×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Carův kurýr - Jules Verne, VIII. PROTI PROUDU KAMY

VIII. PROTI PROUDU KAMY Druhého dne, 18. července, v šest hodin čtyřicet minut ráno přistál Kavkaz u kazaňského přístaviště vzdáleného 7 verst (7,5 km) od města, jež leží na soutoku Volhy a Kazaňky. Přesto se na nábřeží tísnily početné davy. Všichni sem přišli dychtiví novinek. Gubernátor vydal podobný výnos jako jeho kolega v Nižním Novgorodu, a tak tu bylo vidět Tatary v kaftanech s krátkými rukávy a ve špičatých čepicích, jiné v dlouhých pláštích, s malými čepičkami na hlavě, a ženy s vyšívanými živůtky a vysokými čelenkami ve tvaru půlměsíce.

Policejní inspektoři a několik kozáků s kopími udržovali pořádek a dělali místo jak cestujícím vystupujícím z Kavkazu, tak i těm, kteří na loď nastupovali. Ovšem při tom si bedlivě všechny prohlíželi. Kromě vyhoštěných Asiatů to byly i rodiny mužiků. Kavkaz se měl v Kazani zdržet jen hodinu, aby si doplnil zásoby paliva.

Michala Strogova ani nenapadlo vystoupit na břeh, nenechal by přece mladou Lotyšku samotnou na lodi. Zato oba žurnalisté vstali již za úsvitu a jako správní lovci zpráv vystoupili a zmizeli v davu, každý na jedné straně lodi.

Podél celé východní ruské hranice se proslýchalo, že se tatarský vpád i povstání rozrostlo do značných rozměrů. Spojení mezi Sibiří a evropskou částí Ruska bylo již nesmírně obtížné. To se také doslechl Strogov od nových cestujících, kteří nastoupili na Kavkaz. Tyto zprávy jej však nijak neznepokojily, spíše posílily jeho vášnivou touhu, aby už byl za Uralem a mohl sám osobně posoudit vážnost situace a podle tuho se zařídit. Vyptá se na podrobnosti nějakého obyvatele Kazaně, to bude asi nejlepší. Tu najednou mezi vystupujícími poznal skupinu cikánů z tržiště v Nižním Novgorodu. Tamhle stojí starý cikán. a žena, která ho nazvala špehem, a za. nimi asi dvacet zpěvaček a tanečnic, patnácti až dvacetiletých, zahalených do chatrných šátků, jež jim kryjí flitrem pošité sukénky. Flitr zazářil v prvních paprscích slunce a bodl Michala doslova do očí, což mu připomnělo dnešní noc.

Celá skupinka zůstala ve dne na palubě a pak na noc se skrčila pod přídí, řekl si. To znamená, že se chtěli co nejméně ukazovat. Ale to přece vůbec nebývá jejich zvykem!

Už nepochyboval, že slova, jež se ho přímo dotýkala, vyšla od nich a že je řekl starý cikán ženě, kterou nazýval Sangarra. Strogov se mimoděk přiblížil k vystupujícím cikánům.

Starý cikán tam stál zkroušeně, jako by se snažil, aby si ho nikdo nevšiml, vyrudlý klobouk hluboko vtlačen do vrásčitého čela. Pod starou obnošenou halenou se jasně rýsovala jeho shrbená záda. Stěží se dalo soudit, jak asi vypadá. Vedle něho stála majestátně jako královna třicetiletá vysoká, snědá, pěkně urostlá žena s nádhernýma očima a zlatými vlasy - cikánka Sangarra.

Mezi mladými tanečnicemi bylo několik skutečných krásek, typických cikánek. Jedna z nich si pozpěvovala píseň v zajímavém rytmu.

Najednou si Strogov povšiml, že Sangarra hledí zvlášť upřeně na něho, jako by si chtěla navěky vrýt rysy jeho tváře do paměti. Pak za chvíli vystoupila jako poslední, když už stařec s celou skupinou byli z parníku pryč.

