XIV. PŘÍHODY

XIV. PŘÍHODY

Vzdálenost mezi Bismarckovým souostrovím a Tasmánií činí asi 2400 mil. Za příznivého větru a při průměrné denní rychlosti deseti mil za hodinu by James Cook k tomu nepotřeboval více než tři týdny.

Doba pasátních větrů už byla u konce, brzy nastanou tropické monzuny.

A vskutku se zanedlouho zvedl po krátkém bezvětří pravidelný vánek.

Zdálo se, že bude mít James Cook příznivé podmínky a bude moci rychle projet mezi Louisiadami a zamířit na Korálové moře.

Cestující na lodi se už nezajímali o plavbu, jak tomu bylo dříve. Ani se netěšili z návratu, který by byl býval radostnější, kdyby se bylo nestalo v Keravaře takové neštěstí.

Když nebyl Nat Gibson v kabině, sedával s panem Hawkinsem na zádi lodi. Nic je nemohlo potěšit v jejich bolesti. Stále mysleli na to, jak doma najdou paní Gibsonovou, která vždy čekala netrpělivě na příjezd svého manžela, a jak budou nuceni jí oznámit, proč se kapitán nevrací...

Bratři Kipové respektovali jejich smutek, a proto se drželi v ústraní. Přece však Karel Kip bděl nenápadně nad plavbou lodi, protože nikdy neměl k Fligu Baltovi důvěru. Zdálo se mu při různých příležitostech, že nemá dost potřebných zkušeností. Když byl pan Gibson v kabině, všiml si několikrát, že Flig Balt neobratně manévroval. A to ho utvrdilo v podezření, že lodní mistr není dobrým námořníkem. Ale protože se ho to celkem netýkalo, nemluvil o tom s kapitánem. Ovšem co nemělo vážné následky za velení Harryho Gibsona, mohlo být osudné nyní, když byl kapitánem Flig Balt.

Jednoho dne se svěřil se svými obavami svému bratrovi.

„Ty tedy myslíš, že ten Flig Balt není na výši, že ano?“

„Aspoň se mi to zdá, Petře. Během té černé vichřice, která nás chytla v Korálovém moři, jsem nabyl skoro jistoty, že své řemeslo příliš neovládá...“

„Musíš na něj dávat bedlivý pozor, Karle, a kdyby se ti zdálo, že manévruje příliš riskantně, hned mu to řekni...“

„A Flig Balt mi na to odpoví, abych se nemíchal do řízení lodi...“

„Na tom nezáleží, ale je to tvá povinnost. A v případě, že tvé rady přijme ve zlém, obrať se přímo na pana Hawkinse... Ten je velmi rozumný: vyslechne tě, promluví si s lodním mistrem a jistě ti dá za pravdu.“

„Uvidíme, Petře! Naneštěstí nemám k dispozici námořní mapy, takže nemohu dobře kontrolovat kurs lodi...“

„Učiň, co uznáš za dobré, drahý Karle. James Cook už dost zkusil a je nutno ho ušetřit dalších zkoušek...“

Jak jsme viděli, Karel Kip si myslel, že Flig Balt je špatným námořníkem. Ale nepodezříval ho z nekalých úmyslů. Přesto však ho nenápadně hlídal. A je třeba říci, že přítomnost Karla Kipa na palubě silně znepokojovala nového kapitána. Ale umínil si, že bude velmi opatrný, ačkoli Vin Mod na něho netrpělivě naléhal, aby změnil ihned kurs lodi a zamířil bez prodlení k Šalomounovým ostrovům.

Když James Cook dorazil k vjezdu do Svatojiřské úžiny, minul nejzazší výběžek Nového Irska a Nové Británie. Aby mohl přeplout tuto část oceánu, zamířil Flig Balt právem k jihu, protože se nechtěl přiblížit příliš k Nové Guineji. Bylo vskutku lepší plout podél ostrova Entrecasteaux, i když to bylo o padesát mil delší. Jinak totiž znovu hrozilo nebezpečí, že bude James Cook přepaden Papuánci, jejichž útok by možná nyní nebyl tak úspěšně odražen jako minule.

Dne 15. prosince dorazil James Cook k Louisiadám. Proplul mezi nimi bez nehody. Když nechal na západě nejdůležitější ostrov z tohoto souostroví, měl před sebou rozsáhlé Korálové moře, které se rozkládalo na dvanáctém stupni jižní šířky.

