×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Bratři Kipové - Jules Verne, IV. VE WELLINGTONU

IV. VE WELLINGTONU Město Wellington leží na jihozápadním výběžku Severního ostrova u zátoky, která má podobu podkovy. Protože je to zátoka dobře chráněná před větry vanoucími od moře, je možno tam kotvit. James Cook měl naštěstí příznivý vítr. Plavba v Cookově úžině je dost obtížná, protože jsou tam četné proudy, jejichž rychlost dosahuje někdy až deseti uzlů v hodině, ačkoli jinak příliv a odliv v Tichém oceáně není tak silný. Mořeplavec Tasman, který objevil Nový Zéland v prosinci roku 1642, musel přestát velká nebezpečí, hrozilo mu totiž ztroskotání na mělčině a byl vystaven útokům domorodců. Proto někteří nazývají tuto úžinu Krvavou. Holandský mořeplavec tam ztratil čtyři muže, které snědli lidožrouti z pobřeží. Sto let potom musel nechat anglický mořeplavec James Cook v jejich rukou posádku jednoho svého rezervního člunu. Dvě léta nato tam zahynul ve strašné řeži francouzský námořník Marion du Frene a sním šestnáct mužů.

V březnu roku 1840 veplul francouzský mořeplavec Dumont d'Urville na lodích Astrolabé a Zélée do zátoky Otago na Jižním ostrově a navštívil okolní ostrovy. Pak se zastavil v přístavě Akaroa. S domorodci vycházel celkem dobře. Na jeho památku byl nazván jeho jménem jeden z ostrovů, na kterém nyní sídlí jenom hejna tučňáků a albatrosů a který je oddělen od velkého jižního ostrova Francouzskou úžinou, kde je moře tak rozbouřené, že se tam zřídka odváží lodi vyplouvající z úžiny.

Nyní vládne ve všech částech Nového Zélandu, který Je pod britským panstvím, naprostá bezpečnost. Maorové už nikoho neohrožují. Lodi ohrožuje jenom nebezpečné moře.

V lednu roku 1849 vyslala společnost New Zealand Land kompany loď Auroru, aby na pobřeží těchto opuštěných končin vysadila první osadníky. Teď čítá obyvatelstvo obou ostrovů Nového Zélandu 800 000 duší. Wellington, hlavní město má asi 30 000 obyvatel.

Wellington má pěknou polohu. Ulice jsou tu pravidelné, široké a dobře udržované. Většina domů je ze dřeva, aby lépe odolávaly zemětřesení, které je zvláště v jižních provinciích dost časté. Dřevěné jsou i veřejné budovy, jako například palác guvernéra, který stojí uprostřed krásného parku, a katedrála. Wellington má universitu, sídlí tam zákonodárné shromáždění, které má 54 členů a dále dolní sněmovna, volená přímo lidem. Ve městě je i hodně obecných a středních škol, muzea, továrny na konzervování masa, vzorné vězení, četná náměstí a parky. Je to tedy město naprosto moderní, které by mohlo Novému Zélandu závidět mnoho měst Starého i Nového světa.

Jestliže James Cook nezakotvil přímo u nábřeží, stalo se tak proto, že kapitán chtěl zabránit námořníkům dezertovat. Ve Wellingtonu zuřila totiž zlatá horečka právě tak jako v Dunedinu nebo v jiných novozélandských přístavech a mnoho lodí nemohlo vyplout, protože neměly posádku. Pan Gibson musel udělat všechna opatření, aby mu nikdo z mužstva neutekl, zvláště pak námořníci z krčmy U tří strak, i když by je byl rád nahradil jinými. Ostatně zastávka ve Wellingtonu měla být velmi krátká, jen asi čtyřiadvacetihodinová.

Nejprve navštívil pan Gibson pana Hawkinse a svého syna. Hned jak zakotvili, dal se dopravit na nábřeží. Přesně v osm hodin už byl v kanceláři pana Hawkinse, která byla na konci jedné ulice vedoucí k přístavu.

„Otče!“ „Příteli!“ Tak byl přivítán Harry Gibson, jakmile vstoupil do kanceláře. Předešel svého syna i pana Hawkinse, kteří se chystali jít na nábřeží, kam ostatně chodili každý den, aby se podívali, jestli snad hlídka na semaforu neohlásila příjezd brigy.

Nejprve se panu Gibsonovi vrhl do náručí syn Nat, potom objal kapitána rejdař.

Pan Hawkins, kterému bylo tehdy padesát let, byl střední postavy, měl prošedivělé vlasy a jasné, přívětivé oči. Měl pevné zdraví, byl pěkně stavěný, velmi hbitý a čilý. Protože se dobře vyznal v obchodě, nebál se riskovat. Měl v Hobartu zajištěné postavení a pěkný majetek, takže by byl mohl hned odejít na odpočinek. Ale nechtěl být nečinný po tolika letech usilovné práce. Proto také měl v úmyslu ještě rozšířit svůj podnik a založit se svým společníkem panem Balfourem ve Wellingtonu filiálku. Nat Gibson se měl stát jeho zástupcem s podílem na zisku, jakmile James Cook skončí svou plavbu.

Syn kapitána Gibsona, kterému bylo jedenadvacet let, byl velmi inteligentní a seriózní. Miloval svého otce, svou matku i pana Hawkinse. Vždyť pan Hawkins a jeho otec byli důvěrnými přáteli. Mladý Gibson byl vášnivým milovníkem krásných věcí a měl umělecké nadání, ale nechyběly mu ani vlohy pro obchod. Byl vyšší postavy, měl černé oči, kaštanové vlasy a vousy, elegantní chůzi, nenucené chování a sympatický zevnějšek. Tomu, kdo ho spatřil, se zalíbil na první pohled, a proto měl mnoho přátel. Bylo možno očekávat, že až dospěje, bude z něho rázný a energický muž. Byl energičtější než jeho otec, což zdědil po paní Gibsonové.

