vyrazil mu dech, jako by to učinila dělová koule.

„Bratře,“ vykřikla Naďa zděšeně, když spatřila celou tu scénu ve světle blesku.

„Neboj se, Naďo!“ odpověděl Michal.

„Já jsem neměla strach o sebe!“ „Bůh je s námi, sestřičko!“ „Se mnou určitě, bratře, protože mi tě přivedl do cesty!“ zašeptala dívka. Námaha, s níž Strogov pohnul tarantasem, naštěstí nevyšla naprázdno. Pobláznění koně se trochu vzpamatovali a pustili se vpřed. Strogov i kočí je víceméně odtáhli, a tak se dostali vzhůru až k úzké soutěsce, ležící směrem od jihu na sever, kde byli chráněni před přímými zásahy bouře. Svah vpravo jim poskytoval jakési útočiště a dalo se zde vydržet, kdežto na obvodu řádila bouře se vší zuřivostí. Blesky se stále křižovaly a hřmění hromu nepřestávalo. Země se pod těmito strašlivými ranami otřásala, jako kdyby uralský masív postihlo zemětřesení.

Naštěstí se oběma mužům podařilo vůz odstavit jako do kůlny do jedné hluboké prolákliny, kam vichřice zasahovala jen ze strany. Nebyl tam však chráněn před protivětry, narážel při nich na skalní stěnu a každým okamžikem hrozilo nebezpečí, že se roztříští na tisíc kusů.

Naďa musela z vozu ven a Michal jí s lucernou v ruce našel ve skále prohlubeň, kterou si asi vyhloubil nějaký horník, a dívka se tam zatím skrčila, než se zas vydají na cestu.

V tu chvíli - byla asi jedna hodina ráno - začalo pršet a poryvy větru a proudy vody dosáhly záhy strašlivé síly. Na- odjezd nemohlo být ani pomyšlení.

A tak třebaže byl Strogov pochopitelně velmi netrpělivý, musil nechat nejhorší bouři přejít. Ostatně jakmile se dostanou do průsmyku, který protíná cestu z Permu do Jekatěrinburgu, pojedou už stále dolů po svazích Uralu. Vyrazit však za těchto podmínek, kdy po cestě tečou nesčetné potoky vody, vane prudký vítr a leje jako z konve, to by znamenalo vrhnout se přímo do záhuby. „Čekání je sice mrzuté!“ řekl Strogov, ale vyhneme se tak pravděpodobně delšímu zdržení. Tahle prudká bouře přece nemůže trvat věčně! Za tři hodiny začne svítat a pak už budeme moci jet dolů, i když to nebude nic snadného, přece jen za světla to snad půjde. V téhle tmě se dolů pustit nemůžeme.“ „Počkejme, bratře, ale doufám, že neodkládáš odjezd kvůli mně, abys mě ušetřil námahy nebo nebezpečí!“ odvětila Naďa. „Naďo, vím, že jsi odhodlána na vše, ale když vydáme oba dva životy všanc, riskuji víc než jen tvůj a svůj život, nesplním svůj úkol, svou povinnost, kterou musím především vykonat!“ „Povinnost...,“ zašeptala Naďa. V tu chvíli prudký blesk rozřízl oblohu a všechen déšť proměnil v páru. A hned se ozval suchý úder. Vzduch se okamžitě zaplnil skoro dusivým pachem síry a skupina vysokých jedlí asi dvacet kroků od tarantasu, zasažená bleskem, rázem vzplanula jako obrovská pochodeň. Kočího přirazil jakýsi zpětný úder k zemi, ale naštěstí za chvíli vstal živ a zdráv, bez jediného zranění. Když se poslední burácení hromu už ztrácelo v hloubi hor, ucítil Michal, jak se Nadina ruka silně opřela o jeho, a uslyšel dívčin šepot: „Slyšíš výkřiky, bratře?“


X. BOUŘE NA URALU

 

Pohoří Ural dělí v délce skoro 3000 verst (3200 km) Evropu od Asie; táhne se od pobřeží Karského moře až k břehům Kaspického.