Počínaje touto rovnoběžkou musil James Cook plout stále jižním směrem, aby se mohl dostat k australskému pobřeží u Brisbane. Protože vál od západu příznivý pravidelný vítr, mohl plout co nejrychleji.

Ale právě na hranici Korálového moře musel Flig Balt změnit kurs lodi směrem na východ, jestliže se chtěl dostat k Šalomounovým ostrovům. A protože by byla taková náhlá změna příliš nápadná, zamířil si to prozatím směrem jihovýchodním.

Tato změna však neušla Karlu Kipovi. Zarazil se, podíval se na kompas a řekl lodnímu mistrovi:

„Vy jste změnil kurs, pane Balte...“

„Ano, o necelé dvě čtvrtky...“

„A přece byste u Austrálie našel moře daleko klidnější...“

„To je možné...,“ odpověděl Flig Balt, který se vždycky díval na Holanďana úkosem.

„Proč, tedy nezachováváte původní kurs?“ pokračoval Karel Kip.

„Protože se musíme stále obávat vichřic od severozápadu. A já se nechci nechat unést větrem k pevnině...“

„Ale, ale, vždyť je tam dost místa...,“ namítl Holanďan. „Měl byste vždycky dost času...“

„Nemyslím,“ prohlásil suše Flig Balt.

Když o tom pak lodní mistr mluvil s Vinem Modem, jeho kumpán mu odsekl: „Do čeho se jen ten Holanďan z Groningenu plete? Kdy se konečně zbavíme všech těch lidí?“

Vždyť stále platil ten starý plán, že shodí přes palubu všechny cestující, jakmile se k tomu naskytne příležitost. Kdyby se o to pokusili blízko Šalomounových ostrovů, kde by možná našli pomoc u dobrodruhů, kterými se to tam přímo hemží, vyhlídky na úspěch by silně vzrostly...

Celkem změna kursu, kterou zpozoroval Karel Kip, nebyla tak důležitá a do jisté míry byla možná i oprávněná. Jestliže totiž připustíme, že by na širém moři vypukla bouře, byla by jí loď méně vystavena, kdyby neplula u břehu a měla před sebou „výběh“, abychom použili námořnického výrazu.

Ale Karel Kip stále ještě neuznával za vhodné upozornit na Baltovo jednání pana Hawkinse. Přesto však neustále bedlivě sledoval kurs lodi.

Večer dne 17. prosince se počasí náhle změnilo. Slunce zapadalo za obzor pokrytý těžkými mraky. Moře se začalo vlnit, jako by něco cítilo. Celý den bylo nesnesitelné parno. Několikrát naprosto utichl vítr a plachty zplihly.

Ke třetí hodině odpolední ukazoval teploměr 39,4°C ve stínu a barometr klesl kolem páté hodiny na 730 mm. Tento náhlý pokles rtuťového sloupce byl předzvěstí velké atmosférické poruchy.

Brzy se moře začalo silně vlnit, velké vlny, které se náhle objevily, svědčily o tom, že na západě zuří vichřice. K deváté hodině začal na obzoru rachotit hrom. Potom se obzor rozbrázdil četnými jasnými blesky, které se odrážely na moři jako ohnivé vlny. Pokud nesjížděly do vln, přeletovaly z mraku do mraku. Všichni byli ohlušeni rachotem hromu a oslněni neustálými elektrickými výboji.

K jedenácté hodině v noci dosáhla bouře vrcholu. Hrom uhodil několikrát do stěžňů, naštěstí nezpůsobil žádnou škodu, protože sjel po drátě hromosvodu.

Mohlo se skoro jistě čekat, že po bouři přijde zuřivá vichřice, a proto bylo nutno se na ni připravit.

Nyní už nebylo možno zakormidlovat k pobřeží. Naopak, musili se pustit k Šalomounovým ostrovům, kde James Cook nenarazí na žádnou překážku.

Pan Hawkins, Flig Balt a Karel Kip, kteří stáli před přístřeškem, byli jisti, že bouře vypukne co nejdříve.

Loďař podotkl:

„Přijde bouře...“

„Určitě,“ odpověděl Flig Balt. „Ale tentokrát to nebude černá vichřice, která trvá jen několik málo hodin...“

„Také se obávám,“ řekl pan Hawkins.