Ve volných chvílích Nat rád fotografoval, stále s sebou nosil fotografický přístroj, aby mohl na cestách zachytit malebné krajiny, domorodce a všelijaké jiné náměty.

Když bydlel ve Wellingtonu, udělal mnoho snímků města a okolí. Pan Hawkins se také zajímalo fotografování. Často oba dva odjížděli s fotografickými aparáty a vraceli se s množstvím snímků, které pak zařazovali do alba.

Když pan Hawkins představil kapitána svému společníku panu Balfourovi, vrátil se s panem Gibsonem a jeho synem do své kanceláře. Nejprve začali mluvit o Hobartu. A měli si co vyprávět, protože mezi Tasmánií a Novým Zélandem existovalo už pravidelné spojení. Den předtím dostal pan Hawkins dopis od své ženy, také dopisy paní Gibsonové čekaly už ve Wellingtonu na příjezd brigy.

Kapitán si nejprve přečetl dopisy. Doma bylo všechno v pořádku a dámy byly zdrávy. Sice se jim zdálo, že jsou muži nepřítomni příliš dlouho, ale doufaly, že se jejich nepřítomnost už neprotáhne... „Ano,“ pravil pan Hawkins, „v Hobartu budeme za pět nebo šest neděl...“ „To bude mít naše drahá matka radost,“ zvolal Nat Gibson. „Takovou radost, jakou jsem měl já, když jsem tě mohl zase obejmout, otče.“ „A jak já jsem rád, chlapče!“ „Příteli,“ řekl pan Hawkins, „doufám? že tentokrát nebude James Cook pryč tak dlouho...“ „Taky si to myslím, Hawkinsi.“ „I když nebudeme plout příliš rychle,“ pokračoval rejdař, „z Nového Zélandu do Nového Irska to přece není tak daleko...“ „A zvláště ne v této době,“ podotkl kapitán. „Moře je teď klidné až k rovníku a větry pravidelné. Jsem přesvědčen tak jako ty, že nebudeme mít žádné zdržení, jen jestli se neprotáhne zastávka v Port Praslinu...“ „Neboj se, Gibsone. Právě jsem dostal od pana Ziegera, našeho partnera, dopis, který mě v této věci zcela uspokojil. Na ostrovech je nahromaděna velká zásoba perleti a kopry, takže nakládání nebude dělat žádné potíže...“ „A je pan Zieger ochoten převzít naše zboží?“ zeptal se Harry Gibson. „Samozřejmě, příteli. Znova ti opakuji, že jsem si jist, že v tomto ohledu nám nehrozí žádné zdržení.“ „Ale nezapomeň, Hawkinsi, že z Port Praslinu má jet James Cook ještě do Keravary.“ „To bude trvat jen čtyřiadvacet hodin, Gibsone.“ „Nyní tedy víme,“ podotkl Nat Gibson, „kolik dní potrvá naše plavba. A jak dlouho zůstaneme v Port Praslinu a v Keravaře?“ „Asi tři neděle.“ „A plavba z Wellingtonu do Port Praslinu?“ „Zrovna tolik.“ „A cesta zpátky do Tasmánie?“ „Asi měsíc.“ „To znamená, že James Cook bude zpátky v Hobartu asi za půltřetího měsíce.“ „Spíše dřív než později.“ „Dobrá,“ odpověděl Nat Gibson, „napíšu to ještě dnes matce, protože poštovní loď do Austrálie odjíždí pozítří. Napíšu jí, aby nebyly, ona ani paní Hawkinsová, netrpělivé. Ano, pane Hawkinsi?“ „Výborně, hochu!“ „A na počátku příštího roku už budou naše rodiny pohromadě...“ „Dvě rodiny, které vlastně tvoří rodinu jednu!“ odpověděl pan Hawkins. A loďař a kapitán si stiskli srdečně ruku.

„A nyní, drahý Gibsone,“ prohlásil pan Hawkins, „poobědváme s panem Balfourem.“ „Dobrá, Hawkinsi.“ „Máš co dělat ve městě?“ „Ne,“ odpověděl kapitán. „Ale musím se vrátit na loď.“ „Tak jdeme!“ zvolal Nat Gibson. „Rád zase uvidím naši brigu, než se tam dopravíme zavazadla.“ „Ale zůstaneme ve Wellingtonu přece několik dní, ne?“ zeptal se pan Hawkins. „Nanejvýš čtyřiadvacet hodin,“ odpověděl kapitán. „Musím jen doplnit zásoby, a na to stačí jedno odpoledne. V tom smyslu chci také ještě dát Baltovi rozkazy.“ „Jsi stále spokojen s lodním mistrem?“ „Ano... Je horlivý a ví dobře, co má dělat.“ „A s mužstvem?“ „Proti těm starým nemám námitek.“ „A proti těm, které jsi najal v Dunedinu?“ „Nemám k nim důvěru, ale bohužel lepší lidi jsem nenašel.“ „Tedy James Cook odpluje už zítra?“ „Ano, zítra, jestli se nám ovšem nestane to, co se nám přihodilo v Dunedinu. Nyní je pro kapitány obchodních lodí každá zastávka v novozélandských přístavech velmi nebezpečná...“ „Myslíš tím ty dezerce námořníků, viď?“ otázal se pan Hawkins. „Ano,“ odpověděl pan Gibson. „Vždyť mi z osmi utekli čtyři, a nemám o nich žádné zprávy...“ „Máš pravdu, Gibsone, musíš si dát pozor, aby se ti ve Wellingtonu nestalo totéž co v Dunedinu...“ „Proto jsem také nedovolil, aby zde někdo odešel z lodi pod jakoukoli záminkou... ani kuchaři Koovi.“ „To je velmi rozumné, otče,“ podotkl Nat Gibson. „Teď právě je v přístavě asi šest lodí, které nemohou vyplout, protože nemají posádku.“ „To mě nepřekvapuje,“ připomněl Harry Gibson. „Proto chci vyplout ihned, jakmile nalodíme zásoby. Už zítra na úsvitě zdvihneme kotvy.“ Kapitán se pak zmínil ještě o lodním mistrovi a tu pan Hawkins udělal významný posunek. „Víš, ten Flig Balt na mne neudělal dobrý dojem už tehdy, když jsme ho přijali v Hobartu,“ řekl.