Tuto hranici musil Strogov překročit, aby se dostal z Ruska na Sibiř, udělal dobře, že si vybral cestu z Permu do Jekatěrinburgu vedoucí po východních svazích Uralu.

Je snadnější a jistější, a proto se jí používá jako obchodní cesty při dopravě zboží ze Střední Asie. Nepřihodí-li se jim: nějaké nehoda, mohou během dvou nocí pohoří přejet. Ovšem burácení hromu už oznamovalo bouři, jež by mohla v dnešním ovzduší nabitém elektřinou dosáhnout nečekaných rozměrů.

Michal se postaral, aby jeho družka seděla co nejpohodlněji. Zkříženými provazy pevně přivázali střechu, aby ji bouře neodnesla, zdvojili postraňky a pro všechny případy vycpali náboje kol slámou, jednak aby zabezpečili kola, jednak aby co nejvíc zmírnili nárazy, jimž se dá těžko za temné noci zabránit. Konečně předek a zadek vozu, jehož nápravy jsou jednoduše přidělány kolíky ke korbě tarantasu, pevně spojili dřevěnou traverzou zabezpečenou ještě svorníky a maticemi.

Naďa usedla opět do vozu a Michal se posadil vedle ní před kapotou, kterou stáhli až dolů, visely kožené záclony, jež je mohly alespoň trochu ochránit před deštěm a nárazy větru.               

Po levé straně kozlíku upevnili dvě velké lucerny, které ovšem svými bledými paprsky cestu moc dobře neosvětlí. Ale aspoň to byla jakási obrysová světla vozidla, a i když těžko prorážela tmu, mohla přinejmenším zabránit srážce s jiným vozidlem jedoucím v protisměru. Jak vidíme, před touto hrozivou nocí učinili všemožná obezřetná opatření. „Naďo, vše je připraveno,“ řekl Michal.

„Tak jeďme,“ odvětila dívka.

Michal Strogov pokynul kočímu a tarantas začal šplhat do prvních svahů Uralu. Bylo osm hodin a slunce se schylovalo k západu. Přesto - už bylo dost temno, ačkoliv soumrak v těchto zeměpisných šířkách trvá poměrně dlouho. Pod klenbou oblohy se hromadily obrovské párya stále klesaly níž k zemi. Některé z nich dokonce vydávaly jakési fosforeskující světlo. A cesta právě vedla do těchto těžkých hustých mračen, takže nezačne-li trochu pršet, tarantas nebude moci jet hustou mlhou dále, protože by se mohl zřítit do některé strže.     

A přece Ural není nijak zvlášť vysoký - jeho nejvyšší vrcholky měří kolem5000 stop. Cesta vedoucí velkými průsmyky je snadno sjízdná i pro poštovní vozy. Jenže co se lehce zvládne za pěkného počasí a za světla, skrývá nebezpečí a těžkosti, když spolu vzájemně bojují přírodní živly a člověk se octne v jejich víru.

Strogov věděl, co znamená bouřka v horách,protože ji několikrát zažil, a asi se jí obával stejně jako strašlivých prudkých zimních vánic. Když vyjížděli, ještě nepršelo. Michal tedy odhrnul kožené záclony, které chránily vnitřek tarantanu a rozhlížel se kolem sebe, pokud mu to mihotavé světlo luceren dovolovalo.            _

Naďa seděla nepohnutě se zkříženými pažemi a pozorovala cestu, ale nevykláněla se, kdežto Michal byl pořád napůl těla vykloněn z vozu. Ovzduší bylo klidné, avšak byl to onen hrozivý klid před bouří, kdy se vzduch ani nepohne, jako by napůl zadušená příroda už vůbec nedýchala... Hrobové ticho rušilo jen skřípění kol tarantasu, drtících štěrk na cestě, steny nábojů kol a prken, hlasité oddychování koní, kterým chyběl dech, a klapot okovaných kopyt na oblázcích, jež se co chvíli zajiskřily.

