III. MICHAL STROGOV

III. MICHAL STROGOV Dveře carovy pracovny se zakrátko otevřely a dveřník ohlásil generála Kisova. „Co je s kurýrem?“ živě se zeptal car.

„Je zde, Sire,“ odpověděl generál.

„Našel jsi člověka, kterého potřebujeme?“ „Myslím, že se za něj mohu Vašemu Veličenstvu zaručit.“ „Slouží v paláci? Znáš ho?“ „Znám ho osobně a již několikrát úspěšně splnil různá těžká poslání.“ „V cizině?“ „I v Sibiři.“ „Odkud pochází?“ „Z Omska. Je to Sibiřan.“ „Je rozvážný, inteligentní a má kuráž?“ „Ano, Sire, má vše, co je potřeba k tomu, aby úspěšně pořídil tam, kde by druzí možná ztroskotali.“ „Jak je starý?“ „Třicet roků.“ „A je zdravý, statný?“ „Sire, dovede snést i tu nejhorší zimu i hlad, žízeň i námahu.“ „Má tedy železné zdraví?“ „Ano, Sire.“ „A srdce...?“ „Srdce má ze zlata.“ „Jak se jmenuje?“ „Michal Strogov.“ „Je připraven k odjezdu?“ „Čeká ve strážnici na rozkazy vašeho Veličenstva.“ „Tak ho zavolej,“ řekl na to car. Za okamžik vstoupil kurýr. Michal Strogov do carovy pracovny.

Byl to hezký muž vysoké, statné postavy, široký v ramenou, podle tváře zřejmě kavkazského původu; husté vlnité vlasy lemovaly bledý obličej, pod výrazným, lehce srostlým obočím zářily tmavomodré oči a nad pravidelnými ústy byl nápadný silný nos.

Měl na sobě elegantní vojenský stejnokroj, podobný uniformě důstojníků jízdních myslivců při válečném tažení, holínky s ostruhami, polopřiléhavé kalhoty a kožich, na hrudi mu zářil kříž a několik medailí.

Michal Strogov byl důstojníkem zvláštního sboru carských kurýrů. To vyzařovalo z celého jeho postoje, z jeho tváře, z jeho osobnosti, a car okamžitě poznal, že má před sebou skutečného muže činu.

Opravdu, jen on může zdolat všechny překážky a nejrůznější nebezpečí a dostat se až do Irkutska.

Nesmírně mu při tom pomůže, že dokonale zná kraj, kterým musí projet, a že se domluví v jednotlivých nářečích, protože je sám rodem Sibiřan.

Jeho otec, starý Petr Strogov, jenž zemřel před deseti lety, bydlel v městě Omsku a jeho matka, Maria Strogovová tam žije posud. Malý Michal vyrůstal uprostřed divokých omských a tobolských stepí. Otec, známý sibiřský lovec, v zimě v létě, za velkých veder. stejně jako za tuhých zim, kdy teplota klesá na 50° pod nulou, prodíral se modřínovými a březovými háji i smrkovými lesy a pokládal pasti, číhal s puškou na malou zvěř a s nožem na vysokou - to jest na sibiřské medvědy, obávaná divoká zvířata, stejně velká jako jejich bratři v ledových mořích. Petr Strogov jich zabil na čtyřicet... a při tom neutržil ani jedinou jizvu. V jedenácti letech už doprovázel otce na lov Michal a nosil mu rozsochu a tak pomáhal starému Strogovovi, ozbrojenému pouze nožem. Ve čtrnácti letech Michal zabil zcela sám prvního medvěda, ale co víc, ještě mu stáhl kůži a nesl ji několik verst domů, to nejlépe dokazuje, jakou měl chlapec sílu.

Zkušenosti z mládí mu v mužném věku prospěly, snesl dobře zimu i horko, žízeň i útrapy. Byl jako Jakutové ze severu, člověk se železným zdravím. Vydržel den a noc nejíst, deset nocí nespat nebo se schovat v širé stepi, kde by jiní prokřehli na kost. Měl neobyčejně vyvinutý orientační smysl, hodný Indiána stopaře; našel cestu i uprostřed bílé pustiny, když mlha zastírala obzor, nebo ve vysokých zeměpisných šířkách, kde polární noc trvá dlouho a kde by druzí byli ztraceni. Znal všechna otcova tajemství, řídil se téměř nepostřehnutelnými znameními, pohybem ledových jehliček, polohou drobných větviček, zábleskem světla na obzoru, chomáčky trávy v lese, neurčitými zvuky, vzdálenými výbuchy, tahem ptáků v zamlženém ovzduší, tisíci drobnostmi, jež mají význam pro toho, kdo si jich všimne. Měl skutečně železné zdraví, jak to řekl generál Kisov, a k tomu ještě zlaté srdce.

