VIII. KORÁLOVÉ MOŘE Ostrov Norfolk dělí od Nové Kaledonie asi 1400 mil. Až urazí James Cook 500 mil, spatří tuto francouzskou kolonii, ke které se pojí na východě několik ostrovů zvaných Loyauté. Kdyby měla loď příznivý vítr, stačila by urazit první část své cesty za pět dní, kdežto na druhou by jich potřebovala aspoň deset.
Život na palubě brigy byl zase pravidelný, plavba celkem jednotvárná. Námořníci a cestující se proto zajímali o každou drobnou příhodu na moři, o loď, která plula kolem, o hejno ptáků létajících kolem ráhnoví, o stádo kytovců, kteří si hráli v brázdě lodi. .. .
Nejčastěji rozmlouvali bratři Kipové na zádi s panem Hawkinsem, ke kterému se rád přidal pan Gibson a jeho syn. Bratři nemohli skrýt své obavy o finanční situaci otcovského obchodního domu. Prohlásili, že bude nevyhnutelné, aby se Petr Kip ujal co nejdříve řízení firmy, která byla ve velkém nebezpečí. Když mluvili s rejdařem, netajili se mu se svými obavami v této věci.
Pan Hawkins nešetřil slovy, aby je povzbudil... Najdou vhodný úvěr. Likvidace firmy, jestli k ní vůbec dojde, bude jistě provedena za příznivějších podmínek, než. se domnívají... Už jsme se zmínili, jaký dojem udělali Petr a Karel Kipovi na Vina Moda. Bylo úplně jasné, že nemůže spoléhat na jejich pomoc při provádění svých úmyslů. Trosečníci nebyli žádní nesvědomití dobrodruzi. A protože nenáleželi k obyčejným námořníkům, znemožňovala jejich přítomnost na palubě každý pokus o vzpouru.
A tak si můžeme snadno představit, jak mluvili Flig Balt, Vin Mod a Len Cannon při první příležitosti, která se jim naskytla.
Lodní mistr byl pevně přesvědčen, že v případě vzpoury se bratři Kipové postaví rozhodně po bok rejdaři a kapitánovi.
Ale Len Cannon, který rád soudil jiné podle sebe, byl jiného názoru.
„Cožpak víme, kdo ti Holanďané jsou? Viděli jste jejich papíry? Ne... A proč máme věřit tomu, co říkají?... Protože ztratili při ztroskotání všechno, co měli, mohli by jen získat, kdyby šli s námi... Znal jsem moc takových, kteří se tvářili poctivě, ale najednou nedělali žádné okolky, když šlo o to, něco provést...“ „Ty je teda proklepeš?“ zeptal se ho Flig Balt a pokrčil rameny. „Já, nikdy!“ odpověděl Len Cannon. „Obyčejní námořníci nemají vhodnou příležitost vejít do styku, s cestujícími... A ti naši nevítaní hosté jsou cestující...“ „Len má pravdu,“ prohlásil Vin Mod. „Ani já, ani on se nemůžeme do toho pustit...“ „Tak snad já, ne?“ zeptal se lodní mistr. „Ne... ani vy, Fligu Balte.“ „A kdo tedy?“ „Nový kapitán naší lodi...“ „Jakže... Nový kapitán?“ zeptal se lodní mistr. „Co tím myslíš, Mode?“ otázal se Len Cannon.
„Myslím,“ odpověděl Vin Mod, „že člověk musí být aspoň kapitánem, aby se mohl pustit do hovoru s těmi pány Kipy... Bylo by tedy zapotřebí...“ „Copak?“ zvolal netrpělivě Flig Balt, kterého rozčilily nejasné narážky. „Bylo by nutné,“ opakoval pomalu Vin Mod. „Ano... Stále se vracím ke své myšlence... Pan Gibson spadne do moře... za noci... nešťastnou náhodou... Kdo bude potom velet lodi? Samozřejmě že mistr Balt... Rejdař a ten hoch se v tom nevyznají... A pak loď už nepojede do Praslinu... A zvláště ne do Hobartu... Konečně kdo ví, kam...“ Více už neřekl. Ale protože se nechtěl za žádnou cenu zříci svého plánu, po chvíli ještě dodal: „Skutečně, to je ale namouduši strašná smůla... Nejprve ta strážní loď, která zůstala těsně u nás... Pak se pan Hawkins a Nat Gibson nalodí ve Wellingtonu!... A do třetice ti dva Holanďané, co se uvelebili na naší lodi... O čtyři více! Zrovna tolik, kolik jsme naverbovali v Dunedinu v krčmě U tří strak!... To je ohromné... Teď je nás šest proti osmi... Ale přeju jim všem, aby jednou viseli!“ Flig Balt vždycky raději poslouchal, než mluvil. Nebylo pochyby, že ho teď za takových okolností nelákalo, aby se zmocnil velení na lodi. Bylo rozhodně lepší zbavit se nějak pana Gibsona než se pustit do boje proti cestujícím a polovině posádky.
