×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Bratři Kipové - Jules Verne, XIII. VRAŽDA

XIII. VRAŽDA Stalo se totiž toto: Když dal pan Gibson poslední pokyny, aby byl James Cook přichystán k odplutí druhý den na úsvitě, odešel z lodi a zamířil nejprve do písárny pana Hamburga. Malý vak, který měl s sebou, obsahoval dva tisíce zlatých piastrů. Tyto peníze měl odevzdat panu Hamburgovi.

Část mužstva opustila loď po něm. Bratři Kipové už byli na procházce v okolí přístavu.

Když přišel kapitán do písárny, jeden z Hamburgových úředníků mu odevzdal různé listiny, a především nákladní lodní list.

Slunce mohlo ještě dvě hodiny osvětlovat výšiny ostrůvku Kabokonu. Kapitán znal dobře cestu k vile pana Hamburga, a proto se nemusil obávat, že zabloudí.

Pan Gibson se pustil do lesa u přístavu. Když ušel asi půl míle, chystal se zahnout nalevo, když byl náhle prudce sražen k zemi.

Vrhli se na něho dva muži, z nichž jeden mu sevřel krk.

Poněvadž byl omráčen prudkou ranou do prsou a brzy nato upadl do bezvědomí, nepoznal je.

Oba muži ho vzali za ruce a nohy a odnesli pět set kroků od stezky. Když se zastavili na pokraji mýtiny, položili svou oběť na zem. Jeden z nich řekl: „Musíme ho dorazit!“ V tom pan Gibson otevřel oči a zašeptal: „Balt!... Vin Mod!“ Byl to skutečně lodní mistr se svým kumpánem. Vin Mod chtěl odstranit Harryho Gibsona, doufaje, že se pak Flig Balt stane kapitánem. A pod velením nového kapitána se James Cook už nevrátí do Hobartu, nýbrž vypluje na východ k ostrovům Šalomounovým, takže si toho pan Hawkins ani nevšimne. Tam se pokusí zbavit pana Hawkinse, Nata Gibsona, bratří Kipů a těch námořníků, kteří se nebudou chtít stát piráty. Co nemohli udělat mezi Novým Zélandem a souostrovím Bismarckovým, provedou hned po odjezdu z Praslinu.

Když pan Gibson vykřikl jména vrahů, ještě zašeptal: „Bídáci!... Bídáci!“ Chtěl se zvednout a bránit se. Ale co mohl dělat beze zbraně proti dvěma silným a ozbrojeným mužům?

Ještě vykřikl: „Pomoc!“ V tom se však na nešťastníka vrhl Vin Mod a ucpal mu ústa rukou. Zatím ho Flig Balt bodal do rukou dýkou, kterou jeho společník ukradl na Wilhelmině.

Harry Gibson zasténal naposledy. Pak otevřel dokořán oči, ve kterých se zračil výraz hrůzy, a upřel je naposled na vrahy. V tom ho zasáhlo ostří dýky do srdce. Po vteřině smrtelného zápasu klesl mrtev k zemi.

„Kapitáne Balte, buďte zdráv!“ zvolal Vin Mod a zasalutoval.

Lodní mistr couval zděšeně před očima své oběti, které se na něho stále upíraly v jasném světle slunečních paprsků.

Zato Vin Mod byl naprosto chladnokrevný: prohledal kapsy kapitánova obleku a našel papíry a vak, ze kterého vzal dva tisíce piastrů.

„Ale, ale, to je příjemné překvapení!“ zvolal.

Pak poklepal na rameno Fligu Baltovi, který stál nehybně, jako by byl omráčen pohledem mrtvoly, a řekl: „A teď zmizme!“ Mrtvolu nechali na místě a pustili se rychle stezkou k přístavu. Doufali, že nikdo nenajde Gibsona před odjezdem lodi.

Čtvrt hodiny poté vstoupili na palubu. Flig Balt šel rychle do své kabiny a Vin Mod do kajuty posádky, tam náhodou nikdo nebyl, takže mohl ukrýt na dno svého vaku kapitánovy papíry, ukradené piastry a dýku, kterou spáchali vraždu.

Za půl hodiny potom se vrátili na loď bratři Kipové a šli si sednout na záď, aby vyčkali návratu Hamburgových hostů.

Bídák Vin Mod si sedl na příď. Předstíraje veselost dal se do hovoru s námořníkem Hobbesem a Wickleym, kteří loď neopustili.

Mrtvolu kapitána Gibsona našel druhý den jeden zaměstnanec písárny, když šel přes mýtinu. Rychle se vrátil do kanceláře a tam to vyprávěl. Zpráva o vraždě se hned rozšířila po celém okolí.

Tato tragická zvěst zasáhla Nata jako blesk. Víme přece, jak se měli s otcem. rádi. Pan Hawkins, který byl právě tak zdrcen jako Nat, ho nemohl upokojit. Bratři Kipové musili Nata přenést do kabiny, kde konečně nabyl vědomí. Oba bratři projevovali také hlubokou bolest a rozhořčení.

