V. VÝNOS S DVĚMA ČLÁNKY Nižnij Novgorod leží na soutoku Volhy a Oky a je hlavním městem stejnojmenné gubernie. Tam měl Michal Strogov vystoupit z vlaku, který ostatně v této době ani dál nejel. Pak už budou dopravní prostředky pomalejší a méně jisté.
V normálních dobách míval Nižnij Novgorod asi třicet až pětatřicet tisíc obyvatel, ale teď tu bylo na tři sta tisíc lidí. Způsobil to onen slavný trh, který se tu pořádá plné tři týdny.
Město, jindy dost pochmurné, kypělo životem. Obchodníci nejrůznějších ras z Evropy i Asie se tu bratřili při obchodních transakcích.
Ačkoliv Strogov opouštěl nádraží v dost pozdní hodinu, bylo v obou částech města, oddělených tokem Volhy, ještě všude živo.
Nejprve si chtěl zjistit přesný odjezd parníku, a proto zamířil ke kancelářím společnosti, jejíž lodi obstarávají dopravu mezi Nižním Novgorodem a Permem.
Tam se ke své velké nelibosti dověděl, že Kavkaz - tak se jmenoval onen parník - odjíždí do Permu až druhý den v poledne. Musí tedy čekat přes patnáct hodin! To je pro člověka, který pospíchá, k zlosti, ale nedalo se nic dělat, musil se s tím smířit. Ostatně za tehdejších okolností žádný vůz, tělega nebo tarantas, krytý poštovní kočár nebo poštovní bryčka ani kůň by jej rychleji do Permu nebo do Kazaně nedopravili. Čili bylo lepší počkat na parník - dopravní prostředek mnohem rychlejší než ostatní.
A tak se Michal Strogov procházel po městě a hledal s klidem nějaký hostinec, kde by přespal. Kdyby byl nepocítil hlad, byl by asi bloumal novgorodskými ulicemi až do rána, ale teď se chtěl navečeřet. A v hostinci U města Cařihradu našel obojí - jídlo i nocleh.
Hospodský mu nabídl dost slušný pokoj, skromně zařízený několika kusy nábytků, a hned mu předložil pečenou kachnu s pikantní nádivkou a hustou smetanovou omáčkou, ječný chléb, kyselé mléko, skořicový cukr a hrnec kvasu, což je druh běžného ruského piva. Michal to vše ani nesnědl a už byl syt.
Po večeři se vydal na další procházku městem. Davy se zatím rozptýlily, ulice pomalu pustly... Pročpak se vlastně Strogov neodebral rovnou na lože po ránu stráveném ve vlaku? Myslet přece jen na mladou Lotyšku? Přiznejme, že ano. Bál se, aby se někde v tomhle hlomozném městě neztratila, aby ji někdo neohrožoval. Doufal tedy, že ji potká a bude ji moci ochránit?
Sama samotinká uprostřed těchhle kočovníků, říkal si. A přitom tohle zde není nic proti tomu, co ji čeká v budoucnosti. Sibiř! Irkutsk! To, oč se já pokouším ve jménu Ruska a cara, chce ona podniknout... pro koho...? Ano, pro koho? Má povolení překročit hranice! Ale kraje dál se, vzbouřily! Ve stepích řádí tatarské bandy!...
Strogov se občas při přemýšlení zastavil.
Bezpochyby ten nápad s cestou měla, ještě než došlo k povstání. Možná že ani neví! co se tam děje!... Ale kdež, ti obchodníci přece před ní vykládali o zmatcích, které vládnou na Sibiři... a ona se netvářila nijak překvapeně... Ani se na nic neptala... To tedy znamená, že o tomví, a přece tamjede!... Chudák děvče!... Ale pak musí mít k cestě opravdu nějaký vážný důvod! I když je odvážná, a to určitě je, její síly nestačí na takovou cestu, a to nemluvím o nebezpečích a překážkách!... Ne, ne, ona přece nevydrží tak únavnou cestu! Nikdy se nedostane až do Irkutska!
Zatím Michal pořád nazdařbůh bloudil, ale protože se dokonale vyznal ve městě, nebude pro něj žádný problém najít cestu k hostinci.