Ale Len Cannon ho ujišťoval, že šest odhodlaných mužů jé s to zdolat osm mužů, když nebudou nic tušit. Nejprve stačí zbavit se dvou nepřátel... a pak už je boj vyrovnaný... Skončil takto: „Příští noc se o to musíme pokusit! Jakmile mistr Balt řekne ano, upozorním, na to ostatní... A zítra už James Cook vypluje na širé moře...“ „Tak co vy na to, mistře Balte?“ zeptal se Vin Mod. Lodní mistr stále neodpovídal.
„No tak... Platí?“ znova naléhal Len Cannon.
V tom zavolal Fliga Balta pan Gibson, který byl na zádi. Lodní mistr tam rychle odešel.
„Tak on nechce?“ zeptal se Len Cannon Vina Moda.
„Ale bude chtít,“ odpověděl Vin Mod. „Když ne příští noc, tak někdy později, až se naskytne příležitost...“ „A jestli se vůbec nenaskytne?“ „Pak se to musí stát,“ prohlásil Len Cannon, „dříve než dorazíme na Nové Irsko... Moji kamarádi a já jsme se nedali naverbovat na loď, abychom sloužili pod kapitánem Gibsonem... A upozorňuju tě, Mode, že jestli se to nestane, upláchneme v Praslinu...“ „Platí, Lene...“ „Platí, Mode. .. My brigu do Hobartu nedovedem... Tam bychom třeli jen bídu!“ Vin Mod byl zvlášť znepokojen nerozhodností Fliga Balta. Věděl, že je Flig Balt spíše opatrný a zchytralý než odvážný. Proto byl vždycky toho názoru, že je třeba donutit ho, aby se zavázal vše udělat ten nebo onen den, a pak už nemohl couvnout. Ale chtěl, aby výsledek byl naprosto zaručen. Stále a stále se vracel k myšlence, že velení nad lodí musí převzít lodní mistr. Kromě toho si umínil, že bude trochu krotit Lena Cannona, jehož netrpělivost by mohla ohrozit celý podnik.
Plavba pokračovala za výborných podmínek. Vál příznivý vítr, který ve dne sílil a večer slábl. Noci byly po denním vedru krásné a svěží, horka přibývalo, čím více se blížili k obratníku Kozoroha. Proto pan Hawkins, pan Gibson, jeho syn a bratři Kipové sedávali dlouho do noci na palubě a přitom hovořili a kouřili. Někdy tam dokonce zůstali až do rána. Také většina námořníků a ti, kteří neměli službu na palubě, byli raději na čerstvém vzduchu než v kajutě. Za těchto podmínek bylo zcela nemožné přepadnout Hobbese, Burnese a Wickleyho, protože by se hned začali bránit.
Obratníku Kozoroha dosáhl James Cook odpoledne dne 7. listopadu. Za chvíli se vynořil z moře Borovicový ostrov a výšiny Nové Kaledonie.
Tento velký ostrov se táhne od jihovýchodu k severozápadu, je více než dvě stě mil dlouhý a dvacet pět až třicet mil široký.
Jak známo, patří Nová Kaledonie Francii. Je na ní trestanecká kolonie, kde si odpykávají trest hlavně obyčejní zločinci. Přestože je velmi nesnadné odtud uprchnout, některým se to už podařilo. Aby se však takový útěk zdařil, musí trestanci pomoci nějaká loď, pro ten účel najatá. Pokud snad uprchlíci nemohou použít člunu a musí doplavat až k lodi, jsou vždycky ohrožováni ohromnými žraloky, kterými se to v těchto vodách jen hemží.
Ostatně je téměř nemožné přistát někde jinde než v přístavě Nouméa, protože ostrov je obklopen korálovými útesy, o které se tříští zuřivé vlnobití.
Z těchto důvodů se James Cook, směřující k severu, držel v určité vzdálenosti od pobřeží. Na dvě až tři míle bylo vidět celý ostrova jeho pobřežní pahorky terasovitě rozložené, holé a suché, na první pohled by si každý řekl, že tam půda musí být neúrodná. Roku 1774 se tím nechal také oklamat anglický kapitán Cook, když jej objevil. Později, roku 1792 a 1793, doplnil jeho hydrografické údaje francouzský admirál d'Entrecasteaux. Ale skutečnost je jiná. Obyvatelstvo Nové Kaledonie (asi 60 000 lidí) nachází hojnou obživu v zemských plodinách, rostou tam bataty, chlebovníky, fíkovníky, zázvorovníky a mnoho jiných.
