×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Bratři Kipové - Jules Verne, III. VIN MOD PŘI PRÁCI

III. VIN MOD PŘI PRÁCI Když se pluje úžinou, která odděluje obě části Nového Zélandu, nepřesahuje vzdálenost mezi Dunedinem a Wellingtonem čtyři sta mil. Jestliže se nezmění severozápadní vítr a moře zůstane klidné, může James Cook při rychlosti deseti mil za hodinu dorazit do Wellingtonu třetí den.

Podaří se Fligu Baltovi uskutečnit jeho nekalé plány během této krátké plavby, totiž zbavit se kapitána a jeho pomocníků, zmocnit se lodi a odplout do vzdálených končin Tichého oceánu, kde by byl naprosto bezpečný před jakýmkoli trestem?

Už víme, jak chtěl Vin Mod postupovat: napřed mínil přepadnout pana Gibsona a jeho věrné námořníky a hodit je přes palubu, ne že by se mohli pokusit o odpor. Ale nejdřív bylo nutno prozkoumat terén, zasvětit Lena Cannona a jeho společníky do spiknutí a zajistit si jejich pomoc. A to, jak se zdálo, nebude jen tak lehké. Vin Mod se o to chtěl pokusit hned první den, aby to „spustili“ už příští noc. Proto nesměl ztrácet čas. Vždyť za osmačtyřicet hodin bude loď ve Wellingtonu, kde se nalodí Ran Hawkins a Nat Gibson. Bylo tedy nutno, aby se do rukou Fliga Balta a jeho společníků dostala loď hned této nebo příští noci. Kdyby se jim to nepodařilo, byly by vyhlídky na úspěch daleko menší. A snad by se jim dokonce podobná příležitost už nikdy nenaskytla.

Vin Mod byl přesvědčen, že v té věci nenarazí na žádné potíže u Lena Cannona, Sextona, Kylea a Bryce, kteří neznali žádné zábrany a určitě neodolají lákavým nabídkám na výnosné obchody v zapadlých končinách Tichého oceánu, kde budou bezpečni před spravedlností.

Jižní ostrov Nového Zélandu, který leží trochu šikmo od jihozápadu k jihovýchodu, se podobá pravoúhelníku, kdežto Severní ostrov má podobu nepravidelného trojúhelníku, zakončeného malým výběžkem směřujícím k Severnímu mysu.

Pobřeží, podle kterého loď plula, bylo velmi rozervané, bylo lemováno ohromnými skalami bizarních tvarů, podobajícími se z dálky ohromným mastodontům, kteří uvázli na břehu. Tu a tam bylo vidět jakési skalní oblouky připomínající klášterní ochoz, do nich i za pěkného počasí bijí zuřivé mořské vlny s ohlušujícím rachotem. Loď, jež by se víc přiblížila k tomuto pobřeží, by byla neodvratně ztracena, protože by ji mohly snadno zničit tři nebo čtyři nárazy těchto vln. jestliže přijde bouře od východu nebo od západu, má taková loď jediné východisko, obeplout všechny výběžky Nového Zélandu. Jsou tam totiž dvě úžiny, kde lodi mohou najít útočiště, totiž úžina Cookova, která odděluje obě části ostrova, a úžina Foveauxova, ležící na jižním konci. Ale nutno se za každou cenu vyhnout nebezpečným útesům, kde na sebe narážejí vlny Indického a Tichého oceánu a kde dochází.velmi často k námořním katastrofám.

Za pobřežím se zvedá vysoký horský hřeben, zjizvený krátery a zbrázděný vodopády. Na úbočích hor se zelenají lesy, rostou tam mohutné stromy, borovice vysoké asi sto stop a o průměru i dvacet stop, cedry s listy podobnými listům oliv a různé jiné.

Ostrov je velmi úrodný a jeho rostlinstvo se může vyrovnat nejbujnější tropické vegetaci. Naproti tomu druhý ostrov neobdařila příroda takovým bohatstvím, tam je možno obdělat nanejvýš jednu desetinu celé plochý: Jen někde pěstují domorodci trochu kukuřice, nějakou tu zeleninu, brambory a pak různé jedlé kořeny, které jsou jejich hlavní potravou.

Kapitán Jamese Cooka se někdy přiblížil k pobřeží dost blízko, protože je dobře znal, a pak bylo na palubě jasně slyšet zpěv ptáků, ve směsici různých ptačích hlasů mohli rozeznat hlasy papoušků, kachen a jiných vodních ptáků, z nichž nejodvážnější poletovali kolem plachet. A v moři bylo možno spatřit kytovce, mořské slony, lvouny a tuleně, kteří se rychle rozprchli, když je příď lodi vyrušila z jejich her. Všichni tito živočichové jsou.vyhledáváni pro tuk a pro hustou kožešinu.

Počasí bylo stále krásné. Svítilo slunce a vítr hnal rychle loď, která měla rozvinutou jen část plachet, nebylo třeba ani trochu uvolnit lano nebo otočit kormidlem. A tak mohli noví námořníci plně ocenit stabilitu brigy.

K jedenácté hodině se ukázal kousek před přístavem Oamaru zaoblený vrcholek Herbertovy hory, která strmí pět tisíc stop nad mořem.

Dopoledne se Vin Mod marně snažil promluvit s Lenem Cannonem, pokládal ho totiž za nejchytřejšího a nejvlivnějšího, z těch čtyř nováčků. Pan Gibson, jak už víme, rozkázal, aby ti čtyři nebyli nikdy pohromadě, aby pracovali odděleně od sebe. Dozor nad lodí ponechal kapitán lodnímu. mistrovi, protože řízení lodi nevyžadovalo příliš práce, a uchýlil se do kabiny, aby dal do pořádku lodní účetnictví.

V té době byl u kormidla Hobbes. Flig Balt chodil po obou stranách přístřešku od hlavního stěžně k zádi. Jiní dva námořníci, Burnes a Bryce, přecházeli mlčky sem tam podle zábradlí. Vin Mod a Len Cannon byli na straně chráněné, před větrem, takže nikdo nemohl zaslechnout, co si spolu povídají.

Když se k nim náhodou přiblížil plavčík, Flig Balt se na něj příkře osopil a poslal ho z opatrnosti leštit kování v budce na kompas.

Ostatní dva společníci Lena Cannona, Sexton a Kyle, neměli hlídku. Byli však raději na palubě než v kajutě. Kuchař Koa byl s nimi na přídi a bavil je svými sprostými vtipy a odpornými grimasami. Byl strašně hrdý na své tetování, které měl na obličeji, na prsou, na rukou i na nohou. Bylo to zvláštní tetování, na jaké neměli právo všichni domorodci, například otroci nebo lidé nízkého původu.

Koa ochotně vyprávěl Sextonovi a Kyleovi, při jaké příležitosti mu vytetovali ten či onen vzor, pak ukázal také na čelo, kde měl vytetováno své jméno. Přitom prohlásil, že by se toho nechtěl zbavit za nic na světě.