Posádka lodi byla zdrcena. Jim hořce plakal, Hobbes, Wickley a Burnes nechtěli uvěřit, že je kapitán mrtev. Flig Balt a Vin Mod vyhrožovali zuřivě vrahovi.

Jen námořníci najatí v Dunedinu zůstali naprosto lhostejní. Víme, že Len Cannon a jeho společníci chtěli právě ten den opustit loď, což by bylo samozřejmě ohrozilo, nebo spíše znemožnilo její odjezd. Když však byl nyní pan Gibson odstraněn, mohlo se očekávat, že změní svůj úmysl. Už několikrát se Len Cannon podíval tázavě na Vina Moda, ale ten se odvrátil, jako by tomu nerozuměl.

Jakmile Nat Gibson nabyl vědomí, vyřítil se z kabiny a začal křičet: „Můj otec!... Chci vidět otce!“ Karel Kip se pokusil ho zadržet. Ale Nat ho odstrčil a vrhl se na palubu.

Pan Hamburg, který se vrátil domů, hned přispěchal, jakmile se dozvěděl o vraždě. Přišel na loď právě v okamžiku, kdy se Nat Gibson chystal opustit brigu. Řekl mu: „Půjdu s vámi.“ Bylo osm hodin. Pan Hamburg, pan Hawkins, pan Zieger, Nat Gibson, bratři Kipové a několik úředníků z Hamburgovy písárny se pustili lesem k mýtině. Byli tam za necelých deset minut.

Mrtvola ležela tak, jak ji vrahové nechali: natažená na zemi, s očima nepřirozeně otevřenýma, jako by z nich dosud nevyprchal život.

Nat poklekl u mrtvoly svého otce. Objímal ho, volal a volal také matku... Až se ubohá paní Gibsonová dozví tuto strašnou novinu, přežije ji vůbec?

Pan Hamburg, jehož povinností bylo vést vyšetřování, začal zkoumat stopy v trávě. Podle čerstvých otisků se mohlo soudit, že vraždu spáchali dva muži. Když rozhalil kabát pana Gibsona, zjistil, že má v prsou rány způsobené zubatou dýkou a že málo krvácejí. Peníze i papíry, které měl kapitán u sebe, zmizely.

Bylo skoro jisté, že pohnutkou zločinu byla krádež. Ale kdo to spáchal? Nějaký osadník z Keravary? To bylo od počátku velmi pochybné... Anebo domorodci?.... Skutečně, ty možno z vraždy podezřívat... Ale jak a kde chytit vrahy? Neopustili hned po vraždě Keravaru a neodpluli na piroze na ostrov York?.... To by za několik hodin byli už v bezpečí... Bylo tedy pravděpodobné, že ten zločin zůstane nepotrestán, tak jako zůstává nepotrestáno mnoho zločinů spáchaných v končinách mezi Novou Guinejí a Šalomounovými ostrovy. Nejdříve bylo nutno dopravit mrtvolu do písárny. Pan Hamburg dal přinést nosítka, na ně položili tělo pana Gibsona a pak se všichni vydali k přístavu. Přitom pan Hawkins musil podpírat Nata.

Mrtvola měla zůstat v písárně do té doby, dokud neskončí pan Hamburg vyšetřování. Pohřeb bude druhý den, protože v tropickém podnebí se mrtvé tělo rychle rozkládá.

Pan Zieger doprovodil Nata Gibsona na loď, mladý muž, bolestí celý vyčerpán, byl nucen ulehnout ihned na lůžko.

Mezitím sbíral pan Hamburg zprávy, které ho mohly přivést na stopu zločinců. Zašel s panem Hawkinsem a Ziegerem do písárny, aby si s nimi o tom pohovořil. Když se ho zeptali, kdo asi mohl spáchat ten zločin, odpověděl: „Jistě domorodci.“ „A to jen proto, aby okradli ubohého pana Gibsona?“ otázal se vzrušeně pan Hawkins. „Ano, asi se dozvěděli, že bude mít u..sebe peníze... Vyčíhali si ho, sledovali ho v lese, napadli a oloupili...“ „Ale jak je jen dopadnout?“ zeptal se pan Zieger. „To bude skoro nemožné,“ prohlásil pan Hamburg. „Nemáme jedinou stopu...“ „Mohli bychom udělat jedno,“ podotkl pan Zieger. „Ofotografovat ránu, kterou způsobila vrahova zbraň. Jestliže se tato zbraň najde, pak se dozvíme, komu náležela...“ „To máte pravdu,“ přisvědčil pan Hamburg. „Požádáme pana Hawkinse, aby to udělal.“ „Jsem ochoten,“ prohlásil pan Hawkins hlasem, který se třásl dojetím. „Už proto, aby ten hrozný zločin nezůstal nepotrestán.“ Pan Zieger šel hned na loď pro fotografický aparát. Vrátil se s ním za několik minut. Pak odhalili prsa mrtvoly a znova pečlivě ohledali ránu. Byla půl palce široká. Na jedné straně byl její okraj zoubkovaný, jako by někdo prořízl kůži pilkou.

