IV. Z MOSKVY DO NIŽNíHO NOVGORODU
Vzdálenost, kterou měl Michal Strogov urazit mezi Moskvou a Irkutskem, měřila 5200 verst, čili5548 kilometrů. Když ještě mezi Uralem a východní sibiřskou hranicí neexistovalo telegrafické spojení, vozili poštu kurýři, nejrychlejší z nich potřebovali na cestu z Moskvy do Irkutska osmnáct dní. Ale to se jim podařilo jen výjimečně, skoro pravidelně trvala ta cesta napříč asijským Ruskem čtyři až pět týdnů, ačkoliv carovi poslové měli k dispozici všechny dopravní prostředky.
Michal Strogov by byl raději cestoval v zimě, kdy se dá všude jet saněmi. Potíže s dopravními prostředky jsou pak totiž na zasněžených pláních minimální a také přes řeky se po pevném ledě saně dostanou snadno a rychle. Někdy je sice hustá mlha, velká zima, hrozí sněhové vánice, objevují se i vlci, hnaní hladem, ale lepší se bojuje s přírodou než s tatarskými vetřelci. Tataři by se jistě zdržovali v městech a Michal Strogov by se mnohem snadněji dostal na místo určení. Jenže neměl na vybranou mezi počasím a dobou. Musí vyrazit hned.
Snažil se tedy co nejlépe připravit. Především nepocestuje, jako běžný carův kurýr. Naopak, nikdo nesmí ani tušit, co je účelem jeho cesty. V zemi, kam vpadli vetřelci“ se to hemží špehy. Kdyby jej poznali, bylo by jeho poslání prozrazeno... A tak mu generál Kisov kromě značné částky peněz, jež měla Strogovovi usnadnit cestování, nedal žádný písemný doklad s doložkou „ve službě cara“, zaklínadlo, které otvíralo všechny dveře. Dostal pouze cestovní listinu; zněla na jméno Mikuláše Korpanova, obchodníka bydlícího v Itkutsku, opravňovala nositele dát se v případě potřeby doprovázet jednou či více osobami a kromě toho platila i v případě, že moskevská vláda zakáže všem ostatním občanům opustit Rusko.
Bylo to v1astně povolení použít poštovních koní, ale Michal Strogov se jím měl vykazovat jen tam, kde nemůže vzbudit žádné podezření, čili pouze na ruském území. Z toho vyplývalo, že až pojede guberniemi, kde se obyvatelstvo vzbouřilo, nemůže na poštovních přepřažních stanicích přednostně dostat koně ani zabrat dopravní prostředky pro svou osobní potřebu. Nesmí zapomínat, že už není kurýr, ale prostý kupec Mikuláš Korpanov, cestující z Moskvy do Irkutska, a jako takový je vystaven všem radostem a strastem cestování.
Jeho úkolem je dostat se co nejrychleji a nepozorovaně na místo určení.
Před třiceti lety měl bohatý cestující na cestu po Sibiři alespoň dvě stě jízdních kozáků, dvě stě pěšáků, pětadvacet baškirských jezdců, tři sta velbloudů, čtyři sta koní,pětadvacet vozů, dva přenosné čluny a dvě děla. Michal Strogov pojede vozem nebo na koni, a bude-li to nezbytné, půjde pěšky. Prvních 1400 verst (1493 km) mezi Moskvou a ruskou hranicí zdolá celkem snadno. Železnice, poštovní vozy, parníky i koně na přepřažních stanicích jsou k dispozici každému, a tedy i carovu kurýru.
A tak se ráno 16. července Michal Strogov v rubašce, v širokých kalhotách a ve vysokých botách, s cestovním vakem na zádech vypravil na nádraží, aby nasedl do prvního vlaku, který pojede jeho směrem. Nebyl ani ozbrojen, alespoň zjevně ne, ale pod opaskem měl schovaný revolver a v kapse dlouhý tesák, něco mezi nožem a jataganem, s nímž sibiřský lovec dovede vykuchat medvěda, aniž poškodí vzácnou kožešinu.