To je ale drzá cikánka! řekl si Strogov. Že by mě snad byla poznala? Tehdy v Nižním Novgorodu o mně prohlásila, že jsem špión! A ti zatracení cikáni mají oči jako kočky! Vidí i v noci a možná že tahle... Už by se byl málem rozhodl jít za Sangarrou a celou tlupou, ale pak se zarazil. Ne, uvažoval dále, nesmím vyvést nějaký nepředložený kousek! Když nechám toho starého kejklíře s jeho bandou zatknout, vydám se v nebezpečí, že mé inkognito bude odhaleno. Teď vystoupili na břeh, a než se dostanou za hranice, budu už já daleko za Uralem. Vím, že se z Kazaně mohou pustit přes Išim, ale ta cesta neposkytuje žádné výhody a tarantas s dobrým sibiřským spřežením vždycky předhoní cikánský vůz. Tak, milý Korpanove, zachovej klid!

Ostatně v tu chvíli již starý cikán se Sangarrou zmizeli v davu.

Kazaň bývá právem nazývána „bránou Asie“ a je považována za středisko veškerého tranzitního obchodu sibiřského a bucharského, protože odtud vycházejí dvě cesty, jež vedou přes pohoří Ural. Michal Strogov rozvážně zvolil cestu přes Perm, Jekatěrinburg a Ťumeň, neboť zde jsou četné přepřažní stanice vydržované na státní útraty. Druhá cesta, o níž se zmínil, sice cestujícím ušetří malou okliku přes Perm a spojuje Kazaň rovněž s Išimem, jenže vede přes Jelabugu, Menzelinsk, Birsk, Zlatoustě, kde opouští evropské území, a pak přes Čeljabinsk, Šadrinsk aKurgan. Je možná trochu kratší než první, ale protože všechno má svůj rub a líc, cesta není udržována, nejsou při ní poštovní stanice a v okolí je málo vesnic. Strogov mohl zcela oprávněně tvrdit, že si vybral lepší cestu,a jestliže ti cikáni míří z Kazaně do Išimu, pak on jistě dorazí před nimi.

Za hodinu začal zvon z Kavkazu svolávat nové i staré cestující. Bylo osm hodin ráno. Zásoby paliva byly doplněny, kotle se chvěly pod tlakem páry, parník byl připraven k odjezdu.

Cestující jedoucí z Kazaně do Permu již zaujali svá místa na palubě. V tu chvíli spatřil Strogov, že z obou žurnalistů je na lodi jen jeden - Harry Blount. Že by se Alcide Jolivet nevrátil včas do odjezdu?

V okamžiku, kdy odvazovali kotvy, objevil se celý udýchaný Alcide Jolivet. Parník odrážel od břehu, můstek byl už stažen, ale to Joliveta nepřivedlo nijak do rozpaků a s lehkostí klauna skočil na palubu Kavkazu, skoro přímo do náruče svému kolegovi.

„Už jsem si myslel, že Kavkaz odjede bez vás,“ poznamenal Angličan napůl žertem, napůl doopravdy.

„Což o to, já bych věděl, jak vás dohnat,“ odvětil Jolivet, „buď bych si najal na útraty sestřenice loď, anebo poštovní vůz po dvaceti kopejkách za verstu a koně. Co chcete? Telegraf byl daleko od přístaviště.“ „Vy jste byl na poště?“ zeptal se Harry Blount a rty se mu okamžitě stáhly. „Tak tak,“ odvětil Jolivet s nejvlídnějším úsměvem. „A funguje stále spojení až do Kolyvanu?“ „To nevím, ale mohu vás ujistit, že funguje z Kazaně do Paříže!“ „Vy jste poslal nějakou zprávu... své sestřenici?“ „S velkým nadšením.“ „Vy jste se tedy dověděl…?“ „Poslyšte, tatíčku, jak to říkají Rusové,“ odpověděl Jolivet, „jsem dobrá duše a nechci před vámi nic tajit. Tataři včele s Féofarem chánem už jsou za Semipalatinskem a postupují podle toku Irtyše. Využijte toho jak se patří pro sebe!“ Jakže! Taková důležitá novinka a Harry Blount ji nezná, kdežto jeho soupeř, jenž se ji zřejmě dověděl od některého obyvatele Kazaně, ji okamžitě oznámil do Paříže! Anglické noviny jsou předstiženy! Harry Blount zkřížil ruce za zády a mlčky, bez jediného slovíčka zamířil na záď parníku a tam usedl.