Na ostrově jsou také hluboké lesy, v nichž rostou gigantické stromy.
Pan Hawkins, Nat Gibson a oba bratři spatřili na pozadí pobřeží vysoký horský hřeben, který tvoří jakousi páteř ostrova a je zbrázděn četnými bystřinami. Jeho vrcholky přesahují vesměs 1500 metrů. Když nadešla noc, bylo vidět na pobřeží ohně Kanaků, kteří tábořili v zátokách. Ale během noci ohně pomalu uhasly.
Také Flig Ba1t, Len Cannon a jeho společníci pozorovali tento ostrov, ale s poněkud jinou náladou než ostatní. Uvědomili si totiž, že na ostrově pobývá několik set zločinců, z nichž aspoň půl tuctu by rádi viděli na lodi... „Je tam hromada statečných lidí,“ podotkl Vin Mod, „kteří touží zmocnit se nějaké dobré lodi, aby se mohli potloukat po Tichém oceánu... Kdyby jen někoho napadlo utéct tuhle noc... Kdyby jejich člun přistál u brigy... A oni se vrhli na palubu bez dovolení pana Hawkinse a kapitána... My bychom se s nimi už rychle dorozuměli...“ „To určitě...,“ odpověděl Len Cannon. „Ale to se bohužel nikdy nestane...“ Druhý den, 8. listopadu, pluli podél severního cípu Nové Kaledonie, odpoledne nechali stranou poslední její útesy, které se táhnou k severu na stovky mílí daleko... Pak briga zamířila pod všemi plachtami přes Korálové moře. Kdyby měl James Cook příznivý vítr, mohl by urazit vzdálenost devíti set mil, která dělí Novou Kaledonii od Nového Irska, za deset dní.
Korálové moře je, jak prohlašují mořeplavci, jedno z nejnebezpečnějších moří na světě. Na rozloze asi dvou stupňů šířky se ježí nad hladinou i pod ní tisíce korálových útesů. Vedle toho jsou tam dosud neprobádané mořské proudy. Už mnoho lodí se v tomto moři potopilo se vším všudy. V noci na 10. června 1770 by tam byl málem ztroskotal i slavný Cook, ačkoli měl příznivý vítr a jasně svítil měsíc.
Dalo se očekávat, že pan Gibson bude velmi opatrný, aby nějaký korálový hrot neprorazil trup jeho lodi, jak se to stalo anglickému mořeplavci, který byl nucen díru v kýlu ucpat plachtou. Posádka musela být proto ve dne v noci velmi bdělá a loď se musela úzkostlivě vyhýbat útesům. V té době bylo přece jen možno se trochu spolehnout na námořní mapy, které už byly poněkud přesnější dík četným hydrografickým výzkumům. Kromě toho nebyl pan Gibson v těchto končinách poprvé a dobře znal všechna nebezpečí Korálového moře.
Také Karel Kip tudy několikrát jel na svých. cestách do Tichého oceánu: buď plul Torresovou úžinou, nebo zpět přes Arafurské moře.
Počasí bylo plavbě celkem příznivé. James Cook plul rychle, hnán stálým tichomořským pasátem, takže se posádka nemusela příliš namáhat.
V těchto končinách se obyčejně potká velmi málo lodí. Cesta z Filipín, z Moluk, ze Sundských ostrovů a z Indočíny do Evropy se podstatně zkrátila, protože lze plout přes Indický oceán a pak Suezským průplavem a Středozemním mořem. Jestliže lodi neplují do západoamerických přístavů, vyhýbají se ponejvíce Korálovému moři. Spíše se tu a tam potkají plachetnice, které raději plují kolem mysu Horn než kolem mysu Dobré naděje, nebo plachetnice, které provozují pobřežní plavbu mezi Austrálií, Novým Zélandem a ostrovy ležícími na sever od něho. Ale i tato setkání jsou řídká. Proto také je plavba těmito končinami jednotvárná, a to nejen pro mužstvo, ale i pro cestující.
Odpoledne dne 9. listopadu zavolal Nat Gibson, který se nakláněl na přídi přes zábradlí, kapitána a ukázal na černou hmotu na dvě míle od levého boku.
„Otče, není to snad nějaké úskalí?“ zeptal se.
