×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Archipel v plamenech - Jules Verne, XV. KAPITOLA Rozuzlení

XIV. KAPITOLA Sacratif To loďstvo, skládající se z dvanácti lodí, vyplulo včera ze scarpantských brlohů. Přicházelo nabídnout korvetě boj za podmínek pro ni velmi nerovných, buď že by napadlo korvetu přímo, nebo že by ji obklíčilo? To bylo úplně jisté. Avšak pro nedostatek větru bylo nutno přijmout tento boj. Ostatně i kdyby bylo možné vyhnout se boji, byl by se toho Henri ďAlbaret zřekl. Vlajka Syphanty nemohla, aniž by se zneuctila, prchat před vlajkou pirátů archipelu.

Mezi těmito dvanácti loďmi byly čtyři brigy s šestnácti až osmnácti děly. Ostatních osm lodí malé nosnosti, ale opatřených lehkou dělostřelbou, byly veliké saiky o dvou stěžních; seny s přímým stěžňovím, fekuly a sakolevy, válečně vypravené. Podle toho, co mohli soudit důstojníci korvety, bylo to přes sto palných jícnů, jimž budou muset odpovídat dvaceti dvěma děly a šesti karonádami. Bylo to sedm nebo osm set mužů, s nimiž bude zápasit dvě stě padesát námořníků jejich mužstva. Měl to být nerovný boj. Nicméně převaha dělostřelectva Syp han ty jí mohla dodat jistou naději na úspěch, avšak s tou podmínkou, že si nenechá soupeře příliš přiblížit. Bylo tedy nutné udržet toto loďstvo ve vzdálenosti tím, že by se postupně odzbrojovaly lodě dobře mířenými salvami. Krátce řečeno, šlo o to, aby se učinilo všechno, co by překazilo zahákování, to znamená boj muže proti muži. V tomto případě by přesila nakonec zvítězila, neboť tento činitel má na moři ještě větší důležitost než na zemi, protože útěk je nemožný a všechno je obsaženo v tom: totiž vyletět do povětří nebo se vzdát.

Hodinu poté, co se mlha rozptýlila, se loďstvo značně přiblížilo ke korvetě, která se nacházela v situaci, jako by kotvila na rejdě.

Henri d'Albaret pozoroval neustále plavbu a obraty pirátu. Přípravy k boji byly na jeho lodi učiněny rychle. Všichni, důstojníci i mužstvo byli na svých místech. Ti z cestujících, kteří byli silní, žádali, aby směli bojovat v řadách mužstva a aby jim dali zbraně. Naprosté ticho panovalo v baterii a na palubě. Bylo rušeno sotva několika slovy, které velitel vyměnil s kapitánem Todrem.

„Nenecháme se zahákovat,“ řekl mu. „Vyčkáme, až první lodě budou na dostřel a vypálíme děla na levém boku.“ „Budeme střílet, abychom potápěli, nebo abychom zbavovali stěžňoví?“ otázal se první důstojník. „Abychom potápěli.“ To bylo nejlepší, co se dalo učinit v boji s piráty, tak strašlivými, když se zahákovali, a zvláště s tímto Sacratifem, který právě drze vztyčil svoji černou vlajku. A učinil-li to, zajisté spoléhal, že nezůstane naživu ani jediný člověk z korvety, který by se mohl chlubit, že ho viděl tváří v tvář.

K jedné hodině po poledni bylo loďstvo už jen asi míli po větru. Blížilo se ustavičně pomocí svých vesel. Syphanta, nosem obrácená k severozápadu, se s obtížemi držela v tomto směru. Piráti táhli proti ní v bitevní čáře - dvě brigy uprostřed a dvě ostatní na obou koncích. Manévrovali tak, aby obepluli korvetu zpředu a zezadu, aby ji sevřeli do kruhu, jehož poloměr se ponenáhlu zmenší. Jejich úmyslem bylo zřejmě zasypat ji nejdříve soustředěným ohněm a pak ji vzít zahákováním.

Henri d'Albaret pochopil tento manévr, pro něho tak nebezpečný a nemohl mu zabránit, neboť byl odsouzen k nečinnosti. Avšak snad se mu podaří prorazit tuto čáru dělovými výstřely dříve, než ho sevře ze všech stran. Dustojníci se už v duchu tázali, proč jejich velitel nedává rozkaz k zahájení palby pevným a klidným hlasem, který znali.

Ne! Henri d'Albaret hodlal pálit jen najisto a chtěl, aby se nepřítel přiblížil na dostřel. Uplynulo ještě deset minut. Všichni čekali, miřiči s okem u mušky svého děla, důstojníci baterie v pohotovosti tlumočit velitelovy rozkazy, lodníci na palubě, přeletující zrakem pavézy. Nepadne nyní první salva od nepřítele, když mu to vzdálenost dovoluje učinit s vyhlídkami na úspěch?