Pan Hamburg prohlásil: „Vidíte? Rána byla zasazena domorodou zbraní... dýkou se zubovitou čepelí, jaké používají zdejší domorodci...“ Pořídili dva neobyčejně přesné snímky: na jednom byla prsa a na druhém hlava pana Gibsona. Potom mu pan Hawkins zatlačil oči, dosud stále dokořán otevřené. Bylo ujednáno, že si ty fotografie prozatím ponechá pan Hamburg, aby mohl pokračovat v pátrání. Ale desky si vzal pan Hawkins, aby udělal v případě potřeby další kopie. Tak budou mít v rodném městě pana Gibsona jeho fotografii.

Odpoledne bylo nutno položit mrtvolu do rakve. Pohřeb byl stanoven na druhý den ráno. Pan Gibson měl odpočívat na hřbitůvku v Keravaře.

Nebylo totiž možno odložit pohřeb až do doby, kdy se pan Hawkins vrátí do Praslinu.

Smutný den uplynul za hluboké bolesti všech. Přišla noc. Nat Gibson nezamhouřil oka, proplakal celou noc.

Druhý den se konal pohřeb za účasti všeho anglického a německého obyvatelstva Keravary. James Cook spustil vlajku na půl žerdi. Ostatní lodi následovaly jeho příkladu.

Rakev, přikrytou národní vlajkou, nesli čtyři námořníci z brigy. Za ní šli Nat Gibson, guvernér, pan Hawkins a pan Zieger. Potom Flig Balt a zbytek mužstva, ke kterému se připojili také námořníci z jiných lodí.

Anglikánský kněz kráčel před rakví a odříkával modlitby.

Pohřební průvod došel na hřbitov. Nad hrobem pronesl pan Hamburg několik slov jako vzpomínku na zesnulého.

Natova bolest budila soucit všech. Pan Hawkins ho jen stěží udržel: mladík se chtěl mermomocí vrhnout na otcovu rakev. Pak byla rakev spuštěna do hrobu. Na něm dal pan Hamburg vztyčit dřevěný kříž s tímto nápisem: KAPITÁNU HARRYMU GIBSONOVI z Hobartu zavražděnému dne 2. prosince 1885 jeho syn, přátelé, lodní posádka a obyvatelé Keravary Budiž mu země lehkou! Pátrání, které podnikl pan Hamburg, zůstalo bezvýsledné. Zřejmě vrahové po vykonání zločinu utekli z Keravary k domorodcům na Novém Lauenburku. Nebylo možno doufat, že budou vypátráni, protože pirogy domorodců jezdily dnem a nocí mezi Keravarou a ostatními ostrůvky. Najde se jednou zbraň, která sloužila k vraždě? Bude jednou vypátrán ten, komu patřila?... Snad jen náhoda by mohla vyřešit tuto záhadu... Ale naskytne se vůbec někdy?

James Cook se v Keravaře déle nezdržel. Vždyť už toho rána, kdy se rozlétla zpráva o vraždě jeho kapitána, byl připraven k návratu do Praslinu.

Proto také povolal pan Hawkins za souhlasu pana Ziegera lodního mistra do své kabiny a řekl mu: „Fligu Balte, James Cook ztratil kapitána...“ „To je strašné neštěstí,“ odpověděl Flig Balt, kterému se hlas třásl vzrušením, nikoli bolestí. „Vím,“ pokračoval pan Hawkins, „že můj nešťastný přítel vám důvěřoval.

A tuto důvěru vám chci věnovat i já!“ Lodní mistr, maje oči sklopeny k zemi, se jen mlčky uklonil. „Zítra,“ pokračoval rejdař, „James Cook vypluje, vy ho dopravíte do Praslinu, Fligu Balte. Tam doplníme svůj náklad. Jakmile s tím budeme hotovi, vyrazíme do Hobartu.“ „K službám, pane Hawkinsi,“ odpověděl lodní mistr. Pak odešel.

Pan Hawkinsřekl lodnímu mistru, že má řídit loď místo kapitána Gibsona, ale neřekl mu, že bude kapitánem. Snad ho dokonce ani kapitánem nechtěl jmenovat, snad si myslel, že stačí, když zastane kapitána během plavby z Bismarckova souostroví do Tasmánie. Lodní mistr si toho také dobře všiml. Proto o tom hned o chvíli později promluvil s Vinem Modem.

„Co na tom!“ chlácholil ho námořník. „Nejprve doplujeme do Praslinu... Jestli potom budete kapitánem, nebo prvním důstojníkem, mistře Balte, na tom tolik nezáleží... Až se zmocníme lodi, budeme vás jmenovat kapitánem... Ať visím, jestli to naše jmenování nebude mít takovou cenu, jako kdyby vás jmenoval sám pan Hawkins!“ Len Cannon a jeho společníci sice nevěděli, že pana Gibsona zavraždili Flig Balt a Vin Mod, ale byli si jisti, že se James Cook nikdy nevrátí do Hobartu. A proto už nemluvili o tom, že utečou z lodi.