Mezitím zpracovával Vin Mod Lena Cannona, který si také vřele přál navázat s ním známost.

„Tak, kamaráde, začal Vin Mod, „přece jsi na palubě naší lodi.

„Je to dobrá loď... Snadno urazí jedenáct uzlů za hodinu a přitom jí nemusíme ani moc pomáhat…“ „Máš pravdu, Mod.“ „A taky je drahá, hlavně když veze pěkný náklad...“ „Tím líp pro loďaře...“ „Loďař nebo někdo jiný... Dokud je plavba klidná, můžeme mít založené ruce…“ „Dnes je to dobrý,“ podotkl Len Cannon, „ale co bude zítra, to nikdo neví...“ „zítra, pozítří... pořád to bude fajn!“ zvolal Vin Mod a poklepal Lenu Cannonovi na ramena. „A není to tady lepší než na zemi?.... Kde byste teď byli, ty a tvoji kamarádi, kdybyste nebyli tady?“ „V krčmě U tří strak, Mode,“ odpověděl Len Cannon. „Kdepak!... Adam Fry by vás vyhodil, když jste tam tak řádili... A pak by vás pěkně chytila policie... A protože byste nebyli před policejním soudem poprvé, napařili by vám jeden nebo dva měsíce, které byste si museli odsedět v Dunedinu...“ „Arest ve městě, nebo loď na moři, to je jedno...,“ prohlásil Len Cannon, který se nechtěl smířit se svým osudem. „Jakže!“ zvolal Vin Mod. „Takhle námořníci nikdy nemluví!“ „Ale my jsme neměli vůbec v úmyslu pracovat na lodi!“ zvolal Len Cannon. „Kdybychom se byli včera nezapletli tak pitomě do rvačky, byli bychom už dávno na cestě ke zlatým polím...“ „Dřít se, trmácet, umírat hlady a žízní? Nač to, kamaráde?“ „Abychom si nadělali peníze...,“ odpověděl Len Cannon. „Nadělali peníze? Ve zlatých dolech?“ zasmál se Vin Mod. „Vždyť už tam nic není. Copak jsi nemluvil s těmi, kteří se odtamtud vrátili?.... Je tam už jen kamení a kamením si můžeš nacpat kapsy, aby se nezdálo, že se vracíš s prázdnou... S hroudami zlata je už konec. A ty nevyrostou přes noc ani do roka...“ „Ale já znám dost kamarádů, kteří nelitují toho, že nechali loď lodí a šli hledat zlato...“ „A já... já znám... čtyři chlapíky, kteří nebudou nikdy litovat toho, že se stali námořníky na lodi James Cook , udělali moc dobře, že se neplahočili za zlatem ve vnitrozemí...“ „Ty říkáš, že tohle je něco pro nás?“ „Ano, pro vás, a pro dva nebo tři chlapy vašeho ražení...“ „Ty mi chceš namluvit, že si.námořník, který musí pracovat pro kapitána a loďaře, vydělá tolik, aby se potom mohl jen smát, jíst a pít?“ „To samozřejmě ne…“ odpověděl Vin Mod. „Ledaže by… ledaže by se plavil na svůj vlastní účet...“ „Ale jak na to, když člověk není majitelem lodi?“ „Někdy se jím může stát...“ „A ty si myslíš, že já a mí kamarádi máme v dunedinské bance peníze, abychom si mohli loď koupit?“ „To vím, že ne!... A jestli jste měli nějaké úspory, padly do rukou Adama Frye a podobných bankéřů...“ „No tak vidíš, Mode... Nemáme peníze, nebudeme mít loď… Pochybuju, že by byl pan Gibson tak hodný a daroval nám tu svou...“ „To ne... Ale cožpak se nemůže přihodit nějaké neštěstí?.... Nemůže snad pan Gibson zmizet?.... Náhodou spadne do moře... To se stává i těm nejlepším kapitánům... Velká vlna dovede člověka smést... Třebas v noci... A pak ráno ho už nikdo nespatří...“ Len Cannon se díval Vinu Modovi přímo do očí, jako by chtěl vypátrat, zda dobře rozumí tomu, co právě slyšel… Vin Mod pokračoval: „A co se stane potom? Místo kapitána přijde někdo jiný. To je obyčejně první důstojník... A když ten neexistuje, ujme se velení druhý důstojník...“ „A když ani ten na lodi není...“ dodal Len Cannon a přitom ztlumil hlas a strčil loktem do svého kamaráda, „pak přijde na řadu lodní mistr...“ „Ano, je to tak, jak říkáš, kamaráde... A jestli se stane kapitánem lodní mistr Flig Balt, dostaneme se hodně daleko...“ „Ale ne tam, kam se mělo jet, viď?“ podotkl Len Cannon potměšile. „To ne... Kam se pojede?“ začal Vin Mod. „Pojede se tam, kde bude možno udělat dobré obchody, naložit velké množství perleti, kopry, koření... A to všechno pak bude v podpalubí lodi nazvané Little Girl...“ „Jak to Little Gir! ?“ „Tak se potom bude jmenovat James Cook... Že je to hezké jméno?.... A taky přinese štěstí!“ Koneckonců na jméně vůbec nezáleželo, ačkoli, jak se zdálo, tohle jméno se Vinu Modovi náramně líbilo. Len Cannon byl dost chytrý, aby z Modových slov pochopil, že se to týká také jeho a jeho společníků z krčmy U tří strak. Naprosto se nebál, že snad budou mít výčitky svědomí, ale přece jen se chtěl napřed řádně informovat a zjistit, kdo má šance vyhrát. Proto chvilku přemýšlel, a když zjistil pohledem, že je nikdo nemůže slyšet, řekl: „Tak, a teď vyklop všechno!“ Vin Mod mu tedy vysvětlil, na čem se dohodli s Fligem Baltem a Len Cannon, který rád slyšel takové návrhy, nebyl vůbec překvapen a nechtěl o ničem diskutovat. Prostě návrh bez váhání přijal. Naděje na to, že se zbaví kapitána i námořníků, kteří se odmítnou zúčastnit vzpoury, že se zmocní lodi, že ji přejmenují a změní její národnost, že budou jezdit po Tichém oceáně a obchodovat pro sebe, to všechno lehce svedlo toho darebáka. Přece však chtěl mít nějakou záruku i ujištění, že lodní mistr jde s Vinem Modem.