Henri ďAlbaret stále mlčel. Pozoroval čáru, která se začínala zahýbat na obou koncích. Brigy uprostřed - a jednou z nich byla ta, která vztyčila černou Sacratifovu vlajku - byly už ani ne míli vzdáleny.

Avšak nespěchal-li velitel Syphanty zahájit palbu, nezdálo se, že by vůdce loďstva s tím měl naspěch více než on. Snad dokonce zamýšlel přirazit ke korvetě, aniž by vypálil jedinou ránu z děla, aby pak vrhl na korvetu několik set svých lidí. Henri ďAlbaret měl konečně zato, že nesmí déle vyčkávat. Poslední závan, který zalétl až ke korvetě, mu umožnil otočit se o čtvrtinu. Nařídil své postavení tak, aby měl obě brigy z boku a vzkřikl, když nebyly vzdáleny už ani půl míle: „Pozor na palubě a v baterii!“ Lehký ruch vznikl na lodi a po něm následovalo úplné ticho. „Zamířit!“ zvolal Henri ďAlbaret.

Rozkaz ihned opakovali důstojníci a miřiči baterie namířili pečlivě na trup obou brig, zatím co miřiči na palubě mířili na stěžňoví. „Pal!“ vzkřikl velitel ďAlbaret.

Salva na levém boku zahřměla. Z paluby a z baterie korvety vychrlilo jedenáct děl a tři karonády oheň, mezi jiným několik párů oněch koulí, které jsou přizpůsobeny zbavit na krátkou vzdálenost loď stěžňoví.

Jakmile se dým, hnaný nazad, rozplynul na obzoru, mohl být konstatován účinek salvy na obě lodi. Nebyl úplný, ale přece byl značný.

Jedna z obou brig, zaujímajících střed čáry, byla zasažena nad čarou ponoru. Mimoto bylo zpřetrháno několik lanových zápor a pardnul, její přední stěžeň, prostřelený několik stop nad palubou, padl dopředu a urazil konec hlavního stěžně. Za těch okolností bude briga potřebovat jistou dobu k opravě svého poškození; avšak mohla stále plout ke korvetě. Pro korvetu tedy nebylo tímto počátkem boje zmírněno nebezpečí, že bude obklíčena.

Vskutku, ostatní dvě brigy, nacházející se na obou koncích pravého i levého křídla, dorazily nyní naproti Syphantě. Odtamtud se k ní začaly blížit obloukem; neučinily to však, aniž ji nepozdravily po řadě salvou, které nemohla ujít. Byla to dvojí nešťastná rána. Zadní stěžeň korvety byl přeražen. Skácel se, nestrhl však naštěstí nic z lanoví hlavního stěžně. Zároveň byl roztříštěn jeden člun. Žalostnější však bylo, že padl jeden důstojník a dva lodníci, zasaženi výstřelem, nepočítaje tři nebo čtyři jiné, kteří byli těžce raněni a dopraveni do mezipalubí.

Henri d'Albaret dal ihned rozkazy, aby horní paluba byla bez otálení uklizena. Lana, plachty a kusy ráhen byly za chvíli posbírány. Místo se stalo opět volné a přístupné. Nesměl se promeškat ani okamžik. Boj dělostřelectva se měl začít s větší prudkostí. Korveta, nacházející se mezi dvěma ohni, se bude muset bránit na obou stranách.

Vtom dala Syphanta novou salvu a ta byla mířena tentokrát tak dobře, že dvě lodě loďstva - jedna sena a jedna saika - zasažené zplna pod čárou ponoru, se v několika okamžicích potopily. Mužstva měla čas právě jen na to, aby se vrhla do člunů a dostala se na obě brigy ve středu, na které byla ihned přijata.

„Hurá! Hurá!“ Tak vzkřikli námořníci korvety po tomto dvojím výstřelu, který byl ke cti jejím dělostřelcům. „Dvě jdou ke dnu!“ řekl kapitán Todros.

„Ano,“ odpověděl velitel Henri ďAlbaret, „avšak darebákům, kteří na nich byli, se podařilo dostat se na brigy a obávám se stále zahákování, při němž budou mít početní převahu.“ Ještě čtvrt hodiny trvala palba z obou stran. Pirátské lodě mizely rovněž jako korveta v bílém dýmu a bylo nutno vyčkat, až se dým rozptýlí, aby se poznalo, jak si navzájem ublížily. Bohužel, byla tato škoda na Syphantě značná. Několik lodníků bylo zabito; jiní byli raněni, většinou těžce. Francouzský důstojník, zasažený do prsou, padl právě v okamžiku, když mu velitel udílel rozkazy.

Mrtví a ranění byli ihned odneseni do podpalubí. Lékař a jeho pomocníci už nestačili obvazovat a provádět operace, které vyžadoval stav těch, kteří byli zasaženi přímo koulemi nebo nepřímo kusy dřeva na palubě nebo v baterii. Třebaže ještě nebyla zahájena palba z ručnic mezi loděmi, které byly od sebe stále na půl dostřelu z děla, třebaže nebylo zapotřebí vytahovat koule a střepiny, nicméně byly rány vážné a zároveň strašlivé.