Velice miloval matku, starou Marfu, která se nechtěla přestěhovat z Omska na březích Irtyše, kde se svým mužem prožila tolik let. Syn ji tedy opustil s těžkým srdcem, ale jakmile mohl, přijížděl za ni.

Ve dvaceti letech Michal Strogov vstoupil do carských služeb, do sboru kurýrů. Mladý, odvážný, chytrý, dobře se chovající Sibiřan se nejprve vyznamenal při nebezpečné cestě na Kavkaz, kde několik Šamylových, následovníků podněcovalo k bouřím, a pak při důležitém poslání do Petropavlovska na Kamčatce. Projevil neobyčejnou chladnokrevnost, opatrnost i odvahu, a tak si ho jeho představení záhy povšimli a udělal brzo kariéru.

Zaslouženou dovolenou trávil u stařičké matky, i když to k ní měl daleko, tisíce verst, a v zimě nebyly cesty dobře sjízdné. V poslední době však byl hodně zaměstnán na jihu, a tak se už tři roky nedostal k staré Marfě. Tři roky, které mu připadaly jako tři století! Ale za několik dní nastoupí řádnou dovolenou, a proto se pomalu připravoval na cestu domů. Jenže netušil ani v nejmenším, co od něho vládce očekává.

Car nepromluvil jediné slovo, ale důkladně, pronikavým pohledem si měřil nepohnutě stojícího Strogova. Pak bezpochyby spokojen s výsledkem obrátil se k psacímu stolu, pokynul policejnímu šéfovi, aby se posadil, a tiše mu nadiktoval krátký, jen několikařádkový dopis.

Poté Car dopis pozorně přečetl a podepsal, připsav před své jméno Быть по сиему (Tak budiž, což je korunovační přísaha ruských vládců), vložil list do obálky a zapečetil pečetí s carským znakem. Vstal a vyzval Michala Strogova aby přistoupil blíž, znovu se mu upřeně zahleděl do očí a pak se stručně zeptal: „Jak se jmenuješ?“ „Michal Strogov, Sire.“ „Jakou máš hodnost?“ „Kapitána ve sboru carských kurýrů.“ „Znáš Sibiř?“ „Pocházím odtamtud.“ „Kde ses narodil?“ „V Omsku.“ „Máš tam příbuzné?“ „Ano, Sire.“ „A koho?“ „Starou matku.“ Car se na okamžik odmlčel, pak ukázal na dopis, který držel v ruce: „Tento dopis máš, Michale Strogove, odevzdat do rukou velkovévody a nikoho jiného.“ „Odevzdám jej, Sire.“ „Velkovévoda je v Irkutsku.“ „Pojedu tedy do Irkutska.“ „Ale musíš projet oblastmi, kam vpadli Tataři, a ti se budou chtít dopisu zmocnit.“ „Nevydám jej a projedu, Sire.“ „Dej si hlavně pozor na zrádce Ivana Ogareva, s nímž se možná cestou setkáš.“ „Dám, Sire.“ „Pojedeš přes Omsk?“ „Je to na cestě, Sire.“ „Kdybys navštívil matku, mohli by tě poznat; nesmíš za ní.“ „Nepůjdu za ní tedy.“ „Přísahej mi, že tě nic nedonutí přiznat, kdo jsi a kam míříš!“ „Přísahám, Sire.“ „Michale Strogove,“ pokračoval car, podávaje mladému kurýru psaní, „vezmi tento dopis, na němž závisí blaho celé Sibiře a možná i život mého bratra velkovévody.“ „Odevzdám jej Jeho výsosti velkovévodovi.“ „Tedy doufáš, že se tam přes všechno dostaneš?“ „Buď se tam dostanu, nebo mě zabijí.“ „Já však potřebuji, abys žil!“ „Dostanu se tam živ!“ odpověděl Michal Strogov. Cara zřejmě prosté ujištění kurýrovo uspokojilo, „Jeď, Michale Strogove, ve jménu božím, ve jménu Ruska, pro blaho mého bratra i mé!“ Michal Strogov vojensky pozdravil a vyšel z carovy pracovny a za několik okamžiků i z Nového paláce. „Myslím, že jsi měl při výběru šťastnou ruku, generále,“ prohodil car.

„Také doufám, Sire,“ odvětil generál Kisov, a věřte, Veličenstvo, ujišťuji vás, že Michal Strogov učiní vše, co bude v jeho silách.“ „Je to pravý muž,“ dodal car.