PRVNÍ DÍL I. SLAVNOST V NOVÉM PALÁCI

PRVNÍ DÍL

I. SLAVNOST V NOVÉM PALÁCI

„Sire, došla nová zpráva.“

„Odkud?“

„Z Tomska.“

„Spojení z města na východ je přerušeno?“

„Ano, od včerejška.“

„Generále, posílejte každou hodinu do Tomska telegram a pokaždé mě informujte o situaci.“

„Ano, Sire,“ odpověděl generál Kisov.

Tato slova si vyměnili oba muži ve dvě hodiny ráno, v okamžiku, kdy okázalá slavnost v Novém paláci právě vrcholila. Pluk Preobraženský a Pavlovský při ní neustále vyhrával nejhezčí polky, mazurky, šotyše a valčíky z tehdejšího mÓdního repertoáru. Nesčetné dvojice tančících se proplétaly nádhernými síněmi paláce, stojícího jen několik kroků od „starého kamenného domu“, kde se kdysi událo tolik krvavých dramat.

Velkému dvornímu maršálkovi pomáhali při výkonu choulostivé funkce velkovévodové a jejich pobočníci, komoří a palácoví důstojníci, kteří vedli taneční páry. Velkovévodkyně, ozdobené diamanty, a jejich komorné, oblečené do nejparádnějších šatů, udávaly zase příklad ženám vysokých vojenských a civilních funkcionářů staré „bělokamenné matičky Moskvy“. A když se ozval signál k polonéze, jež při slavnostních příležitostech nahrazovala národní tanec, směsice dlouhých rób s krajkovými volány a uniforem s vyznamenáními poskytovala v záři stovek lustrů, znásobené ještě zrcadly, nepopsatelný pohled - opravdu oslňující divadlo.

Velký salón, nejkrásnější síň v Novém paláci, s bohatě zlacenou klenbou k tomu tvořil skutečně vhodný rámec.

Okny prostorných výklenků pronikalo ven do noční tmy světlo připomínající odlesky požáru.. A hosté, které tanec nelákal, rozeznali v polostínu neurčité siluety obrovských věží. Pod zdobenými balkóny se procházely hlídky s puškami na ramenou a ve špičatých čepicích s chocholy. Tu a tam se ozvalo volání některého strážného nebo se do tónů orchestru vesele vmísil zvuk trubky.

Ještě níže se v kuželích světla, jež vrhala okna Nového paláce, občas objevovaly temné kolosy - lodi plující po řece, spoře osvětlené mihotavým světlem majáků.

Hlavní osobou a pořadatelem slavnosti (generál Kisov jej oslovoval „Sire“, titulem příslušejícím pouze vladařům) byl muž v prosté uniformě důstojníka gardových myslivců. Neoblékal se tak z nějaké strojenosti, ale jen proto, že mu na tom vůbec nezáleželo. Nápadně se tedy lišil od všech nádherně vystrojených lidí. A většinou se objevoval uprostřed svého průvodu Gruzínců, kozáků a Lezginců, jízdních skupin, oblečených do oslnivých kavkazských uniforem.

Tento vysoký muž s klidnou vlídnou tváří, ale ustaraným čelem přecházel od jedné skupinky ke druhé a občas prohodil pár slov; nevěnoval zřejmě pozornost ani veselým připomínkám mladých hostí, ani vážným. větám vysokých úředníků nebo členů diplomatického sboru, zastupujících tu hlavní evropské státy. Dva tři z těchto prozíravých politiků zpozorovali na hostitelově tváři známky neklidu, jehož příčinu si nedovedli vysvětlit, avšak nikdo z nich by se byl neodvážil na to zeptat. Důstojník gardových myslivců zřejmě nechtěl svými obavami kazit slavnost, a tak se plesové radovánky ani na okamžik nezastavily.

Generál Kisov očekával, že mu důstojník po sdělení zprávy z Tomska nařídí! aby odešel! ale ten jen mlčky svíral telegram; pak si jej sám pročetl a čelo se mu ještě více zachmuřilo. Ruka se mu dokonce mimoděk svezla na jílec meče; potom si na chvíli zakryl oči, jako by jej záplava světel oslňovala a jako by se v temnotě lépe vyznal sám v sobě.