Vlak, do něhož Michal Strogov nastoupil, jel až do Nižního Novgorodu. Tam v té době končila železniční trať spojující Moskvu s Petrohradem. Měřila asi 400 verst (426 km) a vlak ji měl urazit za deset hodin. V Nižním Novgorodu se Strogov podle situace rozhodne buď pro cestu po souši, nebo parníkem po Volze, aby se co nejrychleji dostal k Uralu. Uvelebil se tedy ve svém koutě jako řádný měšťan, jenž se příliš nevzrušuje a snaží se ukrátit si cestu spánkem. Poněvadž však nebyl v kupé sám, spal jen tak na půl oka a poslouchal s napjatýma ušima.
A vskutku, zpráva o povstání kirgizských hord a o tatarském vpádu už pomalu pronikala na veřejnost. Jeho spolucestující o tom hovořili, i když s jistou opatrností. Byli to - jako vůbec většina lidí v tomto vlaku -obchodníci a mířili na slavný trh v Nižním Novgorodu; velice promíchaná společnost, židé, Turci, kozáci, Rusové, Gruzínci, Kalmyci i jiní, ale skoro všichni mluvili rusky. A tak se přemílaly události za Uralem ze všech stran; obchodníci se obávali, aby ruská vláda nevyhlásila v guberniích při hranici nějaká opatření, čímž by jistě utrpěl obchod.
Nutno říci, že tito sobci soudili o válce, to jest o potlačení vzbouření, jen z hlediska svých vlastních ohrožených zájmů. Přítomnost i obyčejného vojáka v uniformě by jistě byla svázala těmto kupcům jazyky. Ale Strogov si dal dobrý pozor, aby se neprozradil, a pozorně naslouchal.
„Tvrdí se, že cena karavanního čaje stoupá,“ pravil Peršan v čepici podšité astrachánem a v hnědém obleku se širokými záhyby.
„Copak čaj, malá starost, že by jeho cena klesla,“ poznamenal starý žid mrzutě. „Ten, co bude na trhu v Nižním Novgorodu, se snadno prodá na západ, ale horší to bude s bucharskými koberci!“
„Jakže, vy čekáte zásilku z Buchary?“ optal se ho Peršan.
„Ne, ze Samarkandu, ale to je ještě blíž! Počítejte s dodávkami ze země, kde se vzbouřili chánové od Chívy až po čínskou hranici!“
„No, víte,“ odvětil Peršan, „jestli nedorazí koberce, tak zrádci podle mého taky ne!“
„A co výdělek, izraelský Hospodine,“ zvolal židáček, „výdělek není nic?“
„Máte pravdu,“ pronesl jiný cestující, „zboží ze Střední Asie bude asi brzo chybět na trzích, ať to budou samarkandské koberce, vlna, lůj anebo šály z Orientu.“
„Ale dejte si pozor, tatíčku,“ zažertoval jeden z Rusů, nebo si ty šály strašně zamažete, když je promícháte s lojem!“
„Copak vám se to směje!“ kysele odvětil obchodník, kterému nebyly podobné posměšky moc po chuti.
„A myslíte si, že na tom něco změníte, když si budete, rvát vlasy a sypat se popelem? Vůbec ne, na situaci ani na osudu zboží!“
„Je vidět, že nejste obchodník,“ poznamenal malý žid. „To nejsem, namouduši, ctihodný potomku Abraháma!
Neprodávám ani chmel, ani prachové peří, ani med, vosk, konopné semeno, nasolené maso, ani kaviár, dříví, vlnu, stuhy, konopí, len, marokánské kůže nebo kožešiny!“
„Ale kupujete je?“ vskočil mu do řeči Peršan.
„Co nejméně, a ještě jen pro svou osobní potřebu,“ odvětil Rus a zamrkal.