„Budeme muset uprchnout na širé moře,“ poznamenal Flig Balt.

„A proč nezůstat a nečelit bouři?“ zeptal se Karel Kip. „Poplujeme-li přiměřeně pomalu...“

„Copak je to možné?“ přerušil ho Flig Balt. „Copak se může loď takhle,naložená a ponořená až po čáru ponoru udržet při bouři na vlnách? Vždyť jí hrozí nebezpečí, že bude smetena do hlubin.“

„Námořník se má vždycky snažit zachovat svůj kurs,“ namítl Karel Kip. „Prchá jen tehdy, když není vyhnutí.“

„Také si to myslím,“ prohlásil pan Hawkins. „Jinak se vystavujeme nebezpečí, že budeme zaneseni příliš daleko na východ...“

„A dokonce i na severovýchod...,“ dodal Karel Kip. „Mraky začínají táhnout od jihozápadu... A jestli budeme mít vítr v týle, brzy se octneme u Šalomounových ostrovů...“

A to právě zamýšlel Flig Balt a Vin Mod.

Bývalý lodní mistr ihned poznal, že Holanďan mluví jako zkušený námořník, ale nechtěl propást příležitost, aby mohl změnit kurs lodi. Proto řekl: „Já mám odpovědnost jako kapitán... Pan Hawkins to jistě pochopí... A nevím, proč bych měl přijímat rozkazy od pana Kipa...“

„Nedávám vám rozkazy, ale rady,“ namítl Karel Kip, který nebyl vůbec překvapen Baltovou tvrdošíjností.

„Rozkazy, které jsou naprosto zbytečné,“ pokračoval Flig Balt, který byl rozzuřen tím, že mu Karel Kip odporoval.

„Ale pánové,“ zasáhl do debaty pan Hawkins, „byl bych rád, kdybychom skončili tuto diskusi... Děkuji panu Kipovi, že projevil svůj názor. Ale protože ho kapitán Flig Balt nepokládá za vhodný, ať jedná, jak sám uzná... Svěřil jsem mu velení lodi, má právo na to, aby se odvolal na odpovědnost za všechno, co podnikne.“

Karel Kip se uklonil. Když se potom setkal se svým bratrem, řekl mu:

„Ten Flig se mi zdá naprosto neschopný. Bojím se, aby nepřivedl loď do záhuby... No ale koneckonců on je kapitánem...“

Nebylo možno váhat ani okamžik. Síla větru rostla každou minutou a strašné nárazy vichru hrozily, že servou všechny plachty.

Na rozkaz Fliga Balta stočili kormidlo a jali se svinovat plachty. Celá loď se už otřásala pod nárazy větru. Stěžně se ohýbaly, lana jako by se měla přetrhnout... Už dvakrát se mohla loď převrhnout... Nakonec se dal James Cook , kterému nechali jen několik málo plachet, na útěk severovýchodním směrem.

Asi půl hodiny plul James Cook normálně. Ale pak začalo hrozit vážné nebezpečí, že se loď překotí. Jen stěží se udržovala na vlnách, které uháněly tak rychle jako ona. Každým okamžikem mohla narazit na příčné vlny. Pak by byla její situace kritická, protože by byla vystavena strašným nárazům z boku.

A přece nebylo možno napnout více plachet. Jedna. z plachet, kterou dal Flig Balt napnout, aby bylo kormidlo citlivější, byla hned rozedrána na kousky. Košová plachta se napínala, div se neroztrhla. Naskytla se otázka, zda by nebylo lepší plout bez plachet. Ale to by znamenalo, že by loď nebyla schopna plout určitým směrem a že by se stala pouhou hříčkou vln.

Krátce po půlnoci byla situace taková, že každý, i sebenezkušenější námořník musel přiznat, že takhle dál nemůže James Cook plout. Byl strašně zmítán vlnami a skoro doslova pohlcován mořem. Vlny byly teď dvakrát tak rychlé a briga se už nedala vůbec řídit.