Hned vzápětí zavedl generála do jednoho výklenku a pronesl:

„Takže jsme vlastně od včerejška večer bez spojení s mým bratrem velkovévodou!“

„Ano, Sire, a obávám se, že zakrátko nebudeme moci telegrafovat za sibiřskou hranici.“

„Ale oddíly z Amurské, Jakutské a Zabajkalské gubernie dostaly rozkaz okamžitě postupovat k Irkutsku?“

„Ano, v posledním telegramu, který se nám podařilo poslat za Bajkal.“

„S gubernií Jenisejskou, Omskou, Semipalatinskou a Tobolskou jsme však stále ještě v přímém spojení?“

„Ano, Sire, dostávají naše zprávy a alespoň zatím máme jistotu, že Tataři ještě nepronikli za Irtyš a Ob.“

„A co zrádce Ivan Ogarev? Víte o něm něco nového?“

„Zatím nic, Sire,“ odpověděl generál Kisov. „Šéf policie si není jist, zda překročil hranice, či ne.“

„Ať hned pošlou popis jeho osoby do Nižního Novgorodu, Permu, Jekatěrinburgu, Kasimova, Ťumeně, Išimu, Omska, Jelamska, Kolyvanu a do Tomska, zkrátka do všech telegrafických stanic, s nimiž jsme ještě ve spojení!“

„Hned, výsosti, vykonám váš rozkaz,“ řekl generál.

„Ale ani muk o tom všem!“

Generál se uctivě uklonil, pokývl na znamení souhlasu a zmizel v zástupu. Krátce nato vyšel ze sálu, aniž si toho někdo všiml.

Důstojník ještě chvíli zasněně postál u okna a pak se s nejklidnější tváří vmísil mezi skupinky vojáků i politiků, jež se tu a tam utvořily.

Avšak vážná příčina chvatného rozhovoru důstojníka gardových myslivců s generálem Kisovem nebyla tak zcela neznámá, jak se oni domnívali. Samozřejmě že se o ní nemluvilo veřejně ani polooficiálně, ale několik vysoce postavených osobností bylo přece více nebo méně podrobně informováno o událostech, jež se přihodily za sibiřskou hranicí. V každém případě o tom na této recepci potichu hovořili dva hosté, neměli uniformu ani vysoká vyznamenání, avšak informováni byli dost přesně.

Jakým způsobem se ti dva smrtelníci dověděli to, co jiné, mnohem významnější osobnosti sotva tušily? Těžko říci.

Jeden z těchto dvou vysokých hubených mužů byl Francouz, druhý Angličan. Jeden byl tmavovlasý jako všichni jižani z Provence, druhý zrzavý jako pravý džentlmen z Lancashiru. Odměřený, chladný, flegmatický Anglosas šetřící slovy i gesty, mluvil jen v pravidelných intervalech, jakoby na pokyn nějakého mechanismu. Zato živý, temperamentní Galoromán používal v hovoru najednou úst, očí, rukou a dovedl vyjádřit svou myšlenku dvaceti způsoby.“ Těchto rozdílů by si snadno všiml i člověk s nepatrným pozorovacím talentem; osoba, jež však dovede číst v tváři, by při sebedůkladnějším pohledu na oba cizince okamžitě řekla, že Francouz má pořád oči na stopkách, kdežto Angličan „špicuje“ uši.

A skutečně, Francouz měl neobyčejnou zrakovou paměť - jako jasnovidec, jenž pozná kartu i při seberychlejším míchání anebo podle znamínka, kterého si druzí ani nepovšimnou.