Asi po hodinové procházce se posadil na lavici u velkého dřevěného domku, který stál uprostřed mnoha jiných na rozlehlém náměstí. Neseděl zde ani pět minut, když mu někdo silně poklepal rukou na rameno.
„Co tu děláš?“ ozval se hrubý hlas vysokého muže, jehož příchodu si Strogov ani nepovšiml.
„Odpočívám,“ odpověděl Strogov.
„Chceš snad prospat noc tady na lavici?“ „A kdyby,“ odvětil Strogov trochu příliš důrazně na prostého obchodníka, kterého měl představovat. „Pojď blíž, ať na tebe vidím!“ řekl muž.
Tu si Strogov uvědomil, že má být především velice opatrný, instinktivně couvl a odvětil: „Nač mě potřebuješ vidět?“ A jak tak muže pozoroval, zdálo se mu, že je to nějaký cikán, s nimiž se setkáváme na všech jarmarcích. Pak se pozorněji zahleděl do houstnoucího stínu a u chatrče rozeznal velký povoz, pohyblivé obydlí cikánů, jimiž se to na Rusi hemží. Zatím cikán postoupil dva tři kroky vpřed a chtěl se začít důkladněji vyptávat Strofová, tu se však otevřely dveře chatrče a vyšla žena. Sotva ji bylo vidět; napůl mongolským, napůl sibiřským nářečím zvolala drsně: „Zase nějaký špión! Nech ho a pojď se najíst! Jídlo už je na stole!“ Strogov se chtě nechtě usmál přezdívce, kterou ho obdařila - jeho, který se tak obával špehů. A cikán odpověděl v témž nářečí, jenže zcela jiným tónem než žena: „Máš pravdu, Sangarro! Ostatně zítra už budeme daleko!“ „Jak to zítra?“ ozvala se polohlasem žena s jistým překvapením v hlase. „Ano, Sangarro,“ odvětil cikán, „protože sám tatíček nás posílá... kam chceme!“ Poté oba vstoupili do chatrče a pečlivě za sebou zavřeli dveře. No dobrá, řekl si Strogov, záleží-li těm cikánům na tom, abych jim nerozuměl, když přede mnou mluví, doporučoval bych jim, aby užívali jiné řeči!
Jako pravý Sibiřan, který prožil celé své mládí ve stepi, Michal, jak jsme se již zmínili, rozuměl skoro všem nářečím, kterými se mluvilo od Tatarska až po Severní ledový oceán. Ovšem o přesný význam cikánových slov se již Michal dále nestaral.
Noc zatím značně pokročila, a proto se rozhodl, že se vrátí do hostince, aby si trochu odpočinul.
Druhého dne, 17. července, se probudil, když už byl bílý den.
Pět hodin, které ještě musí strávit v Nižním Novgorodu, mu připadaly jako celá věčnost. Co jen bude dělat, jak přečká dnešní dopoledne? Může jen bloumat ulicemi jako včera večer. Nasnídá se, sbalí si svůj vak, dá si na policii orazítkovat cestovní listinu a pak už může odcestovat. Protože nebyl zvyklý dlouho spát, vstal, oblékl se, pečlivě zasunul dopis s císařským znakem do kapsy v podšívce rubašky, přepásal se, zavřel vak a dal si jej na záda. Nehodlal se už vrátit do Města Cařihradu (naobědvá se někde na břehu Volhy u přístaviště), a tak vyrovnal účet a odešel z hostince.
Z opatrnosti se však nejdříve zašel znovu zeptat do kanceláře lodní společnosti, zda Kavkaz skutečně odjíždí v udanou hodinu. Tu mu poprvé napadlo, že půvabná mladá Lotyška, která chce jet přes Perm, pravděpodobně také použije Kavkazu, takže by mohli cestovat společně .
Rozlehlá horní část Nižního Novgorodu s tvrzí, připomínající moskevský Kreml, byla nyní dost opuštěná, protože se gubernátor přestěhoval. Zato v dolním městě bylo živo!