„Ano, vím to,“ připustil kapitán. „Ale tvé obavy nejsou oprávněné... Koná svou práci horlivě, lidé ho poslouchají... Znova ti říkám, že mu není možno nic vytýkat...“ „Tím lépe, Gibsone. Raději bych byl, kdybych se mýlil... Ale když mu důvěřuješ...“ „Pokud jde o nějaký složitý manévr, spoléhám vždycky jen na sebe, Hawkinsi. Ostatní věci rád přenechám lodnímu mistrovi. Od té doby, co jsme vypluli, mu nemohu vytknout ani to nejmenší... A proto jestliže chce být na mé lodi i při příští plavbě...“ „To je koneckonců jen tvá věc, drahý příteli,“ podotkl pan Hawkins. „Ty dovedeš nejlépe posoudit, co máš dělat...“ Pak se ho ještě pan Hawkins zeptal, zdali si je jist těmi čtyřmi námořníky, kteří nezběhli. „Vin Mod, Hobbes, Wickley a Burnes jsou dobrými námořníky,“ odpověděl Harry Gibson. „Když neutekli v Dunedinu, neutečou ani tady.“ „Však na ně nezapomeneme, až se vrátíš,“ prohlásil loďař. „Já jsem nezakázal vstup na pevninu kvůli nim,“ pokračoval kapitán, „ale kvůli těm novým...“ A pan Gibson se jal vypravovat, za jakých okolností přišli na loď Len Cannon, Sexton, Kyle a Bryce, jak chtěli utéci dunedinské policii, která je přistihla při rvačce v krčmě U tří strak. „To jsou tedy vyslovení darebáci!“ řekl loďař.

„Ano, příteli. Ale ty víš, v jakých jsem byl nesnázích, že jsem měl dvou týdenní zpoždění... Tehdy jsem se obával, že budu muset dokonce čekat několik měsíců, než budu moci doplnit svou posádku... Co chceš? Člověk musí vzít zavděk tím, co najde...“ „A pak se toho zbaví, hned jakmile bude mít příležitost, pravda?“ podotkl pan Hawkins. „Je to tak, jak říkáš, Hawkinsi. To jsem původně chtěl udělat zde ve Wellingtonu, kdyby to bylo jen trochu možné... Ale musí to počkat až do Hobartu.“ Pak vyšli pan Hawkins, pan Gibson a jeho syn z kanceláře, došli na nábřeží a zavolali si člun přístavní služby, aby je dopravil na brigu. Tam je uvítal velmi uctivě a přívětivě lodní mistr, kterému pan Hawkins, upokojen kapitánovým prohlášením, vlídně odpověděl na pozdrav.

„Vidím, že jste stále zdráv, pane Hawkinsi,“ řekl mu Flig Balt.

„Ano, děkuji...,“ odvětil rejdař.

Hobbesovi, Wickleymu a Burnesovi, kteří sloužili na lodi už několik měsíců k plné kapitánově spokojenosti, pan Hawkins srdečně poděkoval.

Jima loďař políbil na obě tváře, chlapec měl neobyčejnou radost, že ho opět vidí.

„Mám dobré zprávy o tvé matce,“ řekl mu pan Hawkins. „Doufá, že je kapitán s tebou spokojen...“ „Úplně,“ prohlásil pan Gibson. „Děkuji vám mockrát, pane Hawkinsi,“ odpověděl mu Jim, „způsobil jste mi velkou radost...“ „A co pro mne nemáš nic?“ řekl Nat Gibson a přitáhl ho přátelsky k sobě. „Ale ano, pane Nate,“ odpověděl Jim a vrhl se mu kolem krku.

„Vypadáš výborně,“ podotkl Nat. „Kdyby tě viděla tvá matka, měla by z tebe velkou radost... Abych nezapomněl, vyfotografuju tě, než odjedeš...“ „A budu si podoben?“ zeptal se Jim. „Samozřejmě, ale nesmíš se ani pohnout.“ „Nepustím tě, dokud tě nevyfotografuju, otče,“ prohlásil Nat. „Nebojte se, pane Nate, nehnu se za nic na světě.“ Když pan Hawkins promluvil s Hobbesem, Wickleym a Burnesem o jejich rodinách v Hobartu, prohodil ještě několik slov s Vinem Modem, kterému ta pozornost velmi zalichotila. Loďař ho znal méně než ostatní, protože to byla první Modova cesta na brize.

Nové námořníky pan Hawkins jen pozdravil.