„To nemyslím,“ odpověděl kapitán. „Provedl jsem pozorování v poledne a jsem si jist svou polohou...“ „Na mapě není zakresleno žádné úskalí?“ „Ne, Nate.“ „Ale přece je tam něco...“ Když si kapitán prohlédl dalekohledem tu černou hmotu, řekl: „Nedovedu to dobře rozeznat...“ Ihned přišli také pan Hawkins a bratři Kipové. Dívali se pozorně na tu masu nepravidelného tvaru, která vypadala jako korálový útes.
„Ne, ne,“ prohlásil Karel Kip, když se na to podíval dalekohledem, „to není útes...“ „Zdá se, že to plave na povrchu...,“ dodal pan Hawkins. A skutečně, ta neznámá věc nebyla nehybná, houpala se na vlnách.
„A kromě toho,“ prohlásil Karel Kip, „nevidím, že by na okraji byla nějaká pěna příbojových vln...“ „Člověk by docela řekl, že je to unášeno proudem,“ podotkl Nat. Kapitán zavolal na Hobbese, který byl právě, u kormidla: „Lehce tím otoč, abychom se dostali trochu blíže...“ „Ano, kapitáne,“ odpověděl námořník a pootočil kormidlo. Za deset minut byl James Cook tak blízko, že mohl Karel Kip prohlásit: „To je lodní vrak...“ „Ano, troska lodi...,“ přisvědčil pan Gibson. A brzy už nemohlo být žádných pochyb: byl to trup ztroskotané lodi „Že by to byl vrak Wilhelminy?“ zeptal se pan Hawkins. Celkem to nebylo nemožné. Dvacet dní po srážce mohly být trosky holandského trojstěžníku zaneseny proudem až sem.
„Kapitáne,“ požádal Petr Kip, „dovolte, abychom se na ten vrak podívali.
Jestliže jsou to trosky Wilhelminy, možná že tam něco najdeme...“ „A kdoví,“ dodal pan Hawkins, „jestli tam nejsou trosečníci, které by bylo možno zachránit... Je už nejvyšší čas.“ Nebylo třeba naléhat. Pan Gibson dal rozkaz pustit se po větru a zakotvit na dvě až tři délky od vraku.
James Cook svinul plachty a plul několik minut.
Tu začal Karel Kip křičet: „Ano, ano... Je to Wilhelmina... Jsou to trosky její zádi a paluby...“ Flig Balt a Vin Mod, kteří stáli u sebe, si šeptali: „To by tak ještě scházelo... Vzít na palubu dalšího nebo další dva lidi...“ Lodní mistr jen pokrčil rameny. Je málo pravděpodobné, že by ve vraku byli nějací trosečníci.
Skutečně nebylo vidět nikoho. A kdyby tam někdo byl, jistě by se byl už ukázal, pokud tam neleží polomrtvý, a dal by nějaké znamení... „Člun na moře!“ zavelel pan Gibson a obrátil se na Fliga Balta. Hned spustili člun. K veslům zasedli tři námořníci: Vin Mod, Wickley a Hobbes. Do člunu nastoupil také Nat s oběma bratry. Karel Kip zaujal místo u kormidla.
Byla to vskutku záď Wilhelminy jejíž téměř celá horní paluba zůstala po srážce na hladině. Příď chyběla. Patrně se potopila pod tíhou nákladu nebo byla odnesena proudy jinam. Plavčík Jim, který vystoupil na hlavní stěžeň, hlásil, že nevidí na povrchu moře žádné jiné trosky. Na nepoškozeném štítě na zádi bylo možno ještě číst tato dvě jména: WILHELMINA ROTTERDAM Člun přistál u vraku. Horní paluba, silně nakloněná k levému boku, plavala nad částí podpalubí, kde byla kuchyně, která však už byla úplně ve vodě. Ze zadního stěžně zůstal jen úlomek dvě až tři stopy dlouhý, z něhož visely konce lan. Jinak nikde žádné ráhno: všechno bylo zničeno při srážce.
Ale bylo by snadné vniknout pod horní palubu. Dveře do podpalubí byly vyraženy. Zvnitřku ji omývaly vzdouvající se vlny.
Bylo nutno vstoupit na vrak a prohlédnout kajuty, mezi nimi také kajutu obou bratrů.
Kabiny kapitána a prvního důstojníka, které byly vpředu na horní palubě, byly zcela zničeny.
Karel Kip přistál se člunem u vraku a Vin Mod jej přivázal lanem k tyči zábradlí na pravém boku.