Michal Strogov přešel po pontonovém mostě hlídaném kozáky a dostal se na místo, kde včera večer narazil na cikánský tábor. Bylo to trochu stranou od části, kde se odbývá slavný trh. Na široké pláni za Volhou se tyčil zatímní palác generálního gubernátora - tam totiž sídlí po dobu veletrhu - a nesčetné, pravidelně rozmístěné domky ze dřeva. Ulice zde byly dost široké a snadno tudy mohly procházet i husté zástupy lidí.
Všude byl značný nával, neboť slunce stálo již vysoko nad obzorem. Rusové, Sibiřané, Němci. kozáci, Turkmeni, Peršané, Gruzínci, Řekové, Turci, Indové, Číňané, tato zvláštní směs Evropanů a Asiatů se bavila, povídala, sáhodlouze řečnila a obchodovala. Vše. co se prodává nebo kupuje, bylo shromážděno na náměstí. A také vše, co slouží při dopravě zboží, nosiči, koně, velbloudi, osli, lodi i bryčky. Daly se tu koupit kožešiny, drahé kameny, hedvábné látky, indický kašmír, turecké koberce, kavkazské zbraně, smyrenské nebo perské látky, tifliské krunýře, karavanní čaj, bronzové předměty z Evropy, švýcarské hodinky, lyonský samet a hedvábí, anglické bavlněné látky, různé součástky pro kočáry, ovoce, zelenina, uralské nerosty, malachit, lazurit, parfémy, léčivé byliny, březový dehet, provazy, rohovina, dýně, vodní melouny atd., zkrátka všechny možné produkty z Indie, Číny, Persie, od moře Kaspického i Černého, z Ameriky i z Evropy.
Vládl zde pohyb. stálé vzrušení, všude bylo plno lidí, domorodci z nejnižších vrstev se snažili na sebe názorně upozorňovat, ale cizinci nezůstávali v tomto ohledu za nimi pozadu. Obchodníkům ze Střední Asie sem doprava zboží přes ty nekonečné pláně trvala celý rok a své krámy nebo kanceláře spatří zase až za rok. Novgorodský veletrh je tak významný, že obchody zde uzavřené činí podle odhadu nejméně sto miliónů rublů.. Na různá prostranství tohoto improvizovaného města se zase stáhli kejklíři všeho druhu: provazolezci a akrobati, ohlušující kolemjdoucí vřískáním orchestru i svým vyvoláváním, cikáni z hor předpovídající budoucnost, pak cikánští potomci starých Koptů, prozpěvující zajímavé zpěvy a tančící originální tance, herci potulných divadel, předvádějící Shakespearova dramata upravená tak, aby se líbila zdejším divákům, kteří na tu podívanou chodí ve velkém množství. Pak se tu po širokých ulicích procházeli medvědáři a svobodně ukazovali své čtyřnohé umělce, ze zvěřinců se ozýval ostrý křik zvířat, povzbuzovaných bičem nebo rozpálenou hůlkou krotitele, a konečně uprostřed velkého hlavního náměstí seděl na zemi, obklopen kruhem nadšených obdivovatelů, sbor povolžských námořníků a znázorňoval veslování pod taktovkou dirigenta, skutečného kormidelníka tohoto vysněného korábu.
Nad celým tím davem kroužili hejna ptáků vypuštěných z klecí. Podle zdejšího hezkého zvyku otvírali žalářníci za několik kopejek vrátka klecí a ptáčci po stovkách vylétali a radostně prozpěvovali.
Tak tedy vypadala planina po dobu trvání slavnéhonovgorodského veletrhu.
Dodejme ještě, že tentokrát tu Francie s Anglií byly, zastoupeny dvěma nejznamenitějšími představiteli moderní civilizace, pány Harrym Blountem a Alcidem Jolivetem.
Oba dopisovatelé sem přišli, aby pro své čtenáře načerpali nějaké dojmy a lépe využili několika hodin, jež jim zbývaly do odjezdu, neboť i oni zamýšleli nalodit se na Kavkaz.
Potkali se právě na tržišti a nebyli tím ani příliš překvapeni - vždyť stejný instinkt je táhl na stejnou stopu, ale tentokrát spolu nepromluvili a jen se chladně pozdravili.