Musíme však přiznat, že na něho neudělali lepší dojem než na pana Gibsona. Když pan Hawkins a pan Gibson asi za hodinu zrevidovali lodní účty, oznámil kapitán, že vyplují zítra na úsvitě. Loďař a Nat Gibson se dostaví do svých kabin, kam si dají předem dopravit zavazadla, už večer.

Dříve než se vrátili na pevninu, otázal se pan Gibson Fliga Balta, zda si nepotřebuje něco obstarat ve městě.

Ale lodní mistr odpověděl: „Děkuji, nic nepotřebuji. Raději zůstanu na palubě a dohlédnu na mužstvo... Bude to tak lepší...“ „Máte pravdu, Balte,“ řekl kapitán. „Ale kuchař musí obstarat nějaké potraviny...“ „Pošlu ho do města, a bude-li třeba, dám mu ještě dva muže.“ Když se pan Gibson dohodl s lodním mistrem, odvezl člun loďaře a jeho přátele zpět na pevninu. Zamířili hned do kanceláře, kde na ně už čekal pan Balfour. A pak šli všichni společně na oběd.

Při jídle mluvili o obchodech. Až dosud byly všechny plavby, které podnikl James Cook, velmi výhodné a výnosné.

Po obědě si chtěl pan Gibson prohlédnout zásoby, které měl kuchař dopravit na palubu, totiž konzervy, drůbež, prasata, mouku, sušenou zeleninu, sýry, pivo, džin, kávu a koření.

„Nepustím tě, dokud tě nevyfotografuju, otče,“ prohlásil Nat.

„Jakže? Zase mě chceš fotografovat?“ zvolal kapitán.

„Ale, ale, příteli,“ řekl pan Hawkins. „My oba jsme velcí fanoušci fotografové a nenecháme nikoho na pokoji, dokud ho nevyfotografujeme. Nezbývá ti než se podrobit...“ „Ale já už mám přece v Hobartu dvě nebo tři své fotografie!“ namítal pan Gibson. „Tak budeš mít o jednu víc,“ odpověděl Nat. „A protože už zítra odjíždíme, bude pan Balfour tak laskav a pošle ji matce příštím poštovním parníkem...“ „Samozřejmě,“ přislíbil pan Balfour. „Vidíš, otče,“ pokračoval Nat, „každá fotografie je jako ryba... Má cenu, jen když je nová... Jenom si považ, že jsi teď o deset měsíců starší, než jsi byl, když jsi odjel z Hobartu. Jsem si jist, že už nevypadáš zrovna tak jako na poslední fotografii, která je na krbu v tvém pokoji...“ „Nat má pravdu,“ souhlasil pan Hawkins se smíchem. „Ráno jsem tě mohl sotva poznat.“ „No tohle!“ zvolal pan Gibson. „Vskutku ne. Ujišťuji tě... Nic člověka nemůže tolik změnit jako deset měsíců plavby po moři...“ „No tak ať je po tvém, synu,“ připustil kapitán, „jsem ochoten se obětovat...“ „A jak se budeš přitom tvářit?“ zeptal se žertovně loďař. „Jako námořník, který odjíždí, nebo ten, kdo přijíždí?… Anebo jako velitel lodi, který třímá sextant nebo dalekohled?“ „Jak ty budeš chtít, Hawkinsi.“ „A až budeš stát před našimi objektivy, snaž se myslet na něco... To dodává obličeji výraznosti... Na co budeš myslet?“ „Budu myslet na ženu,“ odpověděl pan Gibson, „na syna a na tebe, svého přítele...“ „To bude ohromný snímek!“ Nat Gibson měl menší, ale výborný aparát, kterým mohl pořídit překrásné snímky. Pan Gibson vypadal na fotografii skvěle, jak prohlásil jeho syn, když si prohlédl negativ. Svěřil ho panu Balfourovi, aby ho dal vyvolat a poslal paní Gibsonové.

Pan Hawkins, pan Gibson a Nat odešli potom z kanceláře, aby ještě nakoupili, čeho bude třeba pro devíti až desetitýdenní plavbu. O potraviny se postarali Wickley, Hobbes a kuchař.

Zároveň se kapitán podrobil formalitám, které jsou vyžadovány při připlutí a vyplutí. Nebylo překážek, aby James Cook včas nevyplul... Během svých pochůzek potkali pan Hawkins a jeho přátelé ve městě několik Maorů, kteří přišli z okolí. Jejich počet na Novém Zélandě klesl zrovna tak katastrofálně jako počet australských a tasmanských domorodců, a proto je nebezpečí, že brzy vyhynou. Dnes zbývá jen asi čtyřicet domorodců na Jižním ostrově a sotva dva tisíce na Severním ostrově. Maorové se zabývají hlavně pěstováním zeleniny a ovocných stromů.

Domorodci jsou, jak se zdá, původu polynéského. Ale je také zcela možné, že první přistěhovalci na Nový Zéland přišli ze souostroví Tonga Tabu, které je asi dvanáct set mil na sever.

Domorodé obyvatelstvo tedy pomalu, ale jistě vymírá. První příčinou toho jsou nemoci, zejména souchotiny, a druhou příčinou, daleko strašnější, je opilství. V pití alkoholu zvlášť vynikají ženy, které taky náruživě kouří.

Maorové odolávali britské invazi až do roku 1875, kdy jejich poslední král v King Country uznal britskou svrchovanost.

K šesté hodině večerní se pan Hawkins, kapitán a Nat vrátili do kanceláře, aby povečeřeli. Potom se rozloučili s panem Balfourem a dali se dovézt na loď, která se chystala na úsvitě zdvihnout kotvy.