Při této příležitosti nechyběly ženy, které se uchýlily do podpalubí, při své povinnosti. Hadžina Elizundová jim byla příkladem. Všechny spěchaly ošetřovat raněné, a dodávaly jim odvahu a posilu.

Tehdy opustila stará zajatkyně Scarpanta svůj temný útulek. Pohled na krev ji neděsil a bezpochyby běh jejího života ji už nejednou uvedl na bojiště. Při svitu lamp v mezipalubí se skláněla k postelím, na nichž spočívali ranění, pomáhala při nejbolestnějších operacích a když nová salva zatřásla korvetou až po špičky jejích stěžňů, ani jediný pohyb jejích očí neprozrazoval, že by jí ty strašlivé rány zastrašovaly.

Přesto se blížila hodina, kdy mužstvo Syphanty mělo být přinuceno bojovat obnaženými zbraněmi s piráty. Jejich čára se uzavřela, jejich kruh se úžil. Korveta se stala cílem soustředěné palby. Avšak bránila se statečně pro čest vlajky, která stále vlála z její kormy. Její dělostřelectvo působilo veliké škody v loďstvu. Zničeny byly ještě jiné dvě lodě, saika a feluka. Jedna se potopila. Druhá, zasažená žhavými plameny, brzy zmizela v plamenech.

Nicméně zahákování bylo nevyhnutelné. Syphanta by mu mohla uniknout jedině tehdy, kdyby prorazila kruh, který ji svíral. To nebylo možné kvůli nedostatku větru, zatímco pirátské lodě, hnané svými vesly, se blížily, a zužovaly svůj kruh.

Briga s černou vlajkou nebyla už dále než na dostřel z pistole, když vypálila celou salvu. Koule udeřila do kování zadní stěny korvety a zbavila ji kormidla.

Henri ďAlbaret se tedy přichystal přivítat útok pirátů. Palba z ručnic zazněla na obou stranách. Ručnice, karabiny a pistole chrlily déšť kulí na Syphantu. Mnoho lidí bylo zasaženo a téměř všichni byli smrtelně raněni. Dvacetkrát mohl být trefen Henri ďAlbaret; avšak stál klidně a bez hnutí na svém můstku, a dával rozkazy se stejnou chladnokrevností, jako by velel při čestné salvě při přehlídce eskadry.

Vtom se mohla mezerami v dýmu obě nepřátelská mužstva spatřit tváří v tvář. Bylo slyšet strašlivé proklínání lupičů. Na brize s černou vlajkou pátral Henri ďAlbaret marně po Sacratifovi, jehož pouhé jméno budilo hrůzu po celém archipelu.

Tehdy po pravém i levém boku briga a jedna z těch lodí, které uzavíraly čáru, a byly zezadu podporovány ostatními loděmi, přirazily ke korvetě, která se při tomto doteku zachvěla. Dobře vržené háky se zachytily lanoví a spojily všechny tři lodě. Jejich děla musela umlknout; avšak protože jejich střílny byly pro piráty pravými průlomy, zůstali dělostřelci na svých místech, aby je bránili sekerami, pistolemi a kopími. Takový byl velitelův rozkaz, daný baterii v okamžiku, kdy obě brigy přirazily ke korvetě.

Náhle zazněl odevšad pokřik, a to s takovou prudkostí, že přehlušil na okamžik třesk palby.

„Na korvetu! Na korvetu!“ Boj muže s mužem se pak stal hrůzným divadlem. Ani salvy z karabin, pistolí a pušek, ani rány sekerami a kopími nemohly zabránit těmto zuřivcům, šílených vztekem, lačných krve, aby vnikli na korvetu.

Pálili z košů vrhajíce granáty, které činily palubu Syphanty neudržitelnou, i když i ta jim odpovídala ze svých košů zbraněmi svých košových hlídačů. Henri d'Albaret viděl, že je napaden ze všech stran. Jeho pažení, třebaže bylo vyšší nežli pažení obou brig, bylo dobýváno útokem. Piráti přeskakovali z ráhna na ráhno a přeřezávajíce provazy palic, hrnuli se nezadržitelně na palubu. Co záleželo na tom, že někteří byli zabiti, nežli se na ni dostali! Bylo jich tolik, že to vůbec ani nepozorovali.

Mužstvo korvety, zmenšené nyní ani ne na dvě stovky zdravých lidí, mělo bojovat proti více než šesti stům.

Vskutku, obě brigy poskytovaly ustavičně průchod novým útočníkům, které přivážely čluny loďstva. Byla to síla, které téměř nebylo možné odolat. Krev brzy tekla po palubě Syphanty proudem. Ranění v křečích umírání se ještě zvedali, aby dali poslední ránu z pistole nebo dýkou. Všechno splývalo v dýmu. Avšak korfská vlajka se neměla sklonit, pokud zbude jediný, kdo ji bude hájit.