Cesta byla jinak zcela pustá tarantas nepotkal v těchto úzkých průsmycích ani chodec, ani jezdce, ani povoz. V lese nesvítil jediný oheň dřevorubce, jediné tábořiště horníků nebo chatrč skrytá v houští. Přejíždět bez váhání a bez zastávek uralské pohoří, k tomu musíte mít pádný důvod, a Michal jej měl. Navíc ho znepokojovalo, kdo jsou cestující v těleze, jež jede před nimi, a proč se vydali za takového počasí dále.

K jedenácté hodině začaly oblohu osvětlovat blesky. V jejich prchavém světle se objevovaly a mizely siluety velkých borovic, jež se někde doslova kupily. Když se tarantas přiblížil až k samému okraji cesty, ozářily blesky hluboké propasti a strže. Občas rachocení vozu dokazovalo, že jedou přes most ze sotva otesaných fošen. položených přes nějakou roklinu. Někdy hrom hřměl jakoby pod vozem. Záhy bylo také slyšet zvláštní monotónní hukot, který ještě sílil, když stoupali do kopce. Do těchto různých zvuků se mísil křik a volání kočího, jenž jednou lichotil, podruhé zas spílal ubohým zvířatům, znaveným možná více z těžkého vzduchu než z prudce stoupající cesty. Rolničky na ojích je už nijak nepovzbuzovaly a občas jim dokonce poklesávaly nohy.

„V kolik hodin budeme nahoře na vrcholu?“ zeptal se Strogov kočího.

„Asi v jednu hodinu ráno... jestli se tam dostaneme,“ odpověděl tázaný potřásaje hlavou.

„Přece mi nechceš tvrdit, příteli, že je to první bouřka, která tě překvapila v horách?“

„To netvrdím, ale Bůh nám pomoz, aby to nebyla má poslední!…

„Máš snad strach?“

„Nemám strach, jenom ti znovu říkám, že ses neměl vydávat na cestu.“

„Kdybych byl zůstal, udělal bych větší chybu.“

„Tak dobrá, mé holubičky, vpřed!“ zvolal hned nato kočí jako člověk, který ví! že tu není na bavení, ale aby poslouchal.

V tu chvíli se v dálce ozval hukot. jako by tisícero ostrých, ohlušujících zahvízdání prořízlo dosud klidné ovzduší. A ve světle blesku, po němž vzápětí zarachotil hrom, Michal spatřil, jak se velké borovice na jednom vrcholu zkroutily. Rozpoutala se vichřice, ale do vyšších vrstev vzduchu dosud nepronikla. Několik suchých zvuku ohlašovalo, že některé staré nebo špatně zakořeněné stromy nevydržely první nápor bouře. Lavina zlomených kmenů se několikrát převalila po úbočí, pak se přehnala přes cestu a zmizela v propasti vlevo, dvě stě kroku před tarantasem.

Koně se zastavili.        

„No tak, mé krásné holubičky!“ vykřikl kočí a do zvuků hromu zapráskal bičem.

Michal chytil Naďu za ruku.

„Spíš, sestřičko?“

„Ne, bratře.“

„Připrav se na vše. Bouře už je tu.“

„Já vím a jsem připravena.“               

Michal sotva stačil stáhnout kožené záclony v tarantasu a bouře už se prudce rozpoutala. Kočí seskočil z kozlíku a chytil koně, aby je zadržel, neboť celému spřežení hrozilo obrovské nebezpečí.

Tarantas teď stál v zatáčce cesty, kudy přicházela vichřice. Bylo tedy třeba postavit ho proti větru, protože jinak ze strany by vítr určitě vůz porazil a vrhl ho do hluboké strže vlevo.