Naproti to,mu Angličan rozeznal každý sebemenší zvuk, a když jednou uslyšel nějaký hlas, zapamatoval si ho tak,   že jej poznal ještě za deset nebo dvacet let.   ' Dodejme, že tyto schopnosti. „Oběma mužům ohromně pomáhaly při zaměstnál1í, neboť Angličan byl dopisovatelem Daily Telegraphu a Francouz dopisovatelem... Neřekl nikdy kterých novin nebo kterého časopisu a na dotaz žertovně odpovídal, že si dopisuje se svou sestřenicí Madlenkou. Přes svou zdánlivou lehkomyslnost byl Francouz velmi prozíravý a chytrý. I když semlel všechno možné, snad i proto, aby se něco dověděl, nikdy se nepodřekl, ba byl možná ve skutečnosti uzavřenější a diskrétnější než jeho kolega z Daily Telegraphu.

Slavnosti pořádané v noci z 15. na 16. července v Novém paláci se účastnili oba dva jako žurnalisté, aby o ní mohli co nejlépe informovat své čtenáře.

Oba mužové, vášnivě zaujatí pro své povolání, rádi se pouštěli jako lasičky na lov novinek a nic je nikdy nezastrašilo ani neodradilo od cesty za úspěchem. Jako chladnokrevní žokejové na dostizích se vrhali do křoví, překračovali překážky, brodili se přes řeky, skákali přes příkopy...

Jejich noviny ostatně na nich nešetřily - což je nejjistější, nejrychlejší a nejdokonalejší zdroj informací známý až dodneška. Třeba však k jejich cti dodat, že ani jeden, ani druhý nikdy nerozpitvávali otázky soukromého života hrdinů; věnovali se hlavně velké reportáži politické a vojenské..

Až se s nimi blíže seznámíme, zjistíme, že každý z nich nahlížel a hodnotil fakta svým vlastním stylem.

Francouzský dopisovatel se jmenoval Alcide Jolivet, anglický Harry Blount. Poprvé se setkali, právě tady na slavnosti v Novém paláci, měli o ní podat zprávu svým novinám. A přece se jeden druhému nevyhýbali, ale spíše se snažili vzájemně se prokouknout. Ostatně - když se totakvezme - bylivlastně jako dva lovci lovící ve stejnémrevíru. Co .netrefí jeden, může trefit druhý a jejich zájem vyžadoval, aby si byli stále na dosah a na doslech. Dnes večer tedy byli oba na číhané. Vždyť ve vzduchu opravdu  něco viselo!

„Nepoletí-li to jen nějaké kachny, pak to bude stát za ránu!“ řekl si Alcide Jolivet.

Oba dopisovatelé byli k sobě nějak přitahováni a za chvíli po odchodu generála Kisova se začali vzájemně oťukávat. „Opravdu, tahle slavnost je kouzelná,“ prohodil s milou tváří Alcide Jolivet, usoudil, že musí zahájit, rozhovor květnatou francouzskou větou.

„Už jsem telegrafoval, nádherná,“ chladně odpověděl Harry Blount, používaje slova, jímž vyjadřuje svůj obdiv občan Spojeného království.

„Přesto však jsem se cítil povinen sestřenici zároveň oznámit...,“ připojil Alcide Jolivet.

„Sestřenici...?“ překvapeně po něm opakoval Harry Blount a tázavě se na kolegu za díval.

„Ano, své sestřenici Madlence,“ pokračoval Alcide Jolivet. „Já si s ní totiž dopisuji! Chce být vždy rychle a dobře informována... Tedy domníval jsem se, že ji musím upozornit na to, že jakýsi mráček zastínil čelo zdejšího vládce.“

„Mně se zdálo, že úplně zářil, „řekl na to Harry Blount, chtěje možná zatajit svůj názor na věc…

„A tak jste ho přirozeně nechal zářit na sloupcích Daily Telegraphu.“

„Přesně tak.“

„Pamatujete se, pane Blounte,“ pronesl Alcide Jolivet, „co se stalo roku 1812 v Zakretu?“

„Pamatuji se na to, pane, jako kdybych tam byl osobně,“ odtušil anglický dopisovatel.