V této strašlivé řeži se Xaris bil jako lev. Neopustil horní palubu. Dvacetkrát zachránila jeho sekera, kterou držel za topůrko silnou pěstí, Henrimu d'Albaretovi život. Ten však v tom zmatku, kdy nemohl proti počtu nic dělat, se stále ovládal. Nač myslel? Na kapitulaci? Nikoliv. Francouzský důstojník se nevzdá pirátům. Co tedy učiní? Bude následovat statečného Bissona, který se před deseti měsíci za stejných okolností vyhodil do povětří, aby neupadl do tureckých rukou? Zničí s korvetou obě brigy, připoutané k jejím bokům? Avšak to by znamenalo strhnout do zkázy i raněné Syphanty, zajatce, vyrvané Nikosovi Starkovi, tyto ženy a děti!... To znamenalo obětovat Hadžinu!... A daruje-li Sacratif těm, které ušetří výbuch, život, jak tentokrát uniknou hrůzám otroctví?

„Pozor, veliteli!“ vykřikl Xaris a vrhl se před něj.

Ještě vteřina a Henri d'Albaret by byl býval smrtelně raněn. Avšak Xaris popadl oběma rukama piráta, který ho chtěl skolit, a hodil ho do moře. Třikrát chtěli jiní proniknout k Henrimu d'Albaretovi, třikrát je skolil Xaris ke svým nohám. Nicméně paluba korvety byla nyní úplně zaplavena spoustou útočníků. Jenom sem tam se ozval výstřel. Bojovalo se hlavně obnaženými zbraněmi a křik převládal nad lomozem ran.

Piráti se už zmocnili předního kastelu a zaplavili celý prostor až k hlavnímu stěžni. Ponenáhlu tlačili mužstvo k horní palubě. Bylo jich nejméně deset na jednoho. Jak by bylo možné odolat? I kdyby chtěl nyní velitel d'Albaret vyhodit korvetu do povětří, nemohl by to provést. Útočníci drželi vchod do otvorů vedoucích do nitra lodi. Hrnuli se do baterie a do mezipalubí, kde pokračovali v boji se stejnou zuřivostí. Že by se někdo dostal do prachárny, na to nebylo ani pomyšlení.

Ostatně všude vítězili piráti přesilou. Jenom hráz z těl raněných nebo mrtvých druhů je dělila od zádi Syphanty. První řady, tlačené posledními, překročily tuto hráz a učinily ji ještě vyšší tím, že k ní přibyly nové trupy. Potom, brodíce se v krvi, vrhli se piráti útokem na horní palubu.

Tam se shromáždilo asi padesát mužů a pět nebo šest důstojníků s kapitánem Todrem. Obklopili svého velitele s odhodláním zápasit do posledního dechu.

Na této těsné prostoře to byl zoufalý boj. Vlajka, která spadla z kormy se zadním stěžněm, byla opět vztyčena na zadní tyči. Bylo to poslední místo, které čest velela bránit do posledního muže.

Avšak jakkoliv byla statečná, co mohla ta malá hrstka nadělat proti pěti nebo šesti stům pirátů, kteří zaplavili přední kastel, palubu, koše, odkud pršel déšť granátů? Mužstvo loďstva neustále přicházelo na pomoc prvním útočníkům. Zatím co počet obhájců se každou minutu menšil, lupičů neubývalo.

Ale tato horní paluba byla jakoby tvrzí. Bylo nutné podniknout na ni několik útoků. Nelze vylíčit, co krve stálo její dobytí. Konečně byla její obrana prolomena? Mužstvo Syphanty muselo ustupovat pod lavinou až k pažení. Tam se seskupilo kolem vlajky, které učinilo hradbu svými těly. Henri ďAlbaret uprostřed nich s dýkou v jedné a pistolí v druhé ruce dal poslední rány.

Ne! Velitel korvety se nevzdal! Byl přemožen přesilou! Chtěl zemřít... Marně! Zdálo se, že ti, kdo na něj útočili, měli tajný rozkaz zajmout ho živého, rozkaz, který nejzuřivější z nich stál život pod Xarisovou sekerou.

Henri ďAlbaret byl konečně zajat s těmi důstojníky, kteří zbyli naživu po jeho boku. Xaris a ostatní lodníci nebyli schopni odporu. Vlajka Syphanty na její zádi přestala vlát.

Zároveň zazněly odevšad výkřiky, proklínání, hurá. Vítězové řvali na oslavu svého vůdce: „Sacratif!...Sacratif!“ Vůdce se pak objevil nad roubením korvety. Spousta pirátů se rozestoupila, aby mu udělala místo. Kráčel pomalu na záď a aniž by na to dbal, šlapal po tělech svých druhů. Pak vystoupil po zkrvavěném schodišti na horní palubu, přistoupil k Henrimu ďAlbaretovi.

Velitel Syphanty spatřil konečně toho, jehož dav pirátů pozdravoval jako Sacratifa.