Pan Hawkins neskrýval svůj nepokoj. Nešlo mu jen o loď a o náklad (ten by mohl v případě nutnosti hodit do moře), ale především o život cestujících a posádky. Jestliže byl Flig Balt odpovědný jako kapitán lodi, on loďař, byl zase odpovědný za to, že ho jmenoval kapitánem. Co kdyby bývalý lodní mistr vskutku nebyl na výši? Co kdyby svou nezkušeností ohrozil existenci lodi? Co kdyby Karel Kip, opravdový námořník, měl pravdu?

Všechny tyto pochybnosti a nejistoty zmítaly myslí pana Hawkinse. Svěřil se s tím Natu Gibsonovi, který měl tytéž obavy, a také pramalou důvěru k Fligu Baltovi.

Když se někdy bývalý lodní mistr octl v blízkosti pana Hawkinse, loďař se ho na leccos vyptával. Ale Flig Balt mu vždy odpovídal neurčitě a nesrozumitelně. Byl zmaten a vůbec si nevěděl rady.

Když se přestalo blýskat, vyhledal pan Hawkins Karla Kipa. Viděl, jak stojí se svým bratrem a potichu s ním mluví. Vypadal jako člověk, který je velmi znepokojený a nedovede skrýt své obavy. Chvílemi se zdálo, jako by se chtěl vrhnout ke kormidlu a obrátit loď opačným směrem.

Kam James Cook vlastně dorazí, jestliže popluje stále tímto směrem, jestliže ho neroztříští mořské vlny, jestliže se nepoloží na bok, nebo jestliže bude nakonec nutno porazit všechny stěžně, aby se udržel na vodě? K ostrovům Šalomounovým, kde se to hemží korálovými útesy, o které se může rozbít...

Flig Balt to dobře věděl. Vin Mod a ti čtyři z Dunedinu to také pochopili. Potrvá-li bouře ještě čtyřiadvacet hodin, je veta po lodi. Nejprostší opatrnost vyžadovala, aby se James Cook obrátil zase na západ, pokud se udrží jediný kus plachet.

Flig Balt se o to chtěl pokusit. Ale bylo to neobyčejně nebezpečné, protože moře bylo silně rozbouřené. Možná že se ani nepodaří otočit loď o tři sta šedesát stupňů.

Kormidlo se nakonec podařilo otočit. Byla také rozvinuta plachta zvaná brigantina, aby pomohla při otáčení lodi.

V tom se loď položila na levý bok a konec hlavního ráhna zmizel v mořské pěně.

Tu se k panu Hawkinsovi vrhl Karel Kip a řekl mu:

„Dovolte mi, abych to vzal do ruky...“

„Ano, vezměte!“ odpověděl loďař.

A hned bylo vidět, co dovede pravý námořník, který je chladnokrevný a kterému se naprosto nemůže rovnat bývalý lodní mistr.

Při povelech Karla Kipa, při zvučnosti jeho velitelského hlasu, při jasnosti jeho rozkazů pracovala posádka jako jeden muž a energicky. James Cook se pomalu zvedal, jeho stěžně zůstaly neporušeny. Karlu Kipovi se podařilo dostat ho zase do normální polohy, protože se vítr chvilkami uklidnil. Vlny na něho sice stále zuřivě dorážely, ale už ho tolik neohrožovaly, protože narážely na příď, a ne na záď. Pak byla vztyčena, nikoli bez obtíží, příďová plachta, která byla schopna odolávat nárazům větru. Briga nabyla zase rovnováhy a rozjela se. U kormidla nechal Karel Kip Burnese, který byl výtečným kormidelníkem. James Cook  nabral zase správný kurs.

Když se za chvíli setkal Flig Balt s Vinem Modem, ten mu vztekle řekl: „Když máme jako kapitána Kipa, a ne Balta, prohráli jsme to nadobro.“ Druhý den, 18. prosince, se prudkost větru proti očekávání značně zmenšila, protože se vítr obrátil k severozápadu. Velmi potěšující bylo, že se briga nemusila držet pobřeží, nýbrž že mohla zamířit přímo k jihu.

Jakmile to dovolil vítr, nařídil Karel Kip napnout plachty. Tak bude moci James Cook za příznivého větru dohonit to, co ztratil.

Moře se však neuklidnilo jako vítr. Ještě několik hodin zůstalo rozbouřené a neklidné. James Cook se stále silně kymácel a kolébal.

Když se k desáté hodině objevilo slunce, určil Karel Kip jeho výšku.