Asi k desáté hodině dopoledne se objevila na palubě mladá Lotyška. Strogov k ní přistoupil, podal jí ruku a zavedl ji na špičku přídě Kavkazu: „Podívej se, sestřičko!“ Pohled na krajinu stál skutečně za to.

Kavkaz právě přijížděl k soutoku Volhy a Kamy. Zady opustí veletok, po němž 400 verst plul, a vydá se 460 verst (490 km) proti proudu po důležité menší řece Kamě. Ta se tady široce rozevírá a má půvabně zalesněné břehy. Hladinu oživovalo několik bílých plachetnic, zářících v slunečních paprscích.

Ale ani tyto přírodní krásy Naďu nerozptýlily. Viděla před sebou jen svůj cíl a Kama pro ni znamenala pouze snazší cestu, kterou se, tam dostane. Oči jí podivně zářily, když se dívala na východ, jako by chtěla prohlédnout ten neproniknutelný obzor.

Stále ještě držela Michalovu ruku; pak se k němu obrátila s otázkou: „Jak jsme daleko od Moskvy?“ „Devět set verst.“ „Devět set verst ze sedmi tisíc,“ zašeptala dívka. Cinkání zvonku již ohlásilo oběd. Naďa šla za Michalem do jídelny, ale ani se nedotkla podávaných předkrmů, jako kaviáru, sleďů, ani aperitivu. Jedla málo, snad jako chudá dívka, jež má omezené finanční možnosti. Michal tedy usoudil, že se musí spokojit s menu, které stačilo jeho družce, totiž trochou kulbatu, jakési paštiky ze žloutků, rýže a jemně mletého masa, červeným zelím dušeným na kaviáru a čajem.

Nebyl to oběd ani nákladný, ani dlouhý, a za necelých dvacet minut už zase společně stoupali na palubu Kavkazu. Když se pak na zádi usadili, Naďa bez jakéhokoli úvodu, tiše, aby ji slyšel jen Michal, spustila: „Bratře, já jsem dcera vyhnance. Jmenuji se Naďa Fedorová. Před necelým měsícem mi zemřela v Rize maminka a já jedu do Irkutska za otcem a zůstanu tam s ním ve vyhnanství.“ „Já jedu také do Irkutska,“ řekl na to Michal, „a budu považovat za dar nebes, když odevzdám Naďu živou a zdravou do rukou jejího otce.“ „Děkuji ti, bratře!“ odvětila dívka. Michal dodal, že obdržel zvláštní propustku do Sibiře a že ze strany ruských úřadů nemůže jeho cestu nic narušit.

Naďa se na nic neptala. Viděla v tomto setkání s prostým, hodným mladým mužem, kterého jí poslala Prozřetelnost, jen prostředek, jak se dostane k otci.

„Měla jsem povolení na cestu do Irkutska,“ řekla, „ale výnosem novgorodského gubernátora bylo zrušeno a bez tvé pomoci bych bývala nemohla, bratře, opustit Novgorod a určitě bych tam bývala zemřela!“ „A ty ses, Naďo, odvážila sama vydat na cestu sibiřskou stepí?“ „Je to moje povinnost, bratře.“ „A nevěděla jsi nic o vzbouření a o Tatarech, čili že se tam skoro nedá proniknout?“ „Když jsem odjížděla z Rigy, nebylo o tatarském vpádu ještě nic známo,“ odpověděla dívka. „Teprve v Moskvě jsem se tu novinu dověděla.“ „A přesto jsi jela dál?“ „Je to přece moje povinnost.“ Tato věta zcela vystihovala povahu statečné dívky. Naďa neváhala nikdy vykonat, co bylo její povinností.