„Tak tedy víte, že uprostřed slavnosti pořádané na jeho počest oznámili caru Alexandrovi, že Napoleon právě překročil s předvojem francouzských vojsk Němen. Car přesto ze slavnosti neodešel, ačkoliv ho ta závažná novina mohla stát trůn, ba nedal na sobě znát ani stín neklidu...“

„Zrovna tak jako náš hostitel, když mu generál Kisov oznámil, že telegrafické spojení mezi vládou v Irkutsku a sibiřskou hranicí bylo právě přerušeno.“

„Ale, vy víte o této podrobnosti?“

„Ano. Zajisté.“

„Já bych ji stěží mohl zapřít, protože můj poslední telegram šel jen do Udinska,“ poznamenal Alcide Jolivet s jistým zadostiučiněním.

„A můj už jen do Krasnojarska,“ řekl na to Harry Blount s nemenším uspokojením.

„Takže víte, že sborům v Nikolajevsku byly zaslány jisté rozkazy?“

„Ano, pane, zároveň s telegramem, aby se kozáci z Tobolské gubernie soustředili.“

„Musím vám po pravdě říci, pane Blounte, že tato opatření jsou mi rovněž dobře známa, a věřte mi, že má milovaná sestřenice se o tom zítra dozví!“

„Stejně tak jako čtenáři Daily Telegraphu, pane Jolivete.“

„No vidíte! Když člověk pozoruje, co se děje...!“

„A když poslouchá, co se říká...!“

„Bude to ohromně zajímavá záležitost, pane Blounte.“ „Však já ji chci také sledovat pane Jolivete!“

„Pak se možná setkáme někde, kde nebude tak bezpečno jako na parketách tohohle salónu!“

„Méně bezpečno, to ano, ale...“

„Ale také méně kluzko!“ dodal Alcide Jolivet a zachytil kolegu, jenž ztratil rovnováhu právě v okamžiku, kdy chtěl odejít.

Poté se oba dopisovatelé celkem spokojeně rozešli, neboť zjistili, že jeden druhého nepředběhl, že jsou natom úplně stejně.

V tu chvíli se otevřely dveře síní sousedících s velkým salónem. Bylo tam prostřeno několik obrovských tabulí, přeplněných vzácným porcelánem a zlatým nádobím. Na prostředním stole, vyhrazeném princům, princeznám a členům diplomatického sboru. zářil nesmírně cenný londýnský podnos a kolem tohoto zlatnického veledíla jiskřily v záři lustrů tisíce kusů nejnádhernějšího servisu, jaký kdy opustil manufakturu v Sévres. Hosté se pomalu začali trousit k síním, kde bylo prostřeno k večeři. A právě v tu chvíli přistoupil generál Kisov k důstojníkovi gardových myslivců.

„Tak co?“ živě se ho optal jako předtím. „Telegramy Už jdou jen do Tomska, Sire.“ „Zavolejte okamžitě kurýra!“

Důstojník odešel z velkého salónu a vstoupil do sousední rozlehlé místnosti v rohu Nového paláce. Byla to velmi jednoduše zařízená pracovna se starým dubovým nábytkem. Na stěnách viselo několik obrazů, mezi jiným i oleje Horace Verneta. Důstojník rychle otevřel okno, jako by tu nemohl vydechnout, a vyšel na balkón do krásné červencové noci.

V měsíčním světle se před ním tyčily dvě katedrály, tři paláce a zbrojnice. Kolem této tvrze se rýsovala tři rozdílná města: Kitajgorod, Belojgorod a Zemljanojgorod, obrovské čtvrti evropské, tatarské a čínské, nad nimiž vynikaly věže, zvonice, minarety, kupole tří set chrámů se zelenými báněmi a stříbrným křížem. Hladina klikatící se říčky někde odrážela měsíční paprsky. Celek tvořil pozoruhodnou mozaiku, zasazenou do rozlehlého, deset mil velkého rámu.

Byla to Moskva se stejnojmennou řekou, opevněná tvrz byl Kreml a důstojník v uniformě gardových myslivců, jenž se založenýma rukama a s přemýšlivým čelem nepozorně naslouchal zvukům dolél1ajícím z Nového paláce do města, byl car.