II. POSTOJ ALCIDA JOLIVETA Ivan Ogarev přiváděl emírovi celý armádní sbor, část pluku, jenž se zmocnil Omska. Nepodařilo se mu však zlomit odpor horního města, kam, jak se pamatujeme, se uchýlil gubernátor s posádkou, a tak už se zbytečně nezdržoval, nechal v Omsku dostatečnou posádku a vytáhl se svými hordami, cestou si přibral vítěze z Kolyvanu a šťastně dorazil k Féofarově armádě.
Ogarevovi vojáci se zastavili u předních hlídek tábora. Nedostali rozkaz, že se mohou utábořit. Jejich vůdce se tedy nehodlal zastavovat a mířil rovnou do Tomska, jež se mělo stát středem operací.
Zároveň s vojsky přivedl Ogarev z Omska a z Kolyvanu zástup ruských a sibiřských zajatců. Tihle ubožáci museli zůstat u předních hlídek, bez přístřeší a takřka bez potravy. Co s nimi vlastně chán zamýšlí? Zavře je někde v Tomsku, nebo z nich část pošle na onen svět? To zatím věděl jen on sám.
Za vojskem se ovšem táhla spousta žebráků, záškodníků, obchodníků a cikánů, kteří obvykle tvoří zadní voj každé postupující armády. Všichni žili na útrapy obyvatelstva, jehož územím prošli, loupili a zanechávali za sebou spoušť. Čili již kvůli zásobování bude nutno jít dále.
Mezi cikány byla i Sangarra, oddaná pomocnice Ogarevova. Kdysi se zapletla do vážné aféry a ruský důstojník ji zachránil. Nikdy mu to nezapomněla, a když Ivan Ogarev zradil svou vlast, všechny služby mu mockrát oplatila.
Setkali se v Omsku a od té chvíle už ho Sangarra neopustila. Věděla o setkání Marfy Strogovové s Michalem a doufala, že jí nějakým rafinovaným mučením vyrve tajemství. Proto slídila po každém jejím kroku, po každém posunku, číhala na každé její slovíčko, pozorovala ji ve dne v noci, ale nic netušící stařena svou nepřístupností dosud mařila všechny Sangařiny plány.
Zatím za zvuku fanfár velitel tatarského dělostřectva a šéf emírových stájí se skvělým průvodem zamířil k Ivanu Ogarevbvi, aby ho přivítali.
Ivan Ogarev jako vždy v uniformě ruského důstojníka chladně odpovídal na projevy úcty. V okamžiku, kdy poplácal koně, kdy přeskočil plot tábora, proklouzla k němu mezi jezdci průvodu Sangarra.
„Ještě nic?“ optal se Ogarev.
„Nic.“ „Měj strpení!“ „Blíží se hodina, kdy tu stařenu donutíš, aby promluvila?“ „Blíží, Sangarro.“ „Kdy ta stará promluví?“ „Až budeme v Tomsku.“ „A kdy tam budeme?“ „Za tři dny.“ Velké černé oči Sangařiny podivně zasvítily a cikánka se pak klidným krokem vzdálila. Ogarev pobodl koně a následován štábem tatarských důstojníků zamířil do emírova stanu.
Féofar chán jej s celou radou očekával.
Féofar byl vysoký, asi čtyřicetiletý muž se lstivýma očima, prohnanou tváří a černým plnovousem, oblečený ve válečnou uniformu zářící zlatem, stříbrem a drahokamy.
Přistoupil k Ivanu Ogarevovi, políbil ho, což znamenalo, že jej z pobočníka činí hlavou rady a dočasně tedy staví nad všechny ostatní, a pak prohlásil: „Nechci se tě, Ivane, na nic ptát, ale najdeš tu uši vždy ochotné tě vyslechnout.“ „Tášktre (Tento titul bucharských chánů odpovídá evropskému oslovení „Sire“),“ odvětil Ogarev nadneseně tatarsky, jak je zvykem mluvit na Východě, „rád bych ti něco sdělil. Není čas na dlouhé výklady. Co jsem učinil, dobře víš.