„Dnes večer, Lene, po osmé hodině, až budeš u kormidla, přijde k tobě Flig Balt a promluví si s tebou... Musíš mít uši otevřené...“ „Ten bude velet lodi?“ zeptal se Len Cannon, který by byl nejraději neposlouchal nikoho. „Samozřejmě,“ odpověděl Vin Mod. „Přece nějaký kapitán být musí... Jenže majiteli lodi budeš ty, tví kamarádi a my všichni...“ „Tak platí, Mode... Až budu sám se Sextonem, Brycem a Kylem, řeknu jim o tom.“ „Ale spěchá to...“ „Tolik?“ „Ovšem... Musí to být už dnes v noci... A jakmile se zmocníme lodi, vyrazíme na širé moře...“ Pak mu Vin Mod vysvětlil, proč se to musí stát tuto noc, dříve než dorazí do Wellingtonu, kde se má nalodit pan Hawkins a Gibsonův syn. Kdyby byli na lodi tihle dva lidé, podnik by se stal daleko riskantnějším... V každém případě to musí být tuhle nebo nanejvýš příští noc... Nebo pak bude pramalá naděje, že se to vůbec podaří... Len Cannon snadno pochopil uvedené důvody. Navečer promluví se svými společníky, za které ručí jako za sebe. Jakmile lodní mistr poručí, všichni uposlechnou. Napřed však musí Flig Balt potvrdit všechno, co mu Vin Mod řekl... Stačí dvě tři slova a stisk ruky na znamení, že to platí... A co se slíbí, to se dodrží... K osmé hodině večer vyšel z kajuty pro mužstvo Flig Balt a šel, jak slíbil Vin Mod, na záď ke kormidlu, kde stál Len Cannon. Protože však tam byl také kapitán, museli počkat, až dá rozkazy na noc a odejde do své kabiny.

Severozápadní vítr ještě neztichl, i když po západu slunce trochu polevil. Bylo možno očekávat, že bude klid až do rána a že nebude nutno měnit plachty. Jen loď bude plout poněkud pomaleji, dokud se vítr nestočí na severovýchod.

James Cook měl totiž přejet velkou zátoku, která se nazývá Canterbury. Aby mohl obeplout poloostrov, který ji uzavírá, musí se trochu pootočit a zamířit napříč zátokou.

Pan Gibson dal tedy stočit ráhna a plachty tak, aby loď mohla plout naznačeným směrem. Chtěl vítr nechat, stranou Pompey's Pillars a být ráno už před Christchurchem. Ačkoli námořníci hned uposlechli jeho rozkazů, zůstal kapitán k velké zlosti Fliga Balta na palubě až do desíti hodin. Buď rozmlouval s Fligem Baltem, nebo seděl jen tak na zábradlí. Proto nemohl lodní mistr promluvit s Lenem Canponem.

Na palubě bylo všechno v pořádku. Loď měla změnit kurs až ve tři nebo čtyři hodiny v noci, až bude mít v dohledu přístav Akaroa. Pan Gibson pohlédl ještě jednou na obzor a na plachty a pak odešel do své kajuty na přídi.

Mezi Fligem Baltem a Lenem Cannonem nebylo třeba dlouhých řečí. Lodní mistr potvrdil, co navrhl Vin Mod. Ale nesmějí váhat. Kapitána překvapí v kabině a pak hodí do moře. A protože nebylo možno spoléhat na Hobbese, Wickleyho a Burnese, musí je tam hodit taky... Lenu Cannonovi nezbývalo nic jiného než si zajistit pomoc svých tří společníků, jinak řečeno získat je pro věc.

„A kdy to bude?“ otázal se Len Cannon.

„Dnes v noci...,“ odpověděl Vin Mod, který byl také při rozhovoru.

„A v kolik hodin?“ „Mezi jedenáctou a půlnocí,“ odpověděl Flig Balt... „V té době bude mít Hobbes se Sextonem stráž a Wickley bude u kormidla... Nesmíme je vyrušit... A až se zbavíme těch počestných námořníků...“ „Platí,“ prohlásil Len Cannon, který už přestal váhat.“ Potom nechal kormidelní kolo Vinu Modovi a šel na příď, aby se tam domluvil se Sextonem, Brycem a Kylem, Ale u předního stěžně hledal Sextona a Bryce marně. Měli tam mít sice stráž, ale nebyli tam... Obrátil se na Wickleyho, avšak ten jen pokrčil rameny. „Kdepak jsou?“ zeptal se Len Cannon.

„Dole v kajutě. Opilí namol... Oba dva!“ „Hovada!“ zamumlal Len Cannon. „To budou ožralí celou noc... Tak už se nedá nic dělat...“ Sešel dolů a našel tam své společníky natažené na kavalci. Zatřásl jimi... Marně! Vyloučeno je probudit... V kuchyni ukradli láhev džinu a vylízli ji do poslední kapky... Z té opice se proberou až ráno... Proto jim nemohl nic říci o návrhu Vina Moda... Nemůže s nimi počítat před východem slunce, a bez nich by to bylo předem prohrané!

Když se o tom dozvěděl Flig Balt, dovedete si představit, jak zuřil. Vinu Modovi se jen taktak podařilo ho uklidnit: Nejraději by byl poslal ty špinavé ožraly na šibenici. Ale konec konců, ještě není nic ztraceno... Co se nemohlo udělat tuhletu noc, může se udělat příští... Je nutno si dát na Sextona a Kylea pozor. A postarat se, aby tolik nechlastali... V žádném případě je Flig Balt neudá kapitánovi pro opilství nebo pro krádež láhve... Pan Gibson by je hned dal zavřít do podpalubí, kde by zůstali, dokud by James Cook nedorazil do Wellingtonu. Pak by je odevzdal námořním úřadům. A kromě toho by mohl vysadit na pevninu Lena Gannona a Kylea... To bylo moudré. Námořníci na sebe nikdy nežalují. Hoobes, Wickley, Burnes a plavčík nebudou o tom mluvit, a tak kapitán nebude mít možnost zakročit.

Noc uplynula klidně.

Když časně ráno vyšel kapitán na palubu, zjistil že stráže jsou na svém místě a loď už obeplula poloostrov a míří k Christchurchu.

Den začal dobře. Slunce se vyhouplo nad obzor a rychle rozptýlilo mlhu. Jeden okamžik se zdálo, že vítr bude vát od moře, ale od sedmi hodin začal vát od země, takže bylo jisté, že to bude vítr severozápadní jako den předtím. A při tomto větru dorazí loď do Wellipgtonu aniž bude třeba měnit plachty.

„Nic nového?“ zeptal se pan Gibson Fliga Balta, když lodní mistr vyšel z kabiny kde strávil zbytek noci.

„Nic, pane Gibsone,“ odpověděl Flig Balt.

„Kdo je teď u kormidla?“ „Námořník Cannon.“ „Nemusil jste včera něco vytknout novým námořníkům?“ ptal se dál kapitán. „Ne, vůbec nic. Dokonce mám dojem, že jsou lepší, než se nám zprvu zdálo...“ „Tím lépe, Balte. Myslím, že ve Wellingtortu a v Dunedinu je většina kapitánů bez posádek.“ „To je pravděpodobné, kapitáne,“ odpověděl Flig Balt. „Kdybych mohl vyjít s těmihle…“ „To by bylo asi nejlepší,“ řekl lodní mistr… James Cook zamířil k severu a plul podél pobřeží asi tři až čtyři míle. V záplavě slunečních paprsků bylo na něm vidět každou malou podrobnost. Pobřežní horský hřeben se zdvihal až do výše20 000 stop. Z jeho svahů, bohatě zalesněných, stékaly k moři četné řeky.