IV. VE WELLINGTONU

Město Wellington leží na jihozápadním výběžku Severního ostrova u zátoky, která má podobu podkovy. Protože je to zátoka dobře chráněná před větry vanoucími od moře, je možno tam kotvit. James Cook měl naštěstí příznivý vítr. Plavba v Cookově úžině je dost obtížná, protože jsou tam četné proudy, jejichž rychlost dosahuje někdy až deseti uzlů v hodině, ačkoli jinak příliv a odliv v Tichém oceáně není tak silný. Mořeplavec Tasman, který objevil Nový Zéland v prosinci roku 1642, musel přestát velká nebezpečí, hrozilo mu totiž ztroskotání na mělčině a byl vystaven útokům domorodců. Proto někteří nazývají tuto úžinu Krvavou. Holandský mořeplavec tam ztratil čtyři muže, které snědli lidožrouti z pobřeží. Sto let potom musel nechat anglický mořeplavec James Cook v jejich rukou posádku jednoho svého rezervního člunu. Dvě léta nato tam zahynul ve strašné řeži francouzský námořník Marion du Frene a sním šestnáct mužů.

V březnu roku 1840 veplul francouzský mořeplavec Dumont d'Urville na lodích Astrolabé a Zélée do zátoky Otago na Jižním ostrově a navštívil okolní ostrovy. Pak se zastavil v přístavě Akaroa. S domorodci vycházel celkem dobře. Na jeho památku byl nazván jeho jménem jeden z ostrovů, na kterém nyní sídlí jenom hejna tučňáků a albatrosů a který je oddělen od velkého jižního ostrova Francouzskou úžinou, kde je moře tak rozbouřené, že se tam zřídka odváží lodi vyplouvající z úžiny.

Nyní vládne ve všech částech Nového Zélandu, který Je pod britským panstvím, naprostá bezpečnost. Maorové už nikoho neohrožují. Lodi ohrožuje jenom nebezpečné moře.

V lednu roku 1849 vyslala společnost New Zealand Land kompany loď Auroru, aby na pobřeží těchto opuštěných končin vysadila první osadníky. Teď čítá  obyvatelstvo obou ostrovů Nového Zélandu 800 000 duší. Wellington, hlavní město má asi 30 000 obyvatel.

Wellington má pěknou polohu. Ulice jsou tu pravidelné, široké a dobře udržované. Většina domů je ze dřeva, aby lépe odolávaly zemětřesení, které je zvláště v jižních provinciích dost časté. Dřevěné jsou i veřejné budovy, jako například palác guvernéra, který stojí uprostřed krásného parku, a katedrála. Wellington má universitu, sídlí tam zákonodárné shromáždění, které má 54 členů a dále dolní sněmovna, volená přímo lidem. Ve městě je i hodně obecných a středních škol, muzea, továrny na konzervování masa, vzorné vězení, četná náměstí a parky. Je to tedy město naprosto moderní, které by mohlo Novému Zélandu závidět mnoho měst Starého i Nového světa.

Jestliže James Cook nezakotvil přímo u nábřeží, stalo se tak proto, že kapitán chtěl zabránit námořníkům dezertovat. Ve Wellingtonu zuřila totiž zlatá horečka právě tak jako v Dunedinu nebo v jiných novozélandských přístavech a mnoho lodí nemohlo vyplout, protože neměly posádku. Pan Gibson musel udělat všechna opatření, aby mu nikdo z mužstva neutekl, zvláště pak námořníci z krčmy U tří strak, i když by je byl rád nahradil jinými. Ostatně zastávka ve Wellingtonu měla být velmi krátká, jen asi čtyřiadvacetihodinová.

Nejprve navštívil pan Gibson pana Hawkinse a svého syna. Hned jak zakotvili, dal se dopravit na nábřeží. Přesně v osm hodin už byl v kanceláři pana Hawkinse, která byla na konci jedné ulice vedoucí k přístavu.

„Otče!“

„Příteli!“

Tak byl přivítán Harry Gibson, jakmile vstoupil do kanceláře. Předešel svého syna i pana Hawkinse, kteří se chystali jít na nábřeží, kam ostatně chodili každý den, aby se podívali, jestli snad hlídka na semaforu neohlásila příjezd brigy.

Nejprve se panu Gibsonovi vrhl do náručí syn Nat, potom objal kapitána rejdař.

Pan Hawkins, kterému bylo tehdy padesát let, byl střední postavy, měl prošedivělé vlasy a jasné, přívětivé oči. Měl pevné zdraví, byl pěkně stavěný, velmi hbitý a čilý. Protože se dobře vyznal v obchodě, nebál se riskovat. Měl v Hobartu zajištěné postavení a pěkný majetek, takže by byl mohl hned odejít na odpočinek. Ale nechtěl být nečinný po tolika letech usilovné práce. Proto také měl v úmyslu ještě rozšířit svůj podnik a založit se svým společníkem panem Balfourem ve Wellingtonu filiálku. Nat Gibson se měl stát jeho zástupcem s podílem na zisku, jakmile James Cook skončí svou plavbu.

Syn kapitána Gibsona, kterému bylo jedenadvacet let, byl velmi inteligentní a seriózní. Miloval svého otce, svou matku i pana Hawkinse. Vždyť pan Hawkins a jeho otec byli důvěrnými přáteli. Mladý Gibson byl vášnivým milovníkem krásných věcí a měl umělecké nadání, ale nechyběly mu ani vlohy pro obchod. Byl vyšší postavy, měl černé oči, kaštanové vlasy a vousy, elegantní chůzi, nenucené chování a sympatický zevnějšek. Tomu, kdo ho spatřil, se zalíbil na první pohled, a proto měl mnoho přátel. Bylo možno očekávat, že až dospěje, bude z něho rázný a energický muž. Byl energičtější než jeho otec, což zdědil po paní Gibsonové.