Moře, které bylo právě dost klidné, nezaplavilo kajuty, ale jen palubu. Někdy se vrak zakymácel, takže bylo vidět podpalubí, bylo zcela prázdné.
Karel a Petr Kipovi, Nat Gibson a Vin Mod vystoupili ze člunu, který hlídali námořníci, a vlezli do kajut.
Nejprve museli zjistit, zda tam nezůstal ještě někdo z posádky nešťastné lodi. Ale ve vraku nebyl nikdo, ani živý, ani mrtvý. Podařilo se kapitánovi a prvnímu důstojníkovi dostat se z kabin? To se asi nikdy nezjistí, i když není vyloučeno, že se mohla příď lodi s částí posádky udržet na vodě. Bylo však spíše pravděpodobné, že tenhle vrak je to jediné, co zbylo z Wilhelminy.
Nyní bylo teprve jasně vidět, jak prudký byl náraz parníku, který za mlhy projel jako nůž trupem trojstěžníku. Přitom sám patrně neutrpěl žádnou velkou škodu, takže mohl pokračovat v cestě. Ale snad mohl potom zastavit, spustit na moře čluny a pokusit se zachránit několik trosečníků... Oba bratři, Nat a Vin Mod vstoupili do kajut, přitom jim voda sahala až do polovice lýtek. Ve své kabině našli Petr a Karel Kipovi své věci, ovšem poškozené: obleky, prádlo, toaletní potřeby a dva páry bot. Ve vrchních zásuvkách bylo ještě ložní prádlo. Vyndali je a snesli do člunu.
Bylo by bývalo velmi užitečné, kdyby se jim bylo podařilo najít své papíry, zvláště ty, které se týkaly jejich filiálky v Ambonu a firmy v Groningenu. Kdyby se nenašly, mohlo by to samozřejmě ztížit projednávání pozůstalosti. Ale nebylo po nich ani stopy: všechno zničila voda. Stejně tomu bylo s částkou tisíce piastrů, které patřily Petru Kipovi. Zmizely, protože skříňka, kde je měl uloženy, byla roztříštěna při srážce.
„Vůbec nic... Nic...,“ řekl Petr Kip.
Zatímco si všichni prohlíželi kajuty, neustával Vin Mod, hnán touhou po kořisti, čenichat po všech koutech. Přitom také vstoupil do kabiny obou bratrů, aniž ho kdo přitom zpozoroval. Otevřel jednu zásuvku a našel tam něco, co uniklo pozornosti Karla a Petra Kipových.
Byla to malajská dýka zvaná kris, jež měla zuby jako pila. Vin Mod ji zahlédl v mezeře mezi dvěma prkny. Tato zbraň se najde dost často u domorodců žijících v Tichém oceáně, nebyla zvlášť cenná a hodila se jen do sbírky nějakého milovníka zbraní.
Měl Vin Mod nějaký zlý úmysl, když se zmocnil této dýky?... V každém případě vzal dýku a strčil Ji pod halenu tak, aby to nebylo vidět. Chtěl si ji schovat do svého pytle, až se vrátí na loď.
Na palubě vraku už nebylo naprosto nic, co by se dalo odnést. Šatstvo, osobní i ložní prádlo, všechno bylo sneseno do člunu. Hrozilo také nebezpečí, že se vrak brzo rozpadne. Podlaha kajuty, rozhlodaná mořskou vodou, užuž se bořila pod nohama.
Loď, která stála blízko vraku, začínal pomalu unášet proud. Zdvihl se vítr a vlnobití zesílilo. Proto bylo nutno se rychle vrátit na palubu. Několikrát zazněla hlásná trouba lodního mistra, která vyzývala člun k návratu.
„Nařizují nám, abychom se vrátili,“ řekl Nat Gibson. „Když už jsme odnesli všechno, co se dalo odnést, tedy...“ „Tak pojďme!“ řekl Karel Kip. „Ubohá Wilhelmina! mumlal pro sebe Petr Kip.
Oba bratři se nesnažili skrýt dojetí, které se jich zmocňovalo. Jestliže ještě před chvílí doufali, že najdou aspoň část toho, co měli, nyní už pozbyli veškerou naději.
Námořníci odvázali člun. Nat Gibson usedl ke kormidlu, kdežto Karel a Petr Kipovi se ještě dlouho dívali za vrakem holandského škuneru.
Jakmile byl člun vytažen na palubu, James Cook rozvinul všechny plachty a vyplul za příznivého větru severozápadním směrem. Po pět dní se neudálo nic zvláštního. Ráno dne 14. listopadu oznámila hlídka, že v dohledu jsou výšiny Nové Guineje.