„To je veselá kopa!“ řekl žid Peršanovi.
„Anebo je to špeh,“ poznamenal na to tiše jeho společník. „Měli bychom si dát pozor a mluvit jen o tom, co je nutně... Policie se v takových dobách s nikým nemazlí a člověk nikdy neví, s kým cestuje!“
V druhém koutě se hovořilo méně o zboží, ale více o vpádu Tatarů a jeho nepříjemných důsledcích.
„Koně na Sibiři budou zrekvírováni,“ tvrdil jeden cestující, „a spojení mezi jednotlivými guberniemi Střední Asie bude čím dál horší.“
„A myslíte, že Kirgizové ze střední skupiny určitě potáhnou za jeden provaz s Tatary?“ optal se ho soused.
„Říká se,“ odpověděl tázaný tišeji, „ale kdopak vám může v tomto státě tvrdit, že zná plnou pravdu.“
„Slyšel jsem, že se na hranicích shromažďují vojenské sbory. Donští kozáci už jsou seskupeni podél Volhy a počítá se, že je pošlou proti vzbouřeným Kirgizům.“
„Není jisté, zda Kirgizové postoupili podle toku Irtyše směrem k Irkutsku,“ odpověděl soused. „Včera jsem chtěl poslat telegram do Krasnojarska, a už mi ho nevzali. Bojím se, aby zakrátko tatarské šiky neoddělily celou východní Sibiř!“
Jako v tomto oddělení točil se hovor ve všech vagónech kolem stejného tématu. Někde by si však bedlivý pozorovatel povšiml obzvláštní opatrnosti v poznámkách, které mezi sebou vyměňovali cestující. I když už se pustili do přemílání událostí, neodvažovali se předvídat záměry moskevské vlády ani je schvalovat.
Toho si také všiml jeden z cestujících ve vagóně na začátku vlaku. Tento cizinec měl oči na stopkách a kladl svým sousedům nejrůznější otázky, ovšem dostával na ně jen velmi vyhýbavé odpovědi. Každou chvíli se vykláněl z okénka, které k velké nelibosti ostatních spustil až dolů, a neztrácel ze zřetele jediný bod na obzoru vpravo. Vyptával se na jména vesniček, na jejich obchod, průmysl, počet obyvatel, průměrnou úmrtnost podle pohlaví a tak dále, a to vše si poznamenával do notesu nabitého již poznámkami. Byl to dopisovatel Alcide Jolivet a kladl tolik bezvýznamných otázek doufaje, že z mnoha odpovědí se mu podaří vy těžit něco zajímavého pro „svou sestřenici“. Jenže všichni ho samozřejmě považovali za špióna a neutrousili před ním jediné slovo o současných událostech.
A tak když Jolivet zjistil, že se o tatarském vpádu nic nedoví, zapsal si do notesu:
„Cestující vrcholně diskrétní. Velmi těžko lze s nimi hovořit o politice.“
A zatímco si Alcide Jolivet dopodrobna zaznamenával své cestovní zážitky, jeho kolega, sedící v témž vlaku a cestující za týmž účelem, věnoval se pozorování v jiném kupé. Toho dne ráno se na moskevském nádraží nesetkali, a proto o sobě nevěděli. Jenže Harry Blount odjakživa mluvil málo, zato hodně naslouchal. a tak ve svých spolucestujících nevzbudil ani stín podezření jako Alcide Jolivet. A protože jej tedy nepovažovali za špeha a hovořili před ním zcela nenuceně, dopisovatel Daily Telegraphu viděl, jak velice zajímají události obchodníky mířící do. Nižního Novgorodu a v jakém směru je obchod se Střední Asií ohrožen.
Angličan si pak do svého notesu zcela oprávněně poznamenal:
„Cestující nesmírně rozrušení. Mluví jen o válce a do té míry svobodně, že to mezi Volhou a Vislou opravdu překvapuje!“
Čtenáři Daily Telegraphu budou - jakvidíme - informováni stejně dobře jako „sestřenice“ Alcida Joliveta.