Druhý den, 3. prosince, se pan Hawkins rozloučil s guvernérem. Pan Hamburg sevřel N ata Gibsona do náručí a slíbil mu, že se všemožně vynasnaží vypátrat vrahy jeho otce. Kdyby se mu to podařilo, může být jist, že je německá spravedlnost nemilosrdně potrestá... Ten strašný zločin zaplatí svou hlavou... Potom se pan Hawkins, pan Zieger a bratři Kipové rozloučili s guvernérem a s ostatními zaměstnanci obchodních firem v Keravaře. James Cook hned vyplul pod velením Fliga Balta.

Za hodinu už byl mimo korálové útesy a dal se jihovýchodním směrem. Brzo se jim ztratil z očí nejzazší výběžek ostrova Yorku. Loď zamířila ke vchodu do Svatojiřské úžiny.

Plavba nebyla dlouhá, trvala jen čtyřiadvacet hodin. Flig Balt si nemusil na mužstvo stěžovat, protože pracovalo přesně. Při plavbě nebylo zapotřebí složitého manévrování, jelikož vál příznivý vítr a nebylo nutno měnit příliš často plachty. Za této poměrně krátké plavby nebylo možno poznat, zdali je Flig Balt dobrým, nebo špatným námořníkem. S úsudkem bylo nutno posečkat, až přijedou do Hobartu.

Ani se nepřestěhoval do kapitánské kajuty, nýbrž zůstal ve své kajutě, která byla hned u vchodu do kajuty pro mužstvo. Když měl v noci hlídku s Lenem Cannonem, odpověděl mu na všechny otázky tak, že Cannon i jeho kumpáni byli naprosto spokojeni. James Cook se už do Tasmánie nevrátí. Ať už bude kapitánem, nebo ne, úmyslně s lodí zabloudí. Jakmile budou jednou u Šalomounových ostrovů, nebude nesnadné se zbavit všech cestujících, kteří zůstanou na palubě. Tam v těch končinách už najdou námořníky toužící po dobrodružství a ochotné jim pomoci... Len Cannon a jeho společníci nemají tedy příčinu, proč opustit loď, jejímiž pány budou co nevidět.

Dopoledne 6. prosince spatřili výšiny Nového Irska a před polednem už James Cook zakotvil před kanceláří pana Ziegera.

Protože měl vlajku na půl žerdi, pochopili obyvatelé. Praslinu, že se stalo nějaké neštěstí.

A jejich zármutek byl tím větší, když se dozvěděli, za jakých okolností zahynul kapitán Gibson. Paní Ziegerová, která přišla na nábřeží, vzala Nata Gibsona do náručí a dojetím nemohla ani promluvit.

„Ubohý Nate! .. Ubohý hochu!... A co tomu řekne vaše matka?... Vaše matka...“ A přitom jí oči tonuly v slzách... Nat Gibson a pan Hawkins museli přijmout pohostinství v Ziegerově vile. Oba se octli zase ve svých pokojích a zasedli u pohostinného stolu, kam se už pan Gibson bohužel nevrátil.

Pan Zieger nechtěl nikomu přenechat dozor nad naloděním sto padesáti tun kopry, kterou byl doplněn náklad brigy. Pomáhali mu v tom také bratři Kipové, kteří neopustili loď ani na okamžik. Starší z nich se zvláště vyznal v nakládání zboží na loď. Flig Balt se tohoto úkolu zhostil velmi snadno, protože mu posádka horlivě pomáhala.

Když byla kopra naložena do podpalubí, byly bedny s perletí určené pro Hobart uloženy na přídi a na zádi. Protože dal kapitán už před cestou do Keravary natřít lodní trup, nebylo nutno se tím zdržovat a loď mohla odplout.

Všechno bylo hotovo odpoledne dne 9. prosince.

Ten večer se vrátili na palubu pan Hawkins a Nat Gibson v doprovodu manželů Ziegerových, aby mohl James Cook vyplout časně zrána.

Když vstoupili na palubu, byli uvítáni Fligem Baltem, který je čekal u žebříku. Pan Hawkins mu řekl: „Všechno je připraveno?“ „Ano, pane Hawkinsi.“ „Zít. :a tedy, Fligu Balte, vyplujeme... Dopravil jste dobře loď z Keravary do Praslinu, dopravíte ji také odsud do Hobartu... Ode dneška jí velíte...“ „Děkuji vám, pane Hawkinsi,“ odpověděl Flig Balt. Přitom posádka pochvalně zabručela.

Loďař stiskl novému kapitánovi ruku, ani si nevšiml, že se chvěje. Ziegerovi se rozloučili s Natem Gibsonem a s panem Hawkinsem, nezapomněli ani na bratry Kipy, ke kterým měli vřelé sympatie. Při rozloučení také slíbili, že jakmile budou moci, navštíví zase obě rodiny. Pak se vrátili domů.

Druhý den ráno v pět hodin udělal kapitán Balt všechny nutné přípravy k odplutí.

A hodinu po tom, co se James Cook dostal z korálových útesů kolem Praslinu, zamířil k jihovýchodu. A zanedlouho byl už daleko od Nového Irska.