Byl to Nikos Starkos!


XIV. KAPITOLA

Sacratif

 

To loďstvo, skládající se z dvanácti lodí, vyplulo včera ze scarpantských brlohů. Přicházelo nabídnout korvetě boj za podmínek pro ni velmi nerovných, buď že by napadlo korvetu přímo, nebo že by ji obklíčilo? To bylo úplně jisté. Avšak pro nedostatek větru bylo nutno přijmout tento boj. Ostatně i kdyby bylo možné vyhnout se boji, byl by se toho Henri ďAlbaret zřekl. Vlajka Syphanty nemohla, aniž by se zneuctila, prchat před vlajkou pirátů archipelu.

Mezi těmito dvanácti loďmi byly čtyři brigy s šestnácti až osmnácti děly. Ostatních osm lodí malé nosnosti, ale opatřených lehkou dělostřelbou, byly veliké saiky o dvou stěžních; seny s přímým stěžňovím, fekuly a sakolevy, válečně vypravené. Podle toho, co mohli soudit důstojníci korvety, bylo to přes sto palných jícnů, jimž budou muset odpovídat dvaceti dvěma děly a šesti karonádami. Bylo to sedm nebo osm set mužů, s nimiž bude zápasit dvě stě padesát námořníků jejich mužstva. Měl to být nerovný boj. Nicméně převaha dělostřelectva Syp han ty jí mohla dodat jistou naději na úspěch, avšak s tou podmínkou, že si nenechá soupeře příliš přiblížit. Bylo tedy nutné udržet toto loďstvo ve vzdálenosti tím, že by se postupně odzbrojovaly lodě dobře mířenými salvami. Krátce řečeno, šlo o to, aby se učinilo všechno, co by překazilo zahákování, to znamená boj muže proti muži. V tomto případě by přesila nakonec zvítězila, neboť tento činitel má na moři ještě větší důležitost než na zemi, protože útěk je nemožný a všechno je obsaženo v tom: totiž vyletět do povětří nebo se vzdát.

Hodinu poté, co se mlha rozptýlila, se loďstvo značně přiblížilo ke korvetě, která se nacházela v situaci, jako by kotvila na rejdě.

Henri d'Albaret pozoroval neustále plavbu a obraty pirátu. Přípravy k boji byly na jeho lodi učiněny rychle. Všichni, důstojníci i mužstvo byli na svých místech. Ti z cestujících, kteří byli silní, žádali, aby směli bojovat v řadách mužstva a aby jim dali zbraně. Naprosté ticho panovalo v baterii a na palubě. Bylo rušeno sotva několika slovy, které velitel vyměnil s kapitánem Todrem.

„Nenecháme se zahákovat,“ řekl mu. „Vyčkáme, až první lodě budou na dostřel a vypálíme děla na levém boku.“

„Budeme střílet, abychom potápěli, nebo abychom zbavovali stěžňoví?“ otázal se první důstojník.

„Abychom potápěli.“

To bylo nejlepší, co se dalo učinit v boji s piráty, tak strašlivými, když se zahákovali, a zvláště s tímto Sacratifem, který právě drze vztyčil svoji černou vlajku. A učinil-li to, zajisté spoléhal, že nezůstane naživu ani jediný člověk z korvety, který by se mohl chlubit, že ho viděl tváří v tvář.

K jedné hodině po poledni bylo loďstvo už jen asi míli po větru. Blížilo se ustavičně pomocí svých vesel. Syphanta, nosem obrácená k severozápadu, se s obtížemi držela v tomto směru. Piráti táhli proti ní v bitevní čáře - dvě brigy uprostřed a dvě ostatní na obou koncích. Manévrovali tak, aby obepluli korvetu zpředu a zezadu, aby ji sevřeli do kruhu, jehož poloměr se ponenáhlu zmenší. Jejich úmyslem bylo zřejmě zasypat ji nejdříve soustředěným ohněm a pak ji vzít zahákováním.

Henri d'Albaret pochopil tento manévr, pro něho tak nebezpečný a nemohl mu zabránit, neboť byl odsouzen k nečinnosti. Avšak snad se mu podaří prorazit tuto čáru dělovými výstřely dříve, než ho sevře ze všech stran. Dustojníci se už v duchu tázali, proč jejich velitel nedává rozkaz k zahájení palby pevným a klidným hlasem, který znali.

Ne! Henri d'Albaret hodlal pálit jen najisto a chtěl, aby se nepřítel přiblížil na dostřel.

Uplynulo ještě deset minut. Všichni čekali, miřiči s okem u mušky svého děla, důstojníci baterie v pohotovosti tlumočit velitelovy rozkazy, lodníci na palubě, přeletující zrakem pavézy. Nepadne nyní první salva od nepřítele, když mu to vzdálenost dovoluje učinit s vyhlídkami na úspěch?

Henri ďAlbaret stále mlčel. Pozoroval čáru, která se začínala zahýbat na obou koncích. Brigy uprostřed - a jednou z nich byla ta, která vztyčila černou Sacratifovu vlajku - byly už ani ne míli vzdáleny.