Harry Blount seděl na levé straně vlaku a viděl jen poměrně zvlněnou část krajiny; vůbec se nenamáhal podívat na druhou stranu, kde se táhla široká rovina, a zapsal si do poznámek s pravou britskou rozhodností:
„Hornatý kraj mezi Moskvou a Vladimirem.“
Povstání se dosud nedostalo za sibiřskou hranici, ale v guberniích podle Volhy, které nemají daleko k oblastem kirgizským, rostlo nebezpečí, že sem proniknou nějaké vlivy. Navíc se policii ještě nepodařilo najít stopu Ivana Ogareva. Dostal se ten zrádce k Féofaru chánovi, anebo se snaží povzbuzovat ke vzpouře v gubernii Nižněnovgorodské, teď plné nejrůznějších národností? Nemá snad mezi těmito Peršany, Armény, Kalmyky, kteří se sem v proudech sjíždějí na známý trh, své důvěrníky? I tyto domněnky byly oprávněné, zejména v zemi, jako bylo Rusko.
Tak rozlehlá říše nemůže být jednolitým celkem jako státy západní Evropy. Mezi jednotlivými národy jistě existují různé rozpory... mluví se tu tolika různými jazyky... V tak velikém státě se dá skutečně stěží udržet jednota.
Proto se na každé stanici, kde vlak zastavoval, objevovali policejní inspektoři a velmi důkladně prohlíželi všechny cestující: měli nalézt Ivana Ogareva. Vláda se totiž domnívala, že zrádce doposud nepřekročil hranice evropského Ruska. Vypadal-li některý cestující podezřele, musel jít na výslech na policejní strážnici a vlak mu zatím ujel.
Několikaminutová zastávka ve Vladimíru stačila dopisovateli Daily Telegraphu, aby získal zcela vyčerpávající obraz tohoto starého hlavního města Ruska. Tady nastoupili do vlaku noví cestující a mezí nimi se u dveří Strogovova kupé objevila štíhlá, vysoká mladá dívka.
Proti carovu kurýru bylo jedno místo volné. Dívka tam usedla, vedle sebe si položila malý červený kožený cestovní vak, což bylo zřejmě její jediné zavazadlo, a ani nepohlédla na své spolucestující.
Zato Michal si ji pozorně prohlížel. Protože seděla proti směru jízdy, nabídl jí dokonce své místo, a ona mu s lehkou úklonou poděkovala. Dívce mohlo být tak šestnáct nebo sedmnáct let; zpod šátku se jí v bohatých prstencích draly ven husté zlaté vlasy. Měla nesmírně dobré hnědé oči, rovný nos, trochu hubené bledé tváře a jemně kreslená ústa, prostě byla čistý slovanský typ.
Z jejích rysů se dalo, soudit, že už zažila nějaké utrpení, ale že dovede bojovat a zdolávat životní překážky.
Takový dojem aspoň vzbudila na první pohled v Michalu Strogovovi. Jeho, energického muže, zcela zaujaly rysy její tváře, a i když si dával pozor, aby svým vytrvalým pohledem sousedku neobtěžoval, přece jen ji stále pozoroval.
Měla čisté, velmi jednoduché šaty a dlouhý tmavý kožíšek bez rukávů; šaty zdobené několika nenápadnými výšivkami jí sahaly až na paty. Malé nožky vězely v kožených vysokých střevících se silnými podrážkami, jakoby úmyslně vybraných na dlouhou cestu.
Michalu Strogovovi se zdálo, že šaty připomínají ušitím trochu lotyšský kroj a usoudil, že jeho sousedka asi pochází z některé pobaltské gubernie.