XIII. VRAŽDA

 

Stalo se totiž toto:

Když dal pan Gibson poslední pokyny, aby byl James Cook přichystán k odplutí druhý den na úsvitě, odešel z lodi a zamířil nejprve do písárny pana Hamburga.

Malý vak, který měl s sebou, obsahoval dva tisíce zlatých piastrů. Tyto peníze měl odevzdat panu Hamburgovi.

Část mužstva opustila loď po něm. Bratři Kipové už byli na procházce v okolí přístavu.

Když přišel kapitán do písárny, jeden z Hamburgových úředníků mu odevzdal různé listiny, a především nákladní lodní list.

Slunce mohlo ještě dvě hodiny osvětlovat výšiny ostrůvku Kabokonu. Kapitán znal dobře cestu k vile pana Hamburga, a proto se nemusil obávat, že zabloudí.

Pan Gibson se pustil do lesa u přístavu. Když ušel asi půl míle, chystal se zahnout nalevo, když byl náhle prudce sražen k zemi.

Vrhli se na něho dva muži, z nichž jeden mu sevřel krk.

Poněvadž byl omráčen prudkou ranou do prsou a brzy nato upadl do bezvědomí, nepoznal je.

Oba muži ho vzali za ruce a nohy a odnesli pět set kroků od stezky. Když se zastavili na pokraji mýtiny, položili svou oběť na zem. Jeden z nich řekl:

„Musíme ho dorazit!“

V tom pan Gibson otevřel oči a zašeptal:

„Balt!... Vin Mod!“

Byl to skutečně lodní mistr se svým kumpánem. Vin Mod chtěl odstranit Harryho Gibsona, doufaje, že se pak Flig Balt stane kapitánem. A pod velením nového kapitána se James Cook už nevrátí do Hobartu, nýbrž vypluje na východ k ostrovům Šalomounovým, takže si toho pan Hawkins ani nevšimne. Tam se pokusí zbavit pana Hawkinse, Nata Gibsona, bratří Kipů a těch námořníků, kteří se nebudou chtít stát piráty. Co nemohli udělat mezi Novým Zélandem a souostrovím Bismarckovým, provedou hned po odjezdu z Praslinu.

Když pan Gibson vykřikl jména vrahů, ještě zašeptal: „Bídáci!... Bídáci!“

Chtěl se zvednout a bránit se. Ale co mohl dělat beze zbraně proti dvěma silným a ozbrojeným mužům?

Ještě vykřikl: „Pomoc!“

V tom se však na nešťastníka vrhl Vin Mod a ucpal mu ústa rukou. Zatím ho Flig Balt bodal do rukou dýkou, kterou jeho společník ukradl na Wilhelmině.

Harry Gibson zasténal naposledy. Pak otevřel dokořán oči, ve kterých se zračil výraz hrůzy, a upřel je naposled na vrahy. V tom ho zasáhlo ostří dýky do srdce. Po vteřině smrtelného zápasu klesl mrtev k zemi.

„Kapitáne Balte, buďte zdráv!“ zvolal Vin Mod a zasalutoval.

Lodní mistr couval zděšeně před očima své oběti, které se na něho stále upíraly v jasném světle slunečních paprsků.

Zato Vin Mod byl naprosto chladnokrevný: prohledal kapsy kapitánova obleku a našel papíry a vak, ze kterého vzal dva tisíce piastrů.

„Ale, ale, to je příjemné překvapení!“ zvolal.

Pak poklepal na rameno Fligu Baltovi, který stál nehybně, jako by byl omráčen pohledem mrtvoly, a řekl:

„A teď zmizme!“

Mrtvolu nechali na místě a pustili se rychle stezkou k přístavu. Doufali, že nikdo nenajde Gibsona před odjezdem lodi.

Čtvrt hodiny poté vstoupili na palubu. Flig Balt šel rychle do své kabiny a Vin Mod do kajuty posádky, tam náhodou nikdo nebyl, takže mohl ukrýt na dno svého vaku kapitánovy papíry, ukradené piastry a dýku, kterou spáchali vraždu.

Za půl hodiny potom se vrátili na loď bratři Kipové a šli si sednout na záď, aby vyčkali návratu Hamburgových hostů.

Bídák Vin Mod si sedl na příď. Předstíraje veselost dal se do hovoru s námořníkem Hobbesem a Wickleym, kteří loď neopustili.

Mrtvolu kapitána Gibsona našel druhý den jeden zaměstnanec písárny, když šel přes mýtinu. Rychle se vrátil do kanceláře a tam to vyprávěl. Zpráva o vraždě se hned rozšířila po celém okolí.

Tato tragická zvěst zasáhla Nata jako blesk. Víme přece, jak se měli s otcem. rádi. Pan Hawkins, který byl právě tak zdrcen jako Nat, ho nemohl upokojit. Bratři Kipové musili Nata přenést do kabiny, kde konečně nabyl vědomí. Oba bratři projevovali také hlubokou bolest a rozhořčení.

