IX. V TARANTASU VE DNE V NOCI Následujícího dne, 19. července, se Kavkaz zastavil u permského přístaviště, což je jeho poslední stanice na řece Kamě. Gubernie, jejímž hlavním městem je Perm, patří k nejrozsáhlejším v ruské říši, sahá přes Ural až do Sibiře. Tady si cestující mířící z Evropy do Asie kupují v létě povozy, v zimě saně, než se vydají na několikaměsíční cestu stepi.
Strogov si již načrtl plán cesty a nehodlal na něm nic měnit.
Existuje sice nákladní poštovní linka, jež dost rychle zdolává pohoří Ural, ale za dané situace jistě nebude fungovat pravidelně. A i kdyby, Strogov se chtěl dostat na místo určení co nejrychleji, a přitom být nezávislý na druhých, a tak nechtěl jet poštou. Lepší bude koupit si vůz, uhánět od jedné přepřažní stanice ke druhé a povzbuzovat horlivost kočích pěkným spropitným.
Bohužel v důsledku opatření postihujících cizince asijského původu mnoho cestujících již opustilo Perm, a proto byly dopravní prostředky velice vzácné. Strogov se tedy musí spokojit tím, co nevzali druzí. Copak o koně nebude mít carský kurýr na evropském území nouzi, stačí jen ukázat propustku a poštmistři mu přednostně zapřáhnou. Ale za hranicemi evropského Ruska může spoléhat již jen na moc rublu.
Jenže jaký vůz vybrat - tělegu, nebo tarantas?
Tělega je nekrytý kočár se čtyřmi koly, celý ze dřeva, jednotlivé jeho díly jsou svázány silnými provazy. Neexistuje jednodušší a nepohodlnější vůz, ale zato žádný jiný dopravní prostředek se nedá snadněji spravit, když se cestou stane nějaká nehoda. Na ruské straně je dostatek jedlí a nápravy prostě rostou v lese. Těleg také používá zvláštní přepřažní pošta, protože se s nimi dá jezdit po všech cestách. Třeba ovšem, doznat, že někdy vázání povolí nebo se přetrhne, zadek vozu zůstane trčet někde v bažině a předek dorazí na přepřažní stanici na dvou kolech!
Strogov by býval byl samozřejmě nucen použít tělegy, ale naštěstí se mu podařilo objevit tarantas. Nelze říci, že by tarantas byl posledním výkřikem kočárnického průmyslu, vždyť nemá stejně jako tělega ani pérování; dřevem se na něm nešetří, zato železem, ale čtyři kola vzdálená od sebe osm až deset stop na konci nápravy mu zaručují určitou rovnováhu na nerovných hrbolatých cestách. Blatníky chrání cestující před blátem a silná kožená střecha, jež se může stáhnout a skoro neprodyšně uzavřít, zpříjemňuje cestování za velkých letních paren a prudkých bouří. Vůz je dost pevný a přitom se dá spravovat stejně snadno jako tělega, navíc u něho tolik nehrozí nebezpečí, že zadek zůstane někde trčet na cestě.
Ovšem Strogov se hodně nahledal, než tarantas objevil, možná že by druhý takový už v celém Permu nesehnal.
Přesto však sáhodlouze smlouval, ač jen naoko, aby jednal jako pravý prostý kupec z Irkutska, Mikuláš Korpanov, Naďa jej při hledání povozu stále provázela, Oba vedla stejná touha dojet k cíli co nejdříve, a tedy co nejrychleji vyrazit.
„Raději bych ti, sestřičko, našel nějaký pohodlnější vůz,“ řekl Michal.
„Prosím tě, to říkáš mně, a víš, že bych šla za otcem třeba pěšky, kdyby to bylo nutné!“ „Nepochybuji o tvé odvaze Naďo, ale některé tělesné útrapy žena nesnese.“ „Uvidíš, že já je snesu,“ odvětila dívka, „Jestli ode mne uslyšíš jen jedinké postěžování, nech mě na cestě a jeď si dále sám!“ Za půl hodiny po předložení propustky už byli do tarantasu zapřaženi tři poštovní koně, zvířata s dlouhou srstí připomínající medvědy, praví malí, plnokrevní sibiřští koníci. Největšího zapřáhl postilión mezi dvě dlouhé oje, jež měly na předním konci oblouk zvaný duha, ozdobený střapci a rolničkami, druhé dva prostě přivázal provazy k stupátkům tarantasu. Tedy žádné postroje a místo opratí obyčejný provázek.