Teď se rozhovořila o svém otci Vasiliji Fedorovi. Byl váženým lékařem v Rize. úspěšně provozoval svou praxi, spokojeně žil uprostřed rodiny. Ale tu se přišlo na to, že byl přijat do tajné zahraniční společnosti, a dostal rozkaz okamžitě odjet do Irkutska. Četníci, kteří mu rozkaz doručili, jej bez průtahu doprovodili až za hranice.

Vasilij Fedor sotva stačil obejmout ženu, v té době již dost nemocnou, a dcerku, která asi zůstane bez opory, a odjel, oplakávaje obě milované bytosti. Již dva roky žije v hlavním městě východní Sibiře a provozuje tam lékařskou praxi, ovšem skoro bez výdělku. Přesto však by byl velice šťasten, jako každý vyhnanec, kdyby žena s dcerou mohly být s ním. Ale paní Fedorová, značně zesláblá nemocí, nemohla opustit Rigu a dvacet měsíců po odjezdu svého manžela zemřela v náručí dcery, kterou zanechala samotnou a skoro bez prostředků. Naďa Fedorová si zažádala o povolení jet za otcem a celkem snadno je dostala. Napsala mu, že odjíždí. Peníze jí asi stěží vystačí na tu dlouhou cestu, ale přesto se bez váhání rozhodla a vypravila. Dělá, co je v jejích silách... Zatím Kavkaz plul stále proti proudu řeky. Nadešla noc, z komína parníku vylétalo tisíce jiskérek a do šumění vln se mísilo vytí vlků, kteří sužovali pravý břeh Kamy.


VIII. PROTI PROUDU KAMY

 

Druhého dne, 18. července, v šest hodin čtyřicet minut ráno přistál Kavkaz u kazaňského přístaviště vzdáleného 7 verst (7,5 km) od města, jež leží na soutoku Volhy a Kazaňky. Přesto se na nábřeží tísnily početné davy. Všichni sem přišli dychtiví novinek. Gubernátor vydal podobný výnos jako jeho kolega v Nižním Novgorodu, a tak tu bylo vidět Tatary v kaftanech s krátkými rukávy a ve špičatých čepicích, jiné v dlouhých pláštích, s malými čepičkami na hlavě, a ženy s vyšívanými živůtky a vysokými čelenkami ve tvaru půlměsíce.

 Policejní inspektoři a několik kozáků s kopími udržovali pořádek a dělali místo jak cestujícím vystupujícím z Kavkazu, tak i těm, kteří na loď nastupovali. Ovšem při tom si bedlivě všechny prohlíželi. Kromě vyhoštěných Asiatů to byly i rodiny mužiků. Kavkaz se měl v Kazani zdržet jen hodinu, aby si doplnil zásoby paliva.

Michala Strogova ani nenapadlo vystoupit na břeh, nenechal by přece mladou Lotyšku samotnou na lodi. Zato oba žurnalisté vstali již za úsvitu a jako správní lovci zpráv vystoupili a zmizeli v davu, každý na jedné straně lodi.