Posádka lodi byla zdrcena. Jim hořce plakal, Hobbes, Wickley a Burnes nechtěli uvěřit, že je kapitán mrtev. Flig Balt a Vin Mod vyhrožovali zuřivě vrahovi.

Jen námořníci najatí v Dunedinu zůstali naprosto lhostejní. Víme, že Len Cannon a jeho společníci chtěli právě ten den opustit loď, což by bylo samozřejmě ohrozilo, nebo spíše znemožnilo její odjezd. Když však byl nyní pan Gibson odstraněn, mohlo se očekávat, že změní svůj úmysl. Už několikrát se Len Cannon podíval tázavě na Vina Moda, ale ten se odvrátil, jako by tomu nerozuměl.

Jakmile Nat Gibson nabyl vědomí, vyřítil se z kabiny a začal křičet: „Můj otec!... Chci vidět otce!“

Karel Kip se pokusil ho zadržet. Ale Nat ho odstrčil a vrhl se na palubu.

Pan Hamburg, který se vrátil domů, hned přispěchal, jakmile se dozvěděl o vraždě. Přišel na loď právě v okamžiku, kdy se Nat Gibson chystal opustit brigu. Řekl mu:

„Půjdu s vámi.“

Bylo osm hodin. Pan Hamburg, pan Hawkins, pan Zieger, Nat Gibson, bratři Kipové a několik úředníků z Hamburgovy písárny se pustili lesem k mýtině. Byli tam za necelých deset minut.

Mrtvola ležela tak, jak ji vrahové nechali: natažená na zemi, s očima nepřirozeně otevřenýma, jako by z nich dosud nevyprchal život.

Nat poklekl u mrtvoly svého otce. Objímal ho, volal a volal také matku... Až se ubohá paní Gibsonová dozví tuto strašnou novinu, přežije ji vůbec?

Pan Hamburg, jehož povinností bylo vést vyšetřování, začal zkoumat stopy v trávě. Podle čerstvých otisků se mohlo soudit, že vraždu spáchali dva muži. Když rozhalil kabát pana Gibsona, zjistil, že má v prsou rány způsobené zubatou dýkou a že málo krvácejí. Peníze i papíry, které měl kapitán u sebe, zmizely.

Bylo skoro jisté, že pohnutkou zločinu byla krádež. Ale kdo to spáchal? Nějaký osadník z Keravary? To bylo od počátku velmi pochybné... Anebo domorodci?.... Skutečně, ty možno z vraždy podezřívat... Ale jak a kde chytit vrahy? . .

Neopustili hned po vraždě Keravaru a neodpluli na piroze na ostrov York?.... To by za několik hodin byli už v bezpečí...

Bylo tedy pravděpodobné, že ten zločin zůstane nepotrestán, tak jako zůstává nepotrestáno mnoho zločinů spáchaných v končinách mezi Novou Guinejí a Šalomounovými ostrovy.

Nejdříve bylo nutno dopravit mrtvolu do písárny. Pan Hamburg dal přinést nosítka, na ně položili tělo pana Gibsona a pak se všichni vydali k přístavu. Přitom pan Hawkins musil podpírat Nata.

Mrtvola měla zůstat v písárně do té doby, dokud neskončí pan Hamburg vyšetřování. Pohřeb bude druhý den, protože v tropickém podnebí se mrtvé tělo rychle rozkládá.

Pan Zieger doprovodil Nata Gibsona na loď, mladý muž, bolestí celý vyčerpán, byl nucen ulehnout ihned na lůžko.

Mezitím sbíral pan Hamburg zprávy, které ho mohly přivést na stopu zločinců. Zašel s panem Hawkinsem a Ziegerem do písárny, aby si s nimi o tom pohovořil. Když se ho zeptali, kdo asi mohl spáchat ten zločin, odpověděl:

„Jistě domorodci.“

„A to jen proto, aby okradli ubohého pana Gibsona?“ otázal se vzrušeně pan Hawkins.

„Ano, asi se dozvěděli, že bude mít u..sebe peníze... Vyčíhali si ho, sledovali ho v lese, napadli a oloupili...“

„Ale jak je jen dopadnout?“ zeptal se pan Zieger.

„To bude skoro nemožné,“ prohlásil pan Hamburg. „Nemáme jedinou stopu...“

„Mohli bychom udělat jedno,“ podotkl pan Zieger. „Ofotografovat ránu, kterou způsobila vrahova zbraň. Jestliže se tato zbraň najde, pak se dozvíme, komu náležela...“

„To máte pravdu,“ přisvědčil pan Hamburg. „Požádáme pana Hawkinse, aby to udělal.“

„Jsem ochoten,“ prohlásil pan Hawkins hlasem, který se třásl dojetím. „Už proto, aby ten hrozný zločin nezůstal nepotrestán.“

Pan Zieger šel hned na loď pro fotografický aparát. Vrátil se s ním za několik minut. Pak odhalili prsa mrtvoly a znova pečlivě ohledali ránu. Byla půl palce široká. Na jedné straně byl její okraj zoubkovaný, jako by někdo prořízl kůži pilkou.