Ale kam jede tahle dívka, která by ve svém věku potřebovala otcovu nebo matčinu péči anebo bratrovu ochranu? Urazila už tu dlouhou cestu z domova? Míří jen do Nižního Novgorodu, anebo je cíl její cesty za východní hranicí? Bude tam na ni při příjezdu vlaku čekat nějaký příbuzný nebo přítel? Anebo bude v městě stejně osamělá jako v tomto kupé, kde se o ni nikdo nestará? I to je možné, ba pravděpodobné... Z jejího chování vyplývá, že. je zvyklá žít osamoceně. Již to, jak vstoupila do vagónu,: jak se klidně posadila a jak se snažila, aby nikomu nepřekážela, svědčí o tom, že spoléhá jen sama na sebe.
Michal Strogov ji se zájmem pozoroval, ale protože Sám byl uzavřené povahy, nesnažil se .navázat s ní rozhovor, ačkoliv do příjezdu vlaku do Nižního Novgorodu uplyne ještě hezkých pár hodin. Jen jedinkrát, když dívčin soused - ten obchodník, jenž tak neopatrně míchal lůj se šálami - usnul a ohrožoval dívku svou těžkou hlavou, Strogov rázně muže probudil a dal mu na srozuměnou, že se má lépe chovat.
Obchodník, od přírody dost hrubý, sice zabručel něco o „lidech, kteří se pletou do věcí, po nichž jim nic není“, ale Michalův přísný pohled nesnesl, obrátil se na druhou stranu a zbavil dívku nepohodlného sousedství. Ta pak mladému muži vděčným pohledem poděkovala.
Při jedné příležitosti si Strogov svou představu o dívčině charakteru ještě doplnil. Asi dvanáct verst před Nižním Novgorodem v jedné prudké zatáčce sebou vlak najednou silně trhl a sjel na násep.
Někteří cestující upadli, ozvaly se výkřiky a ve vozech nastal zmatek. Ještě než se vlak zastavil, dvířka vozů se otvírala a vyděšení pasažéři se snažili opustit vozy a zachránit se na kolejích. Michal Strogov pomyslil nejprve na svou sousedku, ale zatímco se jejich spolucestující s křikem drali ven, dívka zůstala klidně sedět na svém místě a sotva v tváři trochu pobledla.
Vyčkávala, Michal Strogov též.
Neučinila jediný pokus, aby vystoupila z vagónu. Strogov se také nepohnul.
Oba dva zůstali trpělivě sedět.
To je ale energická osoba! pomyslil si Michal.
Zatím nebezpečí zcela pominulo. Otřes způsobil rozpojení zavazadlového vagónu, ale chybělo jen maličko, aby se celý vykolejený vlak převrhl z náspu do bažiny. Teprve po hodině byla kolej uvolněna, vlak se vydal na další cestu a v půl deváté večer dojel na nádraží v Nižním Novgorodu.
Ještě než mohl někdo vystoupit, vtrhli do kupé policejní inspektoři a začali prohlížet cestující. Michal Strogov ukázal cestovní listinu a neměl tedy žádné potíže. Ani ostatní cestující nevzbudili naštěstí podezření. Dívka vytáhla zvláštní propustku s razítkem a inspektor si ji pozorně pročetl. Pak si děvče bedlivě prohlédl a řekl:
„Ty jsi z Rigy?“
„Ano,“ odpověděla dívka.
„Jedeš do Irkutska?“
„Ano.“
„Kudy?“
„Přes Perm.“
„Dobrá, ale dej si orazítkovat propustku na policii v Nižním Novgorodu.“
Dívka se uklonila na znamení souhlasu.
Strogova ty otázky a odpovědi překvapily a pocítil s dívkou soucit. Jakže, tohle samotinké stvoření se vydává na cestu do daleké Sibiře v době, kdy je země zaplavena vetřelci a kraje se bouří? Jakpak tam dorazí? Co se s ní stane?...
Po skončené prohlídce se dvířka vagónu otevřela, a než si to Michal Strogov uvědomil, mladá Lotyška vystoupila a zmizela v davu na nástupišti.