Išim a Irtyš jsou nyní v naší moci a turkmenští jezdci mohou teď koupat koně v tatarských vodách. Na pokyn Féofara chána - se pozvedly kirgizské kmeny a hlavní sibiřská silnice od Išimu až k Tomsku je v tvých rukou. Můžeme tedy poslat své pluky stejně dobře na východ jako na západ, kde slunce každého dne uléhá k spánku.“ „A půjdu-li po slunci?“ optal se emír s obličejem jako maska. „Jít po slunci znamená vrhnout se do Evropy, to jest rychle se zmocnit sibiřských gubernií od Tobolska až k pohoří Uralu.“ „A půjdu-li vstříc sluneční pochodni?“ „Pak si s Irkutskem podrobíš nejbohatší kraje Střední Asie.“ „Ale co armády petrohradského sultána?“ „Nemusíš se ničeho obávat na východě ani na západě,“ odvětil Ivan Ogarev. „Vpád byl tak náhlý, že než bude moci ruská armáda zasáhnout, Irkutsk s Tobolskem budou v tvé moci. Rozdrtili jsme carské oddíly v Kolyvanu a tak tomu bude všude, kde se ti pošetilci ze západu střetnou s tvými pluky.“ „A co ty bys radil ke zdaru tatarské věci?“ otázal se emír po chvíli mlčení. „Já bych radil jít vstříc slunci,“ živě odpověděl Ivan Ogarev. „Ať turkmenští koně okusí trávy východních stepí! To znamená dobýt Irkutska, hlavního města východních oblastí, a s ním opravdu vzácného rukojmího... Když zde není car, musí se do tvých rukou dostat jeho bratr velkovévoda.“ To byl hlavní cíl Ivana Ogareva. Každý, kdo ho slyšel, by ho byl mohl považovat za jednoho z těch krutých potomků Stěpána Razina, který řádil na jižní Rusi v 18. století. Zmocnit se velkovévody a bez milosti ho zabítteprve pak bude Ogarevova nenávist zcela uspokojena! Kromě toho dobytím Irkutska se automaticky hned dostane celá východní Sibiř do tatarských rukou.
„Zařídím se tedy takto, Ivane,“ odvětil Féofar.
„Jaké máš pro mě rozkazy, taškire?“ „Ještě dnes se náš hlavní stan přenese do Tomska.“ Ivan Ogarev se uklonil a odcházel, aby vykonal emírovy rozkazy. Ve chvíli, kdy chtěl naskočit na koně, ozval se v části tábora vyhrazené zajatcům hluk. Bylo slyšet výkřiky a poté dvě tři rány z pušky. Že by se někdo pokoušel o vzpouru nebo o útěk?
Ivan Ogarev s huš-begim udělali několik kroků vpřed a skoro v témž okamžiku se před nimi objevili dva muži.
Huš-begi bez jediné otázky naznačil posunkem smrt, ale Ogarev něco řekl a meč zvedající se jim už nad hlavami se zarazil.
Rus Ogarev poznal, že tito zajatci jsou cizinci, a nařídil, aby je k němu předvedli.
Byli to Harry Blount s Alcidem Jolivetem.
Od chvíle, co se Ogarev objevil v táboře, žádali, aby k němu byli předvedeni, ale vojáci odmítali. Proto se pokusili obrátit se na něho takto, avšak pokus by byl neskončil úspěšně, kdyby byl nezasáhl zástupce emíra.