Pan Hamburg prohlásil:

„Vidíte? Rána byla zasazena domorodou zbraní... dýkou se zubovitou čepelí, jaké používají zdejší domorodci...“

Pořídili dva neobyčejně přesné snímky: na jednom byla prsa a na druhém hlava pana Gibsona. Potom mu pan Hawkins zatlačil oči, dosud stále dokořán otevřené. Bylo ujednáno, že si ty fotografie prozatím ponechá pan Hamburg, aby mohl pokračovat v pátrání. Ale desky si vzal pan Hawkins, aby udělal v případě potřeby další kopie. Tak budou mít v rodném městě pana Gibsona jeho fotografii.

Odpoledne bylo nutno položit mrtvolu do rakve. Pohřeb byl stanoven na druhý den ráno. Pan Gibson měl odpočívat na hřbitůvku v Keravaře.

Nebylo totiž možno odložit pohřeb až do doby, kdy se pan Hawkins vrátí do Praslinu.

Smutný den uplynul za hluboké bolesti všech. Přišla noc. Nat Gibson nezamhouřil oka, proplakal celou noc.

Druhý den se konal pohřeb za účasti všeho anglického a německého obyvatelstva Keravary. James Cook spustil vlajku na půl žerdi. Ostatní lodi následovaly jeho příkladu.

Rakev, přikrytou národní vlajkou, nesli čtyři námořníci z brigy. Za ní šli Nat Gibson, guvernér, pan Hawkins a pan Zieger. Potom Flig Balt a zbytek mužstva, ke kterému se připojili také námořníci z jiných lodí.

Anglikánský kněz kráčel před rakví a odříkával modlitby.

Pohřební průvod došel na hřbitov. Nad hrobem pronesl pan Hamburg několik slov jako vzpomínku na zesnulého.

Natova bolest budila soucit všech. Pan Hawkins ho jen stěží udržel: mladík se chtěl mermomocí vrhnout na otcovu rakev. Pak byla rakev spuštěna do hrobu. Na něm dal pan Hamburg vztyčit dřevěný kříž s tímto nápisem:

KAPITÁNU HARRYMU GIBSONOVI z Hobartu

zavražděnému dne 2. prosince 1885 jeho syn, přátelé, lodní posádka a obyvatelé Keravary

Budiž mu země lehkou!

 

Pátrání, které podnikl pan Hamburg, zůstalo bezvýsledné. Zřejmě vrahové po vykonání zločinu utekli z Keravary k domorodcům na Novém Lauenburku. Nebylo možno doufat, že budou vypátráni, protože pirogy domorodců jezdily dnem a nocí mezi Keravarou a ostatními ostrůvky. Najde se jednou zbraň, která sloužila k vraždě? Bude jednou vypátrán ten, komu patřila?... Snad jen náhoda by mohla vyřešit tuto záhadu... Ale naskytne se vůbec někdy?

James Cook se v Keravaře déle nezdržel. Vždyť už toho rána, kdy se rozlétla zpráva o vraždě jeho kapitána, byl připraven k návratu do Praslinu.

Proto také povolal pan Hawkins za souhlasu pana Ziegera lodního mistra do své kabiny a řekl mu:

„Fligu Balte, James Cook ztratil kapitána...“

„To je strašné neštěstí,“ odpověděl Flig Balt, kterému se hlas třásl vzrušením, nikoli bolestí.

„Vím,“ pokračoval pan Hawkins, „že můj nešťastný přítel vám důvěřoval.

A tuto důvěru vám chci věnovat i já!“

Lodní mistr, maje oči sklopeny k zemi, se jen mlčky uklonil.

„Zítra,“ pokračoval rejdař, „James Cook vypluje, vy ho dopravíte do Praslinu, Fligu Balte. Tam doplníme svůj náklad. Jakmile s tím budeme hotovi, vyrazíme do Hobartu.“

„K službám, pane Hawkinsi,“ odpověděl lodní mistr. Pak odešel.

Pan Hawkinsřekl lodnímu mistru, že má řídit loď místo kapitána Gibsona, ale neřekl mu, že bude kapitánem. Snad ho dokonce ani kapitánem nechtěl jmenovat, snad si myslel, že stačí, když zastane kapitána během plavby z Bismarckova souostroví do Tasmánie. Lodní mistr si toho také dobře všiml. Proto o tom hned o chvíli později promluvil s Vinem Modem.

„Co na tom!“ chlácholil ho námořník. „Nejprve doplujeme do Praslinu... Jestli potom budete kapitánem, nebo prvním důstojníkem, mistře Balte, na tom tolik nezáleží... Až se zmocníme lodi, budeme vás jmenovat kapitánem... Ať visím, jestli to naše jmenování nebude mít takovou cenu, jako kdyby vás jmenoval sám pan Hawkins!“

Len Cannon a jeho společníci sice nevěděli, že pana Gibsona zavraždili Flig Balt a Vin Mod, ale byli si jisti, že se James Cook nikdy nevrátí do Hobartu. A proto už nemluvili o tom, že utečou z lodi.