Ale vítr pomalu uléhal a bylo téměř jisté, že James Cook urazí méně mil než den předtím a pravděpodobně nedopluje do Wellingtonu podle plánu.

K páté hodině odpolední se objevily na obzoru výšiny Ben More na jihu od malého přístavů Flexbournu. Ještě pět až šest hodin, a loď bude u vjezdu do Cookovy úžiny. Protože se tato úžina táhne od jihu k severu, nebude zapotřebí měnit kurs.

Tak si byli Flig Balt a Vin Mod jisti, že mají před sebou ještě jednu noc, ve které by mohli uskutečnit své plány.

Bylo samozřejmé, že Len Cannon a jeho společníci slíbili svou pomoc. Když se Sexton a Bryce probrali z opice, neměli proti návrhu žádné námitky. Kyle dal svůj hlas už dříve. Chtěli to udělat takto: Mezi půlnocí a jednou hodinou, až bude kapitán spát, vniknou Vin Mod a Len Cannon do jeho kajuty, dají mu roubík do úst, odnesou ho na palubu a hodí ho do moře, dříve než bude moci vykřiknout. V té chvíli Kyle, Sexton a Bryce chytí Hobbese, Burnese, kteří budou mít hlídku, a připraví jim týž osud jako kapitánovi. Potom zbude jen Wickley, který bude v kajutě, s ním a s plavčíkem si budou vědět rady Koa a Flig Balt, po provedení zločinu zůstanou ha palubě jen jeho pachatelé a vůbec žádný svědek. A James Cook se pustí pod všemi plachtami do oblastí Tichého oceánu ležících, na východ od Nového Zélandu.

Bylo velmi pravděpodobné, že se ten odporný zločin zdaří. Před svítáním bude loď pod vedením Fliga Balta už daleko odtud.

Bylo asi sedm hodin večer, když se objevil na obzoru na severovýchodě mys Campbellův. To je vlastně nejzazší bod, který leží ha jih od Cookovy úžiny, asi padesát mil proti němu je strmý mys Palliserův.

Loď plula podél pobřeží ve vzdálenosti necelých dvou mil, měla napnuté všechny plachty, protože k večeru už vítr utichl. Pobřeží bylo rovné a vroubené čedičovými skalami. Vrchol hory Weld se jasně rýsoval v paprscích zapadajícího slunce jako ohnivý hrot. Ačkoli je zde na Tichém oceáně příliv a odliv poměrně malý, přicházel od země proud, který směřoval na sever a hnal loď k úžině.

V osm hodin měl kapitán předat službu lodnímu mistrovi a sestoupit do kabiny. Bylo třeba jen dávat pozor na lodi plující úžinou. Noc byla ostatně jasná a na obzoru nebylo vidět žádnou plachtu.

Avšak před osmou hodinou zpozorovali najednou vzadu na pravém boku kouř, brzy se objevil parník, který plul kolem Campbellova mysu. Ve Vinu Modovi a Fligu Baltovi to nevzbudilo žádnou obavu, při své rychlosti jistě brzy brigu předjede.

Byla to strážní loď a dosud nevytáhla vlajku. Ale v tom zazněla rána z pušky a nad zadní plachtou se zatřepetala britská vlajka.

Harry Gibson zůstal na palubě.

Zůstane tam tak dlouho, dokud bude na obzoru strážní loď, která plula stejným směrem jako James Cook a chtěla proplout úžinou a dostat se do Wellingtonu? ptali se sami sebe Flig Balt a Vin Mod s určitou obavou a netrpělivostí.

Uplynula hodina. Pan Gibson seděl stále u přístřešku, a jak se zdálo, neměl chuť odejít do kabiny. Brzy promluvil několik slov s Hobbesem, který stál u kormidla, brzy zase se díval na strážní loď, která nebyla od brigy vzdálena ani míli.

Můžeme si představit, jaké bylo zklamání, nebo spíše vztek Fliga Balta a jeho kumpánů. Anglická loď plula velmi pomalu, takže bylo dobře vidět, jak pára uniká výfukovou rourou, kolébala se na dlouhých vlnách a sotva čeřila svým šroubem vodu, takže nechávala za sebou mělčí brázdu než James Cook.

Proč jen zmírnila strážní loď svou rychlost?.... Měla snad nějakou poruchu na strojích?.... Nebo nechtěla dorazit do wellingtonského přístavu, do kterého se dost těžko vjíždí, za noci?

Ať už tomu bylo jakkoli, měla jistě nějaký důvod, proč zůstala až do rána na dohled brigy.

To stačilo, aby byli Flig Balt, Vin Mod a jejich společníci zklamáni a silně znepokojeni.

Nejprve si Len Cannon, Sexton, Kyle a Bryce mysleli, že strážní loď vyplula z Dunedinu, aby je zatkla, když se policie dozvěděla, že utekli a schovali se na brize. Ale jejich obava byla úplně zbytečná. Vždyť bylo možno zatelefonovat prostě do Wellingtonu, aby je zatkli, až James Cook přistane. Nikoho přece nenapadne poslat strážní loď, aby honila námořníky, kteří vyvolali rvačku, když je daleko snadnější je zatknout v přístavu.

Brzy se Len Cannon a jeho společníci upokojili. Strážní loď nedala signál, že chce navázat spojení s brigou, ani nespustila na vodu člun. Nebudou tedy prohledávat brigu a námořníci z krčmy U tří strak mohou být zcela klidní.

Lodní mistr a Vin Mod přestali sice mít strach, ale dostali strašný vztek, protože nebylo možno v noci nic podniknout. A druhý den už bude James Cook kotvit ve Wellingtonu. Nemohou se přece vrhnout na kapitána a tři námořníky jen tak, bez hluku. Jistě by se postavili na odpor, křičeli by a hájili by se. A jejich křik by mohli zaslechnout na strážní lodi, která byla sotva na dvě tři délky od nich... Za těchto okolností nelze dělat vzpouru... Strážní loď by ji hned v zárodku potlačila, protože by mohla rychle přirazit k brize.

„Hrome!“ mumlal vztekle Vin Mod, „nemůžeme nic dělat. Jinak bychom riskovali, že nás oběsí na ráhně té sakramentské lodi...“ „A zítra,“ dodal Flig Balt, „bude na palubě už ten rejdař a Nat Gibson.“ Kdyby se byl James Cook aspoň trochu vzdálil od strážní lodi a kapitán odešel do své kabiny, lodní mistr by byl ochoten se pokusit o svůj plán. Ale nebylo možno zamířit na širé moře.... A zločinný záměr musil být odložen.

Brzy začalo svítat. James Cook se přiblížil k Nicolsonovu mysu, který vybíhá do moře právě u vjezdu do wellingtonské zátoky. Konečně v šest hodin vjel do přístavu právě tak jako strážní loď a zakotvil uprostřed rejdy.