V tom k němu přistoupil pan Hawkins a řekl mu:

„Děkuji vám, pane Kipe!“

Karel Kip se mlčky uklonil.

„Ano, děkuji vám,“ pokračoval loďař, „jménem svým i jménem celé posádky.“ „Udělal jsem jen to, co by na mém místě udělal každý námořník,“ odpověděl Holanďan. „Za to nezasluhuji žádné díky... Hned odevzdám velení kapitánovi.“ „Ne, ne!“ zvolal pan Hawkins tak hlasitě, že ho všichni na lodi mohli slyšet. „V souhlase s Natem Gibsonem vás prosím, abyste podržel velení na naší lodi...“

Když chtěl Karel Kip odporovat, pokračoval pan Hawkins:

„Ať jí velí ten, kdo ji zachránil! Vy, kapitáne Kipe, ji laskavě dopravíte do Hobartu.“

Tu však přistoupil k panu Hawkinsovi Flig Balt, celý rozzuřený, a jal se protestovat:

„Vy jste mě jmenoval kapitánem naší lodi, a já jím hodlám zůstat, dokud nedoplujeme k cíli...“

„Balte,“ odpověděl pan Hawkins, jehož rozhodnutí bylo neodvolatelné, „kapitánem mé lodi může být jen ten, kterého si vyberu jako rejdař a majitel lodi... Zjistil jsem, že nejste na výši... Od nynějška je kapitánem pan Kip...“

„Uplatním svá práva před námořními úřady v Hobartu,“ hrozil Flig Balt. „Jak vám bude libo,“ odpověděl loďař.

„Byl jsem jmenován kapitánem podle pravidel a...“

„Tak už dost, Fligu Balte,“ prohlásil Karel Kip. „Už ani slova!... A teď na své místo!... Pokud se vás ostatních týká, spoléhám na vaši oddanost a poslušnost.“

Tak skončilo kapitánství bývalého lodního mistra. Tím mu také ušla poslední naděje, že se zmocní lodi. Od té chvíle pochopili členové posádky, že mají co dělat s kapitánem energickým a odhodlaným, námořníkem tělem i duší, který nestrpí žádný odpor. Pan Hawkins si mohl jen blahopřát k svému šťastnému rozhodnutí, které zachránilo jeho loď.

Rozmyslí si to Vin Mod, Len Cannon a jejich společníci a upustí od svého zločinného úmyslu?... Nepokusí se jej uskutečnit ještě před příjezdem do Tasmánie?

V každém případě budou hlídáni. Karel Kip, který v ně neměl důvěru, bude jistě dbát na přísnou kázeň na palubě.

Od 20. do 27. prosince se při plavbě neudálo nic zvláštního. James Cook se ocitl brzy u australských břehů. U pevniny měl příznivý vítr. Karel Kip zjistil, že je blízko města Sydney, kousek nad třicátou čtvrtou rovnoběžkou. Pohodlně urazil sto mil za čtyřiadvacet hodin. Odpoledne 30. prosince už byla loď u vjezdu do Bassovy úžiny, která odděluje Tasmánii od australské pevniny.

Kdyby byly všechny okolnosti naprosto příznivé, mohl by být James Cook za tři nebo čtyři dni před Hobartem, a to k velkému zklamání Fliga Balta, Vina Moda, ale zvláště Lena Cannona a jeho společníků.

Je pochopitelné, že vztek lodního mistra a jeho kumpánů dostoupil vrcholu. Zmocnila se jich neodolatelná touha vzbouřit se, ale nechtěli zvítězit překvapením a úskokem. To jim už nestačilo! Toužili po zjevné vzpouře, při které by šlo o všechno... A to ještě před příjezdem do Hobartu...

Karel Kip dobře věděl, že část posádky se chce vzbouřit. Ale byl přesvědčen, že nad tou vzpourou zvítězí právě tak, jako zvítězil nad bouří u Šalomounových ostrovů.

Ostatně Karel Kip se mohl spolehnout nejen na pana Hawkinse, Nata Gibsona a na svého bratra, ale také na tři poctivé a oddané námořníky, totiž na

Hobbese, Wickleyho a Burnese. Co se týče Vina Moda, který byl zvyklý popichovat jiné, ale sám včas couvnout, když bylo třeba, neměl nový kapitán zcela jasno. Naproti tomu měl už dobře prohlédnuté jeho druhy Lena Cannona, Kylea, Sextona, Bryce a kuchaře Koa.