Avšak nespěchal-li velitel Syphanty zahájit palbu, nezdálo se, že by vůdce loďstva s tím měl naspěch více než on. Snad dokonce zamýšlel přirazit ke korvetě, aniž by vypálil jedinou ránu z děla, aby pak vrhl na korvetu několik set svých lidí.  .

Henri ďAlbaret měl konečně zato, že nesmí déle vyčkávat. Poslední závan, který zalétl až ke korvetě, mu umožnil otočit se o čtvrtinu. Nařídil své postavení tak, aby měl obě brigy z boku a vzkřikl, když          nebyly vzdáleny už ani půl míle:

„Pozor na palubě a v baterii!“

Lehký ruch vznikl na lodi a po něm následovalo úplné ticho. „Zamířit!“ zvolal Henri ďAlbaret.

Rozkaz ihned opakovali důstojníci a miřiči baterie namířili pečlivě na trup obou brig, zatím co miřiči na palubě mířili na stěžňoví. „Pal!“ vzkřikl velitel ďAlbaret.

Salva na levém boku zahřměla. Z paluby a z baterie korvety vychrlilo jedenáct děl a tři karonády oheň, mezi jiným několik párů oněch koulí, které jsou přizpůsobeny zbavit na krátkou vzdálenost loď stěžňoví.

Jakmile se dým, hnaný nazad, rozplynul na obzoru, mohl být konstatován účinek salvy na obě lodi. Nebyl úplný, ale přece byl značný.

Jedna z obou brig, zaujímajících střed čáry, byla zasažena nad čarou ponoru. Mimoto bylo zpřetrháno několik lanových zápor a pardnul, její přední stěžeň, prostřelený několik stop nad palubou, padl dopředu a urazil konec hlavního stěžně. Za těch okolností bude briga potřebovat jistou dobu k opravě svého poškození; avšak mohla stále plout ke korvetě. Pro korvetu tedy nebylo tímto počátkem boje zmírněno nebezpečí, že bude obklíčena.

Vskutku, ostatní dvě brigy, nacházející se na obou koncích pravého i levého křídla, dorazily nyní naproti Syphantě. Odtamtud se k ní začaly blížit obloukem; neučinily to však, aniž ji nepozdravily po řadě salvou, které nemohla ujít. Byla to dvojí nešťastná rána. Zadní stěžeň korvety byl přeražen. Skácel se, nestrhl však naštěstí nic z lanoví hlavního stěžně. Zároveň byl roztříštěn jeden člun. Žalostnější však bylo, že padl jeden důstojník a dva lodníci, zasaženi výstřelem, nepočítaje tři nebo čtyři jiné, kteří byli těžce raněni a dopraveni do mezipalubí.

Henri d'Albaret dal ihned rozkazy, aby horní paluba byla bez otálení uklizena. Lana, plachty a kusy ráhen byly za chvíli posbírány. Místo se stalo opět volné a přístupné. Nesměl se promeškat ani okamžik. Boj dělostřelectva se měl začít s větší prudkostí. Korveta, nacházející se mezi dvěma ohni, se bude muset bránit na obou stranách.

Vtom dala Syphanta novou salvu a ta byla mířena tentokrát tak dobře, že dvě lodě loďstva - jedna sena a jedna saika - zasažené zplna pod čárou ponoru, se v několika okamžicích potopily. Mužstva měla čas právě jen na to, aby se vrhla do člunů a dostala se na obě brigy ve středu, na které byla ihned přijata.

„Hurá! Hurá!“

Tak vzkřikli námořníci korvety po tomto dvojím výstřelu, který byl ke cti jejím dělostřelcům.

„Dvě jdou ke dnu!“ řekl kapitán Todros.

„Ano,“ odpověděl velitel Henri ďAlbaret, „avšak darebákům, kteří na nich byli, se podařilo dostat se na brigy a obávám se stále zahákování, při němž budou mít početní převahu.“

Ještě čtvrt hodiny trvala palba z obou stran. Pirátské lodě mizely rovněž jako korveta v bílém dýmu a bylo nutno vyčkat, až se dým rozptýlí, aby se poznalo, jak si navzájem ublížily. Bohužel, byla tato škoda na Syphantě značná. Několik lodníků bylo zabito; jiní byli raněni, většinou těžce. Francouzský důstojník, zasažený do prsou, padl právě v okamžiku, když mu velitel udílel rozkazy.

Mrtví a ranění byli ihned odneseni do podpalubí. Lékař a jeho pomocníci už nestačili obvazovat a provádět operace, které vyžadoval stav těch, kteří byli zasaženi přímo koulemi nebo nepřímo kusy dřeva na palubě nebo v baterii. Třebaže ještě nebyla zahájena palba z ručnic mezi loděmi, které byly od sebe stále na půl dostřelu z děla, třebaže nebylo zapotřebí vytahovat koule a střepiny, nicméně byly rány vážné a zároveň strašlivé.