III. VIN MOD  PŘI PRÁCI

Když se pluje úžinou, která odděluje obě části Nového Zélandu, nepřesahuje vzdálenost mezi Dunedinem a Wellingtonem čtyři sta mil. Jestliže se nezmění severozápadní vítr a moře zůstane klidné, může James Cook při rychlosti deseti mil za hodinu dorazit do Wellingtonu třetí den.

Podaří se Fligu Baltovi uskutečnit jeho nekalé plány během této krátké plavby, totiž zbavit se kapitána a jeho pomocníků, zmocnit se lodi a odplout do vzdálených končin Tichého oceánu, kde by byl naprosto bezpečný před jakýmkoli trestem?

Už víme,  jak chtěl Vin Mod postupovat: napřed mínil přepadnout pana Gibsona a jeho věrné námořníky a hodit je přes palubu, ne že by se mohli pokusit o odpor. Ale nejdřív bylo nutno prozkoumat terén, zasvětit Lena Cannona a jeho společníky do spiknutí a zajistit si jejich pomoc. A to, jak se zdálo, nebude jen tak lehké. Vin Mod se o to chtěl pokusit hned první den, aby to „spustili“ už příští noc. Proto nesměl ztrácet čas. Vždyť za osmačtyřicet hodin bude loď ve Wellingtonu, kde se nalodí Ran Hawkins a Nat Gibson. Bylo tedy nutno, aby se do rukou Fliga Balta a jeho společníků dostala loď hned této nebo příští noci. Kdyby se jim to nepodařilo, byly by vyhlídky na úspěch daleko menší. A snad by se jim dokonce podobná příležitost už nikdy nenaskytla.

Vin Mod byl přesvědčen, že v té věci nenarazí na žádné potíže u Lena Cannona, Sextona, Kylea a Bryce, kteří neznali žádné zábrany a určitě neodolají lákavým nabídkám na výnosné obchody v zapadlých končinách Tichého oceánu, kde budou bezpečni před spravedlností.

Jižní ostrov Nového Zélandu, který leží trochu šikmo od jihozápadu k jihovýchodu, se podobá pravoúhelníku, kdežto Severní ostrov má podobu nepravidelného trojúhelníku, zakončeného malým výběžkem směřujícím k Severnímu mysu.

Pobřeží, podle kterého loď plula, bylo velmi rozervané, bylo lemováno ohromnými skalami bizarních tvarů, podobajícími se z dálky ohromným mastodontům, kteří uvázli na břehu. Tu a tam bylo vidět jakési skalní oblouky připomínající klášterní ochoz, do nich i za pěkného počasí bijí zuřivé mořské vlny s ohlušujícím rachotem. Loď, jež by se víc přiblížila k tomuto pobřeží, by byla neodvratně ztracena, protože by ji mohly snadno zničit tři nebo čtyři nárazy těchto vln. jestliže přijde bouře od východu nebo od západu, má taková loď jediné východisko, obeplout všechny výběžky Nového Zélandu. Jsou tam totiž dvě úžiny, kde lodi mohou najít útočiště, totiž úžina Cookova, která odděluje obě části ostrova, a úžina Foveauxova, ležící na jižním konci. Ale nutno se za každou cenu vyhnout nebezpečným útesům, kde na sebe narážejí vlny Indického a Tichého oceánu a kde dochází.velmi často k námořním katastrofám.

Za pobřežím se zvedá vysoký horský hřeben, zjizvený krátery a zbrázděný vodopády. Na úbočích hor se zelenají lesy, rostou tam mohutné stromy, borovice vysoké asi sto stop a o průměru i dvacet stop, cedry s listy podobnými listům oliv a různé jiné.

Ostrov je velmi úrodný a jeho rostlinstvo se může vyrovnat nejbujnější tropické vegetaci. Naproti tomu druhý ostrov neobdařila příroda takovým bohatstvím, tam je možno obdělat nanejvýš jednu desetinu celé plochý: Jen někde pěstují domorodci trochu kukuřice, nějakou tu zeleninu, brambory a pak různé jedlé kořeny, které jsou jejich hlavní potravou.

Kapitán Jamese Cooka se někdy přiblížil k pobřeží dost blízko, protože je dobře znal, a pak bylo na palubě jasně slyšet zpěv ptáků, ve směsici různých ptačích hlasů mohli rozeznat hlasy papoušků, kachen a jiných vodních ptáků, z nichž nejodvážnější poletovali kolem plachet. A v moři bylo možno spatřit kytovce, mořské slony, lvouny a tuleně, kteří se rychle rozprchli, když je příď lodi vyrušila z jejich her. Všichni tito živočichové jsou.vyhledáváni pro tuk a pro hustou kožešinu.

Počasí bylo stále krásné. Svítilo slunce a vítr hnal rychle loď, která měla rozvinutou jen část plachet, nebylo třeba ani trochu uvolnit lano nebo otočit kormidlem. A tak mohli noví námořníci plně ocenit stabilitu brigy.

K jedenácté hodině se ukázal kousek před přístavem Oamaru zaoblený vrcholek Herbertovy hory, která strmí pět tisíc stop nad mořem.

Dopoledne se Vin Mod marně snažil promluvit s Lenem Cannonem, pokládal ho totiž za nejchytřejšího a nejvlivnějšího, z těch čtyř nováčků. Pan Gibson, jak už víme, rozkázal, aby ti čtyři nebyli nikdy pohromadě, aby pracovali odděleně od sebe. Dozor nad lodí ponechal kapitán lodnímu. mistrovi, protože řízení lodi nevyžadovalo příliš práce, a uchýlil se do kabiny, aby dal do pořádku lodní účetnictví.

V té době byl u kormidla Hobbes. Flig Balt chodil po obou stranách přístřešku od hlavního stěžně k zádi. Jiní dva námořníci, Burnes a Bryce, přecházeli mlčky sem tam podle zábradlí. Vin Mod a Len Cannon byli na straně chráněné, před větrem, takže nikdo nemohl zaslechnout, co si spolu povídají.

Když se k nim náhodou přiblížil plavčík, Flig Balt se na něj příkře osopil a poslal ho z opatrnosti leštit kování v budce na kompas.

Ostatní dva společníci Lena Cannona, Sexton a Kyle, neměli hlídku. Byli však raději na palubě než v kajutě. Kuchař Koa byl s nimi na přídi a bavil je svými sprostými vtipy a odpornými grimasami. Byl strašně hrdý na své tetování, které měl na obličeji, na prsou, na rukou i na nohou. Bylo to zvláštní tetování, na jaké neměli  právo všichni domorodci, například otroci nebo lidé nízkého původu.

Koa ochotně vyprávěl Sextonovi a Kyleovi, při jaké příležitosti mu vytetovali ten či onen vzor, pak ukázal také na čelo, kde měl vytetováno své jméno. Přitom prohlásil, že by se toho nechtěl zbavit za nic na světě.