Ve volných chvílích Nat rád fotografoval, stále s sebou nosil fotografický přístroj, aby mohl na cestách zachytit malebné krajiny, domorodce a všelijaké jiné náměty.

Když bydlel ve Wellingtonu, udělal mnoho snímků města a okolí. Pan Hawkins se také zajímalo fotografování. Často oba dva odjížděli s fotografickými aparáty a vraceli se s množstvím snímků, které pak zařazovali do alba.

Když pan Hawkins představil kapitána svému společníku panu Balfourovi, vrátil se s panem Gibsonem a jeho synem do své kanceláře. Nejprve začali mluvit o Hobartu. A měli si co vyprávět, protože mezi Tasmánií a Novým Zélandem existovalo už pravidelné spojení. Den předtím dostal pan Hawkins dopis od své ženy, také dopisy paní Gibsonové čekaly už ve Wellingtonu na příjezd brigy.

Kapitán si nejprve přečetl dopisy. Doma bylo všechno v pořádku a dámy byly zdrávy. Sice se jim zdálo, že jsou muži nepřítomni příliš dlouho, ale doufaly, že se jejich nepřítomnost už neprotáhne...

„Ano,“ pravil pan Hawkins, „v Hobartu budeme za pět nebo šest neděl...“ „To bude mít naše drahá matka radost,“ zvolal Nat Gibson. „Takovou radost, jakou jsem měl já, když jsem tě mohl zase obejmout, otče.“

„A jak já jsem rád, chlapče!“

„Příteli,“ řekl pan Hawkins, „doufám? že tentokrát nebude James Cook pryč tak dlouho...“

„Taky si to myslím, Hawkinsi.“

„I když nebudeme plout příliš rychle,“ pokračoval rejdař, „z Nového Zélandu do Nového Irska to přece není tak daleko...“

„A zvláště ne v této době,“ podotkl kapitán. „Moře je teď klidné až k rovníku a větry pravidelné. Jsem přesvědčen tak jako ty, že nebudeme mít žádné zdržení, jen jestli se neprotáhne zastávka v Port Praslinu...“

„Neboj se, Gibsone. Právě jsem dostal od pana Ziegera, našeho partnera, dopis, který mě v této věci zcela uspokojil. Na ostrovech je nahromaděna velká zásoba perleti a kopry, takže nakládání nebude dělat žádné potíže...“

„A je pan Zieger ochoten převzít naše zboží?“ zeptal se Harry Gibson.

„Samozřejmě, příteli. Znova ti opakuji, že jsem si jist, že v tomto ohledu nám nehrozí žádné zdržení.“

„Ale nezapomeň, Hawkinsi, že z Port Praslinu má jet James Cook ještě do            Keravary.“

„To bude trvat jen čtyřiadvacet hodin, Gibsone.“

„Nyní tedy víme,“ podotkl Nat Gibson, „kolik dní potrvá naše plavba. A jak dlouho zůstaneme v Port Praslinu a v Keravaře?“

„Asi tři neděle.“

„A plavba z Wellingtonu do Port Praslinu?“

„Zrovna tolik.“

„A cesta zpátky do Tasmánie?“

„Asi měsíc.“

„To znamená, že James Cook bude zpátky v Hobartu asi za půltřetího měsíce.“ „Spíše dřív než později.“

„Dobrá,“ odpověděl Nat Gibson, „napíšu to ještě dnes matce, protože poštovní loď do Austrálie odjíždí pozítří. Napíšu jí, aby nebyly, ona ani paní Hawkinsová, netrpělivé. Ano, pane Hawkinsi?“

„Výborně, hochu!“

„A na počátku příštího roku už budou naše rodiny pohromadě...“

„Dvě rodiny, které vlastně tvoří rodinu jednu!“ odpověděl pan Hawkins.

A loďař a kapitán si stiskli srdečně ruku.

„A nyní, drahý Gibsone,“ prohlásil pan Hawkins, „poobědváme s panem Balfourem.“

„Dobrá, Hawkinsi.“

„Máš co dělat ve městě?“

„Ne,“ odpověděl kapitán. „Ale musím se vrátit na loď.“

„Tak jdeme!“ zvolal Nat Gibson. „Rád zase uvidím naši brigu, než se tam dopravíme zavazadla.“

„Ale zůstaneme ve Wellingtonu přece několik dní, ne?“ zeptal se pan Hawkins.

„Nanejvýš čtyřiadvacet hodin,“ odpověděl kapitán. „Musím jen doplnit zásoby, a na to stačí jedno odpoledne. V tom smyslu chci také ještě dát Baltovi rozkazy.“

„Jsi stále spokojen s lodním mistrem?“

„Ano... Je horlivý a ví dobře, co má dělat.“

„A s mužstvem?“

„Proti těm starým nemám námitek.“

„A proti těm, které jsi najal v Dunedinu?“

„Nemám k nim důvěru, ale bohužel lepší lidi jsem nenašel.“

„Tedy James Cook odpluje už zítra?“

„Ano, zítra, jestli se nám ovšem nestane to, co se nám přihodilo v Dunedinu. Nyní je pro kapitány obchodních lodí každá zastávka v novozélandských přístavech velmi nebezpečná...“

„Myslíš tím ty dezerce námořníků, viď?“ otázal se pan Hawkins.