Chvíli si prohlížel zajatce, kteří sice byli na přepřažní stanici v Išimu svědky jeho setkání se Strogovem, ale jichž si on ani nevšiml. Zato Harry Blount a Alcide Jolivet ho okamžitě poznali a Jolivet polohlasně poznamenal: „A hleďme, plukovník Ogarev a ten hrubec z Išimu jsou jedna a táž osoba!“ A pak zašeptal kolegovi do ucha: „Vyložte naši záležitost, Blounte, prokážete mi tím velkou službu. Tenhle ruský plukovník uprostřed tatarského tábora se mi hnusí, a ačkoliv jeho zásluhou mám ještě hlavu na krku, nemám věru chuť mu pohledět do tváře!“ Mezitím se Ogarev chladně, ale bez obvyklé hrubosti rusky zeptal: „Kdo jste, pánové?“ „Dopisovatelé anglických a francouzských novin,“ odpověděl stručně Harry Blount. „Máte zajisté dokumenty, z nichž se dá zjistit vaše totožnost?“ „Tady jsou pověřovací dopisy anglického a francouzského vyslanectví v Rusku.“ Ivan Ogarev uchopil dopisy, které mu Harty Blount podal, pozorně si je pročetl a pak dodal: „Vy žádáte o dovolení, abyste směli sledovat naše vojenské operace na Sibiři?“ „Chceme být především svobodni,“ suše odvětil anglický novinář. „Ale to jste pánové,“ odpověděl Ogarev, „a rád bych si přečetl vaše zprávy v Daily Telegraphu. “ „Jedno číslo stojí šest pencí plus poštovné, pane,“ řekl na to se svou neochvějnou flegmatičností Harry Blount a obrátil se ke kolegovi, jenž zřejmě s odpovědí zcela souhlasil, Ivan Ogarev ani nemrkl, nasedl na koně, zaujal místo v čele oddílu a záhy zmizel v oblaku prachu. „Co soudíte, pane Jolivete o plukovníku Ivanu Ogarevovi, hlavním generálu tatarského vojska?“ zeptal se Harry Blount.
„Já, milý kolego, soudím s úsměvem odpověděl Alcide Jolivet, „že ten huš-begi udělal moc hezký posunek, když rozkázal, aby nám usekli hlavu!“ Ať už vedlo Ivana Ogareva k zákroku ve prospěch obou dopisovatelů cokoli, byli nyní svobodni a mohli se prohánět po bojišti podle libosti. Nemínili proto také hru vzdát. Jakási antipatie, kterou kdysi jeden k druhému pociťovali, zcela ustoupila věrnému přátelství. Harry Blount nezapomínal, zač vděčí svému kolegovi, ač mu to Jolivet nijak nepřipomínal, a vcelku jim spolupráce při reportážích pomáhala a přinášela užitek jejich čtenářům.
„A co teď budeme dělat, když jsme na svobodě?“ optal se Harry Blount.
„Samozřejmě jí využijeme!“ odvětil mu Alcide Jolive, „a klidně se spolu pojedeme podívat, co se děje v Tomsku.“ „Až do chvíle - doufám, že nepříliš vzdálené -, kdy se budeme moci připojit k nějakému ruskému pluku.“ „Samozřejmě, milý Blounte! Přece se nebudeme s těmi Tatary bratřit! Vždyť je to jen otázka času!“ Příjezd Ivana Ogareva naopak znamenal velké nebezpečí pro Michala Strogova, Ogarev by v něm jistě poznal cestujícího z Išimu - a to by velice ztížilo jeho plány. To tedy byla nepříjemná stránka Ogarevova pobytu u vojsk. Na druhé straně po jeho příjezdu byl dán rozkaz okamžitě sklidit stany a přenést generální štáb do Tomska - což si Michal velmi toužebně přál. Jak víme, hodlal se dostat do Tomska s ostatními zajatci, a tak se vystříhat nebezpečí, že padne do rukou tatarských zvědů, - kterými se to v okolí důležitého města hemžilo. Ovšem po příchodu Ivana Ogareva uvažoval, zda by nebylo lepší, kdyby se svého plánu vzdal a raději se pokusil uprchnout během cesty.
Byl by se asi rozhodl pro toto řešení, když tu se dověděl, že Féofar chán s Ivanem Ogarevem již vyrazili v čele několika tisíc jezdců směrem k Tomsku.
Počkám raději, řekl si Michal, až se mi naskytne vhodná příležitost k útěku. Odtud do Tomska překážky jen rostou, kdežto za Tomskem, až se za pár hodin dostanu za tatarské hlídky, budu už mít mnohem lepší vyhlídky. Jenom ještě tři dny strpení... A skutečně, zajatci měli pod dohledem tatarských vojáků projít stepí za tři dny. Z tábora je to do města 150 verst, čili snadná cesta pro emírovy oddíly, kterým nic nescházelo, ale strašlivá námaha pro ty vyhladovělé, utrmácené ubožáky.