Mezitím zpracovával Vin Mod Lena Cannona, který si také vřele přál navázat s ním známost.

„Tak, kamaráde, začal Vin Mod, „přece jsi na palubě naší lodi.

„Je to dobrá loď... Snadno urazí jedenáct uzlů za hodinu a přitom jí nemusíme ani moc pomáhat…“

„Máš pravdu, Mod.“

„A taky je drahá, hlavně když veze pěkný náklad...“

„Tím líp pro loďaře...“

„Loďař nebo někdo jiný... Dokud je plavba klidná, můžeme mít založené ruce…“

„Dnes je to dobrý,“ podotkl Len Cannon, „ale co bude zítra, to nikdo neví...“ „zítra, pozítří... pořád to bude fajn!“ zvolal Vin Mod a poklepal Lenu Cannonovi na ramena. „A není to tady lepší než na zemi?.... Kde byste teď byli, ty a tvoji kamarádi, kdybyste nebyli tady?“

„V krčmě U tří strak, Mode,“ odpověděl Len Cannon. „Kdepak!... Adam Fry by vás vyhodil, když jste tam tak řádili... A pak by vás pěkně chytila policie... A protože byste nebyli před policejním soudem poprvé, napařili by vám jeden nebo dva měsíce, které byste si museli odsedět v Dunedinu...“

„Arest ve městě, nebo loď na moři, to je jedno...,“ prohlásil Len Cannon, který se nechtěl smířit se svým osudem.

„Jakže!“ zvolal Vin Mod. „Takhle námořníci nikdy nemluví!“

„Ale my jsme neměli vůbec v úmyslu pracovat na lodi!“ zvolal Len Cannon.

„Kdybychom se byli včera nezapletli tak pitomě do rvačky, byli bychom už dávno na cestě ke zlatým polím...“

„Dřít se, trmácet, umírat hlady a žízní? Nač to, kamaráde?“

„Abychom si nadělali peníze...,“ odpověděl Len Cannon.

„Nadělali peníze? Ve zlatých dolech?“ zasmál se Vin Mod. „Vždyť už tam nic není. Copak jsi nemluvil s těmi, kteří se odtamtud vrátili?.... Je tam už jen kamení a kamením si můžeš nacpat kapsy, aby se nezdálo, že se vracíš s prázdnou... S hroudami zlata je už konec. A ty nevyrostou přes noc ani do roka...“

„Ale já znám dost kamarádů, kteří nelitují toho, že nechali loď lodí a šli hledat zlato...“

„A já... já znám... čtyři chlapíky, kteří nebudou nikdy litovat toho, že se stali námořníky na lodi James Cook , udělali moc dobře, že se neplahočili za zlatem ve vnitrozemí...“

„Ty říkáš, že tohle je něco pro nás?“

„Ano, pro vás, a pro dva nebo tři chlapy vašeho ražení...“

„Ty mi chceš namluvit, že si.námořník, který musí pracovat pro kapitána a loďaře, vydělá tolik, aby se potom mohl jen smát, jíst a pít?“

„To samozřejmě ne…“ odpověděl Vin Mod. „Ledaže by… ledaže by se plavil na svůj vlastní účet...“

„Ale jak na to, když člověk není majitelem lodi?“

„Někdy se jím může stát...“

„A ty si myslíš, že já a mí kamarádi máme v dunedinské bance peníze, abychom si mohli loď koupit?“

„To vím, že ne!... A jestli jste měli nějaké úspory, padly do rukou Adama Frye a podobných bankéřů...“

„No tak vidíš, Mode... Nemáme peníze, nebudeme mít loď… Pochybuju, že by byl pan Gibson tak hodný a daroval nám tu svou...“

„To ne... Ale cožpak se nemůže přihodit nějaké neštěstí?.... Nemůže snad pan Gibson zmizet?.... Náhodou spadne do moře... To se stává i těm nejlepším kapitánům... Velká vlna dovede člověka smést... Třebas v noci... A pak ráno ho už nikdo nespatří...“

Len Cannon se díval Vinu Modovi přímo do očí, jako by chtěl vypátrat, zda dobře rozumí tomu, co právě slyšel…

Vin Mod pokračoval:

„A co se stane potom? Místo kapitána přijde někdo jiný. To je obyčejně první důstojník... A když ten neexistuje, ujme se velení druhý důstojník...“

„A když ani ten na lodi není...“ dodal Len Cannon a přitom ztlumil hlas a strčil loktem do svého kamaráda, „pak přijde na řadu lodní mistr...“

„Ano, je to tak, jak říkáš, kamaráde... A jestli se stane kapitánem lodní mistr Flig Balt, dostaneme se hodně daleko...“

„Ale ne tam, kam se mělo jet, viď?“ podotkl Len Cannon potměšile.

„To ne... Kam se pojede?“ začal Vin Mod. „Pojede se tam, kde bude možno udělat dobré obchody, naložit velké množství perleti, kopry, koření... A to všechno pak bude v podpalubí lodi nazvané Little Girl...“

„Jak to Little Gir! ?“

„Tak se potom bude jmenovat James Cook... Že je to hezké jméno?.... A taky přinese štěstí!“

Koneckonců na jméně vůbec nezáleželo, ačkoli, jak se zdálo, tohle jméno se Vinu Modovi náramně líbilo. Len Cannon byl dost chytrý, aby z Modových slov pochopil, že se to týká také jeho a jeho společníků z krčmy U tří strak. Naprosto se nebál, že snad budou mít výčitky svědomí, ale přece jen se chtěl napřed řádně informovat a zjistit, kdo má šance vyhrát. Proto chvilku přemýšlel, a když zjistil pohledem, že je nikdo nemůže slyšet, řekl:

„Tak, a teď vyklop všechno!“

Vin Mod mu tedy vysvětlil, na čem se dohodli s Fligem Baltem a Len Cannon, který rád slyšel takové návrhy, nebyl vůbec překvapen a nechtěl o ničem diskutovat. Prostě návrh bez váhání přijal. Naděje na to, že se zbaví kapitána i námořníků, kteří se odmítnou zúčastnit vzpoury, že se zmocní lodi, že ji přejmenují a změní její národnost, že budou jezdit po Tichém oceáně a obchodovat pro sebe, to všechno lehce svedlo toho darebáka. Přece však chtěl mít nějakou záruku i ujištění, že lodní mistr jde s Vinem Modem.

„Dnes večer, Lene, po osmé hodině, až budeš u kormidla, přijde k tobě Flig Balt a promluví si s tebou... Musíš mít uši otevřené...“

„Ten bude velet lodi?“ zeptal se Len Cannon, který by byl nejraději neposlouchal nikoho.

„Samozřejmě,“ odpověděl Vin Mod. „Přece nějaký kapitán být musí... Jenže majiteli lodi budeš ty, tví kamarádi a my všichni...“

„Tak platí, Mode... Až budu sám se Sextonem, Brycem a Kylem, řeknu jim o tom.“

„Ale spěchá to...“

„Tolik?“

„Ovšem... Musí to být už dnes v noci... A jakmile se zmocníme lodi, vyrazíme na širé moře...“

Pak mu Vin Mod vysvětlil, proč se to musí stát tuto noc, dříve než dorazí do Wellingtonu, kde se má nalodit pan Hawkins a Gibsonův syn.