„Ano,“ odpověděl pan Gibson. „Vždyť mi z osmi utekli čtyři, a nemám o nich žádné zprávy...“

„Máš pravdu, Gibsone, musíš si dát pozor, aby se ti ve Wellingtonu nestalo totéž co v Dunedinu...“

„Proto jsem také nedovolil, aby zde někdo odešel z lodi pod jakoukoli záminkou... ani kuchaři Koovi.“

„To je velmi rozumné, otče,“ podotkl Nat Gibson. „Teď právě je v přístavě asi šest lodí, které nemohou vyplout, protože nemají posádku.“

„To mě nepřekvapuje,“ připomněl Harry Gibson. „Proto chci vyplout ihned, jakmile nalodíme zásoby. Už zítra na úsvitě zdvihneme kotvy.“

Kapitán se pak zmínil ještě o lodním mistrovi a tu pan Hawkins udělal významný posunek.

„Víš, ten Flig Balt na mne neudělal dobrý dojem už tehdy, když jsme ho přijali v Hobartu,“ řekl.

„Ano, vím to,“ připustil kapitán. „Ale tvé obavy nejsou oprávněné... Koná svou práci horlivě, lidé ho poslouchají... Znova ti říkám, že mu není možno nic vytýkat...“

„Tím lépe, Gibsone. Raději bych byl, kdybych se mýlil... Ale když mu důvěřuješ...“

„Pokud jde o nějaký složitý manévr, spoléhám vždycky jen na sebe, Hawkinsi. Ostatní věci rád přenechám lodnímu mistrovi. Od té doby, co jsme vypluli, mu nemohu vytknout ani to nejmenší... A proto jestliže chce být na mé lodi i při příští plavbě...“

„To je koneckonců jen tvá věc, drahý příteli,“ podotkl pan Hawkins. „Ty dovedeš nejlépe posoudit, co máš dělat...“

Pak se ho ještě pan Hawkins zeptal, zdali si je jist těmi čtyřmi námořníky, kteří nezběhli.

„Vin Mod, Hobbes, Wickley a Burnes jsou dobrými námořníky,“ odpověděl Harry Gibson. „Když neutekli v Dunedinu, neutečou ani tady.“

„Však na ně nezapomeneme, až se vrátíš,“ prohlásil loďař.

„Já jsem nezakázal vstup na pevninu kvůli nim,“ pokračoval kapitán, „ale kvůli těm novým...“

A pan Gibson se jal vypravovat, za jakých okolností přišli na loď Len Cannon, Sexton, Kyle a Bryce, jak chtěli utéci dunedinské policii, která je přistihla při rvačce v krčmě U tří strak.

„To jsou tedy vyslovení darebáci!“ řekl loďař.

„Ano, příteli. Ale ty víš, v jakých jsem byl nesnázích, že jsem měl dvou týdenní zpoždění... Tehdy jsem se obával, že budu muset dokonce čekat několik měsíců, než budu moci doplnit svou posádku... Co chceš? .

.

Člověk musí vzít zavděk tím, co najde...“

„A pak se toho zbaví, hned jakmile bude mít příležitost, pravda?“ podotkl pan Hawkins.

„Je to tak, jak říkáš, Hawkinsi. To jsem původně chtěl udělat zde ve Wellingtonu, kdyby to bylo jen trochu možné... Ale musí to počkat až do Hobartu.“

Pak vyšli pan Hawkins, pan Gibson a jeho syn z kanceláře, došli na nábřeží a zavolali si člun přístavní služby, aby je dopravil na brigu.

Tam je uvítal velmi uctivě a přívětivě lodní mistr, kterému pan Hawkins, upokojen kapitánovým prohlášením, vlídně odpověděl na pozdrav.

„Vidím, že jste stále zdráv, pane Hawkinsi,“ řekl mu Flig Balt.

„Ano, děkuji...,“ odvětil rejdař.

Hobbesovi, Wickleymu a Burnesovi, kteří sloužili na lodi už několik měsíců k plné kapitánově spokojenosti, pan Hawkins srdečně poděkoval.

Jima loďař políbil na obě tváře, chlapec měl neobyčejnou radost, že ho opět vidí.

„Mám dobré zprávy o tvé matce,“ řekl mu pan Hawkins. „Doufá, že je kapitán s tebou spokojen...“

„Úplně,“ prohlásil pan Gibson.

„Děkuji vám mockrát, pane Hawkinsi,“ odpověděl mu Jim, „způsobil jste mi velkou radost...“

„A co pro mne nemáš nic?“ řekl Nat Gibson a přitáhl ho přátelsky k sobě.

„Ale ano, pane Nate,“ odpověděl Jim a vrhl se mu kolem krku.

„Vypadáš výborně,“ podotkl Nat. „Kdyby tě viděla tvá matka, měla by z tebe velkou radost... Abych nezapomněl, vyfotografuju tě, než odjedeš...“

„A budu si podoben?“ zeptal se Jim.

„Samozřejmě, ale nesmíš se ani pohnout.“

„Nepustím tě, dokud tě nevyfotografuju, otče,“ prohlásil Nat.

„Nebojte se, pane Nate, nehnu se za nic na světě.“

Když pan Hawkins promluvil s Hobbesem, Wickleym a Burnesem o jejich rodinách v Hobartu, prohodil ještě několik slov s Vinem Modem, kterému ta pozornost velmi zalichotila. Loďař ho znal méně než ostatní, protože to byla první Modova cesta na brize.

Nové námořníky pan Hawkins jen pozdravil.