Alcide Jolivet s Harrym Blountem si koupili koně a už ujížděli k Tomsku, kde se samozřejmě za nynější situace shromáždí hlavní osoby této historie.
Mezi zajatci, které Ogarev přivedl do tatarského tábora, byla i stařena, jež se mlčenlivostí tolik lišila od ostatních, jediná stížnost, jediný vzdech jí nevyšel ze rtů. Skoro jako by to byla socha znázorňující bolest. A tato téměř němá stařena, mnohem víc hlídaná než ostatní - aniž o tom věděla -,musela i přes svůj věk s ostatními a neměla žádné úlevy.
Nicméně naštěstí šla po jejím boku odvážná, mladá, hezká dívka, velmi srdnatá, odolávající všem strázním jako stará Sibiřanka. Obě zajatkyně spolu nepromluvily ani slova, ale dívka byla stále v blízkosti stařeny, aby jí mohla v případě potřeby pomoci. Ta zpočátku přijímala tyto služby s nedůvěrou, avšak upřímný dívčin pohled, její zdrženlivost a sympatie, jež se mezi těmi nešťastnicemi zrodila, přemohly chlad Marfy Strogovové. Naďa neboť to byla ona - oplácela, aniž to tušila, matce péči, kterou jí věnoval její syn. A přitom svým mládím a krásou jaksi ještě chránila starou zajatkyni.
Naďu unesli tatarští zvědové na lodici po Irtyši až do Omska a tam byla zajata.
Kdyby byla Naďa méně odvážná, jistě by byla podlehla dvěma ranám, které jí osud zasadil, překazil jí cestu, takže možná už nikdy neuzří otce, i když mu je vlastně poměrně nablízku, a zbavil ji neohroženého druha. Obraz Strogova, zasaženého kopím a mizícího ve vlnách Irtyše, měla stále před očima. Copak muž jako on mohl takhle zemřít? Někdy nad bolestí převládl hněv.
Kdo pomstí toho mrtvého, jenž se už sám pomstít nemůže? říkala si. Kéž bych to mohla být já!
Kdyby ji byl před smrtí Michal Strogov svěřil své tajemství, byla by mohla úkol šťastně dokončit.
A tak chápeme, že dívka stále pohroužená do myšlenek, snad ani nevnímala utrpení a bolesti.
A tu ji náhoda spojila s Marfou Strogovovou. Jak by jí jen mohlo přijít na mysl, že tato stařena je matkou jejího druha? A na druhé straně, jak by mohla Marfa tušit, jaké pouto váže tuto neznámou dívku k jejímu synovi?
Naďu především překvapilo, že jakousi tajemnou shodou obě dvě snášejí se stejným klidem každodenní útrapy. A podvědomá sympatie ji přivedla k Marfě. Nenabízela jí své služby, ale prostě jí je poskytovala. Na cestě ji podpírala, a když se rozdělovaly potraviny, starala se jí vždycky o jídlo.
„Ať ti Bůh odplatí, dceruško, co jsi pro mne učinila,“ to byla za dlouhý čas jediná věta, kterou spolu obě nešťastnice vyměnily.
Někdy za těch dní, jež jim připadaly dlouhé jako století, jako by si chtěly navzájem povědět o svých strastech, ale Marfa z pochopitelné opatrnosti se stručně rozhovořila jen o sobě a ani slůvkem se nezmínila o synovi a o tragickém setkání s ním.
I Naďa dlouho mlčela, až pak opatrně začala vyprávět o tom, co zažila od odjezdu z Vladimiru až do smrti Mikuláše Korpanova. Starou Sibiřanku to nesmírně zajímalo.