Koně vystrašení prudkými nárazy větru se vzpínali a kočí ne a ne je uklidnit. Nejprve na ně šel přátelsky a přívětivě, pak s těmi nejhoršími nadávkami, ale nic to nepomáhalo. Hrozilo nebezpečí, že ubohá zvířata oslepená blesky a vyděšená neustálým burácením hromu, jež připomínalo těžkou dělostřelbu, přetrhnou uzdy a utečou. V tu chvíli se Michal jedním skokem vymrštil z tarantasu a šel kočímu na pomoc. Protože měl obrovskou sílu, podařilo se mu s velkým úsilím přece jen koně zvládnout.

Ale smršť ještě zesílila. Cesta se v tomto místě rozšiřovala v jakousi proláklinu, bouře se do ní zarývala a kromě toho se začaly seshora kutálet kameny a kmeny stromu. „Tady nemůžeme zůstat,“ řekl Strogov.

„Však my tu také nezůstanem“ vykřikl kočí celý vyděšený, napřimuje se ze všech sil proti strašlivému náporu vzduchu. „Za chvilku nás vichřice smete nejkratší cestou dolů na úpatí hor.“

„Chyť koně zprava, zbabělče, já podržím levého,“ odpověděl na to Strogov.

Nový prudký náraz větru přerušil jeho slova. Musili se oba skrčit až k zemi, aby je vítr nepřevrátil, ale vůz, přes veškeré úsilí jejich i koní, které drželi proti větru, couvl o několik délek, a kdyby jej byl nezastavil kmen stromu, byl by svržen z cesty.

„Neměj strach, Naďo,“ zvolal Michal.

„Já nemám,“ odpověděla dívka statečně.

Hřmění hromu na okamžik ustalo a strašlivá bouře se již přehnala přes vrchol a ztratila v hlubinách strže. „Chceš jet zpátky?“ řekl kočí.

„Kdepak! Musíme vzhůru, za ten ohyb. Tam budeme aspoň chráněni svahem!“

„Ale koně nechtějí!“

„Udělej to jako já, táhni je vpřed!“

„Bouře se zase vrátí!“

„Poslechneš, nebo ne?“

„Když tedy chceš!“

„To tatíček nařizuje,“ poprvé použil Strogov carova jména, tohoto všemocného slova na třech stranách světa.

„Tak jedem, mé vlašťovičky,“ zvolal kočí a uchopil koně zprava, zatímco Strogov držel levého.

A koně se pomalu vydali na namáhavou cestu. Nemohli teď už uskočit stranou a kůň mezi ojemi se udržel uprostřed cesty. Ale oba muži i zvířata pokročili v tom větru stěží o dva tři kroky dopředu a už museli zase o jeden nebo dva zpět. Smekali se, padali, vstávali. A vůz se přitom mohl několikrát rozbít. Kdyby byli střechu předtím večer řádně nepřipevnili, byla by už s prvním nárazem větru pryč.

Přes dvě hodiny trvalo Strogovovi a kočímu, než se dostali asi o půl versty dále, bičováni stále vichřicí. Hlavním jejich nepřítelem nebyla ovšem jenom ta strašlivá vichřice, ale hlavně déšť kamenů a zlomených stromů, jenž na ně seshora padal.

Najednou spatřili ve světle blesku, jak se jeden takový obrovský balvan stále rychleji řítí přímo na ně. Kočí vykřikl, Strogov chtěl mohutným zaprásknutím biče pohnout spřežení do kroku, ale koně se ani nehnuli. Stačilo by jen pár kroků a balvan by proklouzl za nimi!...

Michal Strogov si ve zlomku vteřiny uvědomil, že narazí-li balvan na tarantas, rozdrtí jeho družku! A přitom nemá dost času, aby ji vytáhl z vozu živou... Vrhl se tedy za vůz, s nadlidskou silou se opřel zády o nápravu a odstrčil těžký tarantas o několik stop.