Podél celé východní ruské hranice se proslýchalo, že se tatarský vpád i povstání rozrostlo do značných rozměrů. Spojení mezi Sibiří a evropskou částí Ruska bylo již nesmírně obtížné. To se také doslechl Strogov od nových cestujících, kteří nastoupili na Kavkaz. Tyto zprávy jej však nijak neznepokojily, spíše posílily jeho vášnivou touhu, aby už byl za Uralem a mohl sám osobně posoudit vážnost situace a podle tuho se zařídit. Vyptá se na podrobnosti nějakého obyvatele Kazaně, to bude asi nejlepší. Tu najednou mezi vystupujícími poznal skupinu cikánů z tržiště v Nižním Novgorodu. Tamhle stojí starý cikán. a žena, která ho nazvala špehem, a za. nimi asi dvacet zpěvaček a tanečnic, patnácti až dvacetiletých, zahalených do chatrných šátků, jež jim kryjí flitrem pošité sukénky. Flitr zazářil v prvních paprscích slunce a bodl Michala doslova do očí, což mu připomnělo dnešní noc.

Celá skupinka zůstala ve dne na palubě a pak na noc se skrčila pod přídí, řekl si. To znamená, že se chtěli co nejméně ukazovat. Ale to přece vůbec nebývá jejich zvykem!

Už nepochyboval, že slova, jež se ho přímo dotýkala, vyšla od nich a že je řekl starý cikán ženě, kterou nazýval Sangarra. Strogov se mimoděk přiblížil k vystupujícím cikánům.

Starý cikán tam stál zkroušeně, jako by se snažil, aby si ho nikdo nevšiml, vyrudlý klobouk hluboko vtlačen do vrásčitého čela. Pod starou obnošenou halenou se jasně rýsovala jeho shrbená záda. Stěží se dalo soudit, jak asi vypadá. Vedle něho stála majestátně jako královna třicetiletá vysoká, snědá, pěkně urostlá žena s nádhernýma očima a zlatými vlasy - cikánka Sangarra.

Mezi mladými tanečnicemi bylo několik skutečných krásek, typických cikánek. Jedna z nich si pozpěvovala píseň v zajímavém rytmu.   

Najednou si Strogov povšiml, že Sangarra hledí zvlášť upřeně na něho, jako by si chtěla navěky vrýt rysy jeho tváře do paměti.  Pak za chvíli vystoupila jako poslední, když už stařec s celou skupinou byli z parníku pryč.

To je ale drzá cikánka! řekl si Strogov. Že by mě snad byla poznala? Tehdy v Nižním Novgorodu o mně prohlásila, že jsem špión! A ti zatracení cikáni mají oči jako kočky! Vidí i v noci a možná že tahle...

Už by se byl málem rozhodl jít za Sangarrou a celou tlupou, ale pak se zarazil.

Ne, uvažoval dále, nesmím vyvést nějaký nepředložený kousek! Když nechám toho starého kejklíře s jeho bandou zatknout, vydám se v nebezpečí, že mé inkognito bude odhaleno. Teď vystoupili na břeh, a než se dostanou za hranice, budu už já daleko za Uralem. Vím, že se z Kazaně mohou pustit přes Išim, ale ta cesta neposkytuje žádné výhody a tarantas s dobrým sibiřským spřežením vždycky předhoní cikánský vůz. Tak, milý Korpanove, zachovej klid!

Ostatně v tu chvíli již starý cikán se Sangarrou zmizeli v davu.

Kazaň bývá právem nazývána „bránou Asie“ a je považována za středisko veškerého tranzitního obchodu sibiřského a bucharského, protože odtud vycházejí dvě cesty, jež vedou přes pohoří Ural. Michal Strogov rozvážně zvolil cestu přes Perm, Jekatěrinburg a Ťumeň, neboť zde jsou četné přepřažní stanice vydržované na státní útraty. Druhá cesta, o níž se zmínil, sice cestujícím ušetří malou okliku přes Perm a spojuje Kazaň rovněž s Išimem, jenže vede přes Jelabugu, Menzelinsk, Birsk, Zlatoustě, kde opouští evropské území, a pak přes Čeljabinsk, Šadrinsk aKurgan. Je možná trochu kratší než první, ale protože všechno má svůj rub a líc, cesta není udržována, nejsou při ní poštovní stanice a v okolí je málo vesnic. Strogov mohl zcela oprávněně tvrdit, že si vybral lepší cestu,a jestliže ti cikáni míří z Kazaně do Išimu, pak on jistě dorazí před nimi.