Při této příležitosti nechyběly ženy, které se uchýlily do podpalubí, při své povinnosti. Hadžina Elizundová jim byla příkladem. Všechny spěchaly ošetřovat raněné, a dodávaly jim odvahu a posilu.

Tehdy opustila stará zajatkyně Scarpanta svůj temný útulek. Pohled na krev ji neděsil a bezpochyby běh jejího života ji už nejednou uvedl na bojiště. Při svitu lamp v mezipalubí se skláněla k postelím, na nichž spočívali ranění, pomáhala při nejbolestnějších operacích a když nová salva zatřásla korvetou až po špičky jejích stěžňů, ani jediný pohyb jejích očí neprozrazoval, že by jí ty strašlivé rány zastrašovaly.

Přesto se blížila hodina, kdy mužstvo Syphanty mělo být přinuceno bojovat obnaženými zbraněmi s piráty. Jejich čára se uzavřela, jejich kruh se úžil. Korveta se stala cílem soustředěné palby. Avšak bránila se statečně pro čest vlajky, která stále vlála z její kormy. Její dělostřelectvo působilo veliké škody v loďstvu. Zničeny byly ještě jiné dvě lodě, saika a feluka. Jedna se potopila. Druhá, zasažená žhavými plameny, brzy zmizela v plamenech.

Nicméně zahákování bylo nevyhnutelné. Syphanta by mu mohla uniknout jedině tehdy, kdyby prorazila kruh, který ji svíral. To nebylo možné kvůli nedostatku větru, zatímco pirátské lodě, hnané svými vesly, se blížily, a zužovaly svůj kruh.

Briga s černou vlajkou nebyla už dále než na dostřel z pistole, když vypálila celou salvu. Koule udeřila do kování zadní stěny korvety a zbavila ji kormidla.

Henri ďAlbaret se tedy přichystal přivítat útok pirátů. Palba z ručnic zazněla na obou stranách. Ručnice, karabiny a pistole chrlily déšť kulí na Syphantu. Mnoho lidí bylo zasaženo a téměř všichni byli smrtelně raněni. Dvacetkrát mohl být trefen Henri ďAlbaret; avšak stál klidně a bez hnutí na svém můstku, a dával rozkazy se stejnou chladnokrevností, jako by velel při čestné salvě při přehlídce eskadry.

Vtom se mohla mezerami v dýmu obě nepřátelská mužstva spatřit tváří v tvář. Bylo slyšet strašlivé proklínání lupičů. Na brize s černou vlajkou pátral Henri ďAlbaret marně po Sacratifovi, jehož pouhé jméno budilo hrůzu po celém archipelu.

Tehdy po pravém i levém boku briga a jedna z těch lodí, které uzavíraly čáru, a byly zezadu podporovány ostatními loděmi, přirazily ke korvetě, která se při tomto doteku zachvěla. Dobře vržené háky se zachytily lanoví a spojily všechny tři lodě. Jejich děla musela umlknout; avšak protože jejich střílny byly pro piráty pravými průlomy, zůstali dělostřelci na svých místech, aby je bránili sekerami, pistolemi a kopími. Takový byl velitelův rozkaz, daný baterii v okamžiku, kdy obě brigy přirazily ke korvetě.

Náhle zazněl odevšad pokřik, a to s takovou prudkostí, že přehlušil na okamžik třesk palby.

„Na korvetu! Na korvetu!“

Boj muže s mužem se pak stal hrůzným divadlem. Ani salvy z karabin, pistolí a pušek, ani rány sekerami a kopími nemohly zabránit těmto zuřivcům, šílených vztekem, lačných krve, aby vnikli na korvetu.

Pálili z košů vrhajíce granáty, které činily palubu Syphanty neudržitelnou, i když i ta jim odpovídala ze svých košů zbraněmi svých košových hlídačů. Henri d'Albaret viděl, že je napaden ze všech stran. Jeho pažení, třebaže bylo vyšší nežli pažení obou brig, bylo dobýváno útokem. Piráti přeskakovali z ráhna na ráhno a přeřezávajíce provazy palic, hrnuli se nezadržitelně na palubu. Co záleželo na tom, že někteří byli zabiti, nežli se na ni dostali! Bylo jich tolik, že to vůbec ani nepozorovali.

Mužstvo korvety, zmenšené nyní ani ne na dvě stovky zdravých lidí, mělo bojovat proti více než šesti stům.

Vskutku, obě brigy poskytovaly ustavičně průchod novým útočníkům, které přivážely čluny loďstva. Byla to síla, které téměř nebylo možné odolat. Krev brzy tekla po palubě Syphanty proudem. Ranění v křečích umírání se ještě zvedali, aby dali poslední ránu z pistole nebo dýkou. Všechno splývalo v dýmu. Avšak korfská vlajka se neměla sklonit, pokud zbude jediný, kdo ji bude hájit.