Musíme však přiznat, že na něho neudělali lepší dojem než na pana Gibsona. Když pan Hawkins a pan Gibson asi za hodinu zrevidovali lodní účty, oznámil kapitán, že vyplují zítra na úsvitě. Loďař a Nat Gibson se dostaví do svých kabin, kam si dají předem dopravit zavazadla, už večer.

Dříve než se vrátili na pevninu, otázal se pan Gibson Fliga Balta, zda si nepotřebuje něco obstarat ve městě.

Ale lodní mistr odpověděl:

„Děkuji, nic nepotřebuji. Raději zůstanu na palubě a dohlédnu na mužstvo...

Bude to tak lepší...“

„Máte pravdu, Balte,“ řekl kapitán. „Ale kuchař musí obstarat nějaké potraviny...“

„Pošlu ho do města, a bude-li třeba, dám mu ještě dva muže.“

Když se pan Gibson dohodl s lodním mistrem, odvezl člun loďaře a jeho přátele zpět na pevninu. Zamířili hned do kanceláře, kde na ně už čekal pan Balfour. A pak šli všichni společně na oběd.

Při jídle mluvili o obchodech. Až dosud byly všechny plavby, které podnikl James Cook, velmi výhodné a výnosné.

Po obědě si chtěl pan Gibson prohlédnout zásoby, které měl kuchař dopravit na palubu, totiž konzervy, drůbež, prasata, mouku, sušenou zeleninu, sýry, pivo, džin, kávu a koření.

„Nepustím tě, dokud tě nevyfotografuju, otče,“ prohlásil Nat.

„Jakže? Zase mě chceš fotografovat?“ zvolal kapitán.

„Ale, ale, příteli,“ řekl pan Hawkins. „My oba jsme velcí fanoušci fotografové a  nenecháme nikoho na pokoji, dokud ho nevyfotografujeme. Nezbývá ti než se podrobit...“

„Ale já už mám přece v Hobartu dvě nebo tři své fotografie!“ namítal pan Gibson.

„Tak budeš mít o jednu víc,“ odpověděl Nat. „A protože už zítra odjíždíme, bude pan Balfour tak laskav a pošle ji matce příštím poštovním parníkem...“

„Samozřejmě,“ přislíbil pan Balfour.

„Vidíš, otče,“ pokračoval Nat, „každá fotografie je jako ryba... Má cenu, jen když je nová... Jenom si považ, že jsi teď o deset měsíců starší, než jsi byl, když jsi odjel z Hobartu. Jsem si jist, že už nevypadáš zrovna tak jako na poslední fotografii, která je na krbu v tvém pokoji...“

„Nat má pravdu,“ souhlasil pan Hawkins se smíchem. „Ráno jsem tě mohl sotva poznat.“

„No tohle!“ zvolal pan Gibson.

„Vskutku ne. Ujišťuji tě... Nic člověka nemůže tolik změnit jako deset měsíců plavby po moři...“

„No tak ať je po tvém, synu,“ připustil kapitán, „jsem ochoten se obětovat...“

„A jak se budeš přitom tvářit?“ zeptal se žertovně loďař. „Jako námořník, který odjíždí, nebo ten, kdo přijíždí?… Anebo jako velitel lodi, který třímá sextant nebo dalekohled?“

„Jak ty budeš chtít, Hawkinsi.“

„A až budeš stát před našimi objektivy, snaž se myslet na něco... To dodává obličeji výraznosti... Na co budeš myslet?“

„Budu myslet na ženu,“ odpověděl pan Gibson, „na syna a na tebe, svého přítele...“

„To bude ohromný snímek!“

Nat Gibson měl menší, ale výborný aparát, kterým mohl pořídit překrásné snímky. Pan Gibson vypadal na fotografii skvěle, jak prohlásil jeho syn, když si prohlédl negativ. Svěřil ho panu Balfourovi, aby ho dal vyvolat a poslal paní Gibsonové.

Pan Hawkins, pan Gibson a Nat odešli potom z kanceláře, aby ještě nakoupili, čeho bude třeba pro devíti až desetitýdenní plavbu. O potraviny se postarali Wickley, Hobbes a kuchař.

Zároveň se kapitán podrobil formalitám, které jsou vyžadovány při připlutí a vyplutí. Nebylo překážek, aby James Cook včas nevyplul...

Během svých pochůzek potkali pan Hawkins a jeho přátelé ve městě několik Maorů, kteří přišli z okolí. Jejich počet na Novém Zélandě klesl zrovna tak katastrofálně jako počet australských a tasmanských domorodců, a proto je nebezpečí, že brzy vyhynou. Dnes zbývá jen asi čtyřicet domorodců na Jižním ostrově a sotva dva tisíce na Severním ostrově. Maorové se zabývají hlavně pěstováním zeleniny a ovocných stromů.

Domorodci jsou, jak se zdá, původu polynéského. Ale je také zcela možné, že první přistěhovalci na Nový Zéland přišli ze souostroví Tonga Tabu, které je asi dvanáct set mil na sever.

Domorodé obyvatelstvo tedy pomalu, ale jistě vymírá. První příčinou toho jsou nemoci, zejména souchotiny, a druhou příčinou, daleko strašnější, je opilství. V pití alkoholu zvlášť vynikají ženy, které taky náruživě kouří.

Maorové odolávali britské invazi až do roku 1875, kdy jejich poslední král v King Country uznal britskou svrchovanost.

K šesté hodině večerní se pan Hawkins, kapitán a Nat vrátili do kanceláře, aby povečeřeli. Potom se rozloučili s panem Balfourem a dali se dovézt na loď, která se chystala na úsvitě zdvihnout kotvy.