Za hodinu začal zvon z Kavkazu svolávat nové i staré cestující. Bylo osm hodin ráno. Zásoby paliva byly doplněny, kotle se chvěly pod tlakem páry, parník byl připraven k odjezdu.

Cestující jedoucí z Kazaně do Permu již zaujali svá místa na palubě. V tu chvíli spatřil Strogov, že z obou žurnalistů je na lodi jen jeden - Harry Blount. Že by se Alcide Jolivet nevrátil včas do odjezdu?

V okamžiku, kdy odvazovali kotvy, objevil se celý udýchaný Alcide Jolivet. Parník odrážel od břehu, můstek byl už stažen, ale to Joliveta nepřivedlo nijak do rozpaků a s lehkostí klauna skočil na palubu Kavkazu, skoro přímo do náruče svému kolegovi.

„Už jsem si myslel, že Kavkaz odjede bez vás,“ poznamenal Angličan napůl žertem, napůl doopravdy.

„Což o to, já bych věděl, jak vás dohnat,“ odvětil Jolivet, „buď bych si najal na útraty sestřenice loď, anebo poštovní vůz po dvaceti kopejkách za verstu a koně. Co chcete? Telegraf byl daleko od přístaviště.“

„Vy jste byl na poště?“ zeptal se Harry Blount a rty se mu okamžitě stáhly.

„Tak tak,“ odvětil Jolivet s nejvlídnějším úsměvem. „A funguje stále spojení až do Kolyvanu?“

„To nevím, ale mohu vás ujistit, že funguje z Kazaně do Paříže!“

„Vy jste poslal nějakou zprávu... své sestřenici?“

„S velkým nadšením.“

„Vy jste se tedy dověděl…?“

„Poslyšte, tatíčku, jak to říkají Rusové,“ odpověděl Jolivet, „jsem dobrá duše a nechci před vámi nic tajit. Tataři včele s Féofarem chánem už jsou za Semipalatinskem a postupují podle toku Irtyše. Využijte toho jak se  patří pro sebe!“

Jakže! Taková důležitá novinka a Harry Blount ji nezná, kdežto jeho soupeř, jenž se ji zřejmě dověděl od některého obyvatele Kazaně, ji okamžitě oznámil do Paříže! Anglické noviny jsou předstiženy! Harry Blount zkřížil ruce za zády a mlčky, bez jediného slovíčka zamířil na záď parníku a tam usedl.

Asi k desáté hodině dopoledne se objevila na palubě mladá Lotyška. Strogov k ní přistoupil, podal jí ruku a zavedl ji na špičku přídě Kavkazu: „Podívej se, sestřičko!“ Pohled na krajinu stál skutečně za to.

Kavkaz právě přijížděl k soutoku Volhy a Kamy. Zady opustí veletok, po němž 400 verst plul, a vydá se 460 verst (490 km) proti proudu po důležité menší řece Kamě. Ta se tady široce rozevírá a má půvabně zalesněné břehy. Hladinu oživovalo několik bílých plachetnic, zářících v slunečních paprscích.

Ale ani tyto přírodní krásy Naďu nerozptýlily. Viděla před sebou jen svůj cíl a Kama pro ni znamenala pouze snazší cestu, kterou se, tam dostane. Oči jí podivně zářily, když se dívala na východ, jako by chtěla prohlédnout ten neproniknutelný obzor.

Stále ještě držela Michalovu ruku; pak se k němu obrátila s otázkou:

„Jak jsme daleko od Moskvy?“                               

„Devět set verst.“

„Devět set verst ze sedmi tisíc,“ zašeptala dívka.