V této strašlivé řeži se Xaris bil jako lev. Neopustil horní palubu. Dvacetkrát zachránila jeho sekera, kterou držel za topůrko silnou pěstí, Henrimu d'Albaretovi život.

Ten však v tom zmatku, kdy nemohl proti počtu nic dělat, se stále ovládal. Nač myslel? Na kapitulaci? Nikoliv. Francouzský důstojník se nevzdá pirátům. Co tedy učiní? Bude následovat statečného Bissona, který se před deseti měsíci za stejných okolností vyhodil do povětří, aby neupadl do tureckých rukou? Zničí s korvetou obě brigy, připoutané k jejím bokům? Avšak to by znamenalo strhnout do zkázy i raněné Syphanty, zajatce, vyrvané Nikosovi Starkovi, tyto ženy a děti!... To znamenalo obětovat Hadžinu!... A daruje-li Sacratif těm, které ušetří výbuch, život, jak tentokrát uniknou hrůzám otroctví?

„Pozor, veliteli!“ vykřikl Xaris a vrhl se před něj.

Ještě vteřina a Henri d'Albaret by byl býval smrtelně raněn. Avšak Xaris popadl oběma rukama piráta, který ho chtěl skolit, a hodil ho do moře. Třikrát chtěli jiní proniknout k Henrimu d'Albaretovi, třikrát je skolil Xaris ke svým nohám.

Nicméně paluba korvety byla nyní úplně zaplavena spoustou útočníků. Jenom sem tam se ozval výstřel. Bojovalo se hlavně obnaženými zbraněmi a křik převládal nad lomozem ran.

Piráti se už zmocnili předního kastelu a zaplavili celý prostor až k hlavnímu stěžni. Ponenáhlu tlačili mužstvo k horní palubě. Bylo jich nejméně deset na jednoho. Jak by bylo možné odolat? I kdyby chtěl nyní velitel d'Albaret vyhodit korvetu do povětří, nemohl by to provést. Útočníci drželi vchod do otvorů vedoucích do nitra lodi. Hrnuli se do baterie a do mezipalubí, kde pokračovali v boji se stejnou zuřivostí. Že by se někdo dostal do prachárny, na to nebylo ani pomyšlení.

Ostatně všude vítězili piráti přesilou. Jenom hráz z těl raněných nebo mrtvých druhů je dělila od zádi Syphanty. První řady, tlačené posledními, překročily tuto hráz a učinily ji ještě vyšší tím, že k ní přibyly nové trupy. Potom, brodíce se v krvi, vrhli se piráti útokem na horní palubu.

Tam se shromáždilo asi padesát mužů a pět nebo šest důstojníků s kapitánem Todrem. Obklopili svého velitele s odhodláním zápasit do posledního dechu.

Na této těsné prostoře to byl zoufalý boj. Vlajka, která spadla z kormy se zadním stěžněm, byla opět vztyčena na zadní tyči. Bylo to poslední místo, které čest velela bránit do posledního muže.

Avšak jakkoliv byla statečná, co mohla ta malá hrstka nadělat proti pěti nebo šesti stům pirátů, kteří zaplavili přední kastel, palubu, koše, odkud pršel déšť granátů? Mužstvo loďstva neustále přicházelo na pomoc prvním útočníkům. Zatím co počet obhájců se každou minutu menšil, lupičů neubývalo.

Ale tato horní paluba byla jakoby tvrzí. Bylo nutné podniknout na ni několik útoků. Nelze vylíčit, co krve stálo její dobytí. Konečně byla její obrana prolomena? Mužstvo Syphanty muselo ustupovat pod lavinou až k pažení. Tam se seskupilo kolem vlajky, které učinilo hradbu svými těly. Henri ďAlbaret uprostřed nich s dýkou v jedné a pistolí v druhé ruce dal poslední rány.

Ne! Velitel korvety se nevzdal! Byl přemožen přesilou! Chtěl zemřít... Marně! Zdálo se, že ti, kdo na něj útočili, měli tajný rozkaz zajmout ho živého, rozkaz, který nejzuřivější z nich stál život pod Xarisovou sekerou.

Henri ďAlbaret byl konečně zajat s těmi důstojníky, kteří zbyli naživu po jeho boku. Xaris a ostatní lodníci nebyli schopni odporu. Vlajka Syphanty na její zádi přestala vlát.

Zároveň zazněly odevšad výkřiky, proklínání, hurá. Vítězové řvali na oslavu svého vůdce:

„Sacratif!...Sacratif!“

Vůdce se pak objevil nad roubením korvety. Spousta pirátů se rozestoupila, aby mu udělala místo. Kráčel pomalu na záď a aniž by na to dbal, šlapal po tělech svých druhů. Pak vystoupil po zkrvavěném schodišti na horní palubu, přistoupil k Henrimu ďAlbaretovi.

Velitel Syphanty spatřil konečně toho, jehož dav pirátů pozdravoval jako Sacratifa.

Byl to Nikos Starkos!