Balvan se přitom dotkl jeho hrudi a vyrazil mu dech, jako by to učinila dělová koule.

„Bratře,“ vykřikla Naďa zděšeně, když spatřila celou tu scénu ve světle blesku.

„Neboj se, Naďo!“ odpověděl Michal.

„Já jsem neměla strach o sebe!“

„Bůh je s námi, sestřičko!“

„Se mnou určitě, bratře, protože mi tě přivedl do cesty!“ zašeptala dívka.

Námaha, s níž Strogov pohnul tarantasem, naštěstí nevyšla naprázdno. Pobláznění koně se trochu vzpamatovali a pustili se vpřed. Strogov i kočí je víceméně odtáhli, a tak se dostali vzhůru až k úzké soutěsce, ležící směrem od jihu na sever, kde byli chráněni před přímými zásahy bouře. Svah vpravo jim poskytoval jakési útočiště a dalo se zde vydržet, kdežto na obvodu řádila bouře se vší zuřivostí. Blesky se stále křižovaly a hřmění hromu nepřestávalo. Země se pod těmito strašlivými ranami otřásala, jako kdyby uralský masív postihlo zemětřesení.

Naštěstí se oběma mužům podařilo vůz odstavit jako do kůlny do jedné hluboké prolákliny, kam vichřice zasahovala jen ze strany. Nebyl tam však chráněn před protivětry, narážel při nich na skalní stěnu a každým okamžikem hrozilo nebezpečí, že se roztříští na tisíc kusů.

Naďa musela z vozu ven a Michal jí s lucernou v ruce našel ve skále prohlubeň, kterou si asi vyhloubil nějaký horník, a dívka se tam zatím skrčila, než se zas vydají na cestu.

V tu chvíli - byla asi jedna hodina ráno - začalo pršet a poryvy větru a proudy vody dosáhly záhy strašlivé síly. Na- odjezd nemohlo být ani pomyšlení.

A tak třebaže byl Strogov pochopitelně velmi netrpělivý, musil nechat nejhorší bouři přejít. Ostatně jakmile se dostanou do průsmyku, který protíná cestu z Permu do Jekatěrinburgu, pojedou už stále dolů po svazích Uralu. Vyrazit však za těchto podmínek, kdy po cestě tečou nesčetné potoky vody, vane prudký vítr a leje jako z konve, to by znamenalo vrhnout se přímo do záhuby. „Čekání je sice mrzuté!“ řekl Strogov, ale vyhneme se tak pravděpodobně delšímu zdržení. Tahle prudká bouře přece nemůže trvat věčně! Za tři hodiny začne svítat a pak už budeme moci jet dolů, i když to nebude nic snadného, přece jen za světla to snad půjde. V téhle tmě se dolů pustit nemůžeme.“

„Počkejme, bratře, ale doufám, že neodkládáš odjezd kvůli mně, abys mě ušetřil námahy nebo nebezpečí!“ odvětila Naďa.

„Naďo, vím, že jsi odhodlána na vše, ale když vydáme oba dva životy všanc, riskuji víc než jen tvůj a svůj život, nesplním svůj úkol, svou povinnost, kterou musím především vykonat!“

„Povinnost...,“ zašeptala Naďa.

V tu chvíli prudký blesk rozřízl oblohu a všechen déšť proměnil v páru. A hned se ozval suchý úder. Vzduch se okamžitě zaplnil skoro dusivým pachem síry a skupina vysokých jedlí asi dvacet kroků od tarantasu, zasažená bleskem, rázem vzplanula jako obrovská pochodeň. Kočího přirazil jakýsi zpětný úder k zemi, ale naštěstí za chvíli vstal živ a zdráv, bez jediného zranění. Když se poslední burácení hromu už ztrácelo v hloubi hor, ucítil Michal, jak se Nadina ruka silně opřela o jeho, a uslyšel dívčin šepot:

„Slyšíš výkřiky, bratře?“