Cinkání zvonku již ohlásilo oběd. Naďa šla za Michalem do jídelny, ale ani se nedotkla podávaných předkrmů, jako kaviáru, sleďů, ani aperitivu. Jedla málo, snad jako chudá dívka, jež má omezené finanční možnosti. Michal tedy usoudil, že se musí spokojit s menu, které stačilo jeho družce, totiž trochou kulbatu, jakési paštiky ze žloutků, rýže a jemně mletého masa, červeným zelím dušeným na kaviáru a čajem.

Nebyl to oběd ani nákladný, ani dlouhý, a za necelých dvacet minut už zase společně stoupali na palubu Kavkazu. Když se pak na zádi usadili, Naďa bez jakéhokoli úvodu, tiše, aby ji slyšel jen Michal, spustila:

„Bratře, já jsem dcera vyhnance. Jmenuji se Naďa Fedorová. Před necelým měsícem mi zemřela v Rize maminka a já jedu do Irkutska za otcem a zůstanu tam s ním ve vyhnanství.“

„Já jedu také do Irkutska,“ řekl na to Michal, „a budu považovat za dar nebes, když odevzdám Naďu živou a zdravou do rukou jejího otce.“

„Děkuji ti, bratře!“ odvětila dívka.

Michal dodal, že obdržel zvláštní propustku do Sibiře a že ze strany ruských úřadů nemůže jeho cestu nic narušit.

Naďa se na nic neptala. Viděla v tomto setkání s prostým, hodným mladým mužem, kterého jí poslala Prozřetelnost, jen prostředek, jak se dostane k otci.

„Měla jsem povolení na cestu do Irkutska,“ řekla, „ale výnosem novgorodského gubernátora bylo zrušeno a bez tvé pomoci bych bývala nemohla, bratře, opustit Novgorod a určitě bych tam bývala zemřela!“

„A ty ses, Naďo, odvážila sama vydat na cestu sibiřskou stepí?“

„Je to moje povinnost, bratře.“

„A nevěděla jsi nic o vzbouření a o Tatarech, čili že se tam skoro nedá proniknout?“

„Když jsem odjížděla z Rigy, nebylo o tatarském vpádu ještě nic známo,“ odpověděla dívka. „Teprve v Moskvě jsem se tu novinu dověděla.“

„A přesto jsi jela dál?“

„Je to přece moje povinnost.“

Tato věta zcela vystihovala povahu statečné dívky. Naďa neváhala nikdy vykonat, co bylo její povinností.

Teď se rozhovořila o svém otci Vasiliji Fedorovi. Byl váženým lékařem v Rize. úspěšně provozoval svou praxi,  spokojeně žil uprostřed rodiny. Ale tu se přišlo na to, že byl přijat do tajné zahraniční společnosti, a dostal rozkaz okamžitě odjet do Irkutska. Četníci, kteří mu rozkaz doručili, jej bez průtahu doprovodili až za hranice.

Vasilij Fedor sotva stačil obejmout ženu, v té době již dost nemocnou, a dcerku, která asi zůstane bez opory, a odjel, oplakávaje obě milované bytosti. Již dva roky žije v hlavním městě východní Sibiře a provozuje tam lékařskou praxi, ovšem skoro bez výdělku. Přesto však by byl velice šťasten, jako každý vyhnanec, kdyby žena s dcerou mohly být s ním. Ale paní Fedorová, značně zesláblá nemocí, nemohla opustit Rigu a dvacet měsíců po odjezdu svého manžela zemřela v náručí dcery, kterou zanechala samotnou a skoro bez prostředků. Naďa Fedorová si zažádala o povolení jet za otcem a celkem snadno je dostala. Napsala mu, že odjíždí. Peníze jí asi stěží vystačí na tu dlouhou cestu, ale přesto se bez váhání rozhodla a vypravila. Dělá, co je v jejích silách...

Zatím Kavkaz plul stále proti proudu řeky. Nadešla noc, z komína parníku vylétalo tisíce jiskérek a do šumění vln se mísilo vytí vlků, kteří sužovali pravý břeh Kamy.