Alcidu Jolivetovi, od přírody optimistovi, se ostatně zdálo. že vše pokračuje, jak náleží, a protože ho náhoda zavedla do dobrého hotelu, kde se i výborně najedl, poznamenal si do svého notesu o Nižním Novgorodu několik příznivých řádek.
Harry Blount naproti tomu se marně snažil povečeřet a nakonec byl nucen strávit noc pod širým nebem. Pohlížel tedy na vše pod zcela jiným zorným úhlem a v duchu si dával dohromady paličský článek proti městu, kde hostinští odmítají hosty a kde se myslí jen na to, jak je okrást - přeneseně i doslova!
Michal Strogov s jednou rukou v kapse a s dlouhou dýmkou z třešňového dřeva v druhé vypadal jako nejlhostejnější a nejklidnější návštěvník. Bedlivý pozorovatel by však poznal, že se jen stěží ovládá.
Už dvě hodiny pobíhal po ulicích a zase se vracel na tržiště. A přitom pozoroval mezi obchodníky z Asie a z přilehlých ruských oblastí skutečně nejistotu. Obchody tím trpěly. Kejklíři, provazolezci a akrobaté povykovali jako jindy před svými stánky - těmto chudákům nehrozilo žádné nebezpečí -, ale obchodníci váhali uzavírat obchody s kolegy ze Střední Asie, jejichž území bylo ohroženo tatarským vpádem.
A byla tu ještě další známka, na niž nesmíme zapomenout. V Rusku se vojenská uniforma objevuje při každé příležitosti. Vojáci se rádi vmísí mezi dav a právě zde v Nižním Novgorodu za veletrhů policisté spolu s kozáky obvykle udržují pořádek.
Dnes však po vojácích, kozácích nebo policistech nebylo ani vidu ani slechu. Asi kvůli předvídanému náhlému od velení měli pohotovost v kasárnách, zato důstojníky se to tu všude hemžilo. Již večer se z paláce generálního gubernátora rozjížděli pobočníci všemi směry, což bylo něco nečekaného a ukazovalo na vážnou situaci. Po silnicích se množili jízdní poslové přicházející z Vladimiru i od Uralu a mezi Moskvou a Petrohradem telegramy jen pršely. Situace v Nižním Novgorodu nedaleko sibiřské hranice vyžadovala zřejmě zvýšenou obezřelost. Nesmí se zapomínat, že ve 14. století města dvakrát dobyli předkové těchto Tatarů, s nimiž se teď ctižádostivý Féofar chán vrhl do kirgizských stepí.
Stejně zaneprázdněn jako generální gubernátor byl i policejní šéf. On i jeho inspektoři, kteří měli udržovat pořádek, projednávat stížnosti a dohlížet na provádění předpisů, si nemohli na dlouhou chvíli stěžovat. Správní úřady byly otevřeny ve dne v noci, a přitom byly stále obleženy obyvateli města i cizinci evropského a asijského původu.
Michal Strogov stál na hlavním náměstí, když se rozšířila novina, že policejní šéf právě s jízdním poslem zamířil do paláce generálního gubernátora. Přišla prý důležitá zpráva z Moskvy, proto ten spěch.
Policejní šéf tedy vstoupil do paláce generálního gubernátora a už se po městě začalo mluvit o vážných opatřeních. Strogov poslouchal, co se říká, aby toho v případě potřeby využil.
„Uzavřou trh!“ vykřikoval jeden.
„Novgorodský pluk dostal rozkaz okamžitě se dát na pochod!“ povídal druhý.
„Tataři prý ohrožují Tomsk!“ „A už je tu policejní šéf!“ volali ze všech stran. Hlučná změť hlasů se pomalu utišila, až umlkla docela.
Každý tušil, že uslyší něco vážného. Policejní šéf v doprovodu strážníků a oddílu kozáků, odrážejících dav i ranami, stanul konečně na náměstí a všichni spatřili, že drží v ruce telegram. Silným hlasem začal pak číst prohlášení: Výnos gubernátora Nižního Novgorodu: 1. Všem ruským poddaným se zakazuje opustit gubernii pod jakoukoli záminkou.
2. Všem cizincům asijského původu se nařizuje okamžitě během čtyřiadvaceti hodin opustit gubernii.