Druhý den, 3. prosince, se pan Hawkins rozloučil s guvernérem. Pan Hamburg sevřel N ata Gibsona do náručí a slíbil mu, že se všemožně vynasnaží vypátrat vrahy jeho otce. Kdyby se mu to podařilo, může být jist, že je německá spravedlnost nemilosrdně potrestá... Ten strašný zločin zaplatí svou hlavou...

Potom se pan Hawkins, pan Zieger a bratři Kipové rozloučili s guvernérem a s ostatními zaměstnanci obchodních firem v Keravaře.

James Cook hned vyplul pod velením Fliga Balta.

Za hodinu už byl mimo korálové útesy a dal se jihovýchodním směrem. Brzo se jim ztratil z očí nejzazší výběžek ostrova Yorku. Loď zamířila ke vchodu do Svatojiřské úžiny.

Plavba nebyla dlouhá, trvala jen čtyřiadvacet hodin. Flig Balt si nemusil na mužstvo stěžovat, protože pracovalo přesně. Při plavbě nebylo zapotřebí složitého manévrování, jelikož vál příznivý vítr a nebylo nutno měnit příliš často plachty. Za této poměrně krátké plavby nebylo možno poznat, zdali je Flig Balt dobrým, nebo špatným námořníkem. S úsudkem bylo nutno posečkat, až přijedou do Hobartu.

Ani se nepřestěhoval do kapitánské kajuty, nýbrž zůstal ve své kajutě, která byla hned u vchodu do kajuty pro mužstvo. Když měl v noci hlídku s Lenem Cannonem, odpověděl mu na všechny otázky tak, že Cannon i jeho kumpáni byli naprosto spokojeni. James Cook se už do Tasmánie nevrátí. Ať už bude kapitánem, nebo ne, úmyslně s lodí zabloudí. Jakmile budou jednou u Šalomounových ostrovů, nebude nesnadné se zbavit všech cestujících, kteří zůstanou na palubě. Tam v těch končinách už najdou námořníky toužící po dobrodružství a ochotné jim pomoci... Len Cannon a jeho společníci nemají tedy příčinu, proč opustit loď, jejímiž pány budou co nevidět.

Dopoledne 6. prosince spatřili výšiny Nového Irska a před polednem už James Cook zakotvil před kanceláří pana Ziegera.

Protože měl vlajku na půl žerdi, pochopili obyvatelé. Praslinu, že se stalo nějaké neštěstí.

A jejich zármutek byl tím větší, když se dozvěděli, za jakých okolností zahynul kapitán Gibson. Paní Ziegerová, která přišla na nábřeží, vzala Nata Gibsona do náručí a dojetím nemohla ani promluvit.

„Ubohý Nate! . .. Ubohý hochu!... A co tomu řekne vaše matka?... Vaše matka...“

A přitom jí oči tonuly v slzách...

Nat Gibson a pan Hawkins museli přijmout pohostinství v Ziegerově vile. Oba se octli zase ve svých pokojích a zasedli u pohostinného stolu, kam se už pan Gibson bohužel nevrátil.

Pan Zieger nechtěl nikomu přenechat dozor nad naloděním sto padesáti tun kopry, kterou byl doplněn náklad brigy. Pomáhali mu v tom také bratři Kipové, kteří neopustili loď ani na okamžik. Starší z nich se zvláště vyznal v nakládání zboží na loď. Flig Balt se tohoto úkolu zhostil velmi snadno, protože mu posádka horlivě pomáhala.

Když byla kopra naložena do podpalubí, byly bedny s perletí určené pro Hobart uloženy na přídi a na zádi. Protože dal kapitán už před cestou do Keravary natřít lodní trup, nebylo nutno se tím zdržovat a loď mohla odplout.

Všechno bylo hotovo odpoledne dne 9. prosince.

Ten večer se vrátili na palubu pan Hawkins a Nat Gibson v doprovodu manželů Ziegerových, aby mohl James Cook vyplout časně zrána.

Když vstoupili na palubu, byli uvítáni Fligem Baltem, který je čekal u žebříku. Pan Hawkins mu řekl:

„Všechno je připraveno?“

„Ano, pane Hawkinsi.“

„Zít.:a tedy, Fligu Balte, vyplujeme... Dopravil jste dobře loď z Keravary do Praslinu, dopravíte ji také odsud do Hobartu... Ode dneška jí velíte...“

„Děkuji vám, pane Hawkinsi,“ odpověděl Flig Balt. Přitom posádka pochvalně zabručela.

Loďař stiskl novému kapitánovi ruku, ani si nevšiml, že se chvěje. Ziegerovi se rozloučili s Natem Gibsonem a s panem Hawkinsem, nezapomněli ani na bratry Kipy, ke kterým měli vřelé sympatie. Při rozloučení také slíbili, že jakmile budou moci, navštíví zase obě rodiny. Pak se vrátili domů.

Druhý den ráno v pět hodin udělal kapitán Balt všechny nutné přípravy k odplutí.

A hodinu po tom, co se James Cook dostal z korálových útesů kolem Praslinu, zamířil k jihovýchodu. A zanedlouho byl už daleko od Nového Irska.