Kdyby byli na lodi tihle dva lidé, podnik by se stal daleko riskantnějším... V každém případě to musí být tuhle nebo nanejvýš příští noc... Nebo pak bude pramalá naděje, že se to vůbec podaří...

Len Cannon snadno pochopil uvedené důvody. Navečer promluví se svými společníky, za které ručí jako za sebe. Jakmile lodní mistr poručí, všichni uposlechnou. Napřed však musí Flig Balt potvrdit všechno, co mu Vin Mod řekl... Stačí dvě tři slova a stisk ruky na znamení, že to platí... A co se slíbí, to se dodrží...

K osmé hodině večer vyšel z kajuty pro mužstvo Flig Balt a šel, jak slíbil Vin Mod, na záď ke kormidlu, kde stál Len Cannon. Protože však tam byl také kapitán, museli počkat, až dá rozkazy na noc a odejde do své kabiny.

Severozápadní vítr ještě neztichl, i když po západu slunce trochu polevil. Bylo možno očekávat, že bude klid až do rána a že nebude nutno měnit plachty. Jen loď bude plout poněkud pomaleji, dokud se vítr nestočí na severovýchod.

James Cook měl totiž přejet velkou zátoku, která se nazývá Canterbury. Aby mohl obeplout poloostrov, který ji uzavírá, musí se trochu pootočit a zamířit napříč zátokou.

Pan Gibson dal tedy stočit ráhna a plachty tak, aby loď mohla plout naznačeným směrem. Chtěl vítr nechat, stranou Pompey's Pillars a být ráno už před Christchurchem.

Ačkoli námořníci hned uposlechli jeho rozkazů, zůstal kapitán k velké zlosti Fliga Balta na palubě až do desíti hodin. Buď rozmlouval s Fligem Baltem, nebo seděl jen tak na zábradlí. Proto nemohl lodní mistr promluvit s Lenem Canponem.

Na palubě bylo všechno v pořádku. Loď měla změnit kurs až ve tři nebo čtyři hodiny v noci, až bude mít v dohledu přístav Akaroa. Pan Gibson pohlédl ještě jednou na obzor a na plachty a pak odešel do své kajuty na přídi.

Mezi Fligem Baltem a Lenem Cannonem nebylo třeba dlouhých řečí. Lodní mistr potvrdil, co navrhl Vin Mod. Ale nesmějí váhat. Kapitána překvapí v kabině a pak hodí do moře. A protože nebylo možno spoléhat na Hobbese, Wickleyho a Burnese, musí je tam hodit taky... Lenu Cannonovi nezbývalo nic jiného než si zajistit pomoc svých tří společníků, jinak řečeno získat je pro věc.

„A kdy to bude?“ otázal se Len Cannon.

„Dnes v noci...,“ odpověděl Vin Mod, který byl také při rozhovoru.

„A v kolik hodin?“

„Mezi jedenáctou a půlnocí,“ odpověděl Flig Balt... „V té době bude mít Hobbes se Sextonem stráž a Wickley bude u kormidla... Nesmíme je vyrušit... A až           se zbavíme těch počestných námořníků...“

„Platí,“ prohlásil Len Cannon, který už přestal váhat.“

Potom nechal kormidelní kolo Vinu Modovi a šel na příď, aby se tam domluvil se Sextonem, Brycem a Kylem,

Ale u předního stěžně hledal Sextona a Bryce marně. Měli tam mít sice stráž, ale nebyli tam...

Obrátil se na Wickleyho, avšak ten jen pokrčil rameny.

„Kdepak jsou?“ zeptal se Len Cannon.

„Dole v kajutě. Opilí namol... Oba dva!“

„Hovada!“ zamumlal Len Cannon. „To budou ožralí celou noc... Tak už se nedá nic dělat...“

Sešel dolů a našel tam své společníky natažené na kavalci. Zatřásl jimi... Marně! Vyloučeno je probudit... V kuchyni ukradli láhev džinu a vylízli ji do poslední kapky... Z té opice se proberou až ráno... Proto jim nemohl nic říci o návrhu Vina Moda... Nemůže s nimi počítat před východem slunce, a bez nich by to bylo předem prohrané!

Když se o tom dozvěděl Flig Balt, dovedete si představit, jak zuřil. Vinu Modovi se jen taktak podařilo ho uklidnit: Nejraději by byl poslal ty špinavé ožraly na šibenici. Ale konec konců, ještě není nic ztraceno... Co se nemohlo udělat tuhletu noc, může se udělat příští... Je nutno si dát na Sextona a Kylea pozor. A postarat se, aby tolik nechlastali... V žádném případě je Flig Balt neudá kapitánovi pro opilství nebo pro krádež láhve... Pan Gibson by je hned dal zavřít do podpalubí, kde by zůstali, dokud by James Cook nedorazil do Wellingtonu. Pak by je odevzdal námořním úřadům. A kromě toho by mohl vysadit na pevninu Lena Gannona a Kylea... To bylo moudré. Námořníci na sebe nikdy nežalují. Hoobes, Wickley, Burnes a plavčík nebudou o tom mluvit, a tak kapitán nebude mít možnost zakročit.

Noc uplynula klidně.

Když časně ráno vyšel kapitán na palubu, zjistil že stráže jsou na svém místě a loď už obeplula poloostrov a míří k Christchurchu.

Den začal dobře. Slunce se vyhouplo nad obzor a rychle rozptýlilo mlhu. Jeden okamžik se zdálo, že vítr bude vát od moře, ale od sedmi hodin začal vát od země, takže bylo jisté, že to bude vítr severozápadní jako den předtím. A při tomto větru dorazí loď do Wellipgtonu aniž bude třeba měnit plachty.

„Nic nového?“ zeptal se pan Gibson Fliga Balta, když lodní mistr vyšel z kabiny kde strávil zbytek noci.

„Nic, pane Gibsone,“ odpověděl Flig Balt.

„Kdo je teď u kormidla?“

„Námořník Cannon.“

„Nemusil jste včera něco vytknout novým námořníkům?“ ptal se dál kapitán.

„Ne, vůbec nic. Dokonce mám dojem, že jsou lepší, než se nám zprvu zdálo...“

„Tím lépe, Balte. Myslím, že ve Wellingtortu a v Dunedinu je většina kapitánů bez posádek.“

„To je pravděpodobné, kapitáne,“ odpověděl Flig Balt.

„Kdybych mohl vyjít s těmihle…“

„To by bylo asi nejlepší,“ řekl lodní mistr…

James Cook zamířil k severu a plul podél pobřeží asi tři až čtyři míle. V záplavě slunečních paprsků bylo na něm vidět každou malou podrobnost. Pobřežní horský hřeben se zdvihal až do výše20 000 stop. Z jeho svahů, bohatě zalesněných, stékaly k moři četné řeky.