„Pověz mi ještě něco o tom Mikulášovi! Já znám mezi mladými lidmi jediného, u něhož by mě takové chování nepřekvapilo! Říkáš, že se jmenoval Mikuláš Korpanov? Jsi si tím dceruško jista?“ „Pročpak by mě klamal v tomhle, když mě nikdy v ničem nezklamal?“ odvětila jí Naďa. Přesto však Marfa, jata tušením, zahrnula dívku dalšími otázkami.
„Říkala jsi, že ti byl bratrem, že tě chránil?“ „A jak hrdinně!“ To byl určitě můj syn, myslila si stará Sibiřanka. „A říkáš, že ho na té poštovní stanici v Išimu strašlivě urazili?“ „Ano,“ sklonila Naďa hlavu, „ale neodsuzujte ho! Bylo v tom nějaké tajemství a my nemáme právo soudit!“ Marfa pohlédla na Naďu, jako by chtěla číst v hloubi její duše, a řekla: „A tys jím v té chvíli nepohrdala?“ „Obdivovala jsem se mu, i když jsem mu nerozuměla,“ odvětila dívka. „Nepocítila jsem nikdy předtím tak hlubokou vážnost!“ Stařena se na okamžik odmlčela a pak se zeptala: „Byl veliký?“ „Hodně veliký.“ „A hezký, viď? No řekni, dceruško!“ „Ano, byl velmi hezký,“ odvětila Naďa a celá se zarděla. „To byl můj syn! Říkám ti, že to byl můj syn!“ zvolala stařena a objala Naďu.
„Váš syn, váš syn?“ odpověděla dívka celá zmatená. „Jen to dopověz, dítě! Tvůj společník, tvůj přítel a ochránce měl matku! Copak se ti nikdy o ní nezmínil?“ „Jak by ne! Vyprávěl mi o ní, stejně jako já jsem mu povídala o otci, a jak často, vlastně pořád! Zbožňoval přímo svou matku!“ „Naďo, teď jsi mi vlastně pověděla historii mého syna!“ A pak prudce dodala: „Nechtěl ji navštívit v Omsku?“ „Ne,“ odvětila Naďa. „Že by ji nechtěl navštívit? A to se mi odvažuješ tohle tvrdit?“ zvolala Marfa.
„Říkám vám pravdu, ale chtěla bych vás ujistit, že to bylo z nějakých vyšších pohnutek, které jsem neznala, jenom vytušila. Mikuláš Korpanov měl projet krajem zcela potají, nepoznán. Byla to pro něho otázka života, nebo spíše otázka cti a povinnosti.“ „Ano, ano, povinnosti, naléhavé povinnosti, pro něž si člověk odřekne vše, i radost políbit a obejmout, možná naposled, starou matku! Ach Naďo, ty nevíš, jak jsi mi pomohla! Teď tomu rozumím! Ty jsi mi to vyložila! Ale přesto ti nemohu svěřit tajemství svého syna, musím si je nechat pro sebe, promiň mi to, Naďo! Já ti dobro, které jsi mi prokázala, nemohu oplatit!“ Maminko, já se vás na nic neptám,“ řekla dívka. Teď teprve stará Sibiřanka porozuměla nevysvětlitelnému synovu chování na stanici v Omsku, kde bylo kolem nich tolik svědků. Nepochybovala již, že dívčiným průvodcem byl Michal, že má nějaké tajné poslání, a proto skrývá, že je carovým kurýrem.
Ach, statečný synu, říkala si v duchu Marfa Strogovová, neboj se, já tě nezradím, a žádným mučením ze mne nedostanou, že jsem tě poznala v Omsku!
Marfa Strogovová by se byla mohla Nadě odvděčit za její oddanost, mohla jí říci, že její průvodce nezahynul ve vlnách Irtyše, neboť několik dní po této události se spolu setkali a mluvili!... Ale uzavřela se ve své mlčení a jen dodala: „Doufej, milé dítě! Neštěstí tě nebude pořád pronásledovat! Jistě se setkáš se svým otcem, vnitřní hlas mi to říká, a možná že i ten, kdo tě nazýval svou sestrou, není mrtev!... Doufej, dceruško, doufej jako já! Já také nenosím smutek za svého syna!“