Karel Kip nebyl proto nijak překvapen, když navečer 30. prosince vypukla na lodi vzpoura. Flig Balt se chtěl zmocnit s pomocí svých společníků zbraní, které byly uzamčeny v přístřešku. Potom měli v úmyslu se vrhnout na bratry Kipy a zbavit se jich, nakonec chtěli přinutit pana Hawkinse, Nata Gibsona a ty tři poctivé námořníky, aby se jim vzdali na milost a nemilost... Pak se budou moci zmocnit lodi...

Ale tento pokus o vzpouru byl rychle zmařen rozhodností Karla Kipa. Vrhl se mezi rebely, chytil za krk Lena Cannona, který se na něho vrhl, a nasadil mu na prsa revolver. Ten se jen pohnul, a hned se skácel na palubu.

V tom okamžiku se Nat Gibson, pan Hawkins, Hobbes, Wickley a Burnes zmocnili ostatních tří nováčků, zatímco Petr Kip srazil k zemi Fliga Balta a vyrval mu nůž, kterým se ozbrojil.

Zápas netrval ani minutu. Cožpak mohlo šest kumpánů - přemoci sedm mužů, kteří se nenechali překvapit? Vin Mod se prozatím držel opatrně vzadu.

Karel Kip se jen bránil. Měl právo zastřelit na místě lodního mistra a snad by to byl i udělal, kdyby nebylo pana Hawkinse. Loďař ho však chtěl vydat námořnímu soudu, jakmile dorazí do hobartského přístavu.

Flig Balt, Len Cannon a Kyle, kteří byli nejzuřivější, byli spoutáni a zavřeni do podpalubí. Bezpečnost lodi byla už zabezpečena až do konce cesty.

Ostatně plavba měla skončit za necelých šedesát hodin, takže se Karel Kip mohl obejít bez těch tří mužů. Kromě toho v těchto končinách bylo možno potkat mnoho lodí, protože podél východního pobřeží Tasmánie se provozuje velmi čilá pobřežní plavba. Kdyby tedy bylo třeba a Karel Kip byl donucen ještě dodatečně přísně zakročit proti ostatním společníkům Lena Cannona, mohl by lehko najmout několik námořníků na denní mzdu.

Karel Kip zakázal mužstvu veškerý styk s vězni. Ti měli opustit podpalubí teprve v Hobartu, kde budou převezeni do vězení. Karel Kip dovolil vězňům vystoupit na palubu jen na dvě hodiny odpoledne. Bylo také zakázáno s nimi mluvit. Potravu jim nosil Jim, protože plavčík byl zcela oddán panu Hawkinsovi a Natu Gibsonovi, a oba mu plně důvěřovali.

Tak se stalo, že se Vin Mod nemohl stýkat s Fligem Baltem, ačkoli se o to několikrát pokusil, chtěl mu totiž dát rady, jak se má chovat před soudem. Ale dobře věděl, že Balt je zvlášť přísně střežen. Při sebemenším přestupku hrozilo i jemu, Modovi, uvěznění. A jeho plán vyžadoval, aby mohl volně jednat, až jednou opustí loď.

Poslední část plavby uběhla za výtečných podmínek. James Cook měl příznivý vítr a klidné moře, takže Karel Kip nemusil ani najmout nové námořníky.

Pan Hawkins si mohl gratulovat, že nahradil zločinného lodního mistra tak výborným kapitánem, jakým byl Karel Kip.

Když se James Cook ocitl na jižním konci Tasmánie, musel manévrovat i proti větru, aby mohl obeplout mys Pillar a mys Raoul. Potřeboval čtyřiadvacet hodin, aby se dostal do Stormovy zátoky, která se zarývá hluboko do jižní části Tasmánie.

Protože tvar výšin na zemi působí na změnu vzdušných proudů, setkal se James Cook před Stormovou zátokou s čerstvým jihovýchodním větrem. Se všemi napjatými plachtami přeplul tuto zátoku od jihu k severu a dostal se k ústí řeky Dewernu. A 2. ledna ke třetí hodině odpolední zakotvil v hobartském přístavu.