Ale vítr pomalu uléhal a bylo téměř jisté, že James Cook urazí méně mil než den předtím a pravděpodobně nedopluje do Wellingtonu podle plánu.

K páté hodině odpolední se objevily na obzoru výšiny Ben More na jihu od malého přístavů Flexbournu. Ještě pět až šest hodin, a loď bude u vjezdu do Cookovy úžiny. Protože se tato úžina táhne od jihu k severu, nebude zapotřebí měnit kurs.

Tak si byli Flig Balt a Vin Mod jisti, že mají před sebou ještě jednu noc, ve které by mohli uskutečnit své plány.

Bylo samozřejmé, že Len Cannon a jeho společníci slíbili svou pomoc. Když se Sexton a Bryce probrali z opice, neměli proti návrhu žádné námitky. Kyle dal svůj hlas už dříve. Chtěli to udělat takto:

Mezi půlnocí a jednou hodinou, až bude kapitán spát, vniknou Vin Mod a Len Cannon do jeho kajuty, dají mu roubík do úst, odnesou ho na palubu a hodí ho do moře, dříve než bude moci vykřiknout. V té chvíli Kyle, Sexton a Bryce chytí Hobbese, Burnese, kteří budou mít hlídku, a připraví jim týž osud jako kapitánovi. Potom zbude jen Wickley, který bude v kajutě, s ním a s plavčíkem si budou vědět rady Koa a Flig Balt, po provedení zločinu zůstanou ha palubě jen jeho pachatelé a vůbec žádný svědek. A James Cook se pustí pod všemi plachtami do oblastí Tichého oceánu ležících, na východ od Nového Zélandu.

Bylo velmi pravděpodobné, že se ten odporný zločin zdaří. Před svítáním bude loď pod vedením Fliga Balta už daleko odtud.

Bylo asi sedm hodin večer, když se objevil na obzoru na severovýchodě mys Campbellův. To je vlastně nejzazší bod, který leží ha jih od Cookovy úžiny, asi padesát mil proti němu je strmý mys Palliserův.

Loď plula podél pobřeží ve vzdálenosti necelých dvou mil, měla napnuté všechny plachty, protože k večeru už vítr utichl. Pobřeží bylo rovné a vroubené čedičovými skalami. Vrchol hory Weld se jasně rýsoval v paprscích zapadajícího slunce jako ohnivý hrot. Ačkoli je zde na Tichém oceáně příliv a odliv poměrně malý, přicházel od země proud, který směřoval na sever a hnal loď k úžině.

V osm hodin měl kapitán předat službu lodnímu mistrovi a sestoupit do kabiny. Bylo třeba jen dávat pozor na lodi plující úžinou. Noc byla ostatně jasná a na obzoru nebylo vidět žádnou plachtu.

Avšak před osmou hodinou zpozorovali najednou vzadu na pravém boku kouř, brzy se objevil parník, který plul kolem Campbellova mysu. Ve Vinu Modovi a Fligu Baltovi to nevzbudilo žádnou obavu, při své rychlosti jistě brzy brigu předjede.

Byla to strážní loď a dosud nevytáhla vlajku. Ale v tom zazněla rána z pušky           a nad zadní plachtou se zatřepetala britská vlajka.

Harry Gibson zůstal na palubě.

Zůstane tam tak dlouho, dokud bude na obzoru strážní loď, která plula stejným směrem jako James Cook a chtěla proplout úžinou a dostat se do Wellingtonu? ptali se sami sebe Flig Balt a Vin Mod s určitou obavou a netrpělivostí.

Uplynula hodina. Pan Gibson seděl stále u přístřešku, a jak se zdálo, neměl chuť odejít do kabiny. Brzy promluvil několik slov s Hobbesem, který stál u kormidla, brzy zase se díval na strážní loď, která nebyla od brigy vzdálena ani míli.

Můžeme si představit, jaké bylo zklamání, nebo spíše vztek Fliga Balta a jeho kumpánů. Anglická loď plula velmi pomalu, takže bylo dobře vidět, jak pára uniká výfukovou rourou, kolébala se na dlouhých vlnách a sotva čeřila svým šroubem vodu, takže nechávala za sebou mělčí brázdu než James Cook.

Proč jen zmírnila strážní loď svou rychlost?.... Měla snad nějakou poruchu na strojích?.... Nebo nechtěla dorazit do wellingtonského přístavu, do kterého se dost těžko vjíždí, za noci?

Ať už tomu bylo jakkoli, měla jistě nějaký důvod, proč zůstala až do rána na dohled brigy.

To stačilo, aby byli Flig Balt, Vin Mod a jejich společníci zklamáni a silně znepokojeni.

Nejprve si Len Cannon, Sexton, Kyle a Bryce mysleli, že strážní loď vyplula z Dunedinu, aby je zatkla, když se policie dozvěděla, že utekli a schovali se na brize. Ale jejich obava byla úplně zbytečná. Vždyť bylo možno zatelefonovat prostě do Wellingtonu, aby je zatkli, až James Cook přistane. Nikoho přece nenapadne poslat strážní loď, aby honila námořníky, kteří vyvolali rvačku, když je daleko snadnější je zatknout v přístavu.

Brzy se Len Cannon a jeho společníci upokojili. Strážní loď nedala signál, že chce navázat spojení s brigou, ani nespustila na vodu člun. Nebudou tedy prohledávat brigu a námořníci z krčmy U tří strak mohou být zcela klidní.

Lodní mistr a Vin Mod přestali sice mít strach, ale dostali strašný vztek, protože nebylo možno v noci nic podniknout. A druhý den už bude James Cook kotvit ve Wellingtonu. Nemohou se přece vrhnout na kapitána a tři námořníky jen tak, bez hluku. Jistě by se postavili na odpor, křičeli by a hájili by se. A jejich křik by mohli zaslechnout na strážní lodi, která byla sotva na dvě tři délky od nich... Za těchto okolností nelze dělat vzpouru... Strážní loď by ji hned v zárodku potlačila, protože by mohla rychle přirazit k brize.

„Hrome!“ mumlal vztekle Vin Mod, „nemůžeme nic dělat. Jinak bychom riskovali, že nás oběsí na ráhně té sakramentské lodi...“

„A zítra,“ dodal Flig Balt, „bude na palubě už ten rejdař a Nat Gibson.“

Kdyby se byl James Cook aspoň trochu vzdálil od strážní lodi a kapitán odešel do své kabiny, lodní mistr by byl ochoten se pokusit o svůj plán. Ale nebylo možno zamířit na širé moře.... A zločinný záměr musil být odložen.

Brzy začalo svítat. James Cook se přiblížil k Nicolsonovu mysu, který vybíhá do moře právě u vjezdu do wellingtonské zátoky. Konečně v šest hodin vjel do přístavu právě tak jako strážní loď a zakotvil uprostřed rejdy.