Michal ani Naďa neměli žádná zavazadla, a to byla v této situaci pro ně výhoda, neboť tarantas pojme buď cestující, nebo zavazadla, A vejdou se do něho jen dvě osoby kromě kočího, jenž se drží na svém uzounkém sedátku skoro zázrakem, Ten kočí se ovšem na každé přepřažní stanici mění. Na prvním úseku cesty řídil tarantas Sibiřan zarostlý jako jeho koníci, oblečený do vojenského pláště.
Když přišel se svým spřežením, nejprve se podezřívavě podíval na cestující. Nemají zavazadla - kam je k čertu jen nacpali -tedy na první pohled žádní boháči. Ušklíblse dost významně, a nestaraje se, jestli ho slyší či ne, pravil: „Jako havrani, šest kopejek za verstu!“ „Ne, jako orli,“ odpověděl Strogov, který dokonale rozuměl slangu kočích, „slyšíš, orli, devět kopejek za verstu a spropitné navíc!“ Odpovědělo mu radostné zapráskání bičem, „Havran“ v řeči ruských postiliónů znamená lakomého nebo nuzného cestujícího, který na vesnicích při přepřaháni zaplatí za koně nanejvýš dvě tři kopejky za verstu. „Orel“ se přezdívá cestujícímu, který necouvne před vysokou cenou a dává štědré spropitné. A proto také havran nemůže čekat, že pojede tak rychle jako královský pták Orel.
Naďa s Michalem se hned usadili v tarantasu. Trochu jídla na cestu pro případ nějakého zdržení si dali do kra bice, jež jim. nijaK nepřekážela. Poštovní stanice jsou totiž velice dobře vybaveny a kontrolovány státem. Stáhli si kryt vozu, protože se horkem nedalo vydržet, a tarantas tažený trojspřežím opustil v oblaku prachu v poledne Perm.
Způsob, jakým kočí udržuje spřežení v klusu, by jistě každého cestujícího, který není Rus nebo Sibiřan, velice zaujal. Kůň mezi ojemi, vždy větší než jeho druzi, udává rychlost - kluše dlouhým, rychlým krokem, ať je cesta jak chce kopcovitá. Druzí dva koně jako by neznali nic jiného než cval a zmítají se často dost legračně. Kočí je nikdy neuhodí, nanejvýš povzbudí hlučným zapráskánímbiče. Provaz, který-slouží za opratě, nemá žádný vliv na zvířata napůl splašená, ale slova „napravo“, „nalevo“, jež na ně volá hrdelním hlasem, účinkují mnohem lépe než uzda. A co milých oslovení se jim podle okolností dostane!
„Tak jděte, mí holoubkové, jděte, mé milované vlaštovičky,“ opakuje kočí. „Leťte, moji drazí holoubkové! Tak směle na to, bratránku vpravo! Hni sebou, tatíčku, vlevo!“ Ale když se krok koní zpomalí, ozvou se nadávky, jimž jako by tato učenlivá zvířata rozuměla. „Tak co, půjdeš nebo ne, ty sakramentský hlemýždi! Běda ti, ty slimáku! Zaživa tě rozpářu, ty želvo, a na věky věků prokleju!“ Tarantas tedy po cestě jen letí a urazí dvanáct až čtrnáct verst za hodinu. Strogov byl na takovou jízdu zvyklý a nárazy ani otřesy mu nevadily, Věděl, že ruské spřežení nedává pozor na kameny; vyjeté koleje, bažiny, vyvrácené stromy nebo díry v cestě. Zato jeho společnice se několikrát málem zranila, ale nestěžovala si. Zpočátku Naďa, nadšená rychlostí ani nepromluvila. Pak posedlá jedinou myšlenkou dostat se k cíli, začala: „Počítala jsem, bratře, že z Permu do Jekaterinburgu je to 300 verst. Nezmýlila jsem se?“ „Ne, nezmýlila ses, Naďo. Jakmile se dostaneme do Jekatěrinburgu, budeme na úpatí pohoří Uralu.“ „Jak dlouho nám potrvá ta cesta do hor?“ „Dva dni a dvě noci, protože pojedeme i v noci, Naďo. Víš, já se nesmím ani na chvíli zastavit a musím co nejrychleji dorazit do Irkutska.“ „Já tě bratře, nezdržím ani chvilinku a pojedeme ve dne v noci.“ „Když nám tatarský vpád nějak nepřekazí cestu, budeme, Naďo, nanejvýš za dvacet dní na místě.“ „Ty už jsi tu cesty někdy dělal?“ zeptala se dívka. „Několikrát.“ „V zimě by to šlo rychleji a jistěji, viď?“ „Rychleji by to šlo, ale tobě by bylo určitě chladno. Mrzne a sněží.“ „Co na tom! Zima je přítelem každého Rusa.“ „To je sice pravda, Naďo, ale snést tohle přátelství, na to musíš mít pane náturu! Často jsem v sibiřských stepích zažil, že teplota klesla na 40° pod nulou! Cítil jsem i pod šaty ze sobí kůže, jak mi srdce chladne, údy se křečovitě svírají a nohy mrznou, i když jsem měl troje vlněné ponožky!“ „Kolikrát jsi jel v zimě stepí?“ „Třikrát, když jsem jel do Omska.“ „A cos tam dělal?“ „Jel jsem za maminkou.“ „A já jedu do lrkutska za otcem! Vyřídím mu poslední maminčina slova! A proto, bratře, by mě bylo nic neodvrátilo od té cesty!“ „Jsi hodné děvče! Naďo!“ Celý ten den tarantas ujížděl, i když se kočí na každé stanici střídali. Vysoká cena, kterou platil Strogov za koně, a bohaté spropitné bylo nejlepším doporučením. Poštmistři možná shledávali zvláštním, že po zveřejnění výnosu tenhle mladý muž se sestrou svobodně jede na Sibiř, která je všem ostatním uzavřena, ale papíry měli v pořádku, a tak mohli dále. A milníky s udanými kilometry jen mizely. Ostatně Strogov s Naďou nebyli jedinými cestujícími na cestě z Permu do Jekatěrinburgu. Již na prvních přepřažních stanicích se carův kurýr dověděl že před ním jede jiný vůz, ale protože neměl o koně nouzi, nijak se tím nezatěžoval.
Zastavili se jen párkrát za den, aby pojedli a tarantas si trochu odpočinul. Na poštovních stanicích se vždy najde jak nocleh, tak dostatek jídla. A jinde, kde stanice nejsou, je vždy pohostinný ruský venkovan.
Při večerní zastávce se Strogov, jat jakousi předtuchou, zeptal poštmistra, před kolika hodinami tu byl vůz, který jede před nimi.
„Před dvěma hodinami, tatíčku.“ „Je to krytý kočár?“ „Ne, tělega.“ „S kolika cestujícími?“ „Se dvěma.“ „A jak jedou?“ „Jako orli.“ „Tak rychle přepřáhni!“ Michal s Naďou, rozhodnuti ani na hodinku se nikde nezastavit, cestovali dále celou noc. Počasí bylo stále pěkné, jen ve vzduchu bylo cítit trochu elektřiny. Na nočním nebi však svítily hvězdy a ze země jako by se zvedl jakýsi opar. Hrozilo nebezpečí, že se v horách rozpoutá bouře, a ta je vždystrašlivá.
Ale noc proběhla klidně. Přes drkotání tarantasu se Naďa několik hodin prospala. Zato Strogov bděl celou noc, neboť nedůvěřoval kočím, věděl že si rádi na kozlíku zdřímnou. A tak neztratili cestou ani hodinu.
Následujícího dne, 20. července, k osmé hodině ranní se už před nimi na východě objevily první výběžky Uralu. Ovšem toto důležité pohoří, dělící evropské Rusko od Sibiře, bylo ještě daleko a nedalo se předpokládat, že by k němu do večera dorazili. Přes hory tedy pojedou zřejmě v noci. Během dne bylo stále zataženo, a tak se teplo sneslo, ale vypadalo to na blížící se bouři.
Právě proto by asi bývalo rozumnější nepouštět se uprostřed noci do hor, což by jindy býval také Strogov učinil. Ale tentokrát jen kočímu, když jej při přepřaháni upozorňoval, že už hřmí v horách, poznamenal: „Pořád ještě před námi jede ta tělega?“ „Ano.“ „Jaký má před námi náskok?“ „Asi hodinu.“ „Tak rychle vpřed. a jestli budeme zítra ráno v Jekatěrinburgu, dostaneš trojnásobné